Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 37
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Uvolni se. Dej si Naxos.

Autor:
Zařazeno:
Naxos
Napsáno:
08.09.16 16:26
Fotografií:
47
Přečteno:
3151
Soutěž:
2016
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 10:50
31 °C
Jasno
proměnlivý, 1.5 m/s
S potěšením sleduji, jak jsem s přibývajícími léty odvážnější, bezstarostnější a drzejší. Z Řecka mě vždy nejvíc uchvacovaly Kyklády a jejich extrémně funkční minimalismus. Troufla jsem si doposud jen opakovaně na Santorini, ale touha po Naxu a Délu jako stěžejních kykládských údech byla čím dál nutkavější. V kontextu událostí a změn, kterými jsem v posledních měsících prošla, bylo rozhodnutí jet na Naxos naprosto logickým počinem.

Protože Naxos nemá mezinárodní letiště, musí se cestovat oklikou. Já přes Santorini. Takže noční let, kdy kapitán v Praze odstartoval jako pánbůh a přistál na Santorini s podobnou profesionální zručností. V Kamari nějakých šest hodin volna při čekání na trajekt. Stále stejné, krásné, drsné, rozpálené, vyfoukané, nevyzpytatelné Santorini – podivné, poněkud zlověstné, s přítomností i budoucností nesmazatelně poznamenanou svou tragickou minulostí. Čekání v peci přístavu Athinios na „loď snů“. Teprve teď začíná má naxoská jízda.

Nikdy jsem trajektem neplula. Blue Star Ferries – Delos mě fascinovala, neméně však ruch v přístavu, který Titanik svým zakotvením vyvolal. Na řecký chaos bez náznaků organizace a nakonec překvapivě s žádoucím výsledkem jsem zvyklá. Stovky, tisíce lidí, které se z útrob lodi vyhrnuly rychlostí svědčící o poplašné zprávě, mě ohromily. Za nimi kamiony, auta, spanilá jízda motorek. Vzpomněla jsem na Noemovu archu. Lidi a stroje v přístavu vítal pískot a gestikulace muže, který měl výstup a nástup koordinovat. Okamžitě bylo zřejmé, že to je marné, marné, marné. Všechno se to hrnulo najednou. Když po několika minutách loď vydala svůj náklad, začala se plnit nanovo. Nejdříve stroje, pak lidé. Pro ty byl určen jeden vchod s kontrolou lístků. Nicméně proudy se valily za výhrůžného pískání i jinudy. Otálím zevlováním a dostávám se až na závěr hlučícího davu. Za mnou jsou sice ještě desítky pasažérů, ale loď začne houkat a blikat ukončení nástupu. Na vstupní plošině jsou ještě lidé, které posádka slovem i gestem zadupe dovnitř, a už se vrata zdvihají, motory se spouštějí a loď se pohne na svou cestu do Pirea, se zastávkou Naxos, Paros, Mykónos. – Nacházím si místo, přemáhá mě únava a dojmy. Krční páteř úpí pod prudkými záškuby marně se snažícími udržet hlavu vzpřímenou. Za dvě hodiny škubání se z místních reproduktorů ozve hlášení, že loď vjíždí do přístavu Naxos. Cestující, kteří hodlají jízdu ukončit, nechť se urychleně přemístí k východu.

A představení pokračuje. Stojím v první řadě u výstupních vrat. Loď světelně a sirénami avizuje příjezd do naxoského přístavu. Hlášení pobízí vystupující k organizovanému a hlavně rychlému výstupu. Až přijde čas. Těsně před dojezdem se loď rychle a prudce otáčí, aby vrata správně přilehla k molu. Ta se ještě za jízdy začínají otvírat. Obrovský kolos náporem náhlé změny směru úpí, plech skřípe, vše se chvěje. I má dušička. Rámus, světla, sirény zdvihají adrenalin do opojných výšek. Do tmavého břicha lodi začínají probleskovat světla zvenku. Vidím zčeřené moře, tyrkysové i temné, a bílé kykládské domky v Choře. Ty mé zlaté bílé kostičky cukru. Loď se stále otáčí, dveře se rozevírají víc a víc, námořníci po nich běhají a dělají nějakou svou práci. Rychle, rychle. Nakonec pohyb ustane, sirény umlknou, lodník odstraní výstupní pásku a řekne – a ven. Nadzdvihnu nohu, abych překročila titěrnou mezeru mezi mořem a zemí, náhle se zarazím a s nohou ve vzduchu vyhlédnu doleva. Je tam. Portara. Uspokojena pokládám nohu na zem. Jsem na Naxu. Připadám si jako Kleopatra vstupující do Říma.

HERE WE ARE NOW, ENTERTAIN US. TAK JSME TU, BAV NÁS.

******
Není vyhnutí. První kroky musí vést k ní. Portara, to je Naxos. Dva a půl tisíce let stará brána do nikdy nepostaveného chrámu. Mnohatunové bloky z mramoru se velkolepě tyčí nad mořem. Vstup do chrámu je nasměrován na ostrov Délos, duchovní centrum starého Řecka. Procházím přístavem a očima fixuju Portaru. Jdu přímo k ní, neohlížím se po lodičkách a tavernách, nezajímají mě záplavy květin ani kočky rybářů. Na konci přístavu vstoupím na úzkou uměle vytvořenou šíji, která spojuje přístav s ostrůvkem, jehož centrem měl být chrám se slavnou bránou. Moře je rozfoukané, šíje je mokrá, skrápěná mořskými vlnami. Foťák schovám do výstřihu, přeskáču pod mořskou sprškou po kluzkých kamenech a vydám se po cestičce na vrchol. Když se otočím, uvidím překrásnou Choru, s mraky nad hlavou, ocelovým mořem. Modrá se kamsi vytratila a koncert barev je pod taktovkou bílé a šedé. Jsem tu. Základy chrámu i Portara sama jsou obehnány páskou zakazující vstup. Stojím na místě, kde jsem Portaře nejblíž. Tři čtyři metry. Je ráno, vyšlo slunce a málokdo je na nohou. Ostrůvek je prázdný. Jen já a Portara. Projít Portarou. Co všechno to znamená? Projdu-li Portarou, co se změní? K dobrému? K špatnému? Dívám se na sluncem zalitý mramor. Je zakázáno projít Portarou. Ale co se dá dělat. Myšlenky dozrály, mysl zvítězila. Mé úmysly jsou čisté. Překonám pásku a vykročím směrem k bráně. Procházím Portarou. Zvedám hlavu, nade mnou Portara. Cítím chvění po těle, v srdci. Ještě krok, a jsem venku. Co teď? Co jsem udělala, když jsem prošla Portarou? Je to nevratné? Jaké? Uvidíme.

IT'S HARD TO FIND, OH WELL, WHATEVER, NEVERMIND. JE TĚŽKÉ TO NAJÍT, NO DOBŘE, JE TO JEDNO, NEVADÍ.

******
Pláž v Agios Georgios je skvostná. Dlouhá, do oblouku, s hebkým zlatým pískem na široké pláži i dnu. Na plavání se ovšem nehodí – vstup do vody je hodně, hodně pozvolný. Když fouká, tak fičí. I písek. Burácivé vlny tvarují dno do nečekaných propadlin. A fouká často; proto je zde tolik surfařů a těch jiných využívajících vítr. – I když fouká ostošest, uléhám na tyrkysové lehátko. Stejnou barvu má dnes moře a moje plavky. Marnivá, marnivá… Po čase se objeví správce od lehátek a s omluvným úsměvem pronese: Sorry for the wind… To nic – dám mu pět euro… Za to mám možnost výběru: jakpak si přeji nainstalovat slunečník? Nastojato, což chrání proti slunci, ale nikoliv proti větru, nebo naležato, tedy jako ochranu proti větru, ale ne proti slunci? Vyplivnu písek z úst a volím druhou možnost. – Vlny s bílými hřebeny přicházejí jedna za druhou, stále, rytmicky. Snažím se uhodnout, která mě pohoupe a která se o mě nečekaně roztříští, propláchne mně nosohltan a na chvíli zaslepí. Blbnu si ve vlnách a odkládám z vůle moře zbytky své důstojnosti, byla-li jaká. Vlny jsou stále divočejší a důvěrnější, takže posléze z téže vůle odkládám i plavky. To druhé seberu, to první zde hodlám zanechat.

******
Toulám se starou tržnicí v Choře a pomalu stoupám až k hradní pevnosti, ke Kastru. Spletité a nekonečné uličky, jedna malebnější než druhá. Kafénia a obchůdky se suvenýry jsou v tržnici vystřídány jinými kafénii a krámky se zeleninou. V úzkých, uzavřených a zakroucených uličkách se drží vůně – takhle že může vonět lilek? A broskve a citrony? Domácí zručně a poučeně vybírají nejlepší kousky a nakládají si je do sáčků. Procházím dál, vejdu do Kastra a najednou stojím před archeologickým muzeem. Má vstup jako do garáže, takže trochu znejistím, ale řecká vlajka před garáží přece nevisívá. Nevyhýbám se muzeím, už z toho důvodu, že mají klimatizaci. Zde neměli. Vstupné 2 eura. Prohlédnu si ničím nenápadné přízemí, pouze dvě strohé místnosti, a vyjdu na terasu. Tady už je to zajímavější. Takové, no …, „řecké“. Sluncem zalitá terasa, uprostřed jakási mozaika přenesená odkudsi, a okolo zdí exponáty. Volně opřené stély, zbytky váz, sloupy, jen tak, bez chronologie, bez popisků. Tu odhaduju byzanc, tu i něco starého prastarého. Jsem postavena před neznámou situaci – můžu si sáhnout. Tak si hmatám, objíždím prsty ornamenty, písmena. Dostávám se ti pod kůži. S náladou o mnoho stupňů lepší vcházím zpět do budovy a všímám si malé cedulky, že muzeum je i „po schodech dolů“. A tam to bylo. Mramorové schodiště sestupuje do široké chodby, která je zaplněna zbytky sloupů, torzy soch. A z chodby vedou taková dveříčka do jednotlivých místností. Vejdu do té krajní – není to nějaký omyl? Sklad? Depozitář? Místnůstka malých rozměrů tak tři na čtyři metry, dřevěná prkenná podlaha a po obou delších stranách výstavní kusy. Po jedné obrovské amfory, vystavené jen tak na stupíncích vítězů, po druhé dva sekretáře. Takové ty, které jsme měli zamlada doma – nepříliš vysoké, dolní část dřevěná dvířka, horní zašupovací sklo. S výřezy na pohodlné posouvání skel. A za sklem keramika, sošky. Přistoupím blíž, abych lépe viděla, podlaha se rozhoupe a skla zařinčí. Polekaně couvnu, a málem porazím amfory. Uchýlím se raději k oknu na zbývající straně – je otevřené, proudí jím horký vzduch a poskytuje krásný výhled na bílou Choru. Srovnávám si myšlenky. Tohle že je jediné archeologické muzeum této tak historicky významné části Kyklád, Řecka, světa? Ze všeho nejvíc mně připomíná kabinet regionálního (ale hooodně regionálního!) gymnázia třicátých let minulého století. Nádherně starosvětské… S nadšením a očekáváním, co dalšího neobvyklého uvidím, procházím další místnosti. Některé kabinety jsou spojené průchozími dveřmi, vytvářejí tedy větší prostor. Konečně vidím proslulé idoly, mramorové sošky strohých rysů. To je ta pravá kykládská paráda! Mezi exponáty se občas mihne zaměstnanec muzea. Místní fotograf vyndává některé exponáty z vitrín a na stole je fotí foťákem se stativem, asi pro katalog. Nebo to nebyl místní fotograf? Kdo ví. Užívám si krásné atmosféry tohoto milého muzeíčka. Pak se slušně rozloučím s přítomnými zaměstnanci a asi i s jinými lidmi a vycházím ven z tohoto zvláštního místa.

I HAVE FOUND FRIENDS, THEY ARE IN MY HEAD. NAŠEL JSEM SI PŘÁTELE, JSOU V MOJÍ HLAVĚ.

******
Miluju jízdy místními autobusy. Člověk nikdy neví. Nic. Ale tolik už mně znalí sdělili, že na Naxu se nekupují jízdenky v autobusu jako v ostatním Řecku, ale předem, třeba na autobusovém nádraží v Choře. Chtěla jsem do vnitrozemí. Vybrala jsem si spoj do největší vesnice ostrova Filoti. Lístek tam 2,60, kupuju si rovnou zpáteční. Dnes je 16. srpna, včera se na ostrově slavil svátek Panny Marie. To bylo jistě ve vesnicích i alejích hodně veselo, strategicky jsem tedy odložila výlet až na dnešek. V 9.30 vyjíždím. Cesta je pomalá, občas stavíme mimo zastávky a nakládáme do kufru autobusu banánové krabice plné ovoce a zeleniny, ale také balíky toaletního papíru a jiné potřebnosti. Usuzuju, že takto se zásobují taverny a penziony tam nahoře. Praktické. Vidíš, Evropská unie? Po desáté hodině přijíždíme do Filoti. Zastavíme na kraji vesnice před poštou – mimo zastávku. A ejhle, nejen proviant. Řidič z kufru vytáhne tři objemné pytle s označením helénské pošty, pracovník poštovního úřadu promptně pytle převezme a jedeme dál. Copak to bylo? Jen pošta? Nebo i prachy? – O kousek dál, na krásném náměstíčku vystupuju. Náměstí stíní platany, pod nimi, jak jinak, řada taveren a kafénií. Určitě si zde později posedím… Vydávám se na prohlídku. Vždycky směřuju nahoru. Už kvůli rozhledu. Procházím krásnými bílými uličkami, všude kytky, bílá schodiště pomalovaná barevnými květinkami, lodičkami, ornamenty. Procházím kolem kostelíků vyzdobených k včerejšímu svátku. Náhle uslyším řeckou hudbu, zdá se, že živou. Jdu po hlase a přijdu k taverně. A oni tady ještě paří! Od včerejška, nepochybně! Kapela hraje, pár mužů sedí u stolků. Mezi nimi se proplétá paní s koštětem, zvedá židle na stoly a zametá binec, který se tu od včerejší oslavy nastřádal. A dva muži tančí… Jsou už starší, jejich propocená trička svědčí o tom, že tančí celou noc. Oba jsou při těle, jejich pupky svědčí o dlouhotrvajícím hodování. Na tvářích mají blažený, ba až přiblblý úsměv svědčící o pohodě duše. Ladně kroutí zápěstími, vykopávají nožkama. Stále a stále. Neodolám, přistoupím co nejblíž, do té míry, abych nerušila, natáčím si tanec na mobil. Promiňte, pánové, ukážu vás doma. Vášnivá hudba, vášnivý tanec. Lehkost bytí. Tady je ten pravý Naxos. V srdci se mně rozlévá zvláštní pocit pokoje, slasti a pokory. A taky sebevědomí a svobody. Komu to říct?

I CAN'T WAIT TO MEET YOU THERE, BUT I DON'T CARE, I'M SO HORNY, BUT THAT'S OKAY, MY WILL IS GOOD. NEMŮŽU SE DOČKAT, AŽ TĚ TAM POTKÁM, ALE JE MI TO JEDNO, JSEM TAK NADRŽENEJ, ALE TO JE V POHODĚ, MÉ ÚMYSLY JSOU ČISTÉ.
Pak jsem uklouzla po fíku a rozbila si koleno.

******
Sedím ve Filoti na obrubníku a čekám na autobus. Z blízké taverny pod platanem se zvedne velký pes, podívá se na mě a naprosto samozřejmě a bez rozmýšlení se ke mně rozběhne. Pohlédneme si do očí. Pes se schoulí pod mé nohy, zavře oči a odpočívá. Kdo jsi? Kdo tě sem prskl?

******
Další den se vydám na jih – z Agios Georgios mířím na Agios Prokopios a dál a dál, kam mě to pustí. Procházím kolem krásného pobřeží, stále se zdržuji otáčením a focením nádherné Chory ve světle ranního slunce. Chora a Portara. Chora a přijíždějící trajekt. Chora a surfaři. Pláže jsou prázdné, potkávám jen vytrvalé běžce, co pobíhají i na dovolené. Zuju se a ťapu v mokrém písku. Za mnou jsou jen mé vlastní stopy, můj stín. Jak malý harant čmárám do písku vzkazy domů, které záhy smyje moře. Ale byly tam, to se počítá. Cestu po pláži mně zatarasí stromy popadané do vody, hledám alternativní cestu, přes písečné duny, přes sotva vyschlé soliny, které zase za čas zaplaví moře. Cesta necesta mě vyžene až na silnici, pomalu tedy mířím na Agios Prokopios. A nějak jinak, prostě dál, přicházím do Stelidy, projdu vesnicí, pak se vracím. Sestupuju ke krásné pláži v Agios Prokopios. Je dlouhá, písek je zde o zrno hrubší než v Agios Georgios. Jen část zabírají slunečníky. Zuju znova botky, svléknu tričko a nabírám sluníčko. Jen ten řev mně vadí. Na Naxu je hodně Italů, a zde zřejmě mají základnu. Skupina snad stovky pokřikujících mladých i starých prochází pláží, drtí, co se dá, a hodlá se věnovat společenským hrám. Konkrétně přetahování provazu na břehu moře. To nedávám. Zvedám se, odcházím směrem k centru města. Procházím pomalu až k malebné Agia Anně. Hezká vesnička, nejen letovisko. Pokračuju k Place. Pláže jsou tu opuštěnější, ale stejně lákavé jako severněji. Moje nožky už toho začínají mít dost. Potkávám místní autobus. Rozhoduju, že bude lepší vrátit se domů autobusem, než capat po silnici. V nejbližším marketu se ptám po jízdenkách – sláva, mají, za 1,80 euro a jezdí to každou půl hodinu. Tak počkám, cosi přijede, nastoupím a za chvíli už vystupuju v Choře.

******
Nejsem řidič, takže využívám kromě svých nohou a autobusové dopravy i nabízených výletů. Nikdy nevynechám tradiční „okruh ostrovem“. Tak dnes vyrážím na celodenní výlet, za 35 euro zážitků. V devět mě autobus nabere téměř před hotelem. Cestou přibíráme další zájemce a vyrážíme směr Sagri, poblíž něhož je jeden ze tří naxoských antických chrámů – tento je zasvěcen bohyni úrody Demeter. Leží v krásné krajině, plné olivových hájů a ohrad pro kozy. Cestička od silnice stoupá, lemovaná oleandry, rostou tu agáve. Chrám je pěkný, zčásti rekonstruovaný, přičemž bylo použito nalezených zbytků i nového mramoru. Průvodkyně Evi je znalá, informuje stručně a přesně. Jak to tak bývalo, nové náboženství demolovalo staré. Křesťanství si ze starého chrámu udělalo svou modlitebnu, použilo, co se dalo, aby si stavbu přizpůsobilo svým potřebám. Později se chrám hodil jako stavební materiál pro domky široko daleko. A pak jej zavál čas a prach. Zmizel ze světa, ukryt pod nánosem zeminy. Ale povědomí svatého místa zůstalo, takže za čas na vrcholu kopečka vznikla křesťanská kaplička. Při archeologickém průzkumu byla ohleduplně odsunuta stranou a teď ji návštěvníci mohou obdivovat v areálu chrámu. Za zbytky celomramorového chrámu (i střecha byla z mramoru! – připomíná Evi) sestupujeme do místního muzea, kde je ve dvou místnostech nastíněna historie antická i křesťanská. Povedené místo! – A pokračujeme dál, směrem do hor. Přijíždíme do Chalki. Vím, že ve vesnici a jejím okolí je několik vzácných kostelíků, těším se na návštěvu. Bohužel. Teď není čas na duchovní pozdvižení, teď je čas, jak už to bývá, na komerční aktivitu. Návštěva likérky. V Chalki jsme vysazeni před tou místní s dlouhou tradicí, která vyrábí naxoský likér z ovoce podobného přerostlému citronu. Jsme seznámeni s procesem destilace, prohlídneme si historické stroje, ochutnáme s možností koupě, a jedeme dál. Toto jsou zastavení, která bych oželela… Rest pro mě. Míříme však do hor, krásných hor, silnicí plnou serpentin. Vpravo i vlevo se otevírají výhledy na hory a údolí. Srázy pokryté terasami s oddělenými kamennými zídkami. Na vrcholech hor se točí větrné elektrárny. Sem a tam, ale řídce, kaskádovité bílé vesničky. Řidič pomalu, avšak bravurně projíždí zatáčky, před každou zatáčkou troubí. Opatrnosti je zde třeba, silnice je úzká a srázy hluboké. Dojíždíme do dalšího cíle výletu – horská vesnice Apirathos. Zase ty kaskádovité kykládské kostičky, s tlustými zdmi, s komínky a malými okny, narušené jen kupolemi kostelíků. Máme „cofee break“, jak říká řecká Evi, tak se toulám uličkami, vyjdu na tradiční naxoskou věž, která patřila pánu panství a sloužila i jako zázemí v době nebezpečí. Pauza končí a pokračujeme dál, klikatíme se silničkami, řidič je opravdu obdivuhodný. Navíc vtipný, hází jeden smysluplný vtípek za druhým, autobus ve složení Američané, Kanaďané, Francouzi, Rakušané a doktorka z Čech se baví. Dojde k malé kolizi, parkující autíčko se psem na palubě nehodlá uhnout z cesty. Do vyjednávání se zapojí starší řecká žena, chvíli houkání, gestikulace, domluvy v agresivním řeckém diktu, a sotva po čtvrthodině autíčko za potlesku osazenstva autobusu vycouvá z cesty. Jedeme dál a klesáme níž, k moři, do pobřežní vesničky Apolonas. Zde máme nějaké jednání – setkání s věhlasnou místní sochou kouroa z šestého nebo sedmého století před Kristem, ale nejprve je třeba doplnit energii. Přestávka na dvě hodiny, které máme strávit v přístavních restauracích. Jsem od maminky poslušná, tak se krmím gyrosem, popíjím kafe sketo a čtvrtku domácího bílého. Vůbec tu to naxoské nějak nezanedbávám. Abych tak řekla – držím hladinku. Po obídku obhlížím vesničku, malebná, ale konstatuji s jinými, že tu chcíp pes. Procházím se po pláži, vzadu je pěkná, divoká, s krásnými oblázky. Vybírám si jeden velký, bílý, lesklý, šup s ním do tašky… Hodí se mně na pracovní stůl, jako těšítko. Dvě hodiny uplynuly a jedeme dál. Projíždíme severní částí ostrova, divokou, neobydlenou, s krásnými útesy. Další a poslední zastávka je opět komerční – starý lis na olej. Kupodivu jsem příjemně překvapená milým a přátelským prostředím, konečně se vlastně dozvídám, jak se v minulosti lisovaly olivy. A ochutnávka produktů a pak zpět do Chory. Autobus mě vrátí tam, kde mě ráno nabral, a já, příjemně znavená, na konci dne poprvé smáčím tělo v hotelovém bazénu.

THE SUN IS GONE, BUT I HAVE A LIGHT, THE DAY IS DONE, BUT I'M HAVING FUN. SLUNCE JE PRYČ, ALE JÁ MÁM SVĚTLO, DEN MI SKONČIL, ALE MNĚ JE FAJN.

******
Ráno jdu opět po pláži do Chory – cesta trvá tak patnáct minut. Přecházím parkoviště a spatřím pár pubertálních černých kočiček vyhřívajících se na kapotě zaparkovaného vozu. Chci si je vyfotit, přiblížím se, a tu na mě ze stáhnutého okénka vykoukne další černá hlava – nakloním se, a vidím, že zde černé kočenky mají obývák. Ach, moji milí Řekové věnovali kočičkám autíčko…

******
Co s načatým dnem? Rozhodnu se vyjet místním autobusem do Plaky. Po dvaceti minutách docílím konečné. Plaka. Vydám se dál, po prašné cestě podél pláží. Pláže jsou zde krásné. Občas přecházejí do „organizovaných“, tj. pár slunečníků s lehátky, které většinou patří hotelům. Pak nic a nic, jen písek a tyrkysová voda. Uléhám na vyhřátý písek, vstup do vody je zde pozvolný, všude písek. Vlny jsou vlídné, houpavé. Krásné koupání. Na pláži někdo bydlí. Pod „stanem“ z palmového listí vyspává po uši zabalen do přikrývek asi člověk. Obložen lahvemi od piva. Za nějakou dobu si povšimnu, že je vzhůru – a má tu rodinu. Nahatý muž, nahatá žena a nahaté dítě euroamerické rasy, dočerna opálení, užívají řeckého slunce. Takoví novodobí, svobodomyslní hippies. A nahotin je na pláži více. Všimnu si muže, který stojí po kotníky ve vodě holým zadkem ke mně. Stojí a stojí. Protahuje se, zevluje. Deset minut, patnáct minut. Stojí, a ukazuje, že tam stojí, a nahý. Tak už se otoč, ne? Kdo má pořád koukat na ten tvůj zadek? Po čase mě válení na písku omrzí a okukuju, co dál. Vydávám se dále po pláži, neboť na obzoru se míhají kity. Fouká a fouká. Přicházím zaprášenou cestou, po níž neustále projíždějí automobily, motorky a čtyřkolky, k ráji kiterů. Pozoruju kluky, kteří s bravurou ovládají své draky, vozí se po vodě a promptně se na ni vracejí, pokud je vítr zažene pod hladinu.

******
Na nábřeží v Choře míjím podníček s názvem Captain´s Cafee. Je jiný. Místo stolků má prkna podepřená přepravkami od piva, místo židliček polštáře. Místo střechy loubí z vinné révy. Láká mě. Taky kapitáni mě poslední dobou dost rajcují. Usednu, přijde francouzsky vypadající majitel, kterého evidentně zajímají výhradně muži. Objednávám si: „Greek cofee, sketo, prosím.“ Ať vidí, že znám jazyky… Při posledním slůvku zdvihne obočí, patrně nerozumí. Tak dodám – „to je v pořádku“. Uklidněn odchází. Piju hořkou řeckou kávu a nad hlavou ve vinném porostu šplhá černý kocour. Balancuje, tak si představuju, jak slítne a já ho na poslední chvíli zachráním před pádem do šálku s horkou kávou. Kocour padá, chytím ho, držím ho od sebe, on se škube, drápy zadních pacek se zarývají do mých paží, tak ho mrsknu stranou, znepokojeně odkluše a oba si budeme lízat rány. Nespadl, bravurně sešplhal dolů po kmeni a šel si po svých kočičích. Z reproduktoru se line tichá hudba starých houslových koncertů. Dívám se na nábřeží, kde se houpají rybářské loďky, milionářské jachty a kolosy trajektů. Mezi nimi na ostrůvku bílá kaplička. Kouzlo kontrastů…

WHAT ELSE SHOULD I SAY, EVERYONE IS GAY. CO VÍC MÁM ŘÍCT, KAŽDÝ JE GAY.

******
Být na Naxu, a nenavštívit Délos, to není představitelné. Koupila jsem si za 50 euro lodní výlet (a doufala, že nebudou vlny a nebudu tedy celou cestu zvracet). V předvečer mně výlet ještě připomínala esemeskou známá, se slovy – bude bezvětří. Tak jsem vyjela, takovou docela pěknou lodí Naxos Star. Usadila jsem se na zadní palubu, strategicky v rohu, abych měla přehled. Nebylo to dobré místo. Foukalo. Byly vlny. Loď je prorážela, nejprve cákalo, pak občas nějaká ta sprška. Pochopitelně, že nejvíce na to místo, kde jsem seděla. No nic. Pak sprcha. Zastavili jsme na ostrově Paros, vyměnili pár lidí a pokračovali na Délos. To už jsem byla docela slaná. Všudypřítomní Italové si mě bez dovolení fotili, na revanš nabídli ručníky na utření. Nechci. – Délos je monumentální. Nemá cenu popisovat, co je zde za dalších 12 euro vstupného k vidění – každý si to najde v příručkách. Věděla jsem z cestopisů, že dobré je nejprve, dokud jsou síly, vyjít na nejvyšší bod ostrova – je odtud pěkný výhled. A stejně vždycky chodím nahoru. Vyšlapala jsem schody a stanula na této metě. Nádherný výhled. Přede mnou se rozprostíral Mykónos a ostatní ostrovy. Fučelo ostošest. Zbělené moře. Sešla jsem opatrně dolů a prohlédla si vykopávky – jasně, že v první řadě jsem obhlédla déloské speciality – falickou alej a lví terasu. Courala jsem po cestičkách, prohlédla si místní muzeum. Za necelé tři hodiny jsme museli odjet. Vyměnila jsem místo a zasedla uprostřed zadní části lodě. Nepomohlo. Vlny byly vyšší, vítr prudší. Další zastávka Mykónos. Cákalo, pak sprška, sprška a pak kýble vody. Příď rozrážela vlny, vodní spoušť se lehounce přenesla přes třicetimetrovou loď a dopadla na naše sedadla. Nebylo vyhnutí. Urputně jsem seděla na svém místě. Osazenstvo začalo propadat zoufalství. Posádka lodi zahájila řízenou evakuaci do podpalubí. Nejdřív děti, pak ženy. Vytvořila řetěz a snažila se v přívalu vody a v poryvech větru dostat vyděšené pasažéry po klouzající palubě do bezpečí. Měkkýši se pomalu vydali na cestu. Já jsem setrvala na místě. Až na Mykónos. Konečně jsme přistáli a dotkli se pevného podloží. Ovšem fučelo o to víc. Prošla jsem přístavem za zkoumavých pohledů turistů – proč se ta žena koupe v šatech? Doufala jsem, že v tom vichru to na mně rychle uschne. Vzduch byl však vlhký, slaný, schlo to pomalu. – Mykónos je krásný. Jak později pravil číšník v taverně, kde jsem obědvala: Mykónos je taková jedna velká party. Krásné uličky, drahé obchody a taverny, větrné mlýny a všude vítr a cákající moře. Snažila jsem se tu krásu dostatečně nafotit. A ouha. Další má nevychytanost. Vzít si krátké zvonové šatičky do takového vichru, to není ta pravá volba. Snažím se fotit, šaty jdou vzhůru. Chytnu šaty, neudržím foťák. Nakonec jsem to vzdala a fotila a fotila. Ještěže jsem si vzala gaťky. – Tříhodinová zastávka na Mykónu skončila a jeli jsme domů. Tentokrát už žádné hrdinství a pěkně pod střechu. A pochopitelně – vítr se poněkud ztišil a loď brázdila vlny v tom správném úhlu. Žádné ráchání. Pomalu jsem vylezla na palubu a kochala se zapadajícím sluncem, houpáním vln a teplým vánkem. Nadohled už je stále ještě prosluněná Chora i všeslibující Portara.

I THINK I'M DUMB, OR MAYBE JUST HAPPY. MYSLÍM, ŽE JSEM PITOMEJ, NEBO MOŽNÁ JENOM ŠŤASTNEJ.

******
Večer jsem si šla do supermarketu pro jogurt k snídani. Po zaplacení jsem procházela bezpečnostním rámem. Hvízdání. Seběhly se prodavačky a vrhly se mně na tašku s „celodenním obsahem“. V Čechách bych se nedala, jen za asistence policie, a tady jsem pokorně ukazovala její obsah. Mokré plavky, taštičku s intimními potřebami, kamínek z Délu, kamínek z Mykónu, šiška z pinie… a tak dál. Má potupa nebrala konce. Až prodavačka vítězoslavně uchopila opalovací olej Caroten. Řecký produkt. Koupený v Praze. Projela ho rámem, a pískal. Zrušila jeho kód na čtecím zařízení a podala mi ho zpět se slovy – sorry, lady. Lady byla ponížena, avšak nakonec šťastna, že v roztržitosti skutečně něco nešlohla.

******
Fučí. Velmi fučí. Jdu se podívat na sever nahoru za město. Procházím po nábřeží v Choře, před šíjí vedoucí k Portaře sleduju silnici vyvádějící proud aut z města. Tahle část se jmenuje Grotta a taky byla osídlena už velmi dávno – jak říkala Evi, část starého města je dnes pod hladinou moře. Pomalu stoupám, vítr se rve v mých vlasech. Opouštím město a klikatící se silničkou jdu výš a výš. Nikde nikdo, ani auto, ani človíček. Vítr hvízdá v drátech elektrického vedení. Jako obvykle se chovám dle příruček, podle slov: pořád se otáčej. Otáčím se, jdu pozadu, a před očima se znovu a znovu objevuje jiná a jiná Chora – Kastro, domečky, Portara, lodě a loďky. Moře bouří, bílé vlny dorážejí na město. V dáli se v oparu rýsují obrysy ostrovů, mezi nimi se sune trajekt. Co všechno tu bylo, co všechno tu je, co tu bude? Teď jsem tu já, co bude po mně? Okouzlená i sjetá obrazy i myšlenkami stojím pod skalním kostelíkem Theologaki zasvěceném svatému Janu. Jako koza proskáču po kamenech k bílým schůdkům. Ouva, přes vítr nelze vylézt. Cloumá mnou adrenalin a včerejší naxoské, držím se zídky a pomalu spěchám ke dveřím kostela. Asi tu zajdu. Nevadí. Kouzlo chvíle a síla vůle mě dostane až ke klice. Co dál? Ano, ne? Ano! – dveře se ztěžka otvírají, vítr se je pokouší zabouchnout zpět, ale nakonec se ocitnu v tmavém prostůrku. Dveře za mnou zaklapnou. Oči si zvykají na tmu, vidím, že zadní část kostela je jen skála, k níž se přilepily obvodové zdi. Svíčky blikají, vítr zvenku může každou chvíli zhasit plamen. Za pár penízků beru nové svíce. Zapaluju je se vzpomínkami na své nejdražší. Nezhasněte, prosím. Do knihy zapíšu pokorně-provokativní vzkaz a vydávám se zpět do tohoto světa.

WHAT ELSE SHOULD I WRITE, I DON'T HAVE THE RIGHT. CO VÍC MÁM NAPSAT, NEMÁM NA TO PRÁVO.

******
Čas se krátí. Přemýšlím o vesnici Chalki, kterou jsme během organizovaného výletu tak odbyli. Kupuju jízdenku na autobus a už si zpoza okének prohlížím naxoské vnitrozemí. Poměrně zelené, kopečky jsou protkány teráskami a zídkami, neústupní Naxosané tu zasázeli olivovníky a révu. Čarovné Kyklády. Na vrcholech skal se bíle skví kostelíky a kapličky. Na kopcích pak v okolních barvách málem přehlédnu hnědavé byzantské kostely. Pod nimi se pod nánosem zeminy nepochybně skrývají starší svatyně – tak to holt bývalo: stará víra ustoupila té nové a ta si na důkaz své moci postavila chrám na zbytcích a ze zbytků podmaněné víry. Jako když pes přečůrá pachovou stopu svého předchůdce. Po půl hodince civění a neklidných myšlenek vystupuju v Chalki. Vesnice je mnohem menší a méně pěkná než Filoti. Procházím k staré dominantní věži ze 17. století, jichž jsou po ostrově desítky – dnes vesměs v soukromých rukou, jako monumentální sídla, někdy v návaznosti na staré rody. Bloumám ulicemi, až si všimnu odbočky k byzantskému kostelu. A je to ten, který jsem tolik chtěla vidět – z 10. století a s unikátními malbami uvnitř. Mé slavné příručky však říkaly, že je docela daleko od civilizace, pro mě tedy nedostupný. A ejhle – deset minut pěšky. Natěšená se vydám podle ukazatelů. V půli cesty je jiný kostelík, bílý, v krásném, stinném sousedství starého platanu a eukalyptu. A příjemná cesta mezi domky a olivovými háji s nádhernými výhledy na hory občas protknuté bílým bodem svatostánku mě po chvíli dovede k byzantskému skvostu: Agios Georgios Diassoritis. A navíc – trefila jsem se do poledních hodin, kdy je kostel otevřen. Starý kostel uprostřed olivového háje. Staré olivy, již omlazené, po kolikáté již nové větve vyrůstají na starém těle? A kolik těch stromů tu již bylo, aby postupně, časem, uvolnily místo novým? Nezvyklá stavba s výjimečným zdobením nadchne znalce. Neznalce nadchne místo a duch, pocit trvalosti a věčnosti. Obcházím tohle zhmotnění všeho neuchopitelného, ale nepomíjivého. Sednu si na kamennou zídku a poslouchám cikády. Je však čas jít.

******
Je konec. Návrat do reálu. V přístavu nastupuju na moderní SeaJet. Běloskvoucí loď s butiky, recepcí a restauracemi to rozpálí po vlnách. Opouštím své místenkou určené místo a vycházím do větru na horní palubu. Už jen pěnová stopa mě poutá k Naxu. Bílá Chora v zajetí hor. Sluncem vyzlacená Portara s nějakým tajemstvím. Co tam ještě zůstává? Co je Naxos? Esence. Opojení. Lehkost i těžkost bytí. Bezstarostnost, zodpovědnost. Umění žít, užívat. V souladu. Pozoruju vlny za lodí, bílý pruh zčeřené vody. Před očima stále vidím Naxos. A pak si uvědomím, že tahle vlna neskončí, nerozplyne se. Jsem na vlně. Ta vlna je pouto do téměř imaginárního, přesto skutečného a tak opojného světa, který mě udělal jinou, další, bohatší. Sjela jsem se naxem. Natrvalo.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (15)
05.04.18 16:09 sahed
Krásně napsané. Letos se na Naxos po devíti letech vracím a čtením jsem se hezky navnadila.
24.02.17 19:23 Vladuska
Moc krásné, nádherné a procítěné čtení......moc děkuji, Naxos si to zaslouží......také jsem mu propadla a moje předsevzetí i touha je se tam ještě znovu vrátit......musím se přiznat, že mi při čtení i slza ukápla.....
17.11.16 12:58 T.Bozzio
Skvělou formou napsaný cestopis, který mě po pěti letech doslova přenesl na "místo činu".Díky.
12.11.16 23:18 manoulka
Sice jsem si letos užila Kyklád víc, než bývá zvykem, ale po Naxu se mi náhle strašně zastesklo, putovala jsem po něm aspoň chvíli znovu a užívala si každý krok. Nadchl mě autorčin styl psaní, který dokázal rozpoutat takovou bouři pocitů, hlavně ten nekonečný stesk...Bravo!
07.11.16 08:39 cilf
ΜΠΡΑΒΟ, ΑΡΙΣΤΗ… upřímně smekám a žasnu nad lehkostí, s jakou autor klade jednotlivá slova do vět, které jsou tak čtivé. Cestopis je svěží, lehký, vtipný a tak akorát dlouhý…, navíc o jednom z ostrovů Kyklad, které taky tak moc miluji. A fakt mě v tom moc baví takový „trošku jiný“ humor. Myslím, že autor by možná měl začít uvažovat o tom, že ke své lékařské praxi, přidá i praxi spisovatelskou. Ještě jednou moc díky…
05.11.16 19:30 Milka121
Jsem také sjetá Naxem a také natrvalo :-) A také jsem prošla Portarou, že by to bylo tím? Je to mystický ostrov, který se člověku dostane pod kůži. Stejně mysticky na mě zapůsobil i tento cestopis. Musela jsem ho dnes přečíst podruhé. Jednou mi to prostě nestačilo, což svědčí o jeho kvalitě :-).
Děkuji za štědrou dávku Naxu...
20.10.16 21:57 peza1
Nelituji, že jsme letos na poslední chvíli vybrali Naxos. Toto bylo pěkné počtení a návrat na ostrov.
19.09.16 18:30 Zindy
Nádherné. Doufám, že se tam také někdy podívám.
14.09.16 15:30 Kusnirova
Krásné čtení.
12.09.16 12:15 Vilma
Ještě mám z loňského léta spoustu vlastních vzpomínek, ale je příjemné si je osvěžit. Díky.
11.09.16 00:48 tomba
Uvolnil jsem se a dal si Naxos přostřednictvím tohoto pěkného cestopisu.Děkuji!
09.09.16 18:28 Babka
Moc krásné počteníčko. Z Tvého cestopisu je znát prolnutí s Naxem, které tak procítěně popisuješ. Díky.
08.09.16 20:56 IrenaT
Jé, to je pěkné počteníčko :-) Naxos mne taky láká, snad mi to některý příští rok vyjde :-)
08.09.16 19:55 machajda
Krásně jsem se začetla... Milý, vtipný cestopis a jestli je pistatelka ta , kterou já myslím, tak smekám před rychlostí s jakou cestopis "vyrobila". :-)
08.09.16 18:14 anna112
Tak to se mi moc líbilo. Naxos mne také dostal. Ještě bych pro příště přidala Apeiranthos - zdál se mi nejhezčí. Ale člověk nemůže vidět všechno:-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
dna3v
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝acza˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy5
Hotely7
Taverny2
Diskuze1
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací