Napříč Kythirou

Pravilo moře: „Země, ty rozkošná, miluji tě, buďme zcela svoji! Dej se pevně obejmout, vlož své ruce kolem šíje mé, přimkni se ke mně a stul se v mém náruči, ať jedno tělo jsme, má krásko rozmilá!“

Pravila země: „Ach ne! Mne nevábí tvá síla a velikost. Mne děsí, že’s chladné a nelítostné. Že studené a němé je všechno, čím vládne tvá moc!“
( Z pohádky O moři a o zemi.)
.
Něco málo na úvod...
Miluji moře, miluji přírodu a miluji Řeky. Tím je řečeno vše! Někde jsem se ale dočetl, že existují dva druhy turistů. Ti první se stále vracejí na stejné místo a snaží se je dopodrobna prozkoumat. Ti druzí pak provozují tzv. “country hopping.” (Fuj, ten název se mi ale vůbec nelíbí!) Ale znáte to, člověk je tvor od přírody zvídavý, proto rád poznává nové a neokoukané. Nebudu se přece spoléhat na to, že v příštím životě něco doženu a navíc mne děsí představa, že se v něm narodím třeba jako Eskymák! “Carpe diem,” ano to je mé životní krédo, a tím se řídím! Počítám se tedy spíše ke druhé skupině a hned na sklonku léta netrpělivě čekám na novinky v nabídce cestovních kanceláří. Jednou z nich se v minulém roce stal menší osamocený ostrov mezi Peloponésem a Krétou s trochu neobvyklým názvem – Kythira.
Kythira, Kythéra, či řecky Κύθηρα... Co se o něm vlastně ví? Říká se mu (podobně jako Kypru) Afroditin ostrov, ale jeho vlastní název pochází zřejmě ze zkomoleného slova Cerigo. V minulosti těžce zkoušený ostrov leží 23 km jihovýchodně od mysu Maleas na Peloponésu. Náleží k Jónskému souostroví, ale jeho břehy omývají vlny jak moře Jónského, tak i Středozemního. Z toho důvodu se tu dá objevit něco z Kyklád, Jónských ostrovů i z Kréty. Na ostrově lze nalézt tradiční vesnice, odlehlé zátoky s krásnými plážemi, historické hrady a mosty. Je tu krásná příroda s malebnými roklemi, lesy, jeskyněmi a k vidění jsou tu dokonce i malé vodopády.
Těch pár informací jsem vyčetl z dostupných zdrojů a docela mne to navnadilo. Další údaje jsem shrnul mimo vlastní text v závěru. Na veřejnosti je ostrov málo známý a podrobnější informace o něm se sháněly docela složitě. Ale máme tu náš web a spoustu dobrých kamarádek a kamarádů. Díky jim se mi nakonec podařilo ještě před odletem utvořit malou představu o ostrově. Vám všem za to patří dodatečně můj dík!
„Normální“ veřejnost nemá většinou o existenci tohoto ostrova ani potuchy . I Laďka se mne neustále až do odletu ptala:“A jak že se ten ostrov vůbec jmenuje? A kde to je?“ To, když se jí známí na něj dotazovali a ona nevěděla, co odpovědět.
Všechny získané informace a recenze o ostrově byly ale veskrze kladné a nám už nezbývalo, než se těšit, těšit, těšit...

Den první. I v pohodovém Řecku natrefíte na tvrdého byznysmena.
(Přílet, uvítání, půjčení skútru, pláž Kaki Lagada.)

Po mezipřistáním na Kalamatě (Peloponés), kde vystoupila část osazenstva letadla, jsme se zanedlouho dočkali i my. Letiště na Kythiře je malinké a provoz minimální. Takže jsme se tu dlouho nezdrželi a už po chvíli odjíždíme připravenými autobusy k ubytovacím zařízením. Za necelou půlhodinu nás autobus vysazuje na silnici pod apartmány v Agia Pelagii. Je to odtud už jen kousíček, ale do prudšího kopce. Majitel na nás ale přesto čeká s dodávkou a těch směšných třicet metrů s našimi zavazadly k apartmánům popojede. Milé gesto! Záhy nás čeká další příjemné překvapení. Majitelka nás vítá malým pohoštěním s přípitkem a přeje příjemný pobyt. Nevycházíme údivu a už si ani nevzpomínám, kdy se nám něco podobného přihodilo. Zatímco Laďka po náročném nočním cestování odpadla na postel a usnula jak špalek, já šel domlouvat půjčení skútru. Nebyla to zrovna snadná záležitost. Majitel půjčovny byl tvrdý a nesmlouvavý byznysmen (s podobným týpkem jsem se jna svém putování po řeckých ostrovech dosud nesetkal) a jen těžce se lámal. Po dlouhém smlouvání sice odjíždím na vytouženém skútru, ale za cenu auta třídy A na jiných ostrovech. Jediné, co se mi podařilo z chlápka vydolovat bylo, že zbytek dnešního dne mám zdarma. „No, alespoň něco,“ myslím si v duchu. Naštěstí byl skútr zánovní a jedinou komplikací bylo, že mu chyběl zadní kufr. Ale ten tu na ostrově neměl skoro žádný.
Nádrž skútru je plná a čas běží. Nakládám rozespalou Laďku a frčíme. Je už po poledni, proto volím narychlo některou z bližších pláží. Tou je Kaki Lagada (nebo chcete-li Langada), jen pár kilometrů od našeho letoviska Agia Pelagia. Asfaltová cesta podél pobřeží se v posledním úseku mění na hlinito-štěrkovou. Proto nechává většina návštěvníků svá přibližovadla už u předchozí pláže Lagada(Langada). My to ale nakonec zvládáme až k ní. Pláž samotná je svým vzhledem trochu ojedinělá. Z jedné strany moře a z druhé úzký kaňon s lagunou. Pláž zde tvoří pouze úzký kamenný předěl mezi nimi. Lehce zakalená zelenkavá barva vody v laguně kontrastuje s průzračnou namodralou vodou v moři. Už ale vidíme, že tu nebudeme sami. Potkáváme zde známou dvojici z našeho webu. To ještě nevíme, že tomu bude během našeho pobytu na ostrově vícekrát. Zkrátka, stejné informace = stejné nápady. Musíme se tomu společně zasmát!
Nejprve zkoušíme moře. Voda je chladnější, ale příjemná. Už trochu méně příjemné jsou kameny na jejím dně. Zkouším proto zelenou lagunu. Tady je voda o něco teplejší, ale usazeniny na jejím dně se při chůzi víří a kalí vodu. Laďku laguna moc nenadchla a šplouchá se raději v průzračném moři, kam ji po chvíli následuji i já. Druhá dvojice (říkejme jim třeba „Kopečkovic“) nás mezitím vystřídala v laguně. Vidím, že se dostali mnohem dále než já. Mají s sebou fotoaparát a nadšeně si to tam z vody fotí. Po chvilce se vrací i oni a s potutelným úsměvem se mne ptají, zda jsem si nevšiml na konci laguny ležícího chcíplého kozla! Brrrr, tak tam už mne nikdo nedostane! Kaňon, ve kterém se ale laguna nachází je velice úchvatný a celá scenerie je velice fotogenická.
Soutěska, ve které laguna leží, má i svoji historii. Osmanští piráti pod vedením Khayreddina Barbarossy se tu v roce 1537 vylodili a kaňonem (kterému se proto někdy říká Barbarossův) vysmýkali svá těžká děla až k tehdejšímu hlavnímu městu Agios Dimitros, které soustředěnou palbou z okolních skal celé rozstříleli. Proto je tato soutěska někdy nazývána Barbarossovým kaňonem. Ale ruku na srdce, kdo tuhle soutěsku viděl zblízka, těžko tomu uvěří.
Cestou zpět zastavujeme u pláže Lagada. Klasická rovná kamínková pláž s lehátky, slunečníky a plážovým barem. Opodál brumlá elektrocentrála. Skoro nikdo tu není. Obsluha chce za pobyt na lehátkách 10 Euro. Nechce se nám kvůli půlhodině pobytu smlouvat a po vypití frappé raději mizíme. Mimochodem, ani to frappé tam za moc nestálo!
Na zpáteční cestě upoutává naši pozornost osamocená lavička na pobřeží. Usedáme, koukáme na nedaleký Peloponés a vstřebáváme své první dojmy z ostrova. Cestou do Pelagie vidíme ještě pár pláží. Jedna malá (Lorentzo) se nám docela líbila, ale vidíme, že ji pro sebe zabral italský pár nudistů, který si tam dokonce postavil i stan. Takže nic.
Večer nás ještě čeká schůzka s delegátkou v jedné místní taverně, ale dlouho se tu nezdržíme. Kupujeme v místní gyrosárně dva pita-gyrosy a ve vedlejším supermarketu vychlazené pivko. U pokladny stojí sympatický děda, který se s námi rozloučí českým:”Děkuji! Nashledanou!” Na oplátku jsme se jej snažili naučit počítat česky do desíti, ale nevím, jestli to nakonec zvládl.
Na terásce apartmánu se dnes večer výjimečně dlouho nezdržujeme. Po náročném cestování a probdělé noci jdeme brzy spát.

Den druhý. Klenoty ostrova.
(Pláž Kaladi, Avlemonas a Diakofti.)

Ráno, ještě před rozedněním, mne probouzí ptačí štěbetání. Někde poblíž tu zřejmě hnízdí vlaštovky a na kabelu visícím před naším oknem si aktuálně sdělují, kde jsou nejlepší mouchy. Alespoň nepotřebuji ráno budíka, když si chci přivstat a vyfotografovat východ slunce. U nábřeží je zídka, na kterou umisťuji fotoaparát a pak už jen čekám, až se oranžový kotouč vyhoupne z bílé peřiny oparu a nabere na intenzitě.
Po bohaté snídani se vydáváme k pláži Kaladi. Míjíme dvě benzínky za Potamosem a pro jistotu ještě kontroluji stav nádrže. Ta je ale po včerejšku skoro plná. V Aronidiace odbočujeme z hlavního směru na Diakofti. Stejným směrem je i letiště a Avlemonas. Před výjezdem z vesnice se ale ještě zastavíme u hezkého místního kostelíka.
Pak už bez přestávky až k pobřeží, kde se silnice rozdvojuje. Odbočujeme doprava a směrovky nás bez problémů navádějí ke Kaladi. Ještě před pláží se nám na obzoru zjeví nově vybudovaný resort několika nových budov, které ční přímo nad touto krásnou zátokou.Vize o klidné pláži tak bere asi za své. Závěr cesty končí kratším, ale prudším vybetonovaným sjezdem k parkovišti. Jsme tu docela brzy a parkoviště je skoro prázdné. V rychlosti ještě pořídíme pár na veřejnosti profláklých záběrů pláže shora a nedočkavě spěcháme po 162 schodech dolů. (Co je to proti Egremni, že?) Dolů je to ale pohodička.
Vcházíme na pláž a rozhlížíme se po nějakém stínu. Přece jenom naše kůže ještě není přivyklá plné palbě řeckého slunce. Hned nalevo vidíme kamennou boudu. Není zrovna zrovna typem na reklamní plakát, ale nám zcela vyhovuje. Když pak uvnitř mezi všelijakým harampádím objevíme ještě dvě skládací křesílka, je naše spokojenost úplná.
S postupem času přicházejí další návštěvníci a pláž se pomalu zaplňuje. Pláž Kaladi je vlastně sestava tří na sebe navazujících pláží a schody ústí k té prostřední. K těm sousedním se dá projít po pár metrech mělkou vodou. Na konci té napravo je skalisko s tunelem, na jehož konci nevidíme (naštěstí pro nás) bílé světlo, ale moře. X
Všechny pláže jsou kamínkové a velice příjemné. Voda v rozpáleném slunci příjemně chladí a vlny tu dnes skoro žádné nejsou. Obeplaváváme opatrně hlavní skalisko a pokračujeme podél další pláže až k tunelu. Naše zvědavost však vítězí a popotahujeme to ještě dále. (Na začátek sezóny je to docela záhul.) Za dalším skaliskem ale vidíme další pláž, na které nikdo není. Líbí se nám a trochu se tu zdržíme. Pláž se jmenuje Vlychada a je z pevniny přístupná ze silnice po pěšince asi 2 km dlouhé. Po moři je to ale mnohem jednodušší.
Pláž Kaladi se přes poledne mezitím vylidnila. Pěší turisté si zřejmě odskočili do resortu buď na oběd, nebo se ukrýt před ostrým poledním sluncem. I my zvedáme kotvy. V poledním slunci to jde po schodech nahoru o chloupek hůře, ale přežili jsme to ve zdraví. Míříme na Avlemonas a za křižovatkou míjíme další pláž Vothonas. Jen tak nakoukneme, ale mimo žlutého buldozeru pod palmami, nás na pláži nic nezaujalo. Cestou dál ještě míjíme dlouhou pláž Piatsa, většinou prezentovanou jako Paleopoli. Ze silnice ale není moc vidět. Zaváháme jen u taverny Skandia přes silnici naproti pláži. Poblíž je historická oblast stejného jména. Ale vidina Avlemonasu nás žene dál. Už při vjezdu do něj zahlédneme napravo kamennou hlídkovou věž. Dovnitř se ale nedostaneme-je zamčená. Pokračujeme do centra až k malebné zátoce, které se někdy říká bazén a opravdu jsou po jeho obvodu namontovány četné bazénové schůdky. Vyhlédli jsme si kavárnu s výhledem na zátoku a je tu opravdu na co koukat! Na kopci nad vesnicí bíle září kostelíky Panaghia a Agia Giorgis sto Vouno a celé okolí zátoky je jako z pohádky. Všude okolo nás je záplava barevných květů a palmy s bílými domečky jen dotváří tuto nádhernou scenérii. Nevykoupat se ve zdejším přírodním bazénu by snad byl i hřích. V chráněné zátoce je voda bez vln a je velice teplá. Po lehkém obědě tam pochopitelně skončíme i my.
Příjemně osvěženi spěcháme ještě do Diakofti. Po ranní konzultaci s delegátkou zkoušíme malou zkratku, abychom se nemuseli vracet až na hlavní silnici. Cesta je sice trochu hrbolatá, ale ušetřených deset kilometrů je dobrých. Při výjezdu na hlavní silnici k Diakofti pomáháme ostatním cestovatelům a otáčíme ukazatel na Diakofti správným směrem. Inu, šprýmaři se najdou všude!
Před sjezdem k pobřeží se nám za zatáčkou naskýtá nádherný pohled na Diakofti. Neodoláme a zastavujeme. Platí zde asi totéž, co o Kaladi. Tisíckrát focená, ale naše vlastní fotka chybět nesmí! Nejprve zajíždíme k mostu na ostrůvek Makry Kythera, na kterém je hlavní přístav ostrova. Okukujeme ztroskotanou německou loď Nordland u ostrůvku Prasonisi, která tu spočívá už téměř osmnáct let.
Vracíme se na začátek mostu a zjišťujeme, že známá taverna Zefyros stojící opodál už není v provozu. Poohlížíme se po jiné a popojíždíme až za kamenný vlnolam. Tady nám štěstí přeje a nacházíme otevřenou kavárnu u hotelu Notara, kde si dáváme výtečné frappé. Pod kavárnou je na pláži pár lehátek, která na chvíli okupujeme. U vstupu do vody je pár kamenů, ale v průzračné vodě je vidět chodníčky z písku. Ten je přímo sametový a voda příjemně teplá. Pohoupeme se ještě na originální houpačce z dřevěné palety a vracíme se. Cestou zpět zápasíme se silnými poryvy větru, které jsou zvláště na otevřených pláních kolem letiště opravdu hodně silné. Nejraději bych se už viděl v Pelagii. Že by to signalizovalo změnu počasí? Zastavujeme se ještě v Potamosu na gyros plató, který alespoň pro tuto chvíli přesměrovává naše myšlenkové pochody příjemnějším směrem.

Den třetí. Západ ostrova.
( Pláž Lykodimou, Mylopotamos, Kato Chora, jeskyně Ag.Sofia a pláž Limnionas.)

Po snídani kontroluji pohledem oblohu a nevypadá to zrovna nejlépe. Obavy ze včerejška se naplňují a server yr.no to jen potvrzuje. Díky silnému SV větru se snažíme pro dnešek vybrat pláže na západním pobřeží. Takových je tu ale málo a s dobrým přístupem ještě méně. Není tedy příliš z čeho vybírat. První z nich je pláž Lykodimou. Za Potamosem doplňujeme benzín, a po chvíli odbočujeme z hlavní silnice vpravo. Cesta k Lykodimou je poměrně dlouhá, ale vine se po úbočí pohoří Finikés nádhernou krajinou. Snad jen to sluníčko by mohlo občas vykouknout, aby bylo trochu veseleji. Konečně přijíždíme k moři. Bohužel však pouze vzdušnou čarou. Chybí nám ještě nějakých 200 metrů dolů k jeho hladině. „Tak to tedy bude pořádný šupec dolů “, říkám si (raději jen v duchu) sám pro sebe. A to už před sebou vidím krkolomné serpentiny. Zastavuji a snažím se dohlédnout k naší pláži, abych přehodnotil, zda bude vůbec stát za tu námahu. Dole vidím jen malou plážičku a poblíž ní dvě kamenné stavby. Vypadá to shora sice zajímavě, ale ne zrovna lákavě. Nakonec do toho ale stejně jdeme. Serpentiny jsou hodně ostré. Zatáčky mají 180 stupňů a skútr jen stěží udržuji v rovnováze. Pojednou se silnice stáčí na druhou stranu a otevírá se nám pohled na celé pobřeží i s tou naší opravdovou Lykodimou. Ta, o které jsme si to původně mysleli, se jmenuje Leftheris a vede k ní pěšinka z naší hlavní cesty.
Některé zdroje, ze kterých jsme před dovolenou čerpali informace o ostrově, zvou na pláž Lykodimou za účelem spatření úchvatného západu slunce. Moc dobře vím jak rychle se v Řecku stmívá. Jet proto tyto serpentiny potmě a navíc na skútru, bych tedy nikomu nepřál.
Přijíždíme k malému přírodnímu parkovišti nad pláží. Jsme tu sami. První, co nás zaujme je stará kamenná strážní věž. Leží na ní hlaveň středověkého děla a zbytek námořní miny z doby mnohem mladší. Nad touto časově nesourodou kombinací vlaje řecká vlajka.
Z věže je hezký pohled na vlnolamem chráněnou zátoku. Na širokém molu je zatím opuštěná konstrukce plážového baru a ve vlnkách se pohupuje malá loďka. Vzadu pod skalním převisem vidíme pláž s velkou skalní dutinou uprostřed. Jediné, co se nám tu nelíbí je počasí. Jako by ale v tu chvíli někdo nahoře četl naše myšlenky, sluníčko nakonec přece jen vykouklo. Bylo to sice vždy jen na chvilku, ale cítili jsme se tu hned mnohem lépe. Nakonec jsme i vlezli do vody. Ta byla po ránu chladnější, ale příjemná. Na téhle pláži je ale dopoledne stín a v chladném větru jsme se nechtěli déle zdržovat. Ještě pár fotek, než se sluníčko znovu schová a vracíme se k hlavní silnici.
Za vesnicí Aroniadika odbočujeme na Mylopotamos. Přijíždíme na malé přírodní parkoviště za vesnicí a vydáváme se po kamenných schodech dolů. Na rozcestí se orientujeme podle ukazatelů a za chvilku jsme u vodopádu Neraida. Potkáváme se tu s velkou skupinou turistů, takže si chvilku počkáme, než nám uvolní místo. V polovině června je vodopád ještě v ucházející kondici a je na co koukat. Tím ovšem nechci tvrdit, že tu narazíte na nějakou Niagáru. Je to jen takový větší sprcháč, ale na Řecko dobrý! Voda v jezírku pod ním je ale docela studená.
Vracíme se k rozcestí a míříme k vodním mlýnům. Cestičkou podél betonového korýtka s tekoucí vodou dojdeme k přírodní zahrádce. Je tu sice splácané všechno možné dohromady, ale přitom takové milé. Pod zahrádkou už je první mlýn a před ním zametá jeho majitel Filippas. Když nás uvidí, zve nás dál. Mlýn sám zrekonstruoval a kolemjdoucím turistům ochotně předvádí, jak se dříve ve mlýně pracovalo. Loučíme se s milým chlapíkem a pokračujeme po modrobílé značce dál. Cestou míjíme více, či méně rozbořené zbytky dalších mlýnů. Do cesty se nám občas připlete strom, či skála, ale je to příjemná procházka ve stínu stromů podél potoka.
Pěšinka pozvolna klesá a po chvilce scházíme dolů k potoku. Tam nás čeká další vodopád s malým jezírkem. Přístup k němu je ale po ležícím kmeni vzrostlého stromu. Tady připomínám, že je asi lepší si na tuto túru vzít turistickou obuv, ale přiznám se, že jsem to sám zvládl nakonec i v sandálech. U tohoto vodopádu se cesta naoko ztrácí, ale ve skutečnosti pokračuje přes potok dál, až do vesnice. Ve zmíněných sandálech se mi přes potok moc brodit nechce, tak se stejnou cestou vracíme zpět až na parkoviště. Kdo by si chtěl procházku prodloužit, může dojít až ke kostelíku Panagia Orfani v jeskyni nad potokem.
Vyjíždíme z vesnice na západ do Kato Chory. Možná to bylo způsobeno probíhající siestou, ale nepotkali jsme tu ani živáčka. Parkujeme před bývalou anglickou školou a vcházíme do areálu. Je tu mnoho polorozpadlých domů a byzantských kostelů. Z pevnosti vystavěné v roce 1565 na obranu proti pirátům už toho také moc nezbylo. Nad vchodem do pevnosti je lev sv.Marka-symbol Benátčanů. Jsme zde zcela sami a dýchá tu na nás dávná historie. Přicházíme až na samý konec areálu, který končí hodně strmou skálou. Zábradlí, či alespon nějaké upozornění tu přitom žádné není. No, řecká klasika! Tvrdí se ale, že je odtud krásný pohled na západ slunce. Dole napravo zahlédneme ve skále bílý kostelík Agia Marina.
Pokračujeme z Kato Chory dál na západ. V místě, kde se úzká silnice napojuje na obchvat kolem Kato Chory, je na ni (zvláště v podvečer) nádherný pohled. Až teď ale vidíme, na jak strmé a vysoké skále jsme vlastně stáli. V místě napojení obou silnic je křižovatka, ze které vede pěkná silnice k jeskyni Ag.Sofia. Sjíždíme po ní dolů a za zatáčkou vjíždíme na malé parkoviště. Je opuštěné a já mám určité tušení, že zde není cosi v pořádku. Směrovka nás vede po krásném kamenném chodníčku dolů. Po chvilce uvidíme dřevěnou pergolu, která ale nese viditelné znaky poškození. Mé tušení se potvrdilo, protože na vchodu pod pergolou je uzamknutá železná mříž. „A do pr... , to nemohli dát nahoru alespoň nějakou ceduli s upozorněním,” ulevuji si. No, nedali... Takže po hezkém chodníčku zase pěkně do kopce zpět. Až později se dozvídáme, že jeskyně bude možná otevřena až v průběhu hlavní sezóny. „To už by chtělo frappé a vykoupat se,“ volám na Laďku. V tom jsme v tuto chvíli zajedno.
Na řadu tak přichází poslední bod dnešního dne, a tím je pláž Limnionas. Úzká asfaltová silnička se klikatí pustou krajinou s nízkým porostem nahoru a dolů. Po necelých pěti kilometrech přijíždíme k pláži. Je tu jen pár lidí, kteří sedí v malé kantině. Opodál stojí obytný karavan. Naši pozornost však poutají dva obří motocykly. Určit jejich posádku je vzhledem k jejich vizáži zcela jednoduché. Přesto nám ale vzhled jejich jediné spolucestující bere dech. Dodnes mne mrzí, že jsem si ji nevyfotografoval. Festovní dáma v letech, která měla „všeho“ a všude opravdu dost. Než její proporce mne na ní zaujalo něco zcela jiného. Okolí očí i celou pusu měla pomalovanou sytě azurovou barvou. Zřejmě chtěla vypadat stylově a ladit barevně s mořem. Výsledkem však byla spíše nepovedená kraslice. Když dopili a odbublali za hlasitého troubení na svých korábech pryč, utřel si starší majitel kantiny s povzdechem čelo a říká mi: „A tohle mi sem jezdí každý rok! Proč?!“ V duchu jsem se musel jeho nešťastnému výrazu i zasmát. Udělal nám pak ve svých provizorních podmínkách docela slušné frappé a my se pak ponořili do příjemně teplé a klidné vody zátoky. Uviděli jsme zde (letos poprvé) i pichlavé ježky. Bylo jich ale jen pár a vegetovali pouze na kamenných stěnách mola. Za celý pobyt jsme se s nimi již nikde na ostrově nesetkali. Není ani o co stát, že?
Vracíme se do Mylopotamosu, kde bychom si chtěli dát večeři. Tady opět vidíme naše dvě známé motorky a opodál jejich večeřící náklad. Nějak mne přešla chuť na jídlo a navíc tu ani neměli stifádo, na které jsem měl zacíleno. Jedeme proto dál a cestou jsme natrefili na výtečné spadlé meruňky, sladké jako med. Odloženou večeři si pak dáváme až v Potamosu.

Den čtvrtý. Když člověk míní, ale počasí mění.
(Klášter Osios Theodoros, pláž Kambonada, most v Kantouni a Chora.)

Den začíná podle obvyklého scénáře. Tři vlaštovky-štěbetalky dnes byly opravdu hodně výřečné. Nezbývá mi, než o půl šesté vstát a projít se po pobřeží. Mám ale tyhle ranní vycházky moc rád. Vdechuji vlhký slaný vzduch, vlnky tiše šplouchají o břeh a vycházející slunce zbarvuje vše do zlatova. Vše kolem se pomalu probouzí k životu. Rybáři se na svých loďkách pomalu vracejí z ranního rybolovu. Po silnici mne míjejí ve stejnou dobu stejná auta místních, jedoucích do práce. Už mne také znají a houknou na pozdrav.
Zdá se, že se počasí pro dnešek trochu umoudřilo a sluníčko hned zrána pěkně hřeje. Chtěli bychom toho využít ke koupání, které jsme dosud trochu opomíjeli a plánujeme návštěvu pláže Kambonada. Nejprve ale zastavujeme hned v Potamosu. Pouze v tuto dobu je místní kamenný most nasvícený sluncem, tak bych toho chtěl využít. Sluníčko se ale s mým plánem neztotožňuje a hraje si se mnou laškovnou hru na schovávanou. Při každém vytažení fotoaparátu se hned schová za mráček. Už na pláži Lykodimou se mu tahle hra natolik zalíbila, že v ní chce zřejmě pokračovat i dnes. Po dvaceti minutách a několika marných pokusech boj vzdávám a balím fotoaparát do skútru. Sluníčko oslavující své vítězství přestalo být na chvíli obezřetné a mně se tak v rychlosti podařilo (i když na úkor kompozice) pár fotek udělat.
Cestou k jihu si ještě odskočíme do vesnice s krkolomným názvem Logothetianika. Je v ní pěkný kostelík a naproti němu je sympatická taverna, která přímo vybízí k návštěvě. Dopoledne je ale bohužel zavřená. Před Aronidiakou je u rozcestí malý lesík s kostelíkem. U něj odbočujeme doprava a za chvilku zastavujeme před bránou kláštera Osios Theodoros. Projdeme kolem uschlé pinie plné šišek a zdravíme jediného mnicha, který si opodál čte na lavičce něco zřejmě velice zajímavého. Klášter je upravený, hezký a prázdný. Po prohlídce si opět na dálku vyměníme s mnichem pozdrav a vracíme se k bráně kláštera. Usedáme na zídku do stínu pínií. Místo přímo láká k posezení a tomu nelze odolat. Po chvíli chceme vstát, ale ouha, něco nám v tom brání! Vzrostlé pinie v okolí tu vyprodukovaly velké množství průsvitné smoly, která skapává na zídku, ze které vytvořila jakousi bio-mucholapku. Cílovou skupinou zde ale mouchy zřejmě nebudou. Oblečení je v háji a Čikuli tu také nikde nevedou. Dáváme si pod sebe na sedák skútru alespoň osušku, abychom se na něj nepřilepili a pokračujeme v jízdě.
Vjíždíme do Karvounades. Mají tu na náměstí nádherný kostel sv. Jiří s modrou kopulí a v okolí jsou obchody, kde se dá sehnat úplně všechno. Dokonce tu objevujeme i tzv. sekáč. Vše za 2 E, no nekupte to! Dělám si legraci z Laďky, aby si tam šla koupit něco hezkého na sebe. Místo sekáče však nakonec raději zvolíme místní pekárnu. Po desáté ranní tu už velký výběr nemají. Z omezené nabídky kupujeme dvě buchty se sýrem. Na pláži se budou hodit.
Přes Agios Ilias a Goudianiku už rovnou na pláž Kambonada. Po šesti kilometrech po asfaltové silničce, kde nepotkáme ani živáčka, jsme u cíle. Kambonada je velká a rozlehlá kamínková pláž se slunečníky a plážovým barem. Je tu jen pár lidí, ale na jižní straně pláž pokračuje neorganizovanou částí. Tam jsou na břehu velké balvany, mezi kterými si každý své místečko najde. „Paráda!“ Tenhle výkřik mi však zadrhne v hrdle při pohledu za sebe nahoru. Kdyby se ta masa kamení nad námi dala z nějakého důvodu do pohybu, tak nás nevyhrabou ani za sto let! Podvědomě, i když naivně se natlačíme co nejdále od kamenné stěny směrem k moři a snažíme se na to nemyslet. To se nám i daří, protože je tu opravdu nádherně! Vyhání nás odtud až polední slunce a také čas, protože dnešní program ještě zdaleka nekončí.
Vracíme se po silnici zpět a odbočujeme na Katouni. Neznámější a největší most na ostrově je opravdu úchvatný! Měří 110 metrů a má třináct oblouků. Říká se mu také „Most lásky“, protože anglický inženýr se tu během jeho stavby zamiloval do místní dívky a stavbu schválně protahoval, aby tu mohl být co nejdéle. Nehovoří se už, jaké pak dostal od investora cílové prémie, ale asi mu to za to stálo. Prohlížíme si jej ze všech stran a k tomu opět přikusujeme spadlé šťavnaté meruňky. Pokračujeme přes Livadi rovnou do Chory. Cestou se díky absenci směrovek trochu zamotáváme.
Dopravní značení na Kythiře je vůbec trochu svérázné. Je tu spousta křižovatek, kde najdete směrovky k vesničkám s pár domky, ale směrovku na Choru, Karvounades, či Livadi hledáte marně. Několikrát jsem přijel na křižovatku a nevěděl, kterým směrem se dát. Rovněž tu nikde neuvidíte údaje o vzdálenosti jednotlivých cílů v km . O to je pak cestování zajímavější. Hned u vjezdu do Chory je křižovatka. Rovně je to do centra a nalevo k obrovskému parkovišti. Stojí tam ale jen dvě auta. Se skútrem se proto otáčíme a vracíme se do centra. Úzkou uličkou přijíždíme až na náměstí. Vmáčkneme skútr do skulinky mezi dvě auta a spěcháme na starou pevnost. Máme napilno. Počasí se totiž zvrtlo a objevují se černé mraky. Objekt pevnosti je docela rozlehlý, ale za chvíli jsme u vyhlídky na Kapsali. Sluníčko se mnou opětovně hraje svoji oblíbenou hru na schovávanou a nakonec zmizí úplně. Tak a tady je vymalováno! Udělám z povinnosti pár fotek. Balím svá fidlátka a prcháme Chorou zpět, abychom při zpáteční cestě nezmokli. Mrzí nás, že na prohlídku vlastní Chory nám už žádný čas nezbyl. Během pobytu na ostrově jsme se sem už bohužel nedostali.
Začíná závod s časem, či spíše s deštěm. Navíc začíná opět silně foukat. Klopím skútr do zatáček co to dá. Laďka vzadu ani nedutá a sedí jak přišitá. No, ona je vlastně ještě trochu přilepená! Navíc se nám rozblikala kontrolka stavu benzínu. Čert ví, jak velkou má ten skútr vůbec rezervu. Raději neriskuji a na nejbližší stanici před Karvounades benzín doplňuji. Pak už na plný plyn do Potamosu. I s tou benzínkou to nakonec zvládáme za 25 minut, což je za těchto podmínek docela slušný čas. Nakonec ale stejně nikde nezapršelo.

Den pátý. Sever ostrova.
(Karavas a jeho prameny. Vouno, pláže Platia Ammos a Portokalia.)

Počasí se už z rána jeví značně nevyzpytatelně a navíc stále hodně fouká. Na nějakou velkou koupačku to zkrátka dnes nevypadá, takže si uděláme opět turistický den.
Míříme na sever ostrova a poprvé tak vyjíždíme z Agia Pelagia druhou stranou. Stromy zastíněná silnice se vine krásnou přírodou vzhůru. Provoz tu je veskrze žádný a za malou chvíli vjíždíme do Karavasu. Nejprve zkoušíme najít pramen označený na mapě jako Kyra Mari Spring. To se nám ale nedaří. Měli jsme se zřejmě pozorněji podívat do mapy. K hledanému prameni se mělo sjet z centra a ne odspodu. To zjišťujeme bohužel až později.
Karavas znamená v překladu člun. Než byl postaven nedaleký maják Moudari, rozbilo se o okolní skály mnoho lodí. Vesnice leží na zelených terasovitých svazích a je tu i známé pekařství v bývalé lisovně oleje. Od mostu pod Karavasem, kde jsme marně hledali pramen Kyra Mari pokračujeme dál do vesničky Vouno. Je zde jen pár domků, ale hned zkraje je pěkný kostel Panagia Despina s hezkým výhledem po okolí a dokonce je odtud vidět i maják Moudari. V celém okolí to tu voní nádherně po píniích, kterých je tu všude plno. Raději si už ale pod nimi nikde nesedáme.
Vracíme se do Karavasu, který celý projíždíme až ke křižovatce na Platia Ammos. Tam sjíždíme úzkou a poměrně příkrou uličkou dolů. Dáváme přitom pozor na chodce a občas (jak je tu zvykem) raději i zatroubíme. Přijíždíme až ke starému kamennému mostu. Uprostřed něj nás ale čeká nenadálá překážka. Zdejší alfa-kačer si usmyslel, že nás do svého království jen tak nevpustí a uvelebil se přímo uprostřed mostu. Ač nerad, opouští záhy svůj hlídkový post. Své roztrpčení ale dává hlasitě najevo. Asi už má těch turistů plné zuby. No..., spíše zobák. Za mostem nalevo je parkoviště, kde zanecháme skútr a jdeme hledat pramen Amir Ali. Chodíme křížem krážen, ale pramen nikde. Objevujeme pouze na zemi ležící směrovku s nápisem : „Portokalia Spring-200m“. Jdeme tedy tím směrem. Krásná pěšinka ve stínu stromů podél potůčku, který musíme občas přejít. Všude barevně kvetoucí keře a u potoka obří přeslička. Kolem nás poletují tmavěmodré vážky a spousta motýlů. Připadáme si tu jako v džungli. Hotový balsám na duši. Špatná zpráva jen pro arachnofobiky-je tu i spousta pavouků! Ale to platí pro celý ostrov, takže vy, kdo jste takto postižení, návštěvu Kythiry raději ještě jednou zvažte!
Zanedlouho přicházíme k malému kamennému podiu a na něm z malé lví hlavy vytéká pramínek vody. Jsme u cíle. Název Portokalio znamená „pomerančovník“. Pověst vypráví, že byl obrovský a ovoce z něj se vyváželo až do Athén. Ochutnáváme vodu a překvapuje nás, že ani není moc studená. Zkoušíme jít dál, ale nevypadá, že by tím směrem mohl námi hledaný pramen Amir Ali být. Vracíme se k mostu, kde už se opět uvelebil náš alfa-kačer a pozorujeme kachny pod ním. Nechápeme, proč snáší svá vejce do vody. Pak padne můj zrak na budovu přímo u mostu. Zrovna od něj odchází jedna turistka a rukama si otírá obličej. V předtuše vcházím rychle do malého podloubí a tam vidím známou lví hlavičku s vyvěrající vodou. Celou dobu jsme okolo něj chodili! Prohlížím si pozorněji budovu a na její zdi, ukrytý mezi větvemi stromů lze s trochou štěstí ještě přečíst velký oprýskaný nápis „Amir Ali“. No hurá! Cíle bylo dosaženo a my už šplháme nahoru až ke křižovatce s odbočkou na pláž Platia Ammos, což v překladu znamená široký písek.
Ještě před sjezdem k pláži odbočujeme k malému kostelíku Agios Prokopios. Je sice malý, ale udržovaný. V jeho okolí nacházíme lesklé barevné fáborky. Asi se tu nedávno cosi konalo. Laďka si je pouští po větru do údolí. Vzhledem k tomu, že fouká řádně, létají hodně daleko. Pohledem dolů na krásnou pláž Platia Ammos ji však hravost rychle přechází a chce se už vykoupat.
Kamínková pláž je opravdu pěkná a přitom skoro prázdná. Může za to zřejmě i studený vítr, který tu pofukuje. Slunečníky tu zatím nejsou a na občerstvení se musí přes silnici do Kantiny. Nejprve jdeme ale do vody. Čerstvý vítr čeří hladinu a slaná voda nám nepříjemně stříká do očí. Dlouho to nevydržíme a vylézáme na břeh do stínu tamaryšků. Tam si nás pro změnu nachází studený vítr a vyhání nás na sluníčko. Po lehkém obědě v Kantině pokračujeme po silnici dál kolem větší taverny a za ní pak vzhůru do kopce. Vede tudy cesta k pláži Ag.Nikolaos a majáku Moudari. Ve stoupání ale asfalt brzo končí a rozrytý hlinitý povrch s roztroušenými kameny nás od dalšího pokračování v jízdě odrazuje.
Vracíme se přes Karavas zpět domů. Míjíme odbočku na pláž Fourni, s pirátskou vlajkou, ale na koupání to dnes opravdu není, proto pokračujeme dál. Škoda, je prý moc hezká. Cestou zahlédnu odbočku k pláži Patrikia. Zajíždíme k ní ale pouze ze zvědavosti. Pohledem ze silnice na nás pláž příliš nezapůsobí a není k ní dokonce vytvořen ani přístup. Přesto nakonec sesedáme a jdeme si jí prohlédnout zblízka. Dojdeme až na její konec, kde je ve skále malá skulinka a schováváme se tu před větrem. Tady je vstup do moře vcelku přijatelný, takže to nakonec i zkusíme. Dno je tady hodně zajímavé. Tvoří je několik metrů velké placáky porostlé kluzkým mechem. Ve skalách kolem je spousta skulin, ve kterých vytváří šplouchající voda zvuky podobné jelenímu troubení. Voda je teplá a vlny žádné, takže na závěr dne docela příjemné koupání. Po cestě dál je ještě opravna lodí.

Den šestý. Jihovýchod ostrova.
(Pláže na jihovýchodě ostrova a Kapsali.)

Cestou na jih doplňujeme bezín. Cena kolem 1,9 Euro není zrovna malá. Spolu s půjčovným je to v tomto směru asi náš dosud nejdražší ostrov. V obci Fatsidianika nás upoutá modrá kopule místního kostela, ale díky opětovně zamčeným dveřím se tu příliš nezdržíme.
Za Livadi odbočujeme na Kalamos. Cestou míjíme odbočku k pláži Firi Ammos. Naším cílem je ale pro dnešek pláž Chalkos. U Kalamosu se nám však odbočka na Firi Ammos nabízí znovu, a to už neodoláme a za Kalamosem vjíždíme na užší, ale pěknou asfaltku. Jenom v duchu doufám, že zvěsti o trojím povrchu cesty k pláži jsou liché a asfaltka už bude dodělaná až k pláži. Bohužel ne... Na začátku klesání se její povrch mění na litý beton a v polovině sjezdu k pláži na hlinito-kamenitý. Díky prudkém klesání a serpentinám to není žádný med. Musíme jet hodně opatrně. V duchu se modlím, aby skútru vydržely brzdy. Povedlo se a po chvíli jsme na malém parkovišti nad pláží. Stojí tu jen jedno auto, ale jeho osádku zahlédneme až později na konci dlouhé pláže. Kolem opuštěného baru přicházíme k vodě. Sezóna tu ještě nezačala. Zůstáváme hned napravo u skály a vybrali jsme si dobře. Plavání kolem skalní stěny je velmi zajímavé. Je tu spousta různých jeskyněk, které lákají k prozkoumání a na šnorchlování je to tu přímo ideální.
V jedné z jeskyněk jsem v přítmí zahlédl jakýsi podlouhlý vak, který připomínal zabalenou lidskou siluetu. Brrr! Když má zvědavost překonala strach, proplavávám pod nízkým stropem až na místo. Měl jsem příliš bujnou fantazii - byl to jen velký podlouhlý kámen. Na Firi se nám moc líbilo, ale jen stěží se tu najde stín. Polední sluníčko nás tak opět vyhání z pláže.
Chtěli bychom ještě prozkoumat další pláže v této oblasti a pokračujeme v cestě dál na jih. Pláže Lefto a Steno Avlaki skrze horší přístup vynecháváme a zkoušíme to až na pláž Vrouleas. Ale i k jejímu dosažení bychom potřebovali spíše džíp.
Konečně tak přichází na řadu původně plánovaná pláž Halkos, či Chalkos. Silnice k ní se nám líbí, ale všeho do času. Před klesáním k pláži střídá asfaltový povrch štěrk s kameny. Skútru a ani mně se to moc nelíbí, ale rozhodnutí už padlo. „Další pláž už přece kvůli pár kamínkům nevzdám“,
přesvědčuji v duchu sám sebe. Snažím se držet vyježděných stop po autech, které jsou bez větších kamenů, ale moc se mi to nedaří. Začíná nám při sjezdu ustřelovat přední kolo a Laďka raději sesedá a jde za mnou pěšky. To nejlepší mne ovšem teprve čeká... Asi sto metrů před pláží je cesta v jednom úseku rozrytá opravdu hodně. Nohy už nechávám raději svěšené těsně nad zemí, abych mohl vyrovnávat nenadálé ústřely. Podařilo se a zbytek cesty už vypadá obstojně. Počkám na Laďku a na pláž dojíždíme společně. Zatím co hledám v písku pevnější podklad pro zaparkování skútru, jeden z návštěvníků pláže vstal a zpovzdálí mne nevěřícně okukoval. Faktem je, že jiný skútr tu k vidění nebyl. Tak asi proto...
Od malé skalní dutiny vlevo na nás pokukují dvě známé tváře. Každý, kdo tenhle cestopis čte, si už lehce domyslí, kdo by to tak asi mohl být... Tady by pasoval mega-smějící se smajlík! I přes horší přístup bylo na pláži hodně lidí. Přijeli ovšem většinou s džípy, nebo alespoň auty s 4x4 pohonem. Pláž se nám moc líbí. Malý záliv ohraničený bizarními skalisky. Útes vyčuhující z vody, na kterém zkouší omladina skoky do vody. Zajímavé skuliny ve skalách kolem vody. Jemné kamínky a teplá voda bez vln. To vše je přímo ideální kombinace. Za pláží je malý bar, který teprve prochází rekonstrukcí. Parta, která sem přijela s velkým nákladním SUV tu právě vyměňuje palmové listy na slunečnících.
S nadcházejím odjezdem se mi začínají na čele množit vrásky. Už jsem vysledoval, že je třeba dole pod kopcem vyčkat volné trasy, pak se teprve rozjet a pokud možno nezastavovat. Před námi vyjíždí to velké nákladní SUV s palmovými listy. Na inkriminovaném místě však zůstává stát, protože se mu tam vysypal jeho náklad. Neděje se však nic a auto s okolo pobíhajícím chlápkem tam trčí dál. Už se mi nechce déle čekat a vyjíždím i já. “Snad ho tam nějak objedu,” myslím si. Laďka už šla mezitím raději pěšky. Přijíždím až k autu, ale skulina je k bezpečnému projetí úzká. Musím zastavit, sesednout a skútr protáhnout skulinou mezi autem a strání. To se mi nakonec podařilo, ale zůstávám na místě. Skútr totiž nemá klasickou spojku, se kterou si lze při rozjezdu pohrát a jeho variátor s odstředivou spojkou mi neumožňuje na štěrkovém podkladu plynulý rozjezd do prudkého kopce. Výsledkem mého snažení bylo, že jsem se se skútrem zcela zahrabal do štěrku. Jen s největším vypětím sil jej vyhrabávám a opakovaně to zkouším. Konečně nacházím pevnější podklad a podaří se mi opatrně rozjet. Jen kotníky mám trochu obouchané od zadních stupaček, které jsem si neprozřetelně zapomněl sklopit. Zadní kolo šmejdí při výjezdu ze strany na stranu, ale jedu! Popojíždím raději o kus dál, abych měl jistotu, že se i s Laďkou rozjedu. Ta si zatím také užila své. Skoro celý kopec musela vyšlapat pěšky. Ale i tak – stálo to za to!
Cestou k hlavní silnici si povšimnu odbočky k jeskyni Ag.Sofia, ale jedná se spíše o turistickou cestičku. Jeskyně zasvěcené svaté Sofii jsou na ostrově celkem tři - u Kato Chory, Kalamosu a Ag.Pelagie. Silnice od křižovatky před Kalamosem stoupá pomalu vzhůru a na vrcholu kopce je nenápadná odbočka vlevo k jeskyni. Dost nepřehledné místo. Přijíždíme na rozcestí a odbočujeme vlevo. Úzkou silničkou z kopce přijíždíme k dalšímu rozcestí, kde se napojuje i cestička, kterou jsme cestou z Chalkosu míjeli. Pěkným údolím pokračujeme až k samotné jeskyni. Vchod do ní je ukrytý za malou šikmou skálou. Napravo od vchodu je malé parkoviště. Uvnitř jeskyně je posezení k bohoslužbám, malá kaplička bez střechy, studna a u stropu malý zvon. V kapli je plno obrázků svatých a svíčky. Jednu z nich si zapalujeme.
Je pět hodin odpoledne a chceme ještě alespoň nakouknout do Kapsali. Při minulé návštěvě Chory nás mraky předčasně vyhnaly a návštěvu Kapsali jsme rovněž nestihli. Usedáme do kavárny Vanilia na promenádě u moře a dáváme si frappé. Je odtud nádherný výhled na celou zátoku s kostelíkem a majákem na kopci. Zničeho nic ale přicházejí opět tmavá mračna a nám je jasné, že z plánované návštěvy klášterů už dnes nic nebude. Tak snad příště...

Den sedmý. „Když se daří, tak se daří!“
(Návrat na oblíbená místa. Kláštery -Ag.Elesa a Agioi Anargiroi-alias Ag. Kosmas.)

Pomalu se blíží konec našeho pobytu a je třeba přehodnotit dosud nenavštívená místa. Zároveň máme nutkání se na některá úžasná místa ještě jednou vrátit. Jenže cíle našich cest jsou zcela neuspořádaně roztroušené po celém ostrově. Mohlo za to většinou počasí, které nás nenechalo dokončit plánovaný program. Skloubit tohle všechno v jednolitou trasu byl docela oříšek. Počasí dnes je opět setrvalé, tzn. značně proměnlivé a nejisté.
Sluníčko ale nakonec přece jenom vykukuje a padá rozhodnutí k návratu na pláž Kaladi.
Dnes je na ní oproti minulé návštěvě mnohem více lidí. To nás ale neodradí a strávíme tu příjemným koupáním velkou část dne. Pár restů bychom ale přece jenom chtěli z našeho pomyslného seznamu nenavštívených míst smazat. Po poledni se ač neradi zvedáme k odjezdu. Naposledy vyjdeme schody a uděláme mobilem selfie na rozloučenou. Polední slunce a 162 schodů od pláže Kaladi však vykonává své a v hlavě nám začíná poblikávat pomyslná kontrolka přehřátí. Za této situace se nám zrovna nechce šplhat někde po kopcích. K příjemnému zchlazení přímo vybízí nedaleký, pohádkový Avlenomas s chladivým frappé v naší oblíbené kavárničce! Stejně jsme chtěli tohle místo před našim odjezdem ještě jednou navštívit. Ten pohled z kavárny na přírodní bazén a okolí ze své paměti snad nikdy nevymažeme! Nikdo se nám proto nemůže divit, že skončíme opětovně v jeho chladivé náruči. Ještě se projdeme kolem zátoky květy olemovanou cestičkou. Cikády tu dnes řvou opravdu „jako krávy“! Kdysi dávno mi jejich vrzání docela vadilo, ale dnes už si to tu bez nich nedokáži ani představit. Patří sem a když je neslyším, něco mi chybí. Snad i proto mi zřejmě ze vzájemných sympatií jeden vrzálek (vrzají jen samečci) na větvičce oleandru zapózoval, abych si jej mohl na památku vyfotografovat.
Po návštěvě Avlemonasu je už moje dušička spokojená a můžeme pokračovat dál. Vracíme se směrem ke Kaladi, ale na odbočce k ní jedeme rovně. Málo frekventovanou, ale slušnou afaltkou přejíždíme pohoří Mandres, Rachi a Filaretou. Jsou odtud nádherné výhledy po okolí a po celou dobu cesty nikoho nepotkáme. Jediné, co jsme tu potkali, a to zcela neočekávaně, byl déšť. Naštěstí nebyl moc intenzivní. Tady bychom se stejně nikde neschovali, proto pokračujeme i v lehkém dešti dál. Ten naštěstí brzy ustává. Možná, že byl jenom varující...
Přes Livadi dál směrem na západ, až k hoře Ag.Elesa, pod jejímž vrcholem nás čeká klášter stejného jména. Popravdě moc nečeká, protože je zavřený, ale v zástrčce na jeho dveřích nacházím malý šroubek, kterým se dá zástrčka odjistit. Vcházíme do poměrně rozlehlého areálu. Je odtud nádherný výhled na jihozápadní pobřeží s plážemi Melidoni a Feloti. Výhled jak z letadla i když jsme ve výšce „pouhých“ 450 metrů. Lepší zážitek nám kazí pouze zatažená obloha. Na okolních stromech vlají ve větru na koncích svých pavučin macatí pavouci. Opět jsem si vzpomněl na arachnofobiky...
Uprostřed kláštera stojí malá bazilika a vedle ní třípodlažní věž. Po obvodu je několik cel. Klášter tu stojí od roku 1871 na místě původního starého kostela. Byl vystavěn na počest jeptišky Eleesy, kterou prý na tomto místě zabil vlastní otec pro její křesťanskou víru. Svátek se zde slaví 1. srpna. Začínají nás zneklidňovat množící se černá mračna nad našimi hlavami. Pohledem na sever vidíme zcela černou oblohu s pruhy deště a je i slyšet vzdálené hřmění. No, uvidíme...
Z areálu kláštera nelze bohužel dohlédnout na pevnost v Choře. Ta je schovaná za vrcholem kopce. Zkoušíme proto vyjet zbytek cesty až k jeho vrcholu, kde jsou různé antény operátorů. Takhle jsem si alespoň v tu chvíli myslel. Cesta nahoru byla sice betonová, ale leželo na ní dost napadaného kamení. Podle čerstvých rýh v betonu je znát, že ji občas někdo prohrábne buldozerem. Kam by jej tu ale schovali? Na vrcholu kopce zjišťuji, že ani odtud kýžený výhled na Choru nenajdu. Jedeme proto ještě dál směrem, kde tuším to správné místo. Přijíždíme ale jen k ohrazenému objektu. Zastavujeme, beru si fotoaparát a chci objekt obejít. V tom se v něm rozštěkali psi a o chvilku později vybíhá k jeho bráně asi šest po zuby ozbrojených vojáků v černých uniformách. Rozhořčeně gestikulují směrem k nám a cosi volají. Na dálku jim není rozumnět, ale ono už to není ani třeba. Došlo mi to okamžitě! Až teď jsem si totiž povšiml točícího se radaru nad střechou objektu a bylo mi hned jasné, že civily s fotoaparáty u vojenského objektu protivzdušné obrany vidět příliš rádi nebudou.
Zvedám ruku k omluvnému gestu a křičím na Laďku :“Sedej!“ Zatímco mně se v hlavě promítala šest let stará kausa dvou Čechů z Limnosu a viděl se už někde v báni, ona z toho měla očividně legraci! Když ale spatřila můj vyděšený výraz, pochopila, že tu toho ke smíchu opravdu moc není. Ani jsem nestačil schovat fotoaparát pod sedák a už jsme ujížděli nazpátek. Ani nevím, jak jsem tu krkolomnou cestu dolů mezi kameny projel. Jenom vím, že jsem neustále koukal do zrcátka, zda za sebou neuvidím vojenský džíp.
Přes Gerakianiku vjíždíme do Drymonas. Aby toho nebylo málo, začíná znova pršet. Tentokrát to už ale není jen lehký deštík. V lijáku jedeme dál a snažím se najít nějaký úkryt, ale v dosahu nic není. Přijíždíme do Kasimatianiky. Už se vlastně ani nedívám kam vůbec jedu. Chci se jen a jen schovat. Vidím kostelík a tajně doufám, že alespoň tenhle bude otevřený. Marně. Rozhlížím se kolem a opodál spatřím cosi, co se podobá otevřené garáži. Dojedeme až k ní a schováváme se uvnitř mezi vyřazeným autem a zánovní motorkou. Přestává pršet, ale teď už je to stejně jedno, protože jsme skrz naskrz mokří. Počasí si s námi ale pohrává dál. Chvilku prší, pak zasvitne sluníčko a když už chceme vyjet, déšť začne znova. Po chvíli už nás to přestává bavit a nehledě na vývoj počasí odjíždíme. Na mapě ještě dodatečně zjišťuji, kam jsme se to při hledání úkrytu vůbec zatoulali. Musíme se vrátit zpět do Drymonas a hledat obdbočku na pláž Melidoni. Na severu ostrova je stále černo a vidíme tím směrem dokonce duhu.
Přejíždíme pohoří Vigla a sjíždíme do údolí, kde už zdálky rozeznáváme objekt soukromého kláštera Agioi Anargiroi. Na mapě je ale veden pod názvem Agios Kosmas. Zastavujenme na vyasfaltované ploše před klášterem a zkoumáme, odkud na něj bude lepší pohled. Dveře jsou samozřejmě jako ve většině případů zavřené a přes vysokou zeď není skoro nic vidět. Pojednou začne kolem mne kroužit jakýsi hmyz. “Vosa otravná,” říkám si a snažím se jí příliš neprovokovat. Její útok však nabírá na intenzitě a já dodatečně zjišťuji, že se jedná o včelu. To už jsem nucený se bránit. To ovšem včelu ještě více rozzuřilo a při jednom ze svých útoků boduje! Bohužel přímo do mého nosu. Spěšně opouštím bojiště a se skútrem se přemisťujeme asi o sto metrů dál. Co kdyby se zase objevil zase nějaký šílený včelí kamikadze. A ejhle, už ho tu máme! Tak to už opravdu na nic nečekám a přesně mířenou ranou včelu likviduji. Rychle opouštíme klášter, který jsme si nestačili ani pořádně vyfotografovat. To tedy byl dnes den! Zkrátka: „Když se daří, tak se daří!“ Z plánované návštěvy třetího kláštera Myrtidiotissa tím pádem sešlo. Blíží se sedmá hodina a kdo ví, co by u něj na mne do třetice čekalo! Také mi už začínal opuchávat nos a bál jsem se, aby otok nestoupal výš a já nakonec přestal i vidět. To by teprve nastal problém! Cestou zpět vidíme, že směrem k severu pršelo mnohem více. Před Potamosem jsou na silnici velké louže a se skútrem se jimi pomalu brodíme. Oddechnu si až v okamžiku, kdy stavím v Pelagii skútr na stojan.
Po tak náročném dni si zasloužíme nějakou odměnu, a tou se stává večer strávený v oblíbené taverně. Po chutné večeři popíjíme skvělé místní vínko a k tomu posloucháme tklivé tóny buzuki, které tu mistrně ovládají dva muzikanti. Tady se cítím nejlépe a šťastný. Tohle je pro mne to opravdové Řecko! Ale patří k němu bohužel i ty včely...

Den osmý. Východ ostrova.
(Návrat na Diakofti, klášter Ag.Moni, Paleochora a Potamos.)

Po náročném včerejšku si dnes dáváme oddychový den u pláže Diakofti. Je poslední z trojice našich nejoblíbenějších míst. Bambulka na nose sice splaskla, ale místo bodnutí ještě trochu brní. Cestou k pláži musíme po včerejším dešti dávat pozor na naplavený písek na silnici. Ještě před samotnou pláží zkoušíme najít jeskyni Chousti, která by tu někde měla být. Když konečně nacházíme správné místo, odrazuje nás od její návštěvy pichlavý porost kolem. S plážovou výstrojí, kterou na sobě máme se to opravdu nedá.
Zajíždíme k mostu a zaparkujeme u zavřené taverny Zefyros. Přejdeme silnici a kolem další zavřené taverny přicházíme na pláž. Tahle její prostřední část je na Diakofti asi tou nejlepší. Z obou stran chráněná před vlnami, s velmi pozvolně klesajícím dnem, teplou vodou a sametovým pískem na dně. Ideální místo pro malé špunty, kterými se to tu i s jejich maminkami jen hemží. Podél pláže je hodně starších domků k pronajmutí, ale jejich vnější vzhled je docela odrazující. Na druhém konci pláže je příjemná kavárnička Minae, kde si dáváme frappé a zmrzlinu. Pobyt v kavárně si zpestřujeme pozorováním připlouvajících trajektů.
Odpoledne se přehouplo do své druhé poloviny a my bychom chtěli ještě navštívit klášter Ag.Moni. Asi po osmi kilometrech odbočujeme ze silnice a přijíždíme k památníku Theodora Kolokotronise, přezdívaného „starý muž z Morey”. Ten po svém vítězství nad Turky v roce 1821 splnil svůj slib a po roce 1840 pomohl se stavbou uvedeného kláštera. Svátek se tu slaví 6.8. v rámci tzv. dekapentismosu (1-15.8).
Vyjíždíme po užší, ale slušné asfaltce vzhůru ke klášteru. Za jednou zatáčkou nám těsně před skútrem cosi proletí. Zastavím a koukám... Kozel! Ale ten teda byl! Rohy měl jak samotný vládce pekel. Ze stráně pod silnicí pak na nás docela nevraživě koukal, že jsme si jej dovolili vyrušit z jeho odpolední siesty. Zároveň nás ovanul i typický odér. Nebylo divu, po okolních skalách jsme spatřili zbytek početného stáda.
Před klášterem nás očekával skromný uvítací výbor, který čítal jednoho mourovatého kocoura, který nás následně provedl celým klášterem. Nevynechal opravdu nic. Když jsme se po skončení prohlídky chystali vyjít ven, nastala nečekaná komplikace. Z milého kocourka se stal rázem tvrdý byznysmen! Zahradil nám svým maličkým tělem cestu ven a požadoval za své služby odpovídající odměnu. Nepomohlo ani podrbání za ušima. Pokoušeli jsme se jej obejít, ale on byl rychlejší a znovu nám zahradil cestu. Vyčítavě přitom mňoukal. Co teď? Bylo nám hoj moc líto, protože odměnu by si asi za své služby zasloužil, ale my s touto alternativou vůbec nepočítali a pro kocourka žádný pamlsek neměli. Ten nakonec usoudil, že s námi jen marní čas a s ohonem hrdě vzhůru vztyčeným odkráčel dotčeně do útrob kláštera. Pokud budete chtít navštívit v budoucnu tento klášter, vezměte, prosím, kocourkovi malý úplatek i za nás. Nenecháváme nikde rádi dluhy.
S lehce provinilým pocitem opouštíme nádherný klášter a jdeme se podívat po jeho okolí. Za objektem je dechberoucí výhled na Diakofti. Usedáme na betonovou lavičku a docházejí nám slova, ale těch tu není vůbec potřeba...
Cesta od kláštera vede ještě dál vzhůru až na vrchol kopce. Tam jsou k vidění opět stožáry s anténami. Mrknu šibalsky na Laďku: „Tak co, nepodíváme se zase k radarům?“ Ani nečekám na odpověď, která mi je po včerejší zkušenosti stejně předem jasná a vracíme se zpět k silnici.
Za Aroniadikou odbočujeme vpravo a zajíždíme k původnímu hlavnímu městu Ag. Dimitros, které je v současnosti nazýváno Paleochorou. Cesta není pro skútr zrovna ideální, ale s autem se tu dá projet bez větších problémů. Přijíždíme až na malou plošinu, tady cesta končí. Dál se musí pěšky. Už odtud jsou ale vidět pozůstatky starého města. Scházíme po pěšince kolem kamenného kostelíku Ag. Varvara a před námi se otevírá úžasná scenerie! Strmé skalní stěny, hluboké rokle a zbytky budov na nás v podvečerním slunci zapůsobí doslova magicky.
Zbytky města, ve kterém prý podle dostupných údajů žilo v době svého největšího rozkvětu až sedm tisíc obyvatel leží na skále, která je nižší, než ty okolní. Bylo tak ukryté před zraky kolem plujících pirátských lodí. Tato jeho geograficky výhodná poloha se mu však stala nakonec osudnou. Již zmíněný osmanský pirát Barbarossa dosmýkal až sem svá velká děla a umístil je na výše umístěné okolní skály. Celé město Ag. Dimitros tu pak měl jak dlani a bez problémů je rozstřílel a zbylé obránce pobil. Zachránily se pouze ženy a děti, které se prý ukryly v nedaleké jeskyni.
Hlavou mi probíhá celý tento dramatický příběh a padá na mne tíha toho okamžiku. Slunce klonící se k západu vytváří bizardní stíny, které dojem ještě umocňují. Hlavou mi proletí i vzpomínka na ostrov Chios. I tam stojí opuštěné mrtvé město. Jmenuje se Anavatos. V Turky obleženém městě se všech jeho 400 obyvatel shromáždilo na vysoké skále, ze které pak skokem do hlubin zvolili raději dobrovolnou smrt. Město pak zůstalo dodnes opuštěné a říká se mu město duchů...
Snažím se odsunout trudné myšlenky z hlavy, ale nějak se mi to nedaří. To prostředí na vás zkrátka tak dolehne. Z chmurných myšlenek mne vytrhává až křik Laďky, která komentuje mé vyhledávání míst pro co nejlepší záběr slovy, že jsem sebevrah. Podvečerní slunce sice výstižně podmalovává mysteriózní dojem místa, ale údolí už tonou ve tmavém stínu. Jen těžce hledám vhodný úhel záběru. Nejsme tu ale sami. Z povzdálí zaslechnu hlasitou češtinu. Pán tam má se svojí partnerkou zřejmě obdobný problém. Při setkání s ním se pak na sebe jen chápavě usmějeme...
Cestou domů zastavujeme v Potamosu ve své oblíbené gyrosárně na večeři. Už nás tady dobře znají. Laďka je ze skútru celá zkřehlá a studené pivo odmítá. Objednávám si jen pro sebe jedno malé – „small beer“. Šéf má dnes laškovnou náladu a vnucuje mi „big beer“(velké). Já však trvám na svém, načež on nasadí nasadí naoko zarmoucený výraz a říká mi, že malé bohužel došlo, ale mohl by mi nabídnout „medium beer“. Nechápavě na něj zírám, protože termín „střední pivo“ jsem dosud nikde neslyšel. Dojde mi to, až když padá jeho ruská zaměstnankyně smíchem málem na zem. „Tak dobře,“ přistupuji na jeho hru. „Doneste mi tedy to medium beer!“ Pochopitelně mi donesl jen velké, ale tím naše hra nekončí. Hned po donesení se mne optal, jestli tedy nemá trochu ulít z plné láhve, aby dodržel tu míru „medium“. No, zasmáli jsme se! Rozpovídal se, že má v gyrosárně zaměstnanou jednu Rusku a jednu Moldavanku. Ale to je tu prý normální! Kousek dál v supermarketu prý zase dělá Albánka. Řecko je prý mezinárodní. Jestli se u něj někdo zastavíte, přejte si schválně to „medium beer“ a klidně se na mne odvolejte!

Den devátý. Relaxační.
(Klášter Myrtidiotissa, Kapsali a Mitata.)

Ráno dělám rekapitulaci našeho cestování po ostrově. Večer vracíme skútr do půjčovny a já se smiřuji s tím, že některá místa už zkrátka nestihneme. Je však jedno, které bych vynechal opravdu nerad, a tím je klášter Myrtidiotisssa. Byl v plánu již dříve, ale jeho návštěvu nám tenkrát zhatily včely a bouřky. Klášter leží na jihozápadě ostrova a vede k němu pěkná asfaltová silnice. Velká její část vede územím, které bylo minulý rok v srpnu postiženo velkým požárem a pohled na ohořelou vegetaci podél silnice je více než smutný... Až v závěru cesty se to opět trochu zazelená. Přes starý anglický most přijíždíme na místo, kde se silnice rozdvojuje. Místo směrovek je na té dolní (starší) pouze zákaz vjezdu autobusů. Pro ostatní auta je na té dolní silnici uvedena průjezdnost s udanou šířkou a výškou. Uvedené limity s velkou rezervou splňujeme a pokračujeme bez obav spodní cestou. A volíme dobře! Po chvilce nás totiž čeká pravý důvod tohoto omezení. Tím je malý přírodní tunel, ale spíše než o tunel se tu jedná o kamennou bránu. Krásně sem ale zapadá a nám se moc líbí!
Vyjíždíme na kopec, kde se tyčí velký kříž. na kamenném podstavci. Ten je dokonce průchozí a je odtud pěkný výhled na klášter. Dodatečně teď zjišťujeme, že požár zasáhl i blízké okolí kláštera. Jsou odtud vidět i cesty vinoucí se k pláži Limnaria a kostelíku Ag. Nikolaos Krasas. To poslední slovo v jeho názvu znamená víno. Prý je používali při jeho stavbě místo vody. Jak ale znám Řeky, moc tomu nevěřím.
Sjíždíme na velké parkoviště u kláštera. Ani nás už příliš nepřekvapuje, že tu setkáváme opět s „Kopečkovic“. Mají teď auto 4x4 a po prohlídce kláštera se chystají navštívit hůře přístupnou pláž Limnarii.
Objekt kláštera nás ohromuje svojí krásou i rozlehlostí. Každým rokem sem přicházejí 24.září poutníci a modlí se k matce Mirtidiás – ochráňkyni a patronce ostrova. A během tzv. dekapentismosu (1-15.srpna) otevírá klášter své dveře poutníkům, kteří se účastní půstu a motliteb. Po nás naštěstí nikdo nic takového nechce, takže vcházíme bez obav dál. Dominantou kláštera je 26 metrů vysoká věž z vápence. Za vchodem nalevo je malá prodejna upomínkových a církevních předmětů. V objektu zrovna probíhá rekonstrukce pokojů-cel. Jejich dveře jsou otevřené a máme tak možnost do nich nahlédnout. Bohužel z důvodu malování je veškeré zařízení pokojů na jedné velké hromadě uprostřed, takže obraz o životě mnichů si neuděláme.
Všechny prostory kláštera jsou velice malebné a upravené. V klášterech nemají obecně příliš rádi fotografování, ale tady jsou všichni zaneprázdněni rekonstrukcí, čehož velice rád využívám.
Procházíme celým objektem a moji pozornost upoutá cosi neobvyklého na bílé zdi. Navenek se to jeví jako cikáda na zádech v pohybu. Nechce se mi tomu věřit, ale při podrobnějším zkoumání se ujišťuji, že tomu tak skutečně je! Cikádaa je opravdu vzhůru nohama, ale „má to už za sebou“ a její pohyb způsobují malí mravenečci, kteří se ji snaží dopravit do své spižírny. Náhlý poryv větru jim však jejich úsilí hatí a náklad i s jeho přepravci končí na zemi.
Po prohlídce usedáme na malou zídku na parkovišti a občerstvujeme se. Opětovně jsme ale nepoučitelní, neboť jsme si nepovšimli okolo rostoucích pínií. Další oblečení v háji! Jestli to tak půjde dál, poletíme domů asi ve spodním prádle. Zvažujeme ještě po vzoru „Kopečkovic“návštěvu pláže Limnaria, ale náš skútr nemá 4x4 ani náhodou. Proto tuto variantu rušíme a vítězí sázka na jistotu a tou je Kapsali.
Ze zatáček před Kapsali jsou krásné výhledy na pevnost a záliv pod ním. Dá se z nich také dojít ke dvěma kostelíkům pod pevností a na malou plážičku Sparagario. Cestou po hlavní silnici míjíme odbočku ke kempu. Z ní pak vede cesta ke kostelu Agios Ioannis sto Gremo ve skále nad Kapsali. V poledním vedru nás ale tato procházka vzhůru zrovna moc neláká.
Přijíždíme až na střed tzv. trojky, kterou záliv v Kapsali při pohledu shora připomíná a odbočujeme vpravo na kolonádu. Je tady docela plno a mám tu problém i se zaparkováním skútru. V tom ale zahlédnu skulinu mezi několika skútry a parkuji. Hned vedle stojí zcela stejný skútr a dokonce je i ze stejné půjčovny! Spokojeni s výsledkem zaparkování se odebíráme najít nějaké trochu zastíněné místo na pláži. To je ovšem docela problém, protože stromečky jsou nedávno vysázené a tudíž maličké. Konečně nacházíme jeden větší. Je hned pod tavernou, kterou její majitel právě chystá na sezónu. Za chvíli přichází instalatér, hloubí mělký příkop a vkládá do něj hadici pro přívod vody. To ještě akceptujeme, ale když nám začne u hlavy vrtat do betonu příklepovou vrtačkou díry na příchytky, mizíme raději rychle do vody. Stejně jsme tu vlastně jenom kvůli tomu.
Pláž v Kapsali je velice příjemná, ale vcelku rušná. Má však teplou, čistou vodu bez vln a dno z jemného písku. Stejný je ale bohužel i na pláži, proto fotoaparát raději ani nevyndávám z obalu. Při závanu větru se písek víří a je ho všude plno. Zlaté kamínkové pláže!
Opodál kotví u mola výletní loď „Glass Bottom“. Místo aby vyjížděla s výletníky do jeskyně na nedaleký ostrůvek Chytra, trčí tu v přístavu a drobotina jejího kapitána Spyrose si z ní za hlasitého výskání dělá skokanský můstek. Ale její čas přijde o něco později.
Ve vodě je spousta průhledných rybek s černou tečkou u kořene ocasu. Jednu zaujal stroupek na mé noze, který jsem si vysloužil při výjezdu od pláže Chalkos a usmyslela si, že jej musí urvat. Svůj úmysl pojala docela razantně a já se začal zabývat možnou přítomností nového druhu středomořské piraně.
Tak jako zde, jsme si už ale dlouho nezaplavali! Snad jen na Diakofti, ale tam je malá hloubka a musí se víc chodit. Plavali jsme podél celé zátoky a z vody navštívili malé plážičky mezi skalisky, kam se z pevniny dá jen stěží dostat. Písek na pláži se mezitím rozžhavil nad únosnou míru. Fotoaparát odnáším raději do skútru, který stojí ve stínu. A vida, jejich počet se na parkovišti se minimálně zdvojnásobil! To už ale ke mně běží mladá holčina. Cosi vzrušeně řecky volá a mohutně gestikuluje. Pochopitelně jí nerozumím, ale zároveň zahlédnu známého chlápka z půjčovny, jak opodál předává turistům obdobný skútr. Nad vchodem protějšího domu přímo bije do očí název známé půjčovny. No to je gól! Podařilo se mi zaparkovat mezi skútry z domovské půjčovny a holčina si zřejmě myslela, že si jej beru bez povolení. Šéf půjčovny reaguje na křik dívky, dívá se mým směrem a pochopitelně mne poznává. Uklidňuje dívku a běží mi hned potřást rukou jako svému nejlepšímu kamarádovi. Po chvíli donáší i dvě láhve chlazené vody. Asi se v něm hnulo svědomí, myslím si. Ale za tu cenu, kterou jsem mu zaplatil, by místo vody mohl donést rovnou flašku Metaxy! Setkání s ním mi ale přichází vhod a rovnou si upřesňuji termín vrácení. Nedělá z toho žádný problém: „Po sedmé mi to stačí,“ říká.
Odjíždíme o trochu dříve, abychom ještě stihli plánované zastavení v Livadi, kde nám byla doporučena jedna z místních taveren. Ale mají tu ještě siestu. Ušetřený čas tak věnujeme zastavení v Mitatě. Před vesnicí vpravo zahlédneme v dálce zrekonstruovaný mlýn, který je nyní využíván ke komerčním účelům. Pak dále kolem pomalovaného domku s květinami, míjíme malé kafenio a odbočujeme doleva k malému parčíku s pomníkem. Usedáme (tentokrát už po důkladné kontrole!) na lavičku. Ve stínu je příjemně... Zvukovou kulisu tu obstarávají pouze neúnavné cikády. Máme odtud pěkný výhled do údolí pod vesnicí, ale o kus dál, je výhled ještě mnohem lepší. To už ovšem stojíme poblíž kostela, poničeného v roce 2006 zemětřesením. Objíždíme ho a stejnou silnicí se vracíme zpět. O půl osmé večer vracíme skútr a naše putování po ostrově tím končí.
Silniční síť na ostrově připomíná strom. Z hlavního kmene je do stran spousta větví - odboček, které se dále proplétají a zamotávají. (Na rozdíl od Thassosu, který je prakticky jedním velkým “kruhákem”). Se skútrem jsme zde najeli křížem krážem přes 500 kilometrů.

Den desátý. Někdy bývá pod svícnem tma.
Program posledního dne je naše každoroční klasika-věnujeme jej místní pláži. S uspokojením ale zjišťujeme, že není vůbec špatná! „Plážing“ je tu opravdu skvělý! Z celého zájezdu jsme byli zřejmě poslední, kdo jí navštívil. Ještě nakoupit pár drobností pro ty doma, projít se naposledy po silnici kolem taveren a obchůdků. Udělat posledních pár fotografií, sbalit kufry a pobyt zakončit dobrou večeří v místní taverně. Tu ale neprotahujeme, protože už za rozbřesku odjíždíme...


Závěr
Teď by se hodila malá rýmovačka: „Děkuji všem, kteří to dočetli až sem!“ Ale vážně... Kythira v nás zanechala opravdu spoustu krásných vzpomínek, které se nedají vtěsnat do menšího prostoru. (I tak jsem jich ještě spoustu nezmínil.)
Počínaje vřelým uvítáním a pohoštěním od majitelky, až do okamžiku dojemného loučení s ní. Nechyběl při něm nikdo z nás. Padla i nějaká ta pusa a paní domácí jen stěží ukrývala slzy dojetí... Na rozdíl od neosobních hotelů mám mnohem raději tyto menší penzióny, kde splynete s okolím a připadáte jako součást jedné velké rodiny.
„Příští rok zase přileťte,“ říká nám syn majitelky jeho slova mi nezní jako obvyklé klišé. Je mi jen líto, že k tomu zřejmě nedojde. Touha po poznávání nového je silnější a žene mne každým rokem na jiné místo.
Dělám to tak už dlouho. Mám rád Řecko i Řeky. Jejich kulturu, myšlení a zvyky... Hezké pláže a přírodu najdete totiž všude na světě, ale národ s takovou karmou, jakou mají Řekové, nikoliv. Jejich pozitivismus mne naplňuje a neuvěřitelně nabíjí. Každému tvrdím, že nejedu na dovolenou, ale dobít si své baterky! Ale tohle zřejmě moc lidí nepochopí...
Často se mne známí lidé ptají: „A kde se ti líbilo nejvíce ?“ Nevím... Na tuto otázku nedokáži po pravdě nikdy jednoznačně odpovědět. Proto jednoduše říkám: „Všude!“ Každé místo, které jsme dosud v Řecku navštívili, bylo specifické něčím jiným, ale vždy v nás zanechalo hluboký dojem. Někdy více, někdy trochu méně, ale pokaždé bylo svým způsobem nenapodobitelné.
Jediné, čím jednotlivá místa odlišuji, je pocit, kam bych bych se chtěl ještě jednou vrátit. Těch už je méně, ale Kythira mezi ně rozhodně patřit bude!



Někoho by možná ještě mohlo zajímat...
Geograficky přísluší ke kraji Atika a administrativně k prefektuře Pireus. S rozlohou 279 km2, délkou 29 a šířkou 16 km patří spíše k menším ostrovům. Délka jeho pobřeží je 78,5 km, které je stejně jako celý ostrov hodně členité. Na západě je strmé s mnoha útesy a na východě většinou rovinaté. Na ostrově je spousta nádherných pláží, ale některé jsou přístupném pouze z moře. Povrch ostrova je z větší části hornatý, ale nejvyšší horou je Mirmingaris s pouhými 504 metry.
Jeho něco přes tři tisíce stálých obyvatel je rozmístěno do 60 osídlených obcí sdružených v 13 komunitách. Hlavním městem je Chora s 300 obyvateli, dalšími jsou Potamos (500), Agia Pelagia (300) a Livadi (300) . Vlivem emigrace počet stálých obyvatel stále klesá.
Ostrov postihují častá zemětřesení. Největší v roce 1903 a poslední v roce 2006. Hlavními produkty ostrova jsou olivový olej, med a víno. Rozšířený je tu i rybolov..