Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 3 | 33
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Karpathos 2016

Autor:
Zařazeno:
Karpathos
Napsáno:
19.11.18 16:34
Fotografií:
31
Přečteno:
436
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
15 °C
Oblačno
JJV, 5.1 m/s
Ostrov Karpathos leží v Egejském moři mezi Rhodosem a Krétou a je 2. největším ostrovem souostroví Dodekanés. V severní části k němu patří ještě ostrůveček Saria, v jižní části pak ostrůvky Armathia s Kassosem. Na délku měří 50 - 60 kilometrů, široký je 4 - 11 kilometrů. Jeho pobřeží se táhne v délce 160 km a hlavním městem je Pigadia. Ostrov je plný kontrastů a lze konstatovat, že se prakticky jedná o jedno velké horstvo. Nejvyšší vrchol se jmenuje Kali Limni a z moře se zvedá do výšky 1.215 m. Místní fauna a flóra je velmi pestrá, rostou zde borovicové lesy, cypřiše, tamaryšky a olivovníky. Pláně ve vnitrozemí pak pokrývají louky s voňavými bylinami, daří se tu vínu a ovocným stromům. V sezoně tady dochází ke srážkám jen minimálně, převažuje slunečné počasí a občas i silný vítr Meltemi.
My jsme si ho vybraly proto, že jsme si chtěly odpočinout na teplém a suchém místě daleko od turistického ruchu v drsné panensky nedotčené přírodě, být v těsném kontaktu s místními obyvateli, vychutnat si po svém místní speciality, vstřebat tak do sebe typicky řeckou atmosféru a na malou chvíli zapomenout na všechno ostatní, což se nám tady opravdu podařilo.

Zas vidíš sám sebe na konci léta,
vidíš svůj airbus, jak nad Prahu vzlétá a výš,
ač ještě před týdnem nejasná meta,
bude to Rhodos, Korfu či Kréta, teď víš...

Úterý 13. 9. 2016

Odlétaly jsme nad ránem ve 4:25 se Smart Wings, na jehož palubě se dá občerstvení pouze zakoupit a to za nekřesťanské ceny, cesta trvala něco přes dvě a půl hodiny. Na letišti, které se nachází na jižním cípu ostrova Karpathos, jsme přistály v 8:30 místního času a po cca 45 minutovém přesunu zeleným autobusem, jehož řidič se opět jmenoval Kostas, jsme se dostaly do letoviska Lefkos, které se nachází zhruba v půli ostrova na západním pobřeží. Ve studiu s názvem White Castle nás ubytovali okamžitě, bytná se jmenovala Irini Manolis, jak jsme se dozvěděly hned v prvním mini marketu. Lefkos je v podstatě malá vesnička, domky a studia jsou sice rozfrcané podél celého pobřeží, ale co do počtu jich příliš není, takže ta hrstka stálých obyvatel se vzájemně dobře zná. Protože voda na ostrově se z normálního vodovodu prý pít nedá nebo jen na vlastní nebezpečí, vypravily jsme se hned po příjezdu nakoupit základní věci a trochu se porozhlédnout po okolí. Co se týče pitné vody, na různých místech ostrova se nachází kamenné zídky s vodovodními kohoutky, kde si lze do přinesených nádob načepovat libovolné množství vody, která tu v horách pramení, což je velmi příjemné. Jen v Lefkosu jsou takové kohoutky tři.
V Lefkosu je hned pět různých pláží, nejblíž jsme to měly na písečno-kamínkovou pláž Potali, kterou jsme měly na dohled, ale jakmile jsme vyšly o pár metrů dál na kopec, ocitly jsme se v jakémsi centru, zástavba kolem dalších písečných pláží, zejména Gialou Chorafi, Panagia Limanaki a Frangolimionas zhoustla a byla tu i větší koncentrace lidí, ale ti většinou leželi pod slunečníky nebo se koupali v modré průzračné vodě. Zhruba o kilometr dál se nachází ještě nudistická pláž Perdikas Potami a na té už lehátka ani slunečníky nejsou. Suma sumárum tvoří Lefkos pár domů, asi desítka taveren a pět mini marketů, kde nelze koupit nic víc, než pár druhů základních potravin. Chléb přivážejí v devět ráno a večer už ho tudíž nemusíte sehnat, což je v podstatě taková řecká klasika, přesto sedí majitelé u svých krámků od samého rána až dlouho do noci. Kdykoli jdete kolem, hlasitě zdraví „kali méra“ a strašně rádi si povídají, to ostatně platí i o majitelích taveren. Všechny vždycky zajímá, jak se máte, odkud jste, jestli jste na Karpathosu poprvé a kde a u koho tady bydlíte.
Na oběd bylo v 11 hodin brzy a tak taverny ještě zely prázdnotou, zašly jsme si do jedné na frapéčko a byly jsme tam úplně samy. Pak jsme se vrátily domů, abychom se převlékly do plavek, a čas do 17:45 jsme strávily na pláži Potali na lehátkách se slunečníkem za 7 Euro, kde jsme si daly v místní taverně souvlaki v pitě, řecký salát a lahvinku piva Mythos. Moříčko bylo teplé, čisté a vlnky tak akorát. Obávaný vítr Meltemi je v oblasti Lefkosu tlumen pohořím v pozadí, dnes ale nefoukal nikde, proto bylo jakoby zataženo a slunce v oparu, v následujících dnech se díky němu vyjasnilo a vedro se tak mnohem lépe snášelo.
V 18 hodin jsme měli v taverně Blue Swan schůzku s delegátem Milošem, dostali jsme zdarma uvítací nápoj, my s G. si vybraly ouzo. Miloš je takový samorost, fanda do motorek, na jedné v období po sezóně procestoval Řecko a nyní křižuje Asií. Usoudily jsme s G., že na hornatém Karpathosu nebude čtyřkolka právě ideálním dopravním prostředkem, tak jsme si prostřednictvím Miloše půjčily Fiata Pandu na 7 dní za 255 Euro, které přivezli během patnácti minut. To znamená, že už zítra odjíždíme objevovat a náš dočasný domov Lefkos si užijeme až na úplném konci pobytu, jak už to tak bývá. Budeme na to mít celé dva dny.
Večer jsme seděly do půlnoci na balkoně a vypily celou jeden a půl litrovou Retsinu.

Tam načichneš mořem a pískem a solí
a rázem se octneš v luxusní roli být tím,
kdo vše za hlavu hodí, jen tak po plážích chodí,
občas sveze se autem a v kajutě lodi vyhledá stín...

Středa 14. 9 .2016

Vstáváme v 9 hodin a po snídani v 11 vyrážíme na sever do sousední vesničky Mesochori, kde jsou údajně nejkrásnější západy slunce. Chvíli jedeme tak trochu měsíční krajinou, protože po požáru v roce 2004 zbyly na kopcích už jen zbytky sežehnutých kmenů borovic. Auto musíme nechat nahoře, mezi kaskádovitě postavenými domečky pod námi už jsou jen úzké sotva průchozí uličky a schůdky, které máme tak rády, tak se jimi procházíme a fotíme si různá zákoutí a detaily na domech. Dojdeme až dolů k zahrádkám a políčkům, na jaře to tu barevně kvete, nyní už je všechno suché a na stromech dozrávají granátová jablka, spousta se jich válí po zemi spolu s plastovými láhvemi a jiným typicky řeckým bordelem. V horní části vesnice bychom měly najít velký kostel Panagia i Vrisiani s vydatným pramenem vody v podzemí, ale nějak jsme ho asi minuly, ze shora je vidět pouze Platia Skopi – velká terasa se čtyřmi kostelíky, která se nachází úplně ve spodu vesnice, ale dolů se nám už znovu nechce. Přemýšlíme, kam se tady posadit ke kávě, až si budeme chtít vychutnat západ slunce, nahoře na cestě je jenom kiosek a před ním malá teráska s výhledem obsazená místními a pak už jen jedna tavernička. Ta má ale z druhé strany balkon, jak jsme si stačily všimnout, tak tam by to asi šlo, uvidíme, jestli se sem ještě někdy vůbec dostaneme.
Frčíme dál na sever směr Spoa a narážíme na polorozpadlé kamenné mlýny, symboly Karpathosu, působivé, ale dnes už všechny nefunkční, další pak budou ještě v Olymposu. Je 15. září a to je den, kdy Řekové cosi slaví v kostelích, vidíme hned jeden bílý s červenou kopulí na kopci před námi, pod kopcem je zaparkovaná šňůra aut, parkujeme také a jdeme se podívat. Vedle kostela je dlouhý stůl plný nějakých dobrot, podél něhož sedí řečtí muži, ženy jsou uvnitř kostela. Nechceme vyrušovat, tak si jen kostelík vyfotíme a mažeme dál.
Vesnička Spoa ležící ve středu ostrova v místech, kde je ostrov nejužší (4 km) a skýtá nádherné výhledy na západní i východní pobřeží, bývala ještě donedávna nejsevernějším místem ostrova, kde končila asfaltová cesta, dál už se muselo po kostrbaté šotolině. Dnes je vyasfaltováno až do Olymposu a dál do Avlony, ale víc na sever se dnes nechystáme. Ani ve Spoe se nezdržujeme, avizovaná stará prádelna s kamennými koryty, které se ještě dnes občas používají k čištění koberců, nás nikterak neláká a honosný kostel Agios Georgios si prohlédneme, až tudy pojedeme do Olymposu. Sjíždíme 6 km dlouhými prudkými serpentinami do malého rybářského přístavu Agios Nikolaos se stejnojmennou oblázkovou pláží (neplést si s pláží shodného jména, která se nachází na jihozápadě u Arkasy), kde si jen vyfotíme pár lodí. Moře je tu klidné, koupat se ale chceme až na Apelle, která byla v roce 2003 vyhlášená nejkrásnější pláží Středozemního moře a tak jedeme dál.
Apella je, spolu s pláží Achata a Kira Panagia, označována za pláž komerční, je tedy jasné, že pokud se na nich budeme chtít vykoupat, moc soukromí si na nich neužijeme, ale nakonec to není vůbec tak hrozné, v září už těch turistů nikde není tolik. Apella má navíc ještě sestřičku, které se říká malá Apella a nachází se za útesem, který lze přelézt po souši, ale už o tom ví dost lidí na to, aby se nám poštěstilo, že na ní budeme jedinými hosty. Sjíždíme opět dlouhými serpentinami až k moři k odstavnému parkovišti s jedinou tavernou, která je plná strávníků. G. si dává oblíbenou mousaku, já souvlaki a pivo, po jídle dostáváme ještě talířek s melounem coby pozornost podniku a teprve pak jdeme na pláž. Je už ale něco po 15. hodině a slunce už je blízko vrcholkům pohoří za námi, a přestože bude svítit ještě nejméně 3 hodiny, my si ho na této straně ostrova už dlouho neužijeme, to je nevýhoda východních pláží. Budeme s tím muset počítat a plánovat si koupání na dřívější dobu, abychom si ho užily. Než se usadíme na písečno-oblázkové velké Apelle, zkoušíme se dostat nejprve na malou. Po zalesněném útesu stoupáme úzkou pěšinkou až nahoru, kde je nádherný výhled, v zálivu zrovna kotví dva koráby, jenž dodávají Apelle na fotogeničnosti, využíváme toho a mačkáme spoušť. Dál už to pokračuje v daleko krkolomnějším duchu, pěšinka je tak úzká a až na samém okraji srázu, že si s balancující taškou na zádech a gumovými pantoflíčky přestávám být jistá, G. však neúnavně pobízí kupředu a tak se dostáváme až k hřebeni útesu, pod nímž je na malou Apellu pod námi dobře vidět, už tam ale někdo leží. Sestup je ještě obtížnější, tak se raději vracíme zpátky, což je pro mne doslova očistec, G. mi musí vzít i moji tašku, abych se mohla přidržovat, protože jsem chytla takovou stíhu, že jsem byla přesvědčená, že to snad nedám. Pak už se koupeme ve vlnkách, ale stihneme to jenom 2x, protože bez sluníčka to už není ono, tak se narychlo rozhodneme přejet hory na západní stranu a vykoupat se při západu slunce doma v Lefkosu, kam dorážíme v 18:30. Tam zjišťujeme, že už se nám do vody nechce, ale i tak zůstáváme a z pláže pokračujeme kousek pěšky na poloostrůvek s lavičkami hned vedle ostrůvku Sókrasto a tam sedíme a pozorujeme do oranžova se zbarvující slunce až do 19:10, kdy je obrovská červená koule těsně nad hladinou moře, v němž během několika krátkých minut zmizí docela.
Cestou se ještě stavujeme v taverně Blue Swan, kde si po návštěvě kuchyně, kam nás ochotně zavedli, konečně dávám jehněčí kotlety, G. nějaké rozplývající se maso se zeleninou a obě předkrm, něco jako dolmades, sýr zabalený ve vinném listu a samozřejmě pivo. Doma si dáváme na terásce už jen jednu skleničku Retsiny. Po stěně ke světlu se doplazila ještěrka a lovila múry, ode dneška nás bude navštěvovat každý den, budou dokonce dvě a budou okamžiky, kdy budu stát na židli. Jsme totiž zatím jediné, kdo na terase sedíme a svítíme, sousedé vedle jsou staří manželé a chodí brzy spát a mladá dvojice napravo – Bára s Tomášem mají nejspíš lepší program, než je noční vysedávání venku.

Tam čas jinak plyne, i hudba je jiná,
tam všechno líp chutná a z barvy vína je znát
jak příznivé klima má tenhle kout světa
a proč tenhle způsob trávení léta máš rád...

Čtvrtek 15. 9. 2016

Vstáváme mezi 7. a 8. hodinou, posnídáme a v 9:30 (už jsme se zlepšily) odjíždíme po západním pobřeží na jih přes Finiki a Arkasu, kde nezastavujeme, do horské vesničky Menetes, kde nás upoutá obrovský farní kostel Kimissis tis Theotokou z roku 1845 postavený na strmém útesu s terasou, ze které krásně vidíme do hlubokého hnědavého horského údolí, jemuž vévodí brčálově zelené fotbalové hřiště, působící jak pěst na oko i na kaskádovitě vystavěné domky v pastelových barvách na druhé straně a bělostný kostelík Agios Spiridonas s modrou kupolkou úplně na vršku vesnice a tak se k němu vypravíme opět změtí různých křivolakých úzkých uliček, které oddělují jednotlivé domy nebo bloky. Znovu a zas jsme fascinované tím, jak malinkaté prostory všechny ty domky zaujímají a jak miniaturní verandičky jim k posezení stačí. Z vršku od druhého kostelíku vidíme v dálce hlavní město ostrova, přístavní Pigadii, ale hlavně slavnou fotogenickou zatáčku s kostelíkem a hřbitovem, která se fotí z protějšího památníku, na němž je socha jakéhosi partyzána z II. světové války. V nějakém cestopise lidiček, co tu byli před námi, jsem se dozvěděla, že po vesničce Menetes pobíhá jakýsi dědula a pobízí turisty k návštěvě muzea tradičních řemesel a zemědělských artefaktů, což se dnes neděje a tak máme za to, že už je děda zřejmě po smrti, když tu objevujeme vyasfaltované basketbalové hřiště s maličkým kostelíkem Agios Antonios se střechou z červených tašek, v němž se nacházejí zbytky 800 let starých fresek a hned vedle je domek s nápisem Museum. Dveře jsou otevřené, tak vstoupíme dovnitř. Paní Irini, zřejmě manželka nebo možná dcera zmíněného naháněče, uvnitř místnosti plné různých ošatek, zemědělských nástrojů a fotografií cosi vykládá hrstce německých turistů. Když nás spatří, podává nám svazek klíčů a nabádá nás, abychom si zatím samy odemkly vedlejší kostelík a prohlédly si fresky, hlavně si ale nemáme splést dveře a zabloudit k nim domů, neboť starý pán zrovna usnul. Po prohlídce kostela se vracíme zpět a paní Irini začíná výklad od znova, teď už jen pro nás. Poté se musíme vyfotit, nejdříve samy a potom i s ní, nelze odmítnout a než nás propustí, trvá na tom, že si musíme udělat fotku ještě i u zvoničky, protože tam se jí to zdá nejfotogeničtější. Ještě nás posílá podívat se do jeskyně pod kostelem, která tu zbyla po Němcích, paní Irini ztratila klíče od mříží a tak je jeskyně volně přístupná. Pak už se autem přesouváme pár desítek metrů k památníku, abychom si vyblejskly slavnou zatáčku. Není to jednoduché, vítr tady fouká takovou silou, že nelze zaostřit a tak děj se vůle boží, nějak to dopadne.
Teď už ale máme hlad a chceme se jít koupat a tak uháníme do letoviska Amopi, kde je spousta taveren a 2 pláže – Mikri (malá) a Megali (velká) neboli také Votsalakia, nám se to tu ale zdá přelidněné a já slíbila G. jižní osamocené a divoké pláže v jihovýchodní části ostrova v oblasti Afiarti, která je rájem surfařů a tak na celé Amopi kašleme a jedeme na jih. Tady ale zase dlouho kde nic, tu nic, surfaři už jsou na moři vidět, ale žádná taverna. Sjíždíme k pláži Damatria, nic, zkoušíme další odbočky, už se ani nedá poznat, jestli jsme na Kokinos Stefanos nebo Kato Argos, všechno stejné, z té poslední je ale vidět v dálce vrak ztroskotané lodi u mysu Lingi, ke kterému bychom se chtěly dostat blíž a tak nakonec dojedeme na úplný konec až k letišti na pláž Makris Gialos, abychom zjistily, že k vraku se stejně autem nedostaneme. Dle jednoho z cestopisů ale ani pěšky, neboť vrak se nachází v oploceném vojenském prostoru, tak si alespoň kdesi zakoupím pohled. Zato je tu krásná tavernička s výhledem na moře, venku fouká, ale uvnitř je, díky igelitovým zástěnám, příjemný klid. V nabídce je dnes, mimo jiné, čerstvý tuňákový steak, jeden vzoreček spolu s čerstvě ulovenou sépií mají vystavený v chlazené vitrínce a tak si ho obě dáváme a je to výborné, syté a velmi vydatné. Tak takhle chutná tuňák. A jako pozornost podniku opět talířek s melounem a hroznovým vínem. Po pozdně odpoledním obědě se vracíme zpátky na jednu z pláží, kterou jsme si na soukromé plavání bez plavek vyhlédly už předtím a tam blbneme, fotíme se, natáčíme videa, děláme si navzájem písečný peeling a samozřejmě se u toho zase dost nařehtáme. Kousek od nás je dvojice starších naháčů a jinak jen surfař, a ačkoli jsme na východním pobřeží, hornatá páteř ostrova začíná vystupovat o něco severněji, takže i tady máme sluníčko hodně dlouho a tak pobudeme nejméně do 18 hodin.
Zpátky se vracíme jinou zas cestou přes Arkasu a Finiki a protože se blíží západ slunce a s ním i stmívání a my chceme ještě omrknout zbytky starého římského rezervoáru na vodu, které se nachází na náhorní plošině nad Lefkosem, nikde už nestavíme. G. už se rozjezdila, jen jedna zatáčka jí dělá problém, ale i tu brzy vychytá, stíháme to ještě za světla. O nic moc nejde, cedule upozorňující na románskou cisternu nás zavede šotolinovou cestou k hromadě kamení a poté k jakémusi podzemnímu bunkru, který důkladně prozkoumáme zevnitř, G. posvítí mobilem do jednotlivých štol a zase vylézáme.
Večeříme dnes doma, G. udělala řecký salát, k tomu jsme si daly kafíčko, Retsinku a Becherovku a tou jsme si pak i připili na seznámení s Bárou a Tomášem odvedle. Ti měli půjčenou motorku na 5 dní, tak jsme si ukázali vzájemně nějaké fotky a dali si pár tipů na výlety, a když šli spát, seděly jsme ještě s G. samy za přítomnosti ještěrky zase až do půlnoci.

Tam v prostém bytí zas objevíš krásu,
kdy vůbec nic nemáš, jen dostatek času a sil
a ve stínu oliv v klidu a míru
zas v sobě se srovnáš a najdeš víru a cíl...

Pátek 16. 9. 2016

Vstáváme po 7. hodině a po snídani v 9:30 odjíždíme po západním pobřeží k odbočce do hor na Piles, kde vystoupíme a projdeme si zase pár uliček. Je zde klid jak po vymření, jen z některých domácností, které mají otevřené dveře, se ozývají hlasy, jeden děda sedí ve společnosti čtyř koček na lavičce a dvě starší ženy odemykají kostel. Všechny pozdravíme a oni nám ochotně odpovídají. Jedeme dál, a ač to nebylo v plánu, navštěvujeme další horskou vesničku Stes, kam se uchýlili ti, kterým se atmosféra v poklidném nedalekém Othosu zdála příliš hektická a kde údajně nežijí skoro žádní stálí obyvatelé, je to místo, kde v sezóně přebývají pěstitelé vína. Zde si prohlédneme kostelík Agios Panteleimon, nabereme vodu z kohoutku a přesouváme se do vesničky Othos, v jejímž středu se má nacházet kostelík s léčivou vodou, potíž je jen ta, že kostely jsou tu dva. U prvního z nich (Kimissis) je skutečně kohoutek i s přivázaným kalíškem, tak původní vodu vyléváme a čepujeme zázračnou, prohlédneme si podlahu z oblázků a vyfotíme si bystu představující folkloristu M. Nouarose, místního rodáka, který po sobě zanechal rozsáhlé dílo o historii, zvycích a dialektu ostrova, teprve poté se přesouváme ke druhému, mnohem většímu farnímu kostelu. I ten je zavřený, tak vyhledáváme galerii místního umělce, naivního malíře a hráče na lyru Jannise Chapsise, který zrovna není doma, na dveřích má cedulku, že přijde za 15 minut. Řecké pojetí času je ovšem mnohdy i trojnásobkem uváděného, proto si neděláme iluze, že bychom se ho vůbec dočkaly, když tu přichází nějaký místní děda a usedá na terase jeho domu pod slunečník. Ptáme se ho, u kterého kostelíka vyvěrá ta zázračná voda, odpovídá ve smyslu, že voda je tu všechna moc dobrá, takže víme prd. Čekání si zpříjemňujeme focením vesničky z místa, kde G. objevila nádherně růžovoučkou bougenvílii, do těch jsem se úplně zamilovala a zatímco doma si horko-těžko piplám jednu, tady to všude roste skoro jako plevel. Když scházíme po schodech dolů, vidíme, že galerie je otevřena, vstupujeme do ní a prohlédneme si umělecké výtvory ze dřeva. Jsou tu i ručně vyrobené karpatosské lyry (hudební nástroj menší než housle se třemi strunami, na nějž se hraje vsedě smyčcem a který si hudebník opírá o stehno). Taková lyra se vyrábí 3 neděle a přijde vás na 40.000,- korun.
Pokračujeme dál přes Voladu a Aperi, kde se nezdržíme, protože naším hlavním cílem je dnes náhorní plošina Lastos, odkud ti pohodlnější zdolávají pěšmo nejvyšší horu Kali Limni (1215 m.n.m), což prý trvá tak hodinu a půl na přímém slunci, protože v takové výšce už žádné stromy nejsou. Ti zdatnější včetně našeho delegáta, vycházejí už z Lefkosu a výstup jim trvá 4 a půl hodiny. Blahořečím G., že mne nenutí to absolvovat, sama o to totiž nemá zájem. Co nás ovšem zajímá velmi, hlavně mne, která pročetla před cestou spoustu cestopisů, je taverna Kali Kardia (dobré srdce) a její majitel Thanasis a tak jedeme do kopce úzkými serpentinami, cestou potkáváme chlupaté rohaté kozy a zastavujeme u kostelíčku s velkým křížem, pod nímž se na travnaté rovince pasou černé krávy. G. je unesená skutečností, že tak vysoko v horách je možné narazit na tolik zvířat a zeleně.
Jsme v taverně, u jejíhož vchodu je modře natřený betonový bazén, který mě ihned upoutá. Je obsazeno, vítáme se s Thanasisem, ten okamžitě odklízí krámy ze stolu, kde dosud seděl a také usedá. Jeho žena nám přináší pivo, a když se zmíním o tom, že bych ráda ochutnala kozu, vede nás Thanasis do kuchyně, kde jsou na pekáči připravené velké kusy kůzlečího masa i s kostí a klouby, tak si to dávám, je to moc dobré a když Thanasis zjistí, jak opatrně a neobratně maso odřezávám od kosti, přistoupí blíž, drapne příbor a maso mi v několika sekundách naporcuje. Chceme s G. ochutnat také místní specialitu Loukoumades, na kterou jsme ještě nenarazily a zde ji zaručeně mají, tak si dáváme napůl a jsou vynikající. Jsou to takové v oleji osmažené křupavé koblížky s medem a skořicí. Dokonce tu mají i zmrzlinu z mastichy, což je unikátní pryskyřice ze stromu, který se jmenuje řečík lentišek a který neroste nikde na světě vyjma jižní části ostrova Chios. Zmrzka je zvláštní, ale moc dobrá. Následuje rakija, kterou nám Thanasis nalévá z vlastní láhve a dává také sobě a albánskému dělníkovi Jannisovi, který s námi sedí u stolu, načež následuje zvolání k přípitku „jámas“. Schválně řeknu „aiwa“, což je karpathosský povel k přípitku (to jsem si před cestou pečlivě nastudovala) a Thanasis je velice mile překvapen, což mě, samozřejmě, těší. Thanasis pak různě obchází stoly, nalévá rakiji a konverzuje, ač anglicky toho příliš neumí, pak se vrací a láká nás na zítřek slovy: „Avrilo (zítra) new rakija, grill and baňa (čímž myslí bazén a hned do něj vhodí židli, aby demonstroval, že konzumovat se bude ve vodě, ale pěkně vsedě), no problem.“ To opakuje do zblbnutí a poté vyzve posluchače k velikému sudu plného hroznového vína i se stopkami a listím, abychom se podívali, jak je na novou rakiji zaděláno. Odsune víko, ponoří do něho celou paži, promíchá a následně si ji jde opláchnout do bani, která už je tím pádem plná vos. Pak mávne k místu, kde má nějaké destilační přístroje, v nichž se to celé dodělá. A aby toho všeho ještě nebylo málo, táhne nás do jedné z místností, kde je obrovská postel s nebesy asi pro 4 lidi a vysvětlí nám, že tato místnost je určená k přespání pro ty, kdo se rakijí natolik unaví, že už nezvládnou cestu dolů. Je to lákavé, ale musíme dál, už je 15 hodin a my se chceme ještě vykoupat pokud možno na slunci.
Na pláž Kira Panagia dorážíme asi o hodinu později, ne, že by to bylo vzdušnou čarou daleko, ale serpentiny strašně cestu prodlužují a zdržují. Hned vidíme proslulý kostelík s červenou kopulí, ale marně chvíli přemýšlíme, jak ho dostat na fotografii spolu s pláží, jak to známe z pohlednic. Je potřeba vystoupat schody do taverny nad ním a kdo by měl tu drzost, pak ještě výš až k terasám soukromých apartmánů, na což si netroufáme, ale i tak je to hezké. Pláž je písečná, stačíme se vykoupat ale už jen 2x a už zase ležíme ve stínu, tak se rozhodneme urychleně přejet hory na západ, abychom si užily alespoň opravdový západ slunce do moře a to z místa nejvíce doporučovaného – z Mesochori, kam jsme dorazily už podruhé.
Tavernu s balkonem máme již vytipovanou, dojíždíme těsně před, to znamená v 19 hodin, dáváme si frapé a v klidu se kocháme, protože fotit to nemá smysl, žádný přístroj nikdy nedokáže zachytit rudou barvu té obrovské sluneční koule, která se v dálce pomaličku dotkne blankytně modré hladiny moře, v němž poté za několik málo sekund zmizí docela.
Po západu jsme se přesunuly do Lefkosu, kde jsme ještě koupily litr a půl Retsiny Kourtaki, vykoupaly se a zašly na večeři do nejbližší taverny Smal Paradise, kde jsme ještě nebyly. Zase nás vzali do kuchyně, dala jsem si rybu a briam (cosi jako polévka s vařenou zeleninou a brambory), G. nejspíš stifado, ta příliš neexperimentuje, obě pivo Alfa, následoval talíř s melounem. Pěkně jsem se rozjela, stálo mě to skoro 20 Euro a taky jsem se přežrala, takže doma už jsme daly jen 1 skleničku Retsiny (opět s ještěrkou) a šly jsme spát. Stále jsme nikomu, ale ani sobě, nic nekoupily, protože není kde a není ani co.

Říkal sis bezpočtukrát, že není tvou vinou,
že tuhle zemi máš rád a žádnou jinou...

Sobota 17. 9. 2016

Vstáváme v 7:30, Bára s Tomášem byli včera v Olymposu, tak nám nabízejí na ochutnání jakýsi medový likér, je to dobré. Odjíždíme v 9:30 už poučené přes Piles a Aperi rovnou na východní pobřeží na pláž Achata, která je celá oblázková, což já, bůhvíproč, nikdy neměla ráda, ale jakmile zalehneme a já zjistím, že oblázky netlačí a naopak drží tvar těla lépe, než písek, když se člověk uvelebí a nadto se na něj nic nelepí a tak se krásně a pohodlně může namazat, přišla jsem tomu na chuť. Za sebe dokonce mohu prohlásit, že na Achatě se mi líbilo úplně nejvíc, také proto, že jsme si ji a poklidné moříčko užívaly vrchovatě skoro celý den. G. nám donesla až k ležení frapíčka, zakoupená v kiosku, mohla si šnorchlovat pod vodou, protože malý kamenný ostrůvek a útesy z obou stran k tomu vybízely, já jsem si četla v klidu, aniž by mi vítr obracel stránky a fakt jsme si krásně odpočinuly. Jen jsem zaznamenala, že tady bylo nějak víc slano, protože ručník ztvrdl a začaly se na něm dokonce tvořit mapy, až jsem si myslela, že když ho přehnu, tak ho snad zlomím.
V 15 hodin to balíme a jedeme se podívat konečně také do hlavního města Pigadia. Po cestě narážíme na první z pěti benzínových stanic, které jsou na ostrově, z toho čtyři byly donedávna pouze v hlavním městě, v současné době už je v provozu i benzínka u Arkasy. Bereme benzín za 16 Euro a pokračujeme do města. Jedeme kolem dlouhé písečné pláže nalevo, zprava začíná zástavba, domy jsou tu jako v každém větším řeckém městě vícepatrové, jsou tu hotely, supermarkety, je tu rušno, sjíždíme proto do přístavu. Cesta je pro auta do 19 hodin volná, však tudy také řidiči míří k místu, odkud se i s vozem naloďují na obrovský trajekt a naopak z trajektu vyráží kamióny a dodávky se zásobami pro ostrov, po 19. hodině se cesta v přístavu mění na zónu pěšího korzování a kavárny, taverny a bary ožívají. Je teprve 16 hodin a tak usedáme do téměř prázdné taverny, kde si konečně dávám úplně celou grilovanou sépii (žádné smažené kroužky z ní, zvané kalamári) s rýží a opečenou bramborou. Je to úplně bílé čisté, jakoby gumové masíčko, ideální na domácí žvýkáníčko, které nemá žádnou výraznou chuť, i tak mi to ale chutná, půlku si musím ale nechat zabalit s sebou, protože bych to tu přežvykovala do večera a my musíme ještě, dokud tu jsme, najít Poseidonovu jeskyni s hrobkou a ruiny baziliky Agia Fotiny (což já nazývám ten jediný kousek místa s těmi sloupy nebo jen „sloupy“), má to být někde nad městem. Vyjedeme tedy do několika odboček ve městě i nad městem, ale nenalézáme nic, ani žádnou směrovku a nakonec nás to otráví natolik, že to vzdáváme a jedeme ukojit zvědavost po památkách do Arkasy, jež byla osídlena již v době mykénské.
Samotná Arkasa nás ničím neláká, snad jen bílá zvonice kostela Ipapandi se šesti těžkými zvony by stála za zastavení, ale i těch kostelů je už na nás příliš. V centru Arkasy nacházíme ukazatel k Arkasa Ancient Acropolis (akropole antického města Arkesia vystavěná v dórském období na vrcholu poloostrova Paleokastro). Na poloostrůvku Paleokastro nacházíme však jen směšný zbytek oblouků při zdi na nádvoří bílého kostelíku Agia Sofia, pár povalených sloupů a na podlaze torza původní mozaiky (pozůstatky raně křesťanské baziliky Agia Anastasia z 5. až 6. století). Fotíme a jedeme dál podél západního pobřeží už domů, začíná se stmívat.
Při každé cestě západním pobřežím marně hledám, kde se asi nachází pláž Agios Georgios či Sikelaos, které jsou avizovné na mapě. Za prvé nikde k nim není ukazatel a za druhé – při pohledů dolů k moři jsou k vidění jen ostré skalnaté hrany a vlastně neexistuje místo, kde by si mohl člověk lehnout či se do moře pohodlně dostat. Jediné místo, kde je to jakž takž možné, je u dřevěné cedule s nápisem Adia, tak tam ze zvědavosti zkoušíme zabočit. Je tu pár domků a jedna taverna, v níž se svítí, ve studiu jsou normálně ubytováni i nějací lidé, ale je nám záhadou, co tady v těch končinách mohou dělat a kde se tu koupají, když pláž je jako beton a plná obrovských šutrů a skalních výběžků, raději pryč odsud. Stavíme ještě jednou, abychom si prohlédly obzor. Na jihu vidíme svítit Arkasu a Finiki, je vidět i na osvícený Piles vysoko v horách a směrem na sever září náš domovský Lefkos. Před námi vystupuje silueta ostrova Kassos a jeho osvětlený přístav Fry, všechno máme jak na dlani. Vzduch je vlahý a byliny pronikavě voní.
Domů se dostáváme před 20. hodinou, následuje sprchování, kávička, Retsinka a já na verandě ještě dlouho do noci dožvýkávám zbytek sépie. Už si ji celou dal i Tomáš odvedle, jak si přál, byli dnes s Bárou ve Finiki a tam máme rozhodně zajet, majitel jedné taverny vlastní barevného papouška, který chodí po ulici a něco vykřikuje a také je tam velká bílá socha Poseidona. Pak už s G. sedíme na terase zase samy a opět pozorujeme ještěrky.

Zas vidíš sám sebe, jak odlétáš k moři
srdce ti buší a tváře ti hoří a pak
pak se proletíš kolem sídla antických bohů,
nad bílými domky v kykladském slohu jak pták...

Neděle 18. 9. 2016

Zase se nám podaří vstát v 7:30 a odjet v 9:30. Dnes máme v plánu severní část ostrova a velmi se těšíme na perlu Karpathosu – horskou vesničku Olympos, kam se v 7. - 8. století uchýlili před piráty obyvatelé původních pobřežních sídel Vourkounda a Tristomo a jejich potomci dodnes hovoří archaickým místním dialektem, v němž bylo odhaleno více než 3000 slov dórského původu. Ženy zde chodí oblečeny do původních krojů, byť, pravda, většina z nich to už dnes dělá jen pro oko turistů. Vesnička byla dlouhou dobu přístupná pouze z Diafani, kam se lze dostat lodí a těch asi 6 km dojet po asfaltce autobusem, protože úzká 18 kilometrová prašná šotolina plná z horského masívu napadaných šutrů vedoucí sem z vesnice Spoa, byla výzvou jen pro otrlé dobrodruhy, dokud nebyla asi přede dvěma lety konečně vyasfaltována až do Avlony. I tak je ale jízda zážitkem, nikdy nevíte, jestli se z obrovské výšky skalního masívu nějaký ten balvánek zrovna neuvolní. Po cestě potkáváme odložené zrezivělé bagry a náklaďáky, které akorát hyzdí krajinu, ale jsme v Řecku a tudíž je pravděpodobné, že už tu ty stroje zůstanou bohužel navěky. Zjišťujeme, že čím víc na sever, tím vzduch víc a víc voní po bylinách, místy jsou to hotové ataky aromatu, které silně připomíná cannabis. Zhruba v polovině míjíme šotolinovou zatáčku směrem na pláž Minas, cesta se klikatí údolím a je vidět, jak v některých místech prudce klesá, Bára s Tomášem na ní byli předevčírem na skútru a byli rádi, že se odtud vyhrabali, tak to autem ani nezkoušíme a nepojedeme ani na vzdálenější pláž Nati. Obě jsou prý tmavě oblázkové a liduprázdné, ale nemusíme být zase všude za každou cenu. Najednou vjíždíme do poslední zatáčky a vydechneme úžasem, před námi je kaskáda barevných olymposských domečků tak, jak je známe z pohlednic v plné kráse, pohled je to úchvatný.
Zastavujeme u běloskvoucího kostelíku pod vesnicí, kde zapalujme svíčku a fotíme, teprve potom parkujeme na začátku vesnice a noříme se do nitra, je nejvyšší čas, autobus zrovna přivezl první várku turistů z Diafani. Místní sedí před svými krámky a tavernami a hlasitě se s každým zdraví, na střeše jednoho z nízkých domků se suší těstoviny, ze kterých se vyrábí místní specialita makkarounes, krojované ženy pózují před fotoaparáty, prodejci vábí do svých krámků a vychvalují vystavené zboží, všichni mají very nice med, nejlepší olivový olej a nejaromatičtější bylinky a čaje, které se dají na Karpathosu zakoupit. K mání jsou i ručně vyšívané ubrusy a dřevěná razítka na chleba. Odoláváme do chvíle, kdy jeden z obchodníků zatáhne G. dovnitř a začne ji na hlavu instalovat tradiční místní šátek bílé barvy s cingrlátky. Ten je pro svobodné, mně (podle něho její matce) nabízí černý, což odmítám, to je už podruhé, co mě někdo označil jako její matku, první byla paní Irini v Menetes. V jednom z krámků si ale konečně zavýskneme, neboť tady se konečně dají koupit nějaké pozornosti domů, ale necháváme to až na zpáteční cestu. Dojdeme hlavní uličkou až ke žlutému kostelu Panagiá, který si prohlédneme i zevnitř a pak vystoupáme po schodech na střechu jednoho z domů, kde je nádherný výhled jak do útrob vesnice na terasy a balkůnky, tak i na vysoké pohoří, ze kterého stoupá pára. U kostela je krámek s dílnou, kde sedí dva muži, jeden vyřezává lyru a druhý na ni hraje, zní to jako koncert mnoha smyčců, kdo by to byl do tří strunného nástroje řekl. Následujeme hordu chorvatských turistů, kteří míří od kostelíku Agios Onoufrios někam dolů a dobře děláme, protože se ocitáme v uličce s pověstnými větrnými mlýny. Jeden má dokonce plachty, které větrem trošičku pohnou kolem. Původně tu takovýchto mlýnů s unikátním tvarem do podkovy bylo 75. Ještě se trochu procházíme a pak zakotvíme na horní terase jedné z taveren, kde nás obsluhuje osmdesátiletá babka v černém. Když si objednáme frapé a makkarounes (podomácku vyráběné těstoviny s dozlatova opečenou cibulkou a posypané nastrouhaným kozím sýrem), babka objednávku zadrmolí do vysílačky a mladá servírka to všechno potom do schodů vynese. Jakmile se pustíme do jídla, babka si stoupne těsně nad G. a prostě stojí a to takovou dobu, že stačím vylovit foťák a celé to zvěčnit.
Je načase se přemístit, jedeme do přístavu Diafani, kde je uzounká smíšená pláž, krásně vyzdobené barevné fasády domů, kostel Zoodochou Pigi a nádherná Neptunova kašna, jejíž vrchol zdobí delfín seskládaný ze 4 kamenů pocházejících z Vrokoundy a v její spodní části jsou vsazeny kachle s malovanými výjevy ze všedního života obyvatel Diafani a Olymposu. Majitelka jedné z taveren u pláže nás zve pod slunečník, tak s ní G. usmlouvá, že můžeme ulehnout bez placení jen za konzumaci nápoje. Souhlasí a donáší nám frapé a pivo až k lehátkům. Stačíme se vykoupat pouze 2x, voda je tmavě modrá, průzračná a s úplně klidnou hladinou, na níž pokládáme svá unavená těla a z vody pozorujeme připlouvající loď. Pak nám to zase překazí absence sluníčka, které předčasně zalezlo za kopec. Až do Avlony nakonec nejedeme, ačkoli je to odtud už opravdu jen kousek, těch pár domečků téměř bez života roztroušených ve stráni, nám za to nestojí.
Sever ostrova vůbec vynecháváme včetně ostrova Saria, který je od Karpathosu oddělen asi 150 metrovou úžinou zvanou Stenó a v 10. století se stal baštou pirátů, to už je totiž jen pro pěší nebo pro ty, kdo se do těch míst vypraví výletní lodí. Jak jsem tak pročítala různé cestopisy, určité kouzlo to má, sever byl dokonce v roce 2008 vyhlášen chráněným územím s množstvím vzácných druhů rostlin a živočichů, v místních vodách se objevují delfíni, karety, rejnoci, žraloci a dokonce i tuleň středomořský, nicméně dnes už ve vesničce Tristomo dožívá jen jeden pár starých manželů a Sariu obývají pouze kozy, ovce a vzácní dravci. Jako na mnoha místech ostrova jsou i zde barevné včelí úly a místní med je považován za ten nejsladší.
Cestou trháme nějaké byliny v domnění, že je to na čaj a stavíme v krámku u cesty zakoupit med. Ptáme se prodávající, co jsme to vůbec natrhaly, ta krčí nos a vrtí hlavou, zatímco její malý synek vybíhá někam ven a přináší hrstičku jehličnatých snítků, ze kterých se čaj dělá. U Mesochori stavíme ještě jednou, tentokrát na čůrání a G. přináší trochu chlupatých lístečků, které tam kdesi natrhala a ptá se, jestli to není ten karpatosský čaj, kterého jsem zakoupila pytlík v Olymposu. Je to samozřejmě on, tak jedeme až nad náhorní plošinu nad Lefkosem k římské cisterně, kde si myslíme, že by mohly keříky růst, ale hledáme marně.
Doma se zastavujeme jen na chvíli, abych si vymyla zaprášenou čočku a jedeme autem nahoru do centra Lefkosu do rybí taverny na břehu moře. Dávám si grilované rameno chobotnice, co si dala G., to už nevím a obě jsme si daly pivo a skleničku ouza. Doma pak na terase naléváme Retsinu, vystavíme si dárečky na stůl, do keramických džbánečků si dáme zapálené svíčky a kocháme se a chlubíme se tím Báře a Tomášovi, kteří přijeli zase z motorky ztahaní a tak pobudou jen chvíli a odcházejí spát.

Pondělí 19. 9. 2016

Dnes G. pospává déle, takže vyjíždíme až v 10 a bereme to severní cestou opět do Pigadie, protože jsme při poslední návštěvě nenašly ani Poseidonovu jeskyni s hrobkou, ani ruiny baziliky Agia Fotiny (sloupy), v nejhorším si budeme muset koupit pohlednici a ukázat tázaným, co konkrétně hledáme. U Mesochori zastavujeme a zkoušíme najít trsy karpathosského čaje a opravdu je nalézáme, tak naškubeme kopici lístečků a doma to pak až do odjezdu sušíme na terase. Jedeme zase přes Aperi a zase tam nezastavujeme. Aperi kdysi bývalo hlavním městem ostrova, dnes tu žijí navrátilci, kteří odešli po válce do zámoří a v Aperi si poté postavili honosné domy a ty nás zrovna 2x nezajímají. Volada, která s Aperi skoro splývá, by mohla být zajímavější, tam ještě pořád na úzké uličky narazit lze, ale i těch už máme dost.
Přijíždíme k dlouhé pláži na začátek Pigadie. Tady, u pláže Vrontis, by na pravé straně mělo podle mapy něco být, další značka je uprostřed příjezdové cesty u pláže Xenonas, ale ať koukáme doprava, jak chceme, kde nic, tu nic. V nestřežené chvíli se podívám směrem k řidičce a zkoprním. Na levé straně, přímo na samotné pláži, spatřím oplocené zbytky Agia Fotini. Je to tak maličké, že není divu, že jsme to prve přehlédly. Parkujeme v postranní ulici a jdeme si u toho zapózovat. Pak jedeme zase do přístavu, projdeme krámky a usedáme v taverně na oběd (kebab, pivo, hroznové víno jako pozornost podniku). Do přístavu právě připlouvá obrovský trajekt, tak máme co pozorovat. Než zaplatíme, ptáme se majitelky a její dcery, kudy se dostaneme k Poseidonově jeskyni, první z nich vůbec neví, dcera vypadá, že ano, ale vysvětluje to tak krkolomně, že na to raději kašlem.
Opouštíme město a jedeme se koupat na úplný jih ostrova pod letiště. Asfaltka náhle končí, k pláži Diakoftis dojedeme šotolinou, ale po rovině. Pár slunečníků, kiosek a lidi, tak se vracíme kousek zpátky na plážičku, kde leží 2 páry naháčů a rozprostřeme své ležení v písku opodál na pláži Pounta (či Akrotirianos ?) a hned běžíme řádit do vln. Pak obě usneme, a když se vzbudím, vidím, že už jsme tam zůstaly samy. Nasbíráme si pár kamínků, nalézám i vybělenou kostřičku kraba, lze tu nalézt i mušličky, většina z nich je ale napevno včleněna do pískovcových stěn, kdoví, jak dlouho tam jsou.
Domů do Lefkosu přijíždíme za tmy. Dáváme si kafíčko, Retsinku, umyjeme si hlavy a sedíme na terase až do jedné hodiny. Dnes nás kromě ještěrek navštívila i kudlanka nábožná.

Úterý 20. 9. 2016

Vstávám v 6:58 a než se G. vzbudí, čtu si venku vmáčknutá pod stříšku, protože na zbytek terasy prší. Nebe je šedivé, vypadá to na dýl. Paní domácí tvrdí, že letos prší poprvé. Paní Irini později odchytím ještě jednou, vysvětluji jí, že zazpívám jeden řecký song a ráda bych věděla, jestli je slovům rozumět. Irini odloží smeták a poctivě poslouchá. Zazpívám z papíru jednu sloku a refrén, Irini kývá hlavou a říká „perfekt“ a za mými zády se ozve potlesk, můj zpěv vylákal pár spolubydlících z pokojů, což mě také potěšilo, ale největší radost mám z toho, že ta moje fonetická hatmatilka zní opravdu řecky.
Protože pořád prší, navrhuji zajet do Pigadie (dnes máme poslední den v dispozici auto) a koupit si projížďku lodí s proskleným dnem, včera jsme ji tam v přístavu spatřily a usoudily, že 12 Euro na osobu není až tak přemrštěná cena. G. souhlasí, nicméně po příjezdu do Pigadie kotví zmíněná loď v přístavu, ačkoli má vyrážet na moře každou hodinu a nikdo u ní není. G. vytáčí telefonní číslo z nabídkové tabule a hovoří s majitelem lodi. Ten říká, že dnes pro nepřízeň počasí nevyplouvá, možná později nebo až navečer, jestli se to vybere, takže smůla. Jdeme se tedy do přístavní kavárny na frapé, dostáváme k tomu každá velikou láhev vody. Chvíli jen tak sedíme a sledujeme cvrkot, ale počasí se nelepší, pořád je zataženo a tak se přesouváme do rybářské vesničky Finiki, kde údajně dělají ty nejlepší ryby, Když vyjíždíme do kopce z města, všímáme si staříka mávajícího uprostřed cesty, nejdříve ho G. objíždí, ale pak zastavuje a on nás radostně dobíhá. Je to Ital z Neapole, sedá si dozadu a poručí: „Dimitras, mekaniko.“ Vůbec netušíme, kde to je, ale jedeme a Ital pořád říká „belisima“, když se dozví, odkud jsme, zná Prahu, zná i fotbalistu Nedvěda, říká, že na Karpathosu tráví tak 2-3 měsíce už dobrých 10 let a pak nám ukáže k odbočce k servisu, kde mu zastavujeme, on hlasitě děkuje a mává.
Ve Finiki se stihneme ještě projít po přístavu a vyfotit si kostelík zasvěcený sv. Mikulášovi, patronovi rybářů, pomník se sedmi muži v malé lodi (na sklonku války se vydali do Alexandrie pro potravinovou pomoc a vrátili se s britskými válečnými loděmi a zásobami), sochu Poseidona, než začne zase krápat. Vidíme i papouška, sedí skrčený mezi trámy jedné z taveren, a když začne opravdový slejvák a začne hřmít, chodí po střeše a dělá hrozný rambajz. To už se hosté taveren sbírají a hledají nějaký úkryt, protože terasy taveren mají jen chabé zastřešení, většinou jen z palmového listí nebo šlahounů vinné révy a tak to není lehké. My s G. smíme zůstat ve dveřích kuchyně, kde zjevně překážíme, ale G. pak najde místečko, nad nímž je střecha opatřená ještě i igelitem a tak si sedáme do sucha. Dávám si celou rybu, donesou ji už pěkně rozpůlenou a G. kousky mečouna napíchané na špejli (rybí souvlaki). Na dřevěných prknech taverny jsou fixou napsané různojazyčné vzkazy, upoutá nás jeden v češtině, který sděluje: „Bylo to tu ól rajt, kam se hrabe Pohlreich“. I my jsme si pochutnaly, déšť polevil, tak co s načatým odpolednem?
Jedeme tedy ještě vedle do Arkasy a odbočujeme na místní pláž, která se jmenuje Agios Nikolaos jako ta na severovýchodě. Pláž je dnes mokrá a opuštěná, takhle to tu asi nějak vypadá v zimních měsících. Paní Irini nám říkala, že v zimě je na Karpathosu v průměru 15 stupňů, výjimečně deset, nikdy ne méně, to by se mi moc líbilo. Jedeme dál směrem na jih po pobřeží až ke kostelíku na stejnojmenné pláži Agios Theodoros. Je tam pár slunečníků, jedna taverna a božský klid. Chtěli bychom ještě k letišti vyzvednout si kostřičku kraba, kterou jsem tam zanechala, Tomáš říkal, že se tam dostali na motorce po šotolině, ale my to autem nezkoušíme, přeci jen je na cestě spousta balvanů a je zbytečné ničit auto.
Vracíme se tedy už domů, stejně musíme auto v 19 hodin vrátit. Do Lefkosu přijíždíme v 17 hodin, počasí je ospalé, jsme obě zralé tak akorát na to, jít si lehnout. Zkoušíme se nějak zmátořit kávou a Becherovkou, daří se, ale pro dnešek už zůstáváme doma a k večeři si uděláme tuňáka s těstovinami, spláchneme to Retsinou, pošleme známým zase pár fotek a ve 22 hodin jdeme spát.
Klíčky od auta jsme nechaly, dle instrukcí, v zapalování a během večera si někdo z půjčovny auto odvezl, po 20. hodině už tam nebylo. Jak jednoduché, že? Najely jsme za těch 7 dní asi 650 km, za benzín jsme daly 65 Euro.

Středa 21. 9. 2016

Vstáváme v 8 hodin, a protože 2 dny do odjezdu teď budeme trávit na místě, nikam nespěcháme. Irini zjišťuje, co je to za písničku, kterou jsem včera zpívala, tak jí to sdělím a na památku jí dávám list papíru se svým fonetickým přepisem, kouká na to a moc nechápe. Objevuje se i jejich napapaná kočka, jmenuje se Vulverin. Irini vypráví, že si ji jedna Češka chtěla vzít domů, když odjížděla a pak se rozbrečela. G. nalévá zbytek Becherovky do tří štamprlí a jdeme si s Irini připít. G. dává i výklad o našem národním destilátu, Irini volá syna, aby také ochutnal, ten si pochvaluje, jak umí zahřát a pak z nich vyleze, že stejnou láhev mají doma od nějakých Čechů a že si mysleli, že je to vodka.
V 11 vyrážíme přes centrální Lefkos až dozadu na nuda pláž. Cestou si kupuji v jednom dosud neobjeveném krámku veliké mušle zavěšené na provázku kolem dřevěné polokoule, je to moc hezké. Koukáme z výšky na nuda pláž a zjišťujeme, že už tu není moc míst, kde by měl člověk trochu soukromí a protože jsme si všimly několika naháčů i na vzdálenějším kousku vedlejší pláže Frangolimionas, vracíme se tam a svlékáme plavky. Dnes jsou vlny obrovské, plavat se sice dál v moři dá, ale překonat sílu vodní masy, která se láme u vstupu do vody, je velmi obtížné a podaří se to jen asi dvěma lidem. My to nezkoušíme, máme co dělat, abychom ten nápor vody ustály s nohama zabořenýma po kolena v písku. Mnohokrát to s námi smýkne a voda smíšená se zrnky písku nás jednorázově osvěží, ale hned je nám zase horko a musíme takovéto osvěžení absolvovat poměrně často, což nás brzy vyčerpá.
V 15 hodin to balíme a jdeme na oběd do taverny Blue Sea, kde k naší obrovské radosti zjišťujeme, že tu čepují točené pivo, což je na Karpathosu spíš výjimečné. Obsluhuje tu tlustý vousatý, ale sympatický Řek a jeho matka je také velmi sympatická, kmitá s talíři mezi stoly a povídá si s hosty, pak zasedne k pokladně a dělá účetnictví. Dávám si jehněčí kotlety a G. pastizio a tzaziki a po dobrém obědě se jdeme natáhnout do uzavřené zátoky na pláž Panagia Limanaki, kde už se plavat dá a tam ležíme až do 19 hodin.
Chceme si vychutnat západ slunce, ale mráčky nám to nakonec pokazí. Uvažujeme o tom, že bychom ve 20 hodin šly na Milošem avizovanou přednášku o jeho cestě po Asii, zejména po Íránu, Gruzii, Arménii a Azerbajdžánu a tak tu hodinku trávíme na točeném pivku. Když pak dorazíme do penzionu Lefkos Village, kde má Miloš své letní zázemí, vidíme, že se nejedná o tavernu, že se sedí uvnitř a už je tu dost zájemců a tak to nakonec vzdáváme a jdeme utišit hlad do taverny v půli cesty k domovu. Sedí tu samí důchodci, kteří bydlí vedle ve studiích, ale i tady mají točené a tak si k němu dáváme řecký salát a navrch ještě dvě ouza, protože se nám dobře sedí, noc je příjemně teplá a odněkud z vedlejšího záhonu se k nám nese omamná vůně rostliny, o které nám majitelka řekne jen tolik, že se jedná o kytku, která voní pouze za tmy a říká se jí nichta luluda. Doma ještě posedíme u Retsiny a spát jdeme zase až v 1 hodinu.

Čtvrtek 22. 9. 2016

Vstáváme v 8:30 a v 10 vyrážíme na pláž Panagia Limanaki. Dnes žádné experimenty, rovnou si zabíráme lehátka se slunečníkem. Vedle nás leží jen 4 starší italské dámy, které brzy odejdou a ob 5 slunečníků se na celý den usadí starší pár, vedle v písku leží pár jednotlivců a jinak nikdo. Asi po dvou hodinách si majitelka z taverny Amos, která je nad námi, přijde pro 6 Euro za pronájem ležení a láká nás na jídlo k ní, protože u ní je zaručeně nejlepší. Jdeme tedy později na oběd do Amose. Taverna je prázdná, syn majitelky leží na lehátku pod stromem, jakmile nás spatří, přichází s nabídkou těch zaručeně nejlepších jídel v Lefkosu, sám se byl ráno potápět, tak je všechno čerstvé. Jídelní lístek tu nemají, tak si jako předkrm poručíme talířek drobných grilovaných krevetek, které jsou výborné a k hlavnímu jídlu G. dostává obrovský flák telecího a já grilovaná ramena chobotnice a obojí je také výborné, problém je, že neznáme dopředu ceny a tak se nedozvíme, kolik stály ty krevetky, které bychom si chtěly dát ještě i později, ale syn odjel a majitelka tvrdí, že ceny udává on. Celé odpoledne se ještě válíme na lehátkách, kde si i na chvíli zdřímneme a koupeme se v moři, G. pak skočí nahoru pro frapé a pomalu se blíží 18. hodina, kdy síla slunka pomalu slábne, jdeme se vykoupat naposledy a nahlas se loučíme s mořem a ostrovem, poté nám to nedá a jdeme totéž udělat ještě jednou. Pak už jen sedíme opřené v lehátkách a pozorujeme sluneční kouli, jak pomalu klesá k hladině, zvětšuje se a barví do červena a najednou je po všem a na nás padne smutek.
Balíme a přesouváme se do taverny Blue Sea, kde nám též naservírují grilované krevetky, ačkoli nejsou na jídelním lístku, k tomu si dáváme hranolky, tzaziki a točené pivíčko, zatímco majitelka kmitá, mají plno. Před námi sedí francouzský pár, ona se jde podívat, co jsme si to daly, pak zavýskne: „Á, krevet“ a objedná si to také. Chceme platit, ale majitelka je v jednom kole, tak za ní jde G. ke kase, majitelka prý lituje, že nebyl čas si popovídat, otáčí se na mě a mává a na mě zase padá smutek z toho, že už sem nikdy nepřijdeme.
Ve 21:30 přicházíme domů, popíjíme Retsinku a balíme, jde to rychle. Nakonec kufry zvážíme, vejdeme se krásně do limitu, vždyť také odtud nic moc nevezeme, sedíme ještě chvíli na terase a pak jdeme spát.

Zas vidíš sám sebe na konci léta,
vidíš svůj airbus, jak nad Prahu vzlétá a výš
ač ještě před týdnem nejasná meta,
bude to Samos, Chios či Kréta, teď víš
A potom jednou se nevrátíš......

Pátek 23. 9. 2016

Vstáváme v půl páté. G. dělá narychlo svačinky, na terase se potkáváme se svými spolubydlícími, v 6:30 přijíždí Kostas se svým zeleným autobusem, není dnes v dobré náladě, nastupujeme a odjíždíme na letiště. Venku pomalu svítá. V Arkase nastupuje Miloš a Viktor ze spřátelené slovenské cestovní kanceláře, Viktor si bere slovo, aby nás seznámil s chodem na zdejším letišti, loučí se a přeje nám šťastnou cestu a my máme zase slzy v očích.
Sluníčko už pálí, let probíhá v pohodě, je krásná viditelnost, pod námi poznáváme Santorini, Chalchidiki, táhlé pohoří a jednotlivá políčka ve vnitrozemí a za necelé 3 hodiny jsme najednou nad Prahou.
Počasí je u nás tentokrát pořád ještě pěkné, je babí léto a tak ten šok není příliš velký. Ten teprve přijde, protože tak báječně, uvolněně a bezstarostně, jako se vždycky cítíme na každém z řeckých ostrovů, se po zbytek roku cítit neumíme. Tak snad zase příští rok na nějakém jiném místě na shledanou...

Pozn. Text písně Vyznání z léta 2016 je dílem autorky tohoto cestopisu

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (2)
19.11.18 18:24 jirka3
Vše důvěrně známé,hezky prožito i napsáno.
19.11.18 17:23 machajda
Pěkné, díky, hezky jsem si zavzpomínala
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
vA7eh
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Strakata˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací