Kréta znovu a zase jinak

O Krétě už toho bylo napsáno tolik, že si člověk říká, jestli má vůbec smysl psát něco dalšího. A přesto je Kréta stále nevyčerpatelným zdrojem zážitků a dojmů, které stojí za to zaznamenat, vždycky je tady něco nového, co vás překvapí a čím vás Kréta nadchne, a naopak, stále znovu se potvrzuje to, proč máte Krétu rádi, pro co jste si ji oblíbili a pro co stojí za to se sem vracet.

1. den
Nad ránem odlétáme z Prahy, cesta klidná, jenom je mi snad poprvé v letadle zima, sedíme totiž u nouzového východu a táhne na mě. Vystupujeme z letadla a okamžitě nás ovane ten typický vlahý a voňavý řecký vzduch, a tak si říkáme – konečně doma. Přebíráme auto od pána z půjčovny a jedeme do Archanes, kde hodláme strávit prvních pár dní. Archanes je městečko ležící asi 12 km na jih od Heraklionu ve známé vinařské oblasti, na úpatí hory Juchtas. Přivítáme se s našimi přítelkyněmi, u kterých budeme těch pár dní bydlet, pijeme řeckou kávu a raki a probíráme současnou situaci v Řecku. Potom vyrážíme na obhlídku městečka. Celkem se tu za ty dva roky, co jsme tu nebyli, moc nezměnilo, jen je neděle a většina obchodů má zavřeno, a tak to nemůžeme tak dobře posoudit. Jdeme směrem k Juchtas a snažíme se najít cestu, po které jsme šli před dvěma roky nahoru. Nějak se nám to ale nedaří, nemáme s sebou mapu ani průvodce a nejsme si jisti kudy. Zkoušíme různé možnosti a nakonec to po několika pokusech vzdáváme a vracíme se zpátky domů.
Přece jen jsme po cestě nevyspalí a unavení, a tak nám kratší odpočinek přijde vhod. Navečer pak vyrážíme do městečka na večeři. Na té jejich plateíe to v neděli večer žije, náměstíčko má příjemnou atmosféru a my míříme do taverny Spítiko, kterou jsme si vybrali už odpoledne. Zaujala nás možnost dát si zde dakos, což je speciální řecký chleba, něco jako suchary, na něm olivový olej, rajčata a feta. Před dovolenou jsme o tom četli a chtěli ochutnat. Tak si to objednáváme, dále masové keftedes s hranolkami (domácími) a navrch řecký salát. Od vedlejšího stolu se s námi dávají do řeči francouzští manželé a moc si tuto tavernu pochvalují, že prý tu byli už včera a vaří tu výborně, takže jsme si vybrali dobře. Mluví na nás francouzsky a teprve po chvíli zjišťují, že nejsme Francouzi. Tak se nám omlouvají, že prý nás tipovali na Francouze, ale nám to nevadí, proč taky. Jídlo je opravdu moc dobré, obsluha příjemná, atmosféra pohodová, typicky řecká, v hospůdkách a kafenionech i venku na náměstí sedí lidi a povídají si, na stromech řvou cikády a kolem pobíhají psi a čekají, jestli jim něco dobrého neupadne.
Po večeři se ještě jdeme projít po náměstí a okolí, objevujeme příjemnou „gyrosárnu“ a obcházíme místní taverny a kafeniony. V jedné hospůdce hrají tři mladí lidé pravděpodobně rembetiko, jeden mladík hraje na buzuki, druhý na kytaru a spolu ještě s jednou dívkou zpívají. Nezaměnitelná atmosféra, uvnitř i venku je plno lidí. Chvíli si sedneme na chodník a posloucháme. O kus dál v jedné typické hospůdce si posléze fotím „retro“ interiér i se dvěma dědy, ptají se, odkud jsem, a hnedka mě zvou, ať si s nimi dám panáka. Všichni se usmívají a jsou milí, žádná krize nebo „blbá nálada“ nejsou vůbec znát. Inu, Řecko.

2. den
Ráno si trochu přispíme, abychom dohnali včerejší spánkový deficit. M. jde koupit chleba a řecký jogurt, na který se těšíme. Pomalu a dlouho snídáme a pak vyrážíme na okružku po vesnicích v okolí Archanes. Nechceme dnes dělat žádný náročný program. Z Archanes vyjíždíme směrem na Vathipetro, kde mají být minojské vykopávky. Zastavujeme u silnice a jdeme pěšky k archeologické lokalitě, která je sice dnes zavřená, ale přes plot je vidět dovnitř a my chceme vědět, zda stojí za to se tu ještě někdy později zastavit. Shodujeme se, že nám to takto úplně stačí, uděláme si pár fotek a nejvíc ze všeho obdivujeme výhledy do krajiny, která nás ani po letech nepřestává uchvacovat. Malebná údolí posetá olivovníky a vinicemi, nad nimiž se do výšky tyčí majestátní hory, jejichž vrcholky jako by se dotýkaly azurově modrého nebe.
Pokračujeme do Houdetsi, což je pěkná tradiční vesnička v horách asi 20 km jižně od Heraklionu, 10 km od Archanes. Dnes je známá především díky hudebníkovi Rossovi Dalymu, který se tu v 80. letech usadil a vybudoval tu centrum Labyrinth, v němž pořádá semináře a workshopy pro mladé hudebníky z celého světa. Je to krásný kamenný dům s velkou zahradou, v němž je i volně přístupné muzeum hudebních nástrojů z různých koutů světa. Nás tentokrát zajímá hudební festival, který se tu letos koná už po šesté, a rádi bychom o něm získali nějaké informace. Zaparkujeme na návsi a místní dědové nás hned posílají k Labyrinthu, asi není těžké uhodnout, proč jsme sem přijeli. Připadá nám, že místní jsou asi na Rosse Dalyho hrdí a jsou mu vděční za to, že proslavil jejich vesnici. V zahradě i v domě náležícím Labyrinthu potkáváme mladé lidi s různými hudebními nástroji, jeden z nich právě cvičí na nějaký strunný, patrně orientální nástroj. Ptám se na program festivalu, ale zatím nic nemají. Ještě se nám odtud nechce a zláká nás příjemná atmosféra v kafenionu naproti vchodu do Labyrinthu, který k němu zřejmě patří. Sedí tam dost mladých lidí a chodí tam hudebníci, vypadá to, že se tam i ubytovávají. Sedáme si ke stolečku a objednáváme frapé a vychutnáváme zdejší příjemnou pohodu.
Koho zajímá Nikos Kazantzakis, může z Houdetsi zajet do nedaleké vesničky Mirtia, kde je v domě, jenž původně patřil jeho otci, vybudováno muzeum tohoto slavného krétského spisovatele. Dům je dnes pěkně moderně zrekonstruován a kromě expozice, která je věnovaná životu a dílu Nikose Kazantzakise, je možné shlédnout i dokumentární film o něm. Byli jsme tam již před dvěma lety, a tak tentokrát míříme do Pezy, kde chceme navštívit zdejší vinařství. Napřed zastavujeme u vinařství Minos Wines, ale to nás příliš nenadchlo, a tak pokračujeme dál k sídlu vinařského družstva Peza Union. Mají tu expozici starých strojů a lisů na výrobu vína a olivového oleje a prodejnu, kde můžeme zdarma absolvovat ochutnávku a navíc shlédnout dokumentární film o tradici i současnosti výroby vína a olivového oleje, který tu mají i v češtině. Spolu s anglickou rodinkou a ruským manželským párem ochutnáváme vína i jiné produkty zdejšího družstva (různé druhy olivového oleje, olivovou pastu, olivy, k tomu dostáváme chleba – ten chroupavý, z kterého se dělají dakos). Největší nákup dělají Rusové, my si vybíráme červené víno, olivy a olivovou pastu. Paní, která zde obsluhuje, je velmi příjemná a hovoří dobře několika jazyky včetně ruštiny a zná i pár českých slov. To člověka vždycky potěší.
Z Pezy se vydáváme do vesnice Thrapsano, která je v průvodcích propagována jako druhé Margarites, což je vesnička na západní Krétě, která je proslulá svými keramickými dílnami a kromě toho je v ní spousta malebných domků se zajímavými a různě barevnými portály i vchody. Projíždíme tedy Thrapsanem a marně hledáme něco na způsob Margarites, zastavujeme v jedné uličce a jdeme se projít na náměstíčko Eleftherias, kde je pěkný kostelík, ale jinak nic, dojdeme až na konec vesnice a jsme docela zklamaní. Vracíme se k autu a jedeme dál, až asi 2 km za vesnicí jsou nějaké keramické dílny, ale všude dělají většinou jen ty velké hliněné nádoby – pithoi. Až v jednom domě nacházíme prodejnu s keramickými výrobky a za ní dílnu, kde sedí pán u hrnčířského kruhu. Ale není zde nic, co by nás zaujalo, a celkově to postrádá tu atmosféru Margarites, která nás před lety okouzlila.
Pokračujeme dál a nakonec zastavujeme u kostelíka, kde si dáváme přestávku na odpočinek ve zdejší zahradě. Posvačíme a kocháme se výhledem na krajinu. Naši siestu doprovází ohlušující koncert cikád, dokonce nám jedna posléze přistane na stěrači auta a doprovází nás několik dlouhých kilometrů na cestě domů do Archanes. K večeři si dáváme zdejší chleba opečený na olivovém oleji s rajčaty, fetou a bazalkou a k tomu červené víno, které jsme dnes zakoupili. Je to pěkná tečka za dnešním dnem.

3. den
Hned ráno nás zaskočilo, že nešel proud. Měli jsme trochu strach, jestli to není nějaká porucha v domě, ale pak M. vyrazil pro chleba a zjistil, že proud nejde v celém městečku, všude měli puštěné agregáty a vypadalo to, že jsou tady na to zvyklí. Kafeniony byly už od rána plné dědků, kteří tu seděli a tlachali a tvářili se, že se nic neděje. Zanedlouho ale proud naskočil, tak se nám ulevilo a mohli jsme se začít chystat.
Naplánovali jsme si cestu do Zarosu a okolních klášterů. Rozhodli jsme se, že tentokrát nepojedeme přes Heraklion, abychom neztratili hodinu hledáním správného výjezdu jako kdysi, ale vezmeme to přes hory rovnou na jih. Jedeme směrem na Houdetsi a pak pokračujeme dál do Protonie (směr Pyrgos), kde uhýbáme na Agia Deka. Cestou musíme zastavit, když nám přes silnici přebíhá stádo koz, nějak je nevzrušuje, že tam jezdí auta, čekáme docela dlouho, až všechny přejdou, za námi se už řadí další auta, která chtějí projet, nakonec přijde i jejich pasák a my můžeme jet dál. Za vesnicí Stoli zastavujeme u hřbitova, který leží v nádherném prostředí uprostřed údolí obklopen horami. Překvapilo nás, jaké mají velké náhrobky, vypadají spíš jako takové rodinné hrobky. Dívám se, v kolika letech tak umírají, když se stále hovoří o krétské dlouhověkosti, ale nenajdu nikoho, kdo by se dožil výjimečně vysokého věku, spíš je to všechno takový průměr.
Za Agia Deka pokračujeme směrem na Zaros, projíždíme vesnicí a jedeme dál ke klášteru Moní Vrondísi. Klášter stojí na kopci a jsou odtud pěkné výhledy. Je tam kostelík zasvěcený svatému Antonínovi (Agios Antonios), kde jsou staré ikony na dřevěných deskách ze 14. století, bohužel dost poničené. Také jsou zde fresky patrně ze stejné doby. Před branou do kláštera stojí dva staré vykotlané platany a benátská kašna, ze které tryská pramenitá horská voda. Jsou na ní reliéfy Adama a Evy, které mají od Turků useknuté hlavy, a čtyři chrliče, které mají znázorňovat čtyři rajské řeky. Prý kdo se napije vody a vstoupí do platanu, tomu se do roka splní každé přání. Tak uvidíme…
Od kláštera sjíždíme zpět dolů a pokračujeme ke klášteru Valsamonero. Z toho se zachoval jen kostelík Agios Fanourios, kde mají být také vzácné fresky ze 14. a 15. století, které se údajně řadí k nejvýznamnějším byzantským uměleckým dílům na Krétě. Cestou ke klášteru na silnici potkáváme stádo koz, chci je objet, ale nedají se, jedna z nich se mnou začne závodit, tak ji nechám vyhrát a pak si všimnu, jak z druhé strany silnice na ně dohlíží koza s obrovským zvoncem na krku, asi je jejich vedoucí. Kostelík je obehnaný plotem a brána je zamčená, takže se nedá jít dovnitř. Obcházíme areál a zezadu je v plotě malý otvor. M. se tam tudy protahuje dovnitř, aby si aspoň kostelík vyfotil, já si na to netroufám a docela ho za to obdivuji. Cestou zpátky k autu potkáváme anglicky mluvící rodinku, tak je tam taky posíláme, ale za chvíli se vracejí, asi nebezpečné protahování dírou v plotě vzdali. Kostelík stojí na krásném místě uprostřed hor, je odtud nádherně vidět Psiloritis a vůbec jsou tady překrásné scenérie, a tak ta cesta stála za to, i když jsme se nedostali dovnitř. Říkám si, jak zdejší divoká a nespoutaná příroda, hrdě se tyčící majestátní hory a skály mají hodně společného s povahou Kréťanů.
Vracíme se zpátky směrem na Zaros a z hlavní silnice odbočujeme ke klášteru Agios Nikolaos. Po prašné cestě přijíždíme ke staveništi, kde vyrůstá příšerná obludnost, nový moderní betonový kostel a další budovy, říkáme si, to přece nemůže být ten kostelík, kde mají být ty vzácné staré fresky, o nichž se píše v průvodcích. Pod námi je soutěska Rouvas a do nosu nás praští nádherná vůně dřevin a horských bylin. Obcházíme nový kostel a dole pod ním si teprve všimneme malého kostelíka a klášterní budovy a také jednoho starého mnicha, který se belhá o holi. Jdeme tedy dolů za ním a on nám ochotně odemyká kostelík a vede nás dovnitř a ukazuje nám staré fresky z 15. století, bohužel dost poničené, což ostatně není na Krétě výjimka. Nedovolí nám ale fotit a nemá ani pohlednice. Za jeho ochotu mu dáváme 3 eura, dává nám svíčky, abychom je zapálili, a venku nám potom ještě nabízí sušenky z obrovské krabice a nalévá raki. Mávne rukou kolem sebe a dává jasně najevo svůj vztah k té zrůdnosti, která vyrůstá nad jeho klášterem. Ptám se ho, jestli si ho můžu vyfotit, ale nechce a ukazuje na kříž na své čepici. Odcházíme tedy k autu a říkáme si, jak to musí být smutné, dožít se takových konců.
Od kláštera jedeme zpátky do vesnice Zaros a tam uhýbáme k jezeru Votomos. V taverně u jezera si dáváme frapé a vychutnáváme klid a pohodu a krásnou přírodu kolem sebe. Posléze, již občerstveni, vyrážíme nahoru směrem k soutěsce Rouvas, což jsme neměli původně v úmyslu, ale nedá nám to, když už tady jsme. Lezeme nahoru a chceme se podívat, kudy jsme šli kdysi před lety s dětmi. Zjišťujeme, že tenkrát jsme klášter Agios Nikolaos minuli a šplhali dál prudce nahoru, ale dnes díky betonové příšernosti, která nad ním vyrůstá, ho nemůžeme přehlédnout. Cestou po úbočí vnímáme výraznou vůni divokého tymiánu a jiných horských bylin a já úplně cítím, jak mě to nabíjí. Škoda, že vůně nejdou natočit na video. Vůbec Kréta má své typické nádherné vůně, které se nám vždycky připomenou, když se sem vracíme. Je to taková skoro až „vůně domova“. Scházíme zpátky k jezeru, obejdeme ho z druhé strany a pak jedeme autem k rybí farmě a dál už směrem domů. Pro zpáteční cestu volíme trasu přes Heraklion. Až do vesnice Agia Varvara stoupáme pořád vzhůru serpentinami, ale za to jsme odměněni krásnými výhledy. Cestou vidíme nějaké betonové stavby a tunel, patrně tudy staví novou rychlostní silnici na Heraklion. Dál už najíždíme na hlavní a frčíme do Heraklionu, kde jsme se kupodivu ani neztratili, a přes Knóssos se vracíme domů do Archanes.
Na večeři jdeme do vesnice na gyros. Cestou míjíme kafeniony, které jsou stále plné dědků, a my si říkáme, co tady celý den pijí, spousta z nich sedí jen tak na sucho, nevíme, jestli tu sedí celý den, nebo jestli odejdou a zase se sem vracejí. Všichni sedí vyrovnaní na židličkách před kafenionem a pozorují cvrkot kolem sebe, jenom přes poledne, když je horko, se přesouvají dovnitř. M. si všímá toho, že v kafenionech skutečně sedí pouze dědkové a že je to asi generační záležitost, protože v barech a tavernách už sedí mladí lidé obou pohlaví a baví se společně. Kdoví, jak to bude, až dojde k výměně generací. Doma si pak dáváme červené víno Archanes a probíráme dnešní vydařený den. Z protějšího domu se line ženský zpěv, podle slov patrně nábožensky laděných písní, jejich mužské protějšky asi sedí v kafenionech a ony se takto scházejí a tráví večer. Krásně jim to ladí a nám to pěkně dobarvuje dnešní den. Když přestanou, oba se shodujeme, že nám to najednou chybí a že s tím zpěvem to bylo nějaké lepší. A zítra vzhůru na jih do Mirtosu!

4. den
Dnešní den je věnován přesunu na jižní pobřeží do vesničky Mirtos.
Po snídani balíme a pak se ještě jdeme trochu projít a nakoupit pár drobností s sebou. Asi v poledne vyjíždíme z Archanes. Jedeme přes Pezu, za níž je nájezd na new road směrem na Ano Viannos a Ierapetru. Kupodivu bez problémů odbočujeme na správnou silnici a pak jedeme pohodlně až do Arkalochori, kde jsme posledně trochu bloudili. Naštěstí dnes už se nemusí projíždět vesnicí, ale kolem byla vybudovaná nová silnice, na kterou se záhy dostáváme a pokračujeme dál na Ano Viannos. Zde je taky postaven nový obchvat, což cestu velice urychlí a usnadní, ovšem asi po kilometru za odbočkou směrem na Mirtos to vypadá, že nelze pokračovat dál, protože jsou tam značky zákaz vjezdu. Pár místních tam sice jede, ale jsme na rozpacích, co dál. Zastavujeme na křižovatce a ptáme se chlápka v bufetu, jestli se tam smí jet, říká, že ano. Ještě chvíli zevlujeme a čekáme, jak se zachovají ostatní. Většinou zrovna odbočují jinam, až za chvíli přijíždí auto s turisty, které také u zákazu vjezdu zastaví a otáčí se. I oni se jdou zeptat do bufetu a posléze odjíždějí i přes zákaz vjezdu a ukazují nám, že máme taky jet. Tak vyjíždíme a je vidět, že se jedná o novou silnici, která ještě není zcela dokončená, chybí tam pruhy a značení, ale místní po ní jezdí, protože je to pohodlné, a je vidět, že to nikomu nevadí, žádný policajt tam nehlídá a nevybírá pokuty, jsme přece na Krétě a ne v Česku. Takže jsme se vyhnuli zdlouhavému průjezdu přes Ano Viannos a pak už sjíždíme serpentinami směrem k Mirtosu, na obzoru už je vidět modrý opar, který se vznáší nad mořem.
Mirtos je příjemná vesnice na jihovýchodním pobřeží, asi 10 km západně od Ierapetry. Je tu nádherně čisté moře a nevelká klidná pláž s tmavým pískem, lemovaná pobřežní promenádou s množstvím barů, kaváren a taveren, které skýtají příjemné posezení s výhledem na moře, ale žádný rušný noční život zde není. Vesnička byla zatím ušetřena masového turistického ruchu, i když začíná být mezi turisty stále více oblíbená a v sezoně je problém zde sehnat ubytování.
My máme apartmán pod střechou v domě u pláže s výhledem na moře, což se nám moc zamlouvá. Vybalíme si věci a jdeme se vykoupat do moře. Večer sedíme na balkoně, popíjíme retsinu a díváme se na moře a na měsíc nad ním, který už spěje do úplňku.

5. den
Sotva se ráno probudím a protřu si oči, jdeme si zaplavat do moře. Poloha našeho apartmánu k tomu přímo vybízí.
Po snídani bereme auto a jedeme se podívat do Ierapetry. Je to už nějaký ten rok, co jsme tam byli naposled, a tak si chceme trochu osvěžit své dojmy a podívat se, co je tam nového. Cestou míjíme několik benzínových pump a docela nás překvapí, že cena benzínu mezi severem a jihem se v podstatě vyrovnala, před 2 lety byla na jihu o dost vyšší. V Ierapetře zaparkujeme a jdeme podél pobřeží směrem k benátské pevnosti Kales. Míjíme taverny na pobřežní promenádě a téměř před každou stojí někdo, kdo nás láká dovnitř – zatím nikde jsme se tu s podobným jevem nesetkali a je nám to dost nepříjemné. Pevnost je otevřená, takže se jdeme podívat dovnitř, celkem nic tam není, zbytky zdiva a schody nahoru na ochoz, odkud je možné udělat pár fotek města a moře. Od pevnosti zamíříme do starého města, hledáme dům, kde kdysi nocoval (údajně) Napoleon, a tureckou kašnu a mešitu. Napoleonův dům je ve stejně špatném stavu jako kdysi, nedaleko od něj je náměstíčko s minaretem i kašnou, kde se dá příjemně posedět na lavičce ve stínu. Kromě benátské pevnosti se jedná asi o jediné pamětihodnosti města, které samo o sobě není nijak zajímavé. Potom směřujeme k autobusovému nádraží, kde má být údajně vyhlášená gyrosárna a o kus dál cukrárna. Cestou míjíme místní archeologické muzeum, vstupné je pouze 2 eura, ale když nahlídneme dovnitř, nezdá se nám, že by to za to stálo. Nacházíme gyrosárnu, ale v tom horku nemáme na gyros ani pomyšlení, a o kus dál konečně objevíme na rohu cukrárnu, o níž si myslíme, že by to mohla být ona. Jdeme dovnitř, objednáváme si několik kousků baklavy a pro každého frapé a sedneme si venku a čekáme, až nám to slečna přinese. Za všechno dohromady platíme 5 euro, což nás mile překvapí.
Po tom příjemném občerstvení se rozhodujeme, že se přece jen půjdeme podívat do archeologického muzea. Expozice není moc rozsáhlá, jsou tady ukázky hliněných a keramických výrobků z minojské doby z místních nalezišť. Nejvíc nás zaujaly hliněné nádoby z pozdně minojského (postpalácového) období, různě zdobené a malované, patrně sarkofágy. Expozice je navíc ještě doplněná sochami, resp. torzy soch, z římské doby. Nic moc, ale když už jsme tady… Spíš jsme byli překvapeni, že se tu nesmí fotit, a přitom tu skoro nic nemají, na rozdíl třeba od Heraklionu, kde jsou v Archeologickém muzeu jiné pecky a fotit se tam smí (tedy aspoň před 2 roky se smělo). Aspoň kdyby tu prodávali nějaké fotky, pohledy nebo propagační brožurky. Je tu jen jeden zaměstnanec, který sedí u vchodu, prodává vstupenky a zároveň hlídá - před sebou má počítač a monitor se záznamy kamer, takže vidí každý náš pohyb. Po prohlídce se ho ptáme, jestli je v Ierapetře nějaký obchod s hudbou. Posílá nás zase směrem k autobusovému nádraží, ale tam je pouze obchod s elektronikou, na které lze hudbu přehrávat, a s prázdnými nosiči (CD, DVD). Pan prodavač je moc milý, ptá se, odkud jsme, a těší ho náš zájem, ale vysvětluje nám, že hudbu už si tady lidi nekupují, ještě tak filmy, blue-ray disky, jinak si hudbu většinou stahují.
Vracíme se tedy zpátky k autu, cestou ještě nakupujeme pár věcí v supermarketu a pak míříme zpět do Mirtosu. Bereme si plavky a jdeme se vykoupat. Večer jsme pozvaní na křtiny, a tak nemůžeme být na pláži moc dlouho, abychom to stihli.
Před 19. hodinou přicházíme ke kostelíku, už jsou tam všichni připraveni, kostelík je zvenku vyzdobený barevnými balonky, mašlemi a hračkami, dostáváme ozdobné špendlíčky, které si připichujeme na šaty, asi jako se dává myrta při svatbách. Obřad se odehrává venku na prostranství před kostelem a je to celé moc pěkné, i když poměrně dlouhé. Holčička to zpočátku zvládá s přehledem, ale když už to trvá moc dlouho, přestává se jí to líbit a začíná trochu poplakávat. Nejhorší ale nastane, když ji celou svléknou, pomažou olejem a namočí do připravené nádoby s vodou. To chudinka už potom není k utišení. Naštěstí kněz je mladý a rozumný a snaží se obřad urychlit, jak to jen jde.
Po obřadu všichni přítomní gratulují rodičům a dostanou malý dáreček a sladký zákusek.

6. den
Po ranním koupání v moři a po dobré snídani se vydáváme autem směrem na Ierapetru, v Gra Ligia odbočujeme na Kalamafku. Značení není zrovna nejluxusnější, jak bývá v tomto kraji zvykem, a tak se trefujeme na správnou odbočku až na potřetí. Máme v úmyslu udělat okruh přes vesničky v horách nad Mirtosem – Kalamafka, Anatoli, Males. Stoupáme serpentinami do kopců a čím výše se dostáváme, tím krásnější výhledy se pod námi otvírají. Často tedy neodoláme a musíme zastavit, abychom si tu krásu vyfotili. Shora je pěkný pohled na azurově modrou plochu jezera Agios Georgios ležícího poblíž obce Gra Ligia. Jedná se o nádrž, do níž se chytá v zimních měsících voda z hor, která se v létě používá k zavlažování skleníků, respektive foliovníků. Svahy kolem silnice jsou porostlé borovicemi a horskými bylinami, které dohromady vydávají omamnou intenzivní vůni. Projíždíme krajinou typickou zajímavými skalnatými útvary, pro které se to tu nazývá Meteora Kréty. Takovéto skalní útvary nás provázejí celou cestu až do Kalamafky. Na kraji obce zaparkujeme a jdeme se podívat ke kostelíku Tou Timiou Stavrou (Svatého Kříže), který stojí na skále a vede k němu 234 schodů. Vnitřek kostelíka je vybudovaný v jeskyni ve skále a nahoře nad ním se tyčí velký kříž (stavros). Skálu s kostelíkem lze obejít a z druhé strany se naskýtají úchvatné pohledy směrem do údolí až k moři.
Kalamafka je poměrně velká a pěkná vesnice ležící na krásném místě uprostřed hor, je tady několik taveren, škola a hřbitov. Procházíme vesnicí a nacházíme několik malebných zákoutí se zajímavými byzantskými kostelíky, dojdeme až na silnici, která vede ke hřbitovu. Hřbitov stojí rovněž na kopci a je k němu potřeba vystoupat opět po schodech. Za svou námahu jsme odměněni pěkným výhledem na protější skálu s kostelíkem Svatého Kříže. Je tady také hřbitovní kaple a na stromě je pověšený zvon.
Z Kalamafky pokračujeme dál k vesnici Anatoli. Podle informací od našich přátel se má jednat o pěknou vesničku s příjemnou tavernou, kde nám ochotně a dobře uvaří, na co budeme mít chuť. Parkujeme na kraji vesnice a jdeme k taverně Aposperida ležící na jejím horním konci. Nemůžeme se splést, jiná taverna zde není. Venku pod platanem je pár stolků, u jednoho z nich sedí majitel taverny hodně „nadstandardních“ rozměrů s manželkou a se synem a právě obědvají. Pozdravíme a popřejeme jim řecky dobrou chuť, jako odpověď se nám dostane kývnutí a gesto, které naznačuje, že pán se napřed nají a my se máme zatím posadit. Olizuje si mastné prsty a my čekáme, že se třeba půjde zeptat, co bychom si dali. Místo toho se po chvíli zvedne jeho paní a přináší nám džbánek s vodou a dvě sklenice. Tlusťoch se nenechává vůbec rušit a pokračuje ve žracích orgiích, zatímco my sedíme a popíjíme vodu. Když už nás ta legrace přestane bavit a chceme se zvednout a odejít, přijde k nám přece jen paní domu a ptá se, co bychom si dali. Jídelní lístek tady nemají, což by nám až tak nevadilo. Paní nám nabízí omeletu, nebo toast, anebo steak. Jenže na to my zrovna jako na potvoru nemáme chuť, raději bychom si dali keftedes (masové kuličky), jichž vidíme vrchovatý talíř na stole pana domácího, k tomu třeba salát a eventuelně i něco dalšího. Paní ale říká, že keftedes nemají, ty jsou pro ně, a tak se zvedáme a jdeme pryč. Vypadá to, že je náš odchod ani nevyvedl z míry, naopak, byli asi rádi, že nemusí nic dělat. Jednu chvíli se sice zdálo, že se tlustý majitel taverny pokouší zvednout od stolu, ale nějak se mu to nepodařilo a po tom úsilí se musel zase posilnit další porcí oběda. Kam se poděla pověstná řecká pohostinnost?
Sice už máme hlad, ale říkáme si, že se najíme jinde (zbývá ještě Males) a prohlédneme si aspoň vesnici. Bohužel i ta nás zklamala. Připadáme si jako ve městě duchů, většina domů je polorozpadlých a polorozbořených, mezi tím je sice občas vidět snaha o opravu v původním venkovském stylu (kamenné domy), což ale celkový dojem nenapraví. Není tu jediný obchod ani kafenion, kromě oné „proslulé“ taverny. Vesnice jako by byla mrtvá. Hledáme kostel, v němž má být uložena sbírka starých ikon z okolních částečně opuštěných kostelů a klášterů. Kostel patrně nalézáme, ale je zamčený a klíč tam není. Vracíme se tedy zklamaní k autu a cestou přemýšlíme o tom, z čeho asi žije majitel zdejší taverny a jeho rodina. Cesty do Anatoli ale rozhodně nelitujeme - každopádně to byla zajímavá zkušenost. A určitě se tam příště vypravíme znovu, jenom to pojmeme asi trochu jinak – vylezeme nahoru nad vesnici, kde má být kaplička s křížem a louky porostlé tymiánem, oreganem a jinými bylinami a odkud jsou prý krásné výhledy do okolí.
Naše cesta pokračuje do vesnice Males. Vzhledem k tomu, že už poměrně intenzivně pociťujeme hlad, jako první hledáme tavernu, kde bychom se mohli najíst. V průvodcích píšou, že v Males možnosti občerstvení nejsou, nás však hned upoutá cedule upozorňující na hotel a tavernu Villa Mala. Vydáme se vzhůru ve směru šipky a vidíme před sebou nově zrekonstruovaný dům (hotel) s tavernou. Sedáme si venku na terasu, hned dostáváme džbán s vodou a objednáváme si masové keftedes, smažené brambůrky, tzatziki a řecký salát. Všechno je to moc dobré, obsluha příjemná, najíme se oba do sytosti. Na závěr si objednáváme frapé a slečna nám k tomu ještě přináší jako dezert místní specialitu – jablečný koláč (milópita) politý medem. Říká nám anglicky, že je to apple pie, a když se ptám na řecký název, vysvětluje nám, že je to specialita přímo z Males. Jelikož jsme byli opravdu spokojeni a navíc po té špatné předchozí zkušenosti, necháváme slečně poměrně velké spropitné, za což nám děkuje rozzářeným úsměvem. Proč neudělat druhému radost, když si to zaslouží.
Příjemně občerstveni si prohlížíme vesnici Males. Na rozdíl od Anatoli je to vesnice, která žije, je tu spousta nově opravených domů, pošta a pár obchůdků, místní lidé nás zdraví a mile se usmívají, celkový dojem je velice příjemný. Jak procházíme vesnicí, dojdeme ke kostelu, který z venku vypadá jako nově postavený, ale vevnitř nás překvapí fresky na stěnách. Později se dozvídáme, že se jedná o renovovaný kostelík Agios Nikolaos a že fragmenty fresek uvnitř jsou z pozdně byzantského období. Z vesnice jsou krásné výhledy dolů do údolí až k Mirtosu. Je odtud také vidět starý kostelík Agios Georgios, ležící asi kilometr pod Males uprostřed olivového háje, obklopen rozvalinami. Jedeme k němu a cestou míjíme ceduli upozorňující na tavernu Agia Paraskevi asi 1,5 km odtud ve směru na vesnici Christos. Údajně se jedná o příjemnou tavernu s terasou a horskými prameny, kde prý také moc dobře vaří, ale tam se vypravíme někdy jindy. Odbočujeme na Mirtos a asi po 700 metrech zastavujeme u betonové cesty směřující doprava mezi olivovníky. Jdeme pěšky pár metrů směrem ke kostelíku, uvnitř nacházíme nádherné byzantské fresky, bohužel většinou v dost špatném stavu. Kdysi prý tento byzantský kostel sloužil jako katedrála a sídlo biskupa, proto má asi tak výjimečnou výzdobu. Je zde na třicet vyobrazení, z nichž dnes je asi nejzachovalejší na stropě freska Krista (Kristus Pantokrator) a svatý Jiří na koni. V okolí kostelíka leží rozvaliny kamenných staveb, o nichž se později od místních dozvídáme, že se jedná o zbytky původní vesnice Males zničené během zemětřesení, po němž se zachoval pouze tento kostelík.
Posléze sjíždíme opatrně serpentinami směrem na Mithi a Mirtos, silnice je dost úzká, naštěstí dnes už asfaltová, jenom na několika místech jsou výmoly, kterým je třeba se vyhnout. Cestou projíždíme kolem vstupu do soutěsky Sarakinas, kterou jsme před 2 roky celou prošli, a tak nám nedá, abychom tam nezastavili a aspoň kousek se nešli podívat. Zjišťujeme, že oproti minule je tu letos mnohem víc vody, kterou nelze překonat suchou nohou chůzí přes kameny, ale musí se přebrodit. Jdeme kousek a pak se vracíme, protože na delší cestu stejně nejsme dostatečně vybaveni, a navíc máme informaci od lidí, kteří tam nedávno šli, že ke konci chybí na jednom místě provaz, bez kterého nelze pokračovat dál. Aspoň si tu uděláme pár fotek a zavzpomínáme na minulé zážitky.
Vracíme se zpátky na parkoviště a jedeme do Mirtosu. Večer si dáváme retsinu a olivy s fetou a snažíme se z našeho balkonu vyfotit úplněk nad mořem.

7. den
Dopoledne se koupeme na pláži v Mirtosu. Moře je v tyto dny krásně klidné, a tak se dá bez problémů plavat. Odpoledne vyrážíme do Tertsy, což je vesnička asi 4 km na západ od Mirtosu s přírodní pláží se skalami, kterou všichni vychvalují a kde jsme ještě nebyli. Silnice vede kolem pobřeží zaříznutá ve skále nad mořem a je poměrně úzká, naštěstí z velké části asfaltová, i když místy je potřeba se vyhýbat dírám a taky kamenům spadaným z okolních skal. Jen asi v polovině cesty kolem vesnice Vatos je prašný kamenitý úsek, který se dá ale bez problémů přejet.
Projíždíme Tertsou a parkujeme až na konci vesnice. Je tady údajně vyhlášená taverna, kde prý moc dobře vaří, hlavně ryby, ale dnes nemáme v úmyslu ji vyzkoušet. Je takové horko, že nemáme na jídlo ani pomyšlení. Bereme si věci a jdeme na pláž. Co nás překvapí, je, že tady vůbec nefouká vítr, takže písek je tak rozpálený, že je celkem problém přes něj přejít i v botách, a navíc je díky tomu tak strašné horko a vlhko, že z nás neustále leje pot. Na první pohled mám pocit, že Tertsa není nijak výjimečná pláž. Není tu moc lidí, někteří tu kempují, mají stany a karavany, asi je příjemné tady trávit dovolenou s dětmi. Skupina takových lidí táboří poblíž skály, která vystupuje z moře. Chvíli tu ležíme a koupeme se a potom jdeme směrem ke skále, která má uprostřed takový oblouk, do kterého se dá vlézt a kterým lze projít. Chvíli tam blbneme a nakonec tomu přicházíme na chuť, dokonce objevujeme další pláž za skálou, která je téměř prázdná a díky tomu nám připadá hezčí. Začne se nám to líbit, tak tam ještě chvíli zůstaneme a koupeme se, i když jsme měli původně v úmyslu už odjet. Jenom voda v moři se nám tu zdá dost špinavá, na rozdíl od Mirtosu, kde je voda naprosto průzračná.
Na zpáteční cestě ještě na chvíli zastavujeme ve vesničce Vatos, kde si fotíme zdejší malý půvabný kostelík. Silnice dál vede kolem několika pěkných opuštěných pláží, fotíme si pohledy na moře a na Mirtos z druhé strany.

8. den
Dnes se chceme vydat na úplný východ Kréty do soutěsky Hochlakies, a tak si přivstaneme, abychom co nejdříve vyjeli.
Jedeme podél pobřeží přes Ierapetru až do Analipsi, kde se odbočuje do vnitrozemí. Je tady postavena nová silnice, díky níž se už nemusí projíždět vesnicemi Makrigialos a Analipsi, což cestu značně urychlí. Z Analipsi pokračujeme dál na sever na Sitii, tato varianta nám připadá o něco kratší a taky (snad) pohodlnější než cesta po jižní straně přes Xerokambos a Zakros. Tou jsme jeli předloni na Kato Zakros, takže zdejší zajímavou a atypickou krajinu už známe a serpentiny nad Xerokambos jsme si dostatečně užili oběma směry. Serpentinám se samozřejmě nevyhneme ani tady, ale cesta je naprosto v pohodě, všude jsou nové asfaltové silnice. Charakter krajiny ve vnitrozemí se poněkud změní, ale překvapuje mě, že i tady je hodně zeleně – kolem silnice rostou borovice a různé keře a taky všudypřítomné olivovníky. Míjíme odbočku na klášter Toplou a pokračujeme rovně dál na Paleokastro a asi po 7 km přijíždíme do vesnice Hochlakies. Tou je potřeba projet a dostat se ke kostelíku ležícímu nedaleko vchodu do soutěsky, u kterého je prostor na zaparkování. Uličky vesnice jsou místy opravdu hodně úzké, sotva na šířku auta, ale přestože napřed trochu panikařím, dá se to bez problémů zvládnout. Cesta z Mirtosu sem je dlouhá cca 100 km.
Celou cestu od Mirtosu nás dnes provází silný vítr, který tu nabírá na intenzitě. Už při vystupování z auta máme problém, aby nám neurval dvířka, a M. při boji s ním ještě šlápl na usekané větve od palmy a zabodl si ostrý trn do paty. Naštěstí mám s sebou aspoň náplast, protože rána je hluboká a krvácí, ale M., dychtiv nových zážitků, brzy na bolest zapomíná.
Cesta vede nejprve mezi olivovníky a je značena šipkami. U vchodu do soutěsky jsou vrátka, kterými projdeme, a pokračujeme dál do skalní průrvy. Pořád nás provází hodně silný vítr, který je svým způsobem příjemný, protože nám aspoň není takové horko. Nevím ale, zda je to tady běžné, nebo jestli máme dnes prostě jen „štěstí“, protože v cestopisech se o tom nikdo nezmiňuje. Cesta soutěskou je značena červenými šipkami a puntíky a vede vyschlým korytem potoka. Přelézáme menší či větší balvany a nad námi se tyčí do výšky skalní stěny. Soutěska mi dost připomíná Údolí mrtvých v Kato Zakros, na rozdíl od něj je možná o něco víc porostlá zelenou vegetací – většinou kvetoucími oleandry, ale taky olivovníky a různými horskými bylinami. A taky je kratší. Cesta není nijak zvlášť fyzicky náročná, červené značky spíš upozorňují na schůdnější variantu, než že by se tu člověk ztratil. Vzpomínáme na soutěsku Perivolakia, kterou jsme šli před dvěma lety a kterou dodnes žádná nepřekonala.
Ke konci cesta opouští skalní stěny a vede vyschlým řečištěm porostlým travami až ke krásné přírodní pláži. Už pohled k moři od soutěsky je úchvatný a jen kvůli tomu rozhodně stojí za to tuto cestu podniknout. Ovšem pozor – nikde tu není žádné občerstvení, a tak je třeba mít s sebou dostatečné zásoby vody a případně i něco k jídlu. Také se vyplatí vzít si pevnou obuv, protože přelézání přes balvany není vždycky snadné.
Přicházíme k moři, je zde nádherná oblázková pláž, z obou stran ohraničená skalami, u jedné z nich vidíme dva lidi, jdeme tedy na druhou stranu, abychom byli aspoň částečně chráněni před větrem, který ani tady nepolevuje. Převlékáme se do plavek a jdeme si zaplavat. Zjišťujeme, že vítr, který sviští soutěskou, tu čeří moře směrem od břehu, a tak při plavání zakoušíme opačný efekt než normálně – vlny jdou proti nám, když plaveme ke břehu. Navíc se nejedná o klasické vlny, ale voda nám šplíchá do očí, což není moc příjemné. Přesto si koupání v této zátoce vychutnáváme do sytosti. Nebýt toho vichru, který všechno bere, pobyli bychom tu ještě déle a patrně se taky vydali k další pláži, která se nachází za skálou a která je prý ještě krásnější než tato. Takto se raději oblékneme, dáme si malou svačinu a vydáváme se na zpáteční cestu.
Cestou zpátky se shodujeme, že přelézání kamenů ve směru nahoru nám činí menší potíže, o něco horší je, že teď jdeme proti větru. M. chudák v jednom místě zavrávorá a dosedne na trs plný pichláků, takže mu trny vytahuju z kalhot ještě druhý den.
Když konečně dojdeme na konec, respektive na začátek soutěsky, myslíme si, že už máme vyhráno. Ovšem ouha. Šipky, které nás provázely mezi olivovníky ve směru do soutěsky, najednou zmizely, na jednom ze stromů nacházíme červený puntík a dál nic. A v olivovém háji je tolik různých cestiček, že chvíli máme pocit, že tu správnou nikdy nenajdeme. Naštěstí nás intuice nakonec zavede na správnou cestu a my konečně nacházíme východ ven. U parkoviště je malý přístřešek s lavičkami, kde bychom si ještě rádi chvíli odpočinuli, ale díky větru brzy utíkáme do auta a jedeme odtud. Nicméně se shodujeme, že to stálo za to.
Projíždíme zpátky úzkými uličkami a za Paleokastrem odbočujeme doprava na klášter Toplou. Také tam jsme byli před x lety, a tak si říkáme, že by nebylo od věci si znovu oživit dojmy, když už jsme tady. Zaparkujeme na prostorném parkovišti před klášterem a jdeme dovnitř. Za ty roky se toho tady moc nezměnilo, snad jen přibylo muzeum, které vystavuje staré řecké (krétské?) rytiny s náboženskou tematikou a má tam i místnost věnovanou (jak jinak) boji za osvobození Kréty. Klášter má příjemnou atmosféru a všude tu mají květináče s kaktusy nejrůznějších druhů i velikostí, jeden z nich, dnes už vysoký jako budova kláštera, roste doslova do nebe. Po prohlídce míříme do místního kafenionu, který nás ani teď, ani posledně nezklamal. Funguje i jako taverna, u dvou stolů sedí skupinky Řeků a dávají si jídlo, které vypadá naprosto chutně a přitažlivě a také obsluha je velmi příjemná. My si objednáváme frapé a pak pokračujeme do Sitie. Chceme se tam ještě zastavit a městečko si prohlédnout.
V Sitii se procházíme po pobřežní promenádě, která je lemovaná tavernami a kafeniony, a dojdeme až k pomníku básníka Kornarose, renesančního autora známého krétského eposu Erotokritos, který je zhudebňován až do dnešní doby. Pak se stáčíme dovnitř městečka, které je postavené na svahu, takže ulice tady vedou do kopce. Domy jsou směsí soudobé a benátské architektury a jako celek to působí velmi příjemně. Dojdeme až nahoru k benátské pevnosti, nakoukneme dovnitř, zrovna tam připravují podium a ozvučení pro nějakou akci, a vracíme se zpátky k přístavu, kde se na vlnách houpou bárky a v okolních tavernách sedí poklidně místní i turisté, popíjejí a baví se. Vládne tady celkově klidná atmosféra, na rozdíl třeba od Rethymna nebo Chanii. Při výjezdu ze Sitie nás opět zmátly místní ukazatele, a tak trochu tápeme, nakonec ale trefíme správnou cestu na Ierapetru. S nadějí, že se tam ještě zastavíme na gyros a konečně vyzkoušíme onu vyhlášenou gyrosárnu. Jenže máme smůlu, mají zavřeno, buď jsme už dorazili moc pozdě, anebo proto, že je neděle. Vracíme se tedy zpátky do Mirtosu a tam M. kupuje gyros, který je určitě stejně dobrý jako ten z Ierapetry.

9. den
Po včerejším náročném dni jsme ještě poměrně unavení, a tak dopoledne věnujeme odpočinku a koupání a válení na pláži v Mirtosu. Odpoledne si bereme auto a vyrážíme do kopců nad Mirtosem do horské vesničky Mithi. Kousek před Mithi zastavujeme poblíž hřbitova s bílým kostelíkem (jak jinak) a jdeme se tam podívat. Prohlížíme si náhrobky a konečně si můžeme potvrdit pověstnou krétskou dlouhověkost - většina zde pohřbených se dožila věku mezi 80 a 90 lety, přičemž poměrně dost lidí zemřelo ve věku více než 90 let (nejstarší 98 let).
Mithi je jedna z mála krétských vesnic, kde se nemusí projíždět obousměrně úzkými uličkami mezi domy, ale mají tu chytře vymyšlené jednosměrky. Jedná se o příjemnou vesničku mezi horami s pěkně upravenými domky. Náměstíčku, nebo chcete-li návsi, tu vévodí rozložitý platan, poblíž něhož jsou asi tři kafeniony, všechny působí velmi příjemně. Pokračujeme dál do kopce a obdivujeme překrásné výhledy na okolní hory, některé velmi bizarních a neobvyklých tvarů. Podle cesty popsané v průvodci Nejkrásnější turistické cesty – Kréta východ (trasa č. 45) chceme dojít až k místu, odkud je vidět shora soutěska Sarakinas. Tato část cesty se víceméně shoduje s jinou turistickou trasou značenou dřevěnými šipkami s nápisem Minoan Path. Jdeme tedy podle šipek, až v místě, kde šipky vedou kolmo nahoru, my pokračujeme dál po betonové cestě, která posléze přechází v prašnou, poměrně širokou cestu. Je dost úmorné vedro, ani lísteček se nepohne, a tak je cesta docela únavná. Za to jsme ale odměněni nádhernými výhledy do údolí, na okolní hory i směrem k pobřeží. Intenzivně tu voní šalvěj rostoucí všude kolem, trhám si pár snítek a divím se, že na ní rostou plody – vypadají trochu jako lískové oříšky. Přiznávám, jsem botanický analfabet. Konečně přicházíme k místu, odkud jsou vidět skalní stěny soutěsky Sarakinas. Je tu ale drátěný plot a vrátka opatřená řetězem s visacím zámkem. To M. ovšem neodradí a vrátka vysazuje z pantů. Kdoví, jestli je tu mají jako ochranu proti příliš všetečným turistům, anebo aby jim třeba kozy nespadly dolů do propasti. Velice opatrně si tu krásnou scenérii fotíme a pak se M. pokouší dát vrátka zpět na místo, ovšem do pantů už se mu je nepodaří zcela nasadit. Snad si to místní brzy opraví. Jdeme ještě o kousek výš, ale tady nám brání ve výhledu poměrně hustě rostoucí borovice.
Vracíme se zpátky do vesnice, u platanu si vybíráme kafenion, kde obsluhuje mladá příjemná holčina, a dáváme si na občerstvení frapé (za 2 frapé tu chtějí pouze 3 eura). Potom se vracíme zpátky do Mirtosu.

10. den
Jako hlavní cíl našeho dnešního výletu měla být vesnice Mochlos a vykopávky v Kavousi na severním pobřeží. Po každodenní ranní koupeli v moři a po dobré snídani vyrážíme směr Ierapetra, odtud se stáčíme k severnímu pobřeží. Asi 7 km za Ierapetrou odbočujeme z hlavní silnice do vesničky Episkopi, kde by měl být starý byzantský kostelík a také zbytky jakési pevnosti Koules. Zaparkujeme a jdeme se projít po vesnici. Vesnička stojí v horách a my stoupáme křivolakými uličkami až nahoru, abychom zjistili, v kterých místech se údajné pamětihodnosti nacházejí. Žádná pevnost ani byzantský kostelík shora vidět není, vesnici vévodí velký kostel Panaghia Eftatrouli ze začátku 20. století, který nelze odnikud přehlédnout. Jinak je to celkem příjemná vesnička, uprostřed na návsi u kafenionu pod platany sedí dědkové a pozorují okolní život. Chceme se vrátit k autu, ale nedá nám to a obcházíme ještě jednou náves, načež dole pod silnicí spatříme nádherný starý kostelík. Zajásáme a jdeme k němu. Jedná se o prastarý byzantský kostelík Agios Georgios a Agios Charalambos údajně z přelomu 12. a 13. století. Ve dveřích je klíč, kterým si odemykáme a jdeme dovnitř. Kostelík je dvoulodní, tvoří ho jakoby dva kostely, v jednom je nádherný starý ikonostas, v tom druhém je ikonostas asi novější, patrně sériové výroby.
Z Episkopi pokračujeme dál na sever. Nakonec měníme původní plán a u křižovatky Agios Nikolaos - Sitia se rozhodneme zajet do archeologické lokality Lató. Byli jsme tam už v roce 2003 a před dvěma lety, když jsme si chtěli návštěvu zopakovat, jsme přijeli bohužel pozdě – mají otevřeno jen do 15 hodin. Také tady byla vybudována nová rychlostní silnice (new road), která vede od vesnice Istro až do Agios Nikolaos, takže cesta se výrazně zrychlí a zkrátí. Původní silnice podél pobřeží je značena jako old road.
Lató jsou zbytky původní dórské osady postavené na svahu v horách někdy v 7. století před Kristem (zanikla někdy kolem roku 200 př. Kr.) a kromě toho, že jsou tu poměrně zachovalé pozůstatky původních staveb, jsou odtud i nádherné výhledy na pohoří Dikti a z druhé strany pak na záliv Mirabello. Návštěva rozhodně stojí za to a vstupné je pouhá 2 eura – jistě by si tato lokalita zasloužila větší příspěvek do řecké státní kasy.
Z Lató se vracíme zpět přes Kritsu, což je vesnice v horách, která je hojně propagována v průvodcích a žije dnes z turistického ruchu, což je na ní vidět – kdo chce zažít skutečně autentické horské vesničky na Krétě, měl by asi raději volit jinou možnost. Co rozhodně stojí za návštěvu, je byzantský kostelík Panaghia Kera asi kilometr před Kritsou, v němž jsou zachovalé nádherné byzantské fresky.
Jelikož jsme na tom časově poměrně dobře, rozhodujeme se, že ještě podnikneme cestu ke klášteru Faneromeni, postavenému na skále ve výšce 540 metrů nad mořem. Cesta nahoru vede 9 km prudkými serpentinami, silnice je sice asfaltová, přesto v některých místech poněkud užší a je třeba zdolat ostré zatáčky vedoucí prudce nahoru, kdy pod sebou máte hluboký sráz. Autem se to dá bez problémů vyjet, ale pro člověka trpícího závratí jako jsem já je jediná možnost držet se volantu a nedívat se pod sebe.
U kláštera se dá pohodlně zaparkovat a otvírací hodiny už patrně neplatí, protože i někdy před 14. hodinou, kdy jsme tam dorazili, byl klášter otevřený. Rozhodně stojí za to se sem vypravit, už kvůli nádherným výhledům na záliv Mirabello, ale i samotný klášter je zážitek sám o sobě. V jeskyni ve skále je postavená kaple se zázračnou ikonou panenky Marie, sedí tu dvě starší paní, dáváme jim příspěvek do kasičky a jsou moc milé, nechají nás fotit, co chceme, a ještě nám kromě brožurky o klášteru dávají i lahvičku se svěcenou vodou, lahvičku s olejem, obrázek zázračné ikony a navrch svěcený sladký chleba.
Cesta dolů od kláštera je už výrazně veselejší a snazší než nahoru, několikrát zastavujeme a fotíme si pohledy na záliv Mirabello i zpátky na klášter. A shodujeme se, že změna plánu rozhodně stála za to.
Dále už míříme na Mochlos. Když sjíždíme z hlavní silnice dolů k moři, míjíme cestou ohromný kamenolom, který celou krajinu dost hyzdí. Mochlos je původně rybářská vesnička, která se v posledních letech proměnila v turistickou vesnici s nezbytnými tavernami, které leží kolem pobřeží jedna vedle druhé. Plážičky jsou tu malé a soukromí žádné. Má to sice svou nezaměnitelnou atmosféru, ale vesnice žije asi především z toho, že na dohled leží původní ostrůvek Mochlos s vykopávkami z raně minojského období. Údajně se tam lze přepravit lodí, ovšem my jsme žádnou takovou neviděli, snad to lze za předpokladu klidného moře i přeplavat (původně byl ostrůvek spojený s pevninou, takže se na něj dalo přejít, ale to dnes už nejspíš není možné). Sedáme si do jedné z taveren a objednáváme frapé. Kupodivu cena není nijak přemrštěná – pouze 3 eura za 2 frapé. Rozhlížíme se a pozorujeme zdejší život – v moři skotačí děti a místní tu nejsou vidět, víceméně pouze turisté. Shodujeme se, že včerejší posezení ve vesničce Mithi bylo našemu srdci nějak bližší.
Z Mochlosu se vracíme zpátky nahoru na hlavní silnici a jedeme do vesnice Kavousi, kde mají být údajně vykopávky z minojského období a také nejstarší nebo jeden z nejstarších olivovníků na Krétě (přes 3 000 let). Z informační tabule u odbočky k archeologickým nalezištím se dozvídáme, že k olivovníku je to 2 km a vykopávky jsou rozmístěny různě v horách. Jedeme ještě asi 200 metrů po úzké betonové cestě, ale pak se shodujeme, že se nám tam ani moc nechce, a tak to otáčíme a vracíme se zpátky.
Zaparkujeme ve vesnici Kavousi a chceme si dát něco k jídlu. Hned u první taverny, která se jmenuje Taverna Faranghi (Canyon), nás vítá sympatický děda, který nás vybízí, abychom se posadili, a nabízí nám něco k jídlu a k pití. Jsou tady sami s babičkou a vypadá to, že tady velký kšeft opravdu nemají. Zůstáváme tedy a z omezené nabídky si vybíráme omeletu se sýrem a řecký salát a rozhodně nelitujeme. Najíme se do sytosti a feta je podle všeho opravdu domácí, rozplývá se na jazyku, takovou jsme tady ještě neměli. Nakonec necháváme dědovi o něco větší spropitné, než asi čekal, je vidět, že má radost, a my máme taky radost. Je to taková pěkná tečka za dnešním dnem.
Vracíme se přes Ierapetru zpátky do Mirtosu, ještě se jdeme osvěžit do moře a večer popíjíme na balkoně retsinu, posloucháme šumění moře a pozorujeme místní děti, jak dovádějí na pobřežní promenádě dole před naším domem.

11. den
Dopoledne věnujeme procházce po Mirtosu a potom koupání a odpočinku na pláži. Vychutnáváme si tu pohodu a nicnedělání, dokud to jde, dovolená se kvapem blíží k závěru.
Odpoledne vyrážíme autem do hor nad Mirtosem. Projedeme vesničkou Mithi a stoupáme vzhůru strmými zákrutami, vedoucími částečně nad soutěskou Sarakinas, až k vesnici Males. Cestou několikrát zastavujeme, abychom si vychutnali ty nádherné pohledy na okolní hory i dolů do údolí. Na rozcestí před Males odbočujeme doleva směrem k vesničce Christos a ke kostelíku a taverně Agia Paraskevi, které jsme při našem minulém výletu do Males vynechali. Asi po 1,5 km přijíždíme k taverně, na niž nás upozorní všude tekoucí voda z horských pramenů a taky informační tabule. Od silnice jdeme po schodech na terasu taverny, kde ve stínu rozložitých stromů stojí stolky, ve skále je tam malý kostelíček a nad ním na skále zvony, kolem toho stékají z výšky prameny vody. Romantické prostředí láká k posezení, my se ovšem vydáváme ještě po silnici asi 100 m k vyhlídce, odkud je vidět široko do krajiny. Odtud jedeme dál až do vesničky Christos. Jedná se o poklidnou horskou vesnici s domy postavenými ve strmém svahu, je tam kostelík a dole pod vesnicí na skále maličký hřbitov s kapličkou – přemýšlíme, jak tam pohřbívají, když je pod ním skála. Potom se vracíme k taverně Agia Paraskevi a zastavujeme tam na večeři. Příjemné prostředí, milá a ochotná obsluha, velmi chutné jídlo a ceny příznivé. Jídelní lístek mají napsaný pouze křídou na tabuli a jen v řečtině. Nakonec se přesto s obsluhou domlouváme a jsme naprosto spokojeni. Konečně ochutnáme mimo jiné i plněné sýrové taštičky – tiropitakia, na které jsem měla chuť už od naší návštěvy kláštera Toplou a nikde jsme na ně zatím nenarazili.
Po dobrém jídle se vracíme zpátky do Mirtosu a ještě navštěvujeme místní muzeum, které má otevřeno v pondělí, středu a pátek, ale jenom ve středu má otvírací hodiny i odpoledne až do 20 hodin. Je tu vystaven model raně minojské osady Fournou Korythi u Mirtosu, keramika nalezená v této lokalitě a v lokalitě Pyrgos Mirtos a různé zemědělské a venkovské náčiní z Mirtosu z počátku 20. století. Nevelká, ale příjemná expozice, vstup volný.

12. den
Dnes chceme podniknout pěší túru soutěskou Pefki. Soutěska se nachází nad městečky Analipsi a Makrigialos a vede do stejnojmenné vesnice v horách, ležící ve výšce 350 (420?) metrů nad mořem – údaje v jednotlivých průvodcích i na internetu se poněkud liší.
Výchozím bodem jsou apartmány Villea Village v západní části městečka Analipsi, od nichž odbočuje z hlavní silnice cesta do vnitrozemí. Je tam ukazatel s nápisem Pefki Gorge a informační tabule s mapou. Také jsou tam šipky směrem k apartmánům White Cottages, které leží při cestě asi 1 km od Analipsi. Zpočátku se jde po široké vybetonované cestě vedoucí kolem koryta vyschlého potoka (Aspros Potamos), podle něhož dostaly zmíněné apartmány jméno. Kdo by si chtěl tento úsek cesty pěšky ušetřit, může zajet autem až k White Cottages, u nichž jsme pod olivovníky objevili malé parkoviště. Jsou to takové zvláštní stavby pravděpodobně na způsob hliněných minojských obydlí, ale nic moc pěkného na pohled to není a otázka je, jak to vypadá uvnitř a jak se tam bydlí.
Od White Cottages cesta pokračuje vzhůru do kopce a po nějaké době se mění z betonové v širokou prašnou kamenitou cestu. Po ní jdeme asi dalších 45 minut, až dojdeme k rozcestí, kde se stýká cesta soutěskou nahoru a cesta vedoucí zpátky od vesnice Pefki do Makrigialos. Celý tento úsek mi připadá dost nekonečný a navíc se do nás celou dobu opírá slunce, cesta je rozpálená a sálá horkem, ze mě se jenom leje a už začínám trochu brblat. Zato M. běží přede mnou a vůbec mu to nedělá problém. Asi 50 m za zmíněným rozcestím přecházíme koryto potoka a pokračujeme dál až k místu, kde ze široké prašné cesty odbočuje úzká kamenitá stezka vedoucí konečně nahoru do soutěsky. Je tam opět informační tabule s mapou a celá cesta je velmi dobře značená jak dřevěnými ukazateli s nápisem Pefki Gorge, tak žlutými značkami evropské turistické trasy E4.
Tady se začíná měnit charakter soutěsky a konečně to začíná být zajímavé. Z počáteční široké cesty lemované vydatně zeleným porostem, převážně borovicemi (odtud název soutěsky – pefki znamená v řečtině borovice), procházíme po stezce, kolem níž se tyčí nádherně barevné a všelijak vykotlané skály, dole hluboko pod námi je rokle porostlá borovicemi i jinou vegetací. Scházíme opět dolů k potoku, kde se míjíme se skupinkou Francouzů, ze skály tam vytéká pramen vody přímo do malého jezírka, což nám poskytne příjemné osvěžení. Odtud stoupáme opět prašnou kamenitou stezkou až ke dvěma žebříkům, které snadno zdoláme, a opět se charakter soutěsky mění. Přelézáme balvany a jsme nadšeni romantickým prostředím tohoto kaňonu. Další cesta vzhůru skýtá nádherné pohledy na skalní stěny, dolů do rokle i zpátky k moři, odkud jsme vyšli. Přicházíme k hornímu okraji kaňonu, kde je lavička a něco na způsob kamenné studánky s kohoutkem, z něhož ovšem neteče voda. Je tu opět informační tabule s mapou a šipky směřující jak k vesnici Pefki, tak dolů do soutěsky a také odbočka k vesnici Makrigialos, kudy se později vracíme zpět. Kousek dál už vidíme před sebou vesničku Pefki i kostelík Afendis Stavromenos stojící na skále nad ní. Pokračujeme po cestě až k místu, kde se stezka rozdvojuje, my míříme doleva vzhůru podle ukazatelů na Pefki. Po cestě vedoucí mezi olivovníky po chvíli vylézáme na asfaltovou silnici, která nás zavede až do vesnice.
Hned z kraje nacházíme kafenion Klimataria, kde si na terase s výhledem odpočineme a dáváme si frapé a colu. Obsluhuje nás příjemná paní mluvící dobře německy, ke kafi nám přináší sladké taštičky plněné něčím, co odhadujeme na fíky. Za chvíli dorazí dvě mladé Němky, paní jim k frapé přináší také tyto taštičky a pokud dobře rozumím, říká, že jsou plněné rozinkami. Dívky si dávají ještě tzatziki a fazole v omáčce s bramborami, které má paní v nabídce, všechno to vypadá moc chutně. Pak se vydáváme na prohlídku vesnice. Jedná se o příjemnou horskou vesničku s úzkými uličkami postavenou na svahu kopce, se staršími i nově opravenými či postavenými domy. Jdeme křivolakými uličkami nahoru a přicházíme na malé prostranství opět s výhledem do údolí, kde je druhá zdejší, velmi sympaticky vypadající taverna Piperia s velkou terasou. Mají tu vystavené krétské výrobky (víno, raki, olivový olej) a také průvodce a různé turistické materiály, které je zřejmě možno zakoupit. Pokračujeme dál nahoru a přicházíme ke kostelíku a ke hřbitovu. Je odtud pěkný výhled až k moři. Na náhrobcích tu nacházím několik andělů a se vzpomínkou na Jana Buriana alespoň jednoho z nich fotím.
Potom se vracíme zpátky a po silnici jdeme k odbočce na zpáteční cestu soutěskou. M. by si rád vyšel ještě nahoru ke kapli Afendis Stavromenos, ale jelikož cesta podle průvodce trvá nahoru asi hodinu (obávám se, že se jedná o skromný odhad), rozmlouvám mu to a slibuji, že tam bude moct jít příště.
Zpáteční úsek je zpočátku totožný s cestou nahoru, až dojdeme k rozcestí u lavičky a kamenné studánky, kde se cesty rozdvojují. Tentokrát jdeme po pravém horním okraji soutěsky po úzké kamenité stezce, která je v jednom úseku opatřena zábradlím, dál jim ovšem zřejmě došel materiál, protože cesta není nijak zabezpečena a je možno dojít až k okraji propasti, která je zde údajně 100 metrů hluboká. Celou cestu nás provází hlasitý koncert cikád a také intenzivní, chvílemi až omamná vůně borovic a pryskyřice. Nahlížíme do soutěsky seshora a posléze přicházíme k místu, kdy scházíme klikatou oslí kamenitou stezkou dolů. Je to jediné místo, kde trochu tápeme, nakonec nacházíme na kameni špatně viditelnou červenou značku i šipku směrem dolů. Pohled zpátky soutěskou až k vesničce Pefki i dolů do propasti je úchvatný a my jsme nadšeni, že jsme tuto dnešní cestu podnikli. Dolů je potřeba scházet opatrně, protože kameny podklouzávají a oba jsme nakonec i přes veškerou opatrnost uklouzli a upadli. Každý ovšem na jiném místě.
Dál se dostáváme zpátky na původní betonovou cestu, procházíme znovu kolem White Cottages a přicházíme do vesničky Makrigialos. Jdeme k zaparkovanému autu a popojedeme kus směrem k pláži, abychom se trochu osvěžili v moři. Pláž je tu písčitá, s jemným pískem a velmi pozvolným vstupem do moře, což je asi vhodné pro rodiny s malými dětmi, ale voda je tu tak teplá, že se žádné velké osvěžení nekoná. Přesto je příjemné trochu si zde odpočinout před zpáteční cestou domů.
Cestou do Mirtosu ještě bereme stopařku, která chce zavézt k hotelu poblíž Ierapetry. Doma si dáváme večeři a večer sedíme na balkoně, popíjíme retsinu a rekapitulujeme dnešní vydařený den i celou dovolenou, která neměla jedinou chybičku a která se bohužel chýlí ke svému závěru. Opět nemůžeme vynechat vzpomínku na cestu soutěskou Perivolakia, kterou jsme podnikli před dvěma lety a která v nás dodnes zanechala nesmazatelný a hluboký zážitek.

13. den
Po probuzení se jdeme naposledy vykoupat do moře. Po snídani nás čeká balení a posléze odjezd z Mirtosu na sever Kréty do Archanes, kde přespíme a následující den máme odlétat do Prahy.
Asi v poledne vyrážíme. Stoupáme serpentinami nahoru do hor a pohledem se naposledy loučíme s ostrovem, který nám tolik přirostl k srdci. Nahoře v Amiras ještě na chvíli zastavujeme na odpočívadle u válečného památníku, odkud je nádherný rozhled dolů k moři. Nad horami se ovšem dnes drží mraky a vypadá to, že přijde bouřka.
Cestou do Archanes ještě zajíždíme do vesnice Houdetsi, kde se v tyto dny koná známý hudební festival. Chceme se tam porozhlédnout a pokusit se získat nějaké informace na dnešní večer. Takovou událost si totiž nechceme nechat ujít. V Houdetsi je nebývale rušno a živo, všude je spousta lidí, hlavně mladých s batůžky a všelijakými hudebními nástroji, ale místo na zaparkování tady najdeme. Kafeniony jsou plné, všichni se baví a popíjejí, vesnice žije a vládne tu příjemná neformální atmosféra. V Labyrinthu Rosse Dalyho, který festival pořádá, dostáváme tištěný program na všechny 4 dny. Ještě se nám odtud nechce, a tak si jdeme sednout do kafenionu naproti Labyrinthu. Objednáváme si frapé, pozorujeme lidi kolem sebe a říkáme si, že dnešní večer rozhodně nesmíme propásnout. Mezitím bouřkové mraky nad námi zhoustnou a začíná hřmít.
Než dojedeme do Archanes, bouřka se stočí někam jinam a zdá se, že z toho nic nebude. Jenom vrcholky hory Juchtas zůstávají zahalené v mracích. Jdeme se ještě trochu projít po Archanes a přitom si fotíme místní dřevěné ručně malované vývěsní štíty obchodů, taveren a kafenionů. Když si jich člověk začne víc všímat, je jich tu opravdu nepočítaně.
Něco po půl osmé odjíždíme do Houdetsi – vesnice je vzdálená asi 10 km od Archanes a hudební program začíná v devět. Když se blížíme k odbočce z hlavní silnice do Houdetsi, jedeme už v koloně několika aut, což je tady jev naprosto nevídaný. Ale není divu, všichni míří do Houdetsi. U odbočky je zákaz vjezdu do vesnice, stojí tam dva policajti, ale jen na všechno dohlížejí, dopravu si organizuje pořadatelský štáb festivalu. Nutno říct, že to mají opravdu perfektně zorganizované. Každému autu ukazují, kam má zajet a zaparkovat, a všechno jde plynule bez zádrhelů, bez nervozity a bez čekání. Jelikož je ještě poměrně brzy, dostaneme místo hned z kraje. Když potom v noci odjíždíme domů, vidíme, jak se organizátorům podařilo využít veškeré možné místo a umožnit parkování všem návštěvníkům, jejichž počet jde určitě do tisíců. Auta stojí i na hlavní silnici na Heraklion po obou okrajích i uprostřed na bíle pruhovaném prostoru, což by u nás nebylo možné, ale všichni stojí tak, že průjezd je stále bezpečný, a také všichni opatrně vyjíždějí, aby nikoho neohrozili. Vůbec provoz na silnicích tady na Krétě je kapitola sama pro sebe. Pravidla se příliš nedodržují, ale na druhou stranu všichni jezdí s ohledem na ty kolem sebe, v úzkých uličkách vesnic se bez problémů vyhýbají a pouštějí se navzájem a nikdo není agresivní.
Od auta jdeme spolu s dalšími lidmi pěšky do vesnice a nestačíme se divit. Proti tomu, co vidíme a zažíváme teď, bylo odpolední živé městečko jen poklidným a ospalým odvarem. Ulice jsou doslova obležené místními lidmi, kteří tu postavili stolečky a prodávají všechno možné, ovoce, zeleninu, pečivo, víno a pálenku, med a výrobky z něj, všelijaké rukodělné výrobky, šperky, hudební nástroje, knížky... na co si člověk vzpomene. Někde sedí před domem babičky v černých šatech a šátcích a pozorují to hemžení. Tváří se spokojeně, usmívají se, asi jsou rády, že se tu něco děje… Čím blíž do centra, tím víc se ruch a hustota davu stupňuje, že je místy obtížné projít.
Prodíráme se davem a míříme do zahrady Labyrinthu. Před domem je tady postaveno podium, na kterém zkoušejí hudebníci a domlouvají se se zvukařem a osvětlovačem. Na židlích i na trávě tu sedí pár lidí, ale jinak je tu celkem prázdno a klid. Zvláštní kontrast k rušnému dění, které probíhá vně zahrady. Na chvilku se taky posadíme, ale jelikož je zatím dost brzy, jdeme se ještě projít po vesnici. Místní taverny a kafeniony jsou v obležení, všude je spousta lidí, kteří jedí, pijí a veselí se. V okolí náměstíčka je také množství stánků, které nabízejí občerstvení všeho druhu, sladké, slané, všelijaké krétské speciality, spousta chutí a vůní, které se mísí dohromady. Posléze se vracíme do zahrady, abychom zaujali nějaká slušná místa. Tady má produkce začít v půl desáté, na některých jiných místech už v devět. Hraje se tady celkem na pěti scénách neboli stageích, řečeno současnou festivalovou terminologií, každá je věnovaná trochu jinému druhu hudby.
Čekáme na začátek koncertu, který uvádí sám Ross Daly. Na podiu sedí 4 hudebníci, hrají jakýsi druh etno hudby, není to špatné, ale taky nic strhujícího, je to tak nějak pořád stejné, a tak se za chvíli zvednu a jdu se podívat jinam. Když vyjdu ze zahrady, připadám si jak v jiném světě. Konečně nacházím další scénu postavenou za hlavním náměstíčkem poblíž skály, která je nasvícená a pěkně to dokresluje celkovou atmosféru. Hraje tady tříčlenná skupina – dva mladíci, jedna dívka, a konečně si říkám, ano, to je ono, tady to žije, hudba je rytmická, má šťávu a okamžitě člověka strhne, lidi okolo to prožívají, někteří tancují, tak se otočím a běžím pro M., to musí taky vidět. Bohužel než se prodereme davem a přijdeme zpátky, tato skupina už končí a scéna se začíná připravovat pro jiné muzikanty.
M. je napřed trochu rozmrzelý, má pocit, že jsem ho ze zahrady vytáhla zbytečně, ale nakonec se rozhodneme najít další stage. Hledáme podle dřevěných ukazatelů umístěných na stromech, přicházíme k dalšímu plácku – podium i hlediště je umístěno na „střeše“ rozestavěného domu, stačí beton obložit rákosem, trochu barevně nasvítit a hned to vypadá jinak. Hrají tady krétskou hudbu, moc pěkně se to poslouchá. Když už jsme se ale vrhli do víru hudebního dění, chceme najít i další místa, kde se hraje. Přicházíme na další plácek, kde na vyvýšeném prostoru vedle kostelíka hrají muzikanti krétské tance. Naproti je taverna, venku jsou stoly i židle, všude sedí lidi, jedí, pijí a poslouchají muziku. Hudebníci jsou naprosto dokonalí, jsme úplně nadšení, že jsme to našli. Ptám se nějakých chlapíků, co je to za skupinu, protože v programu se moc nevyznáme. Odpovídají mi řecky, ale rozumíme si, být tady ještě chvíli, začnu taky mluvit řecky. Kolem pořád proudí davy lidí, někteří se na chvíli zastaví a poslouchají a najednou se skupinka dívek oddělí a začne tancovat řecké tance. K nim se postupně přidávají další, nevadí, že tu už není k hnutí a nedá se skoro projít. Všichni se veselí, tleskají, tancují, naprosto strhující atmosféra, které se nedá odolat. Mezi lidmi se občas proplétají vysocí urostlí muži v krétském „kroji“ – černé košile, kalhoty, holínky, kolem hlavy černý krétský šátek, kolem krku bílý. Později zjistíme, že jsou to členové hudební skupiny Krítes, kteří tu mají hrát po půlnoci.
Takto chodíme od jedné scény k druhé, vždycky někde chvíli postojíme, posedíme a zase jdeme jinam, abychom toho viděli co nejvíc. A vstřebáváme do sebe tu nádhernou atmosféru a pozitivní energii, která je tady všude kolem. U stánků s jídlem je taky pořád plno, tohle že má být řecká krize? Naopak, tohle je nejlepší lék na jakoukoliv krizi. Lidi se mezi sebou zdraví, objímají se, všichni vypadají šťastně včetně dětí, které si to taky užívají, protože jim rodiče koupí nějakou mlsku a nějakou tretku na památku. Všichni jsou veselí, jedí a pijí, ale ani jeden opilý člověk. Taky tu není žádný policajt, na celý naprosto bezproblémový průběh festivalu dohlíží pouze pořadatelé, kterým jsou k dispozici členové Červeného kříže a pár hasičů.
Kupujeme si nějaké tomatové placky, zabalené v pita chlebu s hranolkami a jogurtem, abychom ochutnali něco, co neznáme, a zase běžíme dál. Střídáme jednotlivé scény, kde se muzikanti asi po hodině mění, a všechno, co jsme zatím slyšeli a viděli, je fantastické jak po hudební stránce, tak i celkovou atmosférou a provedením. U stánku s CD, kde zpočátku bylo celkem prázdno, mají teď docela fofr, protože spousta lidí si kupuje nahrávky hudebníků, kteří tu vystupují. Taky si samozřejmě nějaká cédéčka kupujeme a hned u vedlejšího stánku neodolám a koupím si na památku tričko s logem festivalu.
Pomalu se ale blíží půl dvanáctá, kdy má začít společné vystoupení Rosse Dalyho s učiteli a žáky Labyrinthu. Na programu jsou skladby Rosse Dalyho. Přesouváme se tedy opět do zahrady, dokonce se nám podaří najít docela pěkná místa k sezení, protože i ostatní návštěvníci festivalu neustále migrují a přecházejí od jedné stage k druhé. Je tady dost narváno, lidi sedí na židlích i na trávě, kde se dá, a do začátku vystoupení i během něj neustále přibývají další. Koncert začíná se zpožděním, Ross Daly představuje jednotlivé hudebníky, na což obecenstvo reaguje výkřiky a aplausem, zřejmě jsou tady hodně populární. Sám Ross Daly je na Krétě velmi oblíbený a je zřejmé, že jeho osobnost budí respekt. Všichni muzikanti hrají s naprostou virtuozitou, je vidět, že jsou sehraní, hrají s nadšením a jejich vystoupení je prodchnuto ohromným nábojem a energií, která se přenáší i na nás. Hluboký a nezapomenutelný zážitek. Ross Daly hraje na několik nástrojů a na poslední skladbu si bere krétskou lyru. Nastává vrchol dnešního večera, který je odměněn bouřlivými ovacemi.
Jsou už téměř dvě hodiny ráno, když se zvedáme a míříme zpátky k autu. Tady ale noční život ještě zdaleka nekončí. Prodavači občerstvení sice už pomalu balí své stánky, ale když procházíme po silnici vedoucí nad malým náměstíčkem, kde celý večer hrála krétská hudba a tance, naskytne se nám neskutečná podívaná: dole pod námi na podiu stále hraje krétské tance skupina Krítes, což jsou ti chlapíci v černých košilích a s krétskými šátky kolem hlavy, které jsme prve viděli, celé náměstíčko je narvané k prasknutí, že už by tam neproklouzla ani myš, a přesto jsou mezitím skupinky lidí, kteří se drží kolem ramen a tancují. Nemůžeme se od té podívané i od té úžasné hudby odtrhnout, a tak tam ještě nějakou dobu stojíme a posloucháme a vstřebáváme do sebe tu neskutečnou energii. Úžasná země. Úžasní lidé.
Kolem třetí přijíždíme do Archanes a ještě asi hodinu sedíme a probíráme dnešní večer, protože po tak silném zážitku je nemožné jít hned spát. Poslední noc na Krétě bude krátká.

14. den
Asi v půl desáté vstáváme, posnídáme a definitivně dobalíme kufry. Kolem poledne se jdeme ještě naposledy projít po Archanes, koupíme si něco k jídlu a pak odjíždíme autem na letiště. Na domluveném parkovišti necháme auto, slečně v hlídací budce předáme klíčky, bereme kufry a jdeme směrem k odletové hale.
V tranzitu ještě kupujeme nezbytné pochutiny – víno, olivy, fetu a baklavu a pak už čekáme na letadlo. Odlétáme s asi třičtvrtěhodinovým zpožděním, ale do Prahy přilétáme celkem na čas. Po přistání hlásí letuška venkovní teplotu v Praze – 35 stupňů a celé letadlo propukne v bouřlivý smích.
Doma vybalujeme a pořád máme v sobě ty nádherné pocity z letošní dovolené, umocněné ještě včerejším silným zážitkem v Houdetsi. Slibujeme si, že jakmile to půjde, na Krétu se vrátíme, protože nám tak přirostla k srdci, že se z toho pomalu stává závislost.
Tak na brzkou shledanou, Kréto!