Paralia podruhé

Tak se rok s rokem sešel, my s dědkem stále oba na živu. I hlídali jsme si náš vyhlédnutý zájezd, a v momentě, kdy se objevil v lastech, jsme objednali, zakoupili a těšili jsme se, jak jako správní masňáci prohýříme ušetřený peníz na barovém lehátku na pláži. A začaly problémy. Z mých nožek, kdysi štíhlých jako laňky, se začaly tvořit nohy, za které by se slon nestyděl, prostě slonice. Mé domlouvání nepomáhalo, jako by mi chtěly ukázat, že je na ten Olymp prostě nedostanu, ještě se obalily něčím hnusným, co jsem nazvala leprou. Babská medicína nepomáhala, vyhrožování, že jim slaná voda ukáže, také ne. I navštívila jsem několik lékařů, vyfasovala spoustu léků, lékárny se na mně dobře napakovaly, a ejhle, slonice kapitulovaly. A jelo se.
Ráno ve tři jsme vstávali, dědek naložil kufry a čekal v autě. Já jsem naposledy zkontrolovala domek, pozhasínala, zamkla. Venkovní světlo, které se normálně rozsvěcuje, i když kolem leze slimák, nic. Tak jdu potmě po schodech, samozřejmě jsem blbě šlápla a spadla. Taška letěla bůh ví kam, její obsah v rozptylu několika metrů. Opatrně jsem se zvedla, slonice měly odřená kolena, ale kalhoty byly celé. Tak zpět domů, rozsvítit, posbírat obsah kabely, znovu zamknout a na druhý pokus už to vyšlo bez úrazu.
Dva km od domova nám přes cestu přeběhla černá kočka. Potvora, ani jednu pacičku neměla světlejší. Poctivě jsem to odplivala, ale asi málo.
Cesta do Brna v pohodě, tentokrát jsme nikde nebloudili, a ve tři čtvrti na osm jsme spokojení zastavili před parkovištěm, kde jsme chtěli nechat auto. Ale ouha, parkoviště prázdné, na vratech řetěz a nikde nikdo. Ještě že jsem si na netu ověřovala, jestli je v provozu. Začala se mě zmocňovat hysterie, ale říkám si, babo mysli ! Pak jsme si vzpomněli, že loni, když jsme bloudili a hledali toto parkoviště, našli jsme nedaleko ještě jiné, které bylo podstatně dražší. I vydali jsme se ho hledat, našli a móóóc rádi jsme zaplatili požadovanou částku ! To už bylo čtvrt na devět. Hlídač nás poslal zkratkou na autobus, prý dvě zastávky ke hřbitovu, odkud jsme vyjížděli.
Zkratka vedla rumištěm, tráva nám dosahovala až nad hlavu. Jen jsme se modlili, aby tam nebyla nějaká „hromádka“. Nebyla. Jenže, na autobus jsme neměli jízdenky, tak jsme se vydali po Jihlavské pěšky. Ještě že to bylo skoro pořád z kopce. Ve tři čtvrti na devět jsme se celí schvácení přiřítili na parkoviště a autobus v závěsu za námi. A protože už tam byli všichni, vyrazil ihned. V devět, kdy jsme měli vyjíždět, už jsme byli za Brnem. Ale to už jsem spala spánkem spravedlivých a snila o vytouženém moři.
Cesta byla v pohodě, autobus pohodlný, řidiči více než příjemní, a ráno něco po sedmé už jsme byli před naším hotelem. Nás vítali jako staré známé, Dědka s tou jeho fousatou hubou si každý pamatuje. Odložili jsme zavazadla a hurá na pláž.
Napřed jsem se hluboce uklonila směrem k Olympu, velmi slušně – po loňských zážitcích – pozdravila všechny Olympské bohy jmenovitě a poprosila je, aby nám zachovali přízeň. Nic se nestalo. Žádné hromy a blesky. Asi jim loni vadil ten Krakonoš. Nebo fernet ? Nakonec, nemůžou si přece pamatovat každou bábu, kterou trošku prohnali.
A v půl osmé už jsme se brouzdali po kolena v moři. Ta moje odřená pěkně pálila, ale nešť, slaná voda léčí. Pak jsme si došli do hotelu pro plavky a v půl desáté už jsme na lehátkách na pláži popíjeli. A opět se k nám pikolík hlásil, jen se zeptal frapé ? ouzo ? Zkrátka s dědkem je radost cestovat.
Už bylo krásně teplo, voda také teploučká, prostě nádhera. Když jsem chtěla jít do vody, dědek říká: Počkej, já se podívám, jestli nejsou poblíž nějací ochránci velryb, aby ses pak dostala z vody. Víš, oni vždycky tahají velryby z pláže zpátky do moře. No, nezabili byste ho ? Pak ohlásil: Můžeš, žádná loď v dohledu.
K obědu jsme si dali gyros, co jiného. Těšili jsme se na to celý rok.
Po poledni jsme se ubytovali, vše bylo super. Letos ani v koupelně žádný Filípek. Delegátka nás pozvala večer do své kanceláře, tam nám vysvětlila, co a jak, a kde ji vždy najdeme. Na hotel za námi nechodila, ale byla vždy dostupná.
Hned jsme se přihlásili na výlet na Olymp, mělo se jet v neděli.
A pak první večeře, dobrá ale trochu nezvyklá. Smažený řízek s omáčkou a rýží.
A první večerní procházka Parálií. Pak ještě posezení na balkóně s lahvičkou dobrého vína, seznámení se sousedy a těšení se na krásnou dovolenou.
Dny na pláži ubíhaly v příjemném lenošení, udatně jsme tam propíjeli ušetřený peníz z lastu, nechávali se masírovat ne moc atraktivními, zato zdatnými Thajkami, no zkrátka veget. Večer co večer jsme zodpovědně chodili „po památkách“ (t.j. po obchodech), ale poučeni z loňska jsme nic nekupovali, a čekali na další týden, až budou posezónní slevy. Byly.
A přišla neděle, den D, hodina H. Můj vysněný výlet na Olymp. V devět hodin odjezd od Lidlu. Ano, i na Olympské riviéře se tyto obchody nacházejí.
Čekalo nás tam dohromady 13 Čechů a Slováků, a s námi velice milá, velice upovídaná slovenská průvodkyně. Přijel velký patrový autobus, a neuvěřitelné se stalo skutkem. Autobus skoro plný opět rumunských turistů, a s nimi i naše známá z loňska, ještě více upovídaná rumunská průvodkyně Elena.
A ty dvě štěbetalky měly dohromady jen jeden mikrofon. Ale nějak se dohodly, tak se v tom štěbetání do mikrofonu střídaly. Pak se zjistilo, že ti rumunští turisté nejsou Rumuni, ale rumunští Maďaři, a většina z nich rumunsky nerozuměla. To jejich průvodkyni trochu rozhodilo, ale ta naše to zachránila, neb žila v maďarské vesnici u Nitry a maďarsky uměla.
Tak jsme měli komentář v rumunštině, maďarštině a slovenštině.
Nevím, co obě vykládaly v mně naprosto nesrozumitelných jazycích, ale ve slovenštině měla ta naše řeckou mythologii celkem zvládnutou. Až na to, že tuto vysokoškolsky vzdělanou milou dívenku nikdo nenaučil, že Zeus se neskloňuje a koncovky –os nebo –us také ne. Takže při jejích obratech se Zeusem, Zeusova manželka Hera, k Zeusovi, se mi ježily všechny chlupy, snad i ty čerstvě odepilované, A čekala jsem, co se stane. Nic. Zeus zůstal v klidu. Nojo, on byl vždycky na mladé pěkné holky. Těm projde všechno. Ale viditelně to vadilo jen mně, a já jsem si nehodlala nechat zkazit svůj vysněný den ničím, ani „Zeusem“ ne.
Autobus se blížil k městečku Litochoro, den jak vymalovaný, celý Olymp před námi jako na dlani. Prošli jsme krásným, starým městečkem, a po několika kilometrech moje staré, trucovité české nožky, zvané slonice, obuté v čínských sportovních botkách, zakoupených u našich šikmookých spoluobčanů, a v ponožkách zakoupených tamtéž, stály na posvátné půdě Olympu. Heuréka !!!
Ne na vrcholu, to by mě zabilo, pouze na úpatí. Šli jsme nádherným kaňonem podle bájné říčky Enipeas, která pramení pod Olympem a která prý nikdy nedoteče do moře, protože cestou vyschne. Houby vyschne, oni ji vypijou, protože se z ní bere pitná voda pro Litochoro a okolí. Šli jsme až na konec kaňonu, k vodopádu, taky skoro vyschlému, pod kterým jsou dvě jezírka, zvaná Diovy vany. Tam prý se Zeus koupával s nymfami, k velké nelibosti Héry. No teda nevím, jak v té strašně ledové vodě mohl s těmi nymfami něco mít. Ale kdo ví, přece jen je to bůh.
Byla jsem zvědavá, jak nám naše průvodkyně vysvětlí, proč se „Zeusově koupelně“ říká Diovy vany. Vysvětlila to excelentně. „A Diovy vany se to jmenuje proto, že Zeus se druhým jménem jmenoval Dios“. Cha cha, málem jsem přepadla přes zábradlí do jedné z těch ledových van, ale s Diem to evidentně zas ani nehnulo. Vůbec mu nevadilo, že mu tato dívenka týden co týden, už pátý rok, jak nám sdělila, przní jméno. Asi už si zvykl a rezignoval. Tak jsme se kochali nádherným výhledem, a užívali si to, protože tak blízko už se asi nikdy nedostaneme. Jenže pak jsme nějak zjistili, že už tam nikdo z našeho zájezdu není, a tak jsme se rychle vraceli k autobusu. Na památku jsem si sebrala tři kamínky a odvezla si je domů.
Můj sen byl splněn, ale výlet pokračoval. Těšila jsem se na Dion, místo, odkud vyjížděl na své výpravy Alexandr Makedonský. Ale ouha, Dion nebyl. V té euforii, že si konečně šlápnu na úpatí Olympu, jsem jaksi nepostřehla, že cíle výletu byly pro letošní sezónu pozměněny. Jeli jsme navštívit – dle naší průvodkyně – Dionýsosovy kláštery. Mé chlupy už se ježit přestaly, nakonec, když to nevadilo Diovi, tak proč by to mělo vadit Dionýsovi, bohu vína. Jenže, šlo o úplně jiného Dionýse. Byl to mnich, kterému prý se život v klášterech Meteory zdál příliš asketický, tak odešel a zde na úpatí Olympu si založil svůj vlastní klášter. Asi se tam žilo podstatně veseleji, ale pořád ho někdo napadal a ničil, až ho totálně vybombardovali za války. A to už ty jeho potomky, nebo vlastně následovníky, přestalo bavit, a taky se jim asi nechtělo pořád chodit do kopce. Tak si vystavěli klášter nový, výstavnější a hlavně ne tak vysoko. No, ale abychom to neměly my ženské jen tak, musely jsme se opásat takovými hroznými sukněmi, i když jsme měly dlouhé kalhoty.
Mniši byli bodří, vypasení, samá legrace, a stále se nám snažili něco prodat.
Mně udělali jedinou radost tím, že tam měli čisté a voňavé dámské záchodky. Že by jen kvůli turistkám ? No, budeme jim to věřit.
Pak jsme pokračovali na starý křižácký hrad Platamonas, který prý byl dostavěn někdy kolem roku 1208 Franky. Ale dlouho si v něm nepobyli, protože cca za 100 let ho dobili Turci a ti tam vydrželi celých 600 let, až do roku 1913. A hrad to taky nevydržel, už jsou z něj jen ruiny, hradby a zdi. Ale zdálky působí docela majestátně.
A odtud jsme stoupali a stoupali, až do výše 800 metrů nad mořem. Samozřejmě autobusem, ne pěšky ! Tam se nachází vesnička Paleos Panteleimon. Je to takový skanzen staré makedonské architektury pro turisty. Teprve před 15 lety „přišel ten slavný den, kdy sem byl zaveden elektrický proud“, tak si to užívají a svítí i ve dne. Křivolaké úzké a strmé uličky, kamenné domky, pronajímané k rekreaci. Krásný kostel, ze školy naproti němu kavárna, restaurace s hódně starým platanem, údajně prý 500 let. Krámek se suvenýry a kaštanovým medem, který samozřejmě zrovna doprodali, když jsme si ho chtěli koupit. Těch kaštanů je kolem opravdu spousta, ale jiných než u nás. A všude spousta turistů. Byla jsem ráda, když jsem se v tom davu a odpoledním vedru celá uštvaná konečně dopotácela ke kavárně a se slovy „uštvali stařenku“ jsem padla na první židli. A jak jsem si tak promítala cestu kolem těch opravovaných domků, došlo mi, že tu cosi nehraje. Dle průvodkyně obnovu vesnice financuje Unesco s podmínkou, že se k opravám a rekonstrukci nesmí používat jiné materiály než dřevo a kámen. Jak se stavělo dříve. Jenže my jsme tam viděli cihly, ytongy, dřevotřísku a jiné materiály. Že by další řecký podfuk ? Ale ty hotové fakt vypadaly jako kamenné. Tak jsme si v té krásné škole-kavárničce dali kafe a cigáro, na paňáka v tom teple ani pomyšlení. A pomalu jsme se vraceli k autobusu, kochali se nádhernou vyhlídkou jak na Olymp, tak na pobřeží moře hluboko pod námi. Ze zpáteční cesty nevím nic, neboť jsem se probudila až když jsme zastavili opět před Lidlem. Mé slonice protestovaly, bolela mě celá babička, ale výlet to byl nádherný !
Zeus a ta jeho božská smečka ( to se mi to rouhá, když už jsem doma) nám po zbytek dovolené zachovali přízeň, bylo krásně. Ochránci velryb měli asi práci taky úplně někde jinde a tady se neobjevili. Tak jsme si hojně užívali pláže i koupání bez nebezpečí, že by nás někdo tahal zpátky do moře.
Večer co večer jsme zodpovědně chodili „po památkách“, a některé byly dobře hlídané ! A slevy byly tak astronomické, že jsme si nakonec museli koupit ještě jeden kufr, samozřejmě také zlevněný, abychom to všechno dovezli domů. Jo jo, takový kožich na slona zabere hodně místa !!!
A přišel pátek, a jelo se domů. Tentokrát včas, něco po poledni. Sbohem, Olympská riviéro !!!!
Cesta byla velice příjemná, a ráno jsme byli v Brně. Jenže tím naše dobrodružství zdaleka nekončilo. My jsme totiž jen velice přibližně věděli, kde jsme vlastně v tom kalupu zanechali naše auto ! Naši sousedé z hotelu nás i se zavazadly odvezli do míst, kde jsme matně tušili, že by se eventuelně to parkoviště s naším autíčkem mohlo nacházet. Rozloučili jsme se, a začali jsme hledat. A hledali, hledali a parkoviště stále nikde ! Asi po půlhodině chození s kufry kolem dokola jsme objevili onu „zkratku“ rumištěm, a jak rádi jsme se po ní se všemi zavazadly vydali !!!!
A byla to ona. Náš nový kufr tam sice jaksi přišel o jedno kolečko, ale ještě mu čtyři další zůstala, tak houby zle. A pak už se z trávy vylouplo parkoviště a naše autíčko tam na nás v pořádku čekalo ! Tak jsme ho naložili a hurá do Krkonoš.
A to byl konec dovolené. Té letošní. Protože přece jen, ten veliký kluk Alexandr mi stále vrtá hlavou. Tak že by zas někdy příště ?
Snad to Řekové ustojí. Asi jo. Protože celá Evropa je auf z řeckého bankrotu, jen sami Řekové jsou v klidu a v naprosté pohodě. Alespoň tam, co jsme byli my.