Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 3 | 34
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Mykonos, Delos, Tinos 2017

Autor:
Zařazeno:
Mykonos
Napsáno:
09.11.18 11:19
Fotografií:
25
Přečteno:
558
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
11 °C
Oblačno déšť
JV, 3.6 m/s
„Šťastný člověk, pomyslel jsem si, kdo předtím, než umírá, má to štěstí, že jezdí do Egejského moře.“ (Nikos Kazantzakis)

Přiznám to hned na začátku – nejsme zrovna dvakrát typem cestovatelek, které si na záda hodí krosnu a odletí se s ní tahat 10-12 dní na vlastní pěst kamsi do neznáma, tudíž je výběr našich řeckých dovolenkových cílů mimo jiné ovlivněn i jejich dostupností. A tak když jsem se dozvěděla, že po Santorini začaly české cestovky létat i na další kykladský ostrov, sledovala jsem nabídky tak dlouho, prakticky od jara, až sleva jedné z nich dosáhla 30 % oproti nadsazené ceně původní a my mohly vyrazit na ostrov pelikánů a větrných mlýnů - Mykonos. Ostrov je velmi větrný a suchý, tvořený prakticky jen žulou, má rozlohu 86 km2 a 6.000 stálých obyvatel, jsou tu 2 základní školy a žádný doktor, během letní sezóny ho ale navštíví až 180.000 lidí sto osmdesáti národností.

1. den

Odlétáme v plánovaném čase, tentokrát v 11 hodin 15 minut dopoledního času. Den je slunečný, sedadla máme u okénka a není to nad křídlem, takže když pilot zahájí postupné klesání, je z výšky krásně vidět tmavě modrou hladinu moře Egejského a několik menších i větších ostrovů oblasti zvané Kyklady, jejichž správním centrem je rozlohou poměrně malý ostrov Syros. Kykladské ostrovy s bělostnými domky terasovitě rozesetými na úbočích, v jejichž malebně úzkých a nepřehledných uličkách ztrácíte pojem o čase, jsou splněním řeckého snu každého cestovatele. V rozdrobeném kykladském souostroví, které je dostupné pravidelnými vnitrostátními aerolinkami nebo prostřednictvím trajektů z athénského Pirea či z Kréty, lze ještě pořád uvidět a pocítit opravdu autentické Řecko. Mezinárodní letiště má zatím pouze fotogenické Santorini a pařící ostrov Mykonos, kam létají české cestovky až v poslední době. Letiště na Mykonu je ale tak krátké, že letadla musejí dosedat velmi zprudka a z toho důvodu nesmějí mít plnou nádrž. Naše letadlo nás tedy vysadilo na Mykonu a pokračovalo s dalšími cestujícími do krétské Chanie, kde teprve natankovalo plnou na cestu zpátky do Čech. Asi tušíte, že i naše zpáteční cesta probíhala stejným způsobem, tedy s mezipřistáním na Krétě, ale my jsme o tom tehdy ještě nic nevěděly.
Po přistání jsme nasedly do připraveného autobusu, který měl tentokrát pouze dvě zastavení. Ve starém přístavu hlavního města Mykonos, zvaného Chora, vysadil cestující, kteří se potom trajektem přesouvali na Naxos a Paros. V letovisku Tourlos, vzdáleném cca 1,3 km od Chory, v jehož blízkosti se nacházel nový přístav, zastavil nám, asi deseti zbývajícím před studiem Avra, které sestávalo z kaskádovitě vystavěných teras. Ze všeho nejdřív bylo ale potřeba vypravit se prozkoumat okolí a nakoupit nějaké zásoby. Věděly jsme už, že nedaleko od nás je jediný malý krámek (v Řecku nazývaný Supermarket), který může mít díky neexistující konkurenci ceny všelijaké (naštěstí tomu tak nebylo) a tak jsme se vypravily do hlavního města. Když jsem četla recenze od lidí ubytovaných na našem místě, povšimla jsem si tam stížností na to, že cestovka avizuje pláž vzdálenou 50 m a přitom se tu koupat kvůli lodím nedá. Není to pravda, ležet i koupat se tu dá a to hned na dvou miniplážích. V čem ale kritici pravdu měli, bylo velmi nepříjemné a riskantní chození po silnici bez chodníku a s minimem odpočívadel. Cesty jsou na celém Mykonosu, snad s výjimkou otevřeného dopravního uzlu nad Chorou, na většině místech dosti úzké a co jsem ještě nikde neviděla, jsou lemovány po obou stranách kamennými zídkami, takže je to tu celé o neustálém vyhýbání, zastavování a ohleduplnosti. A právě proto jezdí po ostrově pravidelné autobusové linky, autobusem se lze dostat do Chory za 1,60 Eur a mezi starým a novým přístavem pendluje v pravidelných intervalech lodní seabus za 2 Eura. Napoprvé ale jdeme pěšky a zanedlouho už jsme v Choře, procházíme přístavem a noříme se do úzkých uliček čtvrti Castro a hned napoprvé natrefíme na místní architektonický unikát, jímž je sněhobílá stavba kostela Panagia Paraportiani z 15. století. Když zanedlouho procházíme skrze taverny na pobřeží směrem k větrným mlýnům, které Choře vévodí a náhodou se ohlédneme, spatříme další z místních taháků - kapitánské domky s barevnými okenicemi a balkony, jenž vyrůstají přímo z vody. Jsme v tzv. Malých Benátkách (Little Venice) a je tu moře lidí a velký šrumec. Fotíme, ale je to většinou proti slunci, rozhodně tu ale nejsme naposledy. Už proto ne, že v jednom krámku se šperky a hudebninami narazím na baglamas, což je zmenšené bouzouki a neskonale po něm zatoužím. Je ale drahé (120 Eur) a jsme na začátku a zatím nevíme, jestli si to budeme moci dovolit. Navíc na to neumím a doma budu velmi těžko hledat někoho, kdo by mi to ukázal, takže si ponecháváme několik dnů na rozmyšlenou. Na jednom z náměstí si dáváme gyros do ruky (2,80) a posedíme nad frapíčkem (3,50), zpátky už jedeme busem. Necháváme se vyhodit přímo u krámku v Tourlos, to jde, když je autobus téměř prázdný a když se s řidičem domluvíte. Nakoupíme balené vody (voda na Mykonosu teče jen užitková), retsiny, máslo, mléko a chléb a spěcháme domů, abychom si stačily připít becherovkou na zdárný začátek naší dovolené. Jdeme spát až ve tři, zítra ještě auto mít nebudeme, tak nikam nespěcháme. Je neuvěřitelné, jak rychle se dá přepnout na pohodový řecký režim. Kali nichta!

2. den

Procitáme kupodivu už v 8 ráno, G. jde do obchodu pro 2 chleby, retsiny a vody, já dělám snídani a v 11 hodin odjíždíme místní autobusovou linkou 1,2 km na sever do letoviska Agios Stefanos na stejnojmennou pláž, kde strávíme prakticky celý den koupáním, sluněním a také pozorováním trojice Asiatů, kteří se vydrží fotografovat navzájem na jednom a tom samém místě celou hodinu. Než fotografka zachytí muže ve výskoku, který trpělivě do zblbnutí výskoky opakuje, uplyne další hodina, ale ten jásot, který nastane potom a který rozesměje nás i dvě přihlížející Řekyně, jež, stejně jako my dvě, celou dobu kroutí nevěřícně hlavami, stojí za to. Tihle Asiaté prý mají ve zvyku udělat co nejvíce fotek, které potom doma prezentují co nejširšímu okruhu známých, aniž by je třídili a podle toho se také chovají. Nedívají se kolem sebe, jenom cvakají a cvakají.
Ačkoli jsou kykladské ostrovy, stejně jako Dodekanésy na jihovýchodě Egejského moře, často a hojně bičovány větrem Meltemi, dnes vane jen slabý vánek, takže je příjemně ve vodě i na pláži. Část písečné pláže je s lehátky a slunečníky, zbytek bez servisu, nepočítám-li do toho asijské masérky, černošské prodavače textilu či šméčkových kabelek zn. Louis Vuitton a staršího řeckého chlapíka nabízejícího sladké vdolky, kteří neúnavně chodí celý den sem a tam, až G. podlehne a nechá si za usmlouvaných 15 Eur namasírovat záda a šíji. V bezprostřední blízkosti jsou ale také 3 taverny. V jedné z nich s názvem Petran si dáváme těsně před 15. hodinou oběd (lamb chops 9,90, mousaka 9,90, chléb 1, pivo mythos 3,50) a jdeme se ještě do 18 hodin natáhnout na pláž.
Když už jsme u těch cen, já jich občas pár uvedu. To proto, že se všude tvrdí, jak je Mykonos drahý (delegátka nám psala do pokynů na uvítanou, že až o 86% oproti jiným ostrovům v Řecku což muselo mnohé vyděsit). Je to pravda a není, záleží na tom, jak a kde chcete na ostrově trávit čas. Ostrov si oblíbilo mnoho celebrit, dům tu má například Madonna i Elton John, jezdí sem řecká smetánka, ostrov vyhledávají i různí umělci a módní návrháři, na žádném jiném ostrově nenajdete obchody luxusních světových značek. Navíc, jak už jsem řekla, Mykonos je ostrov pařící, něco jako španělská Ibiza a tak se sem sjíždějí gayové a lesby a takzvaná zlatá mládež z celého světa užít si bohatého nočního života a vyhlášených večírků, takže je tu běžné, že na komerčních plážích jako je např. Elia, Paradise či Super Paradise mohou chtít za lehátko i od 30 do 120 Eur na den a to už je pořádná pálka. A kde je vůle pustit chlup, tam se byznys roztáčí, to je přece nad slunce jasné. Pro zbytek ostrova platí to, co např. pro rovněž turisticky atraktivní Santorini: Pití a jídlo vás vyjde v průměru tak o 2 – 4 Eura dráž, ale i tady platí, že nejlépe se hoduje tam, kde sedí místní nebo tam, kde je nejvíc lidí. A kdo hledá, určitě i tady najde.
Domů jdeme pěšky, je to z kopečka a tak máme krásný výhled na nový přístav, kde den co den kotví obrovská pěti až sedmipatrová loď a další menší připlouvají a odplouvají včetně maličkého seabusu, který pendluje mezi oběma přístavy až do pozdního večera. Všechno je dokonale zkoordinováno a pořád je na co se dívat. Doma takové lodě nemáme, tak nás to pochopitelně neuvěřitelně fascinuje. V krámku nakoupíme za 5 Eur suroviny na řecký salát, kterého máme obě plné talíře, k tomu na terase popíjíme retsinu a pozorujeme západ slunce.

3. den

A jede se na Delos. V 10 hodin se všichni sejdeme v Choře u přístavu. Delegátka nám nakoupí vstupenky na loď a dostáváme i žluté samolepky, které si lepíme na prsa. Na Delos se totiž jen tak individuálně dostat moc nedá, pouze v organizovaných skupinkách s průvodcem nebo se k nějaké přifařit. Delos je, se svými z části odkrytými archeologickými nalezišti a torzy chrámů z období antiky, kdy byl významným náboženským a obchodním centrem, jedním velkým památníkem, který v roce 1990 získal čestnou pozici na seznamu celosvětového kulturního dědictví UNESCO. Stálých obyvatel je na Délu asi jen šest, většinou se jedná o pracovníky muzea a zřízence, kteří na ostrově zůstávají přes noc. V 10 hodin odplouváme, cesta trvá asi půl hodiny.
Za chviličku už se před námi objevují ruiny antických chrámů a četná sloupořadí táhnoucí se od samotného břehu až po úpatí nejvyššího vrcholku Kynthos (106 m.n.m.) pocházející z doby před 5.000 lety. Od roku 1872 zde probíhaly archeologické vykopávky, v současné době jsou bohužel pozastaveny, takže vše, co je možné zde spatřit, tvoří pouhých 20%. Osazenstvo lodi vystupuje a řadí se do skupin. Nás devět Čechů i s delegátkou se snaží držet v závěsu anglické průvodkyně, se kterou je na tom delegátka domluvená, neb sama nemá průvodcovskou licenci. Bez ohledu na to nám při každém zastavení představuje tu Dionýsův chrám s dochovanou podlažní mozaikou, tu zase popisuje, jak fungovala tehdejší společnost, vysvětluje uspořádání Kleopatřina domu, poukazuje na zářezy v jednom z mramorových žlabů, které dokládají, že šlo o dům řezníka, který na něm porcoval maso, na místě rozpadajícího se řeckého amfiteátru připomene důležitost antického divadla i veřejného prostranství zvaného agora a nakonec odvypráví notoricky známý příběh z řecké mytologie o tom, že se právě tady, na místě dnes už vyschlého jezírka pod vysokou palmou, narodili bůh umění, zdraví, světla a rozumu Apollón a jeho dvojče - sestra Artemis, bohyně lovu. Posvátné místo střeží řada mramorových lvů s vyceněnými tlamami, které sem byly v 7. století před Kristem vytesány a dovezeny z Naxu (jde o repliky, originály jsou pod střechou místního muzea). Bývalo jich devět, nyní už jich tu stojí pouze pět. Tady máme rozchod.
Teď už si můžeme sami projít zbytek, navštívit muzeum nebo dokonce vystoupat až na vrchol ostrova. Jenže je po sezoně a lodní spoj v 15:30 se ruší a poslední loď odplouvá už ve 13:15 a tak máme jen necelou hodinu. Chováme se proto stejně, jako ti Asiaté: namísto toho, abychom zvolnily a nasály do sebe genius loci toho místa, neklidně těkáme kolem sebe a cvakáme spouště jako smyslů zbavené. Ale nacházíme torzo obřího penisu na podstavci, jenž symbolizuje boha Dionýsa, Diova syna a patrona plodnosti, úrody a vína, o kterém byla kdesi zmínka, a tím považujeme naši misi za splněnou. Pomalu se tedy odebíráme k lodi.
Na Mykonos se vracíme brzy, je 14 hodin a vzhledem k tomu, že v přístavu i na moři kotví tři obrovské zaoceánské lodě (firma Oriflame slaví 50 let od založení), jsou uličky Chory doslova natřískané turisty. Na prostranství před mlýny tančí pestrobarevný dav v rytmu hudby, kterou jim pouští do sluchátek, zvedají ruce podle vzoru chlapíka, jenž jim v popředí předcvičuje, v přístavu se chystá dýdžej spustit vinilové show, všichni zas fotí a neurvale odráží lokty všechny okolo, vzdáváme to a usedáme do taverny Nikos, kde si dáváme pozdní oběd (lamb schops 13 Eur, pivo 4,50) a poté se zastavujeme v krámku s hudebninami. Mnou vyhlédnutý baglamas je v čudu, Řekové čekají na tyhle sezónní slevy a byli holt rychlejší. A tak prodavačka nabízejí jiný, je to profesionální koncertní nástroj z kvalitního dřeva, jenže je už zlevněný z 240 Eur na 160 a víc slevit nelze. Ale dá mi prý k tomu trsátko a futrál. Už už zklamaně odcházíme, když se to G. rozhodne ještě zkusit. Prodavačka se ptá, jestli jí to dáme keš, a když přisvědčíme, je baglamas můj za 130 Eur i s trsátkem a futrálem, jupíííí!
Domů plujeme v 18 hodin seabusem za 2 Eura a necháváme si zastavit v marině, kde je přes ulici jedna ze dvou místních taveren a tam si dáváme frapé za 3 Eura a napíšeme konečně pohledy a také SMS delegátce, jestli by nám nemohla zamluvit auto na zítřek. Cestou stačíme i dokoupit nějaké retsiny, mléko a věci na řecký salát, protože dnešní večer budeme trávit doma na terase a plánovat, kam se vypravíme zítra na čtyřech kolech.

4. den

Budíček máme na osmou, v 10 nám přivezou otřískaný stříbrný seat a my vyrážíme nad Choru a odtud směrem na sever okolo jezírka Marathi na pláž Agios Sostis (na severnější pláž Marmarokopio vedla šotolina, což nás od další jízdy odradilo). Je prosta slunečníků a lehátek, není tu taverna, zato jen pár lidí, jemný žlutý píseček, vstup do vody místy přes ploché kameny, které ale nekloužou a po pláži opět pendlují asijské holky i dědek s vdolky. Tam sebou na chvíli plácneme a 2x se koupeme, G. šnorchluje. Pak si řekneme, že popojedeme a jedeme se mrknout na jižnější pláž Panormos. Je tu jedna normálnější taverna nad pláží, tu však lemují očividně luxusnější podniky. Lehátka jsou tu s matracemi a polštáři a mají tu pletené slunečníky, to jsem ještě nikdy neviděla. Pláž je velmi dlouhá a ze ¾ bez slunečníků, takže je čistě na vás, jakou formu poleženíčka si zvolíte. My nezvolily žádnou, protože jsme se rozhodly pokračovat v cestě zpátky na hlavní tepnu a poté přes Klouvas do vesničky Ano Mera s mezizastávkou na pláži Ftelia. Jedna taverna, část slunečníková, zbytek bez, lidí jenom pár a opět potkáváme zas toho samého prodavače vdolků, který se svým zbožím přes den objede víc těchto nekomerčních pláží.
Vesnička Ano Mera je na ostrově svého druhu jediná, kam má trochu smysl zavítat, protože krom letovisek soustředěných u nejznámějších pláží je Mykonos osídlen místy vždy jen jakousi nahodilou skrumáží bílých domků. Ale ani tady prakticky není nic k vidění, žádné úzké uličky, jen čtvercové centrální náměstíčko obklopené tavernami, kde si dáváme oběd a parkoviště s kostelíkem s červenou kupolí vedle kláštera Panagia Tourliani, do jehož dvora pronikáme narychlo jen tak ze zvědavosti.
Pokračujeme v jízdě směrem na jih podívat se, jak vypadá pláž Lia, Kalo Livadi (o té řeč ještě bude), Agia Anna a Kalafatis, ale na chvíli zastavujeme až na pláži Agrari, kde je o dost hrubší písek a pláž je z půlky slunečníková s tavernou a z půlky bez servisu. V dálce je dobře vidět celá pláž Elia. Ta patří mezi vyhlášené komerční, které si ordinujeme jen po troškách, takže ji pro dnešek vynecháváme a jedeme omrknout jinou komerční perlu – pláž Super Paradise, ráj gay komunity. Také hrubší písek, komfortní poležení a servis, dva dobře zásobené bary, odkud každý den od čtyř odpoledne a pak prakticky do rána duní taneční muzika, holky tančí na stolech u tyče v barevném koktejlu světel, show se pomalu rozjíždí. Tady by se daly utratit peníze za celou dovolenou včetně výletů, aut a benzínu za jednu jedinou noc. Tady je Mykonos opravdu drahý a o tom to všechno je.
Zpátky jedeme cestou okolo letiště a ve velkém supermarketu nad Chorou nakupujeme 3 veliké 1,5 l retsiny Kourtaki po 4,30 Eurech na takové to domácí popíjení. Doma se převlékneme a jdeme pěšky kousek do druhé a hezčí taverny, která je v Tourlosu, kde mají pivo za 3,5 Eura a celá sépie tu vyjde na 12 Euro. G. má plný talíř měkkého šťavnatého masa a hranolek. Večer retsinka na terásce a pokec se sousedy H + S, kteří opět večer brouzdali uličkami Chory stále stejně fascinováni jako první den.

5. den

Po 10. hodině vyjíždíme z Tourlosu na sever k Fanari podívat se na maják Armenistis a dál už prakticky není kam, takže se vracíme na jih cestami vedoucími úpatím pohoří, na kterém jsou rozeseta více či méně honosná sídla těch majetnějších (za výhled se holt připlácí všude). Některá jsou opatřena bazény, trochu to připomíná Santorini. Z výšky je pod námi krásně vidět celý přístav, naše studio Avra a v dálce lze dohlédnout až do přístavu v Choře.
Dál pokračujeme opět hlavní tepnou směr Ano Mera, a jakmile se začneme přibližovat k vesničce Klouvas (na některých mapách ji též nazývají Hard Rock), kde jsme včera přejely jedinečný barevně vyzdobený dům, který jsme potom v Ano Meře dokonce viděly vyfocený na jedné z pohlednic, zvolňujeme, abychom ho zase neminuly. Jsem tak natěšená, že si při vystupování nechtěně zasednu foťák a po zbytek dovolené už si musíme vystačit pouze s mobilem. Dům i celé jeho okolí včetně plochy pro bazén vypadají jako v malované pohádce. Jedná se o soukromý pozemek, ale branka je dokořán a vstup volný, abychom si všechno mohly v klidu prohlédnout.
Před Ano Merou ještě na chvíli odbočujeme do leva, neb cedule s nápisem Paleokastro Monasteri slibuje nějaký hrad nebo klášter. Klášter je zcela obyčejný zavřený dům a z hradu zůstala jen hromada kamení. Pak už v Ano Meře odbočujeme do leva směrem na sever k plážím Fokos a Mersini. Na té první je taverna, zatímco na Mersini není vůbec nic, zato lidí jen opravdu pár, což nám vyhovuje a tak tady zůstáváme. Píseček je příjemný, vstup do moře bezproblémový, voda je křišťálově průzračná. Rohy osušek si musíme i zde zatížit kameny, protože větřík je všudypřítomný, ale není vyloženě nepříjemný. Jen je prostě fakt, že díky němu rozhodně nezažíváme bůhvíjakou pekelnou výheň, která člověka nutí co pět minut vstát a jít se zchladit. Když už ale ve vodě jsme, jsme tam vždycky hodně dlouho.
Před 17. hodinou to balíme a jedeme se najíst do Ano Mery, kde zvolíme zas jinou tavernu, než včera. Kleftiko (kousky šťavnatého jehněčího masa se zeleninou a brambory zabalené v pečícím papíře nebo alobalu, které udržují dlouhou dobu pokrm horký) tu mají za 9,50 a už jsem jedla lepší a pivo za 5,50, ale zas je na druhou stranu točené, což je zde spíš výjimka než pravidlo. A než se setmí (slunce tu zapadá kolem 19. hodiny), dojedeme se podívat na jih na další z komerčních pláží. Pláž Paradise je velmi podobná Super Paradise, akorát je o něco delší. Než na pláž vůbec vstoupíte, prostě musíte nutně nejprve projít barem. Ty jsou tu dva a v každém opět hraje jiný druh muziky, opět světelné lasery, opět se tu tančí u tyče a svalnatý černoch předtancovává skupince spoře oděných dívek popíjejících z barevných brček své drinky. Vedle jednoho z barů jsou dvě velikánské hromady prázdných láhví, tak se u nich vyfotíme a frčíme dál na pláž Paranga (někde Paraga), jíž vévodí zmenšenina větrného mlýna. Je už tma a mlýn je krásně osvícený. Na pláži opět luxusní lehátka, taverny a bary podél, ale je tu velmi klidno. V jednom podniku si dáváme frapé za 4 Eura, posloucháme šumění moře a odpočíváme.
Cestou domů nakoupíme v supermarketu AB další láhev retsiny, kterou pak do noci popíjíme na terase. Opět samy, H + S byli opět v Choře a vrátili se pozdě.

6. den

V 10 hodin vyjíždíme a bereme to přes Choru podívat se do turistického letoviska Ornos se stejnojmennou pláží s kompletním servisem. Tady je všechno na jednom místě, obchody, kavárny, taverny, když už s dětmi, pak rozhodně sem. Nás tohle ale příliš neláká, a tak pokračujeme směrem na západ k prázdnější pláži Agios Giannis (nebo také Ioannis, všude je to jinak) z části vybavené lehátky a tavernou a na malinkou pláž Kapari, na kterou se musí už kousek cesty pěšky a kde už leží jen tak na písku také dost lidí. Ani na jedné se ale dlouho nezdržíme, to jen abychom nic nevynechaly. Průzkumnou část máme za sebou a tak teď už spěcháme rovnou na naši oblíbenou pláž Mersini, kde jsme se koupaly včera.
Tady jsme nejdřív úplně samy, tak toho využíváme a jdeme rovnou do naha a už tak zůstaneme, protože těch pár lidí, co během dne přibyde, leží v dostatečné vzdálenosti, než aby je naše kypré vnady mohly nepatřičně rozrušovat. A užíváme si chladivé čisté vody a prosluněné písečné pláže bez vodou nacucaných plavek, což je velmi osvobozující. V 15 hodin se oblečeme, věci necháváme na břehu zatížené kameny a autem sjedeme těch několik desítek metrů do taverny na pláži Fokos Tady mají jehněčí kotletky lamb schops za 14 Euro a pivo za 6,50, tak si místo něho dáváme 1,5 l vody za 3 Eura a frapé za 3,50. Pak se ještě do 18 hodin vracíme na Mersini, kde blbneme v písku, G.se kutálí do vody a všechno to natáčíme na kameru.
Když slunce zapadne za kopec, je čas vyrazit na další exkurzi na další komerční pláž na jih ostrova. Pláž Elia je plná lehátek a slunečníků, na jejichž dřevěných kůlech jsou nainstalovaná tlačítka, jejichž prostřednictvím přivoláte obsluhu baru, ale není tu snad ani kousíček na ležení v písku. Ten je tady ale velmi jemný a vstup do moře hladký a úplně bez kamínků. Ovšem pozor – aquapark zmiňovaný v různých popiscích tu žádný nenajdete, stejně tak, jako není pravda, že Mykonos je proslulý králičími klobásami a mandlovým mlékem zvaným Soumada, na které když se v obchodě vyptáte a máte štěstí, donesou vám ho ukázat, ale to bude asi stejné úplně všude. Když jsme se ptaly na králičí klobásy v taverně, číšník nám naznačil, že za takovou klobásu bychom se nedoplatily, takže zapomeňte na nějaká specifika typická pouze pro ostrov Mykonos.
Dnes máme auťák půjčený naposled, tak si cestou domů zakoupíme velké retsiny do foroty, ovčí jogurt v hliněné misce a k tomu med, balíčky horských čajů a 6 ks vajíček za necelé Euro. Domů se vracíme po 20. hodině, vykoupeme se a zasedneme na terasu. Dnes doma popíjejí i sousedé, tak máme o zábavu postaráno. S. nám ukazuje fotky s pelikánem Petrosem II., jenž je maskotem ostrova a lze na něj narazit v Choře, kde se volně pohybuje v okolí jedné z taveren. Spát jdeme dnes až někdy po půlnoci.

7. den

Dnes vstáváme dost pozdě, jednak kvůli tomu, abychom dospaly včerejšek, a pak také vlastně nikam nespěcháme. V 10 hodin si přijedou z půjčovny převzít auto, G. dojde do krámku pro čerstvé pečivo, v klidu snídáme a kafíčkujeme a kecáme se sousedy a nakonec se před polednem vydáváme pěšky do Chory, projdeme si zase nějaké ty uličky, v jednom z krámků si vyzkouším tričko, které si hodlám koupit a nejednou jsme zase v Little Venice a chceme zamířit k mlýnům, kde se dnes fotí svatebčané, když tu Gábi zvolá: „Vidím pelikána“ a rozbíhá se směrem kupředu. Brzy už ho spatřím též, vykračuje si hrdě kolébavým krokem a vůbec se nebojí. Spouště fotoaparátů cvakají, ale není jednoduché ho zachytit, pták je to dost rychlý a nezbrzdí ho ani stoupání do kopce. Před nízkou závorou se na chvíli zastaví, ale pak ji hravě zdolá a mizí v dáli, nikdo ho nehlídá ani neomezuje, však on se zase vrátí. Stojíme na kopci vedle mlýnů a koukáme dolů směrem k moři, odkud se valí černý hustý dým. Malá loďka, ke které se sjíždějí další, je v plamenech a dlouho se jí nedaří uhasit. Už zase začínáme mít hlad a tak se znovu vnoříme do útrob města a jedné z taveren si dáváme gyros s pivem, oboje za 14 Eur.
Poté se vydáváme ven z města směrem na sever na pláž Megali Ammos, kde se chceme koupat, ale vítr je dnes tak silný, že nám při ležení víří písek do očí a já do vody nejdu vůbec, G. se kvůli vlnám do vody ani nedostane, Oblékneme se a chvíli se snažíme usnout a v klidu strávit oběd, ale není to k tomu, nakonec to vzdáváme a přesouváme se k jediné taverně na začátku pláže, kde kupodivu nefouká a kde mohou hosté zdarma užít lehátek a tak se tam na chvíli natáhneme s frapíčkem. Pak se vracíme do uliček Chory, které krásně chrání před větrem. Začíná se smrákat, výlohy obchodů se postupně rozsvěcejí a v uličkách začíná být velmi útulno, nicméně nakonec je musíme opustit a po nábřeží se dostat k autobusové zastávce. Bus domů nám jede ve 20:30 a cestou opět přemluvíme řidiče, aby nás vysadil u krámku.
Doma si uděláme mísy řeckého salátu, k tomu zapíjíme retsinu a G. říká, jak moc je jí v tom Řecku dobře. Akorát sousedé nad námi – matka se dvěma dětmi a babičkou jsou tady dost bezradné, protože co s dětmi v místě, odkud je všude daleko a na plážích fouká? Sousedé ob s malým prckem to zvládají o něco lépe, cestují po ostrově autobusy, ale také je to asi stojí dost úsilí všechny ty krámy tahat s sebou, vymyslet, aby jim spoje navazovaly a nemuseli někde čekat příliš dlouho Sedíme do půl jedné v noci.

8. den

Dnes ráno už jsme rychlejší, neboť se budeme muset řídit jízdními řády. V 9:40 nám jede bus do starého přístavu v Choře. Přímo z Old Portu zanedlouho odjíždí autobus na pláž Kalo Livadi. Cesta trvá necelou půlhodinu, řidič nás vysadí na kopci a k pláži musíme ujít ještě kus pěšky. Pláž vypadá ze shora opuštěně, i když tu pár lidí přeci jen je, ale máme konec září a tak je jedna z taveren již zazimovaná a co si budeme povídat – ani dnešní velmi větrný den pláže nikoho k návštěvám nelákají. Jdeme až úplně dozadu ke skále, kde se zdá, že budeme od větru lépe chráněny (totéž si myslí mnoho dalších lidí, nakonec ani neulehnou a odcházejí), ale je to jen zdání. Píseček je ale jemný, vstup do moře pozvolný, mírné vlnky, a tak jdeme rovnou do naha a koupeme se nejméně 6x a pěkně dlouho, protože ve vodě je lépe než venku. Po chvíli nalézám proděravělý slunečník, tak s ním chvilku blbneme, pak se za něj schováme, ale vítr nám ho bere, déle už se ve vířícím písku ležet nedá, tak se ve 14:30 zvedáme a jdeme se zkusit najíst do jediné taverny na druhém okraji pláže. S úlevou usedáme do pohodlných křesel a zadíváme se do jídelního lístku, kde jsou ceny jídel dva až tři krát vyšší oproti normálu (řecký salát za 19 Eur?), podíváme se na sebe a bez dalšího rozmýšlení v rychlosti podnik opouštíme.
Autobus nám jede až za hodinu, tak se trochu projdeme po okolí, pak vystoupáme padesátistupňový kopec k zastávce, kde nás od vichru chrání jen nevelká cedule, vlasy máme totálně rozfoukané, zapálit si cigáro je nemožné. Přijíždí zas ten samý řidič, který nás dovezl sem, poznává nás a zastavuje, ačkoli jede ještě do 5 km vzdáleného letoviska s pláží Kalafati a správně by nás měl nabrat až na cestě zpátky a navíc nechce ani cent. V Kalafati není vítr o nic mírnější, lidé nastupují ve svetrech či bundách a zahaleni v šátcích nebo v kapucích.
Po 16. hodině jsme zpátky v Choře, a ačkoli mezi domy jsme od protivného větru velice dobře chráněny, i zde lze potkat lidi navlečené do bund, hlavně Asiaté a americké černošky to s vrstvami oblečení až přehánějí, jedna má na hlavě dokonce chlupatou beranici. V taverně Kostas si dáváme pivo za 4 Eura a jídlo. Kleftiko tu vyjde na 15 Eur. Zdraví nás S + H, kteří jdou okolo, už zase se nemohou nabažit procházkami v uličkách. Domů plujeme seabusem, jsou velké vlny a je to velmi dobrodružné. Doma si dáváme ovčí jogurt s medem, tenké klobásky a retsinu a celý večer zase prokecáme se sousedy, kteří když se dozvědí, že zítra plánujeme cestu na ostrov Tinos, který se nachází mezi ostrovy Andros a Mykonos, nabízejí se, že pojedou s námi.

9. den

Na Tinos jsme plánovaly původně jet na celý den a půjčit si tam auto, ale trajekt Fast Ferries dnes bohužel neodplouvá brzy ráno, ale až v poledne, tak se holt dneska podíváme jenom do hlavního města – jediného katolického poutního místa v celém Řecku, kterému se přezdívá „Lourdy Egejského moře“. Také na Tinosu se před jednou z řádových sester, sestrou Pelagií z ženského kláštera Moni Kechrovouniou zjevila Panna Marie a údajně jí pověděla, kde je pohřbena ikona znázorňující Zvěstování archanděla Gabriela. Ta byla skutečně o rok později (1823) nalezena na kopci nad Chorou, po 850 letech vyzdvižena ze svého úkrytu a na stejném místě byl na její počest postaven poutní kostel Panagia Evangelistria (Zvěstování Panny Marie), jenž je celý z mramoru, který se na Tinosu těží. V antických dobách se prý na stejném místě nacházel chrám na počest boha Dionýsa.
Před polednem jdeme se S + H do nového přístavu, kupujeme za 13 Eur zpáteční lodní lístky a nastupujeme na trajekt. Uvnitř to vypadá jako obrovská tovární hala, v níž se auta skoro ztrácejí. Vejdeme postranními dveřmi do chodby pro pasažéry a ocitáme se v luxusním prostředí, kterému vévodí jezdící schody jako v nějakém nákupním centru, které nás vyvezou do prostor vnitřní paluby. Na podlaze je koberec, jsou tu pohodlné polstrované sedačky s opěradly, odkud můžete sledovat televizi i kavárenské stolky s křesílky, kde si můžete rozložit notebook a konzumovat nápoje, které si zakoupíte v jednom ze dvou barů. Tady ani nevíte, že někam plujete a to není nic pro nás, takže vystoupáme po schodech na horní venkovní palubu zčásti krytou průhlednými tabulemi před větrem. Tady jsou na stolcích popelníky, což nám maximálně vyhovuje. H. se rozhodne sedět na místě, my s G. šmejdíme všude možně podél lodního zábradlí se zvědavým S. v patách a nakonec se uvelebujeme na zádi, odkud můžeme sledovat, jak lodníci odvazují tlustá lana a navíjejí je na obrovské železné bubny a když se potom trajekt asi tak po 30 minutách přiblíží ke břehu Tinosu, pozorujeme koordinovanou souhru mužů na lodi s muži již vartujícími v přístavu, kteří hozená lana bleskově přivazují k zabetonovaným železným skobám. Současně se pomalu otevírají výjezdní dveře a mění se v plošinu, která přesně dosedá na pevninu, a za chvíli už z lodi sjíždějí první auta.
Po vylodění se snažíme zorientovat, nacházíme informační kancelář, kde nám zdarma poskytnou podrobné mapy a průvodce celým ostrovem a hned první cesta nás zavede směrem ke kostelu Panagia Evangelistria. Ke kostelu vede též široká dlážděná cesta přímo od moře, po které normálně jezdí auta. Na jejím okraji jsou úzké pruhy koberce, po kterých lezou kajícníci po čtyřech až nahoru ke kostelu. Musí přitom překonat i dláždění u křižovatek, kde koberce logicky chybějí, poměrně široké parkoviště a po čtyřech zdolat i strmé schodiště vedoucí ke kostelu. Z toho důvodu si většinou v dolním krámku v přístavu zakoupí plastové chrániče kolen, bez toho by se to asi nedalo. Celým městem znějí celý den z amplionů táhlé chóry zpívané živým popem uvnitř kostela, což je velmi působivé.
Vystoupáme až k nádvoří kostela, k němuž vede další schodiště a to je plné lidí, především Řeků a jejich rodin, které přijíždějí z jiných oblastí Řecka, ale i ze zahraničí. Stojí v tom nepřehledném štrůdlu, slunce do nich pere, ale jsou velmi vytrvalí. Cílem je dostat se dovnitř kostela k posvátné zlaté ikoně Megalochori, která má prý uzdravující účinky a k té se pomodlit. Každý rok se sem 25. dubna, kdy se slaví svátek Zvěstování Panny Marie a Den nezávislosti, a 15. srpna, v den svátků Nanebevzetí Panny Marie, vypraví davy poutníků a slavnostní procesí nese ikonu Megalochori ulicemi. My obcházíme davy a postranním vchodem se dostáváme do útrob kostela, odkud je na ikonu a dočkavší se poutníky dobře vidět. Dostáváme umělohmotnou lahvičku ze čtvrtiny naplněnou olivovým olejem a můžeme si na lísteček papíru napsat své přání a pak ho nechat na pozlaceném tácku. Pak procházíme dalšími chodbami, až se ocitneme u mosazného kohoutku, ze kterého si lidé nabírají zázračnou vodu do barevných umělohmotných lahviček různých velikostí (později zjišťujeme, že se dají zakoupit u stánků před kostelem) a náhodou jsme rovněž svědky křtu novorozeněte. Když jsme dostatečně nasáklé duchovní atmosférou a opustíme nádvoří, narazíme na S + H, ale pak se nám je podaří setřást.
Vedlejší cesta vedoucí od kostela k moři je lemována obchůdky a stánky, kde se prodávají již zmíněné lahvičky na vodu, ikonky, náramky, hrnečky a jiné suvenýry, barevné kousky kadidla i františky a tak máme na dlouhou dobu o zábavu postaráno. Úplně dole na pobřeží nacházíme množství taveren, ale zvolíme si jednu s barevnými židličkami nastrkanými do úzké uličky a dáváme si opulentní pozdní oběd (králičí stifado 9 Euro, pivo 3,50, řecký salát 6,50). Ve chvíli, kdy G. zmizí na toaletu, otočí se na mě muž sedící u stolku před námi, aby se zeptal, odkud jsem a mně se tím naskytne ojedinělá příležitost dokázat, že všechny ty roky strávené na kursech angličtiny dokážu zúročit a že budu schopna vést tu nejbanálnější konverzaci pro začátečníky, ale výsledek je tristní. Rozumím mu jen to, že je z Kypru a sem přijel navštívit své příbuzné, sama mu toho ale mnoho nepovím a tím jeho další zájem opadá.
Je něco kolem 17. hodiny, máme ještě spoustu času, protože loď odplouvá až ve 21:30, tak prozkoumáváme další část města, ale nijak zajímavé to není, navíc se začíná zvedat vítr a vypadá to na déšť, proto se obloukem vracíme k uličce s krámky a civilizací a dojdeme zase až nahoru ke kostelu. Tam je uprostřed cesty igelitem chráněný a zastřešený přístavek patřící k jedné z provozoven, kde nečas v pohodě přečkáváme se sklenkou ouza. Následuje další exkurze po krámcích, už se setmělo a tak můžeme vidět, jak je kostel krásně osvětlený. Na konci cesty potkáváme S + H, také už se pomalu loudají k přístavu, ale máme ještě dobrou hodinu času a tak si v minimarketu koupíme všichni plechovku Mythosu a ťukáme si, jámas, a tlacháme chvíli na místě a pak ještě v čekárně přístavu, dokud neuvidíme, jak se náš trajekt, který vyrazil s mírným zpožděním z nedalekého Androsu, blíží ke břehu.
Domů se dostáváme někdy kolem 22:30 a pak ještě nějakou dobu sedíme na terase, pijeme retsinu a konzumujeme klobásky a sýry s chlebem namazaným máslem a nakrájeným na kostičky. Jsme rozhodnuté, že se na Tinos vypravíme v pondělí ještě jednou.

10. den

Dnes se zase neskutečně trtáme, dlouho snídáme, píšeme esemesky a kolem nás chodí naši horní sousedé tu s batohy, tu s osuškami, podle toho, kam míří. Špinavá blondýna a její partner, kteří již se nechali slyšet, že dovolená na Mykonu jim vlastně tak nějak zbyla, protože původně chtěli jet někam úplně jinam, ale už bylo obsazeno a působí oba značně mimózně, se nás přišla zeptat, kam dnes míříme. Oni dva se dnes chystají na Delos, že si tam půjčí motorku a tak se vlastně přišla zeptat, jaké jsou tam pláže. Odcházela značně zklamaná, ale dobře jim tak, nedokážu pochopit, že se lidé někam vypraví, jen aby se někam vypravili, a nezjistí si dopředu žádné informace a ani se nezúčastní informační schůzky, když už.
Teprve po 12. hodině odjíždíme busem do Chory. Z Old Portu se musíme proklikat uličkami na druhou stranu města do čtvrti Fabrika, odkud nám jede další bus do Plati Gialos, středisko s komerční pláží, na které jsme ještě nebyly. Píseček, klidné moře, řada různých taveren, kaváren a barů. Pěkné, ale škoda, že dnes zase trochu fouká. Uleháme až vzadu do písku a 4x se vykoupeme, G. se uvolí skočit pro nějaký drink, přináší velký kelímek ouza s kostkami ledu za neuvěřitelná 3 Eura. Po pláži zase pendlují černoši s různým zbožím, G. si vybírá hodinky, já pozlacenou Caesarovskou čelenku s vavříny do vlasů, ceny ukecáváme na polovic, i když to chvíli trvá. Před 17. hodinou se zatáhne a tak to balíme a jdeme se najíst do taverny, kde jsme si všimly příznivých cen. Dáváme si velké točené pivo za 6 Eur a konečně si pochutnám na kleftiku za 14. Na závěr nám donesou jako pozornost podniku loukomades (smažené kuličky z nadýchaného těsta v medu a skořici) se zmrzlinou a čokoládou.
Busem se přesouváme do Chory, kde obejdeme pár krámků a nakoupíme pár drobností. Opět se začíná zvedat silný vítr a začíná dokonce pršet, tak vyhledáme v přístavu kavárnu krytou silným igelitem a tu hodinku, než nám popluje seabus, strávíme v pohodlí u skleničky ouza, k níž dostáváme na malém talířku kousek rybky, kousek klobásky, kus okurky, rajčete a olivy, všechno po dvou. Doma za větrem dnes opět retsina a vedle sedící sousedé S + H, kteří nám vyprávějí, jak leželi na pláži Elia vedle skupinky nahých gayů, v jejichž středu zůstala zcela nepovšimnuta krásná nahá kamarádka. Spát jdeme zase někdy o půlnoci.

11. den

Dnes vstáváme v 5:15, abychom se stihly nalodit, trajekt na Tinos odplouvá v 7:35. Slunce se teprve prodírá skrze mraky, celou cestu trávíme opět na otevřené horní palubě a těšíme se, jak projedeme celý Tinos křížem krážem, máme na to celý den. Tinos (původně nazývaný díky velkému počtu hadů Ofioussa – Hadí ostrov) má rozlohu 200 m2 a 10 000 obyvatel, asi 1000 kostelů a kaplí a mnoho větrných mlýnů. Jeho poznávacím znakem jsou bezesporu holubníky (peristerones) pocházející z benátského období, jichž je po celém ostrově také na tisíc a každý holubník je malým uměleckým dílem. Jsou to čtyřhranné věže s geometrickými vzory v horních patrech. V minulých dobách byla hodně rozšířena holubí pošta (i na Mykonu jsou místy k vidění) a výhodná poloha učinila z Tinosu důležitý centrální poštovní bod. Ačkoli ostrov má také řadu pěkných kamenitých a písečných pláží, turistický ruch tu zatím není tolik rozvinutý, takže můžeme očekávat klid a pohodu.
Po vylodění míříme do první kanceláře Rent car, kde si půjčujeme za 30 Euro tmavě červené nablýskané suzuki s plnou nádrží a vydáváme se směrem na Pirgos, do vesničky na druhém konci ostrova. Dle plánu zastavujeme ve vesničce Tarambados, kde by mělo být soustředěno velké množství holubníků. Zastavujeme před vesnicí, která vypadá jak po vymření. Procházíme úzkými uličkami i tunely mezi domy a nepotkáme živáčka, jen všudypřítomné kočky. Z vesnice vede několik pěšinek ven mezi obezděné zahrádky a dalšími pak lze dojít až k jednotlivým holubníkům. Pár jich nafotíme a frčíme dál. Další krátké zastaveníčko je ve vesničce Kardiani s domky postavenými kaskádovitě na příkrém svahu odshora dolů (nebo naopak? Někdy bych se fakt chtěla dozvědět, jak takové osídlení vzniká). Pak už pokračujeme dál na severozápad, abychom se podívaly do nedalekého letoviska a rybářského přístavu Panormos, kde je zjevně zazimováno a opět nikde ani noha.
Vracíme se zpátky a parkujeme ve vesnici Pirgos, je pomalu čas na oběd. Než zasedneme do jedné z taveren soustředěných na malém náměstíčku okolo starého mohutného platanu, projdeme si klasicky pár uliček a dojdeme až k jednomu z obrovských kostelů, za nímž je hřbitov. Na Tinosu se těží bílý mramor, je to také ostrov hojně vyhledávaný umělci a tak není divu, že náhrobky jsou všechny z mramoru, z mramoru je nejen výzdoba kostela, ale i ty nejobyčejnější domy mají, když ne mramorové reliéfy, pak alespoň mramorové prahy a okenní parapety. V městečku je opět nezvyklý klid, potkáváme jen několik místních obyvatel a 2 dělníky, kteří upravují schody před jedním z domů, dva další stojí bezradně s krumpáči nad kořenem olivovníku, který vrostl do dlažby a ohrožuje fasádu, v centru městečka pod platanem sedí místní stařešinové (typický řecký kolorit) a asi tři turisté, kteří sem zašli na kávu. Usedáme ke stolu jedné z taveren a dostáváme jídelní lístek, v němž nabízejí holoubata, takže je okamžitě rozhodnuto, protože holuby jsme v životě v hubě neměly. Jenže ouha – majitel jenom kroutí hlavou a vysvětluje, že pokrmy z holubů se musejí objednávat několik dnů dopředu, aby byl čas je nejdříve sehnat a pak připravit, tak si zklamaně dáváme libový plátek masa s hranolky, kykladské pivečko s názvem Nissos a za 6,50 favu s výborným křupavým chlebem.
Poté nabereme směr severní částí ostrova, abychom nejely stejnou cestou. Krajina tu není tak suchá a je velmi členitá a tak zatímco po pravé straně se táhne vysoké pohoří, na levé místy koukáme do hlubokých údolí až roklí. Každá píď země je tu upravena terasovitě na mrňavá políčka oddělená od sebe zídkami tvořenými velkými žulovými bloky, mezi něž jsou naskládané kameny, souvislá zemědělská plocha, která by se dala obhospodařovat strojově, tu prakticky neexistuje. Mimochodem - silnice jsou tu oproti Mykonosu široké a ničím neohraničené a v podstatě úplně prázdné, i když pár aut jsme potkaly, ale tady se to jezdí jedna radost. Až k vesničce Aetofolia nepotkáváme živou duši, když tu se najednou za zatáčkou uprostřed cesty objevuje mávající stařík s holí, něco křičí a tak zastavujeme. Nerozumíme mu ani slovo kromě „Komi“ a on nerozumí nám, ale už nám sedí v autě a ukazuje kupředu. Celou cestu pořád něco říká, po chvilce ukazuje vpravo a volá Kalloni“, tak zastavujeme, abychom si vyfotily holubník, stařík ale nevystupuje, tak jedeme dál. V Komi zastavíme podruhé, ptáme se ho česky, jestli chce vystoupit, odpovídá: „Ne.“ Nevědět, že řecky NE znamená ANO, bývaly bychom jely dál i s ním. Stařík vystupuje, šklebí se bezzubými ústy, děkuje a mává.
Z Komi už se dáváme na jih, další zastávka je vesnička Volax, situovaná do oblasti, kde se nacházejí obrovské kamenné valouny. Do útrob vesnice se jde z parkoviště přes dvorek taverny. Ve spletitých uličkách míjíme několik otevřených dílen a expozic, kde místní řemeslník předvádí, jak se z dlouhého proutí pletou koše typické pro tento kraj, jinde zas můžeme zakoupit nějakou tu keramiku, vesnička má i své malé, ale velmi zachovalé venkovní divadlo. Co stojí za povšimnutí, jsou dřevěné okenice a vrata popsaná drobnou řeckou alfabetou a to na mnoha místech. V taverně si dáváme rychlé frapé a frčíme dál k hoře Exambourgo (640 m), kde kdysi stávala benátská citadela, než byla v roce 1715 zničena Turky. Na úpatí hory se dnes nacházejí pozůstatky dřívějšího hlavního města a katolický klášter Ireas Kardias (Svaté srdce). Na nádvoří, z něhož je krásný výhled do okolí, nejsme samy, místní pop sem zřejmě vzal autem na výlet tři jeptišky. Fouká ostrý nepříjemný vítr, ale jeptišky neohroženě zpívají. Pak se všichni čtyři nasoukají do auta a zmizí v prachu cesty.
Jedeme ke klášteru Kechrovouniou, který se z vršku kopce Exambourgo leskl v odpoledním slunci. Máme štěstí, klášter se bude za několik minut otevírat návštěvníkům a tak si před jeho branami nakupujeme u dvou trhovců bylinky a čaje a čekáme. Tady vítr nefouká a tak se chvíli vyhříváme na slunci. Pak projdeme všemi uličkami kláštera. Je to jako malá uzavřená vesnička, každý z mnichů tu obývá nějaký přístavek, tu prostý s jednou okenicí a truhlíkem s bylinkami, tu zase modernější s předzahrádkou, kde je gril a posezení, k dalšímu vede příkré schodiště. Všichni jsou zalezlí, jen jedna jeptiška v černém přejde z jednoho domu do druhého. Těch několik málo pestrobarevných turistů prolézajících každý kout, včetně nás, zde působí velmi nepatřičně a v podstatě jsme tady asi jen tiše trpěni, tak to nijak neprodlužujeme a pokračujeme dál. Pořád máme ještě dost času, tak ještě zajedeme do vesnice Falatados, což je poněkud zpátky na sever, ale bolí mě paty, tak ani nevystupujeme a pomalu se vydáváme na jih, abychom se poměrně širokými a přehlednými serpentinami dostaly nad hlavní město, odkud pokračujeme ještě další asi 4 km po pobřeží kousek na západ. Před vesničkou Kionia se má totiž nacházet hlavní archeologické naleziště ostrova – zříceniny svatyně boha Poseidona a nymfy Amfitríté pocházející ze 4. století před Kristem. Nějaké zbytečky čehosi jsme sice za drátěným plotem po naší pravici spatřily, ale přijely jsme pozdě, brána již byla dnes pro návštěvníky zavřená. Můžeme se na zdejší pláži místo toho třeba vykoupat, ale fouká tak silný vítr, že se nám do vody opravdu nechce.
Jedeme tedy ještě za 10 Euro doplnit nádrž a auto vracíme. Na nábřeží se posadíme na chvíli ke kiosku na sluníčko a vychutnáme si skleničku ledového ouza, než se zase vydáme do uličky s krámky dokoupit ještě pár oček svaté Paraskievy a pár náramků. Už se zase pomalu stmívá a tak si v uličce najdeme taverničku za větrem, kde se navečeříme a večeři zapíjíme pivem. Z výšky najednou něco těžkého a mokrého spadne, otře se mi to o paži a pleskne o zem. Je to ohromná hnědá housenka, ale ani jsem nestačila zaječet. Číšník ji okamžitě nakládá na lopatku a likviduje. Ve 21:30 nastupujeme na trajekt a po 22. hodině jsme na Mykonosu. Pěšky sice musíme obejít celý přístav, abychom se dostaly na cestu, ale tam si G. všimne otevřeného autobusu, který nabírá turisty nějaké konkrétní cestovky a drze se zeptá, jestli by nepopovezl kousíček i nás. Řidič ochotně kývne a vysadí nás u Avry a my se těšíme, jak překvapíme S., který tvrdil, jak nás budou očekávat, že jsme doma už 15 minut po vylodění. Jenže ti dva nikde, je poslední večer a tak se opět zdrželi v Choře. Nakonec přeci jen dorazí, tvrdí, že musejí dopít veškeré alkoholy, stejně jako my a tak je nakonec zveme se židličkami k nám a paříme. H. odchází spát o půlnoci, my se S. sedíme do tří do rána a zpíváme Slavíky z Madridu, až nás přijde seřvat prckova matka. Škoda, ale užili jsme si to náramně.

12. den

Ráno bylo trošičku kalné, ale co naplat – vstáváme, balíme, končíme. Studio máme opustit ve 13 hodin, ačkoli odjíždíme až před čtvrtou odpolední, ale G. to jde do recepce domluvit a prý není problém zůstat až do odjezdu, tak nijak nepospícháme, snídáme, kafíčkujeme a stále ještě dopíjíme zbytky retsiny. Ve 13 hodin si s Gábi skočíme do místní taverny na poslední oběd, který se protáhne skoro do tří, a pak už jen čekáme na autokar určený jen pro pár lidí. Jedeme jen my z Avry a řecký řidič. Je krásný sluneční den a nám se domů tak nechce, ale všechno holt jednou končí, tak se loučíme a běžíme do odletové zóny, letadlo startuje v 17:55 hodin.
Jak jsem již podotkla na začátku - letíme ještě 30 minut do krétské Chanie, tam 30 minut tankujeme, dalších 30 minut trvá, než nastoupí pasažéři (my stále v letadle) a další skoro 3 hodiny ještě potrvá let do Prahy, kde přistáváme ve 21:30 místního času.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (0)
Zatím nikdo nenapsal komentář. Buďte první.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
BvWTM
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Strakata˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací