Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 13
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Šest dní v divočině

Autor:
bude zveřejněn po ukončení soutěže
Zařazeno:
Řecká pevnina
Napsáno:
28.10.18 09:53
Fotografií:
60
Přečteno:
569
Soutěž:
2018
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Tak na tenhle okamžik jsme se těšili celý rok! Pandička už je nachystaná, vzadu je vše potřebné – stan, spacáky, něco málo jídla a vody, slivovice a teplé oblečení (předpověď počasí hrozí náhlou změnou počasí, dešti a silným větrem, v severních horách dokonce sníh!); můžeme vyrazit na pětidenní výlet do hor. Vyjíždíme z Ammoudie (Αμμουδιά), to je tam, kde se do moře vlévá posvátná řeka Acheron (Αχέρων) a kde na konci sezóny chcípl pes. Úžasné místo na relax. Ale po pár dnech poflakování u moře nás to žene pryč do přírody.
Pro rychlý přesun svištíme po dálnici do Ioanniny (Ιωάννινα). Tato dálnice je úchvatné technické dílo, z dlouhatánských tunelů vjíždíte rovnou na vysoké mosty a všude kolem jsou krásné hory. Dálnice má asi 400 km, je úplně bez reklam a billboardů a stavěli ji asi 9 let. Pak ať mi někdo vykládá něco o líných Řecích! To u nás se staví dva kiláky dálnice (kvůli jisté paní Havránkové) asi 20 let.
Naším prvním cílem je nádherná oblast Zagori (Ζαγόρι), ale protože se řídíme heslem, že „i cesta může být cíl“, máme v plánu si mimo jiné prohlédnout impozantní přírodní most uprostřed divukrásné přírody, který známe z fotek a vyprávění jako krásné romantické místo, Theogefyro (Θεογέφυρο). Cestou míjíme rozsáhlé mramorové doly, projíždíme divokou přírodou, prošli jsme si malý kaňon končící vodopádem, u obce Lithino (Λίθινο) jsme prozkoumali prastarý opevněný klášter Moní Pateron (Μονή Πατέρων). K mostu Θεογέφυρο vede křivolaká cestička bujným porostem, občas se mezi stromy mihne divoké koryto řeky. Náhle se krkolomná stezka mezi stromy mění na neprůchodnou bahnitou skálu. Nechápavě se rozhlížíme kolem sebe, než nám to docvakne - ta hromada obřích balvanů a hlíny je zřícený most. Takže kdo jste ho nestihl navštívit, už jej nikdy nespatříte, most se totiž letos zřítil. Škoda nádherného místa…
Smutní a zklamaní pokračujeme v cestě, zastavujeme v kamenných vesničkách a kocháme se nádhernými výhledy. K večeru přijíždíme na vytipované místo k přespání, ke kostelíku Panagia (Παναγία) obklopenému horami. Když jsme k němu docházeli, z protější stráně se ozvalo cinkání zvonců a během okamžiku jsme se ocitli uprostřed snad stohlavého stáda koz. Trošku jsme se obávali reakce pastevce, jestli mu tam nebudeme vadit, ale vyklubal se z něj nadmíru sympatický člověk. Pořád se usmíval, říkal že je z Prevezy a že to tady má rád. Taky říkal, že medvědi sem nechodí moc často, že tu jsou vlci a lišky že tu nejsou. Poslední slova se ukázala býti nepravdivá. 
„Naši“ kapli jsme si při minulé cestě vyhlédli jako výborné místo k přenocování a teď toho využijeme. Je zde i vydatný pramen vody. Postavím stan vedle kaple, žena mezitím na liháči připraví nějaké jídlo. S plným žaludkem pozorujeme štíty hor v posledních paprscích slunce. Jsou to ty nejhezčí okamžiky dne. Tiše rozjímáme. Vtom zahlédnu v šeru nějaký pohyb. A zase. Je to nějaké bystré zvířátko. Díky bohu, že to není medvěd. Je to malá liška a zrovna nakukuje zvědavě dovnitř stanu. Ten je zatažen sítí, takže se úplně dovnitř nedostane. Šmejdí kolem a vůbec jí nevadí, že sedíme asi 15 metrů od ní. Posvítím na ni baterkou, liška se schová za stan. Stan obejdu a mám ji tak 5 m od sebe. Chvíli si hrajeme na schovávanou, vždycky ji však prozradí její svítící oči. Pak uteče do lesa a my litujeme, že jsme u sebe neměli foťák. Když jsme se po ránu vraceli z obhlídky okolí a výhledů na východ slunce, zahlédli jsme ještě jednou lištičku u stanu. Ženě se podařilo tu potvůrku vyfotit, ale v těch světelných podmínkách se spíš pokocháte ozářenými horskými štíty. To ale netušíme, že příběh kmotry lišky zdaleka ještě není u konce.
Později jsme se dívali do mapy a zjistili jsme, že pár desítek metrů od nás pramení potok Alepudorema (Αλεπουδόρεμα). Když uvážíme, že αλεπού=liška a ρέμα=potok či bystřina, je to jasné. Na Kostasovu obranu je nutno podotknout, že když je neustále obklopen několika psy, opravdu nemůže lišku potkat.
Ráno vyrážíme na další cestu a nedá se ani slovy vyjádřit, jaká nádhera nás obklopuje. Všude kolem hory vysoké okolo 2000 metrů v podzimních barvách, traviny a horské jedle, množství starých soumarských mostů po celém kraji… Také udivující technické unikáty, jako například pila v Armati (Άρματα) nebo přírodní prádelna koberců, dek a podobných věcí v Distratu (Δίστρατο). Všechna tato zařízení využívají pouze přírodní zdroje, což je v tomto případě neskutečně silný proud vody, již po věky prýštící z hor s nezmenšenou intenzitou.
Míříme do vesnice Ziakas (Ζιάκας), kde loni narazili naši přátelé na dva usedlíky z Moravy, kteří se po letech vrátili do vlasti svých rodičů. Oba mluvili česky, jeden z nich byl dokonce starosta obce. Po bouřlivém vítání jsme jim předali fotky s našimi kamarády a starosta Ermis se omluvil, že za pár minut začíná nějaká vesnická schůze. Druhý muž, Tanos, se nás ujal, nasedl do svého auta a jel před námi, aby nám ukázal tu nejlepší cestu k řece a mostu Portitsa (γεφύρι Πορτίτσας). Za obcí Spilaio (Σπήλαιο) nám ukázal fantastický výhled do kraje a doporučil návštěvu místního kláštera. Byli jsme moc rádi, protože minule jsme zde nějak blbě zabloudili a hledanou soutěsku s mostem nenašli.
Místo, které jsme už dlouho toužili spatřit na vlastní oči, nás naprosto ohromilo svojí krásou… Okamžitě jsme se šli vykoupat pod most do překvapivě teplé řeky, jen tak na Adama a Evu. Bosý a nahý jsem pak kráčel dál do nitra soutěsky. Všude vysoké kolmé stěny, občas brodím vodou a docházím k místu, kde se voda řítí s pekelným rachotem do hlubin soutěsky. Dál si netroufám a bosky by to ani nešlo.
Oheň jsme nechali skoro vyhasnout. Byla krásná jasná noc a bylo by škoda nespatřit takovou krásu, kdy měsíc zalije krajinu svým studeným stříbrným světlem. To pak zjistíte, že ke štěstí toho člověk mnoho nepotřebuje. Jen my dva, vesmír a Matka příroda. Καλή νύχτα.
Ráno se fakt zhoršilo počasí, naštěstí ne tak dramaticky, jak říkala předpověď. Když jsme uléhali, bylo ještě léto. Teď ráno to je už podzim. Ne že by bylo nějak sychravo, byla jen větší zima a taková podzimní nálada. Ale dost nostalgie, musíme dál. Teda nemusíme, ale chceme.
Vždycky jsem byl nějak ulítlej na šutry a řeky. Na ty, které nejsou regulované člověkem, s oblými balvany v korytě a písčitými jazyky. Řeka Venetikos (Βενέτικος) právě taková je. Ze Spanou (γεφύρι Σπανού), jednoho z kamenných mostů, je parádní pohled do koryta řeky. Dno netvoří haldy kamení jako obvykle, tady jarní povodně nahrnuly šutry ke krajům, zatímco voda protéká přes příčné kamenné prahy v celé délce toku. Asi jako kdyby voda tekla po obří kamenné valše. Sestupuji na písčinu. V písku jsou jakési důlky, jeden jako druhý. Desítky, možná stovky důlků. Jsou to pasti mravkolvů, mravenců je tady taky nadbytek. Ferdu mravence zná každé malé dítě, mravkolva Ťutínka také, ale vidět naživo souboj mravence s Ťutínkem… Přísahám, že zvrácené pudy dávám najevo jen velmi vzácně, ale neodolám, chytnu mravence a šup s ním do krátýrku. Mravenec bojuje, sype se to pod ním, ale na pevninu se dostane. Zespodu žádná reakce. Vědecký pokus opakuji víckrát, vždy se stejným výsledkem – zdejší mravkolvi jsou potvory přežraný.
Na cestu k jezeru Aoos (Τεχνητή λίμνη Αώου) se oba hodně těšíme. Projíždíme opět krásnou krajinou, přejíždíme další pohoří a dostáváme se na druhou stranu. Nebylo to ale tak jednoduché – neustále zastavujeme, pobíháme, kocháme se, fotíme… Těch zajímavostí po cestě bylo fakt dost, ale to by byl nekonečný příběh.
K jezeru přijíždíme ze severu, ze břehu, který vůbec neznáme. Tady si připadám jak v Kanadě, dokonce se tu pasou stáda divokých koní, voní tu tymián… Jenže ti koně zas tak divocí nejsou, pasou se docela klidně. Moje žena říkala (ježíš, já už jsem jak detektiv Colombo se svou ženou), že ty koně jsou místní houževnaté plemeno Pindos pony (αλογάκι της Πίνδου). Odkud se vzal se neví s určitostí, ale předpokládá se orientální původ. Myslím si, že došlo ke křížení s balkánským odolným huculem. Dnes jsou řečtí farmáři podporováni, aby toto odolné plemeno úplně nevyhynulo.
Obhlédli jsme kompletně celou severní stranu jezera a pak se vracíme k jeho nejsevernějšímu bodu. Tam jsme si podle Googlu naplánovali náš dnešní kemp. Všude kolem jezera duje velmi studený a silný vítr. Není divu, jsme v nadmořské výšce 1400 metrů. Na plánovaném místě se nalehko vydávám na průzkum kolem horské bystřiny a modlím se, ať to nedopadne jako loni. To jsme si také našli na Googlu parádní místečko; bylo moc pěkné, ale ani kousek roviny na postavení stanu. (Ze satelitu to vypadá vždycky jinak.) Prodírám se nízkými jalovci obsypanými zralými plody, všude ostrá vůně všech aromatických bylin na konci babího léta. V hlavě mi neustále zní Nohavicova píseň „Já viděl divoké koně, běželi soumrakem…“ Nechci se podbízet, ale pusťte si ji. /www.youtube.com/watch?v=eTzAaqOTVxQ&list=RDeTzAaqOTVxQ&start_radio=1 Myslím si, že sem fakt sedí a přesně vystihuje bez dlouhých slov to, co právě cítím. Mezi druhou a třetí slokou zastavuji a nestačím zírat. Tak takhle krásné místo jsem neviděl snad 40 let! Horský potok, jalovce, zlátnoucí kapradí, místo pro ohniště mezi kameny hned u vody a nad tím na kraji louky ideální rovné místo na stan. Vracím se k autu, je rozhodnuto. Tady a nikde jinde! Takovou nádheru, a navíc v závětří, nečekala ani má dobrá žena.
Ohýnek v naší kamenné peci vesele praská, teplé jídlo máme v bříšku, retsina se chladí v potoku, nachystaný teplý voňavý pelíšek a vedle sebe někoho, koho máte rád, miliony hvězd nad tichou krajinou. Potom se obloha částečně zatáhne a mezi mraky vykoukne měsíc v úplňku… Co říci? Nic, jen vnímat a mlčet. A pak jít se slzou vděku a dojetí spát. Kolikrát to v našich životech asi ještě zažijeme?
Ráno dáme české kafe, řeckou klobásku a vietnamskou nudlovku a vůbec se nám nechce tohle místo opouštět. Tady bychom vydrželi klidně několik dní, zvlášť když jsem ještě večer dokulil dvě ploché klády na pohodlné sezení. Když vysvitlo sluníčko, vydám se proti proudu aspoň na krátkou procházku. Vyrazit ale musíme, čas nezastavíš. A taky se těšíme na další den, na další zážitky a krásná místa po cestě.
Zastávka u leknínového jezírka byla jen krátká; vyhnal nás neskutečně lezavý vichr, který zuřil v kopcích okolo přehrady. A pokračujeme směrem na jih. Nad vesnicí Pende Pigadia (Πέντε Πηγάδια) je už zdálky vidět festovní pevnost a zbytky jakýchsi budov. Dokonale opracované kamenné bloky různých geometrických tvarů a velikostí do sebe zapadají líp než Lego. Uvnitř pevnosti je spousta místností, velkorysé oblouky, schody a mohutné hradby. V době vzniku byla celá postavena z bílého vápence, který časem získal tmavošedou barvu.
Pevnost zde nechal postavit nějaký osmanský sultán, který ale udělal zásadní chybu. Zřejmě nevypsal žádné výběrové řízení a rovnou určil projektanta a stavitele, patrně z řad zajatých nepřátel. Tedy porobených křesťanů. Když byla stavba hotová, sultán se rozhodl potěšit své oko pohledem na tu pyšnou nádheru a rozjel se na kolaudaci. Jak se pak ukázalo, stavitel se jaksi zapomněl domluvit se sultánem na tvaru půdorysu stavby, nebo sultán nechal staviteli volnou ruku. Buď jak buď, pevnost má půdorys pravidelného kříže. Sultán by možná preferoval spíš tvar půlměsíce. Takže místo osmanské pevnosti měl sultán křižácký hrad. No nic, stavba byla zkolaudována a staviteli nejspíš došlo, že to byla kravina. Těžkou hlavu si s tím asi dlouho dělat nemusel, když se mu vzápětí kutálela pod hradbami.
U obce Ag. Georgios (Άγιος Γεώργιος) zbystříme a hledáme odbočku k římskému akvaduktu, který byl před dvěma lety nepřístupný, prý tenkrát velká voda poničila přístupové cesty. Akvadukty jsou zde vlastně dva, ale proč ne? Skvělé stavební památky našich předků nás dodnes ohromují a inspirují. Třeba tím, že ideální spád vodního toku vypočítali na 4 promile, aby se voda neusazovala nebo naopak nebyla moc prudká a nestrhávala okolní materiál z koryt a šachet. Tento spád platí dodnes na celém světě jako norma.
Jen o kousek dál zabírají hned pod silnicí celou šířku údolí rybí sádky. Jsou tu desítky betonových bazénů-sádek, do každého neustále přitékají stovky kubíků čerstvé studené vody z okolních kopců. V místní restauraci mají před vchodem velké akvárium, kde si můžete koupit vámi vybranou rybu. Buď vám ji připraví v restauraci, nebo si ji můžete odnést domů.
Hned vedle je vodní prádelna (νεροτρίβη) na koberce, těžké deky, ovčí rouna a podobné věci. Dali jsme si vynikající řeckou kávu a vše jsme si mohli v klidu prohlédnout. Do obřích kotlů přitéká tryskou voda pod velkým tlakem, v kotli utváří vír a vypírá třeba koberec. Bez jakékoliv chemie. O praní je asi velký zájem, sušárna byla téměř plná. Ještě že u nás není taková prádelna. Stahovat z bytu pečlivě nastříhané koberce a někam je odvážet není zrovna moje hobby.
Po kávě a zajímavém zážitku se blížíme k cíli dnešní cesty. Říkáme tomu Austrálie kvůli červeně zbarveným horninám všude kolem. Parkujeme u známé kapličky Ag. Marina (Αγία Μαρίνα) a nedaleko u olivového háje poblíž vyschlého kamenitého potoka stavíme stan. Bohužel pramen u kapličky, který jsme minule využívali, letos neteče. Nevadí, zásoby vody máme dostatečné. Ještě není večer a tak se rozhodneme jít se podívat, kudy že se vlastně dostaneme do Velké Austrálie (loni jsme prozkoumali pouze její malou sestřičku). Stan necháme prázdný, zavřeme ho, pod tropiko vsuneme srolované karimatky a jdeme hledat přístupovou cestu do Kokkinopilos (Κοκκινοπηλός), kterou jsme minule nenašli. Asi proto, že tam žádná značená není. Zde mojí ženě opět pomohl Google. Různě si odměřila pečlivě vzdálenosti od cesty a určila, že „tady někde musíme uhnout doleva“. Poslušně se tedy – zatím sám - vydávám do hustého porostu a kamení na průzkum. Proderu se křovím, projdu přes vyschlý potok a kousek lesíkem. A najednou je ten přírodní zázrak přímo přede mnou! Mezitím mě žena došla a společně žasneme nad tou neskutečně nádhernou přírodní scenérií. Uděláme pár fotek a vracíme se, důkladný průzkum si necháváme až na zítřek. Teď jdeme povečeřet, připravit si spaní a užít si večera v krásném prostředí.
Vracíme se ke stanu, když vtom se před námi ozve zuřivý štěkot, který se rychle přibližuje. Nevěříme svým očím, na mostku sedí chlap jak hora a kolem něj je určitě dvacet pasteveckých psů. Zuřivě štěkají, vrčí a cení tesáky a dělají výpady proti autu. Pomalu, abychom některého čokla motajícího se před autem nezajeli, se propracováváme smečkou, až zbyde poslední vytrvalec, se kterým si dáváme závod. Naštěstí ho to po chvíli omrzelo a my v pohodě přijíždíme k naší základně. Uff, to teda byl zážitek! Taky nám není jasné, proč má ten člověk kolem sebe tolik psů a ani jednu ovci nebo kozu…Třeba ty psy také pase. Náhle se moje žena zastaví uprostřed pohybu a zírá na stan. „To byla určitě ta nejdivočejší potvora, podívej!“ Dívám se tím směrem a rázem jsem si vzpomněl na kmotru lišku před asi třemi dny. Přesně tenhle cíp stanu ji tak neodolatelně přitahoval, že si ho patrně označkovala. A pes se chtěl asi podívat, jestli tam třeba ještě někde není a zanechal nám památku v podobě natrhlého stanu a mírně rozkousaných karimatek. No, nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem, škoda není nijak fatální, stan se zašije a karimatky budou v pohodě sloužit dál. Teď je potřeba nachystat ohniště. Místo je jasné, přímo se nabízí proláklina ve vyschlém řečišti potoka. Nanosím kameny a žena vyrobí malé úhledné ohniště, odhrne z jeho okolí suché listí a vůbec hořlavé věci a za chvíli se již vaří večerní káva a nějaká polívka. Už za tmy nás z tichého rozjímání vyruší zvuk motoru a pak drsný mužský hlas. Volá něco o ohni, žena mu suverénně řecky odpovídá, moc nechápu, na konci rozumím jenom hlasitému Kali nychta a chlap odfrčí do tmy. Nelíbilo se mu, že děláme oheň, čemuž se vůbec nedivím; letos v létě uhořelo v Řecku spousta lidí, takže není divu, že jsou z ohňů v krajině malinko nervózní. Manželka mu říkala, ať nemá strach, že nejsme blázni abychom dělali velký oheň a že už jsme tam byli… a k našemu velkému překvapení ten muž dodal: „Já vím, před dvěma lety.“ Takže to ho asi upokojilo, věděl, že po nás nezbylo ani smítko a že jsme se chovali tiše a spořádaně.
Vím jistě, že se sem ten člověk vrátí, až vypadneme. Mým důležitým úkolem je tedy zahladit po nás jakékoli stopy, zlikvidovat ohniště, opálené šutry, zbytky dřeva, zamést stopy v okolí. To nás vždycky bavilo, chovat se jako indiáni. Místo ještě důkladně zkontrolujeme, dobrý. Rád bych spatřil toho domorodce, jak hledá, kde jsme vlastně tábořili a přemýšlí, jestli jsme se mu jen nezdáli…
A hurá do Velké Austrálie! Zde se rozdělíme. Každý jinam, svým tempem a svýma očima. Lítám jak šílenej, lovím ty nejlepší záběry. Jenže ty jsou všude. A tak se dostávám dál a ještě dál… Náhle sjíždím nezadržitelně dolů. Snažím se držet foťák nad sebou, brzdím nohama a jednou rukou. Jsem na dně nevelké rokliny, dolů to nejde, končí to dalším padákem o patro níž. Jediná možnost je nahoru, ale jak? Hornina nemá charakter písku, že by se sypal. Na povrchu je pevný a jakoby uplácaný od deště. Šlápnete – dobrý, drží. Ale jen do okamžiku, než na chodidlo přenesete váhu těla. Pak povolí. Pořád zkouším těch deset metrů znovu a znovu a pořád marně. Už jsem skoro nahoře, ale potom si zopakuji cestu na dno. Teď mi bylo dáno poznat, jak musí být mravencům, kteří se dostanou do mravkolví pasti. Boží pomsta za mravence. Jojo, trápit zvířátka se nemá. Ani hmyz. Pod heslem „tonoucí se i stébla chytá“ se konečně dostávám nahoru. Když zamířím do stínu stromů, právě si zde sedá moje žena. Sešli jsme se na místě a v čase, na kterých jsme se nedomlouvali. A tak je to s námi vždycky. Divné.
Jsme přehlceni dojmy, SD karty plné. Nelze se tomu divit, tato malá řecká Austrálie je rájem i peklem zároveň. Něco se vám zdá jako vynikající záběr, pak jdete dál, další a ještě lepší a tak pořád dokola. Pak už se jen kocháte a vracíte se. Mezi tím uběhne nějaká doba a vše je ještě krásnější, lépe nasvícené a v docela jiných barvách. A to je to prokletí pro fotografa.
Historické město Nikopolis (Νικόπολη), město vítězství, je významným bodem naší další cesty. Něco málo z jeho historie. Město založil v roce 31 př. n.l. Oktavián (pozdější císař Římské říše s titulem Augustus) na počest vítězné bitvy nad vojsky Marka Antonia. To je ten, co to táhl s Kleopatrou. Proč si ti dva šli po krku, nevím. Ale to město, jak se později ukázalo, mělo dost blbou polohu a bylo moc velké. Nové obyvatelstvo se sem moc nehrnulo, proto se násilně dosídlovalo dokonce až z oblasti Korintu. Byly tam paláce, vily papalášů, stadion s hipodromem, velké lázně, amfiteátr a spousty dalšího pro pohodlný život smetánky. Ale nebylo tam dost vody. Proto se musely stavět velké akvadukty od vzdálených pramenů. Vznikaly další a další problémy s infrastrukturou a tak se nelze divit, že Nikopolis zašlo na úbytě samo od sebe. Všechny památky, co jsem jmenoval, tam jsou dodnes a archeologové tam pořád pracují a něco odkrývají. A dlouho ještě budou, se štětečkama a hrabičkama to nějaký čas ještě zabere. O rozlehlosti města nejlépe svědčí mohutné hradby dodnes stojící. Táhnou se na kilometry kolem města. Celé to stojí za zhlédnutí, doporučuji.
Dnes se už vracíme do Ammoudie (Αμμουδιά) a máme v plánu navštívit pláž Alonaki (Αλωνάκι), prý moc hezkou a ne moc navštěvovanou. V kantýně nad pláží si dáváme frapé, sympaťák majitel nám přijde mírně pod vlivem. Elektronickou hudbu střídá takový to rychlý žvanění černochů, kteří si furt na něco stěžují, rap se to tuším jmenuje. Možná jinak, nejsem odborník. I s frapé scházíme dolů na parádní pláž. Pohodička. Koupeme se, opalujeme a pozorujeme nově příchozí dvojici, hubeného asketu s chotí. Jsou to hippies v důchodovém věku. Paní jako by z oka vypadla Jarmile Kurandové z filmu Babička. Vyrudlý šátek, modrobílá jupka, i věrtůšek měla. Nemá v něm však pamlsky pro vnoučata, ale šnorchl a brýle. Sultánů a Tyrlů se na parkovišti povaluje také dostatek.
Na zpáteční cestě se ještě zastavíme nad Ammoudií, kde se před námi otevřel zajímavý pohled na rozlehlé mokřady s mnoha druhy vodního ptactva. Tady naše pětidenní cesta končí. Bylo to tak krásné a zážitků tolik, že to hlava místy ani nebrala.
Po pěti dnech na cestách se doma dáme trochu do kupy a poslední den, kdy máme auto, vyrážíme do Pohádkových hor (Όρη Παραμυθιά). Jsme tu už potřetí, tak se vzdám popisu. Jsou prostě nádherné! Zajedeme na stará místa, pokocháme se a sjíždíme do malé taverny ve mlýně. Srdečně se zdravíme s majiteli, předáme pár dárků a fotografií, dáme si frapé a před obědem se jdeme projít po proudu potoka. A zase – hned za mlýnem začíná divočina, kde nepotkáte živou nohu. Divoká bystřina a prastaré platany v podzimním hávu, desítky pramínků prýštících přímo ze skály, neuvěřitelně krásný nedotčený prales a nikde nikdo. Paráda!
Ale každá pohádka jednou končí. Ta letošní v Pohádkových horách.
„Tak kam pojedeme příští rok na dovolenou?“
„Víš jak se to říká - že ještě krásnější než řecké hory jsou další řecké hory.“
Takže...???

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Soutěžíme o zájezd ZDARMA. Podpořte nás!!!
Hodnotit můžou jen registrování uživatelé. Přihlaste se prosím.
Komentáře (6)
07.11.18 12:55 Fototravel
Vaše odvážné dobrodružství se nám četlo jedním dechem.Fotografie dokreslují fascinující divokou přírodu Epiru. Bezva cestopis! Díky!
29.10.18 19:55 janavi
Díky za tento krásný cestopis! Máte bezvadné zážitky a určitě se tam zase vrátíte.
29.10.18 19:22 matymaty
Jako vždy supr,už jsem se nemohl dočkat kdy to sepíšete.Já nejsem schopný toto absolvovat ale tiše zavidim.je zatím spousta zimní připravy a hodně odhodlaní.Myslím že to není naposledy co Vás hory Recké zlakaji.
28.10.18 20:28 vostrucha
Moc se mi líbí Vaše láska k řeckým horám, pokora a hlavně to, jak si umíte vážit těch vzácných okamžiků, kdy po boku milované osoby zažíváte neopakovatelné chvíle. Přeji Vám oběma, abyste společně zažili ještě spoustu takových momentů :-)
28.10.18 16:10 Ireon
Nádherný kraj ten na fotkách (jsou krásné!!). Putování v horách se stanem - to je něco! Čtení super. Děkuji a též oceňuji váš čas strávený nad přípravou cesty a psaním cestopisu!
28.10.18 12:47 Falco
Svěží cestopis doplněný krásnýma fotkama. V dnešním svátečním, ale pošmourném dni mi počtení udělalo velkou radost. Moc děkuji a náležitě oceňuji.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
CfcKE
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací