...TAM V MODRAVÉ DÁLI SE TŘPYTÍ MŮJ SEN

Zdroj: www.recko.name/cestopisy.php?id=337
Napsáno dne: 23.7.2010
Parga, Epirus, Paxos a já.

Existují místa, podobná úchvatně krásným básním, ke kterým byste však marně hledali a psali další rým – a pak jsou taková, při jejichž návštěvě Vás, někdy dřív, než vybalíte zavazadla, překvapí pocit, že k nim vlastně patříte, a že to, že jste zde předtím ještě nikdy nebyli, je jen jakousi shodou okolností.

Kdyby bylo v Řecku zvykem věnovat návštěvníkům na přivítanou pestré květinové věnce, na které si potrpí v Tichomoří, co bychom na nich vedle voňavých květů našli? Na modré šňůrce navlečené hladké bílé oblázky, stříbrné lístky olivovníku. Prázdné mušle z opuštěné pláže, nechť je na pár dní jen Vaše. Tající kostky ledu z chladného frappé, pohupující se loďky. Amulety s vyrytým znamením větru, co Vám rozfouká vlasy při cestě po moři, na kterou, ať už Vás zavede kamkoliv, v životě nezapomenete.

Náhrdelník ze symbolů a vzpomínek, který si můžete připnout na krk, kdykoliv se Vám zasteskne, jako mocný talisman proti chmurám, anebo když si prostě jen chcete připomenout dny a místa, kdy Vám bylo dobře. Kallos Irthate Stin Elada. Vítejte v Řecku.

Jako poněkud extravagantní šperk vytvořený rukou umělce se zálibou v zelené a modré barvě vyhlíží při pohledu na mapu i Jónské souostroví – Ionia Nisia. Majestátní hlavní velké ostrovy jako atraktivní skvosty se na řetízku střídají spolu s třpytivými korálky těch menších a méně známých. Zářící klenoty oklopené pohlednicovým mořem hrajícím všemi odstíny blankytu.

Parga, ač na pevnině, je v tomto jónském náhrdelníku kouzelným medailonkem. Otevřete jej a obrázek, který uvnitř najdete, Vám zůstane navždy v srdci.

Znamenají pro Vás prázdniny čistě odpočinek, anebo od nich očekáváte ještě něco víc? Zajímají Vás historické památky a odkazy minulosti, a když už někde jste, rádi proniknete pod povrch? Pargou budete nadšeni, ať už se nemůžete dočkat, až u moře shodíte žabky a vběhnete do vln, anebo chvíle povalování se na bílém písku rádi střídáte s výlety za dobrodružstvím a poznáním.

Každý, kdo Pargu navštíví, by se měl hned první den vyšplhat k Benátské pevnosti – až projdete branou s okřídleným lvem, symbolem Benátek, budete mít o celém městečku dokonalý přehled. Pestrobarevné domečky schoulené pod podhůřím Pindus, měkce zaoblené šťavnaté vrcholky, většinu dne cudně zahalené do závoje z oblaků a buclatá úbočí, do kterých byste si, být mytickým obrem, měli chuť štípnout. Pohledem dál kloužu po klidném, hladkém moři, tu a tam načechraném bílou vlnkou a nechávám mysl volně toulat nedaleko odsud, tam, kde při dobré viditelnosti zvedá zelená záda ostrov Lefkada.

Zde, poblíž dnešního letiště v Preveze, začátku prázdninového dějiství pro většinu návštěvníků Pargy a přilehlých ostrovů, se nachází místo, kam se pojďme přenést v čase - do dne druhého srpna roku 31 př. n l. Právě vypukla bitva u Aktia, rozhodující střetnutí o vládu nad římským světem.

Na jedné straně početní převaha malých a mrštných lodí mladého Octaviana Augusta, na druhé straně obrovské galéry, ze kterých muži bojující za Marka Antonia, pod praporem s portrétem Kleopatry zasypávali protivníky šípy… Traduje se, že prý snad ještě bitva nebyla zdaleka rozhodnuta, když tu se dala Kleopatřina flotila na útěk. Užaslý Antonius zprvu nevěřil svým očím, ale pak opustil svoji posádku, aby nasedl do malého člunu, dohonil Kleopatru a přesedl na její loď. "Nepřátelé se s úžasem dívali, jak plují s plnými plachtami a míří k Peloponésu. A tu se ukázalo docela zjevně, že Antonius je člověk, který se nedává řídit ani vůdcovskou rozvahou, ani rozvahou muže, ba ani vlastním rozumem, ale je vlečen onou ženou. Sotva totiž spatřil její loď plout pryč, zapomněl na vše, utekl a zradil ty, kteří za něho bojovali a umírali, a spěchal za tou, která ho už zničila a měla ho zničit úplně".

Tolik Plútarchos a vsuvka z hodin dějepisu. Pro milence neměl tedy tento zájezd zrovna nejšťastnější průběh a dohru už vůbec ne, já si cestou do Pargy zkouším na azurovém, na uvítanou se třpytícím jónském moři představit bitevní vřavu čítající přes šest set lodí a jsem vlastně i ráda, že mi to moc nejde. Ale s chutí do toho, máte-li lepší obrazotvornost, já se z války přesouvám s celou flotilou k příjemnějšímu programu. Cesta do Pargy je lemována stovkami obrovských rozkvetlých oleandrů, takže si místy připadáte jako v purporovobílé voňavé slavobráně. Lze si snad přát lepší entrée?

Ranní ptáče má ospalky v očích, přeleženou ofinu a nepřítomný pohled, ale kdo si přivstane, ten nejenže dál doskáče, ale navíc zastihne Pargu v její nejkrásnější podobě - než se slunce vyhoupne na oblohu, zbarví na uvítanou moře i městečko do nádherné lasturově růžové barvy. Parga se tichounce probouzí a já si vychutnávám moment, kdy po noci studené molo ještě studí zespoda sandálů, zatímco se první sluneční paprsky opírají do ramen a drobné vlny jemně šplouchají kolem boků zatím prázdných výletních lodí a lodních taxíků, které několikrát denně vyrážejí k plážím v okolí Pargy.

Paxos a Antipaxos, Pat a Mat, Laurel a Hardy, od duetů si slibujeme dvojnásobnou porci zábavy a pro dva ostrovy to platí jakbysmet. Tandem si spokojeně sedí v moři nedaleko od Pargy a nabízí křišťálově průzračnou vodu a dechberoucí pláže, osamělé zátoky, bizarní skalní útvary, jeskyně i mořem vytvořené brány.

Cestou k nim si užijete vše, co si můžete od malého lodního výletu přát. A to včetně mořského setkání, po kterém jsem, stejně tak marně jako vytrvale, toužila několik let - a tak mě siréna a výkřiky „dolfín, dolfín“ vymrštily ze sedačky. Stojím na vyvýšeném místě lodi a cítím, jak mi pohled na ty graciézní tvory zastavuje dech a svírá krk, krabatí bradu a způsobuje pálení očí, zpoza slunečních brýlí se mi koulí slzy, které není do čeho utírat, panagia mou, pláču štěstím a dojetím, zatímco se posádka královsky baví tím, jaké šílení se podařilo delfínům vyvolat.

V rozpacích popotahuji nos i plavky, ale zároveň si připadám, že zářím jako obchod se suvenýry na přímém slunci a cítím se, jakoby mi kdosi něžně zabalil duši do hedvábné šály.

V tomto dojatém rozpoložení přijíždíme do městečka Gaios na Paxu, do kterého se musíte na
první pohled zamilovat, i pokud nejste zrovna naměkko z předchozích událostí.

Zvláštní ošuntělá krása kdysi oslňující benátské architektury, spavá atmosféra odpoledního přístavu, kterému kotvící jachty, k nimž bych mohla napsat hodně přívlastků, jen ne obyčejné nebo nuzné, dodávají kosmopolitní punc luxusního letoviska. Liduprázdné bílé uličky a dávno suché prádlo na šňůrách - kdybych si měla již dnes vybrat, kam se do Řecka vydám příště, byl by to právě Paxos.

Zkouším se domluvit se s patronem ostrova a snažím se si vybavit řecká slova, ale na to nejdůležitější „hrozně se mi líbíte, chci tu zůstat do konce života“ si stejně nevzpomenu. Nevadí, myslím, že jsme si se sochou paxoského hrdiny rozuměli i beze slov.

Po večerním návratu, když se z uliček odplazí horko řeckého odpoledne a na městečko se snáší soumrak, se madame Parga rozzáří náhrdelníky světel, třpytu a hudby. Příjemná společnice, hýřilka, která ovšem v touze zalíbit se turistům nejrůznějších národností a zvyků, nepřekračuje hranice dobrého vkusu, mravů a řeckého koloritu. A to ani když se zrovna nedíváte, neboť jsou Vaše smysly plně zaujaty studiem jídelního lístku.

Tento rok jsem se vyřádila zejména v úvodu této oblíbené knížečky, zatímco na voňavé stifado a vydatnou mussaku bylo počátkem července opravdu přece jen trochu moc horko, pro mezze, talířky se studenými (i teplými) řeckými předkrmy, žádné hranice (meze) neplatí. Objednejte si je, kombinujte a rozdělte se o ně podle momentální chuti a trvalé náklonnosti k Vašim spolustolujícím. Řekové říkají pame na fame, pojďme jíst a já počítám, že se shodneme v tom, že na „jít se najíst“ mimořádně dobře slyší i většina z nás.

Ochutnala jsem taramosalatu, růžovou pomazánku z rozmixovaných jiker a pečiva, na několika různých místech - až se do Pargy budete chystat, řeknu Vám, kde mají nejlepší. Božsky krémovou a delikátně ochucenou. Když ji v ústech zasnoubíte s ledově vychlazeným suchým bílým vínem, budou Vám Vaše chuťové pohárky děkovat ještě druhý den.

Leč přistupme také k potravě duševní a pojďme se podívat pod slibovaný povrch věcí. Nedaleko od Pargy se nachází Nekromanteon, proslulá věštírna mrtvých, kam se prý údajně s dušemi zemřelých předků kdysi dostavil poradit i Odysseus.

Absolvovat dlouhou, namáhavou a nákladnou cestu i ze vzdálených ostrovů do bažinatého okolí věštírny, zajistit nemalé dary kněžím, ještě větší oběti bohům a plni posvátné hrůzy a omamných prostředků vstoupit do kontaktu s podsvětím – návštěva tohoto místa nebyla pro tehdejší poutníky vůbec jednoduchá záležitost a zároveň jedno z nejdůležitějších životních rozhodnutí a cest, které mohli staří Řekové ve své době vůbec učinit. A tak si ten, komu chyběly prostředky k tomu, aby ve věštírně položil otázky, které spalovaly jeho mysl, mohl v touze po nalezení pravdy leda tak cupovat lístky kopretiny.

Dnes vyhlíží pahorek, který nese zbytky dávné věštírny a relativně nedávného kláštera vcelku nevinně a obyčejně. Ve vzduchu voní suchá tráva, smrtonosné bažiny vystřídala úrodná epirosská nížina, z nedaleké vesnice Mesopotamia se nese kokrhání kohoutů, zkrátka obraz líbezného venkova. Stačí ovšem sestoupit do hlubiny chrámu boha podsvětí a jeho manželky Persefoné a nadzemní idyla je ta tam. V ten okamžik, budete-li o to stát, Vás obestře magické kouzlo, díky kterému na chvíli ztrácíte vědomí vlastní osobnosti stejně jako dávní poutníci, vracíte se společně s nimi zpět do minulých časů, stáváte se účastníky dramatů, které se odehrály před tisíciletími.

Okolí věštírny zdobí svými vysokými štíhlými siluetami zadumané cypřiše. Praví se, že tyto ušlechtilé stromy jsou převtěleným sličným princem jménem Kyparissos. Kyparissos byl vášnivým lovcem (toť pravý Řek), který jednoho dne nešťastnou náhodou zastřelil svého přítele jelena. I vydal se zdrcený princ za bohem Appolonem, jehož byl oblíbencem, a prosil boha, aby mu umožnil nikdy nekončící truchlení nad ztrátou milovaného zvířete. Appolon jeho žádosti vyhověl a proměnil prince v cypřišový strom. Od těch dob jsou cypřiše, tmavé kužely z výšky shlížející na krajinu, připomínkou zármutku, symbolem bolesti a žalu nad ztrátou milované bytosti.

Zasvětit život Bohu a rozjímání, opustit světské radovánky, být mužem toužícím po celibátu, vstoupila bych do kláštera ve Vyšším Brodě, v tom mám jasno už dlouho. Tentýž všeobjímající mír a nerušené řeholní ticho, stejná aura velebného klidu a pokoje, prostupující každou molekulou vdechovaného vzduchu, to je, milé dámy, ženský klášter Aghios Dimitris pod horou a památníkem Zalongo. I když se pravděpodobně nemáme v úmyslu nikam uchylovat, návštěvu těchto míst včetně výstupu k památníku, i milí pánové, z mnoha důvodů nevynechejte. V půvabném kostelíčku to dokonce moc příjemně voní.

Naše putování krajem Epirus pokračuje k řece Acheron, bájnému Styxu, jejíž údolí je podle mytologie místem, kde se scházejí duše zemřelých. Řeka Styx je branou do podsvětí, za kterou se již rozprostírá Hádovo království. Do něho duše řádné pochovaných mrtvých dopravuje hrozivě vyhlížející obávaný převozník Charón, zatímco duchové nepohřbených bloudí navěky po březích řeky.

Ale byla to rovněž řeka Styx, v jejíchž pramenech vykoupala bohyně Thetis svého narozeného polobožského synka Achillea, čímž mu (téměř) zajistila nesmrtelnost. Pamětliva této skutečnosti se snažím nemyslet na zoufalé potulující se duše a odhodlaně vstupuji do řeky. Znáte ten pocit ze studené vody, kdy se Vám zdá, že Vám chladem praští kosti? Tak takové je koupání v Acheronu, říčce, která se jako ledová modromléčná stuha vine úchvatným kaňonem. Namočte se také, slibuji a přísahám, že mrazivé sevření čelistí hlídajících vchod do podsvětí za malou chvíli přece jen poněkud povolí, procházka chladnou vodou se stane po dnech povalování se na rozpálené pláži vítaným osvěžením a rozhodně stojí za počáteční strnutí krve v dolních končetinách. Od toho dne mám, na rozdíl od hrdiny z trójské války, zajištěnou imunitu od chodidel přes kolena, až po, ehm, no řekněme horní partii stehen.

Nuže vraťme se ale ze záhrobí zpět do Pargy. Ta má, jako správná dáma, hned několik tváří a výrazů - v mých vzpomínkách je Parga svěže citrusová. Oranžová a žlutá barva převládá na fasádách domků tísnících se vedle sebe jako sousedky povídající si přes plot dvorku, šťavnaté, lesklé koruny ozdobené pomeranči, limetami a citrony zdobí každý volný kousek půdy a zákoutí. Ještě nikdy jsem neviděla pohromadě tolik citrusových stromů, které Parze suverénně vládnou, dokud za městem nenechají způsobně zvítězit tradičním olivovníkům a ještě nikdy jsem tolik netoužila po štaflích anebo odvaze vylézt na plot, abych na ty lákavé plody dosáhla.

Útěchou v touze po sladkém je mi uličkách Pargy ohromná spousta kavárniček, cukráren a pekáren. Slibuji si, že se budu snažit a velmi intenzivně věnovat plavání namísto povalování se na lehátku (no vážně) a zakupuji několik úplně malinkatých loukomades, řeckých koblížků potřených medem a posypaných skořicí. Jeden by nevěřil, jak z koupání vyhládne.

Leč nebyla to jen chuť na ovoce za plotem a vůně čerstvě usmažených koblih, která mě letos vrátila do bezstarostných časů dětských prázdnin. V Parze jsem po mnoha letech znovu zažila ten nádherný pocit pokojného bezčasí, kdy nevíte, jestli je čtvrtek nebo neděle, nemluvě o přesném datu, a řešíte jen důležité věci typu spánek, jídlo, relaxace, četba, zábava - to vše dávkované v souladu s momentální chutí a sestavené podle Vašeho vlastního receptu na spokojenou dovolenou.

Když pak v noci vyjdu na pláž, chvíli poté, co tam vyšly i hvězdy, a ony vydávají zvuk, jenž je tišší než ticho, v tu chvíli se o sebe bojím a zároveň se těším, že se mě v tom tmavomodrém sametu oblohy a moře část rozplyne, a ráno až se vzbudím, budu jiná. A propo, věděli jste, že přání adresovaná měsíci v úplňku mají tendenci se plnit?

Přeji Vám i sobě, aby nám ta načerpaná prázdninová pohoda a přirozeně pozitivní vztah k sobě i okolí vydržely rozhodně déle než letní opálení, a bude-li nám někdy přece jen smutno, zkusme se oddat vlídnému houpání vzpomínek a nenáročným úvahám nad trasami, kudy se budou ubírat naše příští cesty a toulky. Na shledanou v Řecku.