Santorini 2015

Santorini (96 km2) je úplně nejjižnější ostrov kykladského souostroví ležící severně od Kréty, nejfotogeničtější a nejfotografovanější ze všech řeckých ostrovů, 3. nejkrásnější místo na zemi, ostrov, o kterém se říká, že mohl býti bájnou Atlantidou. Nejdříve se mu říkalo STRONGILI, kulatý, protože kulatý byl. V roce 1650 před naším letopočtem došlo k obrovské sopečné erupci zvící síly 160.000 hirošimských bomb, pemza tehdy odlétla až do Malé Asie a obrovský kráter, který poté vznikl, zalila mořská voda (takové proláklině se říká kaldera, ze španělského – hrnec na polévku). Z vody zůstaly trčet 3 ostrovy – největší, částečně obydlená Thirassia (9 km2), malý neobydlený ostrůvek Aspronisi (2 km2) a o něco větší Palea Kameni. Nea Kameni vznikl mnohem později při dalších erupcích. Je to jen kopec plný tmavých kamenů se šesti krátery, z kterého doteď na několika místech stoupá horká pára, která je cítit sírou. Více než 350 metrů nad mořem, které má místy hloubku 400 m, byla na úpatí skály znovu vybudována města z bílých domečků, které z dálky vypadají jako sněhová pokrývka. Ostrov přejmenovali na KALISTÉ (nejkrásnější), poté THIRA po vojevůdci, který ostrov dobyl a teprve pod vlivem Benátčanů, kteří ostrov ve 13. století zasvětili patronce Italů Svaté Ireně, vznikl zkomolením název SANTORINI. Ostrov je jen 18 km dlouhý a v nejširším místě 10 km široký, ale člověk se na něm opravdu nenudí. Pověstné a notně vyhledávané jsou sunsety (západy slunce) nad kalderou, zejména na severu ostrova v městečku Oia, které je tak nádherně kýčovité, že vám to bere dech, ale přitom neuráží vkus.
Santorini byl léta opomíjeným ostrovem, kde žili obyčejní lidé v domcích vydlabaných do skály, kteří se zabývali rybolovem a na úrodné sopečné půdě pěstovali vinnou révu, které se tam daří dodnes (pěstuje se zkroucená do útvarů připomínajících hnízdo nebo koš, to kvůli větrům a suchu, ranní rosa stékající ke kořenům je v podstatě jediným zdrojem vláhy). V roce 1956 postihlo ostrov zatím poslední zemětřesení, které zničilo většinu domů, lidé se odtud začali stěhovat a některým městečkům, jako je například Mesa Gonia, se začalo říkat města duchů. Jen pomalu a velice citlivě k přírodě, začaly vyrůstat nové domy, které mají tu zvláštnost, že nejsou stavěny do výšky, nýbrž do hloubky. Tvoří tak kaskádovité útvary spojené úzkými uličkami a schodišti mezi jednotlivými domky, kde bydlívali námořníci a z nichž jsou dnes galerie, taverny, kavárničky a hotýlky, na jejichž privátních terasách čekají lehátka a bazénky na ty movitější, co si mohou dovolit zaplatit 80.000,- za jednu noc. Cena pozemků v městečku Oia, Fira, Firostefani a Imerovigli je nesmírná. V 70. letech objevily ostrov hippies, ale skutečnou popularitu ostrovu přineslo až uvedení filmu Summer lovers v roce 1982 a odstartovalo tak opravdovou invazi turistů, kteří toužili prožít santorinskou romantiku na vlastní kůži. Santorini je bez přehánění pověstnou třešinkou na dortu Řecka, přitom dnes už pohodlně dostupnou i pro normální smrtelníky.

Úterý 15.9.2015

Měly jsme odlétat v 11:50, ale z důvodu nedostatečné kapacity na letišti v Santorini (mimochodem – jednom z nejkratších, na délku má jen 2.112 metrů), měl odlet asi hodinové zpoždění. Společnost Travel Servis se příliš nevyznamenala, protože gumové bagety a levné limonády se nedaly konzumovat, ale jakmile nás delegátka na řecké půdě nasměrovala do autobusu do ani ne 9 km vzdáleného letoviska Kamari a představila se jako Šárka, vyjekla jsem nadšením: „To je ona.“ Šárka, kterou jsem poznala před asi deseti nebo dvanácti lety, když nás doprovázela po vnitrozemí a cestou do klášterů Meteora a pak celou dlouhou noc na 850 km dlouhé cestě do Athén vyprávěla o Řecku a Řecích, o jejich povaze a zvycích, o mytologii a historii tak zasvěceně, že jsem se do této krajiny a jejích lidí zamilovala bez výhrad a navždy. A tahle Šárka se vůbec nezměnila. Vím, že ve zdejších cestopisech je přímo zakázáno zmiňovat cestovky i delegáty, jenže tady je delegátka bezprostřední součástí příběhů a nelze ji pominout, tak to risknu.
První, co jsem viděla při vjezdu do Kamari, byl kostelík, který jsem znala z obrázku, tak tady je, lišák jeden, musím si ho vyfotit. Na ostrově je v současnosti 250 kostelů, jeden hezčí než druhý, rezignovala jsem na jejich názvy, budeme je pouze fotit. My, co jsme byli ubytováni v penzionu Kapelos, jsme čekali, až nás majitel Jannis uvede do pokojů a vybere 10 Eur za trezor (Jannisovi je přes 80 a je prý hluchý, jeho paní slepá, vedení penzionu by měli ponechat už na dětech, prý je s nimi obtížné pořízení, říkala Šárka, myslíme si, že Jannis slyší jen to, co potřebuje, že trezor nechceme, ho absolutně nezajímalo), ale my jsme spokojené. Máme hned dva pokoje a také dva balkony, na rozdíl od ostatních, takže přehlížíme, že si nemáme pomalu kam nalít uvítací doušek becherovky a na kafe jsou tam jen náprstky. Pijeme kafe z odsolované vody, protože nakoupit teprve půjdeme a lebedíme si na jednom z balkonů pěkně v závětří stranou ruchu z promenády a přesto jen asi 50 m k ní a k moři.
Pak jsme si došly nakoupit vodu, chléb, máslo, rajčata a samozřejmě 1,5 l Retsiny Kourtaki, která má to správné nevývozní nasmolení, hodily to domů a šly korzovat po promenádě, kde je jedna taverna nebo obchod vedle druhého a kde se auty ani skútry nejezdí, což je velmi příjemné. G. měla hlad, takže se nechala překecat už asi u 5. taverny říznou Řekyní jménem Maria Ahileas Santorini (jaká to náhoda, ale mrkněte na FB), která slibovala pivo k jídlu zdarma, já jsem si dala jehněčí kotletky a pivo, G. řecký talíř a víno a pak se G. s Mariou daly do řeči a G. jí slíbila přeložit jídelní lístek do češtiny a tak jsme dostaly další pivo a víno zdarma. S Mariou jsme se pak zdravily pokaždé, když jsme šly okolo.
Zbytek dne – do dvou do rána - jsme pak už jen popíjely retsinu na balkoně. Krásný start, uvidíme, co přinese zítřek.

Středa 16.9.2015

Chtěly jsme se jít ráno koupat do moře, leč nějak to nevyšlo, tak jsme daly na předním balkoně snídani a kafíčko a šly do taverny Delphini na sraz se Šárkou v 10:30. Tam nás pobavila 1 položka na jídelním lístku, kde bylo už anglicky chybně napsáno místo desserts (dezerty) deserts, což google správně přeložil jako „pouště“. Na pouště jsme chuť neměly, tak jsme si objednaly pivo za 4 E a pak už to jelo, tedy Šárka jela a povídala snad hodinu a půl a my se rozhodly, že si nekoupíme jen lodní výlet (32 + 2 Eura za vstup na sopečný ostrov), ale také výlet, který nazvala Křížem-krážem (42 E), abychom se toho dozvěděly co nejvíc.
Pak jsme se šly převléknout do plavek, našly si tavernu, která nabízela lehátka se slunečníky zadarmo (za konzumaci něčeho u nich), i to je výhoda dovolené po sezóně, objednaly jsme si na pláž ledovou kávu s názvem Fredo za 3,50 (dle Šárky nový hit, ale frapé je mnohem lepší) a hurá do vody. Písek na plážích na Santorini je, vlivem sopečného řádění, většinou až černě tmavý, což je nezvyklé a tudíž také mnohem více pálí do bosých nohou. V Kamari je vstup do moře obtížnější, zvlášť, jsou-li vlny, protože val ke břehu naplavených oblázků se dá jen stěží přejít bosou nohou a navíc se boří, takže udržet rovnováhu je velmi namáhavé. Moje do hloubky sedřená noha, bohužel, zdaleka není zhojena a tak jdu do moře 2x a pak už se jen smáčím na okraji, nechci riskovat další zranění. Ani sluneční paprsky mokvajícím ranám nepřidávají, nohu mám navíc v kotníku nateklou a tak ji musím neustále něčím chránit.
V pozdním odpoledni jsme se došly do taverny najíst, obsluhoval nás vlezlý Albánec, daly jsme si za 7,50 santorinský salát, který oproti klasickému řeckému obsahuje malá cherry rajčátka, kapary, kaparové listy, sýr Misitra (původem z Naxosu či Iosu), chlupatou okurku (ta naše byla hladká) a krutony z na slunci usušeného chleba (tradiční jídlo chudých, chléb se zakápne olivovým olejem, takže se stane žvýkatelným) a také kaši z luštěniny jménem fava za 6 E, (kaše z favy je tradiční santorinský pokrm, který se podával v době vinobraní dělníkům, zajídali to chlebem). Obojí nic moc, ale Šárka říkala...., no, znáte to.
Koupaly jsme se pak ještě do 17:30, doma jsme se zušlechtily, vypily kafíčko z hrnečků, které nám G. zakoupila – jsou moc pěkné a šly se opět promenádovat. Koupily jsme pohledy, daly si gyros do ruky za 2,20, koupily jsme si další láhev retsiny (4,41) a došly jsme až na konec promenády, že počkáme na nějaké to letadlo (létají tu proklatě nízko, protože letiště je kousíček) a když jsme se nedočkaly, vrátily jsme se domů, bylo 22 hodin. Daly jsme retsinku na zadním balkoně a šly spát.

Čtvrtek 17.9.2015

V 9:15 přijela k nám do studia Kapelos Šárka, aby vybrala prachy na výlety, tak jsme se zase nehorázně zdržely, ale v 10:15 jsme stihly autobus do hlavního města, které se jmenuje Fira a kam jsme dorazily za necelých 20 minut. Cesta stojí 1,80 E a jízdné vybírají v Řecku pomocníci řidiče během jízdy uvnitř vozu, prodírajíce se v narvané uličce mezi cestujícími a ač se to zdá být neuvěřitelné, protože během cesty spousta dalších lidí nastupuje oběma vchody a zase vystupuje, nikoho, ale opravdu nikoho, zkasírovat nezapomenou. Ve Fiře jsme v první řadě navštívily prehistorické muzeum, než nám zavřou. Vstupné je 3 E a k vidění nálezy z vykopávek v Akrotiri na jihu ostrova, o kterém ještě bude řeč, protože tam se teprve chystáme na čtyřkolce. Jsou tu k vidění různé džbány, vázy, mísy, karafy, vše poslepované z jednotlivých střepů (v některých džbánech se dochovaly zbytky semen nebo potravy, vše spolehlivě zakonzervovala láva po té obrovské sopečné explozi v roce 1650 před naším letopočtem), zbytky nástrojů, torza fresek, z nichž je patrné, o jak vyspělou civilizaci se jednalo, zbytek nálezů se nachází v muzeu v Athénách.
Po prohlídce jsme vyšly do kopečka a před námi se rozprostřel úchvatný pohled do hloubky celé kaldery, kde kotvily 3 velikánské lodě o kapacitě 3.000 pasažérů, z nichž malé lodičky neúnavně svážely cestující ke břehům starého přístavu pod městem. Nahoru do města se lze dostat serpentinami pěšky, na oslech za 5 E nebo lanovkou za tutéž sumu. Z té výšky byly dobře vidět všechny ostrůvky – Nea Kameni, Palea Kameni, Aspronisi i největší Thirassia. Lze rovněž bez problémů dohlédnout k jižnímu cípu Santorini, tam někde se nachází maják Faros i na severní náhorní plošinu, na které se rozprostírá největší tahák Santorini – 10 km vzdálená vesnička Oia (čti Ija). Tam lze, dle ukazatelů, dojít asi za 2,5 hodiny pěšky nebo dojet samozřejmě autobusem (kamkoli se lze dostat busem z Firy), ale na to se necítíme a pak – Oia vyžaduje samostatné penzum času, to je jasné.
Není ovšem kam spěchat, protože Fira je tak úchvatná, že jen čumíme s otevřenou pusou, dojímáme se a fotíme jako šílené, nejdříve celek, který se nikdy do záběru pořádně nevejde a potom i každý kout, každé schodiště, každičký detail a nemůžeme se nabažit. Tady platí, že kdykoli zmáčknete spoušť, vždycky máte superfotku.
Cestou si dáváme gyros v pitě a jdeme podél kaldery stále na sever, projdeme katolickou čtvrtí, míjíme kostelík s modrou kopulí, v kombinaci s kvetoucími růžovo-fialovými bugenvíliemi je ten pohled opravdu nádherný, až dojdeme do městečka Firostefani, které na Firu volně navazuje a dokonce až do Imerovigli. Ráz architektury je tu stejný a není stejný, protože každičké zákoutí je jedinečné a neopakovatelné. Stále se někde zastavujeme, všechno je to nekončící změť nad sebe naskládaných domků, úzkých křivolakých uliček mezi nimi, změť schodišť, schůdků a teras, luxusních hotýlků s bazénky na svých privátních terasách, jejichž hrany mnohdy končí těsně nad kalderou a také visutých kaváren a barů, z nichž máte úžasný výhled do všech stran. Do jedné usedáme a dáváme si frapé za 4,50 (ten padesáticent je přijatelná vysokohorská přirážka) a kocháme se. I zde jsou nádherné západy slunce, stejně jako na jihu u majáku, protože odevšad je vidět na kalderu, nicméně Oia je prý Oia, tak uvidíme.
Jsme už uchozené, navíc je dost horko, ale čeká nás ještě starý přístav 600 metrů pod Firou. Bereme to pěšky serpentinou, kde klouže navátá pemza, stébla slámy a zaschlý oslí trus, cestou se několikrát vyhýbáme skupince turistů na oslech, oslíci jsou prostě všude a jejich majitelům unikáme jen stěží, ale já už na oslovi jela a G. o to na tak příkré a kluzské stezce příliš nestojí, tak hrdinně sestupujeme níž a níž, cesta se zdá být nekonečná, máme už žízeň a najednou jsme v přístavu, kde si okamžitě dáváme pivo za 5 E, k němuž dostáváme misku oříšků a sedíme v taverně nekonečně dlouho. Nazpět jedeme lanovkou, dobíháme autobus, který jede do Kamari každou celou a půl a tentokrát si i sedneme, protože hodně lidí zůstává ve Fiře na západ slunce.
V Kamari si kupujeme láhev retsiny a jdeme do taverny Familia u moře, kde si dáváme řecký salát, pivo a dohromady Tomato kefkedes, což jsou placičky z rajčat a cukety s bazalkou a oreganem, přinesly nám i opečené křupavé krajíčky veky s česnekovým dipem. Doma retsina na balkoně do půlnoci a spát.

Pátek 18.9.2015

Vstaly jsme v 7:30, G. se šla sama vykoupat do moře, nasnídaly jsme se a v 9:50 byl odjezd na výlet Křížem - krážem se Šárkou a řidičem Kostasem (už kdysi jsem nabyla dojmu, že co řecký řidič autobusu, to Kostas, proto jsem nyní vyprskla smíchy). První zastávkou byl u vesniček Mesa Gonia (vnitřní okruh) a Exo Gonia (vnější okruh) nejstarší kostelík z 11. století EPISKOPI PANIA (dle Šárky) nebo EPISKOPI GONIA (dle příruček). Tam jsme dostali každý takové posvěcené psaníčko, které se jmenuje Filachto, nosí se v peněžence pro štěstí a každý si do něj může vepsat, co si přeje. Psaníčko pak ochraňuje před vším špatným a negativními vlivy.
Poté jsme popojeli kousíček do oblasti Messaria, kde se 8 m pod zemí nachází vinařské muzeum (letos bylo označeno za 2. nejkrásnější na světě) proslulé vinařské rodiny jménem Koutsoyannopoulos (ročně produkují 160.000 lahví vína). Je 300 metrů dlouhé a prohlídku jsme absolvovali individuálně jen s průvodcem v ruce. Po prohlídce následovala ochutnávka 4 druhů vín z jejich produkce, nápoje rozléval mladík jménem Grigoris, který je představitelem 5. generace zakladatelů. Prvním bylo bílé ASIRTIKO ročník 2014 (13%), které letos získalo 91 bodů a už v roce 2009 se dostalo do stovky nejlepších světových vín. Připili jsme si na zdraví (Stin hygia – čti hija) a na nás (jámas). Poté jsme si vzali dakos (na slunci sušený na kostky nakrájený chléb), abychom zneutralizovali chuť a následovala víno červené s názvem AMELONES (13%). Třetí na řadě bylo víno KAMARITIS (11%), jehož receptura je přísně střežená, hrozny se suší 14 dní na slunci a 10 let pak víno zraje v dřevěných sudech. Je hodně sladké a podává se po jídle nebo ke sladkým zákuskům a vanilkové zmrzlině. Posledním bylo proslulé VINSANTO (10,5%), na které jsme se obzvlášť těšily. Receptura pochází ze 13. století, hrozny se opět suší na slunci 14 dní, poté víno zraje 18 měsíců v dřevěných sudech. Podává se při církevních obřadech a je rovněž sladší. Za zmínku pak stojí také cena těchto vín. Např. láhev růžového vína FYSALIS (14%) stojí 13 Eur, láhev nočního vína NIKTERI (13.8%) je za 14.50 E, ale mají vína ještě daleko dražší. VINSANTO z roku 1956 stojí 800 Eur, zatím je ale neprodejné.
Po příjemném osvěžení jsme vyjeli po serpentinách na samý vrchol pohoří Mesa Vouno (to je to, na které koukáme z balkonu a za nímž je další letovisko Perisa), které se jmenuje Profitis Ilias ke stejnojmennému mužskému klášteru. Průměrný věk šesti zde žijících mnichů je 33 let a klášter je veřejnosti nepřístupný. Na cestě k němu visí žlutá vlajka s černým potiskem, která značí, že klášter patří k tzv. republice mnichů, která má centrum na Athosu. My jsme navštívili vedle stojící kostelík Sv. Nektaria, patrona nenarozených dětí, kde jsme mohli od jednoho mnicha – čekatele ochutnat sušená rajčata, olivový olej a kaparové listy a zakoupit si v místním krámku za 4 E náramky KOMBOSKINI (upletené uzlíky z ovčí vlny smočené ve vosku se dvěma očky, působí proti bolestem hlavy, uhranutí, apod.) nebo za 5 E náramek z bobulí keře, který roste jen a pouze na poloostrově Athos (to je ten 3. prst poloostrova Chalkidiki, kde žijí odjakživa pouze mniši a ženám i zvířatům ženského pohlaví je tam přísný vstup zakázán, výjimku dostaly slepice – kvůli vajíčkům) a který zajišťuje obdobnou ochranu. Bobule se jmenují SAZIPARIMARI (slzy panenky Marie), mniši je sklízejí a navlékají, pak je posvětí a nechají rozvézt do klášterů a kostelů. Pravdou je, že na ně nikde jinde v obchodech nenarazíte.
Z vršku Mesa Vouna je krásný výhled na celé Santorini a na letiště. Když se autobus otáčel, maje celý předek vozu ve vzduchu nad propastí, jedna z cestujících sedící vepředu to psychicky nezvládala. Marné bylo Šárčino uklidňování, že kola jsou poněkud vzadějc a stojí pevně na zemi, paní si nakonec přesedla.
Poté jsme sjeli dolů a zase vyjeli na menší vršek do městečka Pyrgos, což znamená věž. Do roku 1800 byl Pyrgos hlavním městem ostrova, než se jím stala Fira. Vystoupali jsme do vršku k bráně kasteli, což je takové menší opevnění, něco jako městečko ve městě. Uvnitř byly úzké uličky, pozůstatky malých domečků a dvorečků a na vrcholku zrenovovaný bílý kostelík FEOTOKAKI, druhý nejstarší na ostrově, pocházející z konce 12. století. Poté byl hodinový rozchod na rychlé občerstvení, sedly jsme s G. do taverny na náměstí, já jsem si dala kousky uzeného vepřového masa za 6 E a G. riskla moussaku ze devět a obě frapé, jenomže z řeckých 10 minut na přípravu moussaky bylo rázem 20 reálných a tak jsme jídla popadly do ruky a běžely k autobusu (tohle na organizovaných výletech bytostně nesnáším) a dojídaly to cestou. Šárka celou dobu držela mikrofon a vyprávěla a vyprávěla, o pravoslavné církvi, o kykladské architektuře a typických domovních obloucích zvaných KAMARA, o domcích vyhloubených do země, jimž se říká SKAFA i o těch vyhloubených částečně (IPO SKAFA), o zimách, které jsou zde vlhké a deštivé a bývá zde v průměru tak 10 – 12 °C, o elektrifikaci ostrova, která proběhla v roce 1967, konečně jsem se také dozvěděla, že ten zvláštní strom, co má větve jakoby obrácené vzhůru, pochází z Latinské Ameriky a jmenuje se ARAKARIA, až jsme dojeli do tradiční vesničky Megalochori, kde jsme jeden takový vyhloubený domek navštívili a kde nám domorodá Řekyně – umělkyně, která vyrábí předměty z přírodních materiálů – nabídla na ochutnání či ke koupi sušená rajčata. Prošli jsme náměstím, kam se kdysi sjížděla děvčata z celého ostrova v doprovodu svých bratrů a jiných mužských příbuzných, zatímco místní ženitbychtiví muži seděli v taverně a vybírali si.
No a pak už jsme zamířili ke zlatému hřebu dnešního výletu – na sever do vesničky Oia, abychom si ji stačili zčásti projít, naklonit se ze 156 metrů nad kalderu, úžasem vydechnout a stihli úchvatné představení západu slunce v 19:30, které je, podle Šárky, zaručeně nejkrásnější u starých mlýnů. Poté, co kotouč zmizí v stříbřité mořské hladině, přihlížející zatleskají a nastává hromadný úprk k autobusům, protože silnice je úzká a dvousměrná a komu se podaří odjet včas, ten se vyhne čekání v koloně. Jenomže nás to davové šílenství odradilo a navíc do vesničky pojedeme samy ještě jednou extra, takže jsme si našly vyvýšenou tavernu, kde jsme si daly pivo, kecaly s řeckým číšníkem a čekaly, až uslyšíme potlesk a budeme moci vyrazit. Slyšet nebylo nic, čas ale odpovídal tomu, že už je po všem a tak jsme běžely k autobusu, cestou jsme zabloudily o ulici dál a narazily na jakousi Češku z úplně jiné cestovky, která na tom byla podobně, hnaly jsme tedy ve třech na místo, kde jsme tušily parkoviště, cestou jsem jí ještě trochu škádlila průpovídkami typu: „Jen abyste nemusela jet taxíkem za osmnáct“, ve skutečnosti ale ona doběhla včas a na nás čekalo osazenstvo autobusu údajně 20 minut. Šárka vartovala uprostřed parkoviště, nahnala nás urychleně dovnitř a v tu chvíli se stal malý zázrak, který nám mohl kdejaký sunset závidět: celý autobus nám hlasitě zatleskal. Přesto jsme se vymotali relativně v pohodě a až domů jsme mohli poslouchat další vyprávění, které Šárka, jak je jejím zvykem, opět zakončila dojímavým citátem krétského spisovatele Nikose Kazantzakise, autora Řeka Zorby, o hrdosti Řeků, až se nám zase dojetím spustily slzy.
Doma v Kamari jsme si našly půjčovnu, zeptaly se na ceny, koupily chleba, mléko a vody, hodily to domů a šly si dát do taverny řecký salát a pivo a pak jsme zas na balkoně pily retsinu a G. dopřeložila Marie ten jídelák.

Sobota 19.9.2015

Vstaly jsme v 7:30 a po snídani šly do půjčovny pro čtyřkolku na 5 dní (130 E), nad Kamari nabraly benzín za osm a vyrazily na jih směr Akrotiri. Pod touto vesničkou se nachází zastřešené archeologické naleziště. Tato oblast byla osídlená již před 6.000 lety před naším letopočtem. V pozdní době bronzové tu žila společnost tak vyspělá, že měli důmyslný odpadní a zavlažovací systém, nalezla se tu umělecká díla, dřevořezby, malby a fresky na stěnách. Ruiny staveb, které objevili v roce 1967, pocházejí z období 1.600 před naším letopočtem a dochovaly se do dnešních dob včetně nádob a váz i s obsahem (vše jsme viděly v prehistorickém muzeu ve Fiře), vše perfektně zakonzervováno v lávě po sopečném výbuchu v roce 1650 př. n. l., kdy vyspělá civilizace podobná mínojské z Kréty, zanikla. Lze rozeznat jednotlivé uličky, schody, zborcené domy. Práce na vykopávkách stále ještě pokračují, vstup pouhá 3 Eura. Úchvatné, dechberoucí, neuvěřitelné.
Po prohlídce jsme nakoply vozítko a odjely kousek dál podívat se, jak moc červená je vyhlášená Red beach, kde jsme se koupat nechtěly, protože je to pláž narvaná k prasknutí. O kus dál je bílá pláž, tam je ale přístup pouze pěšky nebo z moře, tou jsme se nezdržovaly a jely rovnou na vychvalovanou pláž Vlychada, kde se dá prý koupat i do naha. Musely jsme se ale vrátit kus do vnitrozemí, po cestě jsme se zastavily v jedné vyhlídkové taverně a daly si moussaku a frapé, obojí nestálo za nic.
Vlychada vypadá úchvatně, v pozadí jsou zvrásněné pískovcové skály, dole černý písek s bílou pemzou a vstup do moře s vlnami pozvolný a daleko méně náročnější, než v Kamari, i když všudypřítomné oblázky donutily G. zakoupit si boty do vody, s nimiž to jde o poznání lépe. Na dohled je pláž Eros s tavernou zastřešenou palmovými větvemi, a čím blíž k ní, tím více naháčů. Aby nevznikl dojem, že nás tam byly davy, musím popravdě napsat, že lidi se tu dali spočítat na prstech jedné ruky a mezi námi a jinými naháči byl rozestup i 20 – 30 metrů. Užívaly jsme si tam do 17:30, poté jsme se převezly zpět do Akrotiri a dojely až k majáku Faros, že si tam užijeme náš první západ slunce.
Už tam čekala hrstka lidí s fotoaparáty, bylo to tam příjemně vyhřáté a nasvícené, jenže nás cestou zastavil jeden místní mladý cyklista a poradil nám, že západ slunce je nejlepší sledovat z hradu ve vedlejší vesničce, tak jsme se přesunuly tam. Vesnička měla všechny atributy zmaru, všude drůbež, bordel a vymlácená taverna, hrad nebyl hradem, nýbrž opuštěná nákladná novostavba, která hrad připomínala a byla úplně opuštěná, asi došly finance. Tam jsme byly úplně samy. Po západu slunce jsme nasedly na vozítko, už se stmívalo a začala být zima, domů to bylo dost daleko, protože tady neplatí vzdušná vzdálenost, nýbrž je potřeba pěkně poctivě objet pohoří Mesa Vouno přes Pyrgos a tak to trochu trvá. V Mesa Gonii jsme narazily na Carrefour, kde jsme si koupily retsinu, mléko a sýr Feta, doma zaparkovaly čtyřkolku a šly do taverny s nasvícenými stromky a živým hráčem na buzouki, kde jsem si dala gyros (10 E), G. rizoto (10 E) a obě točené pivo po 3 Eurech, k tomu chléb s dipem za 2 E a bylo toho hodně a bylo to dobré. Na závěr jsme dostaly, coby pozornost podniku, jogurt s medem a hrozinkami. Den jsme zakončily dvěma skleničkami retsiny na balkoně a spát jsme šly o půlnoci.

Neděle 20.9.2015

I dnes jsme vstávaly v 7:30 a po snídani vyrazily na čtyřkolce přímo z Kamari serpentinami na vršek pohoří Mesa Vouno, kde se nachází starobylá Thira (vstupné 2 E). Ze shora je krásně vidět z jedné strany Kamari a z druhé Perisa s opravdu nádherným kostelíkem Svatého kříže přímo na pláži. Obě letoviska jsou od sebe vzdálena vzdušnou čarou snad jen 2 km, ale dostat se z jednoho místa na druhé je časově dost náročné. Je to možné buď loďkou po moři, která ale vyplouvá jen tehdy, je-li moře klidné, objetím celého pohoří přes vnitrozemský Pyrgos nebo pěším či dopravním zdoláním zmíněné serpentiny z Kamari na vrchol a poté dolů do Perisy, přičemž do Perisy lze pouze po svých nebo na oslu. Krásně je vidět také nejvyšší vrchol Profitis Ilias se stejnojmenným klášterem, na kterém jsme stanuly během autobusového výletu se Šárkou, dá se ale zdolat také pěšky právě odsud, milovníkům vysokohorské turistiky se meze nekladou.
Existence starobylé Thiry se datuje do doby před více než 3.000 lety, kdy ji prvně v 9. stol. př. n. l. osídlili Dórští Řekové, poté byla kolonizována Římany a Byzantinci. Jde o kamenné ruiny původních obytných domů, torzo antického divadla, lázeňské kolonády, agory a svatyní (svatyně Apollona ze 6. století před naším letopočtem či svatyně Artemidy ze 4. stol. př. n. l., chrám Dia ze 3. stol. př. n. l.) vesměs z helénské a římské éry, kdy bylo území pod silným vlivem egyptských Ptolemayovců, vše je podrobně popsáno na cedulích. Místo má strategickou polohu, z výšky je vidět do všech stran a na velkou vzdálenost. Thira byla odkryta německými archeology v letech 1961 – 1982.
Cestou zpět fascinovaně pozorujeme vzlet a přistání dvou letadel, z výšky to vypadá úplně jednoduše. Po prohlídce se serpentinami vracíme zpět do Kamari a razíme dál přes Pyrgos do Emporia, které je známé svými větrnými mlýny. Jsou to už jen chátrající nefunkční ruiny, ale všechny si je objedeme zblízka a u jednoho pořizujeme fotky. Za mlýnem pak překvapivě nacházíme malé políčko, na němž se v suché půdě plné drobků pemzy daří sladkým červeným rajčátkům, bude výborný salát a také semínka na jejich další rozmnožování. Cestou jsme si také holýma rukama utrhly jeden zralý plod opuncie, ostny jsme pak dostávaly dolů ještě několik hodin poté. V Emporiu jsme si vyfotily kostelík a projely všechny možné uzoulinké uličky s minidvorečky a minidomečky, kde žijí místní (to máme vždycky nejradši) a pak hurá přes Perivolos do Perisy k tomu nádhernému kostelu, který jsme dopoledne viděly z výšky.
Bylo už 16 hodin, hlad zvítězil nad koupáním v moři a tak jsme usedly do jedné z taveren, kde nabízeli jehněčí se špenátem a kde si naší mluvy všimla obsluhující Češka Iveta (pochází z Českého Krumlova a studovala pedárnu v Prachaticích, jak je svět malý), kterou jsme pak náležitě vyzpovídaly, zatímco jsme konzumovaly to výborné jehně a G. výborné stifado a zapíjely to výborným pivem (stálo nás to každou 15 E). Pak už jsme se přesunuly na pláž, 2 x se vykoupaly a nakonec tam na chvíli usnuly.
Domů jsme to vzaly podél pláže a prohlédly si místní taverny, abychom věděly, jak se žije místním turistům, ale jediným rozdílem oproti Kamari je velice klidné moře a mnohem snazší přístup do vody, takže kdo pojedete s dětmi, zvolte raději Perisu.
V Kamari jsme koupily retsinu, okurku, cibuli a papriku na řecký salát, protože dnes budeme výjimečně papat doma. Na balkoně jsme seděly do dvou do rána. Vedle do pokoje dnes přibyly nějaké Dánky a také byl asi půlhodinový výpadek proudu. A ve volbách opět vyhrál Alexis Tsipras.

Pondělí 21.9.2015

Nechtělo se nám po včerejším flámování moc vstávat, já jsem doběhla do obchodu pro sladkou snídani, vzala jsem rovnou retsinu, těstoviny a tuňáka a po 10. hodině jsme vyrazily čtyřkolkou na letiště, jenže nic nelétalo, tak to musíme zkusit jindy. Máme totiž v úmyslu zažít letadlo nad sebou přímo u plotu, kde začíná letiště, v okamžiku, kdy bude už už dosedat. Trochu se bojíme, ale hrozně nás to láká.
Poté jsme se vydaly na sever kopírujíce východní pobřeží, kde jsou hůře přístupné pláže a divočejší vody. U Monolithosu a Karteradosu je ovšem krajina speciálně tak ošklivá (vápenka, páchnoucí továrna na mazut), že prcháme do vnitrozemí a pak to stáčíme opět k pobřeží. Míjíme vesničku Vourvoulos, kde žijí chovatelé a vodiči oslíků a sjíždíme k pláži Agios Irini, jenže se najednou nebe zatáhlo, začalo mírně krápat, ani pláž nás zrovna dvakrát nenadchla, tak se rozhodneme pokračovat v cestě a uvidíme, zda později zkusíme pláž Koloumbos. Tam se dojet nedá, musí se kus pěšky, ale vidíme, že i tuto pláž si necháme ujít a koupání odkládáme. Čeká nás perla Santorini, vesnička Oia, tak proč ztrácet čas?
Do vesničky jsme přijely spodem, zaparkovaly káru a hurá na kopeček do hlavní uličky nad kalderou! Místa, která jsme v rychlosti míjely a fotily, když jsme tu byly se Šárkou, prozkoumáváme daleko důkladněji, inspirovány obrazy v galeriích (prošly jsme jich několik, viděly obrazy různých úrovní, sochy, umělecké instalace a většinou to byla fakt nádhera) sestupujeme různě po terasách nahoru a dolů a hledáme místa pro nejlepší záběr, fotíme detaily, džbánky, modré okenice, křivolaká schodiště, gazeba (což jsou taková zákoutí připravená pro svatebčany), fotíme prostě všechno, co by se dalo namalovat a vypadalo pěkně. Pořád drobně prší a fouká tak silný vítr, že máme kolikrát potíže udržet foťák v klidu a máme oči plné písku, ale neúnavně pokračujeme dál, dojdeme až na samý konec vesničky a prošmejdíme každičký kout.
Po chvíli začínáme cítit únavu a také naše žaludky už se ozývají, tak zaplujeme do jedné igelitem chráněné taverny, kde si pochutnáváme, já na jehněčích kotletkách a G. si dala kuřecí souvlaki s výbornou omáčkou, zapíjíme to pivem.
Poté jsme se vydaly na druhý konec vesničky k mlýnům a vyhlídce, ze shora jsou vidět i obě pláže – nepláže, protože je to vždy jen kousek místečka, odkud se dá dostat do moře, nikoli tu ležet, pláž Ammoidi a pláž Armeni, dolů se nám ale nechce a ani není proč. Z vyhlídky je pohled na vesničku natolik vizuálně působivý, že teprve tady pochopíte, čím se Oia liší od Firy. Oia má totiž také barevné domky mezi bílými, oprýskané soukromé domky mezi luxusními hotýlky, Oia je prostě svéráz s ksichtem. Místo, kde se střetávají všechny možné jazyky, kde se konají nákladné svatební obřady lidí z celého světa včetně Japonců, místo, které je pro vás cizí a přesto se v něm cítíte jako doma, místo s neuvěřitelně přívětivou atmosférou. Přesto jsme ani dnes nezůstaly na sunset, dílem proto, že bylo pod mrakem a hrozilo, že se žádný konat nebude, dílem kvůli davům, které se nám vydýchávat nechtělo.
Přejely jsme tedy do Imerovigli s tím, že se posadíme do nějaké vyhlídkové kavárny na frapé. Na chvíli to i vypadalo, že se přece jen západu slunce dočkáme, protože se nečekaně vyjasnilo a sluníčko začalo hřát, jakmile se ale blížilo 19:30, žlutooranžový kotouč překryly mraky a tak z té nádhery nakonec sešlo. I tak to bylo krásné posezení, z výšky jsme viděly na celou kalderu i na poloostrůvek Skaros pod námi, na kterém se potulovalo několik lidiček malých jak špendlíkové hlavičky.
Domů do Kamari jsme dojely už za tmy, skočily do obchodu pro cibuli a doma si daly těstoviny s tuňákem a retsinku, která nám ve 23 hodin došla, tak G. skočila pro další a seděly na balkoně zase hluboko přes půlnoc.

Úterý 22.9.2015

Spaly jsme dnes do 9 hodin, vypadalo to na podmračený den, ale během dopoledne se vyjasnilo, G. se šla koupat do moře, ale vrátila se suchá s tím, že jsou takové vlny, že se tam ani neodvážila. Teprve v poledne jsme vyrazily čtyřkolkou na Vlychadu, respektive kousíček dál na pláž Eros, kde je to k naháčům blíž. Jely jsme mezi zvrásněnými pískovcovými skalami po písčité cestě, bylo to velmi zajímavé. V palmové taverně na pláži jsme se vyfotily v zavěšených křeslech a na válendách, z nichž se dalo vleže koukat na moře a popíjet drinky a vyvalily se do černého písku. Místy bylo pod mrakem, i tady byly dost velké vlny, ale koupaly jsme se asi 3x, když zase sluníčko vylezlo a začalo hřát, usnuly jsme na chvíli, a když nás probudily kapičky deště, sbalily jsme se a vydaly se do Megalochori na místní náměstí, kde se kdysi odehrávaly již zmíněné námluvy, do taverny, kde jsme dostaly uvítací drink – karafku rakije, což je 40 % ovocná pálenka a mističku s olivami, sušenými rajčátky a kapary. G. si dala kuřecí maso s mixovanou zeleninovou kaší a já plody moře s rýží. Plody sestávaly z kousků krevetek, sépií, chobotniček, asi šesti mušlí a 2 velkých celých krevet. Na závěr jsme dostaly ještě sladký dezert se zmrzlinou. Nechaly jsme tam 38 Eur, ale pochutnaly jsme si zase náramně.
Cestou domů jsme se zastavily ve velkoprodejně se zeleninou, který jsme náhodou objevily, a tam jsem sehnala velké balení řeckého horského čaje. Zajely jsme se opět podívat na letiště, ale zase jsme dnes měly smůlu. Když nechceme, máme pocit, že letadla létají jedno za druhým, když na ně čekáme, a to si ještě na internetu přílety zjišťujeme, tak nic. V Kamari jsme vrátily čtyřkolku, došly jsme do obchodu pro vody, chleba, rajčata, okurku, cibuli, sýr a papriku, že si zase uděláme salát na doma, G. ho šla domů dělat, já jsem se ještě courla po obchodech, protože nemám vůbec žádné dárky, koupila tátovi sladké pečivo z nitek, nám malou flaštičku ouza a sobě na památku malinkatý bílý kostelíček s modrou kopulkou.
Večer jsme na balkoně jedly salát, pily retsinku, chvíli pršelo a chvíli byla i bouřka a vítr, spát jsme šly ve 23 hodin, byly jsme nějaké unavené a zítra musíme vstávat brzy.

Středa 23.9.2015

Vstávaly jsme v 6:30, kočka, která už několikrát přespala na židli na balkoně, dnes zřejmě spala u nás v pokoji, když jsem vstávala, viděla jsem ji, jak potichu odchází. V 8:35 jsme už stály u budky, kde nás měl nabrat autobus, jedeme totiž dnes na lodní výlet se Šárkou a také se svými sousedy z Kapelosu, se kterými se neustále potkáváme a mnoha dalšími, kteří byli i na prvním výletu včetně té paní, která omdlévala, když se autobus otáčel v horách a která rovnou prohlásila, že si sedne dozadu, načež jí někdo z osazenstva odpověděl: „Ano, vy zejména.“ Lodní výlet začíná v přístavu Athinios, kam se lze dostat úzkými serpentinami, na jejichž okrajích je jen velice nízká zídka (psychologicky to ale působí bezpečněji, než kdyby tam nebyla vůbec), autobusy se tu musí nějak vyhnout, je to docela adrenalin. Dnes řídil výjimečně Jorgos. Šárka výlet naplánovala tak, abychom byli v přístavu první, protože všichni turisté se sem vecpou kolem jedenácté.
V přístavu jsme nastoupili na houpající se dvoustěžník s názvem Adonis a s kapitánem Christosem a Nikosem, Šárka stále vyprávěla, tentokrát z podpalubí, říkala také, že na Santorini není obvyklé, aby v září pršelo a že včera byla na Peloponésu taková vichřice, že převracela auta. Po chvíli jsme vypluli nejdříve k ostrůvku Palea Kameni, na kterém žije jen jeden jediný člověk, 65 letý muž, zhrzený zradou italské milenky, která mu jednoho dne utekla a on natruc zůstal. Loví si ryby a chobotnice, občas si na loďce dojede na ostrov nakoupit a je prý vždycky rád, když tu nějaký loď zakotví. A že jich tu kotví denně poměrně dost, neboť ve žlutě zbarvené zátoce vyvěrají léčivé sirné prameny (25°C), kam se dá doplavat a chvíli v nich pobýt. Naše osádka se k tomu moc neměla, první v plavkách jsme byly my dvě a asi dva pánové. G. se hnala na žebřík a za Šárčina povzbuzování: „První odvážlivkyní je žena“, skočila do moře, poté my ostatní a o něco později vyplavalo na 80 m cestu k zátoce další váhavci. V smrduté vlažné a žluté vodě, která jde potom velmi obtížně z plavek dolů, jsme se ráchali asi 15 minut, pak loď zahoukala a zase jsme všichni houfem doplavali k lodi a jelo se dál.
Obepluli jsme větší z ostrovů Nea Kameni a dostali se do jeho přístavu, u pultíku jsme zaplatili vstupné 2 Eura a měli jsme hodinu na to, abychom se prošli po ostrově kolem šesti sopečných kráterů. Z ostrova byl krásný výhled na celé Santorini s jeho bílými domečky na vrcholcích, samotný ostrov Nea Kameni je v podstatě nezajímavou sopečnou vyvřelinou, hromada kamení, prašných cest a hlubokých kráterů.
Po procházce jsme se opět nalodili na Adonis a dopluli do přístavu Manolas na ostrově Thirassia, kde žije asi 200 stálých obyvatel a který je turismem prakticky nedotčený. Tam jsme měli 2 hodiny času a 3 možnosti, jak je strávit: vystoupat pěšky klikatou cestičkou, čítající 150 schoďovitých stupínků nahoru do vesnice, vykoupat se v moři (tady pozor na ježky) nebo si sednout na něco dobrého do některé z taveren. Na Šárčino doporučení jsme ji s G. po prohlídce přístavu následovaly do taverny k Johnovi, kde měli ve vitrínách a v kuchyni vystavené krásné pokrmy z ryb a mořských plodů, G. si dala mečouna na jehle a já mix moře na jehle, kde byl kus mečouna, kus chobotničky, kus sépie a celá menší krevetka, daly jsme si pivečko a ještě i frapíčko, cestou k lodi jsme si u stánku koupily nějaká CD, které nám Šárka doporučila, nastoupily na loď a vypluly oklikou na zpáteční cestu. Pluli jsme pod vesničkami Oia, Imerovigli, Firostefani a kolem Firy a všechny je viděli zase z úplně jiného úhlu, Šárka zas celou cestu vyprávěla, o řemeslníkovi, který se kdysi zřítil ze skály, když opravoval kostelík a nic se mu nestalo, o bohatém rejdaři, který má rezidenci nahoře ve Fiře a který si nechal zavést potrubí až k moři, aby měl ve svém bazénu vodu z kaldery a na závěr nás zase dojala citátem Nikose Kazantzakise, který tu někdy v padesátých letech minulého století plul před námi a který napsal:
„Cítil jsem, že potřebuji změnit prostředí, abych měl trpělivost čekat. Jel jsem tedy lodí, která objížděla půvabné ostrovy Egejského moře: Santorin, Naxos, Paros a Mykonos. Řekl jsem to a říkám to znovu: jedna z největších radostí, jakou může člověk dosáhnout na tomto světě, je plout Egejským mořem na jaře, když pofukuje lehký větřík. Nemohl jsem si nikdy představit, že by to v ráji mohlo být jiné. Která jiná radost na nebi a na zemi může být lépe sladěna s tělem a duší člověka? Tato radost se blíží téměř extázi, ale díky Bohu dál nejde, a tak milovaný viditelný svět nemizí. Naopak. Neviditelný se stává viditelným. To, čemu říkáme Bůh, život věčný, blaho nasedá na loďky a pluje s námi. Zavřeš-li oči v hrozné chvíli smrti a uvidíš Santorin, Naxos, Paros a Mykonos, vejdeš přímo do ráje, aniž bys musel být mrtev.“
Do přístavu zrovna vplouvala velká dopravní loď Blue Star Ferries, která denně jezdí na pravidelné trase Pireus, Naxos, Paros, Santorini a zpět, takže tam byl pěkný šrumec, všechny autobusy mířily ve stejnou dobu do serpentin a protože náš řidič nestihl dojet až dolů včas a uvízl na cestě, museli jsme chvíli čekat, až do opadne. To Kostas, který vezl kolegy z Perisy a dojel včas, už dávno odfrčel.
Doma jsme se převlékly do plavek, daly si skleničku retsiny a šly se ještě vykoupat do moře, které se, oproti včerejšku, natolik uklidnilo, že jsme se v něm ráchaly ještě nějakou dobu poté, co sluníčko zmizelo za kopcem. Pak jsme se doma převlékly a šly si půjčit čtyřkolku na zítra a že pak půjdeme do červené taverny, kde byli několik dní předtím naši sousedé a kde když prý zjistí, že mluvíte česky a že jste „ti od Šárky“, dají vám 10% slevu, jenže nás odchytil naháněč v taverně s osvětlenými stromy, kde hraje ten kluk na buzouki, vzal G. kolem ramen a už byla jeho. G. si dala saganaki a salát, já grilovanou chobotnici za 16 E, která mi nakonec ani nechutnala a na závěr jsme dostaly sladký dezert. Večer jsme na balkoně dopily zbytek retsiny a daly si ouzo zředěné vodou a šly spát o půlnoci.


Čtvrtek 24.9.2015

Vstaly jsme, nasnídaly se a počkaly na Šárku, která nám v 9:15 přijela říci, že zítra odlétáme v 00:45 a domluvila s Kapelosovými, že náš pokoj bude v dispozici až do 22 večer, samozřejmě se zase rozkecala, tak to bylo trochu delší, ale bylo to zajímavé, zítra tu bude tlumočit svatbu jednomu českému páru. Poté jsme nasedly na čtyřkolku a objely místa, kde jsme chtěly dokoupit dárky, nejdříve vinici rodiny Koutsoyannopoulos (Vinsanto), poté vrcholek Profitis Illias (náramky) a poté dolů do Perivolosu do taverny dát si u pláže oběd. Já měla jehněčí kleftiko, G. kuřecí steak na smetaně, obojí zase výborné.
Poté jsme přejely kousíček dál na Vlychadu, chtěly jsme se koupat bez plavek, zrovna tam probíhalo focení nevěsty a ženicha, ale G. se tam dneska prostě nelíbilo, že tam vlny naplavily něco chaluh, tak jsme po asi hodině přejely zpátky na pláž do Perivolosu na lehátko, kam jsme si nechaly přinést frapé. Koupaly jsme se asi 2x, nahřívaly se na sluníčku a zase si na chvíli zdřímly. Probraly jsme se tak akorát včas, když se slunce poroučelo za obzor, nakoply jsme káru a jely zpět směrem na Pyrgos, chtěly jsme stihnout západ slunce a chtěly jsme být někde nad kalderou a vzít to blíž k Fiře, ale pak jsme nějakou náhodou vjely do ulice, která vypadala, že nikam dál nepovede. Ve skutečnosti jsme se dostaly k areálu Santo Wines, o kterém jsem všude četla, kde zase jiná vinařská rodina provozuje restauraci s vyhlídkou a prodává produkty z vína a k vínu. Tentokrát se sunset náramně vydařil, viděly jsme, jak se sytě oranžový kotouč pomalu noří do moře mezi ostrůvky, až zmizí docela a zůstane po něm jen narůžovělý opar, krása.
Pomalu se začalo stmívat, k letišti jsme dorazily už za tmy, ale zato jsme měly zaručenou informaci, že během 30 minut budou přistávat dvě letadla. Zanedlouho jsme ve velké výšce spatřily první z nich, udělalo obvyklý oblouk a začalo klesat a blížit se směrem k nám, světla se neustále zvětšovala, dostaly jsme trochu strach, tak jsme se přikrčily za čtyřkolku, nastavily fotoaparáty a když bylo po všem, zkonstatovaly jsme, že tak strašné to zase není, ale že nemá smysl to fotit, jednak je tma a za druhé je to takový fofr, že vám na snímku zbyde akorát čmouha. Druhé letadlo jsme si už vychutnaly bez focení.
Když jsme v Kamari vracely vozítko, slyšely jsme z osvícené taverny živou hudbu a natažený červený koberec, na němž stařík v kroji a ve věku Metuzaléma vytáčel mladou partnerku trochu při těle, číšníci s prázdnými tácy se sem-tam přidávali, stařík pak vysekl kozáčka, osazenstvo taverny zatleskalo (dnes bylo úplně plno). Hodily jsme věci domů a vyrazily kolem setmělé pláže na druhou stranu promenády, zašly jsme přitom do několika obchodů a došly k pohoří Mesa Vouno, kde bylo něco jako tunel a co jsme celou dobu chtěly prozkoumat, došly jsme až k tomu kolem osvětleného kostelíčku a pak jsme se vrátily a cestou objevily další tavernu s živou hudbou, 1 hráč na buzouki, 1 na piano, majitel taverny třískal do bubnu, muži zpívali (ale fakt krásně), jednou si vzala mikrofon dokonce i majitelka. Koupila jsem si od nich CD za 5 Euro a nelituji. Dala jsem si jehněčí stifado, G. zase měla chuť na moussaku, dostaly jsme chleby s olivovou pastou a na závěr coby pozornost podniku trs hroznového vína. Vracely jsme se o půlnoci po promenádě, kde už taverny měly zavřeno a fungovaly jenom bary, ale byl to náš poslední večer, tak jsme si ho chtěly užít až do konce. Doma jsme po skleničce retsiny padly do postele.


Pátek 25.9.2015

Vstaly jsme v 8 hodin, pozvolna začaly balit a před polednem jsme vyrazily na pláž. Našly jsme si lehátka, objednaly si na pláž mojito a celé odpoledne jsme se koupaly a slunily až do 19 hodin. Mezitím jsme se v taverně najedly, už ani nevím, co jsme měly, daly jsme si k tomu pivečko a pak jsme tam šly ještě jednou na grilované sardinky a frapé, už jsem to ani nemohla sníst.
Později jsme doplavaly k 20 m vzdáleným balvanům, kde jsem souhlasila s tím, že také vyzkouším potápěčské brýle a šnorchl a trochu se mrknu, co se děje pod vodou, ale to jsem neměla dělat. V okamžiku, kdy jsem pomaličku vnořila brýle pod hladinu, spatřila jsem na balvanu krůček ode mne obrovského černého kraba se žlutým žíháním, vyjekla jsem tak, že to polekalo lidi, kteří také byli na balvanech, na okamžik jsem úplně ztuhla, zatímco mi v hlavě šrotovalo, kterak co nejrychleji zmizet, abych se náhodou z tou potvorou pod vodou nestřetla, to by byla moje smrt. Pak jsem, stále přitom ječíc, překonala světový rekord v rychlostním plavání a tím pro mne potápění skončilo jednou provždy.
U nás doma už seděli sousedé, že se jen vykoupou a jdou ještě na večeři, daly jsme jim přednost a po nich udělaly totéž, jenže hlad jsme moc neměly, tak jsme si daly v taverně u pláže jen řecký salát a pivečka a před 22. hodinou jsme se vrátily na základnu, kde už seděli i ostatní a ve 22:10 byl odjezd na letiště, tak jsme se houfně odebrali k autobusu.
Zase nás nabírala Šárka, po cestě ještě něco vyprávěla a pak se s námi rozloučila slovy: „Přátelé, krize – nekrize, jak říkají Řekové: slunce svítí, olivy rostou a stejně z tohoto světa všichni odejdeme nazí.“ Tak jsme si s G. zase zaplakaly, u odbavení jsme jí za všechno poděkovaly a pak jsme se přemístily na otevřenou terasu letiště, kde se smělo kouřit a vyčkaly, až pro nás přiletí náš stroj.
V Praze jsme přistáli ve 2 hodiny 40 minut a dál už je to nezajímavé a ponuré, protože každé loučení je takové a každý návrat do zimy a tmy je takový. Nashledanou snad zase někdy příště...