Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 13
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Na Zante!

Autor:
bude zveřejněn po ukončení soutěže
Zařazeno:
Zakynthos
Napsáno:
14.10.18 02:30
Fotografií:
49
Přečteno:
428
Soutěž:
2018
dovolená v termínu: 03.08.18 - 10.08.18
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
19 °C
Skorojasno
proměnlivý, 1.5 m/s
Na Zakynthos se mi nikdy vlastně ani moc nechtělo.
Viděl jsem tenhle ostrov jako přehnaně komerční, ostrov s dlouhými písečnými plážemi, které jsou zastavěny hotely a zábavními zařízeními, a také jako ostrov plný zhýralé anglické mládeže.
Kdežto moje žena na Zakynthos chtěla vždycky. Myslím, že se jí zamlouval hlavně zelený ráz ostrova a jeho malebnost. Je to přece jenom kontrast oproti vyprahlým ostrovům v Řecku, kam jsme zatím cestovali.
I když možná na některé lidi působím jako starý bubák, který musí mít hlavní slovo, tak ve skutečnosti se vždy snažím všem ostatním nějak vyhovět a pomoci, no a na špici je samozřejmě moje žena, pro kterou bych udělal první, poslední. Takže jsme si k našemu dvanáctému výročí zakoupili zájezd na Zakynthos.

Začátkem srpna (joj, tam bude lidí!) pilot letadla začíná přiblížení k Zante. Letíme podél západní strany ostrova, což nám nabízí krásný pohled na bílé útesy. Následuje ostrá zatáčka a přistáváme přes známou písečnou pláž na jihu. Jak je známo, letadla zde lítají takřka nad hlavou, takže máme vše jako na dlani. Dlouhou a širokou pláž, za kterou se krčí nízké baráčky hotelů a v pozadí se zvedá hora zeleně až do kopců. Takhle z letadla to vypadá skoro jako Karibik.
Jako vždy při přistání tisku ženě ruku a jsem neskonale rád, že máme tu možnost se podívat někam za hranice a dokonce ještě přímo do milovaného Řecka.
Přesun do letoviska Laganas, kde se nachází náš hotel, je rychlý a brzy stojíme před ubytováním.
Během deštivého podzimu u nás v Čechách jsem před ženu rozložil prosortovanou nabídku hotelů na Zante a paní ukázala právě na tenhle hotel, před kterým teď stojíme. Je na konci letoviska Laganas, takže stranou největšího ruchu a zároveň pěkně u pláže. Taveren je v okolí dost (máme pobyt se snídaní) a je z čeho vybírat.
V Laganas je již zmíněná dlouhá pláž, kterou lemují taverny, některé kupodivu dost dobré s typickým řeckým rázem a potom od pláže kolmo odbočuje hlavní ulice s krámky, bary a fast foody.
Pro samotáře a vyznavače opuštěných míst to tu samozřejmě není, pro rodiny s dětmi nebo pro hledače zábavy je to ideál.

My to máme tak půl na půl. Chceme si užít trochu toho dovolenkového zázemí a zároveň si půjčit auto a jet objevovat ne tolik turisticky exponovanou část ostrova.
Prvních pár dní jsme v náruči letoviska, užíváme si na mělké pláži s vodou teplou jako ve flašce zapomenuté v autě uprostřed parného léta a také ochutnáváme nabídku místních taveren.
Brzy je nám ale přistaven velmi pěkný Hyundai ix10 a můžeme vyrazit za dobrodružstvím.
Ráno (no, slunce pálí jako v poledne) cpeme všechny nezbytnosti na cestu do auta, otáčím klíčkem a nic. Auto nestartuje. Protože je vedro, tak máme otevřené dveře, což způsobuje pípání a signalizaci na palubní desce. Říkám si, že je to možná tím. Zavírám se v autě, peču se jak kuře v troubě, točím klíčkem a nic. Zkouším hledat nějaký čudlík, sešlápnout brzdu, prostě něco... a auto pořád nastartuje. Nevím co s tím, tak si jdu vyměnit propocené triko a zavolat do půjčovny. Půjčovna má české zastoupení a pán na telefonu je velmi ochotný.
Ještě jednou se mnou přes telefon prochází všechny možné startovací procedury, přičemž si propotím druhé triko, a pořád nic. Prý to tedy bude asi vybitá baterie. Někoho tam pošle. Chvíli čekáme a pán z půjčovny volá zpátky. Prý ať zkusím při otáčení klíčkem sešlápnout spojkový pedál... A auto okamžitě nastartuje. No, tak jsem se ztrapnil hned na začátku, tohle by mě nikdy nenapadlo, že při startování nového Hyundaie musím mít nohu na spojce.
Poníženě děkuji a můžeme vyrazit.

S manželkou jsme v zimě společně trasy našich výletů pečlivě plánovali a ta první povede nejdříve k výrobně olivového oleje kousek od Laganas, potom do ženského kláštera Elefthoria, následně do vnitrozemní vesničky Koiliomenos a nakonec kolem starých studní k útesům.
Výrobna olivového oleje je od Laganas opravdu pár minut a máme i celkem štěstí, protože z ní právě odjíždí autobus s turisty. Sice ho potkáme na úzké příjezdové cestě, takže musím couvat až zpátky na hlavní, ale budiž odměnou, že následně v provozu skoro nikdo není.
Právě tenhle podnik jsme vybrali proto, že před budovou výroby mají expozici starých mašin, které se dřív používaly k produkci oleje. Uvnitř samozřejmě nechybí podniková prodejna a také si zde můžete prohlédnout stroje moderní, na kterých se olej lisuje v současnosti.
Ke klášteru Elefthoria to rovněž není daleko, my si ještě zajíždíme do vesnice Macherado obdivovat místní úzké uličky a krásnou věž kostela.
Klášter Elefthoria leží potom už trochu na kopci, zdá se nám celkem zajímavý, jeho červený nátěr působí možná až nepatřičně. V areálu uvnitř jsou ale již tradiční mozaiky, pěkné květiny, a vůbec je to příjemné místo. Také už se zde nabízí trochu jiný pohled do kraje, bez toho hotel-plážového rázu.
Od kláštera do Koiliomenosu poté začíná trochu dobrodružná cesta, taková ta řecká silnice, kde zatáčka střídá zatáčku a vlastně se šplháme pořád výš a výš.
V Koiliomenosu parkujeme na hlavní křižovatce, což má být asi obdoba náměstí, u níž je krásný kostel s velmi zajímavou věží a kolem pár krámků s domácími produkty a pár taveren.
Majitelé krámků nás lákají dovnitř, nijak vtíravě. Majitel jednoho z obchůdků mi hrdě ukazuje ceduli, kde má informace o nabízeném zboží v češtině. Prý má kamarádku z Čech a ta mu tu ceduli napsala. Milé.
V obou krámcích, které navštívíme žena koštuje domácí víno, opravdu výborné, také jsou nám nabídnuty olivy a olej. Děláme tu velkou tržbu a navíc si příjemně pohovoříme.
Nechci, aby to vypadalo, že tu plkám jen o sobě, ale rád bych zmínil, že mám takový zvyk z těch ještě poněkud původnějších řeckých míst, pokusit se zapříst rozhovor s jakýmkoliv řeckým strejdou nebo tetou, ať už v taverně nebo v obchůdku.
Řeckých vět sice umím jen pár, ale stejně mi to nikdy nedá, no a když se následně ukáže, že dotyčný Řek umí anglicky, tak si i pokecáme. Zde na Zakynthosu je vidět, že jsou místní zvyklí, že sem jezdí hlavně typičtí dovolenkáři, a i se podle toho chovají. Ale jak člověk zapřede hovor v řečtině a taky dá najevo svojí lásku k Řecku, hned je jejich přístup trochu jiný. Hlavně ten jeden strýc z Koiliomenosu mi utkvěl v paměti a často na něj se slzou v oku vzpomínám.

Z malebného Koiliomenosu pokračujeme do Agalas, kde mají být původní pobořené budovy a také odtud vede cesta k jeskyním, ale trochu si už na nás sedla únava, tak jedeme dál, rovnou k Andronios Wells, což jsou staré studně, které leží při cestě, uprostřed vinice lemované olivovým hájem. Ideální místo na siestu.
Válení se pod mohutnými olivovníky je fajn, hrozny vína jsou též nádherné, ale ještě je třeba prozkoumat i ty studny. Většina z nich je zamčená, ale ta prostředí, ta největší, je volně přístupná a je v ní stále voda, kterou je možno si nabrat otočným inštrumentem s plechovkou od rajčat.
Poněkud nešťastné ale je, že pod deklem studny hnízdí hejno vos, které zapříčiní konec siesty a úprk do auta.
No, stejně už zbývá pro dnešek jen jedna položka na našem společně sestaveném plánu cesty a to útesy, nejdřív konkrétně úsek Plakaki.
Cesta k nim vede od studní prostě na jih (Nešla pořád na jih i Dorotka v Zemi Oz? Už nevím.) a pak při návratu do Laganas uzavřeme vlastně takový malý okruh po téhle části ostrova.
Útesy jsou ohromné a bílé, nahoře krásně zelené porostem, ráz krajiny nic neruší, protože sem vede akorát úzká serpentýnová cesta, jinak nikde nic. Barevnou souhru doplňuje tyrkysové moře pod útesy. Ono to Zante má přece jen něco do sebe.
Možná by jsme se tu kochali ještě o trochu dýl, ale přijíždí hlučná banda Srbů na Endurech, tak se přesuneme ještě o kousek dál, k další části útesů, tentokrát Keri.
Projíždí se vesničkou Keri, která je celkem pěkná, pár taveren, domky a tak, potom dolů k útesu, kde má být maják a největší řecká vlajka na světě. Vlajka je sundaná, takže jí vlát nevidíme, u toho taverna, u taverny vyhlídka na útes.
Máme už hlad, tak si tu dáme nějaké vepřové a plněný koláč, je to dobré, ale s vysokohorskou (nebo vysokoútesovou?) přirážkou, koukneme se z lávky na útes (pouze pro hosty restaurace, asi aby to ostatní nevykoukali) a plni dojmů z prvního výletního dne se vracíme do Laganas.


Včerejší okruh jihozápadní částí ostrova byl malý, dnes nás čeká okruh větší, totiž okruh kolem celého ostrova.
Exo Chora, klášter Anafonitria, Navagio, mlýny na severovýchodní špici ostrova a pak cesta zpět dolů na jih po západní straně.

Ráno jdu na snídani, na kterou můj muž nikdy nechodí. Zájezdy se snídaní bereme vlastně jen kvůli mě. Ráno se mohu pohodlně nasnídat v hotelovém bufetu, zatímco manžel se nakrucuje v koupelně před zrcadlem. Následně se vždy sejdeme, já nasnídaná, on vyvoněný jak orientální poběhlice, a můžeme vyrazit na výlet.

Jak se startuje nový hjundé z Nošovic už víme, takže můžeme tentokrát vyrazit za dobrodružstvím bez obtíží.
Cesta do Exo Chory ubíhá příjemně. Kvalita silnic je tu na dobré úrovni a pantáta se v šoférování vyzná jako leckterý Řek.
Jedeme třeba přes vesnici Agios Leon, která leží schoulená v pěkném ďolíku. Mimo města cestu lemuje bujná vegetace, jede se tu opravdu příjemně.
V samotné Exo Chora parkujeme auto ve stínu pod stromy na dohled tomu nejstaršímu olivovníku, který tu mají. Jsou tu zrovna dva výletní autobusy, ale než si manžel připraví fotografická fidlátka, tak autobusy odjedou a vyjma místního postiženého hocha, který sedí s kelímkem na milodary pod olivovníkem a hraje na foukací harmoniku, tu nikdo jiný není.
Olivovník je hlavně široký, z jedné strany podepřený tyčkou a pěkně se mu kroutí větve. Myslím, že jsem zaslechla, že stále plodí olivy.
Pár kroků za olivovníkem, skoro už mezi domky, je malý stánek s místním olejem, vínem a domácím rakomelem. Rakomelo je pálenka smíchaná s medem.
Stánky jsou i přes silnici, tam co parkujeme auto. Ty jsou již zásobené trochu víc. Jednak nějakými cetkami, ale jednak také hromadou druhů ochucených pálenek. Rovněž mají také čistou. Ty ochucené mě zaujaly. Mají tam třeba pomerančové, růžové, mátové. Velká dobrota a není to žádný silný driák. Ta mátová je snad bez alkoholu úplně. Prodává zde mladý chlapec, který umí slušně anglicky a od všeho dává ochutnat. Tenhle způsob nakupování je trochu nešťastný, protože pan manžel řídí, takže veškeré ochutnávání šnapsu a vín zbývá na mě. Ale co se dá dělat, řecká pohostinnost je řecká pohostinnost. :-)
Prostranství se starým olivovníkem a stánky je hezké, ale nás to láká zkusit se trochu zamotat do místních uliček. Zamotat se tu moc nedá, ale aspoň za to nakouknutí to stojí.


Z Exo Chora se poté jede jen kousek na sever, kde je na křižovatce u taverny značená odbočka ke klášteru Anafonitria.
Z našeho zimního plánování si toho většinou moc nepamatuji. Teď při cestě mám na klíně jen mapu s vyznačenými názvy, abych mohla manžela v případě potřeby navigovat, ale jak vypadá místo, ke kterému jedeme a co tam uvidíme, to mám do poslední chvíle jako překvapení. U tohoto kláštera to není jinak. Ale hned jak k němu dorazíme, tak se mi vybaví fotografie, na základě kterých jsme dali pro tohle místo punkt do mapy.
Před vstupem do kláštera je věž jako ze šachů. Za ní se krčí malý obloukový vstup, který se na vnitřní straně rozšiřuje v mohutný oblouk. Po straně od něj stoupají schody s květináči a hned naproti je samotná budova s oltářem. Mezi budovou a zdí se dá jít kolem dokola. Když půjdete směrem doprava, tak nejdřív potkáte plácek se čtyřmi sloupy, potom se naskytne pohled na malou zahrádku s klenbou porostlou vínem. Ještě minete vstup na malý hřbitov a už jste zpátky u vchodu.
Prostor kláštera je tedy malý, ale je tu toho dost k vidění.
Kolem kláštera se také nachází nějaká ta taverna a obchůdek. Za jedním z obchůdků je travnatá plocha s oslíky. Ti byli bezva.

Z kláštera se vracíme zpět na hlavní a jedeme dál na sever, k vyhlídce na pláž Navagio. To je ta pláž se ztroskotaným rezavým vrakem lodi, co bývá vyobrazena na každém druhém výrobku ze Zante. Takže je to i jedno z nejnavštěvovanějších míst. Jak dole lodí, tak nahoře po silnici.
K vyhlídce se svažují krátké serpentýny. Asi v půli cesty je po pravé straně místo vyklučené od porostu a manžel tu chce zaparkovat. Už máme takovou zkušenost, že u známých míst se nevyplatí jezdit až co nejdál, ale naopak zaparkovat auto co nejdřív to jde a zbytek raději dojít pěšky.
U improvizovaného parkoviště, kde již stojí pár aut, ale na nás mává řidič odstaveného autobusu, ať jedeme dál. Manželovi se to moc nezdá, ale dá na něj a díky tomu sjede do nehorázného štrůdlu aut. Cesta je úplně ucpaná v obou směrech, auta popojíždí krokem. Do toho se vrací zespod autobusy a ještě se musí několik zaparkovaných autobusů objet. Cesta je úzká, jsou to centimetry.
Když jsme skoro dole, tak nahoru už nikdo nejede a kolona zezhora se vůbec nehýbe. Takže to začíná vypadat tak, že vždycky někdo z posádky vyskočí, doběhne k vyhlídce, cvakne fotku, vrátí se do auta, které se otočí a jede pryč. Když dojde řada na nás, tak manžel rychle vyskakuje s foťákem, že udělá to samé, ale řidič jednoho ze zaparkovaných autobusů na něj začne pořvávat, ať se vrátí do auta, že tohle není parkoviště. Přitom on sám tu parkuje autobusem v cestě. Manžel neví, jestli má cenu debatovat s tímhle samozvaným strážcem pořádku, nebo prostě jít udělat fotku, nakonec zachová zenový klid a vrátí se do auta, že počkáme, až se úplně dole na parkovišti udělá místo a půjdeme k vyhlídce oba. Když čekáme asi půl hodiny, tak přijde na řadu plán B. Manžel otočí auto, že se vrátí zpátky navrch, kde bylo předtím to malé parkoviště a dolů prostě sejdeme pěšky. Nahoře na křižovatce u hlavní silnice opíše oblouk a jedeme zpět dolů. Chce zajet k tomu parkovišti, kde pořád stojí ten šofér busu z předtím a opět na nás mává, ať jedeme dál dolů. Manžel vypadá, že by se asi nejradši zakousl do volantu. Když se snaží na ten plac u silnice přes vyhrnuté kořeny zacouvat, přijíždí sem další autobus, z něho vyskakuje zmalovaná průvodkyně, zařve na manžela "STOP!", zastoupí mu cestu a musíme čekat, až vystoupí a přejde plný autobus jejích turistů. Trvá to hrozně dlouho, jdou na etapy, loudají se, plno z nich kouká do mobilu a jdou ještě o to pomaleji, část dalších z nich se ještě začne vracet do autobusu pro zapomenuté selfie tyčky. Průvodkyně nám stále panovačně ukazuje, ať stojíme a čekáme. V tu chvíli toho mám dost. Říkám muži, ať na to kašle a jede pryč, že tu slavnou pláž vidět nepotřebuji. Stejně je její fotka na každé plechovce olivového oleje, tak co. Manžel spokojeně zalehne klakson, protočí kola a v oblaku prachu míříme pryč.
Vytvrdli jsme tu přes hodinu a to jsme pláž s vrakem ani neviděli.

Když pominu tenhle hororový zážitek, tak jinde to bylo celkem dobré.
Ale třeba jsme měli jen štěstí, že jsme u jiných zastávek zrovna netrefili autobusy a další cestovatele.
Teď jedeme po severní části ostrova a tady je to už úplně prázdné, jen sem tam nějaké auto, jinak klid.
Cestou stojí za zmínku vesnice Volimes s pěkným kostelem. Ty jejich zdejší věže v benátském stylu (aspoň myslím) jsou velmi pěkné.
No a na úplném severovýchodním cípu je potom maják a kousek opodál dva mlýny.
Nevím, co jsem přesně od toho čekala. Je fakt, že jsou mlýny krásné a v perfektním stavu, ale je u nich jen napálená taverna a toť vše. Zajímavější je, že od nich vedou schody, hodně schodů, až dolů k moři. Také je odtud vidět Kefalonie.

Teď už zbývá se jen vrátit po východním pobřeží dolů, k hlavnímu městu a potom do Laganas.
Cestou se nabízí nějaký přístav a také velmi pěkné pláže, bohužel všechny hrozně plné. Tady se samotářská romantika hledá těžko.
Když provoz začne houstnout, tak poznáme, že jsme u hlavního města. Zde odbočíme z hlavní silnice do zemědělské oblasti a mezi venkovská obydlí místních a touhle vedlejší polozapomenutou cestou se vrátíme do Laganas.


Poslední den, kdy máme půjčené auto.
Ono toho bylo v tom vedru tak akorát. Mnohem víc mi vyhovuje jezdit v červnu nebo v září, ale chtěli jsme zkusit Zante ve "Full Season", aby jsme viděli, jaké to je.
No, klidně bych si to odpustil. V obchodech mají stejně jen samé tretky (když nepočítám ty obchody s místními výrobky) nebo chlast mezinárodních značek - asi pro ty zhýralé pubertální anglány, což je kapitola sama pro sebe, a taveren je tu tolik, že i kdyby jich byla půlka mimo sezónu zavřená, pořád je kam jít.
No, ale zpátky k výletu.
Dnes to bude rychlé, čeká nás jen vyhlídka Bochali, přičemž cestou je v plánu se zastavit ve vinařství Solomos a pak si zajet do hlavního města, očíhnout těch pár památek, co tam zbylo (zemětřesení a tak) a možná podniknout nějaké nákupy.

Protože jsem hňup a starý nervák, tak odbočku k Solomos winery na třikrát a ze třech různých směrů netrefuji, tak to nakonec necháme být, paní prý stejně takhle brzo chuť na koštování vína nemá, a jedu rovnou na Bochali. To najdu hned, ale na samém vrcholu přejedu odbočku k parkovišti a sjedu na druhé straně do hlavního města. Ach jo, to je tím vedrem.
V hlavním městě se v šíleném provozu otáčím a jedu zpět nahoru na Bochali. Teď už si dám pozor a zdárně parkujeme na velkém parkovišti pod kostelem, přímo u vyhlídky na hlavní město.
Je tu fajnový plácek, nějaká ta taverna, zmrzlina (prý vůbec nejvíc nejlepší na světě) a rozhled na celé hlavní město.
Nasazuji na foťák pevnou pětaosumdesátku a půjčuji to ženě, ať se dívá jako dalekohledem.
Prý je to fajn, všechno si pěkně prohlédne, a dolů do toho šíleného provozu už ani zpátky nemusí. Mě je to celkem jedno, já jsem spíš na krajinky a opuštěné končiny, tak do hlavního města také nemusím.
Máme tedy plno času, takže se dostatečně pokocháme vyhlídkou na město, pak jdeme ještě nahoru do pevnosti a na závěr tu kupuji ženě tu vyhlášenou zmrzlinu, která prý ale chutná úplně stejně, jako všude jinde. :-)

Do stanoveného času vrácení auta je ještě brzo, tak z Bochali jedeme do Laganas okruhem přes Macherado (proč by ne, když se nám tam líbilo ;-) ) a v Laganas se zastavujeme ještě v přístavu. Ono se tam pěšky od hotelu na druhé straně Laganas jde pěkně blbě, tak jsme si tam raději zajeli autem.
Pak už jen necháme auto před hotelem, klíče na recepci a šlus. Nuda, ten poslední výlet? Možná, ale na Bochali to bylo fakt bezva, akorát to asi nemá cenu v textu nějak natahovat. :-)


Po vrácení auta nám ještě zbývá kousek dovolené.
Manžel už nemusí řídit, tak si může dopřát na pláži svojí oblíbenou Coronu a v tavernách k jídlu Guinness. Já dávám přednost čerstvému pomerančovému džusu.
Večery trávíme na balkoně, máme výhled do ulice. Z balkonu je vidět to samé, jako když se jdete projít na čumendu po krámcích. Zástupy mladých Angličanů, většinou korzují z barů na diskotéky a zase zpátky. Anglické slečny povětšinou nosí jednodílné plavky, které ovšem mají látky mnohem méně, než běžné plavky dvoudílné a místa pro fantazii moc nezbývá. Každou chvíli tu na nějakou diskotéku přijede sanitka. Asi kvůli otravě alkoholem. Policejním vozům Laganas také není cizí.
Je to škoda. Ostrov je moc pěkný, ale ta odvrácená tvář masového turismu to zbytečně kazí.
Nejednou jsem přemýšlela, jaké to tu asi bylo dřív. Nápovědy se najdou. Ať už ve vesnicích trochu víc ve vnitrozemí, kudy ještě neproudí tolik turistů. Nebo třeba i v Laganas. Objevili jsme tu jeden zastrčený supermarket, kde prodávala velmi stará paní. Její manžel vždy seděl v křesílku na terase. Zboží moc neměli, ceny byly spíše vyšší, než ve větším supermarketu, ale byl tu ten tradiční přístup. Kalispera, kalinichta, efcharisto poli... To mám ráda. Po druhé návštěvě už paní vykládala o počasí, o žití na ostrově v zimě, a také o tom, jaké to bylo na ostrově dřív. Asi se jí během života její domov hodně změnil před očima.

Také vzpomínám na jednoho mladého číšníka z taverny pod hotelem u pláže, kam jsme občas zašli. Pokaždé hudroval, jaké je vedro. Manžel s ním vždy polemizoval. U nás v Čechách v té době byla ta nesnesitelná vlna veder, jestli si vzpomínáte.
Můj muž povídá, že sice vedro je, ale že tu alespoň mají moře. Číšník na to, že k čemu je mu moře, když musí být v taverně. Manžel vysvětluje, že mluví i o příjemném mořském vzduchu, který tu panuje. Sice vedro je, ale dá se tu dýchat. U nás, v betonové džungli, je vedro ještě větší a vzduch plný splodin je naprosto k zalknutí. Vždy, když v Řecku vystoupíme z letadla, nemůžeme se toho blahodárného řeckého vzduchu dosyta vynadýchat. Diskuze pokaždé skončila stejně. Mladík odchází pryč a nevěřícně kroutí hlavou. :-)

Cestou v autobuse na letiště jako vždy poslouchám hovor ostatních cestujících, kteří s námi byli na turnusu.
Je to pokaždé jak přes kopírák.
Většina z nich nevytáhla paty z letoviska a diví se při sledování cesty z okna autobusu, co tu všechno je. A to vlastně dohromady ani nic vidět není. Ól inkluzív stál za starou bačkoru, kanály smrděly, uklízečka po nich blbě koukala.
Já jsem moc ráda, že si manžel vždy půjčí auto a někam vyrazíme. Sice často u řízení nadává tak, že by se červenal i starý dlaždič, ale už mi to k tomu patří a asi by mi to chybělo. :-)
Ale vážně, trčet celou dovolenou na přecpané pláži u letoviska, to by mě nebavilo. Pravá zábava začíná teprve až když vyrazíme někam kousek dál, víc mezi místní, okouknout vesnice bez hotelů, ochutnat dobroty v zastrčených tavernách a podívat se, jak vypadá život na té straně ostrova, kde se neživí jen turismem, ale ještě pořád třeba zemědělstvím nebo pastevectvím.

Právě v takových končinách pokaždé objevíme ty nejhezčí zážitky z dovolené.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Soutěžíme o zájezd ZDARMA. Podpořte nás!!!
Hodnotit můžou jen registrování uživatelé. Přihlaste se prosím.
Komentáře (3)
22.10.18 15:48 Ireon
Vtipně napsané, vystihující atmosféru a dojmy z ostrova. Souhlasím s vámi, vždycky tam, kde zdánlivě nic není, je nejvíc co obdivovat! Miluji vnitrozemí ostrovů, kde to není tolik obsypáno turisty a hledám tam poslední zbytky řeckého sigá, sigá. Ale kvapem to všude mizí. A proto znovu v létě 2019 směr Řecko! Hodnotím známkou nejvyšší.
21.10.18 12:01 MonikaV
Super týmová práce!!! Tenhle cestopis mě zatím pobavil nejvíc.
16.10.18 20:55 janavi
Hezky napsaný cestopis. S tou spojkou a startováním jsme to zažili taky , teď na Krétě, pán z půjčovny nám ukazoval, že máme zmáčknout spojku, odsunoval přitom koberec, a najednou většinou na zcela odlehlém místě auto nenastartovalo. Až manžel přišel na to, že musí spojku zmáčknout při startování silou až na doraz.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
psx1F
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací