Nisyros - Na pivo za Polyvotem

Kdo přilétá na ostrov Kos a má to štěstí, že sedí na levé straně, může nejprve vidět ostrov i s letištěm z nadhledu. Letadlo ostrov přeletí směrem na jih, pak provede otočku o 180 stupňů a přistane na dráhu v jinak silně rozeklané, až měsíční, krajině. Vlastní otočku pak provádí právě nad ostrovem Nisyros. Staré řecké legendy tvrdí, že tento ostrov vznikl v dobách, kdy se ještě spolu hašteřili titáni a bohové. Jeden z mnoha konfliktů skončil tak, že rozezlený bůh Poseidon vzal svůj trojzubec, zapíchl jej do ostrova Kos a mrštil vyrvanou skálou za prchajícím titánem Polyvotem. Trefil se, skála obra sice nezabila, ale zůstal pod ní dodnes zasypán. Dodneška je z hlubin vidět a cítit jeho sirný dech a občas se ježí chlupy, když nahlas pod zemí zasténá. Faktem ovšem je, že na jižní straně Kosu jakoby kus země opravdu chyběl i to, že ostrov Nisyros je dodnes aktivní, byť trochu spící sopka.
Absolvovali jsme dovolenou na Kosu na konci září 2012 a pro naši malou slečnu to byla první dovolená u moře. Protože tříleté děti sotva mají poznávací choutky, absolvuji sám jak výlet do hlavního města, tak i atraktivní výlet na ostrov Nisyros. V rámci šestidenního pobytu, má-li si člověk užít moře a svých blízkých, toho ani moc víc stihnout nelze.
Na Nisyros je možná doprava jediným způsobem a to lodí z přístavu Kardamena. Také jezdí lodě z hlavního města Kosu, ale to prodlužuje čas cesty na dvojnásobek. Výlet tedy začíná tradičním sběrem turistů po hotelích všech rekreačních středisek. My bydlíme v Tigaki, proto se naloďuji do autobusu jako první a jako poslední se budu vracet. Svoz trvá skoro dvě hodiny, je to ale příjemné nicnedělání spojené s pozorováním velmi různorodé krajiny na ostrově Kos. Zatímco severovýchod je rovinatý s výhledem na blízké turecké pobřeží, západní část je kopcovitá a rozervaná. Město Kardamena není nijak zvlášť přitažlivé, je to typické životem turismu pulsující přístav, ale i v okolí jsou nádherné pláže a mraky krásných hotelových komplexů.
V přístavu na nás čeká kromě tří lodí i český průvodce. V podstatě jen na úvodní informaci a předání plavenky. Pak následuje nalodění a vyplutí na širé moře. Cesta trvá zhruba hodinu. Je krásný slunečný den, na otevřeném moři ani moc nefouká a loď pluje velmi klidně. Lze současně pozorovat vzdalující se ostrov Kos i přibližující se Nisyros a také ostrůvky okolo. Jedním z nich, při cestě tam po pravoboku je ostrůvek Ialos. Jeho výraznou bílou barvu způsobuje fakt, že se zdě těží pemza, což je jedním z mála příjmů obyvatel blízkého Nisyru.
Ostrov Nisyros svým tvarem nezapře svůj sopečný původ. Při pohledu z moře jde o typický kužel s „ustřeleným“ vrcholem. Přestože nejde o nijak velký ostrov, tak nějak budí přirozený respekt. Dnešní výška je cca 700 m nad vodní hladinu, předpokládá se, že když ještě byl i s vrcholem, převýšení bylo kolem 1500 metrů. To byla úctyhodná homole, díky své nepřílišné velikosti zde člověk má docela konkrétní představu o síle výbuchu. Kráter je dlouhý cca 4 km a jeho dno leží pouhých cca 100 m nad úrovní moře. To znamená, že převýšení okolních stěn je místy i 600 metrů a to si člověk připadá opravdu trochu ztracený, vezmeme-li v úvahu, že výška dvanáctiposchoďového paneláku je kolem 40 m. Na dně kaldery je pak asi 12 menších aktivních kráterů, dnes se navštěvuje kráter Stefanos, jehož průměr je 300 m a výška stěn okolo 30 m.
Po přistání začíná pravé chaotické rojení. Každý hledá jeho mateřštinou hovořícího průvodce. Mně se jej daří nalézt překvapivě snadno, ovšem bota, která pak následuje, zcela potvrzuje moudrost našich předků, v tomto případě lehce nabyl, lehce pozbyl. Pro velké množství lidí je zde zaveden pořádek: jedna část jede napřed do sopky, druhá si jde prohlédnout přístavní městečko Mandraki. Po poledni se prohodí. Proto reaguji na slova naší průvodkyně: „německy mluvící jedou do kráteru, autobus č.4, ostatní kousek za mnou“. Když popojdu na ukazované místo je tam druhá průvodkyně, se kterou ta naše celou plavbu strávila v družném hovoru. Nechá si nás v klidu nastoupit a pak začne: „Meine Dammen und Herren…“ A je to. Po té naší ani stopa. A tak se se skupinkou německy hovořících pouštíme do prohlídku Mandraki. Nějaké bídné základy mám, průvodkyně však podává na pěti místech velmi obsáhlé výklady. Velmi obsáhlé rozumějte tak 15 až 20 minut. Není proto moc potřeba cvakání tisíců závěrek jako na Santorini k oteplení již tak teplého klimatu. Stačí k tomu bohatě zběsile se točící kolečka v mé hlavě, která loví dávno zapadlé znalosti německých slovíček. Mnohému však překvapivě rozumím.
Městečko Mandraki je malinké a malebné. To je asi nejvýstižnější, co se o něm dá říci. Úzké klikatící se uličky, pečlivě udržované omítky i čerstvě natřené okenice a dveře, ani květinová výzdoba nechybí. Většina domů má romantické balkónky a veřejná prostranství jsou dlážděna po dodekanéském způsobu mozaikami z černých a bílých oblázků, uspořádaných do zajímavých vzorů. Nad Mandraki se na skále tyčí klášter Panagias Spilianis. Je to milé a ospalé městečko, které trpělivě na jedné straně vcucne houfy turistů a po prohlídce a občerstvení je zase vypustí na svěží vzduch pobřežní promenády s příjemným mírným letním vánkem.
Naše průvodkyně se vyzná. Nedocházíme až ke klášteru, ale prohlídku městečka končíme v pravoslavném kostele v jedné z uliček. Poté následuje oběd s doporučením na konkrétní restauraci. Všichni kupodivu zasednou poslušně ke stolům a objednávají. Restaurace je to ale hezká, umístěná pod vzrostlými listnáči, obsluha příjemná a nikdo se netváří, že by mu nechutnalo. Nejnavštěvovanějším místem jsou toalety přístupné po uzounkém točitém schodišti, tedy kyvadlově. Každý jde 2x, hned po příchodu a pak po obědě. Schody si neodpočinou.
Sedím u stolu s mladší dvojicí. Možná to ani nejsou Němci, spíš Švýcaři, ale nevím to. Paní je hezká, menší a hodně opálená. Potajmu obdivuji její fotovýbavu, má na krku zrcadlovku Canon. Nejsem sice se svou Minoltou vybaven špatně, ale tohle je jiná liga. Její pán nefotí, jen poslouchá výklad a kouká. Vzhledem jakoby z oka vypadl Colinu Firthovi. Protože jsem vybaven z hotelu objemným „lunch basketem“, dávám si jen půllitr Mythosu. Je to dobré pivo, určitě není horší, než náš brněnský Heineken a v tom letním dni chutná ještě líp. Představuji si, jak jej popíjím se zajatým Polyvotem na vzájemné zdraví, když tu mě Colin Firth anglicky osloví: „Vy ale nejste Němec, že?“. Netuším, jak to poznal, oblečení nejsme nijak rozdílně a nikdo z nás zatím nemluvil, ale odpovídám popravdě „Ne, nejsem“. A on ta to „A kdo tedy jste?“ odpovídám „Čech“, protože Moravákovi by asi nerozuměl. „Vy mluvíte německy?“, zkouší to dál. „Líp mluvím anglicky,“, říkám mu, „německy taky rozumím, ale míň“ Dívá se trochu podezíravě, ale co mám dělat, když už se vše semlelo. Stejně mu po tom nic není.
Po obědě se přesunujeme zpět do přístavu, někdo nakoupí pár drobností, šaty boty, ručníky, pohlednice, někoho prodavači svým vábením „zavři oči a nastav dlaň, dám Ti do ní obsidián“ nechávají chladným. Z nerostů se tu prodává se hodně pemzy, také síry z kráteru a již zmíněný černý obsidián.
V přístavu jsou autobusy již připraveny a nastává druhá, dobrodružnější, část výletu. Ze silnice šplhající po vnějším obvodu jsou k vidění napřed lázně (díky sopečné činnosti je na ostrově velké množství vývěrů termálních minerálních vod), ve vyšších polohách pak neskutečně provedené terasy z ručně vyskládaných kamenů a na nich obdělané políčka. Vjezd přes hranu kopců je impozantní. Je tak nějak akorát, aby člověk na tomto místě pocítil k přírodě nefalšovaný respekt. Přes dno kaldery se silnička vine ke slíbené prohlídce kráteru Stefanos.
Když autobus zastaví na místě u přízemní budovy, která je jak edukačním centrem, tak i restaurací, obchodem a toaletami, napadá mě, že tu je nějaký problém na kanalizaci. Ale pak to mozku dojde: to je přece síra z kráteru. Tak to je tedy síla! Společně jdeme k okraji kráteru Stefanos, což je vlastně kráter v kráteru. I tak je obrovský. Kdo chce, může na vlastní nebezpečí dovnitř. Je nám zdůrazněno: jen na vlastní nebezpečí a jen na 15 minut. Nenaklánět se nad fumaroly a nic do nich nestrkat. Dobře hlídat děti a koukat se neustále pod nohy.
Na dno kráteru se vydává mírně nadpoloviční většina, ostatní se spokojí s požitím kalíšku na zahrádce v restauraci a v případě poškádlení čichových buněk návštěvou WC. Dno kráteru je zajímavé. Dá se tam sejít i v sandálech, ale doporučené tenisky jsou lepší volbou. Na dně je spousta propadlin, po vnitřním obvodě pak spousta míst s krystalizovanou sírou a z některých puklin vychází kouř. Vzhledem k denní době soudím, že jde o kouř z poobědového Polyvotová cigárka. Čtvrthodina stačí na to, aby se i teplomilný člověk na dně kráteru dostatečně ohřál, speciálně v tomto pozdně letním dni bez mráčku na obloze. Ještě rozhled po okolních kopcích hrajících doslova všemi barvami, návštěva centra a pořízení kamínku pemzy a misky síry. V jejím použiti k vystavení doma je mi pak partnerkou zabráněno s komentářem „strašnej smrad“, akorát nevím, je-li tím míněna ta miska nebo já. Každopádně prodejci suvenýrů určitě vědí, proč síru prodávají v misce s víčkem.