Líbánky po 20-ti letech

Tak líbánky? Ale který ostrov vybrat? Že to musí být Řecko, o tom není ani pochyb! Končilo loňské léto a já nedočkavá prohlížela staré katalogy. Tak honem, cestovky, tiskněte už ty nové
Už je to tu! Tiskařská čerň ještě neuschla a já už listuji. Takových krásných míst! Kam nejdříve? Kam příští dovolenou? A jako blesk z čistého nebe zasáhl mě muzikál Mamma mia! To víte, po 20-ti letech manželství vzpomínka na svých sedmnáct a tanec za zvuku tamburín…, to pohne srdíčkem a zaleskne se i slzička v oku. No, v mém případě to přímo zatřese duší a před očima se mi udělá jasno: To je ono, Skopelos, tam musím „tančit za zvuku vln…“ To budou líbánky!
A protože má kamarádka se vdávala jen o 2 měsíce později, vyrážíme na líbánky po 20-ti letech dva páry. Ve čtyřech se to lépe táhne, tedy jede. Cesta uběhla jako voda a my přes zastávku na Skiathosu připlouváme na vysněný Skopelos. Trajekt zamířil přímo do Agnondasu , kde jsme si vyhlédli ubytování. Jako výchozí bod pro cestování se nám toto místo zdálo výhodné. Agnondas je opravdu maličký, jen tři taverničky, ale my si půjčíme nějaké ty „koně“, takže nám leží celý ostrov u nohou. Skromné ubytování je v klidné uličce, tak odpočinku nic nebrání .
Když se po cestě a vybalení kufrů posilníme obědem, vydáme se na průzkum okolí a především na lovení mobilního signálu do přístavu. „Udičku“ musíte hodit až na samém konci přístavu, aby jste něco chytili. A my chytili. Tak jsme my, krkavčí rodiče, mohli poslat SMS svým osiřelým dětem. No, dětem už povyrostlým. My se budeme poprvé sami dovolenkovat, a ony budou pěkně makat v pracovním procesu, tedy na brigádě… Páni, jsme tu !!!
Po této ohlašovací povinnosti jsme sbalili do batohu nezbytné láhve pitiva, osušky a slunečník a hurá na pláž. V žádném případě se nedokutálíme jen na pláž v Agnondasu. Pěkně si to střihneme procházkou 1,5 km na písčitou pláž Limnonari. Sluníčko sice pálí, ale my, dychtiví po jeho paprscích, šlapeme s elánem. Cesta uběhla jako nic a před námi se objevila zátoka Limnonari . Je tu příjemně. Sotva si složíme věci, jdu se zchladit do vody. No, opravdu zchladit. Je trochu větrno a moře se ochladilo. Vytahuji svou plastovou rybičku s teploměrem, koupenou za účelem měření mořské „pohody“. Ukazuje 24°C. No, 30° ke zlaté to není, ale osvěžení je skvělé. Unavená lehnu do písku a blaženě usínám. Povalování na pláži nás nepřestává bavit až do večera.
Ráno se probouzíme do sluníčka. Na dnes je hlášena schůzka s delegátem. Dopoledne jsme se rozhodli pro procházku k výběžku Amarandos. Od Agnondasu je vzdálen necelé 2 km na opačnou stranu než pláž Limnonari. Procházka prašnou cestou převážně ve stínu stromů je příjemná. Pobíháme po bělostném pobřeží a z dálky již vyhlížíme Amarandos. Čím více se blížíme, tím méně vidíme pěšinku na něj. Až narazíme na rokli do moře, za kterou se již prašná cesta vrací k silnici, otáčíme své kroky do lesa. Snad nás tam nějaká pěšinka zavede. Vycházím na břeh na kopečku nad Amarandosem. Hle, pěkné místo na focení. Amamrandos mám jako na dlani . Mladá dvojce na něm pobíhá sem a tam, fotí se a hledá místo ke vstupu do moře. Pak mi přece jen nechávají vteřinku na záběr, než se tam dožene má druhá polovička, jako by nesměla na té fotografii chybět. Scházím blíže. Prohlédneme celý výběžek a okolí a pomalu se vracíme zpět. Teplo houstne, tak bereme osušky a jdeme na plážičku v našem Agnondasu . Hodina schůzky s delegátem se blíží, tak dáme sprchu a jde se do taverny. Delegát nás se vším seznámí, nabízí výlety, ale nás zajímají jen naše přibližovala. Na původně zamýšlenou zápůjčku motorového člunu nám nakonec chyběla odvaha. Ale skútříky si domlouváme hned na další den. Nač ale čekat na zítřejší dovoz skútru během dopoledne, když už ráno můžeme startovat za naším cílem? Jedeme tedy autobusem do hlavního města a v půjčovně si delegátem předem domluvené skútry vyzvedáváme sami. Ještě stihneme procházku podvečerním městem a výstup kolem kostelíku . Bože, ztratila jsem se! Focení těch krásných uliček mne vtáhlo do jejich labyrintu a nikdo kolem mě. To mě ovšem nevyvádí z míry, sejdu k přístavu a už žhavím mobil. Našli mě. Mám štěstí, nemusím zde přenocovat.
Prvním cílem skútru byl Elios/Neo Klima a u něho pláž Hovolo , která na mě zapůsobila svými bílými skálami. Připomněla mi Lefkádu . Na části pláže ležel písek a dále pak oblázky. My došli až na konec ke skále . A v ten moment se z nás stali horolezci, horolezkyně a horolezčata (no, tedy ta jsme vlastně nechali doma). Koukám na tu skálu, snad by to šlo, láká mě lézt nahoru. Ouha, jen ty pantoflíčky asi nebudou vhodná obuv. Pokouším se je nahradit gumovými botami do vody. Nebyla to zrovna dobrá volba, ale nemám víc na výběr. Za skálou čeká pláž Megalo Pefko. „Děcka, nezbláznili jsme se?“, ozývá se nahlas mé zcela malé já. Přesto se vydávám za prvním odvážlivcem přede mnou nahoru. Nohy v botech mi kloužou. Po pár metrech do výšky se opět ozývá mé „velké“ já: „Já se bojím…“. Holt po 20-ti letech manželství už nejsem laňka, v řeckém pojetí spíše koza, která vyběhne po skalce jako nic. A s batožinou a slunečníkem na pláž se moc po skalách běhat nedá . Ještě, že se vrací manžel kamarádky a pomáhá s věcmi nahoru. Nějak jsem si při výstupu namohla sval na noze a mám pocit, že mě ta noha neunese. To a fakt, že bych se musela s věcmi brodit přes vodu mi vzalo poslední zbytek odvahy sejít na druhou stranu. Po vyfocení pár fotografií se vzdávám a vracím se zpět. Nakonec se uvelebujeme pod skálou. Leč kamarádce s manželem to nedá a bez zátěže se opět vydávají nahoru. Můj muž bere ploutve a šnorchl a obeplouvá skálu. A mě čeká sluneční koupel. Za skálou byla teplejší voda , mě však uspokojila krásně modrá vodička zde .
Odpoledne nás zlákalo volání dálek, tedy volání blízké pláže Milia . Cestou jsme sjeli k pláži Kastani, obhlédli okolí, nafotili několik snímků a šup na Milii. Je to prostorná pláž , kde mezi slunečníky dobře projdete po dřevěném chodníku. My samozřejmě zamířili daleko za slunečníky, až na samý konec, ke skalkám . Páni, to je horko! Rozpálená pokládám věci a běžím do vody. Senzace! Bezva ochlazení. Dívám se na břeh, za kterým se zelenají stromy a keře. Působí to tu zcela uvolněně. Ano, uvolněně, sundávám plavky, chci se také cítit volná. A mé společníky to nenechává chladné, rozběhnou se do vody a strhávají ze sebe plavky. Už se nemusíme ohlížet na přítomnost dětí… Pár naháčů opodál se ničemu nediví… Volnost! Modré nebe nad námi, zelené kopečky kolem a chladivé vlnky nás lechtají po těle. Báječné! A jaké to sluníčko, voda a pohoda mají na nás vliv?! To bude noc…
Ráno se probouzíme naladěni na nahalaté koupání. A tak se rozjíždíme opačným směrem než včera, směrem na Stafilos . Tuto pláž ovšem přecházíme a přes malinký kopeček scházíme na pláž Velanio . Je zde v písku spousta velkých a velmi zajímavých kamenů. Přecházíme pláž až do zadu za výběžek , tam budeme téměř sami. Manžel mé kamarádky, který včera plavky nesvlékl, ovšem neunesl nápor naháčů. A tak nám unesl kamarádku! Šup s ní na „koně“ a tradá někam do soukromí. To nebude pro cizí oči .
A tak my leháme za velký balvan a užíváme si také celý den soukromí. Jen kozy na kopci nad námi nám vesele mečí. Moře je příjemně teplé, písek se jemně propadá pod chodidly, sluníčko hřeje. Naprostá pohoda a klid okolí vám nastoluje vyrovnanost v duši. Příjemná relaxace. Jen ten můj "Adam" kolem krouží, chvíli spočine na balvanu a zaujímá pozici Diskobola, chvíli se šplouchá ve vlnách jako Poseidón a chvíli ulehá vedle mne do písku co by Éros...
Jelikož při cestě zpět u skútříku zjišťujeme boule na pneumatice a hrozí prasknutí a následný nemilý pád, jedeme večer do půjčovny ve Skopelosu pneumatiku vyměnit. Mění nám celý skútr. Našim přátelům lepí zase na skútru duši, měli v ní hřebík. Tak snad to bude na zítřejší dlouhou cestu v pořádku.
Další den ráno vyjíždíme směrem ke kostelíku Ag. Ioannis . Cesta celkem daleká – skútrem téměř hodina. Zaparkujeme a šlapeme schody. To je fuška! Padla celá láhev vody. Zazvoníme na zvonec, prohlédneme kostelík a okolí a zase zpět dolů. Je horko, tak honem na pláž pod kostelíkem. Je krásná, ale turistů zde přijelo taky dost. Voda je teploučká. Vytahuji svoji růžovou rybičku s teploměrem . Ještě včera měla voda 26°C, ale dnes to ukazuje 28°C! Osvěžíme se a pokračujeme ještě dál na sever, cíl pláž Perivoliou . Zde odpočíváme, pláž je pěkná, ale obtěžují tu dost vosy. Kamarádka s manželem balí věci a jedou hledat pláž Pethameni. Já potřebuji ještě trochu relaxovat. Pak také nasedáme na skútr a jedeme za nimi. Matně si vzpomínám na nenápadnou odbočku při cestě k pláži Honrogiorgi. Tu jsme naštěstí neminuli. Dále už jen cestičkou mezi křovím. „Á, tam je branka, kolem které máme projít…“, vybavuje se mi informace z cestopisu. A už z vrchu vidíme Pethameni . Je krásná a prázdná, kromě slunečníků našich přátel. Ti nám radí cestu dolů, za skálou, a už jsme tu. Fantazie. Pláž má báječnou atmosféru, téměř nepřístupná skála vás široce objímá a jako by ochraňuje od rušného světa. Moře vlní a přesto vám nechává dost prostoru a neutiskuje vás u skály. Jako by za zády byl chrám a člověk stál na vyvýšeném prostranství před ním a moře šumělo níže. Jedinečnost místa si vychutnáváme až do pozdního večera.
Další den volíme kratší trasu, včera byla náročná, tak dnes jen bližší pláž Kastani . Vyhlédli jsme si malou plážičku ve skále, bokem Kastani. Dnes s sebou vezeme čluny. A tak se hned dáme do nafukování. Náš člun je větší a stabilnější, půjčujeme jej přátelům pro natáčení pobřeží na kameru. My zůstáváme na plážičce. Pokouším se psát SMS (když bude signál ) svému „miminku“, které se právě tento den před 18-ti lety narodilo. Nostalgie mě láme srdíčko a žene slzičku do očí. V tom šplouchne víc vlna a já rychle posunuji věci úplně ke skále. Přátelé se vrací, měníme pozice, my na člun, oni na břeh. Nastává pro změnu fotografování . Po obeplutí pobřeží se vracíme zpět a koukáme, kdo to bere naše věci? Moře nám je vzalo!! Přišla velká vlna a „davaj“ sem! Naši společníci nestačí ani vše lovit z vody. Ještě, že kolem pomohlo několik ochotných lidí. Vše nakonec vylovili. Jen naši přátelé zůstali v šoku. Rozkládáme mokré věci na pláži. Vše prolilo moře: kamery, mobily, peněženky i doklady. Oblečení uschne, Eura budeme sušit na šňůře na balkoně. Leč kamerám to dalo zabrat a manželův mobil je totálně kaput.
A tak se v podvečer jedeme uklidnit do hlavního města gyrosem a zákusky. Cestou nám v mírné zátočině vjíždí před kola ze zastrčené příjezdové cesty od domu auto s matkou a dětmi. Jsme rozjeti z kopce a tak tak je stačíme objet a strhnout řidítka mezi protijedoucí auta a roztržitou matku. Malá skulinka, zatajil se mi dech. Zvládli jsme to. Ve Skopelu zatáčíme kolem místní pláže a kolem velké dřevěné plachetnice nahoru nad město, neb toužíme po oáze klidu v některém z klášterů. Klikatou cestou přijíždíme ke klášteru Ag. Varvara , je zde božský klid, jen cikády drží svůj tón. Prohlížíme klášter a v duši se nám opět rozhostil klid. Pak kolem dalších klášterů sjíždíme prašnou cestou a dále asfaltkou zpět do hlavního města. Tak teď už to slané a sladké mlsání .
Ráno opět vyskočíme na „oře“ a cestou necestou za dalším poznáním ostrova. Po cestě jsem si vyhlédla pláž Armenopetru. Její skála z dálky svítí bělostí. Frčíme si to na skútříku, chceme sjet za Eliosem na odbočku k pláži. Leč za cedulí „Elios konec“ škit škit a motor se ztiší a skútr zůstává stát. Co se děje? Že by došel benzín? Ukazatel benzínu nám totiž neukazuje. Tankujeme přibližně podle přátel, raději víc. Benzín by tedy měl stačit. Jenže po výměně máme silnější skútr (125dm3) a je to prostě „chlastometr“! Koukáme na dno suché nádrže. Není tam ani kapka. Skútr odstavujeme ve stínu, já u něj zůstávám na stráži a manžel šlape do kopečka k benzině, vždyť kousek za Eliosem už musí být. Míjí odbočku na Armenopetru a hned kousek za ní je benzinka. Domlouvá s obsluhou benzín do PET láhve , že naše motorka je „šlus“. Obsluha se jen usmívá. Za 25 minut je zpět u skútru. K benzince to byl přesně pouhý 1 km! No, v podstatě jsme měli štěstí! Dojíždíme k benzince dočepovat plnou, dáváme si v taverně frapíčko na zchlazení horkého zážitku a pak sjíždíme k Armenopetře. Cesta je prudce z kopce, serpentýny. Dole nás čeká téměř prázdná pláž , bílá skála svítí, ale pod ní je spousta naplavených uschlých chaluh. Fouká tu silný vítr. Scenerie na nás nepůsobí a tak jedeme zpět k Panormosu , kde zatím chytají bronz na zastrčené plážičce na pobřeží Adrines naši přátelé. Přátele necháváme užívat si soukromí, vyhlédneme si místo a odpočíváme ve stínu borovic a slunečníku. Čtu si knihu, moře šumí a cikády prozpěvují tu svou… Prostě pohoda, klídek …
„Fůůůůůůůů…“, fouká nám ráno vítr do oken se zprávou, že nebude horký den. Koukneme z balkonu a nějaké mráčky se honí po nebi, ale nebude to tak zlé. Zmocňuje se mne cestovatelská vášeň, a tak na rozdíl od našich přátel, kteří míří na pláž Milia, my, po předchozí prohlídce mapy, zamíříme kolem hlavního města na pláž Glysteri. Sotva vyjedeme z lesa ke Stafilosu, ukazuje se nad ním a hlavním městem obrovský černý mrak. Sluníčko se za něj schovává. U supermarketu Dia manžel navrhuje, že to otočíme. To nemohu dopustit, neprší a volání dálek láká … Pokračujeme tedy do kopce nad Skopelos town a za městem se nám hluboko pod úrovní silnice ukazuje pláž Glifoneri. Ze silnice je krásný rozhled na moře, zdejší apartmány ho mají jako na dlani. My pokračujeme dále a sjíždíme příjemnou cestou do širokého sedla se sady olivovníků a dalších stromů, na jehož konci je pláž Glysteri . Sluníčko nechce stále vykouknout a vítr si převzal žezlo. Zastavujeme a před námi je portál vily Donny z filmu Mamma mia , jen za ním místo vily – taverna. Zeje prázdnotou, sluníčko ji opustilo. Pláž je sevřena skalami a vlny do nich zuřivě naráží. Fotíme pár snímků a vydáváme se do neznámých končin k pláži Vathias . Cesta je dosti dlouhá a navíc od začátku lesa jen prašná. Co chvíli se nadzvedávám na stupačkách, aby zadní kolo nebylo tolik zatíženo a náročnou cestu vydrželo. V lese, po kousku zajetí a minutí asi pěti odboček, jen tipujeme tu správnou a vracíme se k ní a sjíždíme dolů. Stráň příkře padá dolů, cesta točí samou serpentýnu a kdejaký kámen křičí na naše pneumatiky, ať si dají pozor. „Otoč to, vrátíme se“, říkám manželovi, nemohu vydržet nápor adrenalinu. „Když už jsme tu, tak tam sjedem“, oponuje mi muž – dobrodruh. A sjeli. Pláž prázdná, jen naplaveniny ji obydlují. Ze dvou domků těsně nad pláží vykukují obyvatelé na ty blázny na motorce. Na cestu zpět to chce posilnit žaludek – dávám na nervy čokoládu. První úsek manžel vyjel sám a asi po 100 m nasedám i já. No nasedám … V předklonu a v postoji na stupačkách i očima tlačím skútr do serpentýn. Uf, zvládli jsme to! I tu následující prašnou cestu lesem. Sluníčko se na to divadlo muselo také pořádně podívat. Už nevykukuje za mráčky, ale svítí, co to dá. Míjíme hlavní město a u nejbližší benzinky tankujeme. Ještě že nám nedošel benzín! A pak míříme na pláž. V Panormosu u taverny vidíme stát skútr našich souputníků. Z Milie je vyhnaly velké vlny sem, do krytého zákoutí Adrines. Také zde zastavujeme, ale necháváme se zlákat vůní z taverny. Manžel chce vyzkoušet něco z moře. Dává si garnáty, leč moc z nich nadšen není, tak to napravuje řeckým salátem. Já vsázím na jistotu – na souvlaki. Posilněni jdeme hledat naše přátele. Ti za skalkou obydlovali svou malou soukromou plážičku. Měli se již k odchodu a tak nám místo „pronajali“. Vyhříváme se na slunci a válíme ve vlnách. Po náročné trase je odpočinek v soukromí plážičky balzámem. Odpočati se večer vydáváme na procházku do hlavního města, nadýchat se řecké večerní atmosféry …
Tak kam to dnes bude? Vyrážíme směr Glossa. Po krátké prohlídce města přátelé už točí řidítka k pláži Pethameni. Mně ale nedává klid pláž zahlédnutá cestou před kostelíkem Ag. Ioannis. Cestou ke kostelíku zkoušíme namátkově odbočky, ale končíme někde v sadě olivovníků. Vyjíždíme zpět na cestu, míjíme strašnou zatáčku se strašáky (strašáci opravdu straší oprávněně), a jedeme bezradně až k malému klášteru u silnice. A hle, hned u něj je trochu ukryta směrovka „Spilia“ . Najíždíme na cestu do lesa, ale po 100 m, od domku, musíme už po svých. Cesta lesem je široce proklestěna . Scházíme na pláž, ale nejsme sami. Před jeskyní stíní slunečník manželský pár. Zchladíme se koupelí, mezi skalami je voda trochu chladnější, a už máme chuť se zahřát vřelým rozhovorem s našimi přáteli. Vyšplháme se zpět ke skútru a pokračujeme v cestě. Ještě hodíme očko na pláž Hondrogiorgi a pak už známou pěšinkou k Pethameni. Ta je naše až do večera.
A nastává poslední den na cestování. Nejraději bych se zastavila na každé pláži a rozloučila se s ní. Leč přeci jen ta nejvzdálenější – Pethameni – nás láká nejvíce. Báječná pohoda zalitá sluncem a prošuměná příbojem vln je dnes celá jen pro nás. Dokonce i manžel kamarádky již odhodil plavky a všichni skáčeme ve vlnách jako smyslu zbaveni. Jako by se povolila uzda 20-tiletého manželství a my byli volní a nespoutaní. Je to skvělé, užíváme si to. Pak si leháme na hrubý písek a necháváme se osušit paprsky slunce. Prstíky probíráme drobounké kamínky a sbíráme malinkaté mušličky. Dávám si na uši MP3 a poslouchám písničky z muzikálu Mamma mia. Prostě mi ke Skopelosu patří. Do hudby mi šumí vlny. Melodie mě ovšem nenechává ležet. Vyskočím a moře mě přitahuje k sobě. Tančím na jeho okraji a vlny tančí se mnou a olizují mi chodidla. Jsem úplně jako šílená – to si jistě myslí ostatní. Ale nic na ně nedám a blázním si dál po pláži sem a tam. Posléze padám vyčerpána do písku. To byla beach diskotéka !
Ani se nám s pláží nechce rozloučit. Nedá se nic dělat, dovolená nám pozvolna končí. Jedeme zpět na apartmán, zabalíme kufry a ještě poslední cesta do hlavního města vybrat nějaké dárečky z cesty pro své nejbližší. Vracíme naše skútříky, už budou sloužit někomu jinému. Návštěvu města zakončíme výborným gyrosem v taverně Pod platanem. Pak už nás zelený autobus odváží zpět.
Ráno se ještě rozloučíme s přístavem v Agnondasu a už je před námi cesta domů … Ale za rok určitě si budeme bláznivě užívat na některém z dalších řeckých ostrovů.