SERIFOS, ...okusit a podlehnout

Slunce pomalu zapadá a jeho zeslabující svit se odráží na hladině egejského moře. Náš trajekt zrovna připlouvá do přístavu Livadi na ostrově Serifos. Blížíme se k molu a zadní vrata trajektu se začínají otevírat. A tímhle okamžikem se začíná otevírat naše další řecké dobrodružství. Netrpělivě nahlížím přes ramena ostatních a poprvé jej spatřuji. Serifos, ostrov o kterém jsem dlouho snil a toužil se zde vypravit. Vrata klesají níže a níže a nám se naskýtá první výhled na přístav Livadi a nad ním si hovící Choru.

Přístav Livadi
Trajekt úspěšně „parkuje“ v přístavu a my se s dalšími turisty dereme ven. Popocházíme po molu trošku dále a hledáme Katerinu, majitelku studií Aliktypo, s kterou máme domluveno, že nás v přístavu vyzvedne. Po chvilce uvidím Řekyni se svým jménem na kusu starého kartonu. Míříme k ní, vítáme se a Katerina nás nakládá do auta. Hned po 200m stavíme a Katerina nás hned seznamuje se svou maminkou, kterou potkáváme, jak vychází z obchodu. Maminka předá Katerině nákup a my se opět rozjíždíme, abychom po 2min odbočili k hotýlku naší milé hostitelky. Aliktypo studios se nachází v boční uličce kousek od moře a je odtud i krásný výhled na Choru. Ubytováváme se velmi rychle. Hodíme na sebe nějaký šat a míříme na první větší seznámení se Serifem. Cesta trajektem nebyla nijak dlouhá, něco přes 2,5hod pohodovou plavbou z Pirea, ale i tak nám docela vyhládlo a tak jdeme poprvé okusit místní kuchyni. Procházíme se po nábřeží a vybíráme tavernu, kde bychom ukojili touhu našich chuťových pohárků po pořádné řecké baště. Naše zkušenosti velí jasně, kde bude nejvíce plno, tam je předpoklad, že to bude to pravé místo. Je pátek, takže plno je skoro všude. Ale i tak mi padá do oka jedna taverna, taverna Takis. Jeden stůl se zrovna uvolňuje. Sedáme si na rozviklané, proutěné, jak jinak než modré židle. Židle se zaboří do písku, proutěný sedák zavrže a já sedíc nakřivo jsem v ráji, řeckém ráji. Přesně tohle miluji, tu autentičnost, tu atmosféru, tu jedinečnost okamžiku. Pochutnáváme si na skvělé chobotnici, mussace, choriatiki a k tomu usrkujeme domácí růžové Serifské víno. Na hladině se pohupují loďky místních rybářů, pomalu nohama prohrabávám již chladný písek a se Zuzkou si užíváme pohodu. Ale tak trochu zatlačujeme slzu. A proč, možná se někdo z Vás zeptá. Důvod je celkem prostý, naše dvě ratolesti jsme nechali doma. Hodná babička se nabídla, že si chce s vnoučaty užít pár dnů, tak jsme toho tak trochu využili. A vydali se na tyhle líbánky „numero dio“. V roce kdy je to 15let co jsme se poznali a 5let od svatby. Přístav Livadi se už zahalil do tmy a my jej po výborné večeři jdeme poprvé lehce prozkoumat. Podél moře se vine místní promenáda, kterou lemují taverny, obchůdky a taky nějaké ty bary. Já se kochám nočním přístavem a Zuzka šmejdí v obchůdcích. Všeho tu je tak nějak v ideálním množství, alespoň my máme ten pocit. Žádná megalomanie se tady nekoná a to je jen dobře. Občas taky nahlédnu do nějakého shopíku. A jsem mile překvapen místní nabídkou. V obchůdcích se to hemží samými místními výrobky. Můžete si nakoupit ručně dělanou bižuterii, kabelky, sandály a já nevím co ještě.
Míříme pomalu k našemu hotýlku, ale mně se na kutě ještě úplně nechce. Když procházíme kolem jednoho z barů, nabízím Zuzce, že zajdeme ještě na drink. Usedáme do Yacht clubu Serifos a po chvilce je objednávka na stole. Koukáme na hladinu moře a přitom usrkujeme z drinků. Loďky místních rybářů a jachty movitějších turistů se pohupují v rytmu malinkých vln. Měsíc se odráží na hladině…, už je skoro půlnoc, ale v přístavu to pořád žije.

Serifos si Vás podmaní svým skrytým šarmem a svou syrovou, až drsnou krásou. Tento nevelký ostrov si našel své místo v tmavých vodách egejském moře v západní části Kyklad. Nachází se ve vzdálenosti 120km jihovýchodně od Athén a v létě ho s přístavem Pireas pojí dobré lodní spojení. Jeho severním sousedem je ostrov Kythnos a na jih od něj se rozkládá ostrov Sifnos. Serifos má rozlohu 75km2 a dnes na něm žije okolo 1400 stálých obyvatel. Většina těchto obyvatel se usadila v Choře a v přístavu Livadi. Další osady jako Kendarchos, Galani, Panaghia či Ramos, mají jen zlomek obyvatel. Podstatným rysem zdejší krajiny je hornatý terén, nejvyšší horou ostrova je vrchol Troulos s výškou 585m n.m. Ráz ostrova určuje vyprahlá, kamenitá půda s nedostatkem vegetace. Okolní hory jsou porostlé pouze nízkou flórou, v podání divokých trav, keřů a bylin. Pouze v malých údolích, kde je i v létě alespoň trochu vláhy, rostou také stromy v podání olivovníků a tamaryšků. Pobřeží ostrova je velmi členité a i proto může egejské moře omývat dostatek pláží.
Podle řecké mytologie na ostrově vyrůstal bájný hrdina Perseus a možná zde žili i Kyklopové. Během 19. a 20. století se na ostrově bezohledně těžila železná ruda a pozůstatky dolů jsou na Serifu viditelné i dnes.

Ráno se probouzím celkem brzy a vyrážím na ranní procházku s cílem nakoupit něco dobrého na snídani. Je něco málo po 6 hod. a slunce začíná vycházet nad obzor. Ranní Livadi je velmi klidné a jen pomalu se probouzí do nového dne. Potkávám jen pár turistů, co si taky přivstali nebo nemohli dospat nového dne. Ale jinak je v přístavu jasná převaha místních. Procházím probouzejícím se Livadi a hledám půjčovnu motorek. Nacházím dvě a špehuji jejich vozový park, abych věděl, kde udělám kšeft. Vybral jsem vítěze, ale ještě mají zavřeno, takže zatím odcházím po svých. Vracím se do centra Livadi a v pekárně si objednám „ena frappe metrio me gala“ a „tyropitu“ a usedám na molo. Usrkávám povzbuzující mok a kochám se výhledy kolem sebe . Na klidné hladině se lehce pohupují loďky místních rybářů a nad nimi se otevírá pohled na Choru. Opravdu úžasné místo na ranní kávu. Užívám si zde klidu a pohody docela dlouho. Kolem 8hod zvedám kotvy, ještě nakupuji vše potřebné na snídani a mířím zpět do hotýlku. Zde už mě čeká Zuzka, která zrovna vstává a očividně se vyspala do růžova. Posnídáme řecké dobroty a jdeme půjčit motorového oře. Vybírám své oblíbené Kymco 125ccm a za chvíli už jedeme pro věci zpět do hotýlku, ať můžeme vyrazit na první výlet. Sbaleno je hodně rychle, protože jsem už pořádně natěšený.

Jižní pobřeží Serifu
Vyrážíme přes Livadi směrem na jihozápad. Za osadou Ramos, se začíná projevovat to, že jsme na Kykladech. Jen co vystoupáme kousek výše, vítr se do nás začíná pořádně opírat a na skútru je to dost nepříjemné. Hlavně pro Zuzku, která vzadu tak trochu vlaje, ale bojuje s tím statečně. Přejedeme kopec, začínáme lehce klesat a cesta začíná lemovat pobřeží Serifu. Naskýtají se nám opravdu úžasné pohledy na egejské moře zařezávající se do pobřeží ostrova . Co chvíli zastavujeme, fotíme a kocháme se. Tedy lépe řečeno, já fotím, Zuzka se kochá. Dojíždíme nad pláž Vaghia , která vypadá opravdu skvostně, ale vítr nijak nepolevuje. Na pláži jsou dost velké vlny, což by nám ani tak nevadilo, rádi skotačíme ve vlnách. Ale horší je to, že vítr zvedá i písek. A podstupovat bodavou masáž hned na první pláži se nám úplně nechce. Otáčíme skútr a míříme zpět do Livadi. Trvá nám to opravdu chvíli, asi za 15min sjíždíme směrem k Livadi a odbočujeme na pláž Livadakia. Je to vlastně městská pláž , protože prakticky bezprostředně sousedí s přístavem Livadi. Ale od přístavu ji chrání mohutný výběžek a tak je na pláži klid. A musím říct, že i když městským plážím úplně neholduji, tak na mě Livadakia dělá opravdu skvělý dojem. Pláž je pokryta hrubším pískem a je z ní nádherný výhled na protější ostrov Sifnos . Podél celé pláže rostou tamaryšky a vytvářejí tak přírodní stín, který opravdu přijde vhod, když se slunce vyšplhá hodně vysoko. Za pláží se objevují první penziony a hotýlky, takže se jde ubytovat přímo v bezprostřední blízkosti. A jak je vidět hodně toho využívají rodiny s dětmi, pro které to je očividně ideální místo. Zůstáváme něco přes hodinku, a když máme za sebou první letošní mořskou koupel, tak to pomalu balíme a vyrážíme zase o kus dál. Ale teď nás nežene kupředu jen touha vidět zase něco jiného, ale taky se ozývá hladový žaludek. Dalo by se občerstvit přímo na pláži Livadakia, třeba u kempu Coralli nebo v baru v centrální části pláže. Ale startujeme motorku a jedeme do Livadi hledat něco k zakousnutí. Je lehce okolo 13hod a Livadi se uložilo k odpolední siestě. Ale hned u cesty před odbočkou do přístavu, parkujeme a dopřáváme si lahodný pita gyros.

Východním a severním pobřežím až k Choře
Ale za chvíli se už zase vydáváme na další toulky. Projíždíme Livadi přes hlavní nábřeží, podél pláže Avlomonas a na konci odbočujeme doleva. Cesta se po chvilce mění ze šotoliny na kvalitní asfalt a to už projíždíme okolo vodní nádrže, která zásobuje vodou celé Livadi. Cesta se vine okolo pobřeží a nám se začínají naskýtat úžasné výhledy na egejské moře, zakusující se do východního pobřeží Serifu . Míjíme pláž Psili Ammos a hned za ní projíždíme okolo další pláže, tentokrát se jménem Aghios Giannis. Ale ani k jedné neodbočujeme. Koupali jsme se asi před hodinkou a navíc obě pláže dnes dosti sužuje meltemi a jsou velké vlny. Na skútru to i při tom větru celkem zvládáme a tak padá rozhodnutí, že budeme pokračovat dále směrem na sever. Dnes si prostě dáme takovou poznávací jízdu po Serifu, když to na koupání tak úplně není. Projíždíme okolo osady Kendarchos, se stejnojemnou pláží ležící pod ní , a cesta se začíná stáčet na východ. Na obzoru se objevuje silueta ostrova Kythnos a my dojíždíme až k odbočce na pláž Platys Ghialos. Zde potkáváme jinou dvojici na skútru, jak tak trochu bezradně kouká na svůj stroj, tedy do jeho nádrže. Zastavujeme a ptáme se, jestli chtějí nějak pomoci. Dozvídáme se, že jim dochází benzín a hledají benzinku. Když jim říkám, že jediná benzinka na ostrově je v Livadi, což je momentálně na druhé straně ostrova, jejich výraz nevypadá úplně optimisticky. Dozvídáme se, že jsou z Athén a na Serifu si užívají prodloužený víkend. Christos mi povídá, že mu ručička na ukazateli paliva ukazuje stav nula. Dívám se na jejich skútr, trošku s ním zakývám ze strany na stranu a slyším, že v nádrži očividně ještě nějaký ten benzín šplouchá. Vytahuji mapu a ukazuji, kde je benzinka. V tom si všímám, že je jejich skútr zaparkovaný v mírném protisvahu. Odtlačím skútr na rovinku, a když otočím klíčkem, tak se ukazatel paliva pohne těsně nad rezervu. Řecké dvojici se tímto okamžikem mění vyděšený výraz na tváři v úsměv. Do Livadi je to asi jen 15km, ale pro jistotu navrhuji, že pojedeme s nimi, kdyby jim ten benzín opravdu došel. Ale Christos říká, že si nemáme dělat starost, že teď už to bude určitě v pohodě a do Livadi určitě dojedou. Rozloučíme se a my pokračujeme dále v naší poznávací jízdě po Serifu. Projíždíme okolo kláštera Taxiarches a dostáváme se až nad osadu Galani. Výhledy jsou opravdu úchvatné a celou cestu otáčíme krk směrem na pobřeží Serifu. Společnost nám dělá také ostrov Kythnos, hovící si klidně na hladině egejského moře. Celá cesta od přístavu Livadi vede podél pobřeží, takže máme opravdu vyhlídkové tempo, při téhle kráse není opravdu kam spěchat. Dojíždíme k osadě Panaghia. Za touto pidi vesničkou začíná cesta opět stoupat vzhůru. Zvládáme několik serpentin, vystoupáme o pár metrů výše a pohledy na pobřeží Serifu jsou zase o fous lepší. Seskakujeme z motorky a jdeme se kochat. Usedáme na velký kámen u cesty a jen tak koukáme do dáli a užíváme si panoramata . Ale za chvíli už zase ukrajujeme další metry z naší poznávací jízdy. Stáčíme se směrem do vnitrozemí ostrova a míříme k Choře. U kaple Aghia Kyriaki se vyhoupneme přes poslední stoupání a začínáme klesat. Zatáčka střídá zatáčku a za jednou z nich…, z ničeho nic a nečekaně na nás vykoukne chlouba ostrova Serifos, … městečko Chora , noblesní dáma oděná do bílé róby. Musím říct, že tenhle výhled mi vzal opravdu dech.
Sjíždíme pomalu níže a za chvíli jsme u prvních domečků Chory . Ale zatím Chorou jen projíždíme, návštěvu si necháváme na večer. Ale už při prvním letmém pohledu vypadá úchvatně. Sjíždíme okolo Chory a cesta nás zavádí do přístavu Livadi. Vítr se uklidnil, a tak parkujeme skútr u městské pláže Avlomonas a konečně si dnes užíváme pořádné koupání v moři. Ale naše myšlenky jsou i někde jinde. Už se nemůžeme dočkat, až se poprvé projdeme uličkami Chory. Hodíme se do gala a už zase sedáme na náš skútr. Míříme vzhůru klikatou silnicí k Choře a taky míříme vzhůru za novými zážitky. V letech minulých jsme navštívili už i jiné kykladské ostrovy a tak nás čeká již několikátá Chora a tušíme, že to bude opět jedinečný zážitek.

Chora of Serifos
Chora se rozprostírá na vrcholu 200m vysokého skalnatého útesu nad přístavem Livadi a patřím k nejpozoruhodnějším z hlavních kykladských měst. Je rozdělena na dvě části, kdy horní část Chory se nazývá Pano Chora a spodní část Kato Chora. Chora má okolo 400 stálých obyvatel, ale v létě se jejich počet navýší, protože část domů místní pronajímají turistům. Pokud si budete chtít dát dobrou večeři nebo sklenku serifoského vína, s největší pravděpodobností se tak stane v Pano Chora. V této části Chory se nacházejí taverny, kafenia a různé obchůdky, a toto vše je soustředěno hlavně v okolí centrálního náměstí. Na samém vrcholku Pano Chora se jako orlí hnízdo rozkládají pozůstatky benátské pevnosti z 15.stol. Nejvyšší část Kastra obepíná nízka zídka a na samém vrcholu se nachází kostel Aghios Konstantinos.
Kato Chora je naopak turismem prakticky nedotčena. Nachází se zde jen domky místních obyvatel a jakýmsi centrem této části Chory můžeme označit prostor okolo kostela Evangelistria, který je také největším kostelem v celé Choře. V Choře se také nacházejí dvě muzea, folklórní muzeum a muzeum zaměřené na těžbu železné rudy.

Procházíme okolo kafenia „Οι Μιλοι“ a poprvé vstupujeme do labyrintu úzkých uliček zdejší Chory . Bloudíme prvními uličkami a pomalu stoupáme výše a výše. A vše je tak, jak je na Kykladech zvykem. Skromné domky přitisknuté jeden na druhý září bílou barvou a kamenité uličky se proplétají mezi sebou. Některé domky září novotou, jiné už osiřely a pohltil je zub času . Ale přece jen je zde trochu něco jinak. Bloudíme zdejšími uličkami už nějakou tu dobu a ještě jsme nenarazili na nějaký ten krámek či obchůdek s všemožnými tretkami. Zdejší Chora očividně srdnatě odolává nátlaku komerčního turismu s velkou odvahou. Ne že by tu nějaký ten krámek či bar nebyl k nalezení vůbec, ale řekl bych, že se dají spočítat na prstech obou rukou. Je vidět, že si Chora žije svým životem a jednoznačně zde dříve narazíte spíše na babičku na zápraží , než na nějakou tu komerci. A o to víc jsme zdejší Chorou okouzleni. Bloudíme jí dále a snažíme se najít zdejší platia, tedy hlavní náměstí. Ale uličky Chory nás uzamkly ve svém bludišti a my se snažíme marně najít cestu ven. Upřímně, vůbec nám to nevadí. Užíváme si to. Ale po nějaké chvíli se nám nakonec přeci jen podaří najít cestu, tedy uličku k náměstí. Platia Pano Chora nezapře, že se nacházíme na Kykladech. Náměstí je opravdu malinké. Je sevřeno okolními domky a kostelem do podlouhlého tvaru. Hlavní dominantou je budova zdejší radnice , která je jako jediná v Choře, vystavěna v klasicistním stylu. A dodává tak náměstí punc výjimečnosti. Prakticky celé náměstí je zaplněno stoly a židlemi zdejších taveren a kafenií. No a jelikož už nám kručí v břiše, usedáme do jedné z taveren na večeři. Než nám stihnou donést jídlo, odbíhám ještě udělat pár fotek. Náměstí se pomalu plní turisty i místními a začíná to zde pomalu ožívat. Což znamená, že v tavernách a kafeniích je asi okolo 20-30lidí. Z nádvoří před kostelem se dočasně stává dětské hřiště a místní kluci válí fotbálek. A my si užíváme tento podvečerní rej u dobrého jídla a domácího vína. Slunce pomalu zapadá a barví bílé domky Chory do oranžovožlutých odstínů. Opouštíme náměstí a míříme hledat cestičku k nejvyššímu bodu Chory. Úzké uličky nás vedou zase jinou částí Chory , ale tentokrát neomylně k cíli. A to hlavně proto, že na každé místní „křižovatce“ je malá směrovka s nápisem Kastro. Stoupáme až ke kostelu Aghios Konstantinos, zvládáme poslední schody a v tu chvíli se nám začínají naskýtat úchvatné výhledy do okolí. Na jedné straně se otevřel výhled na Choru v celé její kráse . Na straně druhé pod námi leží přístav Livadi a na hladině egejského moře je pevně ukotven ostrov Sifnos . Usedáme na kraj zídky a nasáváme atmosféru tohoto úžasného místa. Zapadající slunce za vnitrozemí Serifu tuto atmosféru ještě umocňuje k dokonalosti. Setmělo se a přístav Livadi pod námi rozzářili světla. Míříme zpět do centra Chory a zaujímáme stůl v kafeniu „Στου Στράτου“ na centrálním náměstí . Zvedá se vítr a ochlazuje se. Na to že je začátek července, je na řecké poměry celkem chladno. Zahříváme se rakomelem a užíváme si dozvuky dnešního dne, který pomalu končí.

Východ slunce v Choře - epizoda 1
Je neděle a z repráků se ozývá… Boreí na vgo, boreí na bo, boreí na fýgo kai na xanarthó… ne nejsme na párty. To se mě jen budík na mobilu snaží probudit známou písní Antonise Remose. Těžko se mi vstává, těžko. Ale nakonec mi z postele pomůže Zuzka a to rázným příkazem: „Vstávej nebo spi dál“. Ani se ji upřímně nedivím, je na dovolené a nějaký šílenec jí budí před 5 ráno. Rychle se dávám do kupy a definitivně mě probírá studená voda, kterou si omývám obličej. Zuzku k její radosti nechávám na pokoji v hotelovém pokoji. Odtlačím skútr dále od hotelu, ať nebudím všechny normální lidi. Startuji a vyrážím zpět do Chory. Proč v tak nekřesťanskou hodinu, ptají se možná někteří z Vás. Protože miluji brzké ranní Řecko a obzvlášť brzké ráno v kykladských Chorách. Tohle, pro někoho možná trochu morbidní si užívání Řecka, jsem si oblíbil na naší první dovolené na Kykladech na ostrově Folegandros. Mám tak celou Choru, její uličky, domky, zákoutí a vše ostatní jen pro sebe. Ne že bych byl takový sobec, to ne, ale v tyhle brzké ranní hodiny má Chora jedinečné a nenapodobitelné kouzlo. Proplétám se uličkami Chory a náležitě si to užívám. Nikde nikdo, jen já a „má“ Chora. Dívám se na hodinky a čas se nechýlil. Mířím na samý vrchol Chory ke Kastru. Rozbaluji své fotografické nádobíčko, stíhám to tak, tak… a za chvíli už slunce vykukuje z pod peřiny noci . Chvíli fotím, chvíli se jen tak koukám, ale každý okamžik si vychutnávám na sto procent. Přesně tohle mě neskutečně nabíjí. To místo, ten všude přítomný klid, ta atmosféra východu slunce, ta momentální samota, prostě vše mi v tuto chvíli nabíjí neskutečně rychle mé „baterky“. Připadá mi, že čas zde plyne tak nějak jinak, snad možná i pomaleji. Slunce stoupá nad obzor a zahaluje vše kolem do odstínu teplých barev . Nejdříve se na fasádách bílých domků Chory objevuje oranžová, která poté přechází ve žlutou. Mířím pomalu zpět probouzející se Chorou a začínám potkávat první lidi, jsou to ale jen místní. Je neděle a míří na mši do kostela. Po chvíli mě do nosu praští vůně čerstvého pečiva. Snažím se jít po její stopě, ale úplně se mi to nedaří. Ale později přece jen nacházím zdroj této vůně, místní pekárnu. Vcházím dovnitř, uf… je tu ale vedro. V kamenné peci se peče chleba a řecký mládenec v potu tváře skládá další bochníky na velikou lopatu . Beru si „ενα ψωμι“ (jeden chléb) a další čerstvé pečivo, ale zaplatit musím ve vedlejším krámku. Tohle je jen pekárna, bez pokladny. Mířím pomalu na parkoviště ke svému skútru, ale když vyjdu ze spleti úzkých uliček Chory, narazím na kafenio „Οι Μιλοι“ (Mlýn) . Mé srdce zaplesá radostí, když uvnitř zahlédnu řecké, prošedivělé staříky s dobře pěstěnými kníry jak debatují o životě nad hrnkem řecké kávy. Se slovy „Καλημέρα, Τι κάνετε?“ (Ahoj, jak se máte?) vcházím pomalu dovnitř. Z ramen shazuji svou foto výbavu a tím očividně vzbuzuji dojem, že si jen něco vyfotím a zase půjdu. Ihned mi tak dědové ukazují, že si mohu kafenio vyfotit. Ale já usedám k prázdnému stolu hned u vchodu kafenia a tím se stávám momentálně středem pozornosti. Všichni na mě koukají a přerušují debaty o politice a sportu. A řekl bych, že začínají mluvit o mě. Nevím, zase tak dobře řecky neumím, ale tak nějak je to cítit. A možná taky probírají to, co tady ten cizák asi tak chce. Po chvíli se jeden z mužů zvedá a přichází ke mně. Začíná mluvit něco řecky, ale takhle daleko má řečtina zatím nesahá. Já se zmůžu jen na „ενα φραπε μετριο με γαλα, παρακαλω“ (jedno frappe s mlékem, prosím), ale to očividně stačí a muž mi s úsměvem odchází splnit mé přání. Po chvíli přichází s mou objednávkou a ptá se: „Μιλάτε Ελληνικά“ (mluvíte řecky) a já odpovídám „όχι, όχι, λιγο“ (ne, ne, jen málo). I tohle málo z řečtiny vzbuzuje usměv na tvářích místních mužů. A já se na oplátku ptám: Do you speak English? Ale odezva žádná…, no tak nevadí. Usrkávám frappé, přikusuji kousek pečiva z pekárny a v kafeniu se vrátilo vše do normálu. Dědové se vrátili ke svým diskuzím a já si užívám a nasávám atmosféru tohoto místa. Po chvíli přijde na ranní kávu další Řek. Ihned se dává do řeči s ostatními a ti hned spustí záplavu řeckých slov. Očividně se ta slova týkají mně, protože pokyvují hlavou mým směrem. „Nový“ Řek přichází k mému stolu a ptá se mě anglicky, jestli si může přisednout a jestli mi udělal Maroulis dobré frappé. Dáváme se do řeči a můj nový kamarád Adonis mě představuje ostatním. Začínáme si povídat a po nějaké chvíli dojde i k tomu, že na sebe prozradím, že máme v Řecku rodinu. Rázem můj kredit stoupá a snad se možná stávám i jejich momentálně nejoblíbenější turistou na Serifu. Debata mezi mnou a Adonisem pokračuje dále a probíráme toho docela dost. Před 9 hod se s ním i ostatními loučím a ptám se, jestli mohu dorazit i zítra. Všichni očividně souhlasí, když jim to Adonis přeloží do řečtiny. Startuji skútr a odjíždím s pocitem, že mám za sebou zase další úžasný řecký zážitek.

Pláž Aghios Sostis a Vaghia
Dorazím k našemu hotýlku a v ten moment se rozrazí dveře našeho balkónu, Zuzka už taky vstává. Snídáme a vymýšlíme plán na dnešní den. Při pohledu na olivovníky pod námi je patrné, že i dnes bude dosti foukat. Ale co, jsme na Kykladech, tak to bereme jako fakt a nemíníme se tím nějak zásadně zabývat. Sedáme na skútr a míříme na pláž Aghios Sostis. Je to z Livadi opravdu kousíček, lehce přes 3km. Takže po slabých 10min sesedáme, bereme batožinu a scházíme k pláži. Pláž Aghios Sostis rozděluje útes Vorino Plakoto na dvě části, severní a jižní. Severní část pláže je kamenitá a pokud vane Meltémi, sužuje tuto část pláže silný vítr. A je tomu tak i dnes, vlny jsou docela vysoké. Jižní část pláže je naopak písčitá a zmíněný útes ji chrání před větrem. Usedáme pod tamaryšek, který nám dopřává stín. Podél pláže jich je několik a v parném létě návštěvníkům poskytuje přírodní stín. A prakticky všechny jsou obsazeny. Pláž Aghios Sostis dostala své jméno podle stejnojmenného kostelíka na útesu a je asi nejznámější pláži Serifu a na její návštěvnosti je to znát. Ale na druhou stranu nečekejte hlavu na hlavě. Na začátku července je tu s námi možná okolo 40lidí. Užíváme si koupání v průzračné vodě a dovádíme v mírných vlnách. Poté se vydáváme zpět do Livadi, usedáme do podniku „Souvlakia“ a dopřáváme si pita gyros. Rozmýšlíme, co podnikneme dále. Rozhodujeme se opět zkusit štěstí a vydáváme se zpět na jih ostrova, tak jako včera. Vítr ale vládne Serifu pořád stejně, aspoň nám to tak připadá. Dojíždíme nad pláž Vaghia a k našemu překvapení je zde hladina moře takřka klidná . Asi dnešní Meltémi vane trochu jiným směrem. Sestupujeme na pláž a vybíráme si nejvzdálenější kousek u útesu, kde jsme úplně sami. Plavky necháváme v batohu a naše bílé prdelky se za chvílí koupou pod hladinou moře. No prdelky, tenhle název lze použít jen v případě Zuzky. Já mám sice tuhle část těla taky bílou jako čerstvě natřený dům v Choře, ale nazývám ji ne tak lichotivým názvem . Užíváme si zde celé odpoledne a společnost nám v dáli dělá pouze pár dalších lidí. Slunce pomalu klesá níže a níže a my oblékáme naše již lehce opálené zadní části těla a vyrážíme zpět do Livadi.
Večer trávíme procházkou v přístavu a naše hladové žaludky si přijdou na své v naší oblíbené taverně Takis. Po večeři popíjíme vínko a já se pohupuji na své oblíbené proutěné židli a pozoruji ruch nočního přístavu kolem. A je vidět, že jsme na ostrově, kde nejezdí žádné CK. Největší procento návštěvníků, tvoří samotní Řekové a to hlavně rodiny s dětmi a mladé páry. Z Athén to trajektem nemají nijak daleko. Zbylí návštěvníci jsou se zemí jako Itálie, Francie a také ze Skandinávie. Naprosto zde ale chybí zástupci země, kteří jsou na větších ostrovech prakticky dominantní skupinou turistů. Helmut a Gertruda buď tento ostrov ještě neobjevili, nebo se něco zásadního muselo stát . No a pak jsme tu my, 2 zbloudilí Češi.

Východ slunce nad Chorou - epizoda 2
Dalšího rána se probouzím lehce po 5 a vydávám se opět do Chory na východ slunce. Ale dnes podstupuji malinký výšlap na kopec nad Choru, abych ji měl pěkně jako na dlani. Trošku jsem se opozdil, takže slunce už se pomalu klube nad obzor. Tak, tak stíhám nachystat stativ. Opět fouká a aby z těch fotek aspoň něco bylo, musím stativ zatížit. Za pomocí tašky na foťák a velkého šutru se mi to nakonec podaří. Výhledy odtud jsou opravdu nádherné a je z tohoto místa dobře viditelná celá Chora . Nahoře na kopci a vlevo od něj se rozprostírá Pano Chora a na pravé straně pod kopcem si své místo vybrala Kato Chora. Poté scházím zpět dolů z kopce a mířím na ranní průzkum spletitých uliček Chory. Je sice už kolem 7hod. ráno, ale je tu opravdu klid. Při toulání uličkami sem tam narazím na nějakou tu babičku nebo dědečka, co si zrovna nesou snídani z pekárny nebo uklízejí na zápraží. A z některých domů, už to začíná i vonět. Místní se chystají ke snídani. Domky jsou tak blízko sebe , že občas vidím přímo do kuchyně nebo obýváku. V jednom domku budou na snídani míchaná vajíčka a v druhém už se popíjí ranní káva. Až z toho dostávám hlad. Chvíli přemýšlím, že snad i zaklepu na nějaké dveře a zajdu na řeckou snídani, ale tolik odvahy opravdu nemám. Mé kroky nyní směřují k pekárně a kromě chleba nakupuji také dva kusy nějakého výborného řeckého pečiva. Je to z mírně sladkého těsta, posypané sezamem, zatočené do kruhu a celé je to dozlatova upečené v kamenné peci. S nákupem za celé 1euro, mířím do kafenia „Οι Μιλοι“. Vcházím dovnitř a hned mě všichni zdraví: Καλημέρα Tomas, τι κάνεις? (Dobré ráno Tomáši, jak se máš?) Odpovídám: „Καλά, πολύ καλά…, τι κάνετε? (Dobře, velmi dobře…, jak se máte Vy?). Má řečtina místním bodrým chlapům ihned vytváří úsměv pod šedivými vousy. Dnes už je tu i Adonis, tak si sedám přímo k němu a u Maroulise si objednávám frappe. Adonis mi představuje celé osazenstvo kafenia a je vidět, že dnes už nejsem ten bezejmenný cizinec. Probíhá všeobecná diskuze a to většinou tak, že se mě někdo na něco zeptá řecky, Adonis mi to přeloží do angličtiny a já odpovídám anglicko-řecky, což vyvolává mnohdy hlasitý smích, ale na druhou stranu se mi dostává i obdivu za snahu. Pro jistotu vše překládá Adonis zpět do řečtiny, abychom se opravdu nějak domluvili. Trávím zde opravdu moc hezké chvíle a probereme to, co jsme včera nestihli. I to, že Adonis pracuje v taverně svého bratra v centru Chory. A dostávám nabídku, že se máme někdy se Zuzkou stavit na večeři. Před 9 se s mými přáteli loučím a vracím se zpět do Livadi. Zuzka už je taky vzhůru a na balkoně našeho pokoje už je nachystaná snídaně a čeká se už jen na mě a čerstvé pečivo. Snídáme a společnost nám dělá náš věrný přítel zde na Serifu a to „přítel“ jménem Meltémi. Je to pořád stejná písnička…, fouká, fouká a to tak že celkem dost. Koukám do mapy a hledám nějakou tu pláž, která by byla pořádně chráněna od severu nějakým útesem. A nacházím pláž Kalo Ampeli. No paráda, tam jsem stejně chtěl brzo zajet. Zuzka sedící naproti mně popíjí džus a z jejího výrazu je vidět, že moc nevěří tomu, že je tady na ostrově nějaká pláž, kde by opravdu nefoukalo.

Pláž Kalo Ampeli
Balíme batožinu a vyrážíme. Podstatná výhoda Serifu a podobně malých ostrovů je v tom, že je to všude kousek. Nad pláží parkujeme skútr jen po necelých 4km. A už za jízdy na skútru bylo vidět, že na pláži nefouká a nebo jen mírně, protože hladina moře byla naprosto klidná. Nahazuji batoh na ramena a scházíme po pěšince směrem k pláži. Ale je to kousek, mapa ukazuje 600m. Pocitově mi to přijde více, ale netrvá to opravdu dlouho. Na začátku zdejší "μονοπάτι" se nám pláž ztrácí z dohledu, ale vede nás vyšlapaná stezka podél kamenitých zídek. Když projdeme kolem kaple Sotiras, objeví se pláž přímo pod námi . A musím říct, že je jedním slovem úchvatná. Výhledy jsou opravdu famózní , alespoň pro nás určitě. Ihned ji prohlašujeme za nejkrásnější pláž, co jsme na Serifu zatím viděli. Po chvíli jsme dole a opravdu se asi stal Serifský zázrak. Na pláži se nehne ani zrnečko písku a je BEZVĚTŘÍ. Odhazuji batoh a v návalu radosti a dočasného šílenství popadám Zuzku do náruče a běžím s ní do moře. Štěstí, že už se stačila vysvléci do plavek. Dovádíme v klidných vodách a užíváme si pohodičku. Vzhledem k tomu, že je pláž Kalo Ampeli přístupná pouze po svých, jsou zde s námi pouze další 3 páry. Až už máme cachtání se v moři dost, vydáváme se na pláž hledat kousek stínu. Ale vzhledem k tomu, že už se slunce dostalo nad útes a na pláži nejsou žádné stromy, tak to aby člověk pohledal. Nakonec se nám přece jen podaří schovat pod převisem skály. Zabrané místo zde má už i někdo jiný, ale další stín už tu opravdu není a slunce už pálí opravdu fest. Odpočíváme, užíváme pohodičku a po chvíli k nám míří párek naturistů, co připlaval odněkud z moře. Upřímně musím říct, že jsme celkem znervózněli. A naše nervozita byla tím vyšší, čím blíže byli naturisti k nám. No nic, už byli tak blízko, že nebylo úniku a musel přijít kontakt mezi námi…, oční kontakt . Upřímně, snažil jsem se dívat jen do očí, ale ostatní nešlo přehlédnout. Už jsme se chtěli zvedat a uvolnit místo, byli tady dříve než my. Ale bylo nám řečeno, že je to v pořádku, že tady můžeme zůstat. Očividně byli více v pohodě než my, přece jenom to byli naturisti a pro ně je vlastně nahota úplně normální. O tom přesvědčil i fakt, že oba dva si oblékli pouze spodní díl oblečení a dáma zůstala v jistých partiích nezahalena. Sedli si vedle nás a dali se s námi ihned do řeči. Než jsem poprvé zvedl oči před sebe, byl jsem dost nesvůj. Ale dáma byla v tomhle asi celkem dost zběhlá a své bujné vnady v letech brilantně schovala za pokrčená kolena . Musím, ale jinak říct, že to byl moc milý a vtipný párek Italů. Když se dozvěděli, že jsem z ČR, tak hned říkali, jak máme krásnou zemi a že naprosto milují Franze Kafku. Proklábosili jsme s nimi dobrou půlhodinu a dozvěděli jsme se, že jsou v Řecku už měsíc. Nejdříve byli na Folegandru, poté na Sifnu a teď tráví svou dovolenku na Serifu. Když nám tohle sdělovali, tak jsem přemýšlel, jak se taky stát italským důchodcem . Upřímně musím říct, že jsem jim záviděl. Poté se s námi rozloučili a již oblečení odešli. My si ale užívali skvělou pláž Kalo Ampeli dále . Já šel šnorchlovat a Zuzka se rochnila těsně u břehu a poté domů a svým známým posílala provokativní fotky od moře. Ale pak už jsme taky sbalily svých pár švestek a vydali se zpět ke skútru. Často jsme se otáčeli a pozorovali úžasné panoramata a vzdalující se pláž. Z toho malého výšlapu jsme ale dostali takový hlad, že jsme sjeli zpět do Livadi a dopřáli si něco řeckého na zub.

Pláž Koutalas a průzkum bývalých dolů
Pak jsme opět osedlali našeho motorového oře a vydali se na další toulky po Serifu. Míjíme osadu Ramos a nad pláží Kalo Ampeli se cesta po pobřeží Serifu začíná stáčet na západ. Sjíždíme okolo pláže Vaghia a hned za zatáčkou se objevují pláže Ganema a Koutalas. Sjíždíme k pláži Koutalas a usazujeme se ve stínu tamaryšků. I na koupačku opět dochází, no a pak se Zuzka rozhoduje, že bude chytat bronz. Já téhle činnosti úplně neholduji a tak beru foťák a jdu prozkoumat pozůstatky dolů na železnou rudu. Vycházím nad pláž Koutalas, chvíli jdu po cestě a snažím se najít nějakou cestičku po úpatí útesu. Ať se dívám, kde se dívám, všude rostou samé trnité keře. Ale pokud se chci dostat blíže, nezbývá mi nic jiného než přeskočit svodidla a zkusit se těmi keři nějak prodrat. První úspěšně překonané keře mi dodávají elán a odvahu a scházím nejpříkřejší část útesu. Ale poté již přituhuje, keře zde tvoří jakési nepropustné shluky a překonávat je jde pouze přeskokem. Každý můj skok je doprovázen menším či větším jekotem, podle toho o jak velký osten zavadím nebo se napíchnu. Řeknu Vám lidi, to byl ale debilní nápad. Svou snahu o zdolání této cesty končím ve chvíli, kdy dopadnu svou nohou do jednoho z keřů a jeho osten mi propíchne podrážku sandálu a zapíchne se mi do nohy. Vyjeknu jak prvorodička a do úst se mi derou slova pojmenovávající lehké ženy. Nohy mám sedřené do krve a z paty mám asi cedník. Dosáhl jsem částečného cíle a jsem u letitého pásového dopravníku . Ale k mostu už opravdu nejdu, tedy neskáču. Ani nevím, jak se dostávám zpět na cestu a kulhavým krokem mířím zpět na pláž Koutalas. Ošetřuji své rány koupelí v moři a při mém povídání, co se mi přihodilo, se Zuzka střídavě směje a kroutí hlavou. No nic, balíme to a sedáme na skútr. Jelikož toho asi nemám pořád dost a zároveň už tolik nefouká, tak navrhuji cestu směrem na severovýchod ostrova. Po 3km míjíme odbočku na pláž Meghalo Livadi a začínáme stoupat do zdejšího pohoří. Výhledy zpět na jižní pobřeží Serifu jsou okouzlující . Po dalších pár kilometrech se jinak pohodová cesta začíná měnit v neočekávané dobrodružství. Projíždíme pod Profitis Illias, nejvyšším bodem Serifu a vítr se snaží o naše setkání se silnicí. Jakmile jsme vyjeli na pláň nekrytou žádným kopcem, vítr tak zesílil, že mám co dělat, abychom opravdu nespadli. Nejhorší je, že jsou to často poryvy a opravdu silné. Nezbývá nic jiného než to prostě projet, vracet se nemá smysl. Vítr s námi fakt mává a Zuzka vzadu občas vykřikne. Upřímně i já mám fakt strach, že nás to sfoukne. Nakonec to asi i s pomocí řeckých bohů zvládáme a jakmile začne silnice klesat, vítr podstatně zeslábne. Sjíždíme okolo Chory a cesta nás už v poklidu zavede až do Livadi. Odpočíváme na balkóně a přemýšlíme co s načatým podvečerem. Nakonec se vydáváme do Chory. Sotva vyšlapeme schody na náměstí, potkáváme Adonise a ten nás hned zve na večeři do taverny svého bratra , kde pracuje. Taverna se jmenuje Luis, po Adonisově otci. Otevřeli ji před 3lety, kdy ji přestavěli z obchodu se smíšeným zbožím, který už neprosperoval. Trávíme zde skoro celý večer u dobrého vína a skvělého jídla. Nakonec si k nám a Adonisovi přisedá i jeho bratr. Byl to úžasný večer, který zakončujeme procházkou bludištěm uliček Chory.

Východ slunce v Choře - epizoda 3
Ráno se probouzím opět časně a mířím opět do Chory. Mám tu ranní Choru fakt rád. Hledám zase jiné místo na pozorování a focení východu slunce. A chtělo by to nějaké autentické místečko mezi domky s výhledem na moře. Po chvíli takové nacházím, usedám na schody a čekám, až se slunce probudí do dalšího dne. Společnost mi dělá akorát místní kočka se svými koťaty, které se rozutekly, když mě zahlédly. Ale jakmile zjistili, že jim ode mne nic nehrozí, vrátily se zpět do svého pelíšku o tři schody níže. Slunce se probudilo ze snů a začalo stoupat nad hladinu egejského moře. Musím říct, že krásnější východ slunce jsem možná ještě nezažil . Bylo to dáno jak místem, tak i atmosférou…, všecko si prostě sedlo a já si to užíval plnými doušky. Opět nezapomenu navštívit své přátele v kafeniu „Οι Μιλοι“. Tentokrát tu Adonis není, asi dospává naši včerejší párty v taverně . Ale objevil se zde Giorgos. Dozvídám se od něj, že žil 20let v Londýně, ale potom se stejně vrátil na svůj rodný Serifos i s celou rodinou. A upřímně, ani se mu nedivím, je to opravdu nádherné místo. Povídáme si a já vyzvídám nějaké informace o ostrově a on zase ode mě, jak to chodí u nás. Vracím se, samozřejmě i s čerstvým pečivem z oblíbené pekárny, do hotýlku a se Zuzkou u snídaně přemýšlíme nad dnešním plánem. Oba se shodujeme, že dneska dáme spíše odpočinkový den a nebude to žádná divočina jako včera.

Pláž Karavi a Livadakia
Vydáváme se na pláž Karavi, která leží kousíček za Livadi. Je to moc příjemná písčitá pláž , kterou dělí útes Paraga od další pláže a to jménem Livadakia. A jsme zde opět skoro sami. Střídavě lenošíme a čachtáme se v moři. Až nás to zde přestane bavit, míříme na vedlejší pláž Livadakia. Tady si dáváme lehký oběd v místním plážovém baru. Sluníčko a to nic nedělání nás asi unavilo natolik, že oba na chvíli usínáme ve stínu pod tamaryškem. Zuzka se poté začte do své oblíbené knihy, ale mě to zevlování přestává pomalu a jistě bavit. Beru výbavičku a jdu šnorchlovat. Pod hladinou je dnes celkem živo, některé kousky by byly vhodné i k obědu, ale samy mi do rukou skočit nějak nechtějí. Při prozkoumávání okolí zahlédnu kousek od sebe jachtu s červeno-bílou vlajkou, částečně omotanou okolo stožáru. Takže netuším, jestli je osazenstvo jachty polské nebo české. Když připlavu blíže, uvidím kousek modrého klínu a záhada je rozluštěna, jsou to krajani. Na jachtě vidím partu chlapů, tak se rozhoduji, že je zajdu navštívit. Připlavu blíže, chytám se schůdků a volám: „Čau, chlapi, můžu na návštěvu?“ Jsou celkem udivení, ale hned mě zvou nahoru. Vyškrábu se za nimi a hned dostávám do ruky pivo se slovy. „Tady máš ty potápěči, ať nám nelekneš.“ Usrkuji Mythose a chlapi se ze mě dělají srandu, jestli jsem připlaval po Dunaji přes Černé moře. Dozvídám se od nich, že jsou na plavbě okolo Kyklad a moc si to pochvalují. Jen, že by ten vítr nemusel být tak velký, že na otevřeném moři je to fakt síla. A ani jeden z nich nebyl ušetřen tomu, aby se mu z toho neobrátil žaludek. Po chvíli se otáčím směrem ke břehu a dívám se, jestli mě už Zuzka nehledá. No a je vidět, že se dívá kolem a hledá můj oranžový šnorchl. Tak na ni začnu mávat jak na prvního máje a po chvíli si mě všimne a zamává mi taky, abych věděl, že si mě všimla. Klábosím dál s chlapama, popíjím druhého Mythose a z podpalubí se vysouká kapitán. A dozvídám se, že mají menší problém, že jim nedobíjí alternátor. A navíc nemají správný klíč, aby se k němu mohli dostat. Ptají se, jestli zde někoho neznám, kdo by jim mohl půjčit správný klíč. Říkám, že ani moc ne, ale že Řekové jsou moc ochotní a že jim určitě někdo pomůže. A pokud ne, tak v přístavu jsem viděl železářství a tam, že ho určitě budou mít. Bereme o číslo menší klíč a s dalšími dvěma chlapy skáčeme do vody a plaveme zpět na pláž. Míříme do půjčovny surfů a místní týpek podobný Boby Marleymu, akorát se světlejší kůží, se prohrabává svým nářadím. Ale klíč správné velikosti taky nemá. Ale i tak se snaží pomoci, jak může. Spolu s dvěma chlapy z jachty sedá do svého člunu a i se svým kufrem na nářadí míří společně na jejich loď. Já už z pláže sleduji, jak po chvíli sedají zpět do člunu a míří do přístavu, asi nejspíše do železářství.

Jak jsem dostal dárek
My se vracíme zpět do Livadi a podvečer trávíme v přístavu. Večeři si dopřáváme v naší oblíbené taverně Takis , kde nás už dobře znají. Když máme plné žaludky, procházíme obchůdky a hledáme vhodný suvenýr, co bychom si dovezli domů. Večer zakončujeme osvěžujícími drinky v jednom z barů na břehu moře. Potkáváme zde i "naši" Katerinu s manželem. Přisedají si k nám a vedeme družnou diskuzi. Po nějaké době oba zjišťují, že jsem tak trochu cvok do Řecka a oběma to vytváří úsměv na tváři. Povídám jim, že mám i pár oblíbených řeckých interpretů a mezi mé nejoblíbenější patří Antonis Remos. A že mám jeden z jeho hitů i jako vyzvánění na svém mobilu. Katerina se začne usmívat a po chvíli mi říká, že její velmi dobrá kamarádka je manažerkou Antonise. A hned v zápětí mi povídá, že ji mám dát svou adresu, že mi pošle jeho nové CD. Asi špatně slyším, tvá kamarádka, že je manažerkou Antonise? A že mi pošleš jeho CD... říkám si překvapeně v duchu. Povídáme si dále a všichni spolu trávíme příjemný večer. Když Katerina s manželem odejdou, tak se ještě ptám Zuzky jestli se mi to nezdá. No jaká je pravděpodobnost, že někoho takového potkáte? Mám to ale štěstí… Po měsíci mi přichází z Řecka balík a v něm ne jedno, ale rovnou pět CD od Antonise Remose.

Východ slunce v Choře - epizoda 4
Brzy ráno se opět vydávám do Chory. Tentokrát jedu o něco dříve, abych stihl nafotit Choru ještě zahalenou do tmy. Vycházím na kopec nad Choru a stihl jsem to. Slunce ještě spí, Chora také a já tak mohu pořídit nějaké to noční foto . Poté si jdu ještě vychutnat poslední východ slunce nad Chorou . Naše dny na Serifu se pomalu krátí a dnes jsme tu předposlední den. A zítra už nebudu mít skútr, ani tolik času, abych mohl do Chory zajet. Vystoupám až ke Kastru a usedám na malou zídku. Foťák nechávám v kabeli a jen se kochám a nasávám atmosféru. A za chvíli už tiše sleduji představení, ve kterém hraje hlavní roli slunce a zdárně mu sekunduje moře. Posedím, než se slunce dostane nad obzor a poté scházím Chorou až ke kafeniu. Vevnitř už sedí všechny známé tváře včetně Adonise, Giorgose a Maroulise. Povídáme si a je zde úžasná nálada tak jako jiné dny. Ale mě je na duši celkem smutno, opravdu mi to zde přirostlo k srdci a bude mi to doma chybět. Požádám Adonise, aby všem ostatním řekl, že dnešní ranní kávu platím všem já. Za to, že jsem tu s nimi mohl těch pár dnů každé ráno být a že mě takhle vzali mezi sebe. Když odcházím, tak mě Maroulis i Adonis obejmou a Adonis mi říká, že na mě budou vzpomínat a že doufají, že někdy zase přijedu. Upřímně musím říct, že v ten daný moment jsem měl slzy skoro na krajíčku. Díky chlapi…

Pláž Aghios Giannis
Dopoledne se vydáváme na pláž Aghios Giannis , která se nachází na východní straně Serifu. Je to moc příjemná pláž s hrubším pískem, která je v celé délce krytá vzrostlými tamaryšky. Jsme zde skoro sami, protože většina lidí zůstala na vedlejší pláži Psili Ammos. Tato pláž je daleko známější a je mnohdy řazena mezi nejkrásnější pláže Serifu. A v roce 2003 tuto pláž dokonce týdeník „The Sunday Times“ vyhlásil nejkrásnější pláži Evropy. Upřímně, je to moc krásná pláž, ale nás zaujaly na Serifu spíše jiné a to hlavně pláž Kalo Ampeli.

Osada Meghalo Livadi
Odpoledne se kola našeho skútru otáčejí směrem na jihozápad ostrova, míříme do osady Meghalo Livadi, u která se nachází pláž Mavri. Za plážemi Ganema a Koutalas se začíná krajina Serifu proměňovat a okolní skály se barví to tmavších barev, místy jsou to odstíny tmavě šedé až šedozelené. Do úbočí zdejších hor jsou viditelně vytesány štoly starých dolů na železnou rudu a je jich zde opravdu dostatek. Značka nám ukazuje směr další cesty a my začínáme sjíždět do osady Meghalo Livadi . A čím jsme blíže pobřeží, tím je znatelnější, že nás zde čeká něco jiného než v ostatních částech ostrova. Pláž je pokryta velmi jemným pískem zelenošedé barvy, který barví moře do tmavých odstínů barev. A celé blízké okolí se také vyznačuje stejnými barvami a to vše místy působí až lehce depresivně. Ale za to, má tohle místo pořádně velkou dávku jedinečnosti. Za pláží se nachází také malinká osada a pozůstatky stavení z doby, kdy zde ještě byly funkční doly. Nacházíme polorozbořenou správní budovu a rozpadlé dělnické domy. Autentičnost místa je až mrazivá, skoro to zde vypadá jako by odsud horníci odešli nedávno a ne v 60. letech minulého století. Těsně u pláže se můžete také občerstvit ve dvou tavernách. Nad pláží se nachází starý železný most, který dříve sloužil pro nakládku železné rudy přímo na lodě. Jsou zde i poslední těžební vozíky a zbytky železnice . Opravdu netradiční místo a velmi magické. Musí odtud být nádherný západ slunce, ale ten si necháváme na někdy jindy, aspoň budeme mít o důvod více se na Serifos vrátit.

"Řecké ostrovy, které jsou dnes symbolem bezstarostné dovolené, byly v minulých dobách často místy plnými zoufalství a beznaděje. Na Serifu, kde byla v polovině 19. století zahájená průmyslová těžba železné rudy, zahynuly údajně stovky až tisíce horníků, nucených pracovat v nesnesitelných podmínkách. V roce 1916 horníci vstoupili do stávky za lepší pracovní podmínky a zvýšení mezd. Proti nim byla vyslána milice, která zastřelila čtyři ze stávkujících. Horníci, jejich ženy, a dokonce i jejich děti odpověděli zuřivým protiútokem a zabili několik policistů. Krátce poté se pracovní podmínky zlepšily, ale sny horníků o dělnickém družstvu se nikdy nenaplnily. V šedesátých letech pak byly doly uzavřeny. V Meghalo Livadi dnes stojí pomník čtyř zastřelených horníků a letos uplynulo 100 let od téhle smutné tragédie." Citace z knihy Řecké ostrovy od vydavatelství Lonely planet.

Večer v Livadi a Choře
Vracíme se zpět do Livadi a když už jde slunce pomalu spát, vydáváme se na poslední podvečerní touláni přístavem. A užíváme si to, nakupujeme plno suvenýrů a dárků. A obzvlášť pečlivě vybíráme dárky pro naše ratolesti. Večeři si užíváme opět v taverně Takis a dopřáváme si vynikající čerstvé ryby a další lahůdky zdejší kuchyně. Při toulání přístavem Zuzce navrhuji, že bychom celý tento úžasný týden mohli zakončit u skleničky vína v Choře. Nápad se setkává s úspěchem a tak ještě po 9 večer míříme do Chory. Přicházíme ke kafeniu „Στου Στράτου“, ale je plno. Jsme celkem zklamáni, zakončovali jsme zde skoro každý večer v Choře. Ale za chvíli si nás všímá jeden z číšníků a říká: „Περιμένετε“ (počkejte). Po chvíli přináší malý, kulatý stůl a dvě žídle. Usazuje nás do rohu náměstí a my si tak můžeme opět vychutnávat večer v našem oblíbeném podniku u láhve vynikajícího vína. Večer už celkem pokročil a i zdejší kafenio s pomalu vylidnilo . Přichází číšník Giorgos, s kterým jsem si povídal už v minulých dnech a přináší nám rakomelo. Povídá, že je to na účet podniku, pozornost pro věrné zákazníky od majitele. Giorgos si k nám přisedá, připíjí si s námi a dáváme se do řeči. Po nějaké chvíli přináší další rundu a po třetí várce už raději říkám, že mě ještě čeká cesta na skútru do Livadi. Usmívá se a říká, že to tedy stačí. No musím říct, že jsem to zarazil celkem v pravou chvíli. Loučíme se s Giorgosem i ostatním osazenstvem kafenia a míříme ještě mírně vystřízlivět do uliček Chory. Dojdeme až ke kastru a pozorujeme zde nádhernou oblohu plnou hvězd.

Je lehce po poledni dalšího dne, lodní vrata se zavírají a trajekt se vzdaluje od břehů ostrova.
Tímto končí náš letitý sen o Serifu…, sen, který se proměnil ve skutečnost a který naplnil všechna naše očekávání.
Σας ευχαριστώ πολύ (Děkujeme mockrát)