Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 16
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

V rytmu Ikarie

Autor:
bude zveřejněn po ukončení soutěže
Zařazeno:
Ikaria
Napsáno:
14.10.18 04:31
Fotografií:
60
Přečteno:
787
Soutěž:
2018
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
ÚVOD


Ikaria, Ikaria, tohle slovo mi neustále znělo v uších od chvíle, co jsem ji spatřila. Už na Ikarii, v r. 2017 bylo v srdci rozhodnuto, o příští dovolené. Působila na mě jako magnet přitahující kov. Kladla jsem si otázku, neustále hledáme něco, čemu se říká ,,to pravé Řecko?“ Je to jako hledání ztraceného času. Zdá se to nemožné, téměř sisyfovská práce, bezvýsledná. Už, už ho máte, když v tu ránu vám to vyvrátí někdo jiný, že to pravé Řecko, našel on a jinde. Ale co to vlastně hledáme? Jen jakousi místolásku s představou? Tu lásku ale, máme v srdci přece všichni, kdo tuto zemi milujem a je jedno kde to je. Každý má to své, nej Řecko. Já ho již také našla a nic na tom nehodlám měnit, na ostrově, kde tečou řeky, zelenají se stromy, vypínají se hory, šumí moře, kde jako by se zastavil čas, snad v době oné bájné pověsti……

,,Potom, dlouho a dlouho přemýšlel o ptačích křídlech. Vzpomínal si na všechno, co viděl, když si prohlížel ptačí perutě zblízka nebo když pozoroval ptáky v letu. A již měl před očima jasnou představu, jak ten zázrak udělá, ne ovšem aby usmířil krále, nýbrž aby spatřil i se synem svou drahou otčinu.Již přeletěli Paros, Délos a ostatní ostrůvky v Égejském moři, když se Íkaros začal nesmírně radovat z letu a měl pocit pýchy, jak to pěkně dovede. Zatoužil po nebi a dychtil letět co nejvýše. Dal se unést svou nerozvážností, vzdálil se z dohledu otcova a zamířil k slunci.V blízkosti prudkého slunce vosk měkl, začal se tavit a po kapkách stékal na zem. Péra již nedržela u sebe. Íkaros najednou cítí, že mává holými pažemi, že už nenabírá vzduch a propadá se do hlubin. Úzkostí se mu zastavil dech. Cítil, že k slunci nedoletí. Řítil se do hlubin a zoufale hledal očima otce. Dokud letěl vzduchem, volal stále a stále jeho jméno. Ale za okamžik se rychlým pádem snesl na hladinu a mořská voda mu zavřela ústa navždy. V těch vlnách našel Íkaros svůj hrob, nešťastný otec, jenž neměl už syna, marně volal: „Kde jsi, můj Íkare? Kde jsi? Kde tě mám hledat? Odpověz!“.. moře však mlčelo…. Když se Daidalos snesl níže, spatřil na vlnách jednotlivá péra z Íkarových křídel. Nešťastný umělec proklel svůj vynález i své umění a v zoufalství uložil do hrobu tělo mrtvého syna. Ten ostrov se na památku nazývá Íkaria a moři, kde odvážný chlapec utonul, se říká moře Íkarské.” (úryvek je z knihy Staré řecké báje a pověsti.)

Ale vraťme se o pár let, na chvíli zpět. 2016. Dovolená, každý to slovo milujem a představujem si ji po svém. Například my dva, nepatříme zrovna do skupiny plážových opalovačů, kteří musí na dovolené proležet hodiny pod slunečníkem, musíme si ty řecké krásy našlapat, otisknout do vzpomínek kus toho krásného, kvůli čemu jsme, sem, do bájného Řecka, začali jezdit.

Kdesi jsem zahlédla pár fotek z ostrova Ikaria, byl to jen mžik, záblesk, který ale ve mně ponechal ten libí pocit. Ikaria, jeden z bájných řeckých ostrovů, přece ho znám z mých dětských let, vždycky jsem chtěla vklouznout do knihy plné řeckého dobrodružství a najednou se mi ty vzpomínky vrátily. Až se objevila další galerie s velkým G. Byla krásná a velmi mě upoutala tajemnými fotkami zeleně, řek, vodopádů, krásných hor, toto jsou ostrovy, které ve mně rozžínají zvláštní plamen: ,,Podívej, Ikarie, zajímal by tě tento ostrov?“ volám na mého, který polehává na gauči. Zvedl oči od novin, posunul si brýle do čela a praví:,,Mně je to fuk, však víš, pojedu tam, kam budeš chtít, hlavně když to bude do Řecka“. Fajn, mám roztomilého mužíčka (pro tuto chvíli ho nazývejme:,,MŮJ“) co ohledně dovolené, mi nechává volné pole rozhodování, ale ten hlavní řeckocvok, jsem tu já. Letíme tedy na Samos a ze Sámu jen tak očkem mrknem na Ikarii. To proběhlo velmi krátce, bylo to fakt jen takové mrknutí s rychlostí kolibříka. První dojem z ostrova? Bylo to zvláštní, u žádného z ostrovů mě tento zážitek nepotkal. Už jak jsme se blížili k ostrovu, a pluli podél Ikarie, jsem cítila jakýsi krásný a zároveň tajemný, svíravý pocit na hrudi (ne, jsem si jista, infarkt na mě vážně nešel). V hlavě se mi honily myšlenky o řecké pověsti a roztavená křídla Ikarova mi prolétla hlavou. Tak tady je to místo, tady je to, co jsem, už jako dítě milovala a konečně to uvidím. Staré řecké báje a pověsti, jedna z mých oblíbených knih. Stále jsem měla touhu, vracet se tam, kde jsem zabořena do knihy při svíčce, poznala titána Krona a jeho syna Dia – velkého bosse z božské dvanáctky, Héru, Hérakla, převozníka Chárona, a právě i Daidala s jeho labyrintem, a jeho nešťastného syna Ikara. Zcela nás ohromila a okouzlila. Za dva dny! Tak tomu říkám řecká láska na první pohled. Zaryla se hluboko jak zaseté semínko. Od toho dne, jsem ji toužila vidět znovu, jako kdybych chtěla jít za hlasem Sirén, jejichž zpěvu nikdo neodolal. Ale kdo ví, jestli se ještě v okolí Ikarie a Fourni nezdržují. Podle výzkumu je pod vodou mezi Fourni a Ikarii desítky potopených vraků, ještě i z dob byzantských. Kupujeme tedy Samos podruhé.

Pojďte se, tedy se mnou, a možná i trochu s bohy, projít po bájné Ikarii.

Zimní sezóna před námi, mám tedy zhruba celých 8 měsíců na to, abych zajistila ubytko, auto a upředla cestovatelské sítě. Hrabala jsem se po nocích na netu a za pomoci strýce Googla tipovala nej ubytka, googlila trasy, půjčovny. Samozřejmě i za pomoci zdejších báječných milovníků Ikarie. Byla jsem trochu nervozní z toho, jak mi nikdo z Ikarijských neodepisuje. Holka vydrž, tak zněla rada starších (myslím tím cestovatelsky ) že si nejdříve Ikariané sečtou své výdělky, odpočinou a teprve až poté že opráší své compy. Super tedy. Vše až na malé zádrhely dopadlo nakonec úspěšně, sečteno, podtrženo, objednáno a my mohli začít stříhat metr.

Píše se 24 srpen 2018, 4:45 a my vyrážíme směr Egejské ostrovy. Travel Service, aneb hladolet bez konkurence, tentokrát nezůstal věrný své pověsti (bohudík)a odlétá fakt na čas, (příslovečná spřežka, kterou Travel někdy nezná)

Vítá nás Samos, pohled na nejvyšší horu Kerkis z výšky je nevšední zážitek, vůbec pohled z letadla dolů mě fascinuje. A i když se od nepaměti traduje, že na Sámu pěkně fičí, tak pro tentokrát se Meltémi asi zapomněly v Egejském moři a spolu s Anemoi, bohy větrů, nás nechaly v klidu přistát. Po přejezdu z Pythagoria do Votsalakie (kterou jsme opět vybrali pro její krásu s horou Kerkis, krásnou pláží a malým množstvím turistů) nás čeká velmi milé až překvapivé uvítání majitelů hotelu, pár brežněvovských polibků a objetí, po roční pauze, sakra ti mají ale pamatováka. Uložili jsme kufry do přidělené komůrky. A jdeme utišit hladové žaludky. Po probdělé noci, nám zpívaly lépe než Orfeus, a hurá k moříčku si hodit pár šlofíčků a dorovnat ten spánkový deficit. Votsalakie má krásnou pláž, lidí bylo asi tak na prsty obou rukou, a tak do večera jsme jen tak pospávali a lenošili na lehátku, v teplé, pozor v teplé(!)průzračné vodě se honili s rybkami, jenž nám chtěly okusovat nožky, jen jsme je strčili do vody, což se jim fakt dařilo. Po příjemné koupačce jsme s prvním smráknutím šli navštívit naši známou tavernu z loňska a Juliho, jejího majitele, který na nás hned mával při našem příchodu z kuchyně, měli jsme radost, že nás poznal. Večeře byla úžasná, samozřejmě řecká klasika, rabbit stifádo, gyros plate, Mythos, a moje oblíbené samoské bílé.

V sobotu, po snídani, se jdeme projít po Votsalakii. Po cestě nás potkává štěstí v podobě středomořského tuleně, který blbne ve vlnách u skalisek. Než jsem ale vytáhla foťák, byl tak daleko, že už můj krátký objektivek na to nestačil. Cestou zpět objednáváme u stánku drožku, která nás v neděli zaveze do přístavu v Karlovassi. Odtamtud nám vyráží trajekt Nissos – Mykonos – Evdilos. Po zimních, důkladných poradách se zdejšími milovníky Ikarie, jsem dospěla k názoru, že malá loď je sice také loď, ale na Ikarii nebo z ní raději ne. Člověk nikdy neví, jaké bude počasí v této části Egejského moře, ať nemusíme honit letadlo, proto tedy volíme velký trajekt, který pluje téměř za každého počasí a v letních měsících tuto trasu šněruje každý den. Nakonec ale, zaplať pánbůh za trajekt. Po mé zkušenosti z letošního Rhodu, kdy ,,blicích“ sáčků bylo na lodi nedostatek a na mě se nedostalo…

Den 1. 26.srpen, neděle. DEN VELKÉHO PŘESUNU A MAGICKÉHO ÚPLŇKU.

Načuhuji z pokojíku hotelu přes růže, s výhledem na příjezdovou cestu, nic jsem si ovšem neslibovala, jsme přeci v Řecku, nevěřím ale, vlastním očím, taxi dorazilo na řecké poměry o 15 min. dříve. ÓÓÓ ten ,,čas“. Staří Řekové prý měli dva bohy, pro slovo čas, Kaira a Chrona. Typický čas pro Řecko, čas Kaira, až se čas naplní, možná někdy, neboli neurčitý čas, jsem si tak říkala. Chronos byl spojován doslova s tikotem hodin, tedy časem přesným. Nic pro Řeky. Tak rychle házím zbytek věcí do batohu a letím, však je načase, MŮJ už stojí venku s báglem a volá na mne, ať jdu: ,, Bože, ty než se vypravíš.“ (ale u nás je to vždycky obráceně, fakt). Za volantem sedí mladý, řecký klučík, s roztaženým úsměvem, a s výrazem šibala na nás haleká, „Hey, should we go?“ Odpovídám mu krátce: „Hey, yes, we can,“ bágly letí svižně do otevřeného kufru a sedáme do české Octavie ☺.

Prohlížím si jeho krátce střižené vlasy, na Řeka velmi světlé soudím, ale jméno z vizitky mě tak nějak ujišťuje, že to asi bude chlapec vážně řecký a velmi ukecaný. ,,Přejete si otevřené okno, nebo mám raději zapnout klimu?“ ptá se náš kočí, „postačí okénka, stejně mám z klimatizace vždycky rýmu,“ odpovídám. Zjišťuje, odkud jsme, jestli jsme na Sámu poprvé, líbí se nám? Hotový výslech. Moje mozkové závity se škvaří na nejvyšší obrátky, aby se naladily na anglickou frekvenci a vyšťouraly, co se tam u mě, v mozkovém slovníku, vlastně skrývá. Bohužel ano, vládnu jen velmi lehkou angličtinou, ale směle odpovídám, čemu rozumím, čemu ne, to jsem si domyslím, i když řeknu, legrační situace byly. Velmi laskavý Antonius nám v autě vysvětluje, jestli neznáme Karlovassi, že nás proveze jeho starým městem. Souhlasím a musím konstatovat, že staré město Karlovassi je hezké a asi by mi nevadilo, se tam ubytovat na nějakou příští dovolenou. Po chvíli jsme úzkými uličkami dokličkovali do přístavu, vyložili věci, cvakli jsme 30 euro a rozloučili se s naším milým Antoniem s tím, že moc děkujeme, ale zpět po návratu budeme mít přistaveno auto z půjčovny a nepotřebujeme tedy již jeho služby. Usmál se, a s díky odjíždí za dalším ritem.

Je ještě spousta času do příjezdu trajektu, rádi jezdíme všude dříve, procházíme si tedy Karlovassi, obdivujeme zvláštní kresby na zdech domů. Na nábřeží je spousta taveren a kaváren, stylem ,, enten týky,, jednu vybíráme a dáváme si něco k snědku (no, něco k snědku, prasečinka to byla, uznávám, Sókratés by se asi obracel, kdyby to viděl) a zalíváme to výborným frapéčkem, uff, tak tohle asi na trajektu nerozchodím a do hor daleko. Sedíme, sledujeme cvrkot v přístavu a trávíme tu nevídanou hostinu.

Za dvě hodinky již stojíme u pokladny a kupujeme lodní lístky na trajekt Nissos – Mýkonos, který již couval do zdejšího přístavu. Cena 13,5 éček. Čekalo tu spoustu lidí, aut, kamionů, až jsem si říkala, jak to všechno tahle loď spolyká? Nalodili jsme se za 20 minut, a už zhora pozorujeme ten hukot, to najíždění vozidel rozličných druhů. Líbí se mi ten lodní mumraj a hemžení, přemýšlela jsem, kolik z toho asi vystoupí na Ikárii? Za chvilku bylo vše v útrobách trajektu, vyplouváme.

Stojíme na horní palubě, vpředu, nebo – li na přídi? Nevím, moc se v tom nevyznám. Vítr mi krásně cuchá vlasy, slunce praží, nastavuji mu tvář. Vidíme z dálky rozstroušené ostrůvky Fourni, kde se dříve schovávali piráti. Já už ale, netrpělivě vyhlížím ty známé obrysy trčící z moře a připomínající mi vlastně jedno křídlo anděla, no ano, při dobré vůli, Ikaria vypadá jako ulomené křídlo anděla. Přesně za 1hod.15minut vplouváme do přístavu Evdilos. A zase ten krásný svíravý pocit, obklopený svůdnou zvláštností, ó Die, jak já se těším. Tak šup, řadíme se do šrůdlu, který nás postupně vytlačuje ven z útrob trajektu. Hned valíme do půjčovny Holidays, která sídlí těsně u přístavu, kde máme od dubna zamluvené auto.

V půjčovně obsluhující obrovská ikarijanka mrkla okem ke dveřím, kdo že to dorazil. Před námi ještě starší řecký pár a už jsme na řadě. Pár slov, podpisů, všechno šlo jako na drátku, platím kartou a už odjíždíme naším Suzuki (pozor ale, Suzuki neznamená hned jeep) do Armenistis, 12km vzdáleného, malého městečka na Ikarii, kde na nás čekalo ubytování. Po příjezdu bylo v našem penzionu, liduprázdno, no, hodina odpovídala tomu, že všichni se někde buď koupali, nebo loudali ☺. Nebojácně klepu na dveře,, Private,“ ve dveřích se zjeví tvář a s tichým: ,,Jásas“ čeká, co z nás vypadne moudrého ale dveře drží přivřené. Nenechávám se odradit a říkám v kombinaci, která mi docvakla až o chvíli později, co jsem to za plácala: ,, jásas, parakaló, we have reserved accommodation here, we are from the Czech Republic,, ale v tom se dveře rozlétly a paní jistě rázem pochopila ,, aaaaa you are Elis from Czech?! No tak zaplať pánbůh (mno, pánbůh sice nezaplatí) ale vše je vyřešeno. Paní, teď již víme, že je to sestra majitelky, nás vede do patra, do pokojíku, z kterého nás, ,,přechází zrak“ (myslím to vážně ☺) a se sdělením:,,See you“ odešla. Odkládáme si věci, chvíli dumám nahlas nad koupelnou, jak se tady budu otáčet ve sprcháči 90cmx90cm, když do něj, do půlky zasahuje toaletní mísa? MŮJ se usmívá a cosi mezi zuby zaslechnu: ,, Víc jídla zbyde na mě“. No nic, radši dělám hluchou a jdeme se poohlédnout po Armenistis, které jsme znali již z loňska. Předtím ještě neodoláme prvnímu podvečernímu vykoupání na plážičce která je součástí Livadi pláže s jemným zlatavým pískem. Na jejím začátku doslova táboří nějací hippies( i přesto, že jsou hned nad pláží dvě cedule ,, no campig and no nudism“) se dvěma psy, kterým hází klacík a oni lítají po pláži jako zmatení. Voda je krásně teplá, a my si připoměli ty loňské okamžiky. Večeři jsme si zašli koupit do grilu, pitagyros, na který jsme se těšili a v obchodě jsme se zásobili zeleninkou z domácích zdrojů, Mythosem a místním červeným.

Na noční Ikarijské obloze, již začala vládu sestra Hélia, Seléné, a hned první noc, nám poskytla neskutečně krásný měsíční úplněk, z letošních všech tzv. devítkových úplňků (po sečtení všech čísel datumu, je výsledná magická 9) mlčky hledíme na lesknoucí se noční hladiny Livadi a Messakti a říkám si, jak je tohle krásná země, jak vše tu plyne v bájném poklidu, a já jsem toho zrovna součástí.


Den 2. 27 srpen - RADONOVÉ OSVĚŽENÍ V HORKÝCH, LETNÍCH DNECH, ANEB LEFKADA HOT SPRINGS


Ráno jsem nemohla dospat, tak jsem se strašně těšila na to sluneční divadélko, které předvádí Hélios, když noc uprchne před červánkami a nastane čas, zapřáhnout koně do slunečního vozu. Celý rok jsem na něj vzpomínala, každé ráno, kdy jsem otevřela oči a viděla vycházet slunce za fabrikou, která vévodí našemu pohledu z okna obýváku (tomu teprve říkám řecká úchylka). Už v 6:15 s foťákem v ruce, budím tu spící hromádku vedle mne na posteli, a se slovy: ,,vstávej, bude východ slunce, víš, jak se nám vloni tolik líbil“ jsem vyběhla na otevřenou střechu penzionu, která byla též místem našich snídaní. Na vteřinku jsem se zarazila, nebyla jsem tam první, sedí tam mladá žena s cigaretou a kávou, která voní na dálku, pozdravila mne a záhadně se culící, ke mně řítící, s napřaženou pravicí, až sem couvla o krok zpět, v domnění, že proběhne skrze mě ,, Hi, I'm Panagiota, yesterday we were gone“, áááááá, tak už známe i majitelku. V tom již dorazil i ten MŮJ, přece si nenechá ujít tu romantiku, po které zjevně prahnul celý rok. Po snídaní s bezkonkurenčním výhledem (no nechci tím znehodnotit snídaní samotnou, ta byla vynikající samozřejmě a nemusím o tom psát) vyrážíme vstříc ostrovu. Itinerář před očima, ale to víte, jak to chodí, člověk míní, Zeus mění, trochu jsem mu zafušovala do řemesla a plány změnila, s ohledem na časový pres a prioritu toho, co chceme vidět.

Házíme sbalené věci do kufru a dle naší zbrusu nové terrain mapy, už míříme po asfaltové silnici na protější, jihovýchodní stranu ostrova. Ještě bereme u pumpy, kousek za Armenistis benzín. Za dvacet euro, pleas, volám na staršího muže s obrovským zrzavým knírem. Ale do p…, tohle slovo jsem nepoužila už hodně dlouho, ale když jsem ho viděla, jak jde ke stojanu s cígem mezi zuby, napadají mě i slova horšího kalibru a očima hledám, kam že mě to odnese, až to bouchne. Ulevilo se mi, když vidím, jak háže vajgla na zem a dupe po něm. Ten muž má snad podepsanou smlouvu se samotným (ďáblem jste si mysleli že? ) ne, se samotným Héfaistem, bohem ohně, který nad ním drží asi ochrannou ruku. Musím říci, že tohle není poprvé, už jsme takové to ,, tankovače“ potkali, bože ti Řekové, nemají snad pud sebezáchovy. Hlavní silnice přes pohoří Atheras v afaltovém duchu je fajn, vzhledem k tomu že na Ikarii ještě v 70 tých letech neměli zpevněné silnice. Ostrov byl zanedbáván, izolován a dosti přehlížen Athénskou vládou, rozvoj infrastruktury, zde dlouhá léta nebyl vůbec žádný. Ale možná kvůli této izolaci ostrova si Ikaria dodnes zachovala podobu nezasaženého ostrova davy turistů. Dnešní plán zní, navštívit městečko, kde jsme vloni nebyli, a pak Lefkadas, kde vyvěrají horké termální prameny. Hlavní město na Ikarii a jeden ze dvou Ikarijských přístavů, to je Agios Kirykos . Přístavní městečko založené námořníky před třemi sty lety. Je to taková křižovatka mezi Ikárii, pevninou a ostatními ostrovy. Také odtud plují trajekty všemožnými směry. Jak do Pirea, tak na Samos. Místo, kde se také každoročně pořádají mezinárodní šachové turnaje „Ikarus“, jehož účastníci jsou z celého světa. Chvíli se motáme a kličkujeme jeho křivolakými uličkami a snažíme se vtlačit někam do mezery náš drobný vůz, což se daří záhy v přístavu, kde je místa dost. Vidíme na molu velký památník věnovaný Ikarovi, jsou to mohutná křídla z kovu, mne zrovna nijak neuchvátil, přestože je to symbol Ikarie. Od přístavu je kousíček nad nemocnicí archeologické muzeum, kde najdete vykopávky z antických dob až 7000let př.n.l., pro tentokrát ho ale míjíme a pokračujeme dál na náměstíčko které je lemováno krásnými morušemi, několika kafeniemi, kde si můžete posedět. Ale dost, já, jak se rozpovídám o něčem v Řecku, nevím kdy skončit. Kalupíme se vyčáchnout do termálních pramenů.

Lefkadas, vesnička vzdálená pouhé 2 km od Kirykos, aspoň podle cedule na křižovatce u přístavu, nevím, neměřili jsme, ale přece v Řecku, je vzdálenost a čas relativní pojem ne?! Je pravda, že musíte trochu sledovat cestu, na termální prameny je zde jen na levé straně silnice, malinká dřevěná cedulka s ukazatelem na ,,hot springs“. Parkujeme výš, na silnici, těsně před zatáčkou do vesnice Glaredo, a ouha… musím si vzít plavky, které jsem jen hodila do batohu. Následují krkolomné pohyby, konkurující prostému aerobiku, a abych neukazovala své bílé proporce světu, snažím se schovat za kapotou našeho Suzuki. Okolo projíždí auto s nějakým místním. Tak rychle jsem si ještě neoblékla plavky na sebe jako teď ,,no a co, ty s tím tedy naděláš,“ zadek máme všichni stejný“ volá ze předu auta MŮJ, a se smíchem se přezouvá z řidičských bot.(ale znáte to, kdo se směje naposled..) Vyrážíme dolů z kopce, chvíli po silnici a pak po prašné a kamenité cestě, křovím a keři lemované. Dole se dáme vpravo, po obrovských balvanech, opravdu je nutné mít pevnější obuv, já měla na nohou boty do vody,(určitě doporučuji) na rozdíl od mého, který si vzal pantofle, které mu klouzaly po šutrech. Občas na mě blbě kouknul a ve výrazu jsem přesně četla : ,,jak to, že si mi to neřekla, že tu budu lozit po takových kamenech?“ A já se řehtala, jak mu nohy prokluzují v popředí pantoflí. Vidíme, jak podélně s námi plave nějaký pár ve vodě, my skáčeme po kamenech jako kozy a oni si plavou ve vodě. Zjevně usoudili, že po vodě lépe, než po souši a měli pravdu. Asi po 20 m jsme na místě, soudím dle dvou postav ve vodě, které na nás hledí, kdo že to dorazil do vřídel a narušil jejich samotu. A také podle čuchu, je tu cítit takový zvláštní zápach.

Házíme na zrezlé kameny batoh, zdravíme dvojici a hledáme cestu do vody. Jak rychle nořím nohu do vody, tak rychle ji zase vytahuji: ,,Auvejs, je to horký“ zasyčím mezi zuby (vím nyní přesně, jak se cítí langusta, když ji vhodíte do vařící vody). Kluk ve vodě se usmívá ,, no,no, this way“ a natahuje ukazováček směrem mezi kameny. Hodný chlapec, nenechal nás opařit, voda je v některých místech vážně horká určitě přes 50°, měříme dovezeným teploměrem, při dosažení padesátky vytahujeme teploměr ven, aby nepraskl. Promícháním s mořskou vodou ale, je to pohodička a neskutečný relax. Jen ti krabi mě zde rozčilují, sakryš, z dálky vypadají totiž jako pavouci, jakoby nás Arachné pozorovala z obrovského kamene, fuuj, nesmím se tam dívat. Vůbec nedokážu pochopit, jak je možné, že se v té vodě neuvaří? Asi už dál nejdou, zůstavají na kamenech před radonovou hranicí. Že v ní dokážou žít….zajímalo by mě, jestli v noci svítí?....

Naloženi v radonové vodě, která má velmi pozitivní účinky na vaše i naše zdraví ☺ (určitě si tu uleví i lidé kteří trpí nějakou kožní nemocí, nemocemi kloubů atd.) prohodíme pár slov s mladým řeckým párem z Athén, jak jsme se dozvěděli při společné koupeli, pobývajícím zde na dovolené. Ti již dosáhli své doby v radonu a brzy odcházejí. A my, jak praví zásada již z dob Dionýsových (ano, četli jste správně, jde o Dionýsa, boha vína a hýření) ,, ničeho příliš“ a o radioaktivních pramenech to platí dvojnásob, mizíme tedy z vody po doporučených 20min. S krásně vyplavenými endorfiny šplháme zpět k autu, náš imunitní systém byl pozitivně ovlivněn a my s ním.

Mimo plán navštěvujem i některé horské vesničky, které stojí za to vidět. Atmosféra s duchem dávných časů vás vtáhne do tamního života. Vesnička Akamatra, kde najdete 500 let starý dub, který kdysi sloužil i jako šibenice a nejstarší kafenio na Ikarii. Zde se ani siesta zřejmě nedrží, nám se moc líbila, zasedli jsme na náměstíčku a chladíme se ledovým frapé, potkáváme se zde také s Athéňany z radonu. Přijíždějí i dvě starší dámy, způsobící rozruch, bohužel, přehlédly vysoký rantl a při odbočování vpravo u dubu, si o něj rolují celý spoiler na předku auta, fuuj, jestli to mají z půjčovny a nemají full insurance, tak je lituji. V kafeniu sedící chlapi přestali hrát Tavli, a očividně je to začalo zajímat, obhlížejí zkřivený nárazník a rozjeli diskuzi na téma …šikovné dámy? Nevím, řecky neumím. ☺ Notně odpočinutí za bujarého veselí pod platanem, sjíždíme s přestávkami k focení dolů, do Armenistis. Všude krásné výhledy, na všechny strany se rozprostírá jen širá hladina tyrkysového more a TICHO. Po okolí všade rostou divoké byliny, tymián, šalvěj, oregano, rozmarýna, nyní již ale nekvetou, což mě mrzí, asi sem budu muset zaletět v jarním období. Další jeden z důvodů velkolepého zdraví Ikarijčanů. A ty kaple všude, krása pohledět. Den se již chýlí ke svému konci. Večeříme na terásce, únaveni z celodenního putování a pomalu přihlížíme jak slunce zapadá za obzor, vlastně za Armenistis, tam někde v dáli, nad pláží Nas. Pozorujeme mládí, jak jezdí na moři na prkně a odrážejí se pádlem, taková místní zábava. Je stale vedro. Na nebi a ve vlnách Livadi se již začínají třpytit první hvězdy. Je tu tak krásně.


Den 3. 28 srpen - PERLY IKARIE, ANEB POJEĎME SE VYKOUPAT NA SEYCHELY A PODÍVAT DO „HOUBOVÉ KAPLE“


Sluneční divadélko opět pokračuje ve svém,,každoranním,, představení, které se mi nikdy neomrzí. Sedím na nejvyšším bodě našeho ubytování a s přivřenýma očima, a voňavou řeckou kávou, nasávám ten skvělý ranní, horký vzduch, promíchaný vykukujícími slunečními paprsky, rozpřáhnu paže a cítím tu energii, která mi vstupuje do těla a zůstává po celý zbytek roku. Nikam nespěcháme. Prostě,, siga, siga.“

Po snídani balíme do auta věci potřebné na oddychovku a koupačku, na skvostu Ikarijského ostrova... tedy plavky, ( už si je obléknu abych nepobuřovala řecké cudné okolí svými ryze českými obrysy), ručník, třicítku opalovák na mou bílou bezpigmentovou kůži a nezbytnou mapu, která s námi prostě musí cestovat kamkoliv, leč stejně vždycky zabloudíme. Vyrážíme opět směr jih, konkrétně ale jihozápad, na nejkrásnější klenot Ikarie, který prostě musíme vidět, bez toho z Ikarie neodjedu. Tentokrát jedeme z Evdilosu přes ten srandovní kruhový objezd, namalované kolečko uprostřed vozovky, směrem po severní hlavní.

Kocháme se krásnou přírodou, na pastvinách se prohánějí kozí stáda a nad pohořím, s nejvyšším bodem 1040m, se nějak kupí mráčky, doufám, že dnes, když jsme si vybrali koupání bude pod mrakem” konstatuji sice suše, ale náladu mi to nekazí. Jedeme téměř stejnou trasu, ony vlastně vedou dolů na jih jen dvě hlavní červené(a to nepočítám ovšem ty, které se dají považovat za kozí stezky) můžete si vybrat. Jeden den tou a druhý zase onou, aby nám to nezevšednělo. Na Seychelskou pláž jsem se těšila snad nejvíc, jen jsem ji spatřila. Tenhle aqamarínový zázrak musím vidět. Míříme středem pohoří. V dálce vidíme hrad Koskina, byzantskou pevnost z 11 stol. chtěli jsme na něj též zajet, ale vzhledem k času, nebo spíš autu,(chtělo by to Jeep) protože nahoru vede prašná kamenitá šotolina, jsme nejeli, třeba příště. Přehoupli jsme se přes Atheras a sjíždíme z kopců až na křižovatku, která se dělí na silnici směr Therma a Kirykos, a druhá, na zatáčky a klesání na Seychels beach a k vesnici Magganitis. Stavíme, lákají nás famózní výhledy do hlubin. Nad mořem se vypínají mohutné skalní stěny pohoří, pro ty, kteří ale trpí závratěmi z výšek jako já, jsou tyto pohledy někdy s bušením srdce, ale presto mě na tom cosi nevýslovně vzrušuje. Ale na Ikarii je to prostě samá výška, pohoří Atheras se vlastně táhne po celé straně a Ikarii půlí jakoby na dvě poloviny. Silnička se dál kroutí jak užovka v trávě, max rychlost 30 - 40km/h až k tunelu Toula. Když jsem ho viděla vloni poprvé, bylo to fakt ,,světe div se,, jakási díra vydlabaná dlátem do skály, kde snad bydlí sám Erébos, pár natažených kabelů s osvětlením jistí, abyste se neztratili ☺. Za tunelem hned parkujeme auto uprostřed parkoviště, co vypadá jako nějaký bývalý lom, kde již stojí jedno auto pod skálou. Nebudeme sami? Najednou se mi v paměti vybavuje kýmsi zde vyslovená věta ,, a zhasni světla!” (zaplaťpánbůh za rady na tomto webu)

Takže pozor, zhasínáme! Bereme batoh a vyrážíme směr Seycheles beach, asi tak 400m dolů, vyschlým řečištěm. Cesta je na pevnou obuv (tentokrát mě dráhá půlka poslechla) místy musíme překonat i větší seskok z balvanu, kde mi MŮJ galantně pomáhá abych si snad, needej bože, nezpůsobila úraz (kdo by doma vařil?). Po slezu dolů, se ohlížím zpět, no, ten obraz stojí vážně to, za vámi vysoké hory, které na vás svýma očima zhlíží, a šedé žulové balvany, jako když je jednooký Kyklóp hodil dolů, a před vámi aqamarínová pohádková pláž s průzračnou vodou a zmačkanými seycheleskými balvany, scenérie, u které jsem fakt vydechla celý obsah svých astmatických plic ,,áááááách,, je to pastva pro oči i duši!

Těsně nad pláží už je to sestup pro náročnější a odvážnější a hlavně pohyblivé. (nečekejte ovšem prázdnou pláž, lidé se už sem naučili slézt) Pokud se již ocitnete na pláži jakýmkoliv způsobem, zjistíte, že ten sešup po balvanech není zase až tak hrozný, oni ty balvany vlastně totiž vůbec nekloužou, jsou takové zdrsněné. Ale zase fobie z výšek tomu nepřidá, a kdyby byly kameny bůhví jak drsné, zmrazí se vám to pohyb všech údů, je to vlastně tak, že mozek by šel ale nohy přimrzly.

Východiskem z tohoto problému je nedaleká vesnička Magganitis. Malebná přístavní vesnička s překrásným klášterem, vzdálena od Seycheles jen, co bys kamenem dohodil, jistí, že na pláž se dostanete. Ještě do nedávna byla odříznuta od zbytku Ikarie. Až v 90 tých letech zde právě vybudovaný tunel Toula, přispěl ke zvýšení návštěvnosti, ale určitě i ulevil místním. Také zde ale ten krásný asfalt končí. Adrenalinem je i jedna jedna z přístupových cest, sjezd do vesničky úzkou silničkou, s pěkným klopením. Tak už to v Řecku je, to známe. I přesto nás Magganitis okouzlila. Impozantní žulové kameny v kombinaci s krásnými rostlinami, je nádherné zkloubení úžasu s krásou. Jsou tu dokonce 3 pláže, Fyrodi, nejstarší pláž ve vesnici. Také na ní vidíme ony ,, seychelské balvany”, je nejvíce oblíbená u místních a výborně dostupná. Průzračná, teplá vodička vás nadchne. Gialos, v přístavu. Na té bych se nekoupala, protože tam stojí spousta lodiček a člunů, a samozřejmě Seycheles, nejkrásnější pláž na Ikarii. V tomto přístavu, kde kotví male rybářské lodičky, si můžete najmout I lodní taxi, které vás za 7 éček doveze na Seychely. I když, za 7 éček na Seychely? Neberte to! Za to ale, ztrácí u mne body, začíná být trochu přelidněná, a také to bylo vidět na místě. Je ale fakt, že kdo odmítne, nebo nemůže z nějakým důvodů slézt dolů po obrovských žulových kamenech, ten se na pláž nedostane, a taxi je jediným východiskem, jak pláž navštívit.

Také jsme přemýšleli, zda bychom ukecali kapitána z lodního taxi, jestli by nás mohl vzít lodí podívat podél pobřeží. Stálo by nám za to, po moři obhlédnout kousek z Magganitis do Karkinagri. Po cestě ústí do moře právě od jezírek Selíni, kaňon Ryakas, je tam pěkná pláž Trapalou, na kterou nemůžeme bez Jeepu a malá víska Karkinagri, kde je krásná kaple Panagitsa.

Z pláže jsme pozorovali při ikarijským pivku, jak rozmanitou obuv lidé, bez ostychu používají ke slézání balvanů k pláži, od žabek počínaje, přes sandály až k bosým nohám. Chvíli jsme se bavili tím, jak slézají dolů, a dřou si paty o skálu, a dole, hupnou do vody, u které nikdo nečeká, že bude tak hluboká. Všichni si nabírají vodu do baťohů….manželská, francouzská dvojice, ta si to rozmyslela hned při juknutí se dolů ze skály na pláž. Pak dvě dámy středního věku, ty měly dokonce pantoflíky a hoodně odvahy. Začínají se hromadit lidé, usoudili jsme, že pláž ztrácí kouzlo a pakujeme se pryč. Přání splněno, vlny aqamarínu jsem viděla, co viděla, plavala v nich.

Stoupáme zase serpetinami do nebes, všude míjíme stare domky, pokryté břidlicí, autíčko je do toho kopce docela živé a my, přejíždíme pohoří zpět na severní stranu, abychom navštívili další ikarijský skvost, kapli Theoskepasti ve vesnici Pigi, která je vytvořena z jeskyně a na vrcholu je pokryta placatou skálou, celkově působí jako obrovská houba. Určitě je to jedna z nejpůsobivějších kaplí na světě.

Pokračujeme po severní straně ostrova, do vesničky Christos Raches. Jedeme po hlavní červené, před Armenistis odbočujeme vlevo a následuje opět stoupání. Vesnička, na náhorní plošině Ráches, která má svůdné kouzlo staré ikarijské vísky asi 350 obyvateli. Vyplatí se ji ale navštívit až po setmění, kdy místní otevírají své obchůdky a taverny. Cesta z Armenistis do Ráches je lemována hustým porostem borovic, které úžasně voní, divokými duby a malými vinicemi určitě s odrůdou Fokiano. Míjíme zatím asi nejhezčí lesní kapličku. Po straně nás zase upoutává obrovská, vzpřímená skála. a úžasné výhledy.

Večer uleháme poměrně brzy, nejsme žádní velcí ponocovatelé. Jsme ztahaní, ačkoliv pěší turistika je naším velkým koněm. Přemýšlím, kde se poflakuje bůh Hypnós, protože já né a né usnout. Přepočítala jsem už snad dvě stáda ikarijských oveček a nic. Noční život na Ikarii je poněkud jiný, některé obchůdky otevírají až s prvním smráknutím. Ikarijská omladina se projíždí v noci na motorkách a mají je pěkně vytuněné, burácení jejich motorů se nese nocí. Člověk má pocit, že mu právě projíždí motorka přes pokoj. Noční život zde trvá až do brzkých ranních hodin.


Den 4. 29 srpen - PŘEKROČENÍ BLUDNÉHO KOŘENE V POHOŘÍ ATHERAS


Není krásnějšího probuzení než v milovaném Řecku. Bohyně ranních červánků a úsvitů, Éós krásně vymalovala oblohu, než její bratr Hélios otevřel bránu svému spřežení, slunce opět na scéně a sbor cikád zahajuje svou denní palbu cvrlikání. Dnešní plán zní, po snídani, (která obsahovala hlavně mou řeckou drogu, kávu – bez ní mám mozek mimo lebeční kosti) vyrazit hned, dokud ještě slunce tolik nepeče.,, Kaliméra“ zdravíme na terase Panagiotu a společensky prohodíme pár slov. Sdělujeme jí, že vyrážíme na jezírka Selini, která jsem tak chtěla vidět( radši ať taky ví někdo, kam jdeme kdybychom se náááhodou ztratili) No, ale občas nemáme to, co bychom chtěli, a ne vždy, se plány změní v cíl. Ale nebudu předbíhat. Voda, malá svačinka v podobě ovoce z domácí zahrádky.

Ještě jsem zapomněla dodat velice důležitou věc z našeho osobního života, ovlivňující všechny naše cesty, ať jsme kdekoliv, a to, že jsme turisté, co se týče orientace dle map, značně pochybní, zmatení a orientace v neznámém terénu je pro nás někdy oříšek, a bohužel z oříšku se stane někdy i velký vlašák. Prostě nám jaksi chybí ten smysl pro orientaci a čtení z map, asi náš mozkový hipokampus svou velikostí zaostává. No, ale pokud máme tu metlu lidstva, zvanou GPS, občas někam i trefíme. Vyrážíme směr Profitis Ilias (óóóó těch Profitis Ilias je taky v Řecku na každém ostrově mraky, jen na Ikarii víme o dvou). Z našeho ubytování je to kousek k hlavnímu výchozímu bodu.

Před přehradou Fragma, odbočujeme vlevo, po prašné, ale zatím celkem ještě slušné cestě, což se po chvíli mění a já uznala, že rada od tydrouše, vemte si raději jeepa, byla velmi, ale veeelmi praktická. Vjíždíme na cestu, která nám dírami připomíná válečnou zónu, auto nám skáče po hrbolech a vymletých dírách tak, že jsem čekala kdy se z našeho Suzuki stane auto Freda Flinstouna. Projíždíme levotočivou zatáčkou a těsně před stoupáním zastavujeme, hlásím: ,,Dál nejedem” vidouce díru jako kráter po vybuchlém granátu ,, MŮJ, ačkoliv nepatří právě vůbec mezi riskující, prohlásil:,, Áaale, prdlajs, jedem, vidíš jak je široká ne, tu dame mezi koly,” blááázen, ale neodporuju a říkám si tiše ,no, doufám, že máš dost tučné konto. Vyskakuji tedy radši z auta a snažím se navigovat…kousek do prava, dobrý, popojeď do předu dobrýýý….uff a jsme za ní. Srdce jsem zatlačila z krku, na původní místo do hrudního koše. Pokračujeme v autokrosu, ale po pár metrech vidíme, že přes ty šutry to asi nedáme, zastavujeme v širší zatáčce a parkujeme auto, kámen pod kolo, a dál po svých. Když v tom najednou, vidíme, zhora jet dolů bílý osobák, podívali jsme se nevěřícně na sebe a téměř zároveň řekli: ,,Tak to je dobrý, když projel on, my musíme take ne?! “ Skáčeme zpět do auta, otáčíme ho a jedeme dál. Pomalinku, krok za krokem, to suneme dál.

Konečně přijíždíme k velké kamenné ohradě, kterou jsem měla v mysli zarytou z tydrových map a rad. Bohužel ale, už mi z té mysli vypadla věta (že by bohyně Mnémosyné za to mohla ).. projeďte dírou ve zdi a pokračujte až k ukazatelům na stromě, na konci ohrady. My prostě tvrdohlavě parkujeme ,,před “ ohradou a dál vyrážíme pěšky. No, nemusím to asi dál rozebírat že?! I další křižovatky prašných cest zavinily, že určit směr na náhorní planině, kde vidíte v širé dáli jen bludiště obrovských kamenů rozházených po okolí, je téměř nemožné. Pak už jsem za každým větším šutrem tušila Selini a byla z toho jen Fata Morgana. Zkouším ještě na chytrém mobilu připojení k internetu, (hm, ještě že ty výdobytky moderna existují) schovávám se za kamenné převisy abych se schovala před větrem, který se nám začal dobývat pod tílka, ale nic, žádný signal, pusto, a když náhodou zachytím signal, nenačítá, co potřebuji k dalšímu postupu. Mám sice na mobilu ViewRanger s ofline mapou Ikarie, ale to mi s tím nepomůže, když orientace v mapě je mizerná. A internet, ne ne se načíst.

Prostě jsme někde překročili ten známý, bludný kořen, a dál jsme se už jenom motali. Jako v Daidalově labyrintu. Ani avízované červené puntíky nevidíme, našli jsme dva, spíš už neznatelné skvrny, barva pěkně vybledlá. Navíc nám začaly docházet tím bludismem zásoby vody. Nechtěla jsem se vzdát, říkám si, to bude ostuda, všichni to našli jen my ne. Já to prostě říkala, naše GPS je prostě na bodu mrazu. Krajina krásná, jiná, přesně, jak to tu bylo už vysloveno, jako byste byli někde v Andách, aspoň jsme po našem horolezeckém výstupu viděli za odměnu do kaňonu, jakési,, kaluže “ jsme odfotili, ale jezírko Selini nenašli. (Doufám, že mi někdo z příhodných pak napíše, že jsme byli za rohem ☺ ). Museli jsme se vrátit. Jak já jsem záviděla ptákům tu jejich orientaci. Brala bych i křídla Ikarova. Zklamaná jsem byla, to ano, ale Ikarijsko – Andskou přírodu jsem si užila. V této krajině si neskutečně odpočinu, nasbírám energii a proto nelituji. Toto je prostě můj šálek kávy. Aspoň o důvod víc, jet na Ikarii znovu, a my, to příště dáme! Ale zase ten bludismus má výhody. Poznáváme tím místa, která bychom jinak nenašli.

Po sjezdu dolů, se aspoň na doporučení projdeme okolo přehrady Fragmy. Uměle vytvořené mokřady, které se zde nacházejí, jsou zařazeny do oblasti Natura 2000, tzn. zvláštní ochrany a krajiny vyjímečné přírodní krásy. Procházka je pěkná, jen ptáci občas rozříznou vzduch svým hlasitým písknutím. K mému dostatečnému uklidnění z neúspěšné tour de Selini je ale toto náplast dostatečná.

Neumím si domyslet, jak by vypadala naše cesta do lesa Randi Forest, který bych také moc ráda viděla, je to pozoruhodný les se stálozelenými starými duby, ale bohužel, tento trek není pro nás, možná snad jen s průvodcem s OPS Ikaria, ale zase na něj nejsem vybavena takovou angličtinou. Možná někdy….

Padá ještě rychlé rozhodnutí k vyplnění mezery času, jedeme se podívat do vesničky Kato Ráches a na pláž Nas, kde na tomto místě bývala kdysi jedna z prvních osad na Ikarii a stojí tu zbytky chrámu zasvěcený bohyni Artemis. Také zde ústí řeka Chalaris, a mají tu svá letní sídla hippies, v podobě plachet a houpacích sítí. Kousek od pobřeží se prý ještě pod vodou nacházejí viditelné pilíře chrámu. Nad pláží je pěkná tavernička, kde parkujeme a dáváme si ledové Tee. Ochotný majitel, nám vysvětluje, že pokud se chceme jít koupat dolů, že máme být opatrní, že ve vodě se odehrávají spodní proudy, které jsou zde velmi zrádné, děkuji mu za radu, ale my se koupat nejdeme, a ačkoliv nad pláží Nas jsou ty nejkrásnější západy slunce, které jsme ale viděli vloni, už balíme nádobíčko a jedeme do Armenistis, protože jsme unaveni, a dnes máme fakt kilometrově splněno. To je jako u nás na houbách, zabloudíte v lese a zjistíte, že jste vyšli o 3 vesnice dál. Popíjíme pivko a vínko a pozorujeme rozžínání hvězd nad Ikarii a počínající hippies dovádění na Livadi beach.


Den 5. 30. srpen BEACH DAY – PLÁŽOVÝ DEN


Nemusím asi připomínat, že dnešní sluneční divadlo bude opět tím nejkrásnějším zážitkem dne, ale jelikož východ slunce není pro loudaly, tak pokud zrovna vstáváte + - 5min. před východem, než stačíte protřít oční kanálky a chrup hodit do bělostného úsměvu, máte hold utrum. Takže, místo východu nás tedy tentokrát vytáhla na terasu vůně milované řecké kávy s croissantem, kde plánujeme dnešní poslední Ikarijský aktivní den. Rozhodnutí padlo jednoznačně, proti našemu přesvědčení, pláže! S focením toho, co jsme nestihli v předešlých dnech. Z lednice pomalu likviduji poslední zbytky stravy, připravuji sváču do báglu a důkladně vymražené láhve s vodou. Venku je nádherně, plážový den jako stvořený. Pokynutím ruky, se z okénka auta zdravíme s Panagiotou, která venku provádí pravidelnou zálivku a mává nám. Rozkládám mapu na klín (já vím, že jí je pro nás, bloudily, škoda) a uvažuji nahlas, kudy. Rozhodli jsme se pro směr Fanari, je to nejdál a jsou tam hezké pláže, které stojí za to navštívit. Jedeme opět pro změnu horní, severní cestou po červené trase. Míjíme hezkou pláž Kyparissi. Také Aris, ale dolů nejedeme, máme jiné tipy na koupání. Ono severní pobřeží je jedna pláž za druhou, jsme ale vybíraví.

V jedné chvíli nás ale zase přemáhá poslechnout ukazatel při silnici, směr letiště. Je fakt, sjezd dolů k Fanari se nám zdá nějaký divný, hodně příkrý, no a co myslíte? To bychom nebyli my dva, kdybychom zase trošku nebloudili. Sjíždíme silničku s nohou na brzdě, takovou obyč betonku, uzoučkou, potkáváme v protisměru osobák, ale nevadí nám to tolik z kopce. Kraje jsou bez žbrdlení, sklon tak 40% a zatáčky zase jako hadí mládě, že si říkám, no tak tudy zpět nejedu, i kdybych měla jít pěšky! Ale k našemu úžasu jsme vyjeli na hlavní červené trase za Thermou, naproti další krásné pláži Nealia. Je k ní přístup po šotolině. Z hlavní silnice se držet dvěmi odbočkami vpravo. Ale zase to má něco do sebe, ta panoramata která jsou vidět po celém jižním pobřeží, naprosto stojí za to. Ty bychom ze spodní hlavní neviděli.

Dojeli jsme až k letišti, které je na Ikarii jen pro vrtuláčky. Chtěli jsme se podívat na nedaleký Menhir, staré kamenné pomníky zvané Propezoulopi, snad staré pohřebiště či obětní místo, možná i posvátné místo Nikaríe, kdo ví. Jsou to mohutné sloupy ležící i stojící. V plánu nebyly, ale ukazatel u silnice nás zlákal. Údajně to není daleko, radí nám jeden Ikarijčan, zase se tu setkáváme s tím relativním pojmem řeckého měření času a dálek. Zapínám sice krokoměr, ale není to úplně přesné, tipla bych si tak 3km. A opět nejsme moc vybaveni vodou. Ale zde, značení červenými puntíky, je výborné, možná čerstvě natřené.. Projdeme brankou, ano, kterou za sebou zavíráme, jak už je v Řecku zvykem. Zavři za sebou vždy dveře kostela, činíme tak i zde a stoupáme. Cesta je bohužel pořád do kopce. Cestou zpět ale, se jde z kopce krásně. Vidíme vzlétat vrtuláček, který míří směr Athény. Pláž Faros míjíme, je hoodně dlouhá jak vidíme, nemáme moc v oblibě tyto pláže, kilometry dlouhé. Ale je jinak moc hezká.

Pokračujeme dál, nedaleko od Thermy vidíme z výšky kousky nějaké pláže. Stavíme. Jdu to obhlídnout, no ano, je to Anefanti. Na tu jsme měli zálusk. Krásná a velmi příjemná oblázková plážička s křišťálovou vodou, bez slunečníků, bez lidí, koukáme na ni shora. Vidíme Adama a Evu. Oni nás též zahlédli a čekali co uděláme. Jakmile usoudili, že vážně jdeme bez ostychu dolů, okamžitě se začínají oblékat. Jdeme níž a koukáme, kudy se dá slézt dolů. Nedáme se odradit. Přístup je trochu obtížnější, vede přes rozvaliny a kameny. Ale dá se v pohodě sejít. Dvojice je již téměř sbalená, mrzí nás, jestli zdrhají kvůli nám.
Když se míjíme, říkám jim: ,,I’m sorry,” Eva na to kroutí hlavou že nevadí…you will be alone here.. tak super, to se nám bude líbit. Samozřejmě si tu samotu chceme vychutnat po svém a svlékáme plavky, je to super, opálíme bílé zadky, když máme ty ,,bílé předky.”

Povalujeme se jako tuleni, ale já jsem ve střehu a po očku pokukuji nad pláž, kdyby se nááááhodou objevil nějaký další zájemce o nudismus. A opravdu, jsme zde 3 hodiny sami, úžasný a osvěžující. Baštíme broskve, na kterých jsme ujížděli letos celou dovču, a oblékáme kraťasy. Přenecháváme pláž i se samotou, zase někomu jinému. Také jsme ještě neviděli jednu z dalších ikarijských pláží, která stojí za to vidět a já bych ji zařadila také do perlového náhrdelníku ikarijských skvostů, a to pláž Prioni, která leží kdesi nedaleko Thermy v malé zátoce mezi útesy.

Vjíždíme do Thermy dle ukazatelů, ale ouha, asi jedeme špatně. Možná bychom se cíle dopídili, nějakou prašnou kozí stezkou, ale to nevíme jistě. Prohlídli jsme si Thermu vloni, městečko které láká hlavně Řeky kvůli svým lázním. Děláme tedy otočku a vracíme se zpět. Ale vždyť na mapě je odbočka vpravo, pátrám očima po nějaké jiné odbočce v okolí. Jasnýýý, tohle je ta silnička, čert aby se v tom vyznal. Potřebovala bych přítele na telefonu. Je to ihned po odbočení do Thermy, tak po 20m, nad úrovní terénu je silnice vpravo do mírného kopce, vede jakoby okolo Thermy. Už se vlečeme opět krásně úzoučkou silnicí, na mapě je značená žlutě, to dáme. Jsou odtud bomba výhledy, i na Thermu. MŮJ mi staví na focení (je to brouk) a jak tak fotím najednou…za zatáčkou: ,,ÁÁÁaalelujaa “ vidím Prioni! Mávám na Mého, aby popojel a už ho tahám ven z auta, až si pantofel skřípl pod pedál: ,, Jsi ty divoženka, či co, počkeeej,” ale já nečekám, takovou jsem měla radost, že jsme take něco našli. Je to písčito - oblázková pláž mezi skalisky. Dostupná je jak z moře, tak z pevniny, ale opět jen pro odvážnější. Nedaleko tu stojí kostelík v modrobílé kráse, Opět se u mě projevuje ta vášeň fotit kostely, kostelíky a kláštery a kapličky. A že jich na Ikarii je, jeden hezčí než druhý. Miluji ty stare, břidlicí pokryté. K večeru, když už se na obloze objevují narůžovělé obláčky, hledáme taverničku, kde poslední den na ostrově Ikarově povečeříme. Po skvělém jídle ještě couráme městečkem. Bůh ví proč ☺, ale ještě jsem nekoupila lístky na trajekt, ach jo, tak tedy v místní CK kupuji lístky zpět na Samos a také domů bylinky, které tak zbožňuji.

Máme tzv. ,,zbytkový večer “….dopíjíme zbytky u získaných poznatků dne. Ikarijské červené, jak ho nazývají místní, mi zbylo jen pár kapek… s Ikarii se pojí i pověst o zrození boha vína, Dionýsa, na hoře Pramnos. Říká se, že ikarijské víno, je darem od Dionýse pro lid z tohoto ostrova. Ikariané věří, že jejich ,,místní víno” (víno toto označení prý dostalo od ministerstva zemědělství) posiluje zdraví a má prazvláštní sílu. I Homér, v Odysseových cestách tvrdí, že hrdinové pili červené víno z Ikarie před bojem, pro jeho magické účinky. Ikarijskému antickému vínu byla přiznána identita mimořádných vlastností. A ač nejsem vůbec vinařka, tak je fakt lahodné.


Den 6. 31. srpen NESNÁŠÍM LOUČENÍ


Ráno se probouzím s náladou na bodu mrazu, dnes vynechám i sluneční spřežení Hélia, abych si náhodou neosolila kafe. Jdeme snídat, máme ještě asi 3 hodiny do odjezdu, tak se skočíme vykoupat na malou, příjemnou plážičku pod ubytováním, kde ještě ani nedopadají sluneční paprsky a městečko Armenistis stále spí. Dnes odjíždíme a je nám z toho smutno. Skáčeme do teplých ikarijských vln, dáme pár temp a ještě chvíli se věnujeme želvičkám, které si zde hoví v tůni, která se utvořila ústím říčky. Jdeme balit, uklízíme, nemluvíme. Tak je to vždy, když končí něco krásného a já ty konce nemám tak ráda. Vždy souvisí s loučením.

Konečně jdeme zaplatit za pobyt, a říct Panagiotě, jak zde bylo nádherně. Tiskneme si přátelsky ruce, dostáváme vizitku se soukromým telefonem a s pozvánkou na příště: ,,Thank you, come, we will be I like to see you.” Slibuji, se slzou v oku, že se určitě vrátíme. Odjíždíme směr Evdilos, vrátit auto, naštěstí máme půjčovnu jen 100m od odjezdu trajektu, velmi pohodlné, tak nespěcháme.

Evdilos, kdysi dávno na krátkou dobu hlavním městem, je pěkné přístavní městečko, které ale ožívá jen s příjezdem trajektů, které přijíždějí v sezóně denně, jinak v něm život plyne pomalu a klidně. Také zde pobýval za dob řecké občanské války, ve vyhnanství Mikis Theodorakis, nejslavnější řecký hudební skladatel, známý hudbou k filmu Řek Zorba. Ve vesnici Vrakades je malé muzeum na jeho počest. V malém kafenijku si dáváme frapé a mlčky pozorujeme přístav. Do odjezdu nám zbývá slabá půlhodinka. Konec, odplouváme a prosíme Poseidona, aby nechal svůj trojzubec uložený pod útesy a dopřál nám klidnou plavbu na ostrov Samos, kde budeme pokračovat ještě týden v naší řecké dovolené. Po chvíli vidíme již v dáli krásný kostelík na kopci v Karlovassi.Vítá nás opět Samos.


ZÁVĚR, NAPADÁ MĚ PÁR SLOV K TOMUTO OSTROVU. (napadá mě těch superlativ mnohem víc, ale to bych to tu zabrala na další hodinu)

Ikaria, místními také nazývána Nikaría, krajina mých snů a přání. Ostrov, kde lidé tak nějak zapomínají zemřít, dožívají se tu nezvykle vyššího věku než na jiných řeckých ostrovech.Krása země se prý neocěňuje podle krajiny, ale podle lidí, pro mě jsou důležité oba aspekty. Lidé tu žijí skromně, jsou přátelští, milí a vstřícní. A Ikaria…ta má darováno od boha, drsnou, ale úžasnou, zelenou krajinu, množství řek, vodopádů, roklin, a neolitských balvanů, které se předvádějí ve své velikosti na vrcholcích kopců, tyrkysové a aqamarínové vody, ohromující východy a západy slunce, které spojují moře a oblohu v krásnou směs barev. Jsem ráda, že jsem tento ostrov měla šanci poznat a na něj, se vždycky budu ráda vracet, s tím samým pocitem, jako když jsem ho navštívila poprvé, u mne to bude to.. 50x a stále poprvé! Ne všechny ostrovy si toto výsostné právo u mě vydobyly. Není zdaleka tak bohatý jako třeba nedaleký Samos (I když, i ten mi přirostl k srdci) není zdaleka tak honosný a zářivý jako Mýkonos, ale pro mě, je a bude tím nejbohatším ostrovem ze všech, tou krásnou přírodou a těmi fajn svobodnými lidmi, žijícími ve skromnosti, přátelství a pokoře, prostě v ikarijském rytmu, mezi kterými, nám bylo neskutečně dobře. Cestovky které sem jezdí, nehledejte. Nejezdí sem žádná z českých. Zde zapomenete na všechny starosti. Na cestách jsme zde potkali asi 20 lidí, když nepočítám ty, co seděli na plážích a v tavernách. Ale i ti byli v množství, počitatelném na prstech. Je to prostě jiné Řecko.

V psaní cestopisu jsem benjamín bez zkušeností, dohnala k mě k němu vlastně Ikaria. Kdo jste dočetl až sem, tomu za to ze srdce ♥ děkuji, že jsem se s ním mohla podělit o mou velkou lásku k tomuto ostrovu. Tak velká láska k něčemu tak krásnému prostě nejde zkrátit. Neviděli jsme ani polovinu toho, co jsme vidět chtěli, je faktem ale, že jsme zde putovali jen 4 dny čistého času. Ani jsme neuspěli, tak docela v naši Ikarian tour, takže snad příště. Ale jak řekl Antonie de Saint-Exupéry: ,, Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka, kráčejícího po hřebeni, jako by smysl byl v dosaženém cíli.“ Doufám, že to ,, příště” bude co ,,nejpříštěji.” Vím, že bych musela být Hébé, abych mohla navštívit všechny ostrovy, ale na ty, které přerostly v srdce, se vždy vrátím ráda znovu, na úkor těch ostatních. A na závěr, Ikarii doporučuji všem, kdo si chce pročistit tělo, duši i mysl.


A NA ÚPLNÝ KONEC, CO NÁS TO STÁLO PENĚZ A SIL..

Pobyt na Ikarii – 6 dnů s cestou Samos – Ikarie a Ikarie – Samos - tedy 4dny čistého času

Taxi Votsalakie – Karlovassi port – 30 euro

Cena trajektu pro 2 tam i zpět – 54 euro

Cena ubytování 1 pokoj – 5 nocí se snídaněmi – 225 euro

Cena auta za 5 dnů – 190 euro,

Cena za benzín (jet u poměrně drahý benzín – 1,98 euro) – 50euro

Cena za stravu, pití a dárečky – 220 euro

Naježděno po Ikarii – 400km , Nachozeno – cca 45km

Stav psychického zdraví – na 100% pro příštích 12 měsíců ☺

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Soutěžíme o zájezd ZDARMA. Podpořte nás!!!
Hodnotit můžou jen registrování uživatelé. Přihlaste se prosím.
Komentáře (8)
07.11.18 12:26 Fototravel
Upřímné a procítěné vyznání ostrovu. Moooc pěkné čtení doplněné krásnými fotkami. Díky!
28.10.18 18:05 MonikaV
Krásné počteníčko :). Tvé cestovatelské zážitky jsou sepsány velmi čtivou a přitom vtipnou formou. Stalo se mi poprvé, abych vstala od čtení a šla udělit 5*.
24.10.18 00:48 Falco
Psáno srdcem. Čert vem malé chybičky, které stvořila ruka benjamínka v psaní cestopisů.
Mě toto vyznání lásky k úžasné Ikarii pohladilo po duši. Bez jakéhokoliv zaváhání sázím 5 hvězd a děkuji :-)
22.10.18 16:25 Ireon
Ano, nádherné vyznání lásky k Řecku a pozvání k návštěvě okouzlujícího ostrova. Dle fotek tam musí být zelenomodrý ráj na zemi! Možná bych někde ubrala na délce textu, ale smekám! Ono když se chce do toho zamíchat trocha řecké mytologie, tak to jinak nejde než ten popis prodloužit. Také si ráda spojuji navštěvovaná místa s příběhy z řeckých bájí, dává jim to magický rozměr.Díky za čtení a fotografie.
19.10.18 12:58 janavi
Cestopisem jsem se musela trochu prokousat a při čtení vadily mi hlavně nadbytečné čárky, ale Ikaria je strašně zajímavá a cestopis inspirativní.
15.10.18 10:46 vostrucha
Moc hezké vyznání. Takové putování ostrovem by mě také bavilo. Díky za příjemný čtenářský zážitek :-)
14.10.18 21:58 machajda
Pisatelko, díky za putování po tomto ostrůvku, po kterém už taky pár let pokukuju.... Zatím u toho zůstává,ale tento cestopis a fotky mě tedy pěkně nahlodaly.
14.10.18 10:36 cesticky
Z toho čiší nadšení, láska i pokora k Řecku. Moc líbí a dávám plný počet. Díky.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
xgZmn
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací