Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 43
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Santorini na plný pecky

Autor:
Zařazeno:
Santorini
Napsáno:
18.08.13 22:17
Fotografií:
50
Přečteno:
5422
Soutěž:
2013
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
32 °C
Jasno
Z, 8.7 m/s
Den nula

Tak jen pro představu : jsem blázen. Zatím bez potvrzené lékařské diagnózy, ale jsem. Tedy blázen podobný většině návštěvníků těchto stránek, jež nechce být na Řecko léčen. Svoji cestovatelskou chorobu si užívám a tvrdošíjně odmítám medikaci typu Chorvatsko a Egypt.

Jste za prvním odstavcem ? Slavte úspěch ! Pokud čekáte klasický cestopis s detailním popisem míst a tras, tady jste vedle, nic takového nebude, sorry. Jsem rozený cynik se zvláštním smyslem pro humor, názvy kostelů a památek mi splývají stejně jako většině z vás, jen to nechcete přiznat. Co si nenapíšu, nevím. Jenže do Řecka jezdím hlavně koukat a nasávat a odpočívat a užívat a žít svůj sen, který mi nikdo nevezme. Nejsem sběratelem map a detailních informací, nedychtím předem vědět za kterým cypřišem se nachází skvělá taverna a jaké tam mají souvlaki. Kolik kde stojí Mythos je mi fuk, o tom, jestli je dezert opravdu domácí se hodlám přesvědčit sama a svého dědu, který mi za ouzo povypráví celou historii země si dokážu taky objevit. To co chci se dá nazvat jedním slovem. Zažít.

Jsem snad o to menší řeckomil ? Nemyslím. Nevynikám vědomostmi, nepřijíždím do neznámého místa s obsahem wikipedie v hlavě, nechávám si místo na vlastní úsudek a poznání. A to si pečlivě střežím. Když se někdo zeptá, ráda poradím a vysosám z mozečku příslušný zážitek, neargumentuji v diskuzích, nevnucuji, nesrovnávám.

Den první

V Brně, zcela odporně a sobecky, opouštím svoji milovanou dceru, která ač sedmiletá, někde v koutku srdce ví, že její maminka sice není úplně standart, ale přesto ji miluje a na zlomek času odjíždí za svou druhou láskou. S příslibem brzkého návratu a vidinou společné " klasické " letní dovolené mě pouští vlhkou ručičkou, po které mi na zápěstí zůstává otisk ještě na dálnici do Vídně. Z prstů a dlaní mi ještě do zapiplaného skla autobusu posílá 3D srdíčko. Zamáčknu slzu a jedu.

Spím. Otravují mě dotazy stevardky žlutého autobusu zda chci horkou čokoládu, časopis nebo sluchátka k dotykové obrazovce před sebou. Taky je upatlaná. Televize. I kdybych nakrásně chtěla použít nabízeného servisu, nemůžu. V sedadle přede mnou chlápek s tělem Herkula sklopil busožidli do polohy ležmo, takže případný stolek mám někde u rozkroku a obrazovku centimetr od nosu. To by bylo vhodné jen v případě, že bych neměla kontaktní čočky. Zaspím tu nudnou cestu na letiště, přenesu se v čase a zdá se mi sen ... z toho mě však probouzí realita upištěného hlasu autobusové služky s upozorněním typu " vracejte ty podšálky ". Nemám co vracet, upaluju z překlimatizovaného autobusu, setřásám jinovatku z mých prodloužených řas, chopím se svého zavazadla a pádím směr departures.

Vydoluji číslo rezervace, na terminálu provedu check in, odevzdám zavazadlo beďary posetému chlapci za přepážkou rakouských aerolinek a jdu na kávu za 3 eura...nuda nuda, šeď šeď. To že je před sezonou je znát i na vídeňském letišti. Jediným vzrušením je bojovka s hledáním toalet, při které jsem jako bonus narazila na modlící místnost pro arabské věřící. Věru, nebýt anglicky jakž takž vybavená, klidně tam vlítnu, páč klečící postavička se spjatými dlaněmi na ukazateli je lehce zaměnitelná s panáčkem žebrajícím o uvolnění toalety, jelikož vážně musí.

V letadle je klid, vesměs německy hovořící osazenstvo, kulturně vyspělé natolik, aby vynechalo focení před startem, focení po startu, u okýnka, na toaletě a pod. Děti nadopované Kinedrylem spí. Spím taky, prášek spolehlivě funguje i na dorostence. Proberu se kručením v žaludku a dotazem stevarda na výběr pokrmu ze dvou možností. Beru karbanátek s kaší a grilovanou zeleninou, na spláchnutí nepohrdnu červeným stolním, které mi pak dopřejí ještě jednou. Kultura zahraničních aerolinek se mi líbí. Pak už nezaberu. Nesmírně se těším na přistání, chce se mi použít hlášku ze Shreka a dokola ječet na pilota „ tak už tam jsme, tak už tam jsme ? „

Jo, tak už tam jsme. Na prvním schůdku při výstupu z letadla na vteřinu zavírám oči a nadechnu se. Po tváři mi přejde teplý vlhký vzduch. A Řecko. Jsem zase doma. Polorodnou hroudu bych nejraději políbila na přivítanou po dlouhých devíti měsících, ale je mi to trapné vzhledem ke svému věku. A nevypadala bych sexy. Tenisky mě nadnáší do přistaveného autobusu, který je jen formalitou. Vstup do příletové haly je od letadla pár kroků.

Jsem na Santorini. Tak jsem to chtěla, tak tu jsem. Dle domluvy na mě čeká řecký fešák s cedulkou názvu hotelu, trochu se leká mého širokého úsměvu a dětinsky nadšeným úprkem jeho směrem. Ochotně mi vezme zavazadlo a vede mě k dodávce, se kterou opouštíme letiště velikosti brněnských Tuřan. Konverzace se točí kolem Velikonoc, omlouvám se za vyrušení z oslav, ale děkuji za odvoz. Odpovědí mi je ubezpečení, že je samozřejmě vše v pořádku. Transfer z letiště netrval ani dvacet minut, je tma, kolem deváté večer, takže toho po cestě moc nevidím. Být vysazena někde ve vnitrozemí pevniny u Larissy, byla bych nadšená stejně. Jsme ve Fiře, dopravce kapánek zpomaluje, ukazuje mi kudy do centra a kam do hospody. První užitečné info.

V pokojíku vytáhnu z batohu jen slivovici, dárek pro domácího. Všechno ostatní je zatím zabalené. Siga siga. Dávám cigárko na balkoně, kolem frčí skutříky, ozývají se zvony kostelů, všude jsou slyšet rachejtle a dělbuchy. Jdu ven. Nemůžu si nechat ujít atmosféru pravoslavných Velikonoc, nejsem věřící, ale tady v Řecku vždycky víru vnímám trochu jinak. Kupodivu napoprvé trefím odbočku do centra a když vyšplhám po kluzkých oblázcích chodníčku až ke kostelu nebo spíš katedrále ( na název se mě fakt neptejte, viz odstavec č. 2 ), která bělostně nasvícená shlíží z útesu směrem k moři, kde lze v černé tmě tušit kalderu. Kouknu na ty davy s pusou téměř dokořán ... tak tady jsem se spisovatelsky utla, nikdy nikdo nemá pusu dokořán, vypadá to neesteticky a neinteligentně... takže jen pro představu, no jakože fakt dobrý.

Z kostela se ozývá nádherný mužský zpěv. I přes absenci hudebního sluchu rozpoznávám dva a skutečnost, že nejde o záznam z magneťáku. Davy lidí, kteří se do kostela nevešli trpělivě čekají na půlnoc, poslouchají písně, baví se, tenké bílé svíce v rukou dětí i dospělých…nejdřív je lituju, že se dovnitř nevejdou všichni, nechápu jakým způsobem probíhá zapalování svíček, když kostel je tak malý a lidí tolik. Najednou mi běhá mráz po zádech a pod mikinou cítím zježené chloupky … tak takhle to funguje. Vidím, jak se jako zázrakem šíří plamínky svíček, zaplavují davy, jedna svíčka je zapálena od druhé, někdy beze slov, jindy s přáním. Lidé je posílají dál, předávají boží světlo, neděkují, je to dar, zdarma pro všechny. Krása. Pozoruji s pokorou.

Lidé se pomalu rozcházejí, někteří střeží plamínek v malé lucerničce, jiní posvátně nesou zapálenou svíčku s kornoutkem proti horkému vosku k domovu jen tak. Cestou zpět potkávám na silnici auta s ohýnkem osvícenou posádkou. Olympiáda.

První den je nabitý emocemi. V jednu ráno sebou plácnu do postele a nevím o světě.

Den druhý

Budí mě venkovní randál způsobený petardami, mlácením zvonů … ááá, ono to ještě neskončilo ? Ok, jedeme dál. Rychlá sprcha, nachystat batoh na cestu a vyrážím na autobus. Autobusovému nádraží ve Fiře může směle konkurovat smyčka v Brně Líšni. Máme tam živěji. Z předchozích cest vím, že řecké místní busy jsou zelené, nastupuje se zadními dveřmi a jízdenku koupíte uvnitř. Když chcete vystoupit dřív než na konečné či mimo stanovené zastávky, stačí si říct. Ovšem nutno počítat s následujícím - prodavač jízdenek těsně před zastávkou zařve na řidiče, ten dupne na brzdu, všichni si namlátí čelo o sedadlo před nimi, vykopnou vás téměř za jízdy ze dveří a vy si stačíte jen z očí vytřít prach, který vám upalující autobus vmetl do tváře. Mohu vás uklidnit, nejinak je tomu i na Santorini. Zde se mi však takové cestování zdá o trošku kulturnější. Bez křiku se to ale neobejde. Lezu dovnitř předem. První autobus, který opouští stanoviště (to bude přesnější termín) jede směr Perissa – prvně jsem sice měla v plánu Kamari, ale budiž, zítra je taky den.

Autobusák bravurně vypaluje z města a proplétá se ulicemi Firy. Mocné troubení jeho klaksonu funguje spolehlivě stejně jako pohled Medúzy a nechá zkamenět každého turistu s půjčeným vozem. Budí respekt a s vědomím práva silnějšího ( a většího ) dostává přednost zleva zprava.

Za taxu 2.20 jsme v Perisse za necelých 25 minut. Klima v autobuse mě osvěžila, o to těžší byl výstup do 30ti stupňové víhně. Před sebou mám mžitky, po zádech mi rázem teče Niagara potu a jazyk na hrudníku místo logického s.o.s křičí m.y.t.h.o.s ! Zalezu do stínu – tak se uklidníme, srovnáme si priority – nejdřív průzkum, potom pivo. Hecuju se jako atlet před startem, dopinkem mi je 0.5 l voda za 50 centů a jde se. Perissa je město duchů.
Jediný pohyb, který široko daleko zahlédnu je motání grilem s napíchnutým jehnětem na roštu. Nikde se neuklízí, nikde se neleští stoly, nikde se nelákají hosti ... jasně, je před sezonou, navíc sváteční víkend. Jedinou známkou probouzející se sezony jsou kyblíky s bílou barvou podél promenády a taveren. Na prázdné pláži několik Albánců s lopatou pod bradou vymýšlí plán, jak zasadit slunečník do vykopané díry. To odněkud znám, noo, pomožte mi …

Skoro hodinová obchůzka, pečlivé zmapování okolí, objektivní hodnocení a opět jazyk na hrudníku mě přivádí na organizovanou pláž, před restaurací, kde, ó jaké překvapení, nikdo není. Zalehnu na rehabilitační lehátko a přeju si nehýbat se minimálně dvacet minut. Smůla, z jiné planety přilétá natěšená servírka – áá, hosti jdou - s ruským akcentem a ptá se, cože si jako dám. Bravurně řecky objednávám jedno pivo a anglicky prosím o popelník. Bonusem k lahváči z ledničky jsou mi brambůrky ze včerejška. Je mi blbé vypít pivo na ex, ale fyzická potřeba můj nelogický pocit směle převálcuje …tělo si konečně začíná uvědomovat, že se nemusí hýbat ani se potit. Svěží luft od moře a azyl slunečníku mě docela probere, tak koukám po okolí a konečně relaxuju. Perissa má docela pěknou pláž. Přestože si tento týden pěstuji nálepku nezávislého cestovatele, jako málokdo mám koule na to přiznat, že holt sprcha na pláži a studené pivo je fakt dobrá vychytávka. Pláž v Perisse za jedna, zbytek s bídou za 3, jako ve škole.

Ještě jeden Mythos a jdu zkoumat teplotu moře. Přesně před rokem v Athénách mě doběhlo stejně horké počasí jako dnes, přece nebudu máčka a prostě do té vody pomalu vlezu.
Omyl. Rychleji by to nedal ani Phelps. Kdo si myslí, že v poledne zažil horký písek na pláži, nešel po černé. Chodit po černém písku za pravého poledne rovná se adrenalinovému zážitku přechodu žhavých uhlíků s tou výjimkou, že vás nežene hecování šamana, ale jen prachsprostá touha smočit si spálené šlapky. Já jsem ovšem dáma, jdu si svou ladnou chůzí s výrazem typu poker face, rozhlížejíc se nudně po okolí jakože nechápu proč všichni po té pláži tak směšně běhají. Dosáhnu břehu a jsem v sedmém nebi, od šlapek se mi sice kouří, ale mám nějakou úroveň, ne ?

Další myšlenkou hned po tom, jak si budu večer strhávat spálené puchýře je to, že tam prostě nevlezu ! To nedám. Ale nejsem žádná měkota, když jsem přežila chodidla v ohni, strpím i tělo v zajetí ledové kry. No nakonec to není tak hrozné, pobyt ve studeném moři mě ale nijak neuchvátil, vylézám a ted´ už svižně upaluji na svou modrobílou osušku s vnitřním ubezpečením, že pro dnešek další koupací pokus prostě vynechám.

Do sluchátek si pouštím řecký rock , sem tam kouřnu, čučím po okolí. Anglicky švitořící mládežníci vylézají ze svých děr a uvelebují se v mém okolí. Zeslabuji decibely, baví mě poslouchat jazyk, který se snažím ovládnout. Připaluji sousední slečně a dostává se mi informace, že jsou to studenti z Kansasu. Na vyproštění z opice po večerním mejdanu si objednávají pivo a tequilu.

Odpoledne v Perisse se přiblížilo konci, grilling mě moc nebere, brzy se nudím, takže můj úspěch 2h 28min na pláži je jeden z těch povedenějších.

Autobus odjíždí načas, těším se na sprchu.

Podvečer trávím ve Fiře. Vybrala jsem dobře, místo je podle mého gusta. Propletencem uliček nakonec spontánně vybírám restauraci s výhledem na západ slunce. Večeře pro jednoho, kuřecí souvlaki, grilovaná zelenina, obloha, příloha, lahev santorinského vína, sklenice vody a sladká baklava závěrem za 28 euro je na Firu slušný úspěch. Nepřepočítávejte. Tomu nádhernému pocitu, výhledu a kráse zapadajícího slunce se nevyrovná nic ! Kecy ? Je to benzin na půl měsíce, doma jídlo na pár dní, neznačkové džíny nebo kadeřník a masáž dohromady … lidi vážně ne, takhle to není. Jsem na dovolené, užívám. Žiju. A krásně, bez výčitek.

Domů odcházím s pocitem blaha, ovšem fyzicky je to bída, sotva lezu, jsem přecpaná k prasknutí, chci postel. Hned.

Den třetí

Kamari. Konečně trefím linku podle plánu a jedu na druhou stranu stolové hory. Po příjezdu mě sice láká starověká Thera, ale nejsem sebevrah. Kopce mě děsí. Pouštím se do průzkumu okolí a jsem vcelku nadšená. Kamari působí o poznání přívětivěji než Perissa. Taverny jsou vesměs v provozu, sluníčko svítí, na cedulích místních taveren je podobná nabídka. I zde je k vidění na pláži spousta roštů s napíchnutými jehňaty. Hmm, takové velikonoční grilované jehněčí s pečenými bramborami je více než lákavé pokušení. Odolávám. Ale jen částečně. Na hlavní promenádě mě vcucne vůně čerstvého vepřového gyrosu. Madam s chabou angličtinou, ale s o to vřelejším úsměvem mě zve do svého zážitkového doupěte. Beru si sebou gyros v pitě, s paní trávím u cigárka čas, než manžel usmaží hranolky. Jejich syn se vyptává odkud jsme a proč cestuju sama.

Kupuju si láhev vody, vyrážím po pláži směrem k místu, kde široko daleko nečučí v písku slunečníky. Odhazuji svršky v dál a čerpám energii ze slunce. Nádhera, chvilku mě to baví. Poobědvám voňavý gyros, sbírám kamínky po pláži, které vzápětí v panické hrůze z nadváhy zavazadla zanechávám na původním místě. Trávím tu nekonečně času jen relaxem. Nasávám. Z ticha mě sem tam vyruší jen přelet přistávajícího letedla na nedaleký letecký parking.

Z Kamari odjíždím plná sil do Firy. Opět se procházím dech beroucím místem, výhled na vulkán prostě neomrzí, courám uličkami, nakukuji do krámků i galerií. Bohužel moje ztuhlá lýtka nejsou zvyklá na delší pohyb, než co zahrnují schody do sedmého patra mého paneláku a tvrdě ukazují, že realita mého fyzična je ubohá. Objevenou zkratkou ve skrytých uličkách na okraji Firy se doplazím do svého hotelu, opíjím se sladkým červeným z vlastní výroby pana domácího. Zabíjím pavouka na stěně zaprášenou teniskou s vědomím, že i slovo mé fobie pocházející z těchto tvorů je řeckého původu ( doma bych odmítala spát ve stejné místnosti další týden ) … odebírám se do země snů.

Den čtvrtý

Budím se nekompromisně v 6:00. Na protest s vědomím, že mám přece dovolenou opět usínám a budím se o hodinu později. Dnes mám v plánu to proslulé městečko Oia. Čučím z balkonu na moře, je opar, docela chladno. No super, zakrývám si spálená ramena trikem s rukávy a vyrážím na bus v 8:30. Cesta na zastávku mě začíná nudit. Hotel je sice jen 10 min cesty odtud, ovšem po frekventované silnici, kde mě, ač to čekám, vždycky před každou zatáčkou překvapí a totálně vyděsí klakson přijíždějícího auta. Taky mě vždycky zdraví kluk co půjčuje čtyřkolky a vyptává se kam vyrážím dneska, zakopávám o výmol ve stejném místě a téměř pokaždé přejdu odbočku na nádraží, páč se furt kochám.

Vozidlo do Oia je nacpané, lidi se mačkají v uličkách, jsou spocení a nervní. Nechci je ani cítit, já už tam chci bejt. Oia. Oia – no a ? Tak já nevím, kde je chyba. Možná příliš všeho toho humbuku kolem nejfotografovanějšího místa ze všech řeckých ostrovů ? Jsem tady, ale na prdel nepadám. Bezpochyby je to krásné místo, kdo nebyl na žádném jiném řeckém ostrově, na zadek si zřejmě sedne. Oia je spleť uliček, obchodů a co si budeme namlouvat, ryze pro efekt uměle vytvořených míst pro amatérskou či profi fotografii. Ano, je fotogenická. Kdo má oko, vidí. Kdo má fotografické oko, vidí i srdce. Courala jsem městem bezmála dvě a půl hodiny. Prolezla jsem kde co, dala si frape a dezert, hladila oslíky, povídala si s místními v krámcích, škemrala jsem po Japoncích svůj snímek na památku. Oia se fotografuje sama, ale ne, nemám žádný unikátní záběr, nehledala jsem ho. Kamenujte mě, prostě tu fotku nemám, no a ?

Z Oia odjíždím o půl 12, cesta za 1,60 která v prvním směru trvala 20 min se protahuje na 40 … neskutečné množství přijíždějících aut a turistických autobusů překvapivě brzdí našeho profíka v plynulé jízdě. Jet sem ráno se ukázalo jako velmi dobrý nápad. Ve Fiře jdu na zmrzlinu, flirtuji s klukem co ji prodává a s výzvou „ dej mi to co by sis dal taky “ si jej fotím a odcházím s hnusnou pistáciovou za dvě eura.

Další trasou mířím do Akrotiri – 1,80 mám ve spocené dlani, snad to bude stát za to. Dle mého názoru nestojí. Památek podobného typu jsem už viděla mrak, většina byla opravdu lepší. Na Krétě, na Rhodu, Kosu, v Athénách… 5 euro dáte za šutry pod střechou – obecně řečeno. Nikterak tím nesnižuji těžkou práci archeologů a samotné kulturní hodnoty, jsem realista. Poodcházím silničkou směrem k Red beach. Ok, tak dneska zřejmě nebude můj den.
Pojízdný stánek červeným písmem hlásající poslední občerstvení před Red beach mě v domnění konce světa nutí zcela nesmyslně zakoupit frape a sáček předražených sušenek. Po cestě na pláž s brčkem v puse však šlapu cestou na kámen co tam neměl být. Upouštím z levé ruky kelímek s ledovou kávou, který pozoruji zpomaleně jako v Matrixu, jak se tříští o mou tenisku a zanechává na ní nechutné stopy zcela luxusní husté řeckofrapové pěny. Brčko stále jako pitbull držím v zubech a děkuji svým falešným rejbenům za pocit soukromí a trapnosti před očima ruských soudruhů a jejich rodin. Upřeně na mě hledí a smějí se mi do tváře. Hrdě si jdu pro další ledovou kávu za dvě eura, skřípání mých zubů se vine široko daleko.
Red beach je nafouklá bublina. Už jste se někdy koupali v lomu ? Je to tu podobné, masa červené skály nad černočernou pláží navíc s typem turistů styl „ šmarjá Pepo, co když se to utrhne a padne to na mě „ ..

Žádného Pepu tu nemám, nelezu tam kam nemám, Red bech ok, raritka, mus vidět. Cestou zpět míjím svoji louži zabitého frapíčka, na které se už přiživují haldy mravenců. Čekám na bus, jedu domů, dnešek zatím nic moc.

Doma ve Fiře jsem jako rybička. Lýtka nelýtka, šmajdám si to po schodech nahoru dolů jako laňka, míjím obsluhu z restaurace kde jsem trávila svoji první večeři, nechápu, poznává mě, tak zase ? Stavte se znovu, nebo pozdravujte Brno…to je více než příjemné. Na kraji vstupu do města hážu na lavičce kopýtka nahoru, fotím je s pozadím Thirasie z úhlu, kde není vidět moje teniska pokálená redbeachovou ledovou kávou.. relax ! Nakonec je to přece jen krásnej den.

Stavros, majitel hotelu mě nekompromisně odchytává a za dárek moravské slivovice mě láká na domácí raki. Neodmlouvám, tady se to nesmí. O tři čtvrtě hodiny později : tři schody směrem k pokoji jsou mým osobním Olympem za vysněnou měkkou matrací a solidním polštářem.

Padám.

Den pátý

Slunce. Aha, tak ne. Škvírami dřevěných balkonových dvojdveří na mě táhne chladný čerstvý vzduch. Je brzy dopoledne, dnes jsem se parádně vyspala. Skvělá věc, tyhle malé hotýlky, nic vás neruší. Na recepci všechen pohyb ostřížím zrakem monitorují, takže se jen těžko bez povšimnutí zraku domácích proplížíte inkognito ven. Aspoň nehrozí, že vám do pokoje vlítne náruživá uklízečka v době, kdy ještě prdíte do duchen.

Zdá se, že dnes válečka u rybníku opět nehrozí. Obloha je lehce zamračená a pofukuje. Ideální počasí na trajdání po okolí, dnes mám v plánu Firostefani a Imerovigli. Po svých. Moje rádoby svaly na lýtkách si pomalu zvykají na zdejší aerobik, takže si jen beru pohodlné kecky a vyrážím. Dnes kupodivu autobusové nádraží trefím napoprvé, ovšem bez nutnosti jeho služeb využít. Beru to centrem Firy a už jako mazák míjím obchůdky, bary, restaurace a zrádného zmrzlináře. Pohled na krámky a kýčovité cetky, stejně jako na dechberoucí kalderu mě však neomrzí. Je zataženo, ale teplo, muchlám větrovku do batohu a užívám si procházku, dnes nikam nespěchám. Fotím. Nepřekvapuje mě, že i po opakované návštěvě Firy nacházím další krásná zákoutí a detaily vhodné k zastavení a pořízení snímku. Přechod z Firy do Firostefani je téměř plynulý, další krásné městečko na útesu, možná o fous více vyšperkované, srdce alergika jásá, je to tu samá kytka.

Čas na odpočinek. V taverničce u kostela kupuji frappe a usedám na okraj patníku naproti. Srkám tu dobrotu a jen tak koukám. Pořád je na co.

Kroky mě nakonec zavedly až ke kostelu Agios Georgios s úchvatným výhledem na Firu, na Imerovigli a v neposlední řadě na Skaros, kde kdysi stával středověký hrad. Na této vyhlídce jsem zaparkovala na delší dobu, koukám po lidech poslouchám směsici jazyků z níž většině nerozumím a nevím z které části světa pochází. Chvilku si hraji s myšlenkou na výstup na Skaros, ale několik set schodů a totální absence zkušeností s podobnými turistickými srandami mě vracejí zpátky na zem a ujeté nápady mě naštěstí opouštějí.

Fotím několik panoramat, co na tom, že je nakonec stejně smažu, schované slunko mi nedovolí spokojený záběr.

Loudám se pomalu zpátky, v kostele ve Firostefani očumuju křtiny, v uličkách poslouchám muzikanty co sedí na zemi a drnkají na buzuki, přes rameno nahlížím pod ruku místního malíře, který na plátně kouzlí obrysy domků na skále ve Fiře.

Den šestý

Dnes mě putování vede do vnitrozemí, je škoda tu být a nevidět jak se žije jinde než na pobřeží a romantických útesech. Pěšky se vydávám do Karterados, je nejblíž. Po hlavní silnici směrem z Firy jsou to snad dva tři kilometry, počasí na pochoďák jako dělané. Před odbočkou do vesnice mě za nos zatáhne do úžasného pekařství vůně čerstvých dobrot. Kupuju očima, pobrala bych všechno. Poháněná několikatisícovým zástupem kalorií z no name buchet noblesní chutě koukám po vesnici. Zatím mě nic nezaujalo, mají tu kostelík ve skále a typické domky, málo frekventovanou silnici a pár taveren. Dědouškové se na mě smějí od ucha k uchu, na stole už pár vypitých sklenic ouza. Důchodci radost pohledět.

Vracím se na křižovatku a mávám na první autobus, který jede z Firy. Nechápu proč, ale úplně mě ignoruje a jede dál. Hned za ním u zastávky zastavuje malý pickup a od volantu se na mě culí jeho řidička. Nabízí mi odvoz, kampak že jedu ? Svezla mě kousek, s ovocem do obchodu mířila mým směrem do vesničky Messaria. Tradiční tichá dědinka ve vnitrozemí uprostřed ostrova by se mi docela líbila, nepotkat tu autobus poznání chtivých seniorů ze západní Evropy. V rodinné taverně si tu dávám řecký salát s těmi nejvoňavějšími rajčaty na světě, vodu beru na cestu autobusem do Emboria.

Tak ne. Frnknul mi další autobus požadovaným směrem, sakra co je na mě divnýho ? Nutně potřebuju čtyřlístek nebo zaječí pacičku. Jsem nucená měnit plány a beru za vděk linkou, která směřuje zpět do Firy. Jako zkušená rajcovnice na konečné skáču z vozidla do vozidla, dejte mi pokoj, je mi jedno kam pojedu.

Směrem do Kamari žádám o zastavení u muzea vína. Za sedm euro si tu užijete taškařice co hrdlo ráčí. Čtyři degustační skleničky mi na hodinu udělaly průvodce ve skupince, ke které jsem se drze přikradla. Výklad byl ovšem francouzsky, což mě značně limituje v podání dalších informací o historii zdejších vinic.

Odpolední slunce mě dohnalo až na pláž Vlychada. Po vystoupení na zastávce u opuštěné taverny jsem se s brekem chtěla rozběhnout za uhánějícím autobusem, nenechávejte mě tu ! Nikde nikdo, ani noha. Šmarja jak se odsud dostanu ? Uklidnila jsem se mentolkou ve stínu, nakonec to nebude snad tak zlý. Nesměle jsem vstoupila na zahrádku a u podřimující servírky si objednala frape sebou. Vlychada je docela hezká , útes se nad prázdnou dlouhou pláží zvedal do výšek až k modré obloze bez mraků. Poodcházím kus dál a zjišťuji, že vlastně není zas až tak prázdná, z písku se zvedají nahá těla dvou mladíků a jejich přítelkyň. Zřejmě. Peláší do moře za bujarého smíchu. Pane jo, tady se zřejmě „ nudit „ nebudu.

Jsem unavená, poslední večer ve Fiře trávím nad kalderou v baru Palia Kameni. Utrácím eura za výborný koktejl, při placení dostávám ještě na odchodné ouzo.

Balím. Zítra letím domů.

Den sedmý

Odlétám až v devět večer. Za příplatek mi předem slíbili, že pokoj nemusím opustit v poledne.

Dávám krásnému Oia druhou šanci a dopoledne trávím mezi bílými domečky, luxusními bazény tesanými ve skále, focením úžasných i absurdních detailů, kocháním se výhledem na neskutečné místo z každého koutku tohoto jedinečného města.

Zbytek dne pak trávím v Perisse. Je s podivem, jak za těch pár dní městečko ožilo. Je víkend, na plážích pokřikují děti a taveren je v provozu víc jak polovina. Z podniků u promenády hraje hudba, lidé posedávají u stolečků s ledovou kávou nebo se po večerní party klátí u baru s morální kocovinou.

Obědem v rodinné taverně zakončuji svoje santorinské labužnictví, tzatziki s česnekovou bagetkou, grilované sardinky a pečené lilky si náležitě vychutnávám. Stejně tak jako paprsky sluníčka, černý písek, šumící moře a krásně modrou oblohu nad hlavou.

Zřejmě je spousta míst, která jsem na ostrově nestihla navštívit, kopců na které jsem nevylezla, vesnic které jsem neprošla, dobrot které jsem neochutnala a kostelíků, které jsem nepojmenovala. Nevadí. Nelituji. Užila jsem si každou vteřinu. O důvod více zahrnout Santorini jako repete zastávku do svého nikdy nekončícího řeckého turné.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (25)
27.11.13 00:06 JanaXo
Santorini pridavam na svuj seznam, diky za tip. Tesim se na dalsi vtipne prispevky. Zima prave zacala a vune dalek laka o to vic. :) Obdivuji soliterstvi!!! Takze jasna petka
06.11.13 10:32 M.M.
Super poctenicko, moc jsem se pobavila... mas to za 5 :))
04.11.13 16:24 terule
Vy si tedy umíte užívat život! :-) Dopřát si čas pro sebe, cestovat sama....hm, to je inspirující! Na mé gusto cestopis až moc "rázný", ale to je jen můj problém ;-) (Hvězdičkami nehodnotím, protože také soutěžím.)
30.10.13 14:11 Robobrouk
Parádní čtení dávám plný počet.
30.09.13 11:49 Tarsier
Výborné, za pět :), můj letošní favorit.
26.09.13 16:45 Kusnirova
Další parádní kousek , soupeř pro Korfu tuším. Hodnotím plným počtem.
26.09.13 11:53 nudista
Skvělá santorinská slohovka :-) u mě zabodovala na plno. Díky, Eva.
03.09.13 08:00 perlinka
Paráda.....tak přesně tohe mě baví.....dávám 5*. Už se těším na cestopis z dovolené 2014.
Nebo co takhle o tom napsat knihu.....odbyt by byl určitě zaručen :-)
01.09.13 10:53 manoulka
Děvče, ty jsi přírodní úkaz. Za tenhle výtvor si to repete zasloužíš, a zdarma!!! Přesně ses mi trefila do stylu, který se mi líbí, prožívám to podobně, jen už nějak nemám odvahu jet sama...Naprosto bezkonkurenční cestopis, ty údaje, jak píšeš, jen člověka zdržují od niterných prožitků:-) Santorini mám ještě v mozečku čerstvě zahnízděné a vím přesně, o čem je řeč.
Pětihvězda je samozřejmost.
31.08.13 21:09 Robola
Autentické, lidsky napsané, moc příjemné čtení !!!! Díky !!!
28.08.13 09:45 4monika4
Musim povedat ze tento cestopis nema chybu :-) dost som sa pobavila a je tak riadne od srdca ako sa povie :-)
27.08.13 17:01 Amaltheia (nepřihlášený uživatel) 90.179.159.***
Též za 5, moc hezké počteníčko
25.08.13 06:51 H-A-H-A
Moc se mi to líbilo !!! dávám za 5 :-)
24.08.13 19:12 ladybee
Milé, vtipné čítanie. Cítim z neho tvoju nezdolnú energiu a nadšenie z poznávania. Vidno, že si nezaháľala a nasávala atmosféru a krásy ostrova všetkými zmyslami :)
22.08.13 13:46 Mijanka
Cestopis za plných 5* :-)
Fakt super počtení a krásné fotky, takže není co dodat :-)
22.08.13 11:23 VlaďkaV
Krásný cestopis, takže za 5 :-)
21.08.13 20:04 Mysha
Skvělý cestopis! Také jsem se skvěle pobavila, věřím, že si jej ráda ještě někdy přečtu. Cestovatelce mohu jen závidět její nezávislost a odvahu cestovat sama :-) ... pochopitelně je to za plný počet!
21.08.13 18:09 sokolnice
Krásně se to četlo, moc jsem se pobavila- bezva- a já ti dávám kouli hahahahahaha
21.08.13 11:39 bobosapo
Radostné a osvěžující....hihihi, navíc moc pěkné fotky...
20.08.13 21:54 miltos
Santorini je z ostovu kde clovek nemusi umet fotit, kazda fotka je nadherna. to plati i o techto fotkach kde navic i fotograf je umelec :-) a co se tyka textu krasne se cte, je , prospikovany humorem i informacemi :-) plny pocet hvezdicek :-)
20.08.13 19:49 Olina
* * * * * jak jinak , je to paráda :-)
20.08.13 18:56 Maruska777
Pútavé rozprávanie, moc sa mi páči :-)
19.08.13 17:59 almina
Parádní cestopis, čtivý, úplně jiný než bývá zvykem, taky jsem se smála nahlas... Po "odtajnění" tě zvu na kafe s popovídáním o Řecku, vypadá to, že bydlíme kousek od sebe ;-))
19.08.13 08:17 madona66
Krásný cestopis, krásné fotky, i já se při ranní kávičce pěkně pobavila, zasmála...bylo to hezké snídání s Tvým cestopisem...super, jen klidně další dílka...:-)
19.08.13 08:11 machajda
Výborný cestopis, po ránu jsi mi vyloudila na ústech několikrát úsměv, dokonce jsem se i nahlas zasmála. Máš dar na psaní, doufám, že se ještě párkrát s nějakými dílky pochlubíš. :-) Nemůžu jinak, než dát 5* :-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
VAUDS
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝vilda˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Galerie4
Videa1
Hotely9
Diskuze3
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací