Nisyros, spící obr v černém písku.

Je poslední srpnový den roku 2020, 22:30 a my odjíždíme na pražské letiště, abychom konečně
odletěli na letošní vymodlenou dovolenou. A jak to všechno bylo, v prvním roce Covidu? Uzavírání hranic, rušení zájezdů, přebukovávání termínů, prostě všeobecná davová hysterie. A když máte “absťák” je to obzvlášť umrtvující.

Vypadalo to opravdu děsivě, myslela jsem, že si o mém milovaném Řecku budu
muset nechat jen zdát. Kdo je postižen touto řeckou duševní poruchou jako já,
musí mi dát za pravdu, že závislost je opravdu zlá, ať je jakákoliv. Letošní doba vzala iluzi o řecké
dovolené mnohým z nás. A ještě když jsem ze všech stran slýchávala od
navrátivší odvážných jedinců, jak je v Řecku prázdno, pusté pláže, památky a
že je to strašně supeeer, působilo to na mě jako magnet na lednici. O to víc
jsme toužili odletět. Určitě bych si později trhala vzteky vlasy, že jsme nikam
neletěli a o co krásného jsme přišli.
Můj sen o návratu na šampiona mého srdce zakoupeného v listopadu, se letos
rozpadl jako ztrouchnivělý list na podzim. Pozrušila jsem buklá ubytování a
mile překvapena dostala i peníze zpět od Řeckých ubytovatelů.

Od prvních květnových dnů po dlouhé, leč úspěšné konverzaci se Smartwings
jsme věděli, že prognóza létání za hranice je v nedohlednu a že moožná někde
v červenci. Trpělivě jsme žili tedy dál v očekávání až do posledních srpnových
dnů, jak se vyvine situace v cestovním ruchu. Kam se vůbec bude létat. No a
vydatně jsme přemýšleli, jakou adekvátní náhradu zvolíme, kdyby to náááhodou
vyšlo.

Jsme cestovatelé – průzkumníci. Ne dovolenkáři. A také milujeme místa
s malým množstvím turistů, čím větší zapadákov, tím líp. Tím ovšem vůbec
neodsuzuji cestování jen pro odpočinek. Každému, jak to má rád. Naše
osoby touží po zážitcích vzrušujících leč v klidných oblastech, kde nebudeme
narážet na mraky selfíčkářů.

Dovedete si představit, když se soustředí všichni turisté z Čech na zhruba šesti
ostrovech?! Jo, tak to je potom mela. Navíc se létalo jen Řecko, takže všichni
hrr do Řecka. I ta nabídka ostrovů byla pro nás dočista “mimo mísu” ale
nakonec jsme si vybrat museli, pokud jsme chtěli do Řecka odletět. Byl to fofr,
objednávka = platba = balení. Kromě kufrů jsme stihli ještě sebou přibalit i
starší dceru. Los padl na Kos. Tak dlouho mnou zatracovaný ostrov.

“Noo, tak Kos, žádná hitparáda to není, nebude tam nuda?“ znejistí L. neznalá
toliko řeckých ostrovů a hlavně si tak zatraceně pamatuje to moje nedávné……“na Kos nééee”

“Kos ještě neznáme, a neboj, když k němu přidám některý ostrov naší krevní
skupiny, čeká nás skvělých patnáct dnů na řeckých ostrovech” procedila jsem,
ale ani o nějakém těšení nemohla být letos řeč. Nechtěla jsem zkazit dceři
radost, tolik se celý rok těšila někam k moři. Říkám, dokud nesedím na pokoji
v hotýlku, lépe řečeno, pokud neležím s vrstvou opalováku na těle u moře.

Po hře “vyplň si svůj dotazník a získej kód” nám byl přidělen QR kód začínající
sedmičkou pro mne i L, tedy jasné znamení toho, že na test jdeme my dvě. Pak už
jen čekání dle instrukcí SMS 24 hod., jestli budeme mastit 2 týdny na
hotelovém pokoji filky nebo ne. Dva dny nic, ticho po pěšině, žádná SMS, žádný telefonát, juppíííí.
Nadšeně jsme vyrazili vstříc dobrodružství…

Dobrodružství na třetí, aneb tři ostrovy, tři nadšenci

Takže na itinerář tří ostrovů mám jen pouhopouhých 9 dnů? Paráda. S Kosím
itinerářem jsem si hlavu nijak nelámala. Tento ostrov jsem stejně měla v plánu
až na pozdější věk, až nám dojdou síly courat po řeckých horách. Tak ho nějak
sjedem, co nenavštívíme letos, necháme na jindy. Je to takový náš “záložní
ostrov”.

Původní plán byl, že bychom na týden zajeli z Kosu na 57 km vzdálenou
Astypaleu. Ovšem plány nám zhatila řecká lodní doprava, protože prostě covid.
Jezdí se jednou týdně a vychází to celkově blbě s návratem. Takže nad
Astypalkou lomíme hůl. Náhradou je nám na pár dnů i milovaný Kalymnos, na
ten jsem ještě itinerář vyškrábala v mých řeckých šuplících Ale ještě by to
něco chtělo, nějakou třešinku na dortu.
Jak čučím tedy narychlo do mapy řeckých ostrovů, do oka mi padla kaldera uprostřed něčeho...

Ostrov, který jsem kdysi vnímala z výšky jako malý, kruhovitý a neznámý. Všimla jsem si ho poprvé z letadla, při
návratu z Rhodu v r. 2017. Řekli jsme si, že tento malý taj musíme někdy okouknout zblízka.
A nyní k tomu byla příležitost. Protože jsme ale již zařadili ostrov Kalymnos, musela jsem vymyslet a naplánovat navazující časové přesuny. Zapojila jsem tedy rychle obě mé mozkové hemisféry do aktivní
činnosti. Jedna s druhou si přikleply spolupráci, výsledek byl na světě. ☺

……a máme tu hádanku, jeden z pokladů Egejského moře, má sopku ale není to Santorini. Je to malý ostrůvek nedaleko zelenějšího Kosu, ale vůbec se mu nepodobá.
Není to ani typická prázdninová destinace, která by lákala na pláže, jak by asi
mnozí čekali, ale sopka a to není vůbec k zahození. A pozor, ne ledajaká, ale
živá. Je to jedno z nejunikátnějších míst Řecka. Některé prameny dokonce
uvádějí, že je to nejkrásnější ostrov v Egejském moři. Víte jaký?

Vznik Nisyru aneb souboj Titánů

Nisyros.......(Νισυρος) 41,6km2 a tisícovkou stálých obyvatel?Ležící v Egejském moři a
patřící mým oblíbeným Dodekanésám. S vrcholem 698 m nad hladinou
Egejského moře, jménem Profitis Ilias.

Řecký historik a filozof Apollodóros z Athén popisuje vznik Nisyru ve svém díle takto: “Poseidon,
bůh moře a bratr Diův, při válce mezi Titány, svým trojzubcem odsekl kus Kosu a mrštil jím po obru
Polyvotovi a navždy ho potopil na dno Egejského moře. Zabit ovšem nebyl. Tato část Kosu, která
zavalila Polyvota, se stala Nisyrem a říká se, když se tento zpola mrtvý obr začne třást a sténat,
sopka vybuchne. Dodnes můžeme vidět a cítit Polyvotův páchnoucí sirnatý dech, který vychází
z fumarol na dně kráteru. Celý příběh vzniku ostrova můžeme vidět v mozaikách po celém ostrově.
Krásné tajemství tohoto ojedinělého ostrova.

Objevujeme Nisyros

“Počkej, ty chceš spát na Nisyru, vždyť je to prý jenom sopka?!” Je tam vůbec
něco? Vyděšeně zdeformovaný obličej mého muže, povězme V., naznačil údiv,
ale jen na oko.

On už je zvyklý, ví, že mám tyto Řecko – dovolenkové nápady a on je se mnou
rád roky realizuje. Nisyros láká návštěvníky na jednu z nejmladších, ale stále
aktivních sopek v Řecku. Jezdí sem hlavně výletníci z Kosu. Okolo 12 hod.
zamoří část ostrovu, vyjedou na kráter, polítají chvíli po Mandraki. Dají vydělat
místním a zase odfrčí zpět do svých dovolenkových rájů.

Já se ale nechci stát účastníkem organizovaného zájezdu. A také jsem velmi
přesvědčena, že tento ostrůvek si zaslouží o nějaký ten den víc, než jen 4
hodiny s cestovkou. V. pochopil a již dál neprotestuje. Byla to trefa do černého.

Nějak se mi nedaří najít loď, co brouzdá Egejským mořem a spojuje právě Kos
s Nisyrem, Řekové omezili lodní dopravu. To je víc než jasné. Vše je letos tak
jiné, obtížnější. Mezi těmito dvěma ostrovy jezdí letos jen lodě výletní. Zadařilo
se mi spojit se s manažerkou jedné výletní lodě na Kosu. Vyplouvá
z Kardameny, pěkného jižního letoviska. Vyměnily jsme si spolu pár hezkých
emailů směřovaných k plavbě na Nisyros. Byl to bezva přístup, za 16 euro
zpáteční nám nabídla bilety stylem ..….kup teď, zaplať potom… které nám prý
odešle na email. Férové jednání velmi ráda přijímám. Už jen proto, že ostatní
výletní lodě vás soukromě na Nisyros také vezmou, ale za šeredných 40 euro,
tedy za cenu výletu, což se mi zdálo dost nekorektní. No asi se snaží vydělat na
této době. Tím jsme ušetřili tedy 80 euro a to není zanedbatelná částka,
představte si, to je třeba 53 Mythosů! ☺

Po návratu z Kalymnosu, kde jsme chtěli hlavně ukázat dceři nejkrásnější západ slunce za
ostrůvek Telendos máme ubytování na Kosu v krásném zálivu Kefálos.
A ačkoliv do Kardameny je to odtud co by kamenem dohodil, je spojení autobusem velmi mizivé. No
mizivé, spíš bych řekla, že vůbec žádné. Ano, můžeme si vzít taxík, ale to bude
hodně euráčků, chceme levnější variantu. Večer balíme bágly, jen to
nejnutnější, včetně spacáků a nějaké té hygieny. Vláčet se, se zbytečnostmi
nechci, stačí, že vleču foťák s objektivy, a to jsem i ten zmenšila ze zrcadla na
kompakt. Ani stan jsme si nebrali, zde nebude nutností, tady ještě v tomto
období neprší jako například na pevnině. Vlastně nás tu ani jiné, než krásné
počasí nečeká. Také delegátovi Daliborovi jsme nahlásili opětovný odjezd, kdyby
náhodou, už se ani nedivil. Ještě nám pomohl pár radami a zařídil zpětně auto
na Kosu.

Odjíždíme ráno busem v 7:35 směr Mastichári – Kos za 3,20 eura. Tento busík
jezdí každé ráno. Hledám v kapse nějaký ten upocený textil, který se nazývá
v dnešní době rouška a je tolik nepostradatelná v uzavřených prostorech nejen
u nás ale i v Řecku. Tedy v hromadné přepravě. Vystupujeme na letišti. Před
letištní halou si bereme taxík do Kardameny. Ani jinocha taxikáře nezajímalo,
když jsme tři, jestli máme mezi sebou příbuzenský vztah kvůli omezenýmu
počtu osob. Cesta letiště – Kardamena - 7 km za “pouhopouhých“ 15 euro! Pro
tři cena přijatelná. Hold byznys je byznys. Takže úspora nějakých 10-12 euro
tímto způsobem přepravy. Je 8:15 a jinoch nás vyhazuje na autobusové otočce
v Kardameně. Máme ale spoustu času, loď vyplouvá v 9:30.

Cestou potkáváme krásnou pekárničku, a jelikož jsme vypadli bez snídaně tak
je volba jasná, jdeme si koupit kávu a něco k zakousnutí. Pekárenské vůně se
tu míchají s vůní kávy i přes ten hadr na puse, to je fakt na draka. Nevíte, co si
koupit dřív. Ještě teplá špenátová pita nám udělala obrovskou radost. Usedáme
ke stolečku venku, pod stromy do stínu, teploměr již při brzkém ránu ukazuje
28ºC.

Již je čas, ukazuje prstem na hodinky V. “Holky, zvedejte zadky” zavelel nám
důrazně a již nasazuje batoh. Jako poslušná manželka se zvedám bez odporných řečí. Uličkou
s krámky procházíme do malého přístavu. Na rozcestí se dáváme dle písemných
pokynů pravo. A již vidíme “naši loď” jen kousek od nás, zakotvenou u mola. Kardamena je velmi malebný a
hezký přístav. Nalodění probíhá bezchybně, ukázujeme bilety na mobilu,
cvakáme 48 euráčků fešnému lodníkovi v roušce, fasujeme zpětnou kartu
podobné kreditce a s povinně nasazenou rouškou a báglem na zádech lezeme
na horní palubu. Rozhlížím se a sleduji, že i na této lodi přibývá výletníků. No,
budeme to muset nějak přežít. Všude je u vchodů vzorně instalována desinfekce
tak si tedy vzorně ruce desinfikujeme. Roušky na horní palubě se tolik neřeší,
za což jsme vděčni a samozřejmě je z našich upocených hub nenápadně aspoň
na půl sundáváme. Čeká nás asi hodinová plavba.

Hurá, odrážíme od mola na čas. Zároveň s námi vyplouvají i ostatní výletní
lodě. Cesta je standartní lodní, a protože já mám vždy nemoc z pohybu čili
kinetózu jako vyšitou, tak jsem polkla před cestou Kinedryl. Do lodi se pěkně opírají vlny, snad ten prášek zabere brzy. Nad námi krouží rackové, po očku po nich pokukuji, hledají, co by se dalo kde urvat dobrého, připomíná mi
to nějak plavbu na Thassos.

Po cestě míjíme ostrůvek Gyali kde francouzská firma těží obsidián a pemzu,
vyvřelé sopečné sklo, díky čemuž má Nisyros docela slušné příjmy i bez
turismu. Jméno je příhodné ostrůvku...sklo.

Naše bárka frčí svižně, takže přístav Nisyru vidíme již za slabých 45 minut. Na
nejvyšším bodě skalnatého útesu pozoruji klášter Panagias Spiliani jak drží
věrně stráž nad Mandraki. Je to působivý pohled, který znám z fotek a
průvodce, ale mě zaujala ještě jiná stavba v dohledu. Hned jsem věděla, že tam
musím vylézt a zjistit, co že to vlastně na tom kopci je. Přijíždíme jako první loď
do přístavu, řady autobusů již čekají na další lodě, které jsou ještě ale daleko za
námi. Přitom pomyšlení na množství lidu, se mi ježí všechny chlupy na kůži,
které nestihla vzít depilace.

V Mandraki - (Μανδρακι ), aneb malé řecké Benátky

První naše kroky z lodi vedou do městečka, vzali jsme si jen jednu láhev s
vodou, tak doplnit zásoby vody a rozhlédnout se. Nevíme sice, kterým směrem
máme jít, ale moc možností tu není. Jdeme mohutným davem kterým postupujem
z lodi.(bože, jak já tohle nesnáším)

Vidíme, že od přístavu vedou jen dvě asfaltové cesty, jedna vpravo, do vnitra
Mandraki a druhá ostře vlevo, dál na východní stranu do vesniček. Mají tu
celkem slušnou dopravu s několika málo silnicemi a několika bus – linkami.
Silnice vede po hraně celé kaldery, jen se místy napojuje asfalt na šotolinu.
Opravdu se tu nedá zabloudit (noo, konečně něco pro nás) je jedno, který
počáteční bod si zvolíte. Autobus tu jezdí do Loutry, Emporia a Nikie. Takže i ti,
co nemají průkaz na nějaké to kolo, si spojením pěší chůze a busu mohou užít
ostrova dosyta.

Ubytování je zde možné ve vesničkách na ostrově, v malých rodinných
hotýlcích, nebo penzionech. Nejvíc jich je v Mandraki. Také lze spát samozřejmě
pěkně na divoko, pod širákem (jako my) nebo ve stanu. Vhodná místa se najdou
po celém ostrově. A je to úžasný, doporučuji všem, kteří nemají problémy
s tímto druhem spaní. Má to tedy určité nevýhody v podobě zásob jídla,
studeného pití a toho, že vše musíte tahat sebou v báglech. Ale rozhodně Vám
to vynahradí romantika noci.

Přístavní městečko je srdcem ostrova. Připomíná mi italské Benátky, kde domy
sahají až k moři. Nebo moře k domkům?
Noříme se do první uličky a hned vlevo je malý supermarketík snad se vším, takové milé vetešnictví.
Kupujeme dvě láhve vody za 3 eura! Cena se nám zdá tedy trochu přemrštěná, ale pak se
dovídáme, že ostrov má problémy s pitnou vodou. Odsolováním nestíhají
zásobovat, takže u hojně dovážené vody je cena drobet vyšší.

Jinak velmi pěkné městečko s vydlážděnými uličkami lávovými kamínky.
Prolézáme bludištěm úzkých uliček, že zde i to nejmenší auto protlačíte stěží bez odřených zrcátek.
Proto je také hned na začátku odstavné parkoviště.

Typicky řecké domky, které zaujmou nezvyklými dřevěnými balkóny jak
vyřezané z překližky. Domky jsou vystavěny s použitím sopečných kamenů a
jako izolaci místní používali pemzu. Městečku vévodí již zmíněný klášter na
vysoké skále a také už vím, že pevnost Paleokastro. Je spousta času, auto
v půjčovně budeme půjčovat až později, tak se vydáváme nahoru, na hradby
pevnosti, které jsme viděli z lodě.

“Můžete se tam ale dostat i autem, když vyjedete po této silničce z Mandraki
ven, okolo fotbalového hřiště směrem na jih ostrova. Silnice se nahoře dál za pevností pak mění
v šotolinu, ale můžete jet po ní vlastně až dolů do kráteru.” oznamuje nám sedící
rodinný klan u jednoho z domků, který se s námi dal do řeči. L. nám horentně
překládá a Kostas kouká z jedné strany na druhou, jako na tenise.

“Nene, děkujeme, my jdeme zásadně pěšky” odvětím s patřičnou hrdostí, je
potřeba zredukovat trochu to tukové pneu okolo mých břišáků. Kostas mi
ukazuje palec nahoru.

Sice mi L. trochu spílá, že tím autem jsme mohli, že ona rozhodně nic
redukovat nepotřebuje. Já ale dělám, že neslyším. Ti mladí dnes nic nevydrží a
u všeho jen vrčí. Nenápadná dřevěná směrovka Paleokastro, mezi domky
v uličce, nám udává jasný směr.

Výstup nahoru začíná pozvolným stoupáním. Jde se ve stínu. Není to nic
strašného, i když teplota se už začíná šplhat ke 35°! Táhneme se po kamenné
cestě, lemované zídkou a zpočátku i olivovníky, skrz které na nás vykukují
sluneční paprsky. Popadané plody opuncií lákají mnoho vos a jsou kluzké,
takže našlapujeme mezi a skáčeme jak kozy. Kamenná cesta nás vyplivla na
silnici, vedoucí z Mandraki, odkud je již vidět za křovisky pevnost. A v povzdálí
vidíme také Heliport, tak vida, i vrtulníky tu zřejmě přistávají.

Akropole starověkého města Nisyros s kyklopskými hradbami. Zasahuje až do
mykénských dob. Nejzachovalejší pevnost v Řecku. No, ani se nedivím,
působí na mě velice monstrózně. a velmi působivě! Je stále ve velmi dobrém stavu díky
své vysoce kvalitní a mohutné konstrukci.

Představuje jedno z nejlepších opevnění starověku, z čedičového andezitu, tvrdé jako byznys.
Hlavní bránu tvoří dobře vytesané kamenné bloky s dokonalým spojením bez cementu nebo
malty. Celková délka opevnění je prý asi 2 km, protože obklopuje celý pozemní obvod skalnatého
kopce nad jižním koncem městečka Mandraki. Váha některých kamenů dosahuje až 3,5 tuny.
Zdivo, tak jak ho tu vidíme dnes, pochází ze 4 stol.př.n.l.

V. si opět akčně nenechává ujít výhled z výšin, leze na ty obrovské zčernalé
bloky. Samozřejmě já, klasický zvědavec, musím za ním. Vydrápala jsem se
tam sice úspěšně, to jooo, ale dolů to už nejde tak jako nahoru. Vyslechla jsem
poté pozorně půlhodinové školení o tom, jak nemám lozit někde, odkud pak
neumím slézt. Ale výhled je to famózní, v dáli se koupe ve slaném oparu
ostrůvek Gyali a Kos. Dole pod námi je pohled na celé Mandraki. Vydržela
bych tu čumět hodinu.

Po sejití dolů z hradeb stejnou cestou se po očku obhlížím, kde bychom
zakotvili na jedno chlazené a spláchli ten sopečný prach z úst. Vidím, jak ho u
jedné taverny hošík obouchává ze stolů hadrem. Tady sedáme. Tavernička, no
spíš kafenio o třech stolech, příjemný kout. No i hošík má evidentní potěchu
z našeho příchodu. Objednáváme si dvě Alfy a pro řidiče jen Frapíčko. Má to
chudák smůlu, někdy ho lituji, že s námi nemůže provádět ty pijácké orgie.

Zasyčely do nás jedním douškem. Poté jdeme do půjčovny Manos, kterou jsme
zahlédli při výstupu z lodě. Kdo by chtěl na Nisyru zažít dobrodrůžo a chodit
pěšky, může. Taky by se mi líbilo Nisyros projít, vzdálenosti tu nejsou tak velké.
Jen je na to potřeba delší čas pobytu, než máme my.

V půjčovně dostáváme obrazovou nabídku aut. Prstem ukazujeme na Toyotu
Yaris. Holčina nás zkásla o 40 éček a s typicky řeckým zapálením zabodává
tužku do pár míst v mapě. Vyjímečně jsem jí i vděčna, protože čas mi nedovolil
si pořádně Nisyros naplánovat. Vysvětluje kam všude zajet a kam se jít zeptat
na spaní. Hotýlek Romanza patřící Nikosovi Mourasovi a jeho ženě, je prý velmi pěkný a poměrně hodně levný. Je to
hotýlek hned na silnici za půjčovnou.

Přiznám se, že chvíli jsem s touto myšlenkou koketovala a pohrávala jak pinpongovým míčkem. Ale nakonec
neměníme, přeci jen spát pod širákem na Nisyru je pro nás výzva. Vítězí, hrdost. Ještě za
bílého dne, musíme najít nějaký dobrý flek našeho nočního spočinutí.
Neočekávám bůhvíjaký komfort, zřejmě vybereme plážové spaní.

Těsně za doporučeným hotelem je ukazatel směru na vesnice Nikia, Emporio a
na vulkán. Po východní “magistrále“ která vlastně vede okolo celého ostrova,
míříme poznat těch několik málo pláží, co na ostrově jsou, abychom našli místo
pro uložení se ke spánku. Nějaké dotazy na známé ohledně Nisyru jsem sice
vznesla, ale konkrétní poznání je konkrétní poznání.

Po důkladném prozkoumání několika pláží, vybíráme Lies. V překladu lži. Je
tedy trochu mimo civilizaci už, i asfaltka tu končí. Roste tu pár stromů, které tu
přes den vytvářejí přirozený stín a večer se hodí k přenocování. Pláž končí
skalním útesem. Těsně se silnicí vidíme tavernu, jmenuje se Oasis.
Širokodaleko nic, a najednou taverna. A take zjišťuji, že se o pláž v noci budeme
pravděpodobně dělit. Opodál je totiž postavený stan a vedle při silnici stojí auto
nacpané harampádím až po střechu. Zjevně patří k němu. Ale nikdo v
dohlednu. Ale jinak se nám to tu zamlouvá, takže je rozhodnuto.

V Pali – (Παλοι), aneb kde je koček milion

Pali je krásná rybářská vesnička v malé přírodní zátoce, asi 4 km od Mandraki.
Východním směrem, první vesnička v pořadí ze čtyř na ostrově. Je to vlastně nejstarší vesnice
na Nisyru. Také jeden ze dvou přístavů, kde v létě kotví jachty a lodě
soukromých dovolenkářů. Je tu jedna městská, písečná pláž s pozvolným
vstupem. V Pali začína vlastně pobřežní pruh několika pláží po sobě jdoucích.

Ve vesničce, procházíme nábřežím, jsou tu dva minimarkety, pekárnička a
jeden malý hotýlek se studii na přespání. Nákupní možnosti na ostrůvku jsou
omezeny na malé, těsné krámky se zbožím všeho druhu. Žádný obchoďák typu
Lidl tu rozhodně na ostrově nečekejte. Ale taverniček je tu nepočítaně a docela
nás překvapuje, že jich je dost otevřených. Převážně v Pali si totiž můžete dát
rybu.

Je pro nás velkým překvapením, že na ostrově se velmi málo podávají rybí
speciality. Díky sopečnému moři zde není moc rybí fauny. Díky tomu není
vlastně moc co lovit. Nicméně ale, malé, kousavé potvůrky jsme tu zažili.

Pokračujeme dál, za vesničkou se vyhýbáme polehávajícím mícám na silnici. Je
vidět, jak tu jezdí málo aut, potažmo turistů. Číči leží přes silnici, z povzdálí nás
sleduje jeden domorodec sedící venku. Samozřejmě stavíme a čekáme, zvedají
se silou vůle a zlověstně se na nás otáčí. Oproti tomu psy, které potkáváme
všude v Řecku, nevidíme žádné. Kousíček za Pali prosím V. aby mi zastavil.
Neobvyklá budova mě zaujala už z dálky. Architektonicky je trochu odlišná než
ostatní stavby a také řádně vybydlená už od pohledu. Začíná mne zajímat její
minulost, po které jsem trochu zapátrala u strýčka Googlu a dozvěděla se…..

…že se jedná o bývalé římské lázně Les Thermes d’Hippocrates, založené Mudr.P. Pantelidesem r.
1889 kvůli tryskajícím horkým pramenům. Během 2světové války byly ale vypleněny a zůstaly
opuštěné. V r. 1982 se Andreas P. vnuk lékaře Pantelidese zavázal budovu oživit, bohužel k tomu
zatím nedošlo. Zatím to jsou spíš budovy pro toulavé kočky. V současnosti řídí tento řecký
podnikatel dva čtyřhvězdičkové hotely na ostrově Rhodos.

V Emboriós – (Εμπορειός) aneb viděli jste Olymbos?

Nachází se 8 km na východ od Mandraki, jedna ze dvou na okraji
kaldery. Šplháme tedy do kopců na dvojku, je to sice jen 8 kilásků, ale znáte
to, jak to je v Řecku?! Tady každý kilometr je dlouhý dvojnásobně. Jedeme,
řekla bych, rychlostí šneka. Tu stavíme na focení, tu na kochání. Všude
prázdno, jen nad hlavou nám létají sokoli. Z dálky sice vidíme vesničku na
vršku kopce, ale když se přede mnou najednou vyloupne, stejně zůstávám s
dechem zatajeným. Co mi to jen připomíná…ahaa, už vím, takto se přede mnou
vynořil na Karpathu Olymbos! Domky vystavěné na vrstvě lávy a pemzy, v
kopci s výhledem na moře. No takový obydlený kopec. Na samém vrcholku jsou
staré domy v ruinách, ty jsou součástí hradu Pantoniki. Mnoho starých,
opuštěných domů přežily zemětřesení kvůli své dobré kamenné vazbě. Nooo
dobře, souhlasím, Olymbos je fakt o trochu hezčí, ale také rozhodně
profláknutější a takový naaranžovaný. Emborió se mi líbí víc takovou tou tichou atmosférou. Ospalá vesnička je, řekla bych, takovým protijedem na dnešní hektický způsob života.

Vesnička byla vyhlášena řeckou vládou za místo významné architektonické
hodnoty. U vchodu do vesnice se silnice rozdvojuje, vpravo je odbočka ke
zřícenému hradu, kde je krásný starý svatostánek, jako vystřižen ze starých
dob. My se dáváme vlevo, ještě o kousíček dál. Auto necháváme v zatáčce pod
vesnicí, na plácku u takové staré ruiny, kdysi připomínající auto. Zub času ho
tedy hlodal zjevně dost dlouho. Mírným kopečkem se vydáváme do Embória.
Prolézáme ty krásné uličky, mají zajímavé oblouky spojující domy. Prý
se stavěly jako ochrana proti zemětřesením aby měly větší stabilitu. Nahlížím
do starého domku, mezi spuchřelými trámy zaujala zajímavá malba na zdi.
Koukám, zda mě nikdo nevidí a lezu dovnitř, fotím malbu a už spěchám ven aby mi nikdo nevynadal.

Lavička opodál nás zlákala k sednutí uprostřed barevných kulis. Líbí se nám, je to tu jako v zahradách ticha. Jen ty popelníky na madlech lavičky nás doslova dostaly, takhle jí zkazit fasádu. Po
chvíli rozjímání pokračujeme až k taverně To Balkoni.

Je odtud jedinečný výhled na tu největší show Nisyru.

Představte si, jak sedíte nad kalderou, popíjíte za zvuku cikády váš obíbený nápoj a hledíte do údolí
Lakki s kráterem. Skvělá myšlenka, podporovaná všemi třemi nadšenci.

Spokojeným výrazem si dáváme navzájem najevo, že tady by to šlo. Sedí tu jen
jedna řecká dvojice, která nás zdraví obligádním “Gia sas”. Objednáváme frapíčko
a plněné cuketové květy se sýrem mezithra, nisyrovskou specialitkou. My s
L. si objednáváme ještě i Ouzo, ať to máme stylové. Usrkáváme své nápoje a
kocháme se úžasnými výhledy. Dnes poprvé V. zamrzelo, že si doma zapomněl
svůj dalekohled, který občas do Řecka vozí.

Další zajímavostí Embória je při vstupu do vesničky, malá jeskyně s ,,přírodní
saunou,” Panagia Listiriotissa" která vznikla sopečnou činností. Ale ve 30° se nám jaksi nechce, komu by taky že?
Když jsme se dost pokochali, vše snědli a vypili, loučíme se. Cestou k autu se
zastavuji v “mém kostelíku” a zapaluji s pokorou svíci za ty co prošli údolím
stínů až do Hádovy říše, co byli blízcí mému srdci a kteří milovali Řecko, tak
jako já.

Sjíždíme dolů, pod kopcem za první zatáčkou se asfaltka dělí dolů zpět do
Mandraki a do prava na vulkán a Nikii. Tu si necháváme až na ráno, abychom
si vychutnali tu atmosféru krásné vísky a kráteru bez lidí. Letos je celkem
prima, že nejezdíme po žádných šotolinách a máme nervy v klidu. Žádná
utržená vana, propíchlá guma.

V Mandraki si rozhodně nenecháme ujít podvečerní městečko a dobu kdy se
rudé slunce bude nořit do moře. Možná to není Santorínský západ, ale
určitě je to též krásný zážitek. Ze stínů na nás vykukuje zpoza tmavozelených
oliv a stromů klášter na kopci. Po průzkumu městečka, nám árie vyzpěvující
žaludek dává jasně najevo, že už je čas. Čas na dobrou řeckou krmi. Vybíráme
si, kam bychom usedli do taverny. Minuli jsme asi tři, ale nějak to pořád není
ono .
Dorazili jsme na malé náměstíčko Ilikiomeni s obrovskými fíkusy, které krásně
navozují chladivý stín Místečko se nám zalíbilo. To je ono! Pod jeden
usedáme, do taverny Vegos.

Obsluha s rouškou je v tu ránu u nás. Vůbec sem nepostřehla že přichází. Asi
má hlavě čepici neviditelnosti, pomyslím si. Přes tu roušku ani nepoznáte, s
kým že to mate vlastně čest. Mladý či starý, kdo ví. Při bližším ohlodání
zjišťujeme, že se jedná o mladíka, o velmi rozverného a typického jižana, který
hodlá flirtovat s L. Obratně nandává u toho klasický papírový ubrus s nápisem
Welcom to Nisyros a zasouvá kovové spony. Podává nám jídelák a již při
pohledu do něj mě ovládá ten známý pocit blaženosti.

Vybíráme typická řecká jídla. Saganaki, Mousaka a pro mne Fasoladu. Tu
miluju. Dělám ji často i doma. Fasolada se povede když ji vaříte s láskou a
dobrou náladou, to jsou v Řecku asi stále zamilovaní. Samozřejmě nechybí ani
nejobjednávanější salát v Řecku. A ačkoliv se snažím stravovat téměř
bezsacharidově, tady se to prostě nedá. Nacpali jsme se k prasknutí a koukáme
nevěřícně na tu horu prázdného nádobí. No, pulec by se nemusel stydět za
velikost vypoulených očí.

Dotknouti se hvězd, aneb čarovné nebe

Je už září, tak je jasné že slunce sestupuje za obzor mnohem dříve. V. tedy
navrhuje ukončit tuto velebnou akci o něco dříve, podívat se ještě na západ
slunka a jet se “ubytovat” než padne úplná tma. Do Mandraki se začíná tiše vkrádat šerý stín. Naše plážová základna je vlastně v pustině a neznáme to tu, takže s ním plně souhlasíme. Západ slunce
je krásný červené slunce osvicuje spolu s obrysy kaldery i něžné Mandraki.

Když dorážíme k místu spánku, ještě se svítí v Oasis a sedí tam hosté, zřejmě
místní. Jsou docela hluční. Vedle stan je ale stále opuštěný.
S čelovkou přidělanou na větvičce si chystáme to “romantické spaní pod
širákem”. Pod úrovní silnice, vlastně přímo pod tavernou rozkládáme spacáky
těsně u sebe. Pod ochranou tamaryšku. Tmavý sopečný písek nás bude pěkně
hřát.

S vervou sobě vlastní ženu pryč všechny pavouky, mravence a jinou řeckou
havěť, spánek mám raději bez zvířátek, to i těch řeckých.

Pláž je písečno – oblázková, takže ještě vyházet obligátní kameny. Velký
slunečník, který jsme objevili v autě z půjčovny se též hodí. V. dlabe díru do
písku a zaráží ho pod velký kámen.

“Aspoň na nás nebude padat ze stromu šubrunk ” povzdechl si V., přičemž si
dělá ze mě srandu ať si vezmu na noc roušku. Auto máme hezky zaparkované u
taverny nad pláží. Do něj si zamykáme doklady a cenné věci. Klíče od auta a
mobily si dáváme k nohám do spacáků. Jeden nikdy neví.

Těsně se soumrakem registrujeme u stanu postavu. Ještě od světel taverny
vidíme, jak okolo stanu přechází jakýsi bizarní muž, s pochybným vzhledem a
okolo něj pobíhá pes. Rasu na tu dálku v šeru nepoznáváme, ale je to něco
většího. Za chvíli už slyšíme jen hlasité “Kalinýchta” a taverna poteměla. Pak už
jen zvuk prskoletu dává znamení, že obsluha odjíždí.

Je 21:30, sedíme ještě na spacácích a popíjíme pivko, které jsme si koupili v
obchůdku při odchodu z Mandraki. Sice není ze sedmýho schodu, což my Češi
máme rádi že, ale ještě se teplota nepodobá té okolní, tak se to dá pít. V okolí je
neskutečné ticho, téměř bezvětří, šumí jen moře a šplíchají vlnky do břehů. V
noci je moře krásně slyšet a cítit rybími vůněmi. Do ticha zní jen naše hlasy a
smích, jak probíráme denní zážitky. Ještě zapínám data a posílám známým
přes WhatsApp nějaké fotky. Asi po 1.5 hod. zavíráme náš mini “bar” a
chystáme se spát.

Na nebi září hvězdy jako lucerničky, jen si na ně chce člověk sáhnout. Je to jiné než z oken
ložnice, krásná podívaná. Mezi nimi se potuluje vesmírná stanice, která je krásně vidět na temné obloze. Nikdo z nás ale nemůže usnout. Za prvé je nehorázné vedro, i v noci teploměr ukazuje 26ºC, takže moje konstatování, že nás bude
hřát písek asi nebylo zrovna ideální. Za druhé je tma jako v ranci až to vypadá strašidelně. Taková ta pravá jeskyní tma. Ale co, když jsme se nebáli spát bez stanu v Epiru, kde jsme mohli očekávat při nejhorším medvědí návštěvu, nebudeme ani tady.

Potemnělé vody Egejského moře odráží měsíc jako zrcadlo. Skvělé,
člověku se vlastně ani spát nechce. Možná to absolutní ticho mne trochu znepokojuje. U taverny najednou štěká pes, ale slyšíme, jak rachtá u toho řetězem. Je tedy přikurtovaný. Chce se mi vylézt ze spacáku
kvůli vedru, ale to se bojím, spát jen tak bez chránění čímkoliv.

Nakonec přece jen usínáme, zmoženi tou noční podívanou. Ráno mě budí
obrovská bolest v zádech. Kámen velikosti vejce mi protlačil do ledvin důlek,
kruci jak to, že jsem si ho nevšimla při mé šutérní likvidaci před spaním? Je
fakt, že bez toho trocha utrpení by to ani nebylo ono. A vypnutý mozek pivními orgiemi nedovolil abych kámen cítila. Stálé, urputné chrápání vedle mne, ve spacákové hroudě mě ujišťuje že V. stále ještě spí.

V dáli se začínají rýsovat obrysy hor, u “Turka” začíná rudnout obzor. Začíná
další krásný řecký den. Hlavou mi letí myšlenka, jít se vykoupat. Plavky si
neberu. Snažím se vyplazit ven ze spacáku potichu abych ty účastníky zájezdu
vedle mne nevzbudila. Rastafarián ve stanu se svým trhačem snad také spí, a
jestli ne, má smůlu, jen doufám, že mu mé proporce neudělají díru do zdraví.

Voda je tichá a téměř bez vln. Z kraje mělčiny jsou hladké černé kameny, které
docela kloužou, tak se rychle nořím do mělké a teplé průzračné vody. Je to
báseň, stoupá mi serotonin. Koupání zde je opravdovou lahůdkou. Jen tak se povaluji na hladině, tuleň by mi záviděl a pozoruji, jak slunce začíná vystrkovat růžky.

Mým zádům ranní skvělá koupel udělala ale náááramně dobře, byla jsem jak
znovu zrozena. Mé radostné ranní cákání budí ostatní stoupence plážového
spaní a tak pomalu odlepují oční víčka od písku a zírají…..
“jaká je voda mami”? volá na mě L. a už vychumlaná ze spacáku zkoumáledabyle vzhled v zrcátku mezi koleny významně podotkne…. “ničeho se nelekejme, koupelnu nehledejme, bude mořská hygiena” ….

“hmm…to jsem zvědavá, jak si v téhle koupelně vyčistíš zuby?” škodolibě jsem
podotkla na oplátku.
Přežili jsme tedy noc v divočině bez újmy na našem zdraví. Jako za mlada.
Bohužel nemáme sebou nutný lihový vařič, abychom si aspoň kávu uvařili a
absence čehokoliv k jídlu nás nutí udělat rychlé rozhodnutí. I když k
rychlejšímu rozhodnutí nás nutí spíš perilstatika střev. S ranními paprsky se
loučíme s horkou pláží a vyrážíme.
Je 7:30 řeckého času.

V Nikii – (Νικία) aneb “řekni řeřicha”

Když stoupáme těmi úzkými serpentinami, divím se jak tudy může jet autobus
s lidmi. Prostě řečtí řidiči jsou machři. Ale viděla jsem mnohem horší
serpentíny, kupříkladu na Krétě nebo na Samosu. Naštěstí nepotkáváme žádné
auto, provoz je tu takřka nulový a krajina liduprázdná. Zatím. Autobusy s
výletníky do kráteru také ještě neproudí. Lodě připlouvají až okolo 10:30.

Po chvíli se vynořuje před námi obraz vesničky Nikie. Malé odpočívadlo, jak
bych ho asi nazvala já, zřejmě má funkci parkoviště. Takže parkujeme. Zaujal
nás zvláštní povoz nedaleko, něco mezi autem a motorkou, jako hadraplán jen je
z plechů. Je zde i vulkanologické museum. Pozor, jediné v Řecku, kde se
dozvíte něco právě o formování sopky a ostrova.
Tichá, ospalá vesnička je tím
pravým kouzlem pro nás, tady už víme, že letos jsme vybrali dobře.

Vesnička, s bílými domky a červenými střechami postavena na římse kaldery
s definicí nejkrásnější vesnice na ostrově. A přátelé, je to pravda. Z jedné strany
výhledy na Egejské moře a z druhé na kráter. Myslím ale, že v typické letní
bezpandemické sezóně je i tady určitě dost hustý provoz. Večer tu musí být
krásný západ slunce.

Dnes ale nikde ani živáčka, uličky jsou liduprázdné a tiché. Však je taky brzo
ráno. Jen na zídce líně zívá mourovatá micinka. Takhle jsem si to
představovala. Ohh to známé..... siga, siga.... je tady velice patrné na první pohled. Jak já tohle
miluju! Po probdělé noci jsme hladoví jak vlci a trápí nás myšlenky na kávu a
ostatní pozemské radosti. Na kávu elinikó nebo frappé…to je úplně jedno, jen
musí být přítomen procentuálně vysoko kofein. Jsem kafomanka.

Pomalu se ploužíme krásnou Nikijskou uličkou, lokty dřeme o zdi sněhobílých
domků. Ty fascinující úzké průhledy uliček miluji. Vtom na nás vykukuje
malé kruhové náměstíčko Porta(brána) kterému vévodí dokonce dvě, poslyšte, dvě kafenia!
Při rozměrech tak našeho obýváku, je to hodně. Vydlážděné je krásnou
mozaikou z malých, černých, sopečných oblázků. Mozaiky totiž na Nisyru opisují
celou starověkou minulost ve svých obrazech.

Jeho dominantou je překrásný kostel s kamennou zvonicí. Aghios Ioannis
Theologos dozvěděli jsme se, že prý jeden z nejkrásnějších kostelů v Řecku.
Vpravo u kafenia Nikola sedí chlapík, před sebou elinikó, v ruce žmoulá
cigaretu a očima sjíždí řádky novin.

“Kaliméra sas” pokouším se ho vyrušit v rozjímání trochou řecké konverzace.
Protože ale bude rychlejší než moje řečtina, použít můj živý šikovný translategoogle,
otáčím se na L. Ptá se, zda bychom si mohli sednout a dát si nějakou
snidani…když tu na ceduli čteme…brekfeast….a kývne hlavou směrem k
ceduli. Faktem je, že je osm hodin ráno, pro Řeky to není ten zrovna správný čas na
vstávání ať již z postele nebo jen ze židle.

Chlapík, již mu říkejme Panagiotis, zvedá oči od novin a krásně s úsměvem
odpovídá, že nám udělá určitě kávu, ale na kuchaře že si musíme chvíli počkat.
No samozřejmě jsme rádi a usedáme. My přece máme času dost, my jsme v Řecku.

Po chvili nám Panagiotis již s rouškou přes úsměv přináší kávu a dává se do
řeči. Zpočátku nás překvapí tím, že na nás mluví francouzsky.

“Jéé, on si myslí že jsme francouzi” dcera mu hned vysvětluje, že jsme Češi.
“Aaaa, Tsechia” Panagiotis nám radostně oznamuje že mluví dokonce třemi
jazyky, ale češtinu že bohužel neovládá.

“Nevadí” říká dcera “já Tě naučím něco česky” a záludně se chichotá. Panagiotis
taky se smíchem přikyvuje.

No, nevěřím vlastním uším, L. se ho snaží naučit slovo řeřicha. Takže vězte, že
naše “řeřicha” má mnoho řeckých podob a Panagiotise to zjevně baví.

Dozvídáme se krom jiného, že Nikia je dost opomíjená, protože je prý daleko od moře a
turisté mají většinou v plánu jen Mandraki a vulkán (jak krásné co).

Mezi tím já vylézám po schodech až ke zvonici. Je tu krásný výhled na celé
náměstíčko. Vidím přicházet nějakou ženu a Pangiotis volá, že už nám přichází
snídaně, no zase nás rozesmál. Dáváme si výbornou chees ham omeletu s
opečeným chlebem. Láska prochází žaludkem, je to pravda odvěká. Určitě se
to pořekadlo vztahuje i na lásku k zemi že? A proto to naše Řecko tak milujeme.
Panagiotis nám ještě vypráví, že tu měli před pár lety obrovskou show, 630 min. hrálo 15 hudebníků na dně kráteru
za měsíčního svitu. Z Nikie přihlíželo na 2000 diváků. Zážitek na celý život. Tohle bych chtěla vidět, škoda.

Loučíme se skvělým vypravěčem Panagiotisem. Děkujeme za krásné ráno plné úsměvů a hlavně za naprosto úžasné
vyprávění o Nisyru. Vůbec se nám ani po hodině nechtělo. On se pohotově na oplátku s námi loučí skoro dokonalou
“řeřichou”.

Pokračujeme v courání po vesničce a obdivujeme ty barevné uličky.
Na konci jedné, docela nenápadné si všímám cedulky “View vulkano” takže tam
míříme. Opravdu pohled je vskutku krásný Kráter odtud vypadá jako díra po
ohništi. Zde je vidět ta obrovská velikost kaldery. Vlevo po úbočí se táhne
šotolina vedoucí právě do Mandraki západní stranou.

Pláže Nisyru, aneb pohodová oddychovka

Abych učinila za dost i zdejším milovníkům pláží, ano, pár jsme jich navštívili.
No, ono na těch plážích zde, není zrovna nic, co by stálo za obsáhlé psaní nebo
snad dokonce i focení. Veškeré pláže, vzhledem k sopečnému původu ostrova
jsou s oblázky a černým nebo načervenalým pískem. Nijaké úchvatné. Na
pohled nudné. Vlastně je tu velká podoba s plážemi na Santorini. Na ty
nejnavštěvovanější narazíte, když se vydáte na sever a severovýchod od
Mandraki. Většina z nich letos zejí prázdnotou, což je ovšem parádní. Krom
jedné, Pachia Ammos, která je vlastně takovým volným campem a zaznamenali
jsme tam několik osob a dva stany. Scházejí se tu hlavně nudisté a takoví ti na
způsob hippies. Je to tu takové “ lážo, plážo”. Z těch, co jsme navštívili, žádná
není organizovaná, zaplaťpánbůh za to. Jak jinde hledáme těžko soukromí na
plážích, zde jsme hledali, jestli tu vůbec jsou lidé. Nebyli. Popisuji jen pláže, na
kterých jsme byli, jsou tu ještě nějaké další, ale ty jsme z časových důvodů
nestihli navštívit. Dál po obvodu Nisyru jsou pak již jen skaliska strmě padající
do příbojů Egeje.

Avšak samotné koupání ve vodách okolo Nisyru, musím vysoko, velmi vysoko
vyzdvihnout! Věřte mi, je naprosto skvostné a luxusní! Voda je průzračná a
místy má i 28°C. Jistě, je to ovlivněno termálními sirnatými prameny
vyvěrajícími okolo ostrova. Je jasné, že právě tyto sirné prameny zde ohřívají
mořskou vodu. Však se koupeme u břehů sopky. Je to takové super welnes se
zvláštní podmanivou energii. Jinak si tu užijí dle libosti i šnorchlaři, kamenité
podloží skrývá ledacos.

Pláž v Mandraki – malinká místní písečná, ale jsou na ní hory vyplavených
chaluh, nedá se tam absolutně koupat. Trochu nás to mrzí, musíme být místo
na pláži na lavičce. Asi se letos s tím úklidem moc nenamáhají. Koupeme se
tedy opodál z mola, voda je absolutně teplá. Slézá se sice po třech kamenných
schodech se železným zábradlím na obrovské kameny zabarvené do zrzava, ale
pak je již velmi příjemný píseček. Trochu mi to tu připomíná ikarijské koupání
v Thermě.

Pláž Chochlaki – pláž schovaná na západní straně Mandraki, pod terasovitými
políčky s nápadnými černými oblázky, na kterou se dostanete, pokud budete
pokračovat dál za klášter Panagias Spiliani po bílošedé vydlážděné cestě. Pláž
s černými lávovými kameny a dost velkými vlnami. Koupání tu bylo dnes jen
pro statné odvážlivce.

Pláž Katsouny – je dlouhá pláž východním směrem, s tmavým pískem a
oblázky. Dost blízko silnici, bez žádné krajnice. Nelíbí se nám ten přechod pláže
rovnou v silnici.

Pláž Lies – pláž s šedým hrubým pískem. Naše noční základna v těsné blízkosti
pláže Katsouny a přecházející za skálním výběžkem v pláž nudistickou.

Pláž Pachia Ammos – v překladu “hustý písek”, písečná pláž s načervenalým
jemným písečkem. Je prý nejkrásnější pláží na Nisyru. Asi ano. Horkým pískem
se brodíme blíž ke středu pláže, že rozložíme ručníky, a ejhle, podívám se
vpravo, říkám si, no co, tak se opaluje nahoře bez. Ale podívám se dál, tam už
je nahoře i dole bez….hmmm, to už zpozorním. Otáčím hlavou na druhou
stranu a je nám to jasný, balíme. Pááni, trefili jsme nuda pláž. Já strašně ráda
plavu bez plavek, fakt, ale nudistické pláže nenavštěvujeme. Příjde mi to takové
nějaké bohapusté očumování. Také jsou tu dva stany, je tu povolený camping.
Asi vypadáme jako pošuci, ale couváme a jdeme zpět na pláž Lies.

To nejlepší na konec, aneb žhavé podrážky

Sopka – nic kýčovitého, ale krásná obrovská kaldera hrající všemi barvami na
paletě. Od hnědé, přes šedou, bílou až po krásně oranžovou. Může se chlubit
pěti hlavními krátery, z nichž největší je právě kráter s průměrem 300 m a
krásným klukovským jménem Stefanos. Tedy ve srovnání se čtyř kilometrovou
kalderou je fakt drobeček. A právě do něj můžeme vstoupit. Je to životní
příležitost, zřídka kde jsou krátery takto přístupné.

Když jsme sešplhali silničkou z Nikie dolů do údolí Lakki, co chvíli vyhýbající se
kravám a také mladému býčkovi, zjevuje se kráter. Chvíli na něj civíme ze
silnice. Musíme na chvíli zastavit, abychom absorbovali tu krásu, když se dostavilo to očekávané vzrušení. Už procházka okolo starého kráteru je úžasný zážitek.

Všude je měsíční, ale horká krajina s průduchy, občas na vás bafající páru.
Všude je přítomen smrad ze síry. Zde by i tolik zatracovaná rouška našla
uplatnění.

Je to fakt zvláštní pocit vidět spící sopku tak zblízka. Místo má neuvěřitelnou
atmosféru, cítíme, jak se pod našimi nohami vaří země.

Ještě tu není ani noha, a takto jsem ho chtěla vidět. Bez davů. Ten klídek je až
neuvěřitelný. Na vlastní nebezpečí……jak praví zdejší cedule všude rozmístěné,
sestupujeme dolů.

Je třeba vzít do úvahy, že nebezpečí erupcí je stále aktivní a kráter samotný je
největším rizikem, které se hodně na Nisyru prý podceňuje. Rozhodně bych
doporučila dobrou obuv, aspoň s kvalitní podrážkou.

V.šel sice také v sandálech, ale poznal tak, co znamená “ mít horkou půdu pod
nohami”. L. je trochu nejistá, nemá ráda tyhle dramatické věci. My s V.
postupně procházíme po měkké, zažloutlé a horké rozpukané zemi. Jakmile
dorazím k nějakému tomu vypouštěcímu ventilu s párou, nadšeně volám na L.,
ta už mě ale nevnímá, protože šlape vzhůru zpět. Chudák, nevydržela.

Bezpochyby je zde nutné se dívat, kam se šlape a k fumarolám se zase moc
nepřibližovat. Jsou sice od Řeků zašpagátované, ale hodně místy pobourané a
nefunkční, takže už není mnohdy vidět, kam můžete šlápnout. V 1,5km široké
a 3,5 km dlouhé kaldeře se nacházejí ještě další krátery.Nisiřané jsou taky na ně patřičně hrdí, proto si je také pokřtili.
Alexandros a Polyvotis, ale Stefanos, kluk jeden, je největší a nejhezčí.

Přímo přes kráter Stefanos vedou i hiking stezky, jsou to asi ty nejneobvyklejší
trasy, jaké jsem v Řecku viděla. Škoda, že nám nevyšel čas, dojít do skryté
osady vysoko v horách, Nífios s krásnými kamennými domky a pozůstatky
mínojské kultury. Ale což, aspoň máme plány do budoucna.

Zdola krásně vidíme vesničky Nikii a Emporios jak tančí na hraně kaldery.
Úchvatná podívaná. Na protější straně Nikie zase vidíme v dáli pozůstatky
větrného mlýnu

Když jsme se dost pokochali funěním Polyvota, vystupujeme zpět nahoru po bílé
šotolině. Ještě hodiny po tom jsem cítila v puse tu prašnou příchuť.

Přijíždí nějaký chlapík tak ve středních letech. Asi obsluha zdejších pokladen a
občerstvení. Zastavujeme se slušně u něj a vytahuju z kapsy peněženku, že
zaplatím. Zakroutí hlavou, mávne rukou, že je to ok a hodí na nás lišácký
úsměv a ptá se, jestli se nám tu líbilo. My jsme hlavně rádi, že jsme stihli
prohlídku krásně v klidu.

Jen jedna zajímavost – dokonce lovci geocachingu si zde přijdou na své, odlov cache GC27P5D
Nisyros – Monopati, je zaručeně potěší, pokud ji najdou. Známo je, že majitel této“kešky“ je Čech.
My je sice nelovíme, protože se nevyznám v souřadnicích, škoda, ale asi by mne to bavilo.

Blíží se doba vrácení našeho vozítka a tak se klikatou asfaltkou vracíme zpět
dolů, k hladině moře. Ještě jedeme dotankovat projetý benzín k jediné benzínce
na ostrově, a než nám popluje loď, zajdeme na obídek. Tavernu v přístavu
přímo u moře jsme si vyhlédli již minulý večer. Vlny tu romanticky bijí do
skalisek a stříkají až ke stolům. Jako by je chtěly omýt. Takové krásné malé
tsunami.

V Manosu říkám majiteli, aby si auto prohlédl, že ho vracíme nepoškozené.
Objal mne kolem ramen (ano, družení je nepřešlo ani letos) mává rukou s tím,
že nemusí, že jsme měli přeci plné pojištění! Moc milé, těší nás to, všude
v Řecku se toto nestane (na Kosu šel prohlížet auto a div ho nehodil na rampu).

Loď nám odjíždí až v15:30 takže máme spoustu času ještě, takže dáváme tvrdý
relax na tvrdé lavičce u mola a s posledním “nisyroským koupáním” si užíváme
trochu i “Fisch Spa”, rybičky se ve vodě dohadují o naši kůži, potvory štípou jako divé.

Procházíme si poté ještě obchůdky, do jednoho vejdu a odcházím
s pemzou. Samozřejmě jsem neodolala a jednu černou si koupila.

Odjíždíme zpět na Kos, jsme tak neskutečně unaveni, naše denní příděly
energie jsou na nule. Ale s příjemným pocitem. Musím přiznat, že fakt asi trošku
stárnem. Tento večer po připlutí na Kos, jsme prospali 12 hodin, tak jsme byli
zmoženi. Ani večeře nás nezlákala, usnuli jsme hladoví. Dcera se nás snažila
vzbudit večer na dýchánek v taverně, leč marná byla její snaha…rodičové vytuhli.

Závěrem..

Nisyros, malý ostrůvek s obrovským srdcem! Nenabízí sice krásné pláže, i když
by se někomu jistě krásné zdát mohly. Ano, to je velmi subjektivní pocit. Nabízí
přírodní a divokou krásu ostrova, které jsme my využili beze zbytku. Nabízí
skvělá místa jen tak k relaxu. Centru ostrova dominuje obrovská zajímavost,
kterou jinde nespatříte – vulkán, na jehož dno můžete sestoupit a chvíli
pozorovat jeho živoucí horké srdce.

Celý obvod kaldery je jakoby protkán pavučinou v podobě terasovitých políček
a krajina se zde tváří zdánlivě vyprahle, ale díky sopce je tu výborné klima. Daří
se tu rostlinám, stromům, daří se tu lidem. Lidem statečným, srdečným a okouzlujícím vypravěčům, díky nim jsme poznali tento klenot po všech stránkách.

Jedno má ale rozhodně společné se všemi řeckými ostrovy, navštívit jde lehce,
ale velice těžce se opouští!
Nyní přemýšlím o tom, co mi vlastně Nisyros dal, čím mne obohatil? Vlastně vším,
krásou, působivostí, drsností, jedinečností, a hlavně tajemnou minulostí. Již při
prvních krocích po ostrově, jsem tušila jakési “De ja vu,” ano, tak tady jsem
doma, tady už jsem někdy byla. Jen mě štve, že jsme nezůstali déle.
Je zde spoustu dalších míst a zajímavostí, které jsme my nestihli. Milovníkům
turistiky se tu nabízí i moc pěkné turistické stezky, které sem lákají turisty z celého světa. Na které nám
již nezbyl čas, ale byly nám doporučeny milými místními. Tak někdy jindy. Pro zajímavost
vkládám vypůjčenou internetovou mapu turistických tras na Nisyru.

Je zajímavý již po celá tisíciletí, dodnes tu různí badatelé zkoumají, kde jsou
ukryta starodávná místa pod sopečným popelem. Pobývají na pláži i tři měsíce
a zkoumají ostrov z geologického i vulkanologického hlediska.

My přejeme tomuto ostrůvku, ať v jeho útrobách velký Titán navždy tiše spí a
nikdy se neprobudí.
Jsme opravdu šťastni a vděčni že jsme mohli navštívit nejen tento přírodní
klenot, ale že jsme letos vůbec mohli do Řecka. Za což děkujeme Diovi.

A já nejen jemu, ale i své rodince, která se nebála a absolvovala toto vše se
mnou v době nepříznivé, covidové, s bláznem bláznivým.