Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 8 | 41
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Pošesté na ostrově Mínotaurově

Melissa Travel
Autor:
Zařazeno:
Kréta
Napsáno:
23.02.20 12:03
Fotografií:
59
Přečteno:
1117
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
27 °C
Jasno
ZSZ, 7.7 m/s
Máme v životě jeden velký magnet. Ten nás svou silou přitahuje neomylně na jedno místo. A to místo nikdy nezklame. Jasně, je to Kréta. A já se vždy cítím vnitřně jaksi povinován o tomto čarokrásném místě napsat… Bohužel nejsem spisovatel, takže to nikdy nebude krásná literatura, alébrž pouze jakýsi uspořádaný shluk popisků, zážitků, dojmů a prožitků, který snad někomu pomůže v poznávání tohoto zemského ráje… Je toho hodně a neumím škrtat, takže předem moje omluva či varování – bude to delší, jen pro opravdové dychtivce….

1. den – trochu zmatků a přesun na jih

Přilétáme odpoledne do Heraklionu. Mám zamluvené auto přes oblíbenou Xerocamboscreta (doporučuji, využili jsme již vícekrát). Po příletu nás oproti slibu nikdo z půjčovny neočekává. Nechává mě to v klidu, nejsem tady poprvé. Jdeme na parkoviště autopůjčoven najít tu naši. Půjčoven je tady však neúrekom, sobota - tudíž plno střídajících se turistů, obrovský chaos. Nikde naši půjčovnu podle názvu z papíru nemůžu najít. Zkouším opakovaně volat na příslušný telefon – žádná odezva. Ptám se i v jiných stáncích, tam jen krčí rameny, spíš mi zkouší půjčit své auto. Celkem zmateně se proplétáme chaosem, pobíháme kolem všech půjčoven hledajíce tu svoji. Když už to chci po více než půlhodině vzdát a vzít si auto někde jinde, poněkolikáté míjíme jednu budku. Sympatický mladík se ptá, co hledáme, že už nás chvíli pozoruje. Rezignovaně mu ukazuji papír. Ptám se, zda náhodou nezná tuhle půjčovnu. Přečte si to a praví „jo, to je tady u mě“. Sláva! Zeus existuje. Malé logo „naší“ půjčovny se krčí mezi logy 6 dalších půjčoven navíc zakryté opěradlem židle. Nad tím vším se skví obrovské logo hlavní půjčovny, která to vše zastřešuje. Dostáváme zánovního Hyundaie i10 a konečně vyrážíme směr jih. (No popravdě, v plánku který jsme dostali, byl rozmazaný nezřetelný obrázek oné budky, ale považoval jsme ho ke své škodě spíš za ilustrační…)

Volám Andreasovi (zástupci naší hostitelky v AirBnB), že budeme mít menší (spíš větší) zpoždění. Odpověď klasická řecká – už čekám, nespěchej, času dost. Po hodině dojíždíme do podhůří pohoří Asteriousa do vesnice Fournofarago. Ta bude naším domovem na příští 4 noci. Venku nás vítá Andreas se svou přítelkyní a postarší Mariou, majitelkou ubytka. Ta však neumí jinak než řecky. Všichni jsou srdeční a milí. Vcházíme dovnitř – wow!, rozlehlý obývák v rustikálním stylu s krbem, k tomu navazující nemenší kuchyně ve stejném stylu, nahoře ložnice s balkonem a terasou. V ledničce a na stole voda, raki, med, džemy, káva, čaj a plno dalších pochutin. Maria budiž pochválena. Ptáme se, kde je obchod a kde se dá povečeřet. Vše je v sousedních vesnicích.

Na večeři tedy jedeme do Loukie. Zde je obrovská taverna. Jsme tu sami turisti, v kuchyni spousta slavících Řeků. Nicméně jsou na nás milí, neobtěžujeme. Dáváme si super králíka. Na závěr přistane na stole karafa raki. Řidička M. nemůže moc pít, takže to zůstává na mně. Aspoň se dobře usíná.


2. den – koupání v Lentasu

Ráno si přispíme. Po včerejším náročném dni bude dnes něco lehčího. M. chce k moři. Nejbližší je až Lentas. Pamatujeme si ho z roku 2011, kdy jsme zde strávili nádherné 3 dny. Tehdy to bylo ospalé letovisko s úžasnou atmosférou. Natěšeni tam vyrážíme. Není to daleko, cesta přes hory však trvá asi hodinu. Parkoviště na kraji Lentasu je plné. Scházíme na místní pláž, před lety prázdnou. Dnes jen zíráme. Pláž je přeplněná spoustou lidí , všude zní němčina. Z malého milého Lentasu se stalo letovisko plné převážně Němců. Ach jo.

Nacházíme si místečko na pláži částečně ve stínu pod cypřišem. Bereme si lehátka (zde jsou sympaticky zdarma jen za případný dobrovolný poplatek do pokladničky visící na stromě). Zátoka je chráněna před větrem, takže na rozdíl od uragánu, který fučí ve zbytku Kréty, zde je jen mírný vánek. V poklidu se koupeme až do večera. Rozhodujeme se zůstat i na večeři. Jdeme do kouzelné taverny El Greco. Dobře si ji pamatujeme z dřívějška. Je ukrytá v zeleni s terasou s až kýčovitým výhleden na blankytné moře . Jídelní lístek zde neřeší, u pultu si vybíráme z toho, co dnes navařili. Mňam masové kuličky, báječná atmosféra. Nádavkem nám jako pozornost přináší sladký meloun, čokoládový dortík a karafu raki. Jo jo, Řecko…. Domů dorážíme už za tmy.


3.den – vzhůru do hor

Přemýšlíme co dnes. Objevil jsem v appce starý klášter nahoře v pohoří Asteriousa u Kapetanie. Měla by to být pěkná procházka v horách. Vyrážíme tedy tam. Netušil jsem, že vesnice je tak vysoko v horách. Šplháme neuvěřitelnými serpentinami na hřeben pohoří Asteriousa. V Horní Kapetanii (vlastně jen shluk pár domků) končí asfaltka. Parkujeme. V dálce se majestátně trčí vrchol Kofinas. Někde pod ním jsou zbytky kláštera Filagris. Ten byl založen ve 14.století mnichem Josifem Filagrisem. Opisovaly se zde rukopisy religiózních textů a texty antických spisovatelů. Ty by měly být uloženy v knihovnách různě po světě – v Londýně, Vídni, Paříži, na Athosu atd.

Vyrážíme pěšky po prašné cestě . Mělo by to být asi 3km. Pofukuje, avšak svítí slunce a je vymetená obloha. Nikde nikdo, ticho, klid a pusto. Kolem nás hory, hluboko dole modré moře, před námi špičatý majestátní Kofinas vzdáleně mi připomínající Matterhorn . Sem tam zabečí koza, zafouká vítr, objeví se nový výhled. Božské to chvíle…

Po necelé hodině pomalé chůze plné kochání, focení a filmování se za zatáčkou vynořuje bývalý klášter . Zůstaly z něj zachovány jen ruiny vykopávek a obnovený kostelík. Vše je oploceno, branka naštěstí nezamčená. Jdeme dovnitř. M. rituálně zazvoní na zvon visící venku v jakési kamenné klenbě. U dveří do kostela je pod kamenem ukryt mohutný klíč. Chvíli zápasíme se zámkem, dveře se otevírají. Dýchne na nás tajemné duchovno. Uvnitř je vše vypulírované, čisté, nachystané na příští bohoslužbu. Chvíli pobudeme a rozjímáme.

Je čas vrátit se. Cestou zpět koukáme na Agios Ioanis hluboko dole u moře. Vede k němu z Kapetanie prašná cesta a láká nás to zkusit. Avšak při vědomí, že to je asi 900 výškových metrů prašnými serpentinami dolů a možnostech našeho autíčka to raději zamítám.

Jedeme do Dolní Kapetanie. Zde je resort Thalori. V horách uprostřed ničeho jsou ve spodní části vesničky kamenné domky resortu s uličkami, stylovou restaurací a dole je i bazén. K tomu dech beroucí výhledy na okolní hory , vrchol Kofinas, hluboko dole moře. Zcela mrtvo a ticho. Neuvěřitelná atmosféra. Nevěřícně na to koukáme. Líbí se nám tu moc (že by nový cíl někdy příště?). Dáváme si pivo a k němu dostáváme talířek plný různých pochutin. Usedáme na terasu a kocháme se úžasnými výhledy. Dokonalé místo pro antistresový pobyt.

Z appky vím, že ve vesnici je ještě starý kostel. Ptáme se na cestu. Motajíce se ve spleti uliček na něj nakonec narážíme. Kostel je zasvěcen Panně Marii. Jsou v něm původní fresky byzantské školy z roku 1402. Fascinující! Opět chvíli pobudeme a rozjímáme.

M. chce k moři. Ale kam? Všude docela daleko, nejblíž je pláž Tripiti. Ale ta je po kamenité cestě. No uvidíme. Padáme z hor dolů serpentinami s až kýčovitými výhledy na zelenou Messarskou nížinu. Ve Vasiliki odbočujeme na kamenitou cestu k Tripiti. Po asi 20 minutách kodrcání nejsme ani v polovině a vím, že před námi jsou ještě serpentiny dolů. Opouští nás odvaha (a také máme soucit s našim autíčkem), otáčíme zpět. Škoda, ale nemusíme vidět všechno.

Je docela brzy odpoledne. Stavíme se do Vagionie jednak na nákup, jednak posedět na kafe. Přicházíme k náměstíčku. Postarší řecký pán nás zdraví a mile zve do svého kafenia pod platanem. Jo jdeme. Dáváme si frapé (já) a pivo (řidička M.). Sedíme, pozorujeme ruch na náměstíčku. Sbíhají se zde 4 úzké cesty a pořád něco jezdí. My Češi přemítáme kdo má vlastně přednost, zato Řeci to řeší jaksi citem. Majitel nám přináší tác přeplněný hrozny. Když je dojíme, přináší fíky. Sedá si k nám a učí nás je loupat (samozřejmě jinak než řecky neumí, nicméně rozumíme si). Dojíme fíky a je před námi další tác s hrozny. Po asi čtřičtvrtěhodince se už už chystáme odejít. Majitel na nás mává - ještě nee! a přináší plný talíř nakrájeného melounu. Pak se s námi několikrát loučí. To vše za jedno pivo a frapé. Jo jo, Řecko….


4.den – za památkami

Je čas vyrazit za trochou kultury. Já bych tomu obětoval celý den, M. se chce ještě koupat. Uvidíme. První zastávku děláme v Pirgosu. Právě zde probíhá trh. Všude plno lidí, stánků a aut. Proplétáme se tím vším. Až na konci pěší zóny nacházíme kýžené – kostel Sv.Konstantina a Jiří. Je to starý dvojkostel z pozdně byzantského období. V jedné „půlce“ kostela jsou původní fresky ze života Sv.Konstantina, ve druhé ze života Sv.Jiří. Vcházíme dveřmi do levé části, do pravé části je nutno se protáhnout nízkým úzkým průchodem. Ale stojí to za to, fresky jsou ze 13. a 14. století.

Jedeme dále do Vathypetra. Zde jsou mínojské vykopávky ze 16. stol.př.n.l. Vede k nim nenápadná pěší odbočka z hlavní silnice, kterou napoprvé míjíme. Přicházíme na místo, brána zavřená, budka výběrčího prázdná. Inu krizové šetření v Řecku. Naštěstí je oplocení bezprostředně u vykopávek, takže vše podstatné se dá vidět a nafotit. Byla to původně dvoupatrová vila minojského hodnostáře. Zůstaly z ní jen základy a části zdí. Já to však musím vidět.

Pokračujeme do kláštera Sv.Jiří Apanosifis . Je to největší mužský klášter na Krétě. Byl postaven na konci benátské éry počátkem 17.století. Je otevřeno, jsme tu sami. Vcházíme do upravené zahrady. Pomalu se procházíme sami rozlehlým areálem kláštera. Vcházíme do velkého klášterního kostela . Je nádherný s mnoha ikonami a zdobnými náboženskými artefakty.

Dalším bodem v dnešním itineráři je Roukari. Zde se nachází prastarý byzantský kostel Sv.Jana z 11.-12.století. Po menších peripetiích ho nacházíme na kraji vesnice. Je jiný, typicky byzantský a na první pohled velmi starý . Dveře zamčeny. Mlsně obracíme všechny kameny v okolí, jestli se pod nimi neukrývá klíč. Bohužel ne. Obcházím ho tedy alespoň ze všech tří dostupných stran a fotím. Je úžasný. Škoda, že se nedá ani nahlédnout dovnitř. Tak tedy dále.

Vymotáme se z Roukari. Jedeme do Venerata, kde je klášter Palliani . Má to být jeden z nejstarších klášterů na Krétě. Byl několikrát zničen a znovu obnoven. Dnes to je ženský klášter. V areálu panuje naprostý pořádek, čisto a doslova zde sálá klid. Klášterní kostel je bohužel zavřený. Procházející jeptiška nás informuje, že se otevírá v 5 hodin. Ale to už budeme dávno někde jinde. Alespoň nahlížím přes okno. Za kostelem se nachází mohutný posvátný myrtový strom .

Nastává odpoledne, slunce svítí. Mám v plánu ještě 3 další poznávací zastávky, ale M. rozhoduje, že kultury bylo dost a pojedeme se koupat. Dohadujeme se kam. Nakonec rozhodnutí padá na Kali Limenes. Z minula víme, že zde leží krásná dlouhá pláž . Jedeme klikatými silnicemi s výhledy přes hory a po hodině a půl jsme dole u moře. Jdeme na naše „staré“ místo vlevo za kámen. Ale někdo tu už je. Zůstáváme tedy o kousek blíž ve stínu skal. Koupeme se na prakticky opuštěné pláži až do večera. Cestou zpět se stavujeme ve Vagionii opět na náměstíčku. Navštěvujeme zde místní grill-tavernu. M. se trochu obává kvality jídla zde, ale zbytečně. Souvlaki jsou vynikající a je jich požehnaně . Zcela spokojeni dojíždíme už za tmy domů.


5.den – dále na východ

Dnes se přesouváme na další štaci. Ráno posnídáme, balíme, loučíme se s krásným ubytkem ve Fournofarago, zamáváme Marii. Po hlavní cestě směřujeme na východ. Odbočujeme přes hory dolů do Tsoutsoros a podél moře vyhlídkovou cestou dále do Kastri. Toto bude náš domov na následujících 5 dnů. Nacházíme naše apartmány a ubytováváme se. Je jedna odpoledne, slunce hřeje, jsme splavení. Jedeme podél moře do Kapsali, kde na oblázkové pláži nás vábí lavička ve stínu pod cypřišem. V okolí nikde nikdo, teplé moře, průzračná voda, paráda koupání.

K večeru scházíme dolů do jedné z nemnoha taveren zde. Má neřecký název „Morning Star“. Jsme zde první. Chceme si dát něco tradičního, ale nic moc takového tu na výběr nemají. Na nás zbyla jen poslední poloviční porce rabit stifada a lamb chops. Po chvíli se taverna začíná plnit jak turisty, tak i místními. Úplně všichni si zde dávají ryby. Trefili jsme na místní vyhlášenou rybárnu a my si „omylem“ dali něco jiného. Příště už budeme vědět.


6.den – hic

Hned po ránu začíná pálit slunce. Je modro, bezvětří, ani lístek se nepohne. Vyloženě koupací den. Popojedeme kousek autem a nacházíme dlouhou zcela prázdnou písčito-oblázkovou pláž Listis . Uvelebíme se tu, rozbalíme plážový stan, ať máme aspoň nějaký stín před nemilosrdným sluncem. Zatím doma v Česku je nečekaná zima s přízemními mrazíky. To jsou paradoxy. V nádherně průzračné vodě se koupeme a čteme až do večera.


7.den – k Richtrovým vodopádům

Brzy ráno jdeme na ranní plavání do moře. Pak už vylézá slunce výš a začíná pálit. Nicméně u vody už bychom asi celý den nevydrželi. Rozhodujeme se pro lehkou turistiku. Poblíž by měly být Richtrovy vodopády. Nyní určitě suché, ale to nevadí. Pokouším se k nim najít cestu. První pokus se nezdařil, končíme někde v olivovém háji. No nic, vracíme se k autu a popojedeme dále. Náhle spatřím šipku „Richter waterfall“. Po pár stech metrech u kostela je další šipka. Ta už nás posílá pěšky uličkou někam mezi kozí chlívky. Zvyklí na řecké značení se proplétáme pěšinkou mezi zemědělskými usedlostmi, poli a následně bujnou vegetací. Cestu značí modré cákance a bílé šipky. Nakonec se po asi půlhodině prodereme džunglí až pod vodopády. Nyní jsou suché, na jaře to však musí být podívaná . Dokola jsou vysoké skály a voda (pokud tedy nějaká je) z nich padá z výšky kolem 30 metrů.

No nic slunce pálí, je čas se svlažit. Jedeme do Kapsali. Uvelebíme se na naší známé lavičce na pláži pod cypřišem. Široko daleko nikdo. Výborné koupání, dnes jsou trošku vlnky.

Večer jdeme do taverny TO KRITI. Majitel, který vypadá jako starý krétský pirát – a je také tak oblečen – nás vítá. Sedá si k nám a hovoří mj. o počasí. Následující dva dny má dout silný vítr. Po krátkém rozhovoru nám nabízí musaku, ale říkáme že bychom rádi něco od masa. Pokýve a odvětí, že nám tedy přinese talíř masa k tomu nějakou zeleninu. Ani nám nenabízí jídelní lístek. Necháme se překvapit. Po chvíli nám na stole přistává talíř červené řepy s jogurtem, talíř se smaženým lilkem se sýrem, talíř fazolí (lusky i fazolky) a k tomu talíř měkoučkého hovězího stifada . Vše je naprosto vynikající. Na závěr nezbytná raki. Jo jo, Řecko…


8.den – fučí, jedeme do vnitrozemí

V noci začalo foukat. Ráno vane uragán. Pojedeme za památkami do vnitrozemí. Od pobřeží stoupáme do hor . Zastavujeme u kostelíku Sv.Jiří nad Kastri. Podle pověsti ho postavil biskup na počest zázraku, kdy pronásledován Turky přeskočil na koni blízkou soutěsku. Je bohužel zavřený.

Pokračujeme do Embaros. Zde je kostel také Sv.Jiří . Je to významný kostel z pozdně byzantského období. Byl postaven v roce 1436 a mají v něm být zachovalé fresky. Bohužel také zavřený. Alespoň nakukuji dovnitř okénkem. Ano, fresky jsou tam.

Jedeme dál. Odbočujeme z hlavní cesty do Ano Vianos. Propleteme se městem, na konci parkujeme. Procházíme městem úžasnými úzkými uličkami ve svahu a hledáme kostel Agia Pelagia . Nakonec ho ve spleti uliček jaksi citem najdeme. Je od něj nádherný výhled na město a údolí. Je otevřeno. Jde o jednolodní kostel s freskami z roku 1360. Na freskách jsou vyobrazeny nejen náboženské motivy, ale jako rarita i civilní osoby – hráč na loutnu – nebo lidé v pekle . Paráda.

Od kostela sestupujeme uličkami dolů k hlavní cestě, až narazíme na něco jako malé náměstíčko, kterému vévodí mohutný snad tisíciletý platan . Pod ním jsou židličky a malované stolečky. Neodoláme, usedáme, dáváme si frapé, pozorujeme místní ruch. Krásné místo, která má svůj genius loci.

Pokračujeme dále. V Amiras zastavujeme u památníku německých zvěrstev . Němci za 2.světové války povraždili jako odvetu 500 místních domorodců z okolních vesnic a jak praví popisek v průvodci dodnes se za to neomluvili ani nezaplatili. Památník je pěkný, ale fučí zde tak, že mám problém vůbec jít. Pár fotek, rychle sedáme do auta a uháníme pryč.

Dalším cílem je kostel (opět) Sv.Jiří u Kato Symi. Odbočujeme z hlavní cesty a stoupáme do hor. Nad hřbitovem u Kato Symi parkujeme . Dále se jde pěšky. Kostel leží asi 0,5 km stranou cesty. Tady naopak nefouká vůbec a praží slunce. Supíme lesem do kopce, až kostel nakonec spatříme. Trůní mezi vzrostlými stromy a je nádherný . Průvodce praví, že v něm jsou krásné fresky od Manuela Fokase z roku 1453. Nemůžu potvrdit, je zavřeno a klíče nikde nejsou. Ale i tak to stálo za to.

Následně stoupáme serpentinami vzhůru do hor k zlatému hřebu (tedy pro mne) dnešního dne – vykopávkám svatyně Hermese a Aphrodity na úpatí kopce Kria Vrisi. Zde ve výšce 1150 m.n.n končí cesta a kousek výše je ono kýžené. Jsou to rozsáhlé vykopávky svatyně založené kolem r. 2000 př.n.l. tj. až 4000 let staré! Nalezené artefakty jsou uloženy v muzeu v Heraklionu. Je ticho, nikdo zde není. Brána naštěstí otevřená. Procházím fascinovaně tím vším a představuji si, jaké to tu v oněch dávných dobách muselo být. M. mezitím něco brblá o kupách starých šutrů. Ale to nic, oba se známe. Když už se po půlhodině dostatečně nabažím, jedeme domů.

Sešplháme z hor až k moři. Tady stále duje silný vítr. Narychlo se vykoupeme za ochrannou zídkou. Večer jdeme do Morning Star. Vřele nás vítají majitelé Sophia a Nektarios. Říkám, že bychom rádi ryby. Nektarios začíná jmenovat, co všechno mají, nakonec nás bere dovnitř a vše předvádí. Je tu i malý žraloček. Ukazujeme každý na jinou rybu. Hned je zváží a sdělí, co to bude stát (nečekaně málo). Vzápětí jdou na gril a my už se těšíme. Pozorujeme Nektariose jak je připravuje. Očividně ho to nesmírně baví, doslova se s tím mazlí a hraje. Po 20 minutách je osobně přináší nádherně naaranžované s opečenou paprikou, trochou rýže, nějakou sladkou hustou pěnou atd. Sophia ještě přináší ve džbánečku citrónovou omáčku. Těžko se dá popsat chuť, doteď se mi sbíhají sliny. Tak fantasticky připravenou rybu v kombinaci s tím vším jsme rozhodně ještě nejedli. Ten člověk je zralý na michelina. Loučí se s námi porcí melounu a raki. Jo jo, Řecko….


9. den – soutěska a moře

V noci byl uragán, ráno stále fučí. Musíme někam ujet. Z minula mám ještě jeden dluh – soutěsku Sarakina. Tož tedy tam. Vyjíždíme od pobřeží nahoru do hor. Tady už kupodivu nefouká. Pokračujeme nad Mirtos k soutěsce. Půjdu ji jen já, neturistka M. mne vyzvedne na horním konci. Obouvám pevné boty, nahazuji batoh a vyrážím. Je tu i dost jiných turistů. Už samotný vstup do soutěsky je úchvatný . Potok, úzký kaňon , vysoké skály, místy nutno skákat po kamenech nebo se brodit. Něco úžasného. V jednom místě se nedá jít po hladkých bočních skalách. Musím se tedy brodit vodou . Boty ani nesundávám. Soutěska je krátká, průchod netrvá ani hodinu. Zato je velmi intenzivní. Fakt zážitek. Na konci odbočuji doprava a po polní cestě stoupám na tu hlavní, kde už čeká M.

Je modro a hic, nefouká tu. Pojedeme k moři do Mirtosu. Je neděle, ve městě plno aut. Na hlavní pláži si netradičně bereme lehátka u jednoho kafenionu. Za dva čepované Mythosy (přišly zatraceně vhod) je máme gratis. Fouká zde jen lehounký vánek. Koupeme se až do večera.

Vzpomínáme na včerejší ryby. To se musí zopakovat. Dojíždíme domů do Kastri. Tady stále fučí, i když už méně. V Morning Star si opět vybíráme rybu, tentokrát nějakou jinou, velkou. Bohatě stačí pro oba. 20 minut těšení a je tu. Ač se to zdá nemožné, je snad ještě lepší než včera. Hluboká, přehluboká poklona…


10.den – sbohem Kastri

Dnes se přesuneme na úplný východ do Kato Zakros. Toto místo jsme si zamilovali při první návštěvě Kréty v roce 2005 a pobývali jsme tu v krásných kamenných studiích i o šest let později. Pokoušel jsem se je předem opět zamluvit. Majitelka Katarina mi odepsala, že má bohužel plno, nicméně že však vedle postavila nové apartmány ve stejném stylu. Jsou sice dražší , ale co už. Nostalgie je nostalgie, vzal jsem to.

Balíme v Kastri. Ještě přibíhá naše bytná Melina, loučí se s námi. Jako dárek nám dává lahvičku olivového oleje a okurky nakládané v oleji. Moc milé. Vyrážíme na dlouhý přejezd. Známou cestou do Mirtosu a pak podél moře až za Makrigialos, kde odbočujeme do hor. Zatavujeme v Etii. Zde je benátská vila, kterou následně obýval turecký paša . Bohužel zavřená, nikde nikdo. Hned vedle je opuštěná vesnice Etia s polorozbořenými domy . Jen kostel je zachovalý.

Pokračujeme dále na Sitanos. Cesta ze Sitanosu dolů do Zakrosu je určitě jedna z nejhezčích cest co jsme kdy projížděli. Do paměti se mi vryla už před 14 lety a od té doby tam pevně vězí. Ta nádherná krajina, hory, rokle, sjezd z hor po serpentinách dolů, neskutečné výhledy. Pohlazení na duši a pastva pro oči. Vychutnávám si to znovu (řidička M. už o něco méně).

Kolem druhé přijíždíme dolů k moři do Kato Zakrosu. Opět ta nádherná scenérie s modrou zátokou a okrovými skálami nad ní. Dojíždíme k našim apartmánům. Jsou úžasné. Katarina je kouzelnice. Kamenné domky v zahradě plné květin a jakoby „pohozených“ artefaktů. Je tu takový klid a ticho, že se bojíme mluvit, raději jen šeptáme. Vybalujeme, pak se jdeme čáchnout do moře. Hned to spojíme s večeří, tentokrát znovu králičí stifado.


11.den – mínojci a moře

Dnes je nádherně. M. se chce jet někam koupat. Konzultuji mapu a rozhoduji, že to zkusíme kousek na sever k Paleokastru. Tady má být velká pláž a hlavě antické vykopávky. Za půl hodiny jsme tam. Parkujeme u rozlehlé zátoky s písečnou pláží. Asi 200m odsud na malém pahorku se nachází vykopávky minojského města Roussolakos starého téměř 4000 let. Překvapí nás svou rozsáhlostí . Mělo 9 čtvrtí, dlážděnou hlavní ulici dodnes částečně zachovalou, kanalizační systém, řadu domů, skladů a dalších budov. Dnes už jsou zde samozřejmě jen ruiny (a jak říká M. hromady šutrů), pro mne to je však fascinující historie. Procházím mezi zbytky domů hlavní ulicí a představuji si, jaké to tu muselo být kdysi velmi dávno.

Když se nabažím, vracíme se na pláž Chiona. Je široká písečná s minimem lidí, stínem pod stromy a teplou průzračnou vodou . Prostě paráda. To nám vydrží až do večera.


12. den – túra po pobřeží

Jak pravila předpověď, počasí se změnilo. Jsou mraky, sem tam i kapka spadne. Ideální počasí na turistiku. Vyhlédl jsem si túru podél pobřeží k jeskyni Pelekita, potom následně na pláž Karoumes a dále soutěskou Chochlakies. Jdu sám, M. mne pak vyzvedne.

Vyrážím. Cesta vede podél pobřeží . Označení červenými tečkami na kamenech, které je potřeba občas hledat. Chodníček je docela zřetelný, jen se musí dávat pozor, aby se někam neodbočilo. Jsou tu i paralelní stezky. Okrová cesta vede nádhernou vyprahlou kamenitou krajinou podél pobřežních skal . Občas vysvitne dírou v mracích slunce, občas spadne pár kapek. Chůze po kamenech není až tak snadná. Po hodině a čtvrt došplhám k jeskyni Pelekita . Je 100m nad mořem. Vcházím dovnitř. Jeskyně se svažuje dolů. Je zde vlhko a kluzko. Moc daleko se proto nepouštím. Posvítím,vyfotím si pár stalagmitů a jdu nahoru. Pak hledám cestu dál . Je docela nezřetelná. Musím hledat červené tečky. Nakonec je nacházím.

Jde se úbočím skal po docela ostrých kamenech. Za chvíli dorážím ke zbytkům starého lomu kde Mínojci těžili kámen na na stavbu paláce v Kato Zakrosu . Pár fotek a jde se dál. V dálce „za rohem“ se objevuje pláž Karoumes . Musí se vylézt na skalnatý hřeben a poté docela prudkým sestupem dolů Šplhám tu jen já a jedna koza, která mne zdraví mečením. Odpovím také tak. Jinak široko daleko nikdo.

Po více než třech hodinách (od Kato Zakrosu) a několika přešplhaných hřebenech konečně scházím na pláž Karoumes . Na pláži pár lidí, je pod mrakem, pofukuje. Koupat se mi nechce a čas běží . Chvíli hledám cestu ke vstupu do soutěsky Chochlakies. Nakonec ji nacházím. Plahočím se vyschlým řečištěm po kamenech . Až po chvíli si všimnu, že nahoře na břehu je cestička. Dokonce značená modrými tečkami. Procházím soutěskou sám, nikoho nepotkávám. Soutěska se různě kroutí, kolem vysoké skály, ticho a klid . Vychutnávám si to. Po asi hodině volá mobilem M., že už čeká nahoře, kde že to jsem. Ne až tak úplně to tuším, ale obligátně odpovím, že za chvíli tam budu. Po cca čtvrthodince ji spatřím, jak sedí pod stromem kousek od horního vstupu do soutěsky a čte si. Teď ještě vyjít ven a s trochou bloudění olivovým hájem dojít k autu. Trvalo mi to 5 hodin.

Je už pozdní odpoledne, ale vyčasilo se. Jedeme se ještě vykoupat na naši oblíbenou Chionu. Po všem tom trmácení (byť nádherném) to je oživující vzpruha.


13.den – vlastně nic

Svítí slunce, nefouká. V plánu na dnešek není nic. Posnídáme a pak si užíváme pohody v naší oáze božského klidu . Odpoledne si odskočíme se vykoupat na místní pláž.


14. den – Údolí mrtvých

A je tu prakticky konec našeho Krétského pobytu. Ještě mi z plánu zbývá Údolí mrtvých. Šli jsme ho již před 7 lety, tenkrát jen do poloviny. Dnes to zkusím celé až k parkovišti „entrance A“, kde mne M. vyzvedne. Slunce opět pálí. Beru zásobu vody a vyrážím . Znovu se mi vynořují vzpomínky na minulou túru zde. Okrové až hnědé skály, šplhající kozy, místy neprostupná zeleň, nádherné výhledy . Po hodině a čtvrt docházím k místu, kde jsme se minule obrátili zpět. Tentokrát jdu dál vstříc neznámému. Postupně se přede mnou otevírá horní část soutěsky s divoce rozeklanými skalami a strmými stěnami . Tato horní část je snad ještě hezčí než část spodní. Potkávám výpravu 12 maďarských turistů, kde ti se tady berou…. Po necelých dvou hodinách docházím na horní parkoviště „A“. Marně vyhlížím svůj taxík M. Snad někde autem proboha nezabloudila…. Naštěstí po chvíli přijíždí.

Slunce je vysoko a praží. Jedeme se vykoupat do Xerokambosu. Tady nacházíme osamělé místečko na nádherné písečné pláži Ambelos. Je zde až neskutečně blankytná, křišťálově průzračná voda. Určitě nejlepší koupání za celou dobu a tak zde vydržíme, dokud se slunce neskloní hluboko k obzoru .

Na poslední večeři jdeme v Kato Zakrosu do jedné z taveren u moře. Dáváme si kohouta na víně. Super. Na závěr si k nám přisedá mladší rezavě vousatý majitel. Vypadá zcela neřecky. Přináší několik sklenic raki, začíná na kusu papíru účtovat. Spočítá to, vysloví nějakou sumu, chvíli na to kouká a pak to srazí podstatně dolů. Ptám se jestli je místní, že na to nevypadá. Hrdě odvětí, že jeho děd se tu narodil, jeho táta je odsud a on se tu taky narodil. Chvíli si povídáme. Říká, že už sezona pomalu končí. V zimě v Kato Zakrosu zdechl pes. On příští měsíc odjíždí do Švýcarska, kde až do dubna pracuje v jednom pneuservisu. Asi to není lehké.

Hlubokou tmou se vracíme pod magickou oblohou s tisíci hvězd a zářící mléčnou dráhou domů. Takhle to u nás nikdy neuvidíme. Za svitu petrolejky ještě doma dopíjíme poslední láhev vína.


15.den – a je konec

Po snídani se balíme. Čeká nás několikahodinový přejezd do Heraklionu. U výjezdu nás ještě zdraví Katarina, zve nás příště zase sem. Pak už definitivně ujíždíme nádhernou krajinou směr letiště. Zastavujeme ještě v Kavoussi. Má ze být starý kostel Svatých Apoštolů někdy z roku 1200 s byzantskými freskami. Nacházíme celkem 3 kostely, všechny krásné, ale ani jeden není ten pravý. Už není čas, zase někdy příště. Uháníme směr letiště Heraklion. Vrátit auto (klíče se jen hodí mladíkovi do budky), chvíle čekání na přeplněném letišti. Pak už jen smutně ubíhající ostrovy hluboko pod námi.

Γειά σου Kréta…. Určitě ne naposledy…..

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (3)
23.02.20 17:16 vostrucha
Jo jo, Kréta :-). Podle exif dat vidím, že jsme byli na ostrově pár dní společně a možná se někde míjeli, protože i my se často toulali stejnými místy. Musím říct, že se mi při čtení cestopisu mnohokrát rozbušilo srdce a zamžilo oko ... i pro nás je totiž Kréta magnetem, který nás táhne rok co rok zpátky.
Díky za super čtení, které mi udělalo moc dobře :-)
23.02.20 16:30 RottenFox
Paráda, pane.
23.02.20 16:08 machajda
Už při úvodním slovu jsem věděla, že si další řádky moc ráda přečtu. Nejen proto, že i pro mě je Kréta ostrov, který jsem si zamilovala. Zatím se pořád plácáme na tom východě a např. Údolí mrtvých nás letos čeká poprvé. Takže děkuji moc za skvělé povídání, bavila jsem se, v duchu jsem se tam přenesla, prostě jsem se při čtení cítila bezvadně. Fotky jsou také moc pěkné, jen bych u nich přivítala i gps polohu. Protože kdo ví, jestli jsi nás do budoucna nenalákal více na západ. :-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
N5KCD
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝jirik˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy8
Hotely1
 
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací