Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 7 | 35
Přihlášení
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Karpathos 2015 se sluncem v duši

Autor:
Zařazeno:
Karpathos
Napsáno:
23.01.17 08:35
Fotografií:
0
Přečteno:
2124
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
25 °C
Skorojasno
SSZ, 8.7 m/s
I popáté může někdy znamenat poprvé, k obvyklým dvanácti dnům pobytu na ostrově přidáváme další tři, tentokrát vylétneme z albatrosího hnízda a místo jednoho ubytování zvolíme rovnou dvě. Už dávno jsme si vyhlédli dům na útesu nad Kyrou Panagií s kouzelnou terasou, obklopenou skalami a borovicemi. A zatímco celých osm dní nás do nového dne bude vítat probouzející se slunce, o týden později se jako předzvěst sladkých snů budou v jeho růžových ospalých tónech koupat vrcholky hor nad Lefkosem, naším druhým domovem. Při poznávání se letos víc než jindy budeme řídit starým příslovím: Pošetilec navštěvuje v cizí zemi muzea, moudrý zajde do taverny.
Dokonalý scénář je hotov, chybí už jen nečekaný zvrat - do odletu zbývají dva týdny, po souši kráčím jako malá mořská víla, co krok to bodnutí nožem, chodidla se proměnila v nafouknuté balóny a odmítají splasknout. Na poslední chvíli se stane zázrak, opět dokážu nazout toulavé boty a můžeme vyrazit.

Kapitola první – Za nezbednou Irou a malebnou Kyrou

Letadlo Fly Niki musí po příletu z Berlína do Vídně měnit kolo, Lauda nezapře roky prožité na okruzích, jen výměna trvá dýl než v boxu F1 :-). Malé zpoždění si posléze vynahradíme, když s nosem připlácnutým na okýnko nadšeně koukáme, jak se před námi v dokonalém nasvětlení vynořuje nejprve cíp ostrůvku Saria a jeho západní pobřeží, a poté už se nedočkavě předvádí jeden karpathoský klenot za druhým – hluboce zaříznutý záliv Tristomo, mys Vroukounda, hrdý Olympos marně ukrývající své půvaby pod miniaturním obláčkem, jasně viditelný Profitis Ilias s kapličkou, malebné Mesochori, poklidný Lefkos a jeho zálivy připomínající otevřenou dlaň pod majestátním Kali Limni, vesnička Menetes s nepřehlédnutelným kostelem Nanebevzetí Panny Marie a jižní pobřeží. Pak už přichází otočka nad mořem a zlehka dosedáme.

Náš let se potká s italským letadlem a z haly se na unavenou Marii vrhne řada nedočkavců, kteří mají zamluveno vozítko. Startujeme Pandu a můžeme vyrazit netradičně podél východního pobřeží. U fotbalového stadionu v Apéri nakukujeme, jestli nezahlédneme skupinku místních turistů, kteří nás zvali, abychom se přidali a společně si vyšlápli do jeskyně nad pláží Achata, ale přijíždíme pozdě. Pokračujeme dál a za chvíli sjíždíme nekonečné serpentiny vinoucí se do zátoky Kyra Panagia. Kus nad letoviskem otestujeme pandí čtyřkolku na první terénní vložce - cesta do ráje je místy rozbitá, ale sjízdná. Parkujeme u domu a vítá nás štěkot. Rošťanda Ira vybíhá k brance a vzápětí přichází usměvavý Peter, náš domácí a spolumajitel příležitostného art café, do něhož hosté zavítají ke své škodě jen výjimečně.

Scházíme po schodech ke dvěma pokojům, které Peter od června do září pronajímá hostům. Doporučuje nám, abychom si místo „sunrise room“ raději vzali boční pokoj, protože panují vedra a dopolední slunce by nám místnost příliš rozžhavilo. Dáme na Peterovu radu a zabydlujeme si pokoj s oknem a teráskou chráněnými před dotěrným sluncem. Pozorný hostitel nám lednici naplnil lahvemi s čerstvou vodou z nedalekého pramene, přidal láhev ouza, mísu hroznů a vlídné pozvání, abychom přišli, kdykoli budeme cokoli potřebovat nebo jen tak na kus řeči. Usadíme se na terase pod bougainvilleou a mohutnou šalvějí, ve sklenicích s ouzem zacinká led a odpoví mu zvonce koz, které se potulují po okolních skalách. Před námi až k obzoru se prostírá vyhlazená mořská hladina jako plátno, čekající na malíře, aby nakreslil zbrusu nový pestrobarevný karpathoský příběh. Zvědavá Ira kouká na šťastné blázny, kterým se právě splnil vytoužený SEN ....

Kapitola druhá – Pod žhavým sluncem

V teplé noci necháváme dokořán okno i dveře, kudy se zvolna přikrádá zářivý den. Snídaně na terásce v naprostém soukromí s nádhernou okolní kulisou nemá chybu, skvěle se tu lenoší, ovšem pohled na klidné moře láká, takže konec poflakování, jde se plavat. Na pláž to máme pěšky asi dvacet minut, ale změkčile volíme Pandu a sjezd po nové kamenité zkratce pro otrlejší povahy. Naštěstí Nikos z půjčovny v Lefkosu zná naši slabost pro offroady a nesvěřuje nám funglovky, ty si šetří pro umírněné milovníky asfaltu.

Ačkoli se nám malinkaté letovisko Kyra Panagia vždycky líbilo, nikdy jsme se tady kvůli davům lidí nekoupali. Letos je vše jinak. Rána na liduprázdné pláži, kdy jsme mohli bez obav shodit plavky, ponořit se do neskutečně průzračné a teplé vody a plavat tak daleko, abychom si vychutnali pohled na celou zátoku sevřenou prstencem hor i na jižněji položené pláže, se stala naším téměř pravidelným rituálem. Při debatě s Peterem jsme zjistili, že si pleteme jména nedalekých pláží. Skutečná Kato Lakko je malá pláž dostupná pěšky z Kyry Panagie. Jižně s ní sousedí několik pláží, ta největší je textilní i s několika slunečníky. Leží pod osadou Katodi a místní ji znají jako Makris Gialos. Dostupná je autem po prašné cestě nebo výletní lodí z Pigadie. Jméno Kato Lakko stejně vyhrává, zůstaneme ze zvyku u něj.

Kolem desáté se pláž na Kyře zvolna plní, prcháme na naši samotu. Od domu vede stezka na protější stráň, kde se ukrývá polorozpadlé kamenné stavení se zachovalou pecí. Stezka pokračuje až na silnici vedoucí k pláži Apella. Pod mohutnou borovicí potkáváme Petera s Irou a společně se vracíme k domu.

Odpoledne vyrážíme na první výšlap do jeskyně nad pláží Achata. Vedro nás přiměje, abychom si cestu zkrátili, od fotbalového stadiónu v Apéri jedeme prašnou cestou po úbočí až k pastevecké ohradě. Odtud po svých zvolna stoupáme, až narazíme na dřevěnou šipku ukazující na betonový chodník. Cestička mírně klesá, postupně ale nabírá prudší spád a přechází v kozí stezku. Bloudění nehrozí, značky nás bezpečně přivedou na malou plošinu se skalní stěnou, do níž se vrývá úzký otvor. Nezbývá, než se sehnout a nasoukat dovnitř. Vybavili jsme se světlem, takže si můžeme prohlédnout překvapivě velký přírodní dóm, kterým se nese vrkání holubů. Uvnitř je příjemný chládek, který jen nerada opouštím, protože správně tuším, že zpáteční stoupák ve sluneční výhni bude krušný.

Deficit vody i kalorií doplňujeme v taverně Perama Maria v Ammopí. Jako vždy chválíme fantastickou kuchyni a Stamatis prozrazuje fígle svých konkurentů – málokdo z nich používá čerstvé maso z vlastních zvířat, jako to dělají oni, hodně taverníků si nechává dovážet mražené jehněčí z Nového Zélandu, protože je to vyjde levněji. Maria a Stamatis nás zvou, abychom přijeli v sobotu na oslavu narozenin. Loučíme se a neodoláme pohledu na dvacetidenní štěňata hrdé matky, osmileté fenky Alykí – jsou rozkošná přímo k sežrání, však se taky jmenují Tzatziki, Stifado a Mousaka :-).

V podvečer je stále vedro k padnutí a žízeň neuhasitelná. Vysedáváme na terásce, upíjíme víno silně ředěné vodou, posloucháme koncert cikád a čekáme na okamžik, až soumrak přenechá vládu temnotě noci nerušené světly a obloha přetnutá Mléčnou dráhou se rozzáří milióny hvězd. Nemůžeme se vynadívat. Na moři občas problikne světýlko z rybářského člunu a svět se postupně noří do ticha ... náhle ho protne infarktové zaštěkání Iry, která se odněkud vynořila a dává nám najevo, že teď patříme do smečky a musí hlídat i nás.

Kapitola třetí – Toulavá kamera

Ranní plavání máme zdárně za sebou, v deset si dopřáváme opožděnou snídani a dlouhý relax při sklence ouza na terásce.

V čase siesty, kdy slunce žhne a pálí, míříme do Othosu, projdeme ztichlými uličkami a po schodech vystoupáme nad poslední domky, odkud se otevře parádní výhled na horskou vesnici. O kousek výš se zastavujeme u pěkné kapličky v doprovodu malé psí slečny. Nad kapličkou se asfaltka rozděluje, koukám do mapy kudy do Pylés a vydávám pokyn k cestě doprava. Procházíme kolem ruin mlýnů, pod námi se do dálky táhnou políčka a vinice až k osadě Stes, odkud jasně září nepřehlédnutelný kostelík Ag. Panteleimonas. Asfaltka se vine v nekonečných zatáčkách a stále přesvědčuji svou polovičku, že za tou další už se v dáli určitě objeví Pylés. Nad hlavami nám krouží dravci v naději, že nás horko udolá, naštěstí dojdeme ke kašně, doplníme mizející zásoby vody a šlapeme dál.

Po několika zákrutách se otevře pohled na hory i silničku vedoucí na Lastos a červík pochybností o směru našeho putování ve mně zahlodá. Krátce nato přicházíme k bíle natřené zídce protkané barevnými kameny a k ceduli Kallénes. No jo, ženská a mapa, škoda mluvit, ale berme to pozitivně, šťastným omylem jsme objevili odlehlou vinařskou osadu s půvabným kostelíkem. U kašny se znovu napájíme spolu se žíznivými včelkami. Nikde nikdo, až po chvíli kolem nás projíždí auto s rakouskou espézetkou a usměvavá dáma nás zdraví a mává, zjevně ji potěšilo, že se turisti zatoulali do neprobádaných končin, kde si našla svůj letní domov v hezkém domku.

Blížíme se opět k rozcestí nad Othosem a můj kameraman se s vážnou tváří dotazuje, kde jsou ty mlýny, které jsme měli vidět. Dělá si srandu, pomyslím si, protože pod jedním z nich právě stojíme, ale vidím, že v tom dnes nejsem sama. Skóre dne je srovnáno na 1:1.

Panda si mezitím odpočinul a čile vyráží do Menetesu. Projdeme uličkami až před branku taverny Dionysos Fiesta. Irini sedí s kamarádkami u zmrzliny, jakmile nás zahlédne, rozezní se její jiskřivý smích, který nám tolik scházel. U jídla si domlouváme sraz na příští neděli, po ranní mši se potkáme s tatínkem, který se chce pochlubit rodinnou farmou.

Poslední zastávka dne je v Lefkosu v Nikosově půjčovně, dnes je venku i v kanceláři pořádně dusno. Big boss má zákazníky a taky vrásky na čele kvůli bouranému autu, stěžuje si nesolidní Čechy, kteří si zamluví auto, pak najdou levnější, ale rezervaci nezruší a on musí zbytečně odmítat jiné zákazníky. Důrazně připomíná nesplněný slib z minula, že se u něj párkrát stavíme na kafe. Což tentokrát poctivě plníme.

Kapitola čtvrtá – Sever očkem i gopročkem

V sedm plaveme v báječně teplé vodě a vymýšlíme, kam se dnes vypravit. Detaily dolaďujeme při snídani na terase. S Peterem si popřejeme hezký den, podrbeme Iru za uchem a frčíme na sever. Zastavujeme za vesnicí Spoa na odbočce k Achamantii. Obloha je bez mráčku, jen přes ostrou špici Profitis Ilias se přelévají mraky, což je ideální stav pro natočení prvního timelapsu. Zatímco kamerka GoPro půlhodinu maká, my se poflakujeme po okolí a vychutnáváme si klid pozdního rána. Přeruší ho jen pantáta v dodávce, který profrčí kolem nás s úsměvem a halasným „Kaliméra“.

Loudím ještě jeden timelapse od kostelíku Ag. Konstantinos za Olymposem. U odbočky do Avlony míjíme odstavenou sanitku. Vybaví se mi příběh německého hasiče Ralfa Grzelky, kterému kamarádi přezdívali „Uncle Hellas“. Miloval Karpathos a v listopadu 2011 věnoval ostrovu jeden vůz, zrenovovaný na vlastní náklady. Jeho příklad následovali Holanďané Miele a Alex van der Wegenovi s dalším vozem. Ralf Grzelka během pobytu na Karpathosu o rok později náhle zemřel ve 48 letech. Dar ovšem narazil na řecké byrokraty a jeho sanitka ani v roce 2015 nesloužila svému účelu.

Vyhlídka od svatého Konstantina je při cestách po ostrově naší jasnou stálicí. Pohled na vzdálený Olympos schoulený pod Profitis Iliasem nás pokaždé přiková na hodně dlouhou dobu. Zapneme techniku a můžeme se téměř nerušeně kochat. Nejsme tu sami, kousek opodál stojí náklaďák s korbou plnou roští, ze kterého zvědavě vykukuje koza a pes. Majitel o kus dál nahání mohutného kozla, kterého vzápětí vleče na laně k autu. Naložit vzpouzející se zvíře sám nedokáže, krátkým pohledem zhodnotí zdatnost mého chlapa a posuňky ho přivolá na pomoc. Kozel zuřivě mlátí nohama kolem sebe, ale spojeným úsilím ho zvládnou dostat na korbu. Já se mezitím seznamuji se třemi přátelskými hafany. Drobné fence se zalíbil stín, který vrhá náš Panda, ale i ona na pánův příkaz nakonec odběhne a naskočí za ostatními. Majitel auta s poděkováním přináší plnou náruč hroznů. Paráda, hroznový cukr se bude hodit, až pošlapeme do kopců.

Startovním bodem je pláž Vananda za Diafani. U zdejší kašny nabereme zásobu vody a kolem opuštěného Minasova bufetu vstupujeme na značenou stezku do Avlony. Nejprve se prodíráme džunglí z rákosu a oleandrů. Příjemná stezka pak vede korytem potoka, později stoupá podél zídek, košatých olivovníků a rozložitých borovic. Užíváme si samotu i záplavy potu během stoupání. Chvilku hledáme červené puntíky, protože stezku proťala prašná cesta, ale naštěstí se po ní jde jen krátce. Stezky se různě větví, nad malou roklí lehce zakufrujeme, ale pak znovu nabereme správný směr do závěrečného stoupání ke kapličce Ag. Georgios, našemu cíli.

Interiér i exteriér je velmi skromný, v knize najdeme zápisy hlavně v řečtině a přidáme aspoň jeden český. Svatý Jiří určitě nebude namítat, že si venku uděláme malou fiestu, pokrm bude beztak skromný – jen pramenitá voda z Vanandy a preclíky. Od kapličky se otevírá hezký výhled na moře i na špičku Profitis Ilias nad Olymposem. Nad kapličkou prochází prašná cesta, kdo nerad pěšky, může sem přijet z Avlony. Cesta zpět na Vanandu nám trvá tři čtvrtě hodiny. Dole na sebe hodíme plavky a jdeme smýt pot. Ve stínu polehává pár lidí, voda je příjemně teplá, ale není tady nic, co by se nám extra líbilo.

Pozdě odpoledne parkujeme v Olymposu. Proběhneme prázdnou obchodní uličkou až k taverně Zefyros. Georgii zastihneme venku i s novou pomocnicí. Dnešní příliv hostů už skončil a máme Georgii jen pro sebe. Nejprve nás nechá v klidu najíst. Po hromadě souvlaki už nezvládneme naše oblíbené loukoumades a slibujeme, že si na ně přijedeme „next time.“ Povídáme o všem možném. Dopoledne byla v Pigadii platit daně, které drobné podnikatele hodně drtí. Naštěstí je nad vodou drží pozemky a farma, díky kterým si vystačí. Praktický přístup seveřanů se nám líbí – pomoc v těžké době hledají především sami u sebe, jak to dělaly generace před nimi.

Kapitola pátá – Horečka sobotní noci

Crrrrr, je 6:45, snídáme nad Big Blue a s potěšením pozorujeme hladinu vyhlazenou jako zrcadlo. Honem do Pandy a za chvilku parkujeme pod borovicemi nad Kato Lakko.
Nedočkavě přelézáme kameny k naší odlehlé pláži, Peter nás varoval, že po dvou zemětřeseních bude vypadat jinak, ale stejně zůstaneme civět s otevřenou pusou. U mohutného jehlanu se zřítil kus skalní stěny a zadní část pláže pohřbil pod haldou kamení. Zůstaneme ve stínu nosorožce – mohutného skalního výběžku, který v sobě ukrývá malé laguny. Můj zvídavý průzkumník nejprve omrkne situaci ze skalního hřbetu a vzápětí mizí v útrobách nosorožce. Vrací se nadšený, proto nelením a vcházím dovnitř a už se mi odtud nechce ven.

V průzračné vodě plavou drobné rybky, na stěnách se odrážejí odlesky hladiny a ozývá se jemné šplouchání, a co je nejúžasnější, dá se proplavat hlavou nosorožce ven na otevřené moře, takže ideální místo na vyblbnutí (moc díky za tip, Zdendo!). Naši pozornost upoutají rybáři na proplouvající lodi, zvuk navijáku se zdáli nese až na břeh, pozorujeme ukládání nekonečně dlouhé sítě. Pak je dlouho klid, teprve před jedenáctou pluje kolem výletní loď na Apellu.

Před polednem se zvedáme, než z nás slunce udělá výpečky, právě včas, na pláž přicházejí dvě dvojice. Vracíme se do Kyry, abychom poseděli s Peterem, ale jeho auto je pryč, ani Ira se neozývá. Usadíme se pohodlně na terásce a sledujeme rozvlněnou hladinu. Od hor vane horký vítr a v borovici opodál koncertuje cikáda jako zběsilá.

Místo klábosení s Peterem šlapeme na jižní stranu zátoky a hledáme nejlepší výhled na náš dům na útesu. Na příhodném místě rozkládáme stativ a mateme i kolem projíždějící turisty, kteří okamžitě zastavují a vyskakují s připravenými foťáky. Mírním jejich nadšení slovy, že nic „special“ kromě výhledu na osamocený dům na skalisku neuvidí. Cesta zpět v horku je vyčerpávající, zastavujeme na frapé v příjemné taverně Sofias v horní části letoviska. Poprvé jsme ji objevili v roce 2009 a letos jsme během týdne na Kyře jinam nechodili, líbilo se nám domácké prostředí. Hned pod tavernou Sofias nabízejí české cestovky ubytování ve studiích a malém hotelu, ale shodli jsme se, že tohle bydlení není nic moc, na Kyře se dá najít mnohem hezčí.

Ztraceni v čase se ujišťujeme, že je dnes opravdu sobota, takže nás čeká večer v Perama Maria v Ammopí. Na přání Marie přibalujeme kameru. Ještě krátká zastávka v Pigadii pro kytku a dárek a chvíli před sedmou stojíme před tavernou. Vítá nás rozesmátý Stamatis. V koutě taverny sedí pánové s houslemi a laoutó a neúnavně vyhrávají. Stamatis postaví na stůl dvě big ouza, která ředí jen led ve sklenici. A protože kameraman a řidič v jedné osobě chce zůstat střízlivý, jen si trochu usrkne, a obojí „tekuté hašlerky“ usrkávám sama.

Do taverny přicházejí náhodní i stálí hosté, společně blahopřejeme oslavenkyni a předáváme dárky. Náhle mám pocit, že mě po dvojitém ouzu šálí zrak – přichází švédská dvojice, se kterou se v taverně potkáváme už potřetí!!!! Loni měli stejně jako my pauzu a teď jsou zase tady! Vítáme se jako staří dobří známí.

Zábava se začíná rozjíždět, Maria tančí mezi stoly a vybízí další dámy, aby se připojily. Všechny vzdorují, nakonec to zůstane na mě. Patlám kroky, jak se dá, několikrát obkroužíme stoly a ráda se opět ukotvím na židli. Taverna se mezitím zaplní do posledního místa a začíná cvrkot, oslavenkyně si sváže vlasy do uzlu, nasadí zástěru a mizí v kuchyni.

Muzikanti dávají jednu za druhou, sympatická Makedonka s úsměvem obsluhuje hosty, Stamatis vyzpěvuje a někteří z hostů si troufnou i na taneční sólo. Poté šňůra tanečníků vedená Stamatisem krouží kolem stolů, ostatní tleskají do rytmu a náramně se baví.
Během večera popíjím víno a od Stamatise nám na stole přistanou dvě brandy, na které jsem opět sama :-). Blíží se půlnoc, taverna se postupně vyprazdňuje a Maria má konečně čas si k nám přisednout a poklábosit. Po půlnoci se loučíme. Pod klenbou hvězd a Mléčné dráhy se vracíme nad Kyru.

Kapitola šestá – Melissaki Boy

Budíme se za svítání, v teplém ránu při východu slunce vychutnáváme bohatou snídani, než se vydáme na náhorní planinu Lastos. Chceme se vydat na okruh po úbočí nejvyšší hory, který si zdejší turisti pojmenovali „Gyros Kali Limni.“

Na Lastosu nejprve odbočujeme na silnici vedoucí k vojenskému radaru, zajíždíme jen tak daleko, abychom přehlédli celou planinu prostírající se pod námi. Poté namíříme ke Kali Kardia, míjíme tavernu a jedeme po šotolině asi kilometr směrem k soutěsce Flaskias. Parkujeme Pandíka v borovém háji a pokoušíme se najít červené puntíky, které by měly označovat správnou cestu. Hodnou chvíli popocházíme sem a tam s očima přilepenýma na kameny a zídky, ale kromě jediného puntíku žádný další nemáme. Najdeme napajedlo, kde se topí spousta žíznivých včelek. Můj měkkosrdcatý muž se je pokouší zachraňovat, ale je to dost marné počínání, sotva jich pár vytáhne, další se začnou hned topit.

Z internetu jsme si vytiskli trasu vyznačenou v prťavém měřítku na Google Earth. Podle ní usuzujeme, že se musíme dostat nad hájek a tam už bychom měli narazit na stezku. Vracíme se na širokou cestu na okraji lesíku. Vypadá velmi idylicky, po pravé straně se na mýtině táhnou řady fotogenických včelích úlů. Odcházím si cvaknout pár snímků z uctivé vzdálenosti, zatímco kameraman chtivý detailních záběrů míří kameru rovnou na vstup do včelího domku, jenže tohle nejsou žádné roztomilé včelky Máji, ale zabijáci, kteří po něm okamžitě jdou.

Útočná letka melissaki se pětkrát trefí - do ucha, krku, ruky a stehna. Rychle se vracím a uctivým obloukem obcházíme úly k autu. To už přestává sranda, ačkoli můj muž není alergik, začíná mu být zle. Co teď? Řidička nejsem a než bych doběhla pro pomoc, trvalo by to hodně dlouho, signál na mobilu žádný. Rozjedeme se, ale vzápětí se pobodanému řidiči dělá mdlo a přestává vidět na cestu. Musíme zastavit, leju vodu do něj i na něj, trochu se mu uleví a silou vůle dořídí na parkoviště u Kali Kardia. Vystoupí z auta, opře se o něj a tiše se zhroutí na zem. Pak zprudka vstane, jenže se mu nohy znovu podlomí a v pádu strhne na zem i mě. Válíme se v prachu, dokud nám na pomoc nepřiběhne dvojice z auta, které právě přijelo, i sám Thanassis.

Odvádíme pacienta do Thanassisova pokoje na kanape. Jedna z dam, které letos v taverně vypomáhají, ochotně zaskočí pro led a Fenistil, a rozhodně nás nutí, abychom jeli do nemocnice v Pigadii. Což trpitel na kanapi tvrdošíjně odmítá, po hodině se mu udělá dobře a zkouší vstát. Až teď zjistíme, že pod kanapem celou dobu hlídal hafan s hezkým jménem Romeo a trochu smutnýma očima. Paní Irini přináší elinikó kafé, které uškodí víc, než včelí jed. Důvěrně poznáme nejen Thanassisův pokoj, ale i přilehlou místnůstku. Po další hodině a půl se včelí jehelníček znovu postaví na nohy a přesuneme se ven. Thanassis teď už s úsměvem podotýká, že jedno nebo dvě bodnutí jsou pro zdraví, dodají tělu „vitaminas“ na celou zimu a prospívají kloubům, ale pět dokáže složit i pořádného chlapa. Všichni se vyptávají, jestli je „melissaki boy“ v pořádku a zdá se, že ano. Po zkušebních procházkách ve stínu i na slunci a svatosvatém ujištění, že je už dobře, poděkujeme a slibujeme, že se určitě zastavíme.

V pohodě, jako by se nic nestalo, dorazíme na Kyru. Tentokrát je Peter doma a zveme ho na čaj, abychom vylíčili zážitky dnešního dne. Povídáme si o Karpathosu a Kyře, kde v útesech přebývají vlaštovky a ledňáčci a v jeskyních sovy, nebo o malých velrybách, které lze občas v moři zahlédnout. Stres z nás dokonale opadne. Náročný den zakončíme v oblíbené taverně a ještě později pozorováním hvězd. Vane neskutečně horký vítr, teplota neklesá pod 30 stupňů ani na začátku noci.

Kapitola sedmá – Pichlavá krása

Původně jsme chtěli vyplout na ostrůvek Saria, ale radši zůstaneme nohama na pevné zemi, aby se rekonvalescent v klidu vzpamatoval ze včerejšího šoku.

Den začínáme na planině Achordea za Avlonou. U kapličky a mohutného skaliska hledáme puntíky značenou stezku na náhorní planinu Apollonai nebo snad Pillai, názvem si nejsme jistí. Chvíli pátráme, než narazíme na první puntík, pak si všimneme kamenných mužíků ve svahu, které se nakonec ukážou být nejlepším vodítkem. Sotva patrnou stezku zarostly pichlavé keře, zakrátko lýtka ozdobí pálivé škrábance, ale ani ty nás neodradí. Výstup nám trvá si dvacet minut, pak už se objevuje první kamenná zídka otevírající pomyslnou bránu celé planiny. Překvapí nás svou rozlehlostí a pokolikáté už obdivujeme sílu a zarputilost seveřanů, se kterou si v nehostinné krajině vydobyli a obdělávali svá políčka.

Na jižním okraji planiny čeká zasloužená odměna – pohled „3 v 1“ – současně se díváme na Olympos i Diafani a taky pláž Vanandu. Viditelnost není kvůli silnému oparu ideální, slunce si z nás dělá pečínku a horký vítr neosvěží, ale stejně jsme nadšení. Podle mužíků se vracíme zpět, jen v poslední třetině se nám stezka ztrácí a jdeme více méně azimutem k autu. Dva litry vody jsme vysáli do poslední kapky a stále máme žízeň jako trám, takže je rozhodnuto – další zastávka bude v taverně v Avloně.

Dnes má službu syn paní Anny, takže už známe téměř celou rodinu Lentakisových – maminku vídáme v druhé rodinné taverně v Olymposu a dceru Marinu jsme poznali už před lety. Objednáváme vodu a šťávu z čerstvých pomerančů, na kterou se chtivě vrhneme. Naše blažené výrazy zlákají Holanďany u sousedního stolku a objednávají si totéž.

U pramene v Avloně si nabereme další zásobu vody a uháníme někam za koupáním. Pandíka brzdíme u „Paradise“ lavičky kus před Olymposem, sedí na ní děcka a čekají na kupce, kteří by koupili domácí tymiánový med ze Sarie. Jdeme s nimi do protějšího domku a nakupujeme mega zásoby na zimu. Šťastní obchodníci hlásí svůj úspěch mobilem, zatímco sklenice s tekutým sárijským zlatem nakládáme do auta.

Koupací zastávku si uděláme na prázdné Forokli. Jediným společníkem je starý známý tamaryšek a jeho vlídný stín. Kameny jsou rozpálené a krásně hřejí do zad i přes rohožku a ručník. Koupele a wellness jsou tady grátis – záda pokrýváme horkými kameny, starosti a stresy odplývají a oči se zavírají ....

Kolem čtvrté odjíždíme do Olymposu do taverny Zefyros za Georgií. Usadíme se na terase a přichází sympatická slečna z Pigadie, která letos v taverně vypomáhá. Šibalsky se usmívá, když říká: „nechte mě hádat – dvě frapé a loukoumades“. Nádavkem dostaneme ke zlatavým kuličkám i pořádnou porci jogurtu. Líčíme zážitky včerejšího dne a Georgiina parťačka hned dodává, že jsme udělali moc dobře, když jsme nedali na domluvy dam z Lastosu a odmítli nemocnici. Máme se jí vyhýbat obloukem, zdejší doktoři jsou prý strašně nebezpeční!!!! Od Georgie dostává můj „fčelí chlapík“ podkovu pro štěstí a od kamarádky se dočká Funésova gesta „sem se mi dívejte, sem!“ a přátelského varování, aby si se včelkama, ani s pigadijskými doktory nic nezačínal.

Na šotolině nad Kyrou potkáváme Petera s Irou. Jen na ni zavoláme, nacpe se nám do auta, aby se přívítala. Domlouváme se s Peterem na zítřejším odjezdu. Zbývá poslední večer v ráji, sedíme venku a nasloucháme, o čem si brouká moře. První dny k nám jeho hlas vůbec nedoléhal, ale dnes večer je hlučnější a opuštěnější, ani rybáři nevypluli na lov. Zhasneme, abychom mohli nerušeně koukat na hvězdy. V noci se přikrade vítr, aby nás budil z krásného snění.

Kapitola osmá – Vyhnání z ráje

Vstáváme dávno před budíkem, zvolna se rozednívá a my, jako bychom chtěli vše stihnout na poslední chvíli, běžíme po stezce na útes, abychom si natočili východ slunce. Doprovázejí nás zvědavé kozy. Od stáda se oddělila malá tulačka, stojí na skále a zoufale mečí, ostatní se jí ozvou až za chvíli a ona za nimi radostně peláší. Při snídani nás navštíví Ira, ale kvůli kozím vetřelcům na nás nemá čas, musí je zahánět štěkotem.

Odjíždíme na Kato Lakko – moře si dnes hřebínkuje a hlučí, v nosorožci voda šplouchá od stěny ke stěně, a aby nebylo kraválu málo, přelétají nám nad hlavou stíhačky. Přichází další dvojice a vynahatí se kousek od nás. Dnes nám to vůbec nevadí, stejně odcházíme brzy, čeká nás balení. Žaludek se mi houpe podobně jako voda v nosorožci, dokola si opakuji, jak jsem bláznivá, nic se přece neděje a před sebou máme ještě polovinu dovolené, ale nějak to nefunguje. V poledne jsme zpět nad Kyrou. Peter si jde zaplavat a bude doma ve čtyři, takže máme dost času na dobalení. Jak jinak než s ouzem naposled siestujeme na terase a snažíme se vstřebat vše nezachytitelné – barvy, zvuky, vůně ...

Je sbaleno a uklizeno, zavíráme nebeskou bránu a zbývá jen vrátit propůjčený klíč od ráje. Klíčník Peter přichází, sedneme si na terase, Ira si vyskočí na stůl a mazlí se ostošest, nejspíš tuší, že je to naposled. Platíme a loučíme se, Peter se těší, že bude „někdy příště“ a byl by rád, kdybychom se občas ozvali. Rychle sedám do auta, stydím se za slzu, co se mi koulí po tváři.

Kapitola devátá – V Lefkosu dáváme si do nosu

U našich studií se o skútr opírá mladík s papírem v ruce – neumí anglicky ani řecky, ukazujeme rezervaci z Bookingu, vycení dokonale bílý chrup a vede nás do patra k našemu pokoji. Chvíli zápasíme se zámkem, má totiž opačné zamykání. Pokoj je hezky zařízený a patří k němu obrovská terasa, na které by se dalo tančit, ale nám do zpěvu ani tance zrovna není. Nebýt toho, že v Lefkosu chceme navštěvovat známé, zůstali bychom na Kyře.

Podvečer trávíme u Anny v taverně Eklekton. K uvítání nastoupí celá rodina – maminka Irini, tatínek Jorgos i teta Georgia. Nad skvělým jídlem se smíchem opakuji svou letošní oblíbenou větu – dovolená pro mě znamená „no kitchen, no cooking, no marmelades“. Anna prohlašuje, jak se těší, až tohle bude moct říkat po skončení sezóny :-). Od maminky dostáváme skleničku broskvové marmelády, abychom si vylepšili snídaně, a taky recept na suprové domácí amaretto.

Zastavujeme se v kanceláři u Nikose, jenže má napilno, přes zákazníky mávne a volá, ať přijdeme v „coffee time“. Po týdnu na samotě nám Lefkos připadá neskutečně přelidněný a rušný, uchylujeme se na naši mega terasu.

Kapitola desátá – Kolik je na Zemi cest

Týden jsme neviděli mraky, dnes se ale nad horami probouzejí a valí v hustých chomáčích. Přivstaneme si na ranní osvěžující koupel na Potali, která nás dokonale probudí před výpravou na planinu Asia.

V kostelíku Agia Marina zapalujeme svíčku a prašnou cestou ženeme Pandu ještě kousek dál ke kamenným domkům. Podle mini mapky z Google Earth se pokoušíme najít stezku do soutěsky Rous a k pláži Agia Irini. Kozy, které si tady vyšlapaly desítky chodníčků, se našemu snažení jen mečivě chechtají.

Na jednom z kamenných stavení vyzývavě září červený puntík, následujeme ho a po drolivých břidlicových plotnách se dostaneme k dalším pěkně zachovalým domkům. Puntíky se však vytratily a skončíme na malém ostrém hřebeni, odkud nelze pokračovat dál, takže čelem vzad a zůstat s otevřenou pusou stát - pohled k severu s dramatickou oblohou je dokonalý, přímo ideální pro natočení časosběru.

Vracíme se na prašnou cestu k autu a dáme si hodinovou pauzu, než gopročko nasnímá mraky valící se po obloze i zvědavé kozy. Jdeme dál prašnou cestou, střídavě zíráme dolů na všechny nadějně vyhlížející odbočky a zvedáme oči ke Kali Limni na jihu, přes jehož vrchol se přelévají mraky a jen občas nesměle vykoukne špička. Víme, že k pláži Agia Irini se dá sejít někde za obydleným stavením, kde jsme se s Karpathosem loučili při poslední návštěvě. Ovšem pálící slunce a dusné vedro usnadní naše rozhodnutí přejít na záložní plán.

Jedeme do Pei, odkud by měla vést stará kamenná stezka k pláži Evgonymos. Snadno se řekne, ale hůř udělá. Ještě před osadou odbočuje z prašné cesty značená a sjízdná cesta, kterou se ale nechceme vydat. Vybaveni další mapkou od místních turistů pátráme v osadě po monopati sestupující k zátoce Evgonymos. Marně. Dnes nám není přáno, snad někdy příště. Dojdeme až ke strži, kam se donedávna zavážel odpad. Pokud si odmyslíme pozůstatky smeťáku, nabízí tohle místo úžasné pohledy na sytě temnou modř vody i vesničku Olympos v dálce. Neodoláme a vytahujeme GoPro.

Docela unavení se vracíme do Lefkosu na coffee time s Marií a Nikoesm. Líčíme dnešní zážitky a Nikos vysvětluje, že cestu k „Ayaeirini“ dobře zná, chodíval tam dřív často lovit. Zná ji i stará paní, která zůstala na Asii sama, její sestra zemřela před rokem a půl ve věku přes 100 let.

Den zakončíme tradičně v Eklektonu. Nabyté kalorie musí pryč, naordinujeme si nostalgickou vycházku do zálivu Potali. Překvapí nás množství lidí ve studiích Potali Bay i změněný dům Albatros. Majitel Jorgos přes zimu dům zveleboval, v přízemí rozšířil balkony a zastřešil je. Řešení je to účelné a praktické, ale modré vrzavé okenice i mini balkonky nám k Albatrosu seděly mnohem víc. Navíc je definitivně pryč doba, kdy se Potali utápělo ve tmě a žádný světelný smog nerušil pohled na noční oblohu. Mrknem na sebe a shodneme se, že Albatros je krásná, ale uzavřená kapitola.

Kapitola jedenáctá – Azuro kam se podíváš

Ráno stávkuji a odmítám plavání na Potali, teskním po Kyře, ale nepříliš dlouho. Včerejší mraky jsou pryč, což je pravý čas na malý výšlap z Lastosu směrem na Spoa. Konečně dojde i na vesničku Pyles, kousek před ní se dožaduji foto zastávky u kašny s minikapličkou. Poprvé vidíme jasně i nedaleký Kasos, který se celou dobu ukrýval v mlžném oparu, což věstí jediné – bude se měnit počasí. Na planině Lastos nás symbolicky vítá náklaďák plný rámků a dva zakuklení včelaři. Rychle je mineme a zastavíme až na plácku před tavernou Kali Kardia.

Tentokrát bloudění nehrozí, cesta do Spoa je výrazně značená. Brzy se dostaneme k jedinému stromu široko daleko, kde se cesta dělí – doleva na Kali Limni a doprava ve směru Spoa. O kmen se opírá putovní dřevěná hůl, kterou si hned přivlastním. Začíná stoupání a taky pořádné vedro, lahve s vodou v baťohu bych chvílemi ráda vyměnila za kyslíkové, funím do kopce a jsem ráda, když zastavíme ve stínu stromů s výhledem na vzdálenou kapličku Agia Pelagia v jihovýchodním cípu planiny. Kameraman točí, já nabírám dech a kochám se. Následují dva další hřebeny, než se dostaneme na místo zaslíbené – malou planinu pokrytou ostře rozeklanými skalisky a kameny, kam se vracíme po dvou letech. Minule jsme tady mrzli ve vichru a dotýkali se cárů mraků prolétajících kolem našich hlav. Zato dnes se vzduch tetelí horkem a celý sever ostrova nám leží u nohou, v dálce se vynořují ostrovy Chalki a Rhodos. Usadíme se ve stínu borovic a beze slov vstřebáváme nekonečný příliv krásy.

Nechce se odcházet, ale zvědavost nás pohání dál, po půlhodině si z ptačí perspektivy prohlídneme zátoku Apella a nabíráme zpáteční směr. Vracím trekovou hůl do půjčovny pod stromem, jehož stín nechci opustit. Mám pocit, že mě slunce vysušuje na troud, zásoba vody je pryč a pot z nás jen leje, když usedáme na lavici v Kali Kardia. Dámy i Thanassis jsou rádi, že melissaki boy je živ a zdráv. Objednaný Mythos i voda jen zasyčí a navnadí naše chuťové pohárky na dnešní delikatesy – cuketové květy a katsikaki Kali Limni - kozí maso v rajčatové omáčce. Vše kromě chleba je z místních zdrojů, jak nám hrdě hlásí paní Irini. Minule se hrozivě mračila, když jsme neposlechli její naléhání, abychom jeli do nemocnice, zato dnes oplývá úsměvy a dává se s námi do řeči.

Zatímco si povídáme, dopotácí se do taverny francouzský pár doprovázený černým psem s rolničkami. Přišli z Adie soutěskou Flaskias, vyčerpáním z vedra ani nedokáží mluvit a jen do sebe lijí vodu. Paní Irini přináší mísu vody i pro psího průvodce, ten ji vyzunkne a svalí se do stínu na podlahu, má toho taky dost. Thanassis dnes kvůli vedru odrazuje lidi od výstupu na Kali Limni. Určitě si myslí o turistech svoje – jednoho kvůli extra záběrům málem zabijí včely a další dva zdolávají v horku soutěsku bez pořádné zásoby vody. Necháváme v taverně U dobrého srdce velké spropitné, efcharistoume para polí. Paní Irini za námi volá „no melissaki and see you next time“.

Odpoledne si dáváme koupací premiéru na Achatě. Voda je teplá jako kafe, u břehu ale nechutně zaolejovaná opalovacími krémy, rychle proplouváme vrstvou mastnoty mezi postávajícími a řvoucími Italy hodně daleko. Plaveme a lenošíme, dokud nás to nepřestane bavit. V Pigadii nakrmíme Pandu a po východním pobřeží se vracíme do Lefkosu. Nad Kyrou neudržím slzičky stesku a napříště se klikaté silničce na východním pobřeží raději vyhýbáme.

Kapitola dvanáctá – Ó kapitáne, můj kapitáne

Ranní Diafani je poklidné a půvabné, davy turistů ještě nedorazily a na nábřeží potkáváme jen starousedlíky. Z novinového stánku se ozve zvolání „Kaliméra, Jinx“, ohlídnu se a za námi si vykračuje Roger Jinkinson ozdobený mohutným slamákem. Zdravím anglického povídkáře a milovníka zdejší flóry a fauny, představím se a moc děkuji za půvabné povídky, které jsem nadšeně přečetla už několikrát. Jinxovi, jak mu místní přezdívají, slova chvály viditelně lichotí.

Nikos Orfanos už otevřel svou kancelář a jdeme se zapsat na výlet na Sarii i s barbeque. Cena pro dva je 50 Euro. V sousední taverně před odplutím tankujeme plnou – dopřáváme si lahodný fresh orange juice a sledujeme cvrkot u mola. K vyplutí na Sarii se chystá i Jorgos, náš minulý kapitán a průvodce. Nejprve se zdá, že na Sarii poplujeme sami, ale na poslední chvíli obsadí palubu skupina německých a holandských turistů. První koupací zastávku v jeskyni na Karpathosu využije jen hrstka odvážlivců, brzy míří Nikos Boat do úžiny Stenó a zátoky Almyros na Sarii. Turisti vystupují, čeká je asi devět kilometrů do zátoky Ta Palatia. V dnešním horku jim vůbec nezávidíme. Nikos ještě připomíná, že sraz na BBQ je ve dvě, ve čtyři bude loď odplouvat. Zamáváme, popřejeme šťastnou cestu a loď se vydává podél úchvatného východního pobřeží Sarie do zátoky Ta Palatia.

Po přistání Nikosovi hlásíme, že jdeme prozkoumat stavby na úbočí, kam jsme se minule nedostali. Mají úctyhodné stáří a méně ušlechtilý účel – sloužívaly arabským pirátům. Překvapí nás množství staveb, fotíme a točíme z různých úhlů, dokud toho nemáme v horku dost.

Je čas na koupel a Nikos slíbil, že s námi poplave a ukáže, kudy do jeskyně, kterou známe z fotek v cestopise od Maky. Moře v zátoce je klidné, pro jistotu nasazuji i své brýle a dobře udělám. Do jeskyně se vchází a leze po kamenech a pak je nutno se protáhnout úzkou průrvou. V jednom místě se zaseknu a pořádně si natáhnu levou ruku, bolavá vzpomínka mě bude provázet ještě půl roku. Vplouváme do nádherné jeskyně s otevřeným stropem. Slunce má ideální postavení a prosvětluje vodní hladinu. Podvodní svět září pestrými barvami. Plaveme dál úzkou průrvou a při pohledu dolů se tají dech - pod námi si bledě modrou barvou světélkuje magická hlubina. Nemůžu se nabažit, závidím tuleňům středomořským, plavu několikrát do jeskyně a zpět, než se vysoukám na skálu a čekám na svého lovce záběrů, aby mi podržel brýle a já mohla hupsnout do vody v zátoce. Nasazuji optiku, abych si mohla pořádně prohlédnout nádherné útesy. Zaostřím i na břeh, kde už svůj lidský náklad vyložil Jorgos a pustil se s vervou sobě vlastní do líčení historie ostrova.

Nikos má volnou chvíli, než začne s pomocníky připravovat BBQ, usadíme se spolu a vypráví o pestrých dějinách ostrůvku. Třeba o mohutné bazilice se 62 zvony, jejichž hlas se nesl až na vzdálený ostrov Chalki. Poté, co ostrov opustili piráti, vznikla nahoře na planině vesnička Argos, osídlená až do poloviny 20. století. Celkem žilo na vyprahlém ostrůvku asi 300 lidí ve 3 osadách. A jak říká se smutkem v hlase Nikos, dnes už vnuci neznají, kde v Argosu stával dům jejich prarodičů, protože je tam nic netáhne. Na Sarii připlouvají jen chovatelé koz a ovcí, včelaři a nově i turisti. Na pořádný archeologický výzkum nejsou peníze a sarijské poklady zůstanou neobjeveny, na druhou stranu máme tak trochu štěstí, jinak bychom se na Palatii okupovanou archeology asi nedostali.

Odcházíme na jižní okraj zátoky a potkáváme Jorgose. Zavzpomínáme na společnou plavbu před dvěma lety. Mezitím dorazila do zátoky první skupinka našich turistů. Vypadají zničeně, na túru je dnes příšerné horko. Nikos vykouzlí královské pohoštění. S chutí se zakousneme a odháníme dotěrné kozy. Kolem čtvrté dorazí vysílený zbytek pěší výpravy a vrhne se na jídlo. Z chladicího boxu rychle zmizí všechny nápoje. Nikos pečlivě uklízí zbytky, odváže neposlušné kozy a odmění je alespoň zbytky melounu.

Spokojená nakrmená posádka se naloďuje a plujeme na sever do zátoky Alimounta. Nikomu už se nechce koupat, jen kapitán Nikos leží ve vodě a po náročném dni relaxuje. Během odpoledne se nad horami vynořily mraky a postupně mohutní. Spolu s racky nás provázejí při zpáteční plavbě. Vzadu na lodi je veselo, turisti zapíjejí vydařený den vínem a Nikos rozlévá výbornou raki. Kolem sedmé opouštíme loď, někteří mají s přistáním na pevné zemi trochu problémy, pohled na neposlušné nohy čouhající z krosny, kterak si to šněrují cik cak po celé šířce cesty, pobaví nejen nás, ale i místní pantáty v kafenionu.

Obloha temní čím dál víc, zastavujeme nad Olymposem, který se topí v záři zapadajícího slunce zpoza opony těžkých mraků. Na spojce Olympos-Spoa projíždíme hustopu mlhou, o kus dál se ale mohutná skála chránicí planinu Asia temně rýsuje proti zlatavé obloze. Ze silnice letmo zahlédneme Kasos, Armanthii i Krétu. Vzduch se citelně ochladil.

Kapitola dvanáctá – Lásko, mně ubývá sil

Za dva roky se jeskyně a kostelík Agios Ioannis změnily k nepoznání. Občas by neškodilo, kdyby doba betonová Karpathos minula :-) Kostelík hyzdí ošklivá přístavba, možná praktická, ale bez jakéhokoli půvabu. Ani se nám nechce zastavovat a jedeme dál prašnou cestou až nad pláž Agios Ioannis. Zarazí nás drátěný plot a značka No trespassing. Majiteli zřejmě došla trpělivost s turisty, kteří mu procházeli pozemkem. Nová kozí stezka k pláži vede o kus dál.

V zátoce je zakotven člun a jinak máme štěstí – jsme tu sami. Voda je lehce rozčeřená a o dost studenější než včera na Sarii, ale bez plavek se dá. Dosyta se vyplaveme, namíříme gopročko na člun a ležíme s očima upřenýma na sytě modrou oblohu zdobenou letícími bílými oblaky. Dokonalý obraz rámují žluté skály a sytě zelené borovice. Kolem poledne nás z nicnedělání vyruší německá dvojice. Mizíme, naložíme Pandíka a jedeme ke kapličce Panagia nad zátokou Evgonymos.

Cestou si užíváme fantastické výhledy na Profitis Ilias zpola ukrytý v mracích, Olympos a vrchol Koryfí s bílou čepicí z nadýchaných obláčků. Prašná silnička končí přímo u kapličky. Modrá a bílá – to jsou barvy, které vás tady uhodí do očí, kdybyste náhodou zapomněli, že jste v Řecku. Pro zářivou bělost a skromný interiér si kapličku přejmenuji na Neposkvrněnou. Turistická značka pobízí, abychom na ni vstoupili, neváháme a uposlechneme. Žádné velké cíle si nedáváme, vyrazíme po monopatí směrem na Olympos a uvidíme, kam nás nohy donesou.

Nejprve sestupujeme do vyschlého koryta říčky s napajedlem pro kozy, a pak už po starých a místy zborcených schodech do svahu Profitis Ilias. Odtud nahlížíme na pláž Evgonymos, ukrytou pod vrstvou naplaveného bordelu, nikde jinde jsme ho tolik neviděli. Raději upřeme pohled před sebe, čeká nás průchod tunelem z borovic a zase schody. Šlapeme asi hodinu k místu, které jsme si vyhlédli. Potkáváme holandskou dvojici ze včerejška. Závidíme jim kondičku, my už máme dost.

Po návratu do Lefkosu jsem tak zmordovaná, že nemám dost sil, abychom zašli na pokec k Nikosovi. Coffee time strávíme doma a večer kde jinde, než v Eklektonu.

Kapitola třináctá – Meneteská zastavení

Brrr, ani v neděli si otravný budík nedá pokoj, jenže dnešní den začíná mší v Menetesu, od kterého nás dělí necelá hodina jízdy. Na parkoviště u muzea dorazíme dřív a využijeme čas k procházce uličkami ke kostelíku Agios Spyridonas, odkud je snad nejhezčí výhled na vesnici a hory v pozadí. Prokličkujeme dolů k taverně Dionysos, ale branka je zamčená, nejspíš už jsou všichni v kostele. Z amplionů se nese zpěv popa, přehlušovaný poryvy větru. Kamarádku Irini s maminkou a babičkou najdeme v kostele v zadní řadě. Tiše se zdravíme, maminka na nás vrhne jeden ze svých přísných pohledů, raději hned zmlkneme. Bohoslužba je spojena i se zádušní mší za zemřelou stoletou Menetesanku. Během bohoslužby lidé přicházejí a odcházejí, sledováni ostřížími zraky místních drben.

Maminka se omlouvá, že nás hned nepoznala. Společně jdeme do megaronu na posezení u kávy. Mnohé tváře už docela dobře známe. Schází jen tatínek, který je od rána na farmě. Jedeme s Irini kousek pod vesnici na rodinné pozemky Kato Nero. Irini nás provádí po zahradě a ukazuje skromný domek, který hodně dávno pronajímali prvním turistům. Doprovází nás fenka Leonida a výjimečně dovolí, abych si vzala do náruče její malinkaté štěně. Usadíme se ve stínu a povídáme s tatínkem o všem možném – o Karpathosu i bývalém Československu, dřívějších extra výhodných dotacích EU pro odlehlé ostrovy, bez kterých by nestála většina ubytování na ostrově, o řeckém dluhu a trojce řeckých věřitelů, o životě v Americe a krajanských spolcích, o snaze přilákat turisty a komercionalizaci ostrova, kterou větší příliv turistů přináší. Čas letí a Irini se musí vrátit do taverny. Dlouho se objímáme a loučíme, za chvíli to vypadá jako v slzavém údolí. Irinina bezprostřednost a nezapomenutelné zvolání „This is for youuuuuu“ při servírování nás hned napoprvé okouzlily a moc rádi se na terasu pod citroníkem do malé útulné taverny rodiny Rigasových vracíme.

Nohy zoufale potřebují pohyb, z Lefkosu si vyšlápneme příjemnou prašnou cestou k pláži Froisi. Jako už pokolikáté jsme vyzbrojeni mapkou od místních turistů a stejně je nám to houby platné, marně hledáme správný sestup do rokle, ústící do zátoky, uvízneme na útesu kousek nad pláží. Na druhý pokus zkoušíme jít přímo korytem říčky, ale ani tudy cesta nevede. Při návratu do Lefkosu fotíme černočerné mraky nad horami, tak mohutnou oblačnost jsme na ostrově ještě nezažili. Froisi zařadíme do škatulky „next time“ a tentokrát po značené stezce šlapeme ve směru na Mesochori. Asi v půli cesty stojí hezký kostelík, kde putování končíme. Představujeme si, jaká nádhera to musela být, když ho ještě obklopoval les, který shořel při dvou požárech v létě roku 2004.

Náš Pandík zná podvečerní cestu k Eklektonu nazpaměť, jako vždycky volíme z dnešního menu od každého ždibek, a tak se na stole objevuje fava, dolmades, zelené fazolky na olivovém oleji se sardelkami, česnekem a bylinkami, které uchvátily i mého zatvrzelého odpůrce fazolových lusků, lilek pečený s rajčaty a kozí maso z vyhlášené farmy v Pylés. Pro mě, co ráda zkouším nové chutě, uvařila maminka Irini „special Karpathian“ kalamáry, žádnou tuhou žvýkačku, ale krásně do měkka rozdušené kousky doplněné fazolovými lusky a rajčaty.

Nazpět se zastavujeme v našem oblíbeném marketu Kourka. Kalispéra sas kyria Finia, ti kánete? Paní Finia je pouze o rok mladší než já, ale jako by nás od sebe dělilo století. Její otec odešel za prací na Blízký Východ a matka se sama musela starat o čtyři děti. Střídavě žili v Aténách a na Karpathosu. Když bylo Finii 13 let, vedla domácnost v Aténách a dohlížela na mladší sourozence, aby řádně chodili do školy. V 18 letech si vzala Jorgose, elektrikáře z Mesochori. Byl to, jak jinak, domluvený sňatek. Zatímco Jorgos jezdil po stavbách, musela se energická Finia kromě čtyř dětí starat o úklid apartmánů, které s manželem vlastními silami postavili, a prodávat v minimarketu, který přistavěli v roce 1994. Sortiment je sice v krámku omezený, ale jeho majitelé nám zkrátka přirostli k srdci.

Kapitola čtrnáctá – Přes hory a doly

Za celé dva týdny jsme nestihli vytáhnout našeho Viktora, plážový stan, a dnes je den pro něj jako stvořený. Na mini Damatrii se Viktor pyšně vyjímá, a pokud se zrovna nekoupeme, ochotně nás chrání před slunečním úpalem. Nad pláží září sytě modré nebe a zahání myšlenky na mraky, kterým se zalíbilo nad horami. V poledne předáváme malou pláž nově příchozím a míříme do hlavního města.

Pandu naposled přikrmíme a vyženeme do kopců. Projíždíme vesničkami Volada, Othos a Pylés. Někde vlevo v údolí pod Pylés by měla být kaplička Agia Paraskevi. Zkoušíme první prašnou odbočku, ale skončíme u nějakého domu. Dobrá, druhý pokus vypadá nadějněji. Cestou míjíme čtveřici koz, které si nás zvědavě prohlížejí. Už to vypadá, že projedeme až do Menetesu, ale pak se na rozcestí objeví cedulka Agia Paraskevi. Můj muž trochu brblá, čím je kostelík tak výjimečný, že se musíme táhnout až sem. Důvody se najdou hned dva – je to hezké místo, a co je hlavní, svatá Paraskeva je uctívána jako ochránkyně zraku a uznejte sami, že letos nám tenhle orgán zrovna nesloužil, mohli jsme zírat do mapek, jak jsme chtěli, stejně jsme kufrovali až hrůza.

Na zpáteční cestě naše rohatá čtverka číhá u cesty hezky seřazená jako na přehlídce, aby si nás ještě jednou pořádně prohlídla. Nedaleko v ohradě je celé stádo a taky pastevec, všichni do jednoho zvedají hlavy se stejně udiveným výrazem, kam že se to cizozemci zatoulali.

V Lefkosu smyjeme ze sebe i Pandíka nánosy prachu a mažeme za Nikosem na kafe. Tentokrát je Nikos v lepší náladě, žertuje a trvá na tom, abychom se zítra ještě naposled zastavili. To se ví, bez „kiss kiss goodbye“ nemůžeme odjet.

Podle hesla „Věrni zůstaneme“ trávíme večer v Eklektonu. Dnes se podává na přání upečená musaka od maminky Irini. Anna nás vede do kuchyně, z pekáče se line božská vůně. Můj muž má rozhodnout, čí musaka je lepší, zda moje nebo eklektonská. Vyřeší to šalamounsky: musaka od Irini je „best of Karpathos“ a ta má „best of Czechia“ :-). Plíživě se vkrádající smutek ze zítřejšího odjezdu nám brání, abychom si tu dobrotu vychutnali. Zvládneme ještě maminčin likér, ale čokoládový dortík, který jsme jindy slupli jako nic, zůstane na stole nedotčen.

Na cestu domů dostáváme hezky nazdobenou sklenici marmelády, domácí preclíky a snítku bazalky na zakořenění. Loučíme se s celou rodinou a všichni žasnou, proč tak brečíme, když příští léto můžeme být zase tady, jenže my víme, že to „někdy příště“ může být za hezky dlouho nebo taky vůbec.

Kapitola patnáctá – Slzy jsou dobrý

Po deváté se nám podaří odchytit Michalise, majitele apartmánů a těžkého pohodáře, abychom konečně smázli dluh za ubytování. Veškerá účetní a daňová evidence se odbude tím, že na naše lejstro s rezervací napíše „zaplaceno“ a vhodí ho do šuplete k dalším pomačkaným papírům.

Vyjedeme nad Lefkos ke kostelíku Agios Georgios. Odtud šlapeme nahoru k betonovému korytu, pod kterým prochází šotolinová cesta lemovaná vysokými borovicemi. Cesta ústí o kus dál na silnici vedoucí do Lefkosu, ale objevíme šikovnou nábližku kolem osamoceného domku, končící opět u kostelíku Agios Georgios. Na poslední chvíli jsme tak stihli i miniaturní „Gyros Kali Limni.“

Držíme slovo a zastavujeme u Nikose. Zrovna se s ním za velkého objímání loučí německá dvojice, která jezdí na ostrov přes dvacet let. A slzy tečou v potocích, a jestli takhle bulí všichni karpathosáci, pak se nedivím, že moře kolem ostrova má vyšší salinitu, i když podle vědců za ni mohou dva menší proudy přinášející vysoce slanou vodu z Levantské pánve, ale my víme své :-). A jak hezky říká Charles Dickens, ví Bůh, že se nikdy nemusíme stydět za slzy, neboť to je déšť na oslepující prach země, který pokrývá naše tvrdá srdce.

Abych proud slz zastavila, dávám Nikosovi přátelskou radu, aby si od českých paní a slečen držel odstup aspoň na délku paže :-), jinak vážně utrpí jeho pověst i „business“. Maria tráví den na letišti, pobíhá od jednoho klienta ke druhému, najdeme pro sebe chvilku až poté, co se odbavíme. Panda po nás smutně kouká, ale brzy bude vozit nové kousky, které ho třeba nebudou tolik honit po offroadech. Depkou z odjezdu netrpíme sami. Kousek opodál se o sloup opírá starší turistka a dívá se upřeně k horám, dobře ten pohled znám, je v něm otázka: „Uvidím vás ještě někdy?“

Co dodat? Stále v nás zůstává pocit, že tenhle nádherný ostrov pořádně neznáme a nestačily ani letošní dva týdny. Úsloví „někdy příště“ nebo „i cesta je cíl“ zaznívala velmi často, protože jsme občas bloudili, narazili na nečekané překážky, jindy si dopřávali dlouhé siesty, klábosili s přáteli a všemi smysly nasávali atmosféru klidu a pohody, kterou snad laskavý čtenář objevil i v těchto řádcích.

PS. Velký dík patří mému muži, protože naše karpathoské toulky byly krásné především tím, že jsme je mohli prožívat spolu my dva, věční tuláci po hvězdách ...
Fotky: http://www.recko.name/galerie.php?id=2459&idd=11:Karpathos&str=1

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (8)
27.03.17 09:26 nudista
Pro Jozu - děkuji za komentář. samozřejmě řečtina by byla mnohem lepší, ale hodně lidí na ostrově mluví anglicky běžně, i ti starší, kteří prožili část života v USA, Kanadě, Austrálii ... Eva
23.03.17 14:35 Joza (nepřihlášený uživatel) 85.207.13.***
Zdravim Vas. Cestopis jsem precetl jednim dechem a moc moc diky za jeho sepsani a publikovani. Letos tam letime taky. Mam dotaz, prave navstevu klasickych taveren, ci pokec s mistnimi nas moc laka, ale jak je to s komunikaci prosim? Umi trochu anglicky, nebo se vse odehrava v rectine? Mam z toho trochu strach, pritom bych to tolik chtel zazit byt pryc od lidi a preplneych plazi a uzit si ten klidny "samizdat". Dekuji moc za dopoved.
27.01.17 07:46 nudista
Díky všem za přečtení a milé komentáře, a veřte, že hlavní pochvalu si zaslouží ostrov sám :-). Eva
26.01.17 14:19 luka
Úžasný cestopis z úžasného ostrova, vzpomínám na místa zde popisovaná a značím si místa mnou ještě neobjevená. Letos se na ostrov ještě nevrátím, ale příští rok ......
23.01.17 22:39 muchnička
Díky Vašim krásným galeriím a poutavým videím jsme se taky jednoho dne rozhodli navštívit kouzelný ostrov Karpathos. Od té doby hltáme každé nové video, fotky a tipy na výlety, abychom se vždy následující léto vydali ve Vašich stopách ..... díky za poutavé vyprávění a za skvělé video a možná někdy v Eklectonu u Anny :)
23.01.17 21:48 madona66
Nádherný cestopisek, plný dojmů, lásky a milých slov ke kouzelnému Karpathosu..vím, je to láska na celý život....bylo milé si ho přečíst.
23.01.17 19:27 machajda
Já jsem měla možnost tento cestopis číst již dřív (za což Ti Evi moc moc děkuji),ale jsem moc ráda, že jsi dala možnost ho přečíst i všem zdejším milovníkům Karpathosu i budoucím obdivovatelům Karpathosu. A já jsem si ho znovu s velkou chutí přečetla!
23.01.17 13:01 aarak
Nepředpokládal jsem, že tady dnes ještě uvidím něco tak výborného jako "nudistické" video z Karpathosu a ejhle - je tady i výborný cestopis :-) Takže díky ještě jednou!
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
vRdmG
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝nudista˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy14
Galerie5
Videa29
Diskuze4
 
Venus Trade and Tours CK MARTED