Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 8 | 32
Přihlášení
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Do třetice všeho dobrého

Autor:
Zařazeno:
Epirus
Napsáno:
27.11.16 07:11
Fotografií:
60
Přečteno:
880
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
20 °C
Jasno
 
Předpověď počasí byla před dovolenou docela tragická, takže jsme byli připraveni na ledacos, koneckonců na déšť už jsme v Epiru zvyklí, ale že uvidíme v Parze na vlastní oči tornádo, s tím jsme tedy opravdu nepočítali. Naštěstí zmizelo stejně rychle jako se objevilo a vzalo s sebou všechnu oblačnost, takže jsme pak po celou dobu dovolené měli krásné slunečné počasí. Křišťálově čisté moře bylo jak kafe a nesprchlo nám dokonce ani v horách, do kterých jsme vyrazili po dvou dnech povalování u vody.

Naše první cesta vedla na sever k albánským hranicím. Cestou jsme se rozloučili s L+O, našimi přáteli, kteří jsou daleko zdatnější než my a natěšení na Zagochori a zdolání kaňonu Vikos. Sraz za tři dny v Syrraku.
Nejdříve jsme navštívili válečné muzeum v Kalpaki, které je věnováno řecko-italské válce v letech 1940-1941. Teprve při prohlížení dobových fotografií a dokumentů člověku dojde, jaká to v zimě v horách musela být hrůza.
Pokračovali jsme západně od pohoří Tymfi cestou plnou úchvatných výhledů, prošli jsme se v okolí mostu Kleidonia podél řeky Voidomatis a pokračovali jsme k řece Sarantaporos, jejíž asi desetikilometrová část tvoří hranici mezi Řeckem a Albánií. Čekala nás monumentální podívaná na stovky metrů široké řečiště , které se hned za mostem zužuje do úzké soutěsky. Při jarním tání tady musí být pěkný hukot!
Za chvíli se začne stmívat, naštěstí to nemáme daleko k obci Elefthero a vytipovanému místu na přespání. Míjíme menší vodopád, projíždíme obcí a vyhlížíme kostelík Ag. Anargyros. Zaparkujeme auto a jdeme na obhlídku okolí. Zrada – to co se mi na Google Earth jevilo jako rovina, je ve skutečnosti docela krkolomný terén. Tady stan nepostavíme. No nevadí, mám v záloze ještě jedno místečko. Zdálky vidíme přicházet člověka s puškou přes rameno. Kocháme se okolní krajinou, zdravíme se a já se svojí začátečnickou řečtinou ptám, co tady loví. Prý zajíce, ale už tady žádní nejsou, protože je vylovili vlci. A co že my tady? Když jsem řekla, že to tu máme moc rádi a jsme zde již potřetí, v oku lovce se zaleskla slza a začal nám ukazovat, který kopec je Gamila, který Trapezitsa a Smolikas a prý že si můžeme postavit stan kdekoliv chceme. Šli jsme se podívat kousek dál k bezejmenné kapli a bylo rozhodnuto, tady zůstaneme! Předtím ale bylo potřeba vysbírat mraky hub, abychom měli kam postavit stan… Krásný večer – a vlastně celou noc na kraji kouzelného lesa - rušilo jen bubnování šišek a různých plodů na střechu kaple. Veverek a rozličné jiné havěti tam tedy bylo požehnaně.
Noc byla krásná, mrazivá a jiskřivá s miliardou hvězd. Ráno jsem si nenechala ujít okamžiky ještě před východem sluníčka, hluboko v údolích se převalovaly mlhy, vrcholky hor se začaly barvit do růžova, idylka. Počkat na sluníčko, uvařit snídani, sbalit, naposledy se pokochat výhledy a… ty jo, co to je? No fakt, vypadá to jako medvědí… ehm, jak to napsat kulantně… trus. Asi 50 metrů od stanu! "Myslíš, že je to fakt medvědí??" Na moji otázku se mi dostalo zcela jednoznačné (a poněkud dotčené) odpovědi: "No přece poznám medvědí hovno, ne?" Pro jistotu proběhla fotodokumentace a doma pak porada s kamarádem myslivcem, který nám to potvrdil. Teda ještě že jsme tu hromádku našli až ráno! ;-)

Ve volné přírodě nespím poprvé. Od mládí mám pro výběr místa na spaní určité požadavky. Jsou to neměnná osvědčená pravidla, mezi která patří důkladná prohlídka místa a nejbližšího okolí. Místo vyhovovalo po všech stránkách – dobře zašité, jediná přístupová cesta, zázemí v podobě verandy u kaple, elfí les trochu strašidelný, rovný plácek na stan. Je velmi nepravděpodobné, že bych u jediné cesty přehlídl něčí trus zvící velikosti lopaty na uhlí. Navíc hovno bylo asi tak nenápadné jak kombajn v tělocvičně. Večer tam prostě nebylo. Patrně si medvěd ulevil někdy na začátku noci. Ráno byl totiž mráz a exkrement byl už tuhý jak štolverk – zjištěno klacíkem. Tady jsem si vzpomněl na slova jednoho trampského songu: Don Pedro na ranči svém, klacíkem do hovna mlátil…
Situaci kolem hovna jsme řešili ještě v autě a neřekli byste, jak nám cesta rychle uběhla! Tady si zase nelze nevzpomenout na naše politiky, když se tímtéž zabývají při svých interpelacích při své občasné návštěvě parlamentu. Volební období jim tak utíká jako voda.

Při našem odchodu se okolní kopce rozezvučely hlasitým halekáním he héééj, he héééj a střelbou, tak jsme pro jistotu urychleně vyklidili pole, teda spíš palouk. Po ujetí pár stovek metrů jsme viděli informační tabuli, kde se psalo, že tady žijí medvědi… Vzpomínali jsme, jak jsme loni spali na „Kostasově louce“ o pár údolí vedle a Kostas na náš dotaz, jestli jsou tu medvědi, odtušil že jo, ale tam na druhé straně, a máchl rukou naším letošním směrem.

Míříme směrem na jih, zastavujeme na krátkou obhlídku malebné řeky Aoos a připadáme si jako někde na Aljašce. Silnice tady dostaly v minulých deštivých týdnech docela zabrat. Cestou jsme objevili krásný bezejmenný kostelík kousek nad silnicí, pod ním je vydatný pramen vody. Neodoláme a zastavujeme zde na průzkum místa a malé občerstvení. Teda jestli sem ještě někdy pojedeme (jako že asi jo), máme výborný tip na přenocování! Krásné místo obklopené horami.
Kousek za obcí Iliochori je další z našich postupných cílů, Gyftokambos, něco mezi skanzenem a muzeem pod širým nebem. Obhlížíme, jak dříve žili Sarakatséni, kočovníci a pastevci, nahlížíme do chatrčí, kde bylo úplně všechno školou počínaje a salašemi konče. Zajímavé místo. Přijímáme pozvání na kafe, posedíme u stolu s místním psiskem a pokračujeme v cestě.
Za obcí Tsepelovo zastavujeme na kopci u vysílačů a jdeme se podívat na vyhlídku do hlubokého kaňonu řeky Voidomatis, tzv. Malého Vikosu. Chtěli jsme navštívit ještě klášter Ag. I. Rogkovou kousek odtud, ale bohužel byl zavřený, probíhá zde rekonstrukce. Kolem známých mostů v okolí Kipoi pokračujeme na východ k přehradnímu jezeru Aoos.
Zdejší krajina je nádherná, užíváme si podzimních barev a hlavně slunečného počasí! Po loňských deštích a letošních předpovědích jsme v takové štěstí ani nedoufali.

Pomalu se blížíme k malému lesnímu jezírku, u kterého jsme plánovali přenocovat, ale ouha – krajina v okolí vypadá jako tankodrom, všude pracují velké dřevařské stroje, takže jen projedeme a operativně se rozhodujeme pro rychlý přesun k přehradě; však už je to jen pár kilometrů. Auto parkujeme kousek od hráze, jdeme se projít a jsme tak trochu naměkko… Loni jsme si slíbili, že se sem musíme ještě někdy podívat a tu (minulý rok v mlhách a slejváku pouze tušenou) krásu si pořádně vychutnat. Žádné snění; večer na krku, docela zima a nepříjemný vítr, takže v první řadě najít hezké místečko, postavit stan a něco pojíst, no a pak se můžeme kochat a těšit se na další den. Ze snění nás vyrušil vzdálený zvuk motoru, tmu rozráží světla reflektorů. Kdopak to sem asi jede? Po chvíli asi 150 metrů od nás parkuje velké obytné auto a člověk s baterkou na nás krátce mávne, jako že o sobě víme. Po krátkém štrachání kolem auta se opět rozhostí tma a až neskutečné ticho...
V noci byla docela zima; teda mně ani ne, měla jsem na sobě vše co se dalo, ale nezáviděla jsem svému muži, který si v Parze zapomněl dlouhé kalhoty a na dovolenou si frajersky vzal jen lehký spacák (jedeme přece do Řecka, ne?). Časně ráno jsem se potichoučku vykradla ze stanu a vnímala probouzející se den. Na východě se začala rozjasňovat obloha, vzdálené hory se zbarvily všemi odstíny oranžové, po hladině se válely chuchvalce mlhy … a byla šílená zima a fičel ledový vítr. Po chvíli koukání na vodní hladinu jsem zaregistrovala jakýsi pohyb – a hele, z obytného auta přichází pán a něco nese, asi si jde do altánku, u kterého parkujeme, uvařit čaj nebo kafe. Když se ten dobrý muž přiblížil, rozpoznala jsem, že to, co má v ruce, není lihový vařič, ale rychlovarná konvice, a jeho slova z něj rázem učinila kouzelného dědečka z pohádky: „Doneste si hrníčky, nesu vám kávu.“ Vychrlila jsem ze sebe slova díků, houkla jsem směrem ke stanu: „Rychle hrnky, je tady horký kafe!“, pán se posléze vyděsil pohledem na mého muže s holými koleny, odběhl s konvicí a hbitě přinesl ještě dvě čokoládové tyčinky. Přepych snídaně až do postele, v tomto případě do stanu, jsem už hooodně dlouho nezažila. Vyptávali jsme se vzájemně, odkud jsme a kam jedeme, dozvěděli jsme se, že jsou Němci, dělají okruh Řeckem a míří na ostrov Evia, kde zůstanou u moře. Manželka prý ještě nevylezla ze spacáku, protože je jí velká zima. Kolik je venku stupňů? Dva. Naštěstí asi nad nulou. Ale co taky čekat v nadmořské výšce 1350 metrů…

Flek na hrázi byl sice moc pěkný, ale nic není dokonalé. Mám na mysli ledový vítr od vody. Při stavbě stanu jsem proto učinil opatření proti vichřicím. Užší stranu stanu postavit po větru, krycí plášť upnout až k zemi. „A musíme zavřít větrací otvory, aby nám dovnitř nefoukal mráz“, mínila Alča. Otvory jsem proto uzavřel a těšil se do útulného pelíšku. Moc dobrý nápad to ale nebyl, jak se ráno ukázalo. Neřekli byste, kolik vlhka vydýchají dva lidi za noc, no a vlhkost samozřejmě snižuje teplotu. V lehoučkém ´spacáku´ jsem marně pátral po alespoň nějakých náznacích tepla. No a jak si tak po ránu radostně hibernuji, Alča mě láká ven na přírodní krásy. Vůbec se mi nechce: „A je to tam na kraťasy?“ Získávám čas a sbírám odvahu. „Ani na dlouhasy!“ Dělám mrtvého brouka a oddaluji rozepnutí spacáku. „Vylez, máme tady horký kafe!!“ Jo, tak na tohle slyším hned. Bleskově jsem na mrazu. Nikdy bych neřekl, jak strašně mám rád vřelou kávu.

Dnes máme v plánu potulování se nádhernou krajinou a horami a musíme dojet do obce Syrrako, kde máme domluvený nocleh (vždycky máme zajištěno jedno slušné spaní, minimálně na nabití všech možných baterek, no a horká sprcha taky není k zahození) a také setkání s našimi kamarády O+L. Objíždíme jezero z jihu, každou chvilku zastavujeme a rozbíháme se každý na jinou stranu, žasneme nad krásou a rozmanitostí zdejší přírody , pozorujeme stáda polodivokých koní, prohříváme se na sluníčku… Průjezd Metsovem proběhl letos celkem splavně, spíš jsme zvědaví, co natropily vydatné deště se zdejšími silnicemi, které jsou i za normálních okolností docela problematické. Ale vše bylo v normě; až na pár utržených krajnic, něco málo závalů silnice a neexistující svodidla bylo všechno v pohodě.
Kousek za Chaliki u kláštera Panagia Galaktotrofousa (kde jsme posvačili a hlavně dosušili mokrý stan) mi náhle zazvonil mobil, řecké číslo. Asi delegát Petr, napadlo mě a nic zlého netušíce jsem hovor přijala. A začala kulometná palba: „Jasas, xenodochío Casa Lanoi, Syrrako.“ Zmocnila se mě mírná panika, protože něco jiného je komunikovat řecky mailem, kde si vše můžu pěkně promyslet, a něco jiného takhle živě, navíc po telefonu čili bez možnosti gestikulace! Při mé první řecké větě - žádosti o pomalou mluvu – jsem koutkem oka zaregistrovala zdvižené obočí a udivený pohled mého muže. No, zkrátím to, slečna z hotelu se jen chtěla ujistit, že moje rezervace na dnešní noc platí a že je vše v pořádku, protože jsem neodpovídala na maily. Vysvětlovala jsem jí, že mám pouze hloupý mobil (eímai mono éna chazó kínito tiléfono) a tudíž mail mám pouze doma v ČR a ne tady a že vše platí a určitě simera vrady přijedeme. Slečna se ukázala být nadmíru chápavá a řekla, že už se na nás těší atd, srdečně jsme se rozloučily a já jsem na sebe byla děsně pyšná. :-)

Jižní Pindos je nádherné pohoří s několika dvoutisícimetrovými vrcholy, se spoustou stád popásajících se krav a ovcí, plné soutěsek, vodopádů a překrásných zákoutí, které se nemůže nikdy omrzet. Když jsme se blížili k obci Syrrako, přemýšleli jsme, kde jsou asi L+O a kdy a kde se sejdeme, když domluva zněla pouze „v neděli večer v Syrraku“. Zcela nečekaná odpověď přišla vzápětí, když jsme se podívali do zpětného zrcátka a oni jeli za námi. Kdybychom se domlouvali na přesném místě a čase, určitě by to takhle neklaplo!
Po menším bloudění a poptávání se na cestu jsme našli domluvený hotel, byli jsme mile přivítáni majiteli Marií a jejím bratrem, ubytováni a pozváni na kávu. Následovala řecko-česko-anglická konverzace a ochutnávka pravé moravské meruňkovice. V krásném prostředí mezi horami chutnala skvěle!
Večer horká sprcha, voňavoučké čisťounké postele s huňatými dekami obřích rozměrů, no spalo se nádherně!

V hotelu se nevaří a posílají nás proto do nějaké taverny na náměstí. Aspoň se mrkneme, jak to vypadá v místě, kde se zastavil čas asi tak před sto lety. A je na co se dívat – kamenné domky s malými okénky, sem tam světýlko, všechno do kopce, schody, kamenné prahy, místo asfaltu obří balvany. Nikde žádná rovina, o hladkosti dlažby ani nemluvě. Prostě romantika; vozíčkáři by si to tu museli užívat…
Vybraná taverna je typicky řecká, plná klábosících lidí všeho věku, na zdech staré fotky, zbraně a hudební nástroje. Paráda. Jo, a krb. Sympatický číšník nám nabízí souvlaki a ještě cosi, ptá se, jestli máme velký hlad. „Myslím že metrio, tedy střední“, odpovídáme a jsme zvědaví, nakolik nám tahle večeře s horskou přirážkou udělá vítr v peněžence. Po chvíli přistanou na stole dva veliké talíře se souvlaki, bohatou oblohou a nějaké pití. Pěkně jsme se nacvakli a dumali, jak by asi vypadala velká porce. Asi celé prase na špejli. Je čas zaplatit. Číšník nechává účtenku na stole a jde si po své práci. Koukám na účet a nějak tomu nerozumím, je tam suma 4,80€, to je asi za jednoho. Alča se tváří stejně zmateně jako já a nevěřícně kroutí hlavou. V mžiku je u nás číšník: „Je nějaký problém? Zdá se vám to moc?“ „Naopak, zdá se nám to málo!“ Úsměv a odpověď: „Malá porce, malá cena.“ Milí lidé, tihle horalé.

Ráno nás čekala vydatná snídaně, stůl plný pochoutek z místních zdrojů, čerstvé pečivo, vynikající marmelády. Zaujala nás obří vejce, pochopitelně z domácího chovu z vedlejší vesnice. Maria říkala, že jsou všechna dvoužloutková. Nevěřili jsme, ale vážně, všechna vajíčka měla dva žloutky! Kafe jsme si dali na terase, ještě jsme chvilku popovídali s domácími a vydali se vstříc dalším zážitkům. Naše cesty se opět rozdělily, O. není ve své kůži, jela nachlazená a se silným kašlem už z Brna a je to čím dál horší. Škoda. My se ještě projdeme po obci, poslední pohled na Syrrako a jedeme. Dnes bude krásný den, začíná svítit sluníčko a hory se na nás usmívají, v plánu máme spoustu zajímavých míst s cílem v „malé řecké Austrálii“. Ale pěkně popořadě. Vydali jsme se na západ k řece Arachthos, k níž se dostaneme po bezva serpentinách a kde jsem moc zvědavá na zvláštní pomník, který jsem objevila při plánování dovolené. Místo v jedné z ostrých zatáček je hojně navštěvované, každý z projíždějících Řeků se alespoň na chvilku zastaví, zapálí svíčku, krátce se pomodlí, zamyslí se… Těsně před Vánocemi v roce 1958 se tady zřítil autobus plný lidí do strže hluboké přes 300 metrů, což připomíná malý pomníček s pamětní deskou se jmény všech 29 obětí tragédie a socha Theodora Papagiannise, která má svým provedením připomínat havarovaný autobus. Tohle místo má tak zvláštní a emotivní atmosféru, že to ani neumím popsat.

Po této smutné zastávce jedeme do kláštera Moní Tsoukas, ze kterého se otevírají daleké výhledy na okolní krajinu a do kaňonu řeky Arachthos. Tedy - jedeme. Chtěli jsme jet, ale nějak jsme se zamotali a ne a ne najít správnou cestu. Dokonce se nám zbláznila i GPS, dovedla nás 2× na to stejné místo a tvářila se, jako že to tak patří. Po pár poradách s místními jsme konečně trefili správný směr. Cestou ke klášteru míjíme desítky zajímavých objektů, soch a plastik místního rodáka Th. Papagiannise.
Mužský klášter Moní Tsoukas, který byl založen roku 1190, je postavený na vysokém srázu nad řekou Arachthos, na kterou je z něj fantastický pohled. Sympatický mnich nás pozval na kafe, povykládal něco málo o historii a nasměroval nás na vyhlídku, na kterou rozhodně nemohou lidé se závratí a strachem z výšek. Ten pohled do několikasetmetrových hlubin bere dech!

V plánu byl římský akvadukt u Ag. Georgios, předtím jsme se ale nechali zlákat nápisem na stánku u silnice, kde stálo SOUVLAKI A KAFE, VŠE ZA 1€. No nekupte to. Nejdříve jsme si ale prohlédli hráz malé přehrady hned u silnice, od prodavače v kiosku jsme se dozvěděli, že akvadukt je nepřístupný a opravuje se, protože je poničený velkou vodou a je tam nebezpečno, pak jsme si dali každý jedno souvlaki a řeckou kávu, zaplatili jsme 4€ a pokračovali jsme směr Fillippiada, odkud je jediný možný přístup k oblasti Kokkinopilos (místní říkají Kokkinopilu), což je ta toužebně očekávaná „malá řecká Austrálie“. Bez větších problémů jsme našli správnou cestu (za vydatné pomoci pastevce ovcí) a protože se už pomalu schylovalo k večeru, poohlíželi jsme se po vhodném místě na postavení stanu. Napřed jsme omrkli osamělý kostelík s hřbitůvkem, který se ale neukázal jako dobrá volba, protože tam byly mraky komárů, takže rychle pryč do příhodnějších končin.

Velmi příhodné místo jsme objevili uprostřed olivových hájů, kam se dalo pohodlně zajet po hliněné silničce. Vlevo kaplička Ag. Marina s pitnou vodou, vpravo plácek s několika ohništi a spousta paloučků, ani jsme nevěděli, který z nich si vybrat. Postavili jsme stan uprostřed prastarých oliv a než hlava rodiny rozdělala oheň, já jsem se šla podívat na mini ukázku červené hlíny (kokkino pilo), kterou jsme měli hned pár metrů od nás. Sice už byla skoro tma, ale pohled to byl i tak neuvěřitelný! O to víc jsme byli natěšení na ráno, až si tu úžasnou oblast budeme moci pořádně prohlédnout…
Krásná jasná noc, spousta hvězd, velebné ticho jen občas přerušené houkáním sovy, ráno vydatná snídaně a jde se na průzkum. Neuvěřitelná krajina, člověku se ani nechce věřit, že je opravdu v Řecku! .

Pouhé dva kilometry odtud vzdušnou čarou leží jezero Ziros, další skvost zdejší krajiny. Rozlohou nevelké, krásou a svojí atmosférou obrovské. Dali jsme se zde do řeči s mužem, který krmil divoké husy, říkal, že hloubka jezera je až 85 metrů a je zde mimořádně čistá voda, o čemž jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči. Taky říkal něco v tom smyslu, že občas si nějakou tu husičku vezme, což doplnil srozumitelným mezinárodním posunkem; ale tady si nejsem příliš jistá svým porozuměním v řečtině ;-). Prošli jsme se kolem jezera, pozdravili se s pár rybáři a pokračovali na jih k zálivu Amvrakikos. Tato oblast je obrovským komplexem mokřadů s neuvěřitelně rozmanitým životem, je součástí mezinárodního projektu Natura 2000. Na jaře se sem sjíždějí ornitologové z celého světa. My jsme zde nepotkali ani nohu, pokud tedy nepočítám spousty vodních ptáků a jednoho zatoulaného psa, který by s námi rád poobědval. Posezení na břehu řeky ve stínu stromu a za šumění rákosí za zády bylo příjemné a my jsme se spontánně rozhodli, že jedeme domů a odpoledne si budeme užívat u moře. Bylo nádherně, tak proč toho nevyužít. Strávili jsme krásné slunečné odpoledne na naší pláži, kam za námi navečer přišel L. poreferovat o O. ležící s antibiotiky. Fakt smůla! Domlouváme se na zítřejší výlet do Pohádkových hor, L. je chce vidět, moc se těší a bere s sebou dvě sympatické sousedky – maminku s dcerou z jejich hotelu.

Sraz máme na parkovišti u hlavní silnice, vypadá to na nádherný den, tak snad nám poslední autovýlet vyjde! O kráse Pohádkových hor jsem se rozepisovala už loni, takže letos se spokojím pouze s konstatováním, že jsou skutečně pohádkové! Moc rádi jsme se vrátili na známá místa a měli jsme obrovskou radost, že se tam líbilo i našim spolucestujícím. L. s holkama si vyběhli na pevnost Kiafa, potom se šli všichni podívat do kaple Ag. Paraskevi a já jsem zůstala u kamenného amfiteátru pod klášterem Ag. Donatos. Kdo mě zná, ví, že pobíhání po zarostlých kopcích nepatří mezi mé oblíbené kratochvíle. Obdivovala jsem výhledy, fotila kytičky, skamarádila se s krávou, která se vydrápala houštím až ke mně… a pak se mi podařilo něco, co mi moje drahá polovička doteď závidí. Celý život totiž touží spatřit štíra, všude obrací kameny a šťourá do různých škvír a nic, a já si zůstanu kdesi dole – no zkrátím to, když jsem mu pak ve foťáku ukazovala fotky, těžko skrýval zklamání, že to nebyl ON, kdo ho viděl a vyfotil.
S L. a holkama se neustále scházíme a rozdělujeme, konečné odpolední setkání je naplánováno v taverničce za pohádkovým mlýnem. V sedle pod pevností začínáme mít problémy s autem, vydává podivné zvuky a zdá se, jako by jelo jen na tři válce. Zatím jsme v Řecku měli vždy malé a spolehlivé autíčko, letos poprvé máme vyšší třídu (malé neměli) a neukázalo se to jako moc dobrá volba. Ale protože to je mužská záležitost, přenechávám slovo povolanějšímu…

Měli jsme půjčeného VW POLO a všude nás spolehlivě dovezl. A že to byly nějaké dálavy! Už zítra ho musíme vrátit a tak si dnes vyjedeme jen kousek, do Pohádkových hor. Cestu známe a je to za bukem. Je teda fakt, že se dnes to auto chová divně. Občas začne samo zrychlovat, občas zase zpomalovat. Nebo jede bez toho, aniž by se šláplo na plynový pedál. Tempomat auta této cenové kategorie určitě nemají… Ale jede a zvládá i kopce.
Uprostřed hor to však začne cukat, pak zase dobrý. Taky zvuk motoru se mi nelíbí. Je to tříválec a vypadá to, že jsme o jeden přišli. Teplota chladiče je v normálu, ale auto raději nechám stát a jdeme se kochat krajinou. Asi po hodině se vracíme, znovu se rozjíždím a cuká to ještě víc sotva vyjedeme mírný kopeček a navíc se rozsvěcí oranžová kontrolka "Porucha palivového systému". Alča píše delegátovi, co jako s tím. Po chvíli přichází zpráva, že autopůjčovna radí si toho nevšímat, že prý je to OK. Serpentinami sjíždíme níž, auto si pěkně cuká – a hele, na palubce se objeví červený vykřičník a vzápětí se rozbliká. No a hned svítí bez blikání, zato se zvukovým varovným signálem. Pak motor zhasne. A to zrovna jedeme prudkou zatáčkou. Posilovače brzd i řízení přestaly fungovat. Že by tady přibyl další pomníček? Na ruční brzdu zastavujeme uprostřed zatáčky. Tady se stát a čekat nedá, bez motoru sjíždím do stínu vedle křižovatky. Co teď? Naštěstí je v autě manuál v řečtině a angličtině, Alča si aspoň promrská řečtinu a zjistíme, kde soudruzi z Německa udělali chybu. Angličtina je pro nás nesrozumitelný jazyk. „Píšou tady, že se jedná o poruchu palivového systému.“ „A nepíšou tam co s tím?“ „Už to hledám, jo, tady je to – navštivte nejbližší značkový servis.“ „A nepíšou tam, kde se tady v horách nalézá servis VW?“ Není nad dobrou radu. Zvedám kapotu a kontroluji olej a chladící kapalinu. Vše v pořádku. A to je vše, co se s tím tady dá dělat. Mezitím co Alča píše upřesňující sms, jede kolem nějaký strejda na skútru. Zastavuje a ptá se, s čím je problém. Snažíme se mu problém vysvětlit, on znalecky mrkne pod kapotu a vyzve mě, abych ho následoval. Po asi sto metrech mi ukazuje pramen ledové vody. Z jeho řeči usuzujeme, že máme tu vodu nalít někam do motoru. „Jasný?“ „Jo, naprosto, díky a nashledanou.“
Fakt bezva rada, v době, kdy je všechno digitální, plno elektroniky, v době, kdy lidstvo jezdí po Marsu a člověk šlape po Měsíci, tak já budu polívat motor vodou. Nějak zaspali dobu, tihle Řekové.

Čekali jsme na zprávu z Pargy a pomalu plánovali, že to autopůjčovně zjednodušíme tím, že pro nás nemusejí jezdit s extra autem, protože se vejdeme do jednoho s L. a holkama.
Po chvilce čekání přichází sms od Petra, našeho delegáta. Pro jistotu ji cituji přesně, mám ji dodnes v mobilu a hodně kamarádů už se nad ní docela pobavilo:
„Radí jako první pomoc otevřít kapotu, uvidíte černé víko a to polít vodou a schladit. Chvíli nechat odstát, pořád tvrdí že to není vážné a bude ok. Jsem na příjmu, když bude potřeba ho tam dokopat. P.“

Ten strejda měl pravdu! Radil mi totéž. Tak nevím, jestli to nebyl kouzelný dědeček. Nebo to auto neviděl poprvé… Buď jak buď, provedli jsme doporučené úkony a auto jelo. Zvuk jako starý traktor, v kopci ztrácelo dech. Tady jsem si připomněl prolog seriálu KOBRA 11 ´Jejich tempo je vražedné´. Zvláště pro ty, co zrovna jedou za námi. Do Pargy jsme se dokodrcali se soumrakem. Uf.

Nakonec vše dobře dopadlo, auto jsme v horách úspěšně vzkřísili a večer ho nechali klasicky odemčené na parkovišti s klíčkem pod koberečkem. Ráno už tam nebylo a nikdo nic neříkal, takže všechno v pořádku. Řecko je příjemná země.

Ale to jsme trošku předběhli události, takže zpátky do Pohádkových hor…
Do taverny u mlýna se moc těšíme, Víťa hlavně na setkání se svým „dvojčetem“ (viz http://www.recko.name/cestopisy.php?id=477&idd=23 , třetí fotka od konce). K našemu zklamání tam pán domu nebyl, byl v práci. Tahle piditavernička by je neuživila, to je jasné. Všichni si dáme kafe, vodu a nějaké jednoduché jídlo a mezi řečí se dozvídám, že „dvojče“ se jmenuje Νικηφόρος. No, na tom by nebylo nic tak zvláštního, jméno jako jméno, ale když jsme před dovolenou zjišťovali, jak by asi řecky vypadalo jméno Vítězslav, znalci se shodli na Nikiforovi. Prý to není jméno moc obvyklé, ale existuje a k Víťovi má asi nejblíž. Takže nejen že jsou si chlapi tak podobní, ale ke všemu se i stejně jmenují! Náhoda, jakých jsme v Řecku zažili spoustu!

Při odchodu z taverny všichni dostaneme sáček s voňavým tymiánem, dlouze se loučíme a neradi odcházíme. Na plácku u pohádkového mlýna zastavuje nějaké auto – Nikiforos se vrací z práce! Hned ze sebe shazuje špinavý pracovní kabát a objímá Víťu, já rychle fotím a holky stojí s otevřenou pusou údivem nad tou podobou. Prostě setkání mladšího a staršího bráchy, no.

A když už jsme u těch dvojčat – když pro nás přijel v den odjezdu autobus a vystoupil jeho řidič, hned nám bylo jasné, že budeme v dobrých rukách – jako by z oka vypadl Sylvestru Stallonovi, no a ten si poradí s každou situací.

Divukrásný kraj Epirus nám učaroval, přísloví „Do třetice všeho dobrého“ se naplnilo měrou vrchovatou. Určitě se sem ale ještě vrátíme!

(Více fotografií ve fotogalerii "Do třetice všeho dobrého...")

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (10)
07.12.16 13:28 Kaťule
Super cestopis a také doufám v pokračování. Nádherné zážitky z krásného kraje. =) A u medvědího nadělení jsem se moc bavila. =)
07.12.16 13:05 nudista
Ali a Víťo, váš báječný cestopis jsem objevila sice pozdě, ale přece - přelouskla jsem jedním dechem. Vy do toho krásného kraje prostě patříte a tak věřím, že trojka nebylo poslední číslo a bude i pokračování. Eva
30.11.16 12:06 hancaM
Álo, moc pěkné čtení a cestování. Ráda jsem se prošla s Vámi pro mě neznámými a zajímavými místy. Máš můj obdiv, já bych takto ve stanu asi hrůzou (nejen z medvěda) ani nezamhouřila oka :-). Přeji hodně dalších takových prima cest. H.
29.11.16 21:51 janavi
Alenko, bezvadně napsaný cestopis, krásné fotky, dokonce jsi hovořila řecky do telefonu, máš můj obdiv. Je hezké, že jsi taky nechala místo Víťovi pro jeho mužský pohled. Jediná chyba je, že jsi nesoutěžila!
29.11.16 10:23 vostrucha
Alenko a Víťo, díky za bezva čtení, které mě pobavilo i dojímalo. A ta podoba Víťa+Nikiforos - to není náhoda!!! ... prostě tam patříte :-)
28.11.16 17:28 spider66
Decka, mam velkou prosbu. Mohli bychom si na priste pujcit Vitu do stanu? Jeste jsme neslyseli o nikom, kdo ma tak brutalni chrapani, ze se z toho i medved posere :D :D na co jsme vam pujcovali sprej, kdyz se vas medové boji? :)))) Meli jste zase kopec zazitku a prekvapeni. Polivat motor ledovou vodou to byla prda!!! :D :D P.S. Udelali jste mi radost s tou Australii a vubec jsem si nevsiml te kaplicky za Gyftokampos. Zajimavy misto na prespani. Dekuji za cestopis. Z.
28.11.16 10:06 machajda
Ali paráda..... užili jste si to bezvadně, opět nemůžu nic jiného než smeknout, tak si dovolenou s ck dokážete zpestřit. Za mě je super fotka toho radícího Řeka v péřovce a vedle něj Víťa v tričku a kraťasech. :-)
27.11.16 18:00 madona66
Tak báječně jsem se pobavila též u kávičky! Álo, příběho hovně u mne vygradoval v ohromný smích....to sem se pobavila, ale zároveň - krajina JE zde přátelská, méďa Vás nechal v klidu, jen si odkočil a lidi ponechal dál bloumat spánkem :-). Ale zároveň jsem zamáčkla slzu v oku, tenhle kraj miluju, máme stejné zážitky, pocity, koukám že i některé fotky, prošli jsme téměř stejná místa, některá jsme nenašli, škoda, aspoň je důvod se vrátit do tohodle drsnějšího, ale překrásného kraje! Jela bych zpátky hned, klidně i teď.. :-) Alenko, palec nahoru, moc se mi to líbilo!
27.11.16 17:07 IrenaT
No paráda :-) Škoda, že to není soutěžní cestopis, zaslouží si všech 5 hvězdiček (palec nahoru).
27.11.16 17:00 D.K.
Báječné čtení k odpolední kávě :-) No, samozřejmě mi to nedalo a musela jsem si znovu prohlédnout i fotky v galerce a zase to zafungovalo stejně jako vloni. Sevřené srdíčko a pocit - tam musím taky. Ale tohle už není krajina přátelská pro osamělého pěšího poutníka, škoda. Tedy krajina možná je, ale medvědi ne :-) To však nic nemění na tom, že vaše cesty jsou pro mě zdrojem inspirace a povzbuzení k výpravám mimo civilizaci. Díky! :-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
Na6fK
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝almina˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
Galerie29
Diskuze0
 
Venus Trade and Tours CK MARTED Greek Market