Zelená, bílá, modrá...

Zelená, bílá, modrá...

Tři slova, tři barvy... Co se může za touto poněkud nezvyklou barevnou kombinací skrývat? Mně se po minulém létu vybaví pouze jediná možnost - Skopelos. Tato tři slova zcela vystihují tento kouzelný ostrov v Egejském moři. Zelený porost sahá místy až k neskutečně tyrkysově modré hladině moře, od níž je oddělen pouze bílým límcem skalních útesů. A těch je tu docela požehnaně. Odtud pramení i původ samotného názvu ostrova. Skopelos totiž znamená v překladu útes. Pokud si k tomu všemu domyslíte ještě charakteristickou vůni piniových lesů, je už popis zcela úplný.
Krása ostrova oslovila i tvůrce filmového muzikálu Mamma Mia a v září 2007 zde proběhlo jeho natáčení. O skoro neznámém ostrůvku se s uvedením filmu dozvěděl skoro celý svět a turisté se sem jen hrnuli. Každý se chtěl sám přesvědčit o jeho kráse a uvidět ta romantická místa z filmu na vlastní oči. Stejně jako mince, má i sláva a úspěch své dvě strany. Jak to prospělo ostrovu samotnému je pak na zvážení. Zvýšený příliv turistů určitě ostrovanům ekonomicky pomohl, ale některá místa tím nenávratně utrpěla. Naštěstí je na ostrově ještě mnoho dalších krásných míst...

Sporadám v ústrety.
"Jaké to tam asi bude?" přemítal jsem v duchu, když se pod letadlem začala rýsovat přistávací plocha letiště Alexandra Papadiamantise na Skiathosu. Paprsky ranního slunce štípaly kruhovými průzory přes nalepené krystalky ledu do očí, takže jsem toho stejně moc neviděl a zkoumání Sporadského souostroví z výšky jsem proto vzdal už dávno před tím. Těsně před dosednutím na přistávací plochu jsem si jen představil, kolika zvědavcům jsme tentokrát na můstku před letištěm učesali pěšinku... Drcnutí letadla o zem mne probralo ze škodolibých úvah a následné události pak nabraly svůj obvyklý spád.
Nejprve potlesk pro posádku letadla za to, že jsme to přežili. Následné rozloučení kapitána, doplněné údaji o času a teplotě a honem ven! Na schůdcích nasát ten tak dlouho očekávaný, teple slaný vzduch a poodjet autobusem osmdesát metrů k malé hale. Zde se to rozdělilo podle obvyklého scénáře. Zatímco pánové se nasáčkovali vzorně podél pásu a čekali na bagáž, dámy vytvořily dlouhý zástup před dveřmi označené tabulkou s mezinárodně známým logem. Když se všichni dočkali svého, honem před halu, najít správnou delegátku či delegáta, k tomu pak správný autobus a už jsme si to fičeli k našemu příštímu cíli. Tím byl asi kilometr vzdálený přístav...

Skiathos Port.
Pravda někdy bolí a říkat lidem pravdu do očí už vyžaduje velkou statečnost. Pokud se navíc někdo Pravda i jmenuje, nelze snad z jeho úst ani nic jiného očekávat. A náš delegát Dalibor Pravda byl zřejmě statečný víc, než dost... "Je 9:30, trajekt vám odjíždí za čtyři hodiny. Sraz tady, půl hodiny před vyplutím. Kufry si můžete nechat klidně tady, uprostřed přístavu!" Dav ztichl, ale bylo to jen pověstné ticho před bouří. Škodolibě jsem si představoval, jak se naše kuřecí řízky, které si L. přes můj odpor prosadila, smaží v kufrech na sluníčku po druhé. L. to však z míry nevyvedlo a vyřešila to po svém. Šoupla naše kufry do stínu za opodál stojící pokladnu. Šikovná to holka!
Na rozdíl od většiny ostatních nám nečekané zdržení na Skiathosu přišlo docela vhod. Kdy jindy se naskytne taková příležitost k prohlídce města? Zatím, co kolem chudáka delegáta se začal srocovat rozvášněný dav, odešli jsme směrem k malému poloostrůvku Bourtzi hned u přístavu a v romantické taverně stejného jména jsme si dali naše první letošní řecké frappé. Prolézali jsme pak všemi možnými uličkami až k překrásné vyhlídce nad městem. Při zpáteční cestě do přístavu upoutala naší pozornost tabule s nápisem Gyros pita + Beer 2,90 E. Taková nabídka se neodmítá, i když se mi popravdě zdála lehce podezřelá.
Během našeho váhání se u nás objevil bodrý Řek-naháněč a už nás táhl ke stolu. Nic nepomáhaly naše výmluvy, že nám za půl hodiny odjíždí trajekt. Když navíc zjistil, že jsme Češi, zahlaholil: "Václav Havel, Franc Kafka" a smál se na celé kolo. Usadil nás ke stolu, zahalekal směrem do kuchyně objednávku a už letěl chytat další ptáčky. Navzdory ceně i našim předpokladům byl gyros opravdu výtečný a nám pak ani příliš nevadilo, že toho piva bylo jen dvě deci. Vše jsme nakonec v bez problémů stihli.
Ať si o Řecích každý říká co chce, jejich činnost při vyloďování a naloďování na trajekt byla přímo ukázková. Vše šlo jako po drátku. Už po chvilce už jsme zaujali pozici na nejvyšší palubě, odkud byl parádní rozhled. Trajekt zakrátko vyplul a zatímco já zvědavě okukoval všechna místa, která jsme během plavby míjeli, na L. dopadla únava po probdělé noci a ona se ocitla se v říši snů, aniž si předtím stihla namazat krémem obličej. Ach jo...
"První zastávka je v Glose. Tam nikdo nevystupujte! Až v té druhé, ve Skopelosu." Tak původně zněla informace od našeho delegáta ještě před naloděním. Tentokrát se však příjmení našeho delegáta se skutečností příliš neztotožňovalo. Glosu jsme totiž velkým obloukem minuli a po hodinové plavbě, při které jsme obepluli polovinu ostrova se před námi rozevřel záliv s kouzelnými bílými domečky ve svahu. Byli jsme u cíle naší plavby, kterým bylo hlavní město ostrova-Skopelos. Tentokrát jsme se nestačili ani rozhlédnout po přístavu a už jsme uháněli přistaveným autobusem do místa našeho nového pobytu. Tím byl...

Panormos
Spíše než letoviskem bych místo našeho přechodného pobytu nazval již pomalu zažitým výrazem "obydlená zatáčka". Bylo zde ale vše, co jsme k našemu pobytu potřebovali. Rozlehlá, příjemná pláž, dostatek taveren, jeden menší supermarket, malý snack bar s celodenním občerstvením včetně zmrzliny a dokonce tu byla i půjčovnu skútrů. Donedávna tu byla snad i půjčovna loděk, ale budova už vypadala dost opuštěně. Zmíněnou zástavbu ještě doplňovalo pár hotelů a apartmánových domů. Panormos je poměrně klidné letovisko. Pouze od hotelu Anastasia jsme někdy zaslechli vzdálenou hudbu. Milovníci nočního života by se tu zřejmě unudili k smrti. Nám však ten klid plně vyhovoval.
Povrch panormské pláže tvoří na dotek příjemné malinkaté oblázky a moře bylo po dobu našeho pobytu opravdu velice klidné. Díky své rozloze pojme pláž velké množství návštěvníků, takže si tu každý své místečko bez problémů najde. Tak, jako na všech plážích, kde bylo v dosahu občerstvení, stačilo si i zde objednat nějakou drobnost a personál vás nechal lenošit na lehátkách pod slunečníky po celý den bez dalších poplatků. Faktem ale je, že jsme zde byli mimo hlavní sezónu. Pokud by však někdo zatoužil po soukromí, stačilo poodejít o kousek dál, do malé zátoky, mezi hotely Adrines a Anastasia. Tam byla ve skalnatém břehu ukryta malá pláž. Stejně, jako u jiných podobných malých pláží, se nám i zde často stávalo, že se před námi zjevila jedna z četných jachet, brázdící pobřeží ostrova ve snaze u nějaké takové plážičky zakotvit. Zatímco plážiček podobného typu je stále stejně, těch jachet je stále víc a víc...
Panormos má i strategicky výhodnou polohu. Leží totiž skoro v polovině hlavní silnice, která spojuje sever ostrova s jeho jižním cípem a hlavním městem. Navzdory tomu však provoz na ní nebyl příliš velký. Nejvíce bylo vidět zelené linkové autobusy z hl. města do Glosy. Stavěly na všech důležitých místech ostrova, včetně pláží Milia a Kastani. Této skutečnosti lze využít a ušetřit tak nějaký den půjčovného za auto, či skútr. Intervaly autobusových spojů se s blížící hlavní sezónou zkracovaly a naopak. Všechny změny v jízdním řádu nám pak starostlivý Dalibor vylepoval na nástěnku přímo na úbytku. Autobusy jezdily opravdu na čas. Pro pozdní návraty z hlavního města šlo využít i taxi. A pokud vás je víc, nevyjde to o mnoho dráž.
Kousek od Panormosu směrem k hlavnímu městu leží zátoka Blo. Mimo pár kotvících jachet jsme v ní nic zajímavého neobjevili a ke koupání se moc nehodila. O kilometr dál na jih byla ještě jedna malá plážička jménem Ammouditsa. Spíše než krásu by jste zde mezi naplaveným nepořádkem našli jen malé soukromí. Odbočka k ní byla v zatáčce, ale pak se muselo ještě kus cesty pěšky.

Milia poprvé.
Po dvoudenním lelkování v Panormosu a jeho okolí, jsme se třetí den našeho pobytu vydali pěšky k pláži Milia. Cesta po silnici ve směru na Glosu vedla pod korunami stromů v příjemném stínu a za necelou půlhodinku jsme byli u odbočky, od které to bylo asi 700 metrů dolů k pláži. Před pláží bylo malé parkoviště s pojízdnou kantýnou. To už jsme ale před sebou v moři uviděli skalnatý útes, který pláž Milii dělí na dvě poloviny. Rozhodli jsme se pro její pravou část. Byla užší, ne tak upravená, ale o to klidnější. Došli jsme až na její samý konec, kde byla ukončena skálou, oddělující ji od sousední pláže Kastani. Ve skále byly malé jeskyňky, které stály za prozkoumání. Po chvilce naši samotu narušila řecká rodinka s asi šestnáctiletou dcerkou. Byla to velmi hezká dívenka, ale cosi se nám na jejím chování nezdálo. Po chvilce jsme si uvědomili, že je slepá... Celá rodina se o svoji postiženou dcerku velice hezky starala. Po celou dobu svého pobytu na pláži i v moři se jí plně věnovali. Byl na to tak dojemně krásný pohled, že jsme se přitom zapomněli skoro i sami koupat.

Skopelos Town
Panormos a okolí jsme už měli probádané a k dalšímu zkoumání ostrova už bylo zapotřebí nějaký ten dopravní prostředek. Na ostrově nejsou žádné vysoké kopce a navíc je poměrně malý. Proto už předem padla volba na skútr. V hlavním městě jsme po vystoupení z autobusu navštívili hned první půjčovnu kousek od přístavu. Původně jsem chtěl jen nezávazně zjistit nabídku, výši půjčovného a porovnat to s konkurencí. Ale nabídka majitele půjčovny, jehož zřejmě vystrašila naše váhavost, byla naprosto bezkonkurenční. Jediným problémem byly nakonec přilby. Mně byly všechny malé a L. zase všechny velké. Nakonec se však i tento problém vyřešil a prozkoumávání ostrova mohlo začít.
Centrum hlavního města je velmi malebné, ale jezdit se v něm příliš nedá. Zaparkovali jsme proto hned u pekárny poblíž přístavu a vydali se na obhlídku nábřeží. Na jeho konci vedly schody k několika kostelům nad sebou. Vyšplhali jsme až k tomu poslednímu a našli tam hledanou tavernu s pirátskou vlajkou. Bylo však ještě příliš brzo a tak to tu zelo prázdnotou. Výhledy po okolí však odtud byly nádherné. O kousek níž jsme objevili malou terasu s pár stolky. Osvěžující frappé, nádherný výhled na moře a okolo plující lodě... Nádhera! Začalo nám ale kručet v břiše, tak jsme se po chvíli vydali hledat vyhlášenou gyrosárnu pod platanem. Platanů tu ovšem bylo několik. Nakonec jsme přece jenom ten správný našli. Byl jen kousek nad pekárnou v přístavu, kde jsme předtím zaparkovali. Gyrosárny tu byly ale hned dvě. Platanas a Magali. Otázku výběru za nás vyřešil naháněč z gyrosárny Platanas, který využil naší počáteční nerozhodnosti a doslova nás dostrkal až ke stolům s červeně pruhovanými ubrusy, které příslušely k Platanasu. Objednali jsme si každý velký gyros-plato se vším, co nám k němu nabídli. Nakonec tomu odpovídala i cena. "Hlad má velké oči!" Tohle staré přísloví jsem znal již z dětství a jeho platnost jsme záhy pocítili na vlastní kůži. Když nám po chvilce ke dvěma obřím mísám s gyrosem donesli ještě dvě velké placky na způsob našich langošů, bylo nám oběma jasné, že tohle nedáme ani náhodou! Placky jsme si schovali do tašky a soustředili se na konzumaci mís. I tak to bylo opravdu velmi náročné... Během našeho zápasu s doneseným jídlem jsme pozorovali strategii naháněčů. Přesněji řečeno, naháněčů z gyrosárny Platanas, protože v Magali se k něčemu obdobnému nesnížili. Později jsme i zjistili proč. Její výrobky totiž byly chutnější a všichni místní chodili pouze k nim. Na Platanas tak zbývalo pouze lovení situace neznalých cizinců. Ceny přitom byly zhruba na stejné úrovni. V Platanasu vypracovali svoji strategii v přebírání zákazníků do takové míry, že číhali už na přístupové cestě k Magali a přetahovali jim zákazníky přímo pod nosem. Docela jsem se divil, že jim to v Magali tolerovali.
Nám se napoprvé ten gyros z Platanasu až tak špatný nezdál. Tedy až na jednu malou výjimku-klasické tzatziky zde byly nahrazeny něčím, co vzdáleně připomínalo majonézu. Fuj! Tu jsme jim tam samozřejmě nechali. Po zaplacení jsme se odkulili ke skútru a na nějaké procházení večerními uličkami jsme si pro tentokrát nechali raději zajít chuť. Dvě ponaučení jsme si ale z gyrosáren pod platanem do budoucna odnesli. Příště pouze gyros v pitě a jen v Magali. To kličkování mezi naháněči z taverny Platanas jsme pak při našich dalších návštěvách brali už jako zábavnou bojovou hru.

Agios Ioannis
Romantický kostelík na skále, čnící vysoko nad hladinou moře, jehož popularita ještě několikanásobně vzrostla s uvedením filmu "Mama Mia", nevynechá při své první návštěvě ostrova asi nikdo. Důsledkem toho jsou pak bohužel davy turistů, proudící v obou směrech po úzkém a příkrém schodišti. "Pokud si přivstanete, bude kostelík jen váš a ještě se možná stihnete i v klidu vykoupat u sousední malé plážičky." Jó, takové rady zkušených jsou zkrátka někdy k nezaplacení!
Chtěl jsem proto vyrazit co nejdříve. Ale chtít je jedna věc a realita druhá. Když jsem o sedmé ráno co nejšetrněji budil L. s tím, že je čas vstát, dopadl jsem podobně, jak jistý žák-senior v nejmenované české veselohře, když poklepem na hodinky upozorňoval svého třídního profesora, že: "Už je čas!" Dopadl jsem podobně. "Já jsem na dovolené a ne na galejích!" Ozvalo se výhružně z pod přikrývky a já v mžiku pochopil marnost svého počínání. Když jsme pak (jako obvykle) o půl jedenácté vyjeli, byl jsem již předem smířen se situací.
Po krátkém hledání správné odbočky před Glosou už nic nebránilo cestě k vytouženému kostelíku. Minuli jsme novou benzínku Shell a po 5 kilometrech úzké, klikaté, ale vyasfaltované cesty jsme byli u cíle. Kostelík na skále jsme tu měli jako na dlani, jen škoda poledního sluníčka, které nám bránilo v pořízení přijatelného snímku. Zaparkovali jsme na malém parkovišti kousek pod malou kantýnou. Pohledem jsem zhodnotil situaci, která se navzdory všem předpokladům jevila více než slibně. Nahoře kolem kostelíku jsme zahlédli jen pár postav. Vyrazili jsme proto bez dalšího otálení rychle vzhůru. Byl nejvyšší čas. Na moři jsme totiž zahlédli blížící se loď, která byla doslova přecpaná žádostivými romantiky. Podvědomě jsem ještě zrychlil tempo výstupu. "To mě musíš v pravé poledne tahat do takových schodů?" Ozvalo se mi za zády. Ty schody bych možná ještě snesl, ale s vinou za opožděný termín výstupu jsem se vnitřně neztotožnil ani náhodou.
Mezitím loď s turisty přistála a její osádka se rozdělila na dva tábory. Ten větší se úprkem valil nahoru za námi. Zbytek, nechtěje riskovat při strmém výstupu a navíc za poledního vedra možný srdeční kolaps, zůstal raději na malé plážičce. Ta pod náporem turistů skoro celá zmizela.
Neohlížeje se na protesty L jsem poslední úsek skoro vyběhl a v časovém stresu jsem fotil jak rodilý Japonec. A že tedy bylo co! Po chvilce dosupěla i L. Stihli jsme oba udělat ještě pár záběrů a hotovo! Cesta zpět se uzavřela. Asi jsme turisty s jejich rychlostí trochu podcenili. Sedli jsme si rychle na jednu volnou lavičku a trpělivě čekali až pomine prvotní nával. Už po chvilce nám však bylo jasné, že to nebude hned. Příchozí zástup snad neměl konce. Docela jsem nechápal, jak se sem mohou všichni vejít. V hlavě už mi zrálo i podezření, že na druhé straně za kostelíkem musejí přepadávat do moře. L měla dokonce obavy, že se šikmá skála, na které kostelík stál, pod tíhou turistů překlopí do moře a my možná na vlastní oči uvidíme samotného Poseidóna. Pojednou proud turistů ustal. Nedočkavě jsme se vrhli na zpáteční cestu a vzápětí jsme svého rozhodnutí litovali. Schodiště pod námi totiž bylo totálně ucpané. Ti nahoře zřejmě odmítli přepadávat do moře a víc se jich sem opravdu už nevešlo. K dovršení všeho přijela ještě jedna loď a další se chystala na přistání. Co naplat. Prodírali jsme se po metr širokém schodišti dolů, jak to jen šlo a cesta dolů nám dala zabrat mnohem víc, jak ta nahoru. Když jsme konečně procpali až k betonové desce pod skálou, nepřáli jsme si nic jiného, než se okamžitě zchladit v někde v moři.
Pohled na přecpanou malou plážičku v sousedství nás však od podobného úmyslu rychle odradil. Bylo to tam stejné, jak na schodech ke kostelíku. L. už se raději ani neozývala. Asi jí došlo, že kdyby možná vstala dřív... Vidina koupání v chladivých vlnách se jí pomalu rozplývala. Já však měl v záloze jedno malé překvapení, o kterém nevěděla. Když jsem pak po pár minutách jízdy odbočil u malého kostelíku na nenápadnou pěšinu, nechápala. Zřejmě si pomyslela, že mi to horko vlezlo na mozek. Já však mlčel. Pojednou se stromky a keře rozestoupily a dole pod námi se v celé své kráse objevila ...

Spilia.
V překladu to znamená jeskyně a název opravdu nelhal. Samotná jeskyně nebyla sice při pohledu shora vidět, ale i to, co se před našimi zraky objevilo, stačilo, aby nám oběma spadla brada. Malá zátoka s tmavě modrou vodou, ohraničená bílými skalisky se zeleným límcem zelených pinií nám na první pohled učarovala. Od moře bylo ústí zátoky zataraseno velkou skálou. Byla tak ukrytá před zraky okolo plujících osádek jachet, které by se do ní stejně bály vplout. Byli jsme tu zcela sami.
Oblečení šlo rychle dolů a plavky jsme tu stejně nepotřebovali. Schovali jsme si vše do malého výklenku ve skále. Té pravé jeskyně, která byla hned vedle, jsme si všimli až později z vody. Klidná hladina s křišťálově čistou a příjemně teplou vodou nám dala rychle zapomenout na nedávno prožité útrapy.
Připadali jsme si tu jako v ráji. Obeplavali jsme i tu skálu v ústí do zátoky, která se nakonec ukázala docela rozlehlá. Při vyplavání na otevřené moře se nám naskytl překrásný pohled na nedaleký kostelík Ag. Ioannis. Ale tady nám bylo mnohem líp!
Prozkoumali jsme i samotnou jeskyni. Nebyla moc velká, ale byl tam velice příjemný chládek. A nebyla pustá. Hnízdil v ní totiž malý hnědý ptáček. Nechtěli jsme jej rušit a jeskyni jsme záhy opustili. Čas plynul a já při pohledu na hodinky nadhodil, že bychom se měli pomalu obléci. "A proč? Vždyť tu nikdo není", odporovala L. "Není, ale bude! Přijde děda!" Řekl jsem to spíše jen tak z legrace, to když jsem si vzpomněl na jeden cestopis, kde dotyčný děda překvapil jeho pisatelku v nedbalkách. A mé tušení se stalo po chvíli skutečností. Ani ne za deset minut jsme uviděli zmíněného dědu, jak si jde do moře omýt své boty.
Hned se k nám velice hlásil a stále něco povídal. Naše řecká slovní zásoba je silně omezená a s angličtinou na tom byl děda ještě hůř, než my. Bylo nám však divné, že nereagoval ani na takové univerzální celosvětové výrazy. Po chvilce marné snahy o konverzaci se vše vysvětlilo. Děda se nám nakonec přiznal, že na jedno ucho slyší velice špatně a na druhé už je hluchý docela. I přesto se ale s námi snažil dál komunikovat. Z bezvýchodné situace nás vysvobodil až mladý řecký pár, který mezitím přišel. Dědu jsme jim takticky přenechali, sbalili svých pár švestek a dali se nenápadně na ústup. Za odměnu, že jsme je obšťastnili dědou, se kterým se dle gestikulace nemohli nakonec domluvit ani oni, jsme jim přenechali i naše místečko.
Ještě poslední pohled shora... Zamáčknout pomyslnou slzu... Jestli existuje ráj, určitě musí vypadat nějak takhle...

Loutraki
Je to vlastně přístav patřící ke Glose, od které sem vedou dvoukilometrové serpentiny. Loutraki na nás zapůsobilo trochu ospalým dojmem. Nebylo divu, do večera bylo ještě daleko a v tavernách bylo prázdno. Stejně opuštěné bylo i velké přístavní molo a mrtvolný klid tu narušovala jen malá vodní fontánka. Vzadu, na konci parkoviště jsme objevili tabule označující zdejší historická naleziště, ale nikdo nikde, a v tom vedru jsme zvolili raději malé osvěžení.
Zašli jsme na opačný konec přístavu do taverny Flisvos na chladivé frappé. Byl tu příjemný stín a hned pod zábradlím nám šplouchalo moře. Kousek od nás se na slunci sušila chapadla chobotnic a opodál bylo akvárium s barevnými rybkami. Poklidnou atmosféru nám ještě zpestřovala svým mezipřistáním "malá Helenka", jak jsme říkali zeleno bílé osobní lodi. Zkrátka pohoda, klídek, tabáček...

Glosa
Tak tohle malebné městečko s více než tisíci obyvateli ve svahu nad mořem bylo to první, co jsem při plavbě trajektem k ostrovu spatřil. Korálky bílých domečků vypadaly již tenkrát zdálky velice působivě. Když jsme se pak ocitli v jeho uzounkých uličkách, skutečnost ještě předčila naše očekávání. Do centra se však nedostanete ani se skútrem, natož s autem. Pouze pár místních tu v uzounkých uličkách rozváželo na skútrech pitnou vodu a jídlo. Místy se jednalo o docela solidní kaskadérské výkony.
Zaparkovat se dá nad městečkem a do centra sejít dolů. Blíž je to ale odspodu. Vstup do centra je asi 100 metrů nad benzínovou pumpou ze směru od Loutraki. Na této benzínce byl dokonce i nejlevnější benzín na ostrově. Nejkrásnější je Glosa v podvečer. Zapadající slunce osvítí celý svah a bílé zdi domků dostanou zlatavý nádech. Do této doby ospale působící Glosa s nastávajícím večerem ožívá. V úzkými uličkách pobíhají skotačící děti, taverny se pomalu zaplňují a místní seniorky si mají před svými domky vždy o čem povídat. Trochu mi to svojí atmosférou připomínalo loňský Chios, ale to je zcela z jiného soudku.
Kdo je na tuto strunu naladěn, bezpochyby si brouzdání podvečerními uličkami Glosy užije. Co chvíli jsme se zastavovali a nasávali do sebe tu pohodovou atmosféru. Fotografovat se tu až na malé výjimky moc nedalo, protože je tu všude málo místa. Přesto se mi po upozornění L. podařilo (čeho si ta holka nevšimne...) vyfotografovat jednu malou místní anomálii - WC s výhledem do okolí, ale bohužel i naopak.

Mys Amarantos poprvé.
Název samotný asi nikomu moc neřekne, ale při zmínce o skalním výběžku v moři se třemi borovicemi rozsvítí se v hlavě každému. Většina si hned vybaví scénku z kultovního filmu Mamma Mia, kde právě na tomto místě vdavek chtivá dceruška předčítá svým dvěma kamarádkám pikantní historky z deníčku své citově tápající maminky, jež předcházely jejímu narození. Nebudu tu rozpitvávat děj, ani hodnotu samotného filmového dílka, které uvedlo toto velmi malebné místečko ve známost nebývalých rozměrů. Není snad nikoho, kdo by jej při své návštěvě ostrova vynechal a pod zmíněnými borovicemi se nezvěčnil. Pokud ovšem nedopadne jako my. Ale o tom později...
S kostelíkem Ag.Ioannis a pláži Kastani je to nejnavštěvovanější místo na ostrově. Z toho bohužel vyplývá fakt, že najít tento malý kousek země opuštěný a mít jej alespoň na chvíli jen pro sebe, se i navzdory horší přístupnosti málokomu splní. S našim skútrem jsme si zde chvílemi připadali jak na motokrosové vložce. Cesty sem vedou dvě. Ta první začíná kousek za Agnotasem, ve směru na Stafylos. Zhruba po 300 metrech od autobusové zastávky v Agnotasu se odbočí doprava. Odbočka je v zatáčce a my ji poprvé také přehlédli. To je ta kratší cesta, která se využívá k pěší túře. Od samotného mysu s borovicemi pak pokračuje cesta dál a vyúsťuje na stejnou silnici, jen asi o 1,3 kilometru dál směrem na Stafylos.V tomto místě pak vede i cesta k rokli Drakontoshisma. Z této strany je to ovšem k samotnému mysu trochu dál.
Bylo znát, že hlavní euforie z filmu "Mamma Mia" už pomalu mizí. Směrové tabule, pokud už neležely někde opodál v trávě, byly značně vybledlé. Museli jsme dávat velký pozor, abychom tu správnou odbočku vůbec našli. Hned pod zatáčkou, kde jsme zaparkovali, byla nádherná rokle a na jejím dně se zrcadlila tyrkysově modrá hladina moře. Lehce nás zamrazilo při pomyšlení, co by následovalo, kdybychom tuto docela ostrou zatáčku přehlédli...
Po chvilce tápání v labyrintu kozích stezek jsme došli konečně ke stráni, odkud se nám otevřel pohled na ty tři zmiňované borovice. Zahlédli jsme tam mladou dvojici, jejíž hlavní činností zřejmě bylo narvat SD-kartu svého kompaktu k prasknutí. Měli jsme pro jejich konání zpočátku pochopení a trpělivě jsme vyčkávali o kousek dál na stráni, abychom jim nepřekáželi. Oni si snad ale fotili i všechny šišky a možná i přítomné mravence. Během čekání jsme si povšimli i dvou osušek ležících přímo pod borovicemi. "Asi je tu někdo zapomněl", pomyslel jsem si. Bohužel nezapomněl... Už po chvilce jsme zahlédli plavat ve vodě nahatou dvojici středního věku. Doplňoval je docela slušně velký pes. Naháči vylezli z vody a usadili se přímo pod kmeny zmíněných tří borovic. Naši předchůdci zatím raději vyklidili pole, aniž zřejmě stačili vyfotit všechny přítomné mravence. Vyčkávali jsme ve stráni nad poloostrovem a rozmýšleli, co dál. Po chvilce k nám dorazila další česká dvojice. Naháči (jak jsme později zjistili, byli to Italové) mezitím zaujali jogínskou polohu zvanou „Lotosový květ“ a sedíce v této poloze, nabízeli svá nahá těla slunečním paprskům i našim pohledům. Paní z nově příchozího páru už ale došla trpělivost a rázně se vydala k naháčům vyjednávat. Po chvilce dohadování doplňované štěkotem psa, se však vrátila s roztrpčeným výrazem ve tváři. "Víte, co mi řekli? Prý:" No problem!" Vzali jsme je tedy za slovo a všichni čtyři se vydali k borovicím zhotovit svá upomínková fota. Adamita byl zřejmě tak trochu exhibicionista a když viděl, že se schyluje k focení, vztyčil se v celé své kráse hned vedle tří kmenů borovic. Takže teď máme doma úžasně romantickou fotku. My dva, v pozadí se třemi borovicemi...a jednou mužskou zadnicí. No, ještě že se neotočil čelem!

Stafylos a Velanio
Pláž Stafylos (v překladu hrozen) je klasická příměstská pláž se vším všudy. Pokud ovšem lze pár po okolí roztroušených domků městem vůbec nazvat. Pláž se nám jevila docela příjemně, ale byla hodně zaplněná. Ani jsme se zde nezastavovali a pokračovali pěšky dál, přes malý hřeben, spojující s pevninou malý poloostrůvek v moři. Za ním se nám otevřel pohled na pláž Velanio. Na snímcích starých pět roků byl hned na začátku pláže bar a okolo plno slunečníků. Teď se však před námi otevřel pohled na hezkou a velmi dlouhou pláž, kde už nic nenarušovalo její přírodní ráz. Zhruba ve své polovině byla rozdělena skaliskem na dvě části. V té zadní byla nudistická zóna, ale někteří adamité si z tohoto nepsaného rozdělení příliš těžkou hlavu nedělali. K našemu údivu byla pláž zaplněna docela sporadicky. Na vině zřejmě bylo aktuální počasí, protože teplota vystoupala až k 39 stupňům ve stínu. Ten stín tu ale chyběl. Dlouho jsme v té výhni nevydrželi ani my. Za zmínku ještě stojí malá jeskyňka v poloostrůvku, přes který se na pláž přicházelo. Byly v ní pestré kamínky. Při jejich sběru jsem ale musel dávat pozor, aby mi na zádech nepřistál nějaký mladý řecký junák. Skála nad jeskyňkou je totiž jejich oblíbeným skokanským můstkem. Další věc, která nás na pláži upoutala, jsou velké pestrobarevné balvany v písku. Hrály všemožnými barvami a byly naprosto úžasné.
Při výjezdu ze Stafylosu jsme se jště občerstvili v příjemné taverně se zvláštním názvem "Mpampis" a vydali se směrem k hlavnímu městu. Ještě před ním jsme nakoupili v jednom ze supermarktů (AB, Carefour) zásoby a u vedlejší benzínové pumpy i benzín. Původně jsme ještě zamýšleli ve Stafylosu navštívit tavernu Terpis a dát si tam místní rodinnou specialitu-kuře se švestkovou omáčkou, ale bylo ještě zavřeno. Vedro stále přetrvávalo, proto jsme se rozhodli při zpáteční cestě navštívit ještě jednu pláž. Tou byla...

Limnonari
V ostré zatáčce, kousek za Agnotasem, ve směru na Panormos, jsme odbočili podle směrovky a po chvilce zaparkovali před pláží. Auta zde stála podél silnice zaparkovaná již notný kus cesty před samotnou pláží. Se skútrem jsme ale žádný problém neměli.
O Limnonari se říká, že je jedinou opravdu písečnou pláží na ostrově. Skutečnost však je trochu jiná. Pískem byla obdařena pouze na suché části břehu. Ve vodě pak byly kluzké betonové plotny. Opravdové písčité dno začínalo až dál od břehu. Až na tuto nesrovnalost to však byla pláž vcelku hezká a okolní taverny nabízely i dost možností k občerstvení. Pláž však bývá hojně navštěvovaná.

Kastani
Příjezdová cesta od hlavní silnice k pláži je sice široká, ale hodně prašná. Většina řidičů na to brala ohled, jenom ten před námi si ji zřejmě spletl s rychlostní vložkou na "Rallye Paříž-Dakar". Když se po pár minutách bílá tma rozptýlila, mohli jsme pokračovat i my. I tak jsme ale přijeli k pláži jak ředitelé vápenky. Po zaparkování na velkém parkovišti a oklepání zbylého prachu z oděvu jsme prošli půlkulatým brankou do areálu.
Pamětníci původního vzhledu téhle pláže budou asi jejím současným vzhledem lehce šokováni. My se s touto realitou vyrovnali o trochu lépe. Panenská krása tu musela bohužel ustoupit tržním zájmům. Na téhle pláži se totiž natáčela velká část zmíněného muzikálu Mamma Mia , a to nezůstalo bez odezvy.
Podle svého založení by se někomu po příchodu na pláž mohlo zdát, že se ocitl buď v ráji, nebo v největším sídle snobství. Vstupní část areálu pokrýval pečlivě udržovaný trávník. Na něm byla z jedné strany dřevěná lehátka a na straně druhé pak velké rodinné baldachýny s obrovitými matracemi. L. už po jedné volné matraci mlsně pokukovala, tak jsem ji raději preventivně postrašil závratnou sumou, která se za pronájem těchto matrací vybírá. Ve skutečnosti jsem o její výši neměl ani ánung.
Na pláži samotné byly nahusto rozmístěny čtyři řady lehátek se slunečníky. Celou tuhle "parádu" dokreslovala hudba linoucí se z reproduktorových boxů. Avšak místo očekávaných melodií skupiny ABBA, zde znělo něco žánrově zcela odlišného. Naštěstí však nebyla tato produkce příliš hlasitá. Přístup ke všem částem zařízení byl realizován po prkenných chodníčcích a celý komplex byl od okolí oddělen dřevěným plotem.
Uprostřed toho všeho byly dva zastíněné bary s posezením. Chtěl jsem si po náročném sjezdu k pláži propláchnout své zaprášené trubky a šoupnout do sebe jednoho vychlazeného Mythose. Spravily to čtyři euráče. „Jo, jsem holt na nejznámější pláži ostrova!“ Pokud vám ovšem stejně jako mně, donese ke stolu objednané pivko spoře oděná a fešná "klokanka", pak to ani tolik nebolí. Svoji přezdívku si vysloužila díky objemnému kapsáři rafinovaně umístěném na svém podbříšku, do kterého schraňovala euráče od lehce zblblých pánů tvorstva. Dámské osazenstvo lehátek na pláži bylo zase pro změnu zcela fascinováno pobíhajícím opáleným mladíkem, roznášejícím až pod nos jejich oblíbené nápoje a drinky. Toho jsme si zase překřtili na "fakíra". V rozžhaveném písku mezi lehátky totiž pobíhal zcela bos. Snad i proto byl nestále v pohybu.
Na pláži, vlevo od hustého lesa slunečníků zbylo trochu místa i pro ty méně náročné návštěvníky a jelikož jsme přijeli brzy ráno, našli jsme si volné, piniemi zastíněné místečko pod skalním převisem. Stín tam sice vydržel jen do oběda, ale hudbu od baru jsme tu neslyšeli. Zpovzdálí jsme pak pobaveně sledovali skupinky turistů, kterým jejich průvodkyně s pomocí velkých fotografií na tabulích ukazovaly, jak se tu tenkrát filmovalo. Snad při tom nezapomněly na ty roztomilé ploutvonožce na molu. Molo samotné však bylo zhotovené pouze pro účely filmování a nyní už zde není.
Podél skal jsme si zaplavali až k pláži Milia. Je to odtud jen pár desítek metrů. Ve skalách jsme přitom objevovali různé malé plážičky a jeskyňky. Bylo tu ale hodně šnorchlujících, takže soukromí jsme si tu moc neužili. Tahle místečka i s okrajem oficiální pláže nám však ke spokojenosti naprosto stačila. Koupání tu bylo úžasné a rádi jsme se sem vraceli.

Elios - Neo Klima
Už ani nevím, který z těchto dvou názvů je ten oficiální. Elios sám o sobě ničím příliš nevynikal, ale bylo to docela příjemné a poklidné místo. Ulice tu byly přes den vylidněné a na místní pláži také docela pusto. Dalo by se snad i říci, že tu "chcípl pes", ale projížděli jsme tudy dost často při cestách na sever ostrova a vytvořili si zde takovou malou občerstvovací základnu. Ta byla v taverně Vaggelis, kde jsme vždy při dobrém jídle plánovali naše další cíle. Hned pod touto tavernou byla ještě další a u silnice malý market. Dolů, směrem k moři jsme zahlédli ještě jednu velkou tavernu. Vedle té naší byl příjemný parčík a za ním pěkný kostelík. Poblíž Eliosu, směrem na Glosu je i benzínová pumpa.

Pláže na severovýchodě ostrova
Perivoliou, Pethamení, Hondrogiorgio... Tajuplnost nezvykle znějících jmen jenom umocňovala můj zájem o tyto pláže v odlehlé severovýchodní části ostrova. Jedinou starostí bylo, zda tu cestu zvládne naše jednostopé přibližovadlo. L tyto problémy nijak neřešila. Hlavně, že se jede na pláže a nebudu jí zase tahat po nějakých schodech, kopcích a vyprahlých uličkách.
Na začátku Glosy v levé zatáčce rovně ostře nahoru a stále výš a výš... Co chvíli jsme se zastavovali a nechali se unést přenádhernými výhledy na severní cíp ostrova. Moře odtud bylo na dohled jak na západní, tak na východní straně. Po chvilce jízdy nám začaly ve výhledu bránit stromy a na malé vyvýšenině se přímo před námi zjevil klášter Tachiarchon. Uvítali jsme malou přestávku ve stínu stromů a v rychlosti jsme si jej trochu okoukli. Byl to poměrně malý a skromný klášter, takže jsme už po chvilce pokračovali dál v cestě. Silnice byla úzká, ale naštěstí vyasfaltovaná. Po čtvrt hodině cesty jsme zaparkovali na malém přírodním parkovišti pod stromem. Pozdně odpolední slunce nám osvítilo krásnou pobřežní scenérii a dole pod námi se zjevila první ze tří pláží...

Perivoliou.
Již cestou po úzké pěšince dolů k ní jsme ji měli jako na dlani. Se skutečností, že tam nebudeme sami jsem se smířil již při parkování. Ale modré terče slunečníků na pláži pod námi jsem přesto nečekal. Pár se jich dokonce modralo i na malé sousední plážičce. Přes zmíněnou civilizační vadu tu bylo hezky. Pro mě alespoň do té doby, než jsem pojal úmysl přeplavat k menší, sousední plážičce. Od té hlavní byla oddělena malou skálou zasahující až k vodě. Pod vodou hradba z kamenů pokračovala. Toho jsem si sice v čisté vodě včas všiml, ale přesto mému pohledu něco uniklo. To "něco", bylo pár černých pichlavých koulí. Jejich přítomnost jsem zjistil až při obrátce, kdy jsem o ně lehce zavadil chodidlem. Při vší té smůle jsem z toho nakonec vyvázl poměrně slušně. Jeden pozdrav od těch černých lumpů mi uvízl v palci a druhý v patě. Hlavně ten druhý mi o sobě dával po nějakou dobu vědět. Při zpáteční cestě jsme se v Eliosu zastavili v naší oblíbené taverně. Výtečný Mix gril s Mythosem v namrazeném půllitru mi dal na ty pichlavé potvůrky zapomenout.

Hovolo
Naše strategie ve výběru pláží byla vcelku jednoduchá. Ve snaze uchránit se co nejvíce před žhavými slunečními paprsky, volili jsme pro dopolední koupání pláže na západním pobřeží a odpoledne pro změnu zase pláže na pobřeží východním. Byl tak předpoklad, že strmé skály, které většinu pláží obepínají, nám poskytnou vždy potřebný stín. Další den jsme proto při cestě ke zbývajícím severovýchodním plážím navštívili nejprve pláž Hovolo na západním pobřeží. V Eliosu jsme odbočili vlevo a dojeli až k moři. Na levém konci pláže jsme na malé vyvýšenině zaparkovali. K úzké pláži pod skalní stěnou byl trochu problematický přístup přes kameny ve vodě, ale moc se nám zalíbila. Byla tu spousta výklenků, kde se dalo najít i nějaké to menší soukromí. Na konci byla ukončena velkou skálou, přes kterou se dalo při troše šikovnosti a odvahy přelézt na pláže následující. V názvu těchto pláží mám však trochu zmatek. Sám ani nevím, zda se jmenují Ekinetopari, nebo Megali Pefko. Na naší mapě byly zcela bez názvu. Za nimi směrem k jihu následují ještě další pláže, které jsou přístupné pouze z moře. Vybavují se mi jména Ftelia, Neraki... Z pláže Hovolo se směrem na sever otevírá pěkný výhled na městečko Elios. Ještě dál lze při dobré viditelnosti dohlédnout na pláž Kalyves a sousední Armenopetru.
Hovolo je velice příjemná pláž bez slunečníků, lehátek, ale také bez možnosti občerstvení. Na to je třeba při její návštěvě pamatovat. Je to taková přírodní pohodovka..
Když nás odpolední sluníčko vyhnalo z pláže, vydali jsme se po malém občerstvení ve Vaggelisu k dalším plážím na severovýchodě. Již z minulého dne známou silnicí k pláži Perivoliou a před ní na rozcestí doprava. Tady však asfaltka končila a terén se začal jevit docela záludně. Četné, od vody vymleté rigoly a kořeny stromů s napadaným jehličím se našemu skútru pranic nelíbily. S očima na stopkách a s mírně sevřeným pozadím jsme nebezpečným úsekem nakonec bez úhony projeli. Kořeny stromů a jehličí vystřídala vrstva růžového prachu. Tady to už bylo v pohodě. Ale jen do doby, než jsme stanuli před prudkým klesáním k moři. L. už na to neměla nervy a dobrovolně opustila sedadlo spolujezdce. Pomalu jsem se na půl ve smyku sesunul sám k pobřeží. Poblíž stál malý patrový domek a u něj notně otlučený offroad. Hned nalevo byla pláž. Nebyla to však Pethameni, jak jsme si původně mysleli, ale pláž s trochu krkolomným názvem...

Hondrogiorgi
Nebyla tak pohledná, jako Perivoliou, ale byl tu klídek a hlavně tu nebyly žádné sun-sety. V malém výklenku ve skále tu už ležela mladá dvojice bez plavek. Přešli jsme o kousek dál a také si tu našli to své místečko. Voda zde byla příjemně teplá a křišťálově čistá. Tu a tam byly ve vodě kamenné desky a balvany. Museli jsme proto při vstupu do vody trochu kličkovat, ale ouha! I tady byly ty černé pichlavé potvůrky! Poučen z minulého dne, jsem si už dával mnohem větší pozor na to, kam šlapu. Ale těch pichlavých záškodníků tu bylo požehnaně! Někteří byli i docela záludně ukryti pod kameny. Raději jsem proto vylezl z vody a věnoval se zkoumání okolí pláže. Hledal jsem pramen pitné vody, který tu měl údajně někde být. Nakonec jsem jej našel. No, vlastně se jednalo o dvě tenké, z betonové desky nad sebou vyúsťující trubičky. Z té horní neteklo nic, jen trochu od řas nazelenalé okolí dávalo tušit, že tu občas zřejmě něco teklo, ale zcela určitě ne v tomto ročním období. Dolní rourka na tom byla s vydatností pramene o poznání lépe. Písek pod ní byl alespoň trochu zvlhlý. Na konci pláže vzbudil moji pozornost pozoruhodný útvar ve skále. Byla to taková malá jeskyňka, jejíž narůžovělé útroby kontrastovaly s šedivým povrchem okolních skal. Možná tudy dříve vyvěral ten v současnosti trochu utrápený pramen.
Rozloučili jsme se s pláží a vydali se na zpáteční cestu. L. opětovně odmítla asistovat u (prý sebevražedného) pokusu o zdolání prudkého stoupáku. Tak jsem si tu malou motokrosovou vložku náležitě vychutnal sám. Řev motoru utichl, růžový oblak prachu se rozplynul a já stál bez úhony na vrcholu kopce. "Jak malej Jarda!" okomentovala L. s úsměvem můj výkon a přisedla si. O tom, jestli se více radovala z toho, že jsem v pořádku, nebo z toho, že nemusí šlapat až do Glosy pěšky, jsem už v té chvíli nepřemýšlel. V hlavě jsem měl zcela jiný problém-najít cestu ke třetí pláži. Předcházela ji ponurá pověst o nálezu mrtvé ženy na jejím břehu asi před 40ti lety. Proto i ten název...

Pethameni.
Odbočku jsem k této pláži našel při zpáteční cestě z Hondrogiorgi docela snadno. Spíše než odbočka, to byl vjezd na malý plácek, se zbytky čehosi, co vzdáleně připomínalo podstavce pro včelí úly. Dále vedla už jen úzká pěšinka ukrytá mezi nízkými stromky. Po chvíli nahradil stromy nízký zelený porost a já nevěřil svým očím. Uprostřed kozí stezky, v zemi nikoho, tam stál zaparkovaný skútr. O kousek dál jsem zahlédl na webu několikrát zmiňovanou branku. Z poloviny zarostlá v zeleni a zamčená na řetěz.Vpravo od ní však byl pohodlný průlez, takže jsme bez problémů pokračovali dál. Cestička se klikatila my došli na malé návrší. Napravo, se dole pod námi objevila naše hledaná pláž. Zde se ale pěšinka rozdvojovala. Ke zmíněné pláži se nabízela cesta napravo, ale představa příkrého sešupu nás příliš nelákala. Vydali jsme se tedy nalevo, směrem od pláže. Po chvilce se dole pod námi objevila malá kamenitá zátoka. Kousek nad ní, na šikmé skalní stěně ležel batoh, boty a oblečení. V dáli jsme na hladině zahlédli malý plovoucí čtverec, který se pohyboval. Náhle se vedle něj objevila i hlava v neoprénu. Teď už nám bylo jasné, komu patřila motorka a osobní věci na skále. Scházeli jsme dolů, ale Pethameni byla stále v nedohlednu. Jen jsem tušil, že musí být někde"za rohem". Opatrně jsme sešplhali dolů po šikmé stěně k moři. Až skoro u hladiny bylo skalisko zasahující do vody. Opatrně jsem je přelezl a seskočil na hledanou pláž. L. si zvolila trochu jinou cestu. Nechtělo se jí šplhat v žabkách po skalisku, tak skočila do vody s tím, že skálu pohodlně obejde. Jenže v průzračné vodě neodhadla hloubku a skončila po krk ve vodě. Mimo úleku a zavodněných hodinek se jí naštěstí nic nestalo.
Na pláži nikdo nebyl a bylo tu nádherně! Historku o mrtvé ženě jsem raději před L. nezmiňoval, abych jí nekazil pozitivní dojem z pláže. Trochu pozdě jsme litovali pozdního příjezdu. Sluníčko už totiž putovalo nezadržitelně k horizontu a pláž se začala utápět ve stínu. Nezbývalo, než se vydat na zpáteční cestu. Hodinky na skále mezitím dostatečně vyschly. Cestou zpět po pláži jsme ještě prozkoumali veliké, z kamínků poskládaného srdce s monogramem neznámých řeckých milenců, zamávali potápěči a šplhali zpět ke skútru.
Všechny tři pláže měly své kouzlo i krásu. Jen toho času to chtělo trochu víc...

Glisteri
Na Skopelu je silniční síť docela jednoduchá. Její páteř tvoří osa: Loutraki-Glosa-Klima- Neo Klima (Elios)-Panormos. Pak se tato osa rozdvojuje. Zatímco levá(horní) část míří přímo do hl. města, pravá(spodní) vede navíc přes Agnotas a Stafylos. Z Loutraki do hl. města je to necelých 30 kilometrů. Skopelos opravdu není moc velký ostrov.
Nová je silnice spojující Neo Klima s hl.městem. Končí však asi 3 km před ním, kde se napojuje na starou a horší asfaltku. Nová silnice vznikla na místě staré prašné cesty, kterou dříve využívaly zdejší kozy. Stejně jak starého psa, tak ani starou kozu novým kouskům nenaučíš, takže ji využívají dodnes. To, co na povrchu nové silnice vypadalo jak rozsypaný štěrk, byly ve skutečnosti výtrusy zdejších rohatých krásek. Jsme ovšem v Řecku, kde nás nějaká koza, nebo její bobek na silnici nemůže v žádném případě rozhodit, že?
Po dopoledním snobování na Kastani, jsme právě touto novou spojkou vyrazili k pláži Glisteri. Asi s notnou dávkou nostalgie budou současní návštěvníci vzpomínat na staré dobré časy této pláže. Přesněji, na příjemnou tavernu, která už je v současnosti mimo provoz. Připadali jsme si po vstupu do jejich opuštěných prostor jak ve strašidelném zámku a ani jeden z nás jsme z toho neměli příliš dobrý pocit. Stačilo stisknout vypínač - rozsvítilo se světlo, spláchnout klozet - voda opravdu tekla. Na stolku hromada solniček a kořenek, ale jejich obsah už dlouho nikdo neobnovoval... Mrazáky a myčky nádobí stály opuštěné na místě chráněném pletivem. Raději odvracíme pohled... Jednu službu nám však taverna přece jen nakonec poskytla. Na její zastíněné terase jsme ještě našli pár funkčních židlí, na kterých jsme se usadili a koukali na moře. Na frappé jsme si ale pro tentokrát museli nechat zajít chuť. Jaké tu muselo být romantické posezení... O kousek dál byla ještě jedna menší opuštěná taverna. Tam jsme už raději ani nešli.
U vstupu do první taverny byla kamenná brána, o jejímž původu se vedou diskuze. Někteří tvrdili, že se jedná o převezený originál, ale většina zastávala názor, že se jedná o pouhou kopii té původní z filmu "Mama Mia", kterou si zde majitel postavil ke zvýšení atraktivnosti. Ovšem cedule s vybledlým nápisem „Villa Donna“ je prý údajně pravá. Ani toto lákadlo na turisty však smutnému osudu taverny nezabránilo.
Absence možnosti občerstvení se asi odrazila i v menší návštěvnosti této jinak velmi hezké pláže. Navzdory blízkosti hlavního města nás tu bylo všeho všudy asi deset. Pláž s teplou a čistou vodou leží v chráněné zátoce, jejíž poklidnou hladinu jen tu a tam rozčeří v dálce projíždějící lodě.

Dračí rokle (Drakondoschizma)
V půli cesty mezi Stafylosem a Agnotasem jsme dojeli k odbočce, která se hned v místě odbočení ještě dále rozdělovala. Ta souběžná se silnicí vedla k mysu Amarantos a po té druhé, vedoucí kolmo od silnice, jsme se vydali ke zmíněné rokli. Šotolinová cesta byla ve slušném stavu a jen necelý kilometr dlouhá.
Podle pověsti prý žil kdysi na Skopelu strašlivý drak, který pozřel skoro všechno obyvatelstvo. Na ostrov však připlul sv. Righinos a drak se prý ve strachu před ním zaryl do nitra země. Toto místo se teď nazývá "Drakondoschizma" a osvoboditeli ostrova tu na počest vybudovali malou kapličku. Je však i patronem mnoha klášterů na ostrově. Pod kapličkou, či spíše jen malým pietním místem je úchvatný pohled do rokle a na okolní pobřeží. Před pádem do hlubin vás tu po řeckém způsobu symbolicky chrání natažený provázek. Prolézal jsem pralesem padlých stromů ve snaze najít nějaké šikovné místečko k fotografování i z druhé strany. Ale jediným výsledkem mého snažení byla vystrašená L., které jsem se v nepřehledném terénu ztratil na chvíli z dohledu. Rokle za návštěvu určitě stojí. Pohled do jejich hlubin je naprosto dech beroucí!

Amarantos podruhé.
Naše poslední neúspěšná návštěva mysu nenechávala moji mysl v klidu. Cestou z Dračí rokle se nám nabídla možnost přijet k mysu Amarantos z druhé strany. Iniciovala mne k tomu i ta skutečnost, že bylo docela pod mrakem a foukal studený vítr. "To by snad ten dotyčný nudista musel být Eskymák, aby se tu do takového počasí vysvlékl", pomyslel jsem si a přednesl svůj návrh L. Představa opětovného zdolávání kamenitého tankodromu jí sice příliš nenadchla, ale počasí ke koupání příliš nesvádělo a tak, aniž tušila, co jí tam čeká, nakonec souhlasila.
Cesta z této strany byla zpočátku o málo širší, ale povrch zhruba stejný. Bylo to však odtud o trochu dál. Sluníčko se pomalu prodíralo skrze mraky a obloha se slibně vyjasňovala. Už jsem se viděl u třech borovic, jak si už nikým nerušen zvěčním zmíněné romantické místečko. Štěstí mi však nepřálo ani tentokrát. Okolní krajina již byla sluncem pěkně nasvícená, ale naše skalisko s borovicemi tonulo stále v šedi. Důvod byl prostý. Přímo nad námi byl totiž šedivý mrak. "To je v pohodě. Při tom fučáku, co tu máme, bude mrak do minuty pryč", uklidňoval jsem zvolna prochládající L. Skutečnost byla jiná. Zatím co dole zuřil malý uragán, nahoře panovalo totální bezvětří a mráček nad námi se nepohnul ani o píď. Čas zvolna plynul a L., ve marné své snaze ukrýt se před větrem prošmejdila už všechny možné úkryty. Marně, vítr si jí stejně znovu našel.
Při pohledu na rozklepanou L. s promodralými rty se mi začaly v souvislosti s prokletím tohoto místa hlavou honit myšlenky o rozhněvaném božstvu. Pohled na nás dva musel asi být dost žalostný, že nakonec i sám Zeus usoudil, že toho bylo pro tentokrát dost a mráček pojednou zmizel. Jak rychle však zmizel mráček, tak rychle se objevil houf turistů, zřejmě do té doby takticky vyčkávajících v úkrytu piniového lesa. A už se ta horda natěšeně řítila směrem k nám. Už mne ani neutěšil fakt, že byli pro tentokrát všichni oblečeni. Po pár vteřinách zmizel poloostrůvek pod jejich náporem a my se potichu vzdálili.

Agnotas.
Po druhém neúspěšném pokusu o zvěčnění romantického mysu bez turistů, jsme nutně potřebovali duševní doping. V takovém případě prý bývá nejlepším řešením dobré jídlo a blízkost Agnotasu s jeho známými psarotavernami k tomu přímo vybízela.
Známý termín "obydlená zatáčka", který jsem použil i v popisu Panormosu, platí stejnou měrou i zde. Silnice se tu obtáčí kolem malé zátoky, kde je malý přístav, malá pláž a pár zmíněných psarotaveren. Zrovna, když jsme si v jedné z nich (taverně "To Koráli) vybírali z jídelního lístku, dorazila jedna známá dvojice z našeho turnusu a usadila se u vedlejšího stolu. Když viděli, jak zápasíme s jídelním lístkem a přemýšlíme nad jeho nabídkou, podělili se s námi o své zkušenosti. Na ceníku bývá u ryb napsána cena za kilogram ryby v syrovém stavu. V našem případě se ta cena pohybovala mezi 40-90 Euro. Pokud prý nemáme představu o velikosti porce, je lepší se na tuto skutečnost předem zeptat personálu. Naše zmíněná dvojice si takto nedávno objednala "rybku" v ceně 40 Euro za kilogram a donesli jim macka vážícího 1,5 kilo! Výslednou cenu si již každý z vás dokáže spočítat sám. Prošlo mi v tu chvíli hlavou, co by následovalo, kdyby si objednali tu za devadesát... Raději jsme proto neriskovali a dali si krevety a grilované sardinky, kde byla cena k porci pevně stanovena. Po jídle jsme došli k zajímavému zjištění, že po zkonzumování poživatelných částí nám toho zbylo na talíři opticky více, než bylo původně přineseno.

Milia naposled.
L. dnes zřejmě neměla svůj nejlepší den. V uších ji ještě hvízdal vítr z Amarantosu a po požití "darů moře" v Agnotasu jí také nebylo zrovna nejlíp. Bylo mi víc než jasné, že napravit to může pouze návštěva některé z místních krásných pláží. Nejblíže se nabízela Milia. Tentokrát jsme zvolili její levou část. Hned zpočátku nám sice dunivé tóny ve stylu "duc-duc" dávaly jasně najevo, že tady si klidu asi moc neužijeme, ale prokličkovali jsme mezi prázdnými slunečníky před barem a pokračovali dál, z dosahu decibelů. Minuli jsme větrem pobořený přístřešek pod kterým ležely artefakty různých vodních atrakcí a došli až na samotný konec pláže.
Bylo pozdní odpoledne a na pláži zbylo jen pár rekreantů. Ti, ve své snaze vydolovat ze slábnoucích paprsků podvečerního slunce co nejvíce, odložili i poslední zbytky svých, již tak dost skrovných částí oděvu. Vše se zbarvilo do teplých zlatavých tónů. I barman nakonec usoudil, že už v tento čas nikoho nenaláká a hudební produkce (o kterou tu stejně nikdo nestál) konečně utichla. Koupání tu bylo opravdu skvělé. L. už vymazala ze své mysli korálková očička, nožičky i tykadýlka krevetek. Stejně tak byla pro tuto chvíli zapomenuta i arktická vložka z Amarandosu a na tváři se ji konečně objevil spokojený výraz.
Během koupání jsme si však povšimli zajímavého úkazu. Při vylézání z vody jsme se vždy ocitli o několik desítek metrů dál ve směru k jižnímu konci pláže. Přitom zde vůbec nefoukalo a po vlnách také ani zmínka. Muselo se zřejmě jednat o nějaké spodní proudy. Hned jsme této skutečnosti využili a nechali se tak volně unášet podél pobřeží. Paráda! Zabráni vodními hrátkami jsme si ani nepovšimli, že jsme tu zůstali nakonec docela sami.
Stíny se prodlužovaly a naše radovánky v moři musely také skončit. Z nějakého důvodu jsme se však nedokázali přinutit k odchodu z pláže. Jako by nás tu stále něco drželo. Zde nebylo třeba žádných vysvětlujících slov. Zapadající slunce zbarvilo mořskou hladinu do krvava a my dva jen beze slov zírali na ten stále stejný a přitom své kouzlo nikdy neztrácející okamžik...

Kláštery nad Skopelosem.
Každým rokem si před dovolenou udělám seznam tzv. neopomenutelných míst. A stejně tak každým rokem tento svůj plán nedodržím. Ani Skopelos nebyl výjimkou. Pobyt na ostrově se zvolna chýlil ke svému konci a skútr jsme museli už dnes odpoledne vrátit do půjčovny v hlavním městě. Ze všech míst, která jsme dosud nestihli navštívit, jsem proto nakonec vybral kláštery nad hlavním městem.
Počasí nám přálo a já se už předem těšil na překrásné výhledy na město. Ještě před vjezdem do hl. města jsme při cestě navštívili klášter Aghios Righinos. Byl to velice hezký zánovní klášter s velice pěkným interiérem. Cestu zpět na silnici nám ale nenadále zahradilo velmi početné stádo hnědých koz. L. si u nich chtěla šplhnout, tak jim natrhala trávu. K jejímu velkému překvapení však kozy nabízenou laskominou opovrhly a daly přednost polosuchým trnitým keřům v okolí, které pak stojíce na zadních nohách labužnicky okusovaly.
Po chvíli se rohaté krasavice konečně napásly a uvolnily nám milostivě prostor. Pak už nám v další cestě nic nebránilo. Na kraji Skopelu jsme ještě před přístavem odbočili doprava a vydali se vzhůru do kopců. Zpočátku probíhalo vše bez problémů, ale za malým můstkem asfaltka končila a čím více jsme se pak blížili k prvnímu klášteru Evangelistria, tím se povrch kamenité cesty postupně zhoršoval. Poslední úsek pod klášterem už byl docela adrenalinovým zážitkem. L. to psychicky nezvládala a posledních 100 metrů šla raději pěšky. Před klášterem, vedle malé studánky stála zaparkovaná motokrosová motorka a její majitel na nás, či spíše na náš dopravní prostředek dost nevěřícně civěl.

Evangelistria
Malá, letitá a lehce vousatá jeptiška, přebývající zde od nepaměti je už doslova legendou, se kterou bude jméno tohoto kláštera už zřejmě navždy spjato. Po seznámení s ní jsem ale příliš netoužil a snažil jsem se proto návštěvu kláštera co nejvíce urychlit. Zpočátku se mi to i dařilo. V tom už jsem ji ale zahlédl, jak cupitá ze své zahrádky a rovnou k nám! No, královna krásy to opravdu nebyla, ale vzhledem k jejímu věku... Uvítala nás obligátním želé v cukru. V ostrém slunci jsem si bohužel hned nepovšiml bělavého prášku, který čerstvý větřík rozfoukával z její misky s cukrátky po okolí, objektiv mého fotoaparátu v tom nevyjímaje. A bylo vymalováno! Pár následujících fotek pak z toho důvodu bylo nepoužitelných.
Stará jeptiška nás provázela svoji po desetiletí nezměněnou trasou a cestou jen ukazovala rukou a říkala jediné slovo:"Luk" Tak jsme se tedy poslušně dívali požadovanými směry a nedávali ani mrknutím oka znát, že jsme to tu měli z větší části okouknuté již před jejím příchodem. Ze zbytku dosud nepoznaných zákoutí kláštera nás ale zaujala její kuchyně. Tady se paní domu docela rozšoupla. Pyšně nám ukazovala jednotlivé části zařízení a neopomenula zdůraznit, že tu má i svoji vlastní "natur vótr". Hned jsem využil jejího rozšafného rozpoložení a slušně poprosil, zda bych si ji v jejím kuchyňském království mohl vyfotografovat. Předem jsem věděl, že k podobným žádostem nebývala v minulosti zrovna příliš nakloněna. "One photo", pronesla blahosklonně po chvilce rozmýšlení a já neváhal ani okamžik. Co kdyby si to náhodou rozmyslela. V tu chvíli jsem ještě netušil, jak mi dá později tahle fotka díky jejím cukrátkům zabrat.
Cesta od kláštera dál nevedla a my se tedy vraceli stejnou cestou zpět. V prudkém sešupu po prašné a kamenité cestě, s vyrytými rýhami po jarních deštích, kde se skútr se zablokovanými koly sám sunul smykem, to byl docela zážitek. Cestu dolů mi ještě navíc zpestřovaly podpůrné výroky L., která šla tento kritický úsek opět raději pěšky.

Klášter Prodromos a Ag.Varvara.
Od rozcestí nahoru k dalším klášterům už byla cesta mnohem lepší. Minuli jsme jeden klášter po levé straně a stoupali dál vzhůru. Cestou vzhůru nás nádherné výhledy na hlavní město přinutily k malým zastávkám. Asfaltka sice po chvíli také skončila, ale cesta byla bez větších nerovností. Po chvilce se před námi objevily dva kláštery nad sebou a trochu vpravo od toho horního i překrásný, z kamene postavený kostelík. Všude pusto a prázdno. Když jsme došli ke vchodu horního klášteru Prodromos, pochopili jsme i proč. Byla totiž právě jedna hodina po poledni, a z cedule na dveřích, kde byla mimo celého názvu kláštera-Timios Prodromos (alias St.John the Baptist) vyznačena otevírací i jeho doba, jsme pochopili, že zkrátka máme tzv. "smolíka".
Obdobně jsme dopadli i u spodního Ag.Varvara. Tam jsme se však dostali alespoň na nádvoří, odkud byl pěkný výhled na moře. Na cestu k dalším klášterům (Ag.Triada a Ag.Anna) jsem už L. neukecal ani za pytel buráků. Začaly se už u ní projevovat zjevné důsledky plážingového absťáku.

Klášter Sotiros
Cestou zpět jsme ale ještě odbočili k poslednímu z klášterů naší výpravy. Tím byl mužský klášter Sotiros. Ani jsme nedoufali, že bychom zde pořídili lépe. Proto jsme zaparkovali před klášterem a skryti ve stínu stromů před poledním sluníčkem, jsme pouze okukovali okolí. Po chvilce vylezl ze vrat vousatý mnich a začal kropit hadicí přístupovou cestu. Když nás zahlédl, pozval nás dál. Vnitřek kláštera byl velice pěkně udržovaný. Bílou omítku s s karmínově červenými doplňky, doplňovalo velké množství květin na jeho nádvoří. Oranžové květy trubačů na pavlačích ještě umocňovaly útulné prostředí kláštera, který na nás zapůsobil velice příjemným dojmem. Samotný mnich se však už tak příjemně netvářil. Zasmušilé rysy jeho tváře se protáhly ještě více, když jsme odmítli nakoupit jím nabízenou církevní literaturu. Na tomto místě se musím přiznat, že jsem použil malou lest. Nejprve jsem si v rychlosti prohlédl všechny jím nabízené tituly a maskoval to hranou snahou si něco vybrat. Přitom jsem se stačil přesvědčit, že v češtině tu opravdu žádný kousek k mání není. S hraně smutným výrazem ve tváři jsem se jej pak otázal, zda by se tu opravdu nenašlo něco v naší mateřštině. No, opravdu nevím, jak bych reagoval, kdyby ten vousáč někde něco takového vylovil! Asi bych to pak musel doopravdy koupit! Naštěstí se tak nestalo a mnich jen nešťastně pokrčil mohutnými rameny. Později jsem mu vhodil do kostelní kasičky alespoň pár mincí, abych odčinil svůj malý podfuk a trochu tak ulevil i svému svědomí.
Při putování po kopcích nám vyhládlo, ale hlavně také vyschlo v hrdle. Další zastávkou proto nemohlo být nic jiného, než gyrosárna Magali dole ve městě. Mythos tam do nás zajel, jen to zasyčelo! Do času udaného na smlouvě z půjčovny už zbývala pouhá hodinka, ale L. si umínila, že se chce ještě vykoupat se na nedaleké pláži Glyfoneri.
Zde se však musím zmínit, že cesta ke zmíněné pláži, ale hlavně zpět, vedla přes tzv. "křižovatku smrti". Pokřtili jsme tak odbočku z hlavní silnice na pláž Glyfoneri. Z našeho turnusu si zapůjčilo skútr celkem pět dvojic a tři z nich právě na tomto místě havarovaly. Chudák Dalibor už z toho měl málem noční můru. Na Skopelu totiž není žádná nemocnice a on proto vždy musel s pochroumanými rekreanty trajektem až na Skiathos.
Přitom příčina všech těchto nehod byla zdánlivě banální. Směrem od pláže se do města sjíždělo z prudkého kopce k hlavní silnici. Před vyústěním byla značka "Stop, dej přednost v jízdě!" Žádný z místních tento příkaz pochopitelně nerespektoval. Navíc zde bylo na obě strany docela dobře vidět. Ovšem z domova vycepovaný našinec tento příkaz striktně do puntíku dodržoval a snažil se zde poctivě zastavit. Vzhledem k prudkému sklonu a přítomnému písku na asfaltu to nemohlo dopadnout dobře...
A do tohoto ošemetného místa se mne teď snažila L. v poslední hodině zapůjčení skútru vlákat! Popravdě mne pláž Glyfoneri ani příliš nenadchla. Koupání tu sice špatné nebylo, ale dle mého soudu je na Skopelu spousta daleko hezčích pláží. L. však takové detaily zjevně nezajímaly. Její plážingový absťák byl umlčen a my mohli konečně skútr vrátit. A myslíte si, že jsem při zpáteční cestě udělal stejnou chybu a na zmíněné stopce zastavil? Kdepak, projel jsem ji jako rodilý Řek!

Na závěr...
Poslední den jsme k nemalé radosti L. prolenošili na domácí pláži v Panormosu. Večer jsme se rozloučili s naší sympatickou paní domácí Lily i jejím bílým kocourkem - naším věrným společníkem. Chuť výborného sýrové koláče, který nám Lily v neděli donesla ke snídani si vybavuji ještě dodnes. „Mňam!“
Jak už bývá zvykem, ne všechno, co jsem měl původně v plánu, se stihlo. Ale jsme na dovolené a ne na galejích, jak tu v jisté souvislosti zmínila L. Poslední den jsme pak završili večeří a džbánkem vína v domovské taverně "U Nikose". Druhý džbánek jsme si odnesli na lehátka ke břehu a civíce beze slov na hvězdičky jsme se za šumění moře v tichosti loučili s ostrovem. Skopelos byl opravdu nádherný...

Na co nesmím zapomenout?
Určitě musím na tomto místě velice poděkovat všem svým přátelům na webu recko.name. Při své dovolené jsem čerpal z jejich rad, zkušeností a fotografií. Díky tomu jsme si mohli ještě více užít tuto nádhernou dovolenou. Vzešel z ní tento cestopis, který snad svojí troškou do mlýna pomůže příštím návštěvníkům tohoto překrásného ostrova. Vzhledem k účelu, za jakým byl psán se tímto omlouvám za jeho delší formu.