Stres v Athénách

Zdroj: www.recko.name/cestopisy.php?id=386
Napsáno dne: 18.8.2011
Konečně se nám podařilo naplánovat dovolenou tak, aby zbyl čas i na prohlídku Athén. Plni dojmů z ostrova Milos jsme přistáli v Athénách sice s pocitem, že se dovolená pomalu, ale jistě blíží ke svému konci, avšak něco nového teprve začíná. Měli jsme štěstí, žádná stávka nahlášená nebyla, zaměstnanci letiště kmitali, autobusy jezdily. Nasedli jsme do autobusu X95. Byla ranní dopravní špička, ale nespěchali jsme. Po dvou týdnech v Řecku jsme stejně měli mozky přepnuty na režim siga siga. Hotel jsme vybrali přímo v centru, co nejblíže památkám a autobusové zastávce Syntagma. Těch pět minut chůze do hotelu mi stačilo k tomu, abych si uvědomila, že jsme se z poklidného ostrovního života ocitli ve víru hektického velkoměsta. Tady jsem musela přidat do kroku, aby mě nepřejel nějaký šílený taxikář a také abychom stihli vše, co jsme v Athénách chtěli vidět. Dva dny je na poznání Athén dost málo, ale zároveň tak akorát dost pro někoho, kdo se ve velkoměstech necítí zrovna nejlépe.
Athény byly rozžhavené, přeplněné lidmi, drahé a na můj moravský vkus extrémně rušné. Dopravní ruch bych nazvala přímo životu nebezpečným. Nemohla jsem si zvyknout, že na chodníku vesele jezdí místní na motorkách nebo že čtyřproudová silnice má v reálu proudů šest až osm. Blikal-li athénský řidič doprava, mohla jsem si tak akorát tipnout, jestli nakonec pojede doleva nebo rovně. Slušnější řidiči neblikali vůbec. Za této situace bylo pro mě utrpením přejít přes cestu. Čekat na zelenou nemělo smysl, většinou jsme se nedočkali. Ani zelená na semaforu nebyla zárukou, abychom nemuseli kličkovat mezi auty na přechodu. Nakonec jsme to řešili tak, že jsem prostě zavřela oči a manžel mě popadl za ruku a vedl na druhou stranu ulice. Policistů jsme viděli hodně, ale ti dodržovali stejné řecké dopravní předpisy jako ostatní řidiči. A navíc to nebyli dopraváci. To jen kvůli hrstce demonstrantů před Parlamentem, kteří tam už nějakou dobu stanují, měli policisté manévry.

Náš hotýlek Akropolis House se nacházel mimo dosah dopravního zmatku na okraji historické části Athén Plaky. Ubytovali jsme se a sedli do jedné z taveren v malebných uličkách Plaky. Při pohledu na snídaňový lístek dospěli k názoru, že levně v Athénách rozhodně nebude. Za nijak vydatnou snídani jsme tam nechali 25 euro. Vypadalo to na přísnou gyrosovou dietu. Brzy se však uličky začaly plnit turisty. Motali jsme se mezi nimi, okukovali suvenýry a vyhlíželi to, kvůli čemu jsme přijeli. Stačilo první vykouknutí Akropole mezi uličkami a stres z velkoměsta byl okamžitě fuč. Akropole nás vábila jako bludička, ovšem rozum velel schovat se někam do klimatizovaných prostor. Vešli jsme tedy do New Acropolis Museum. Tato supermoderní obrovská budova byla postavena přímo nad vykopávkami pod Akropolí. Podlahy jsou tu často skleněné, takže jsme se doslova vznášeli minulostí. Po prohlídce muzea už to nešlo jinak, museli jsme zpět ven do sluneční výhně a do dopravního zmatku. Prošli jsme okolo Hadriánova oblouku ke chrámu Dia Olympského . Přes park jsme se vrátili k Parlamentu a pokračovali poctivě pěšky nahoru až na pahorek Lykkavitos . Tam jsme počkali až do chvíle, kdy Athény i s Akropolí zalilo zapadající slunce a památky zahalila noc .

Druhého dne hned ráno po snídani jsme vyrazili na Akropoli. Trochu naivně jsme předpokládali, že tam brzy dopoledne nebudou takové davy turistů. Jenže tento nápad jsme neměli jako jediní. Než jsme se vyšplhali okolo všech amfiteátrů a zbytků svatyní až nahoru, Propyláje byly turisty úplně ucpané . Tak trochu mi to zkazilo dojem z celé Akropole. Z velké hustoty lidí býváme vždy nervózní. Naštěstí při pohledu na karyatidy jsem se v myšlenkách vrátila do hodin dějepisu a tak trochu přestala vnímat ty davy okolo. Jsme tady, na Akropoli, vidím to, co jsem si už dávno přála vidět . Přestala jsem řešit, jestli v záběru budu mít dva miliony turistů nebo tři a fotila jsem,co se dalo . Nechali jsme se davem unášet okolo Parthenonu, až nás nakonec ten dav vypudil z areálu Akropole ven. Opilá tím náporem antické krásy a znavená sluncem i množstvím nachozených kilometrů jsem motala nohama jako hadrová panenka. Památky mi už splývaly, římská agora, antická agora, chrám toho, chrám onoho, všechno se mi to slilo do jedné velké starověké hromádky . Už jsem neměla sílu studovat a pročítat průvodce a přemýšlet hlouběji nad významem a historií každého sloupu. Jen jsem prostě očima hltala všechny antické výjevy.

Z našeho plánu nám zbývalo vidět Národní archeologické muzeum. Takticky jsme ho nechali až na odpoledne. Slunce pražilo, betonové Athény žhnuly, muzeum by mělo být jistě klimatizované. Moc jsem se tam těšila. Chtěla jsem vidět originály památek, které jsme při našich cestách po Řecku často viděli jen v kopiích. Tam na nás čekaly některé originály nálezů z Délosu, Milosu i Santorini. K muzeu jsme se dopravili metrem. Doklopýtali jsme tam s vyplazeným jazykem, abychom zjistili, že za deset minut zavírají. Tomu se říká athénská zrada. Neměli jsme ani sílu nadávat. Deset minut jsme si v klimatizovaném vestibulu srovnávali teplotu i náladu do normálu. Agamemnónovu masku neuvidíme. Museli jsme vymyslet náhradní plán. Osud nám však blízkou budoucnost naplánoval poněkud jinak, než bychom si přáli.
Vrátili jsme se tedy zpět do metra. Jízdenky jsme si už však nekoupili. Manžel byl bez peněženky. Vysypali jsme obsah batohu, kapes a tašky se suvenýry na zem, ale peněženka nikde. A s peněženkou byly fuč i doklady. Stali jsme se obětí šikovného kapsáře. Uvyklí ostrovnímu bezpečí jsme jaksi pozapomněli učinit zvýšená bezpečnostní opatření. Peněženku měl manžel na knoflík zapnutou v kapce kalhot. Očividně to v athénském narvaném metru nestačilo. Rychle přemýšlíme, co všechno nám chybí. Občanka, řidičák, platební karta, peníze…Vzali jsme si ten den sebou víc hotovosti, chtěli jsme poslední den dovolené nakoupit suvenýry. Aspoň že mobil odolal v opačné kapse. Zablokovali jsme telefonicky platební kartu a uklidňovali se tím, že pasy máme na hotelu. Jenže v kapse ani cent. Unavení a s náladou lehce pokaženou jsme si to mašírovali pěšky do hotelu. Zavolala jsem do pojišťovny, abych nahlásila pojistnou událost a také abych se poptala, co po nás budou požadovat doložit. Protokol od policie. Místo sbírek antických památek poznáme práci řecké policie. Zavětřila jsem blížící se nezapomenutelný zážitek.



Stoupáme po schodech tmavé ponuré budovy do čtvrtého patra. Tam již čeká dalších šest okradených cizinců. Taky v metru. Kapsářský gang si toho dne musel slušně vydělat. Všichni svorně vyplňujeme jednotný formulář. Z kanceláře vychází další pár a paní s pláčem prozrazuje, že je okradli je při cestě z letiště o všechny peníze i oba pasy. Nepříjemný počátek dovolené. My jsme vlastně úplně v klidu. Do odletu našeho letadla už nezbývá moc hodin, hlady neumřeme a pasy máme. Přemýšlím, jestli athénský policista bude mít k dispozici počítač anebo jestli bude také ťukat do starého psacího stroje jako u nás. Nedělám si zbytečnou iluzi, že by athénská policie byla úspěšnější než ta naše a že by pachatele našla. Případ mohou rovnou odložit hluboko do archívu. Musíme však počkat, až přijdeme na řadu. Potřebujeme ono lejstro pro pojišťovnu. Asi po hodině čekání konečně vcházíme do kanceláře. Police plné zaprášených šanonů, haldy papírů zažloutlé barvy, komínky spisů a za tím vším vykukuje unavený policista. Podáváme mu vyplněný formulář a vysvětlujeme, co se nám stalo. Musí to být pro něj ohraná písnička. Těchto příběhů si musí dennodenně vyslechnout víc než dost. V tom okamžiku padne náš zrak na pracovní stůl policisty a zažijeme druhý šok tohoto dne. Mezi hromadami papírů leží krabice plná kabelek a peněženek včetně té naší. Opuštěná a o peníze ochuzená, jinak bez úrazu. Doklady zloděje očividně nezajímaly. Athénskou policii jsme vyloženě podcenili. Radostně policistovi děkujeme za neobvykle rychle a kvalitně provedenou práci. Nakonec jako jedni z mála odcházíme ze služebny sice o necelých sto euro chudší, zato s doklady a úsměvem.



Dobrý konec naší návštěvy Athén jsme oslavili v taverně. Pár eur nám ještě zbylo. A to bylo také naše velké štěstí. Na zastávce autobusu X95 u Parlamentu už čekala spousta turistů. Autobus však nejel. Demonstranti zablokovali cestu autobusu. Metro už nejezdilo. Neměli jsme sílu cokoli řešit. Za posledních 25 euro nás na letiště dovezl taxík. A já se pomalu po všech těch zážitcích z Athén začala těšit domů a také na poklidnou olomóckou dopravu.