Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 8
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Jižní Korfu? Klid!

Melissa Travel
Autor:
bude zveřejněn po ukončení soutěže
Zařazeno:
Korfu
Napsáno:
31.10.20 23:55
Fotografií:
60
Přečteno:
629
Soutěž:
2020
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 03:50
15 °C
Polojasno
JV, 4.6 m/s
"Smůlu jsem si vybrala loni, tak letos by to navzdory všem okolnostem mohlo klapnout," - říkala jsem si, když jsem prohlížela lákavé ceny letenek. V řeckém moři jsem se bez starostí koupala naposledy před dvěma lety. Loni jsem menší trauma z cestování do zahraničí překonala krátkým výletem s přáteli do Říma, a poslední den jsme strávili na přelidněné pláži Ostia beach. Tehdy, po kolena v zakalené, teplé a špinavé vodě, jsem si říkala, kdypak se napříště vypravím do milovaného Řecka, a zadívala se mlžným oparem k horizontu - tam, kde jsem vytušila zelený ostrov Korfu... Přesně o rok později sedím u počítače, letenky do Kerkyry koupené, a užívám si příjemný proces vybírání ubytování. Individuálně jsem do Řecka ještě necestovala, takže virtuálně cestuji na mapě, kde jsou označené různé možnosti, a užívám si té svobody vybrat jakoukoli lokalitu na ostrově.

No jo, ale odletíme vůbec? Nevyhlásí těstě před odletem krizový stav? Jsou vlastně Češi v Řecku vítáni? Internetové zprávy ani televizi pro jistotu nesleduji, zato reporty z recko.name ano. Dle hlášení odvážných cestovatelů (v polovině července) to vypadá, že realita je o dost přívětivější, než obludná varování médií. Po zkušenosti z minulého roku navíc už vím, že kdekoli se může stát naprosto cokoli, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné a že k luxusu, kterým bezpochyby turismus je, je potřeba přistupovat s hlubokým respektem. Do poslední chvíle počítám s každou variantou, a když do kufru balím plavky a léky na posílení imunity, nemám vůbec žádná očekávání. Koneckonců, řecké nemocnice už znám, takže mě nemůže už nic moc překvapit...

Spolucestovatelem mi je Luděk, který Řecko miluje stejně tak jako já, ale tak trochu..."svým" způsobem. Ze všeho nejradši má svatý klid na pláži, smažené sardinky a taky řecké kocoury (a vůbec všechny kočky a kocoury...), se kterými má mnoho společného. Například denně naspí určitě 16 hodin, dává pozor na každý krok navíc a je dost vybíravý v jídle. Na druhou stranu je to docela schopný krizový manažer. Dohledal veškeré informace o QR kódu a dokonce důkladně přečetl práva a podmínky, pokud by nás dali do karantény a nemohli bychom odletět (ale to vám tu nepopíšu - nějak jsem si tím nechtěla zatěžovat už tak těžkou hlavu).

Pro nováčky individuálního cestování přidávám pár praktických tipů, které je potřeba po zakoupení letenek udělat. Jedna z nich je elektronické odbavení neboli check-in. Byla jsem zvyklá, že jsme se odbavovali až na letišti, kde jsme dostali palubenky, tudíž nebylo třeba před odletem nic řešit - to zajišťovala cestovka. Nyní bylo třeba přihlásit se pár dní před odletem na portál letecké společnosti a kliknout na "elektronické odbavení" (měl by přijít odkaz do e-mailu), a vyplnit potřebné údaje. Následně přijde na e-mail letenka-palubenka, kterou se prokazujete s průkazem totožnosti při všech kontrolách.

Další "novinkou" je věhlasný QR kód. Z něj mám docela obavy, asi abychom si nevylosovali černého Petra, ty se ale (díkybohu!) nenaplní. Moje oblíbená spisovatelka Pavla Smetanová na youtube publikovala praktický a stručný "tutorial", jak na něj, a není na tom vlastně nic složitého. To bych ovšem nebyla já, abych navzdory veškeré snaze něco nezmatlala, protože mi automatický překladač blbě přeložil jednu z otázek "dotazníku" - ještě, že je to na koho svést. Ach, ta pohodlnost. Jméno a datumy jsem ale uvedla správně, tak děj se vůle boží... QR kód by se měl vyplnit nejpozději 2 dny před odletem, já vyplňuji v pondělí (letíme ve čtvrtek). Do mailu dorazí až v datum odletu (kolem půlnoci, jak mystické...), asi aby nechali nás, chudáky, odvážné cestovatele, do poslední hodinky trnout, jestli se vyplňování zadařilo. Pípne mi v mobilu, zrovna když do kufru cpu zapomenuté žabky a chystám se ulehnout do postele. Super, tohle klaplo, a teď ještě aby klaplo všechno ostatní...

Pro někoho bude možná tento cestopis moc "popisný" běžných banalit života, které s praktickým užitím cestopisu moc nesouvisí. Především mě ale psaní prostě baví, miluju ten pocit, kdy se skrz řádky přenáším k prožitému, u tím jej znovu oživuji - sama pro sebe, a možná i pro čtenáře, kterého zvu na tuto malou, většinou poklidnou (ale chvílemi i dobrodružnou) cestu s sebou. Možná se inspirují právě ti, kteří se vypraví na totéž místo; baví mě psát s pocitem, že možná se někdo zavítá do stejné taverny, jako tentokrát já, byť třeba o mnoho let později, nebo půjde po stejné pěšince, kterou jsem úplnou náhodou objevila kdesi v kopcích. Zvu vás všechny, a zejména ty z vás, kteří se rozhodli pro tuto sezónu cestování oželet, abyste se alespoň v myšlenkách přenesli na krásně zelený ostrov, a mezi řádky nasáli něco z jeho šťavnaté atmosféry plné cypřišů, pinií, výrazné chuti černých oliv a domácí vína, osvěžujících hlubin modrého moře a horkého větru v zádech...


30.7. ČTVRTEK – Napětí do poslední chvíle
Praha – Korfu – Potamia

Na poslední chvíli ještě z malého kufru, který si beru s sebou na palubu, vytahuji troje šaty a plážový přehoz, neboť jsem zjistila, že nemusím mít každý den jiný outfit (vzhledem k velikosti kufru). Zlaté cestování s cestovkou a s 15 kg kufrem na osobu do podpalubí!

Vyrážíme, nabalení vydatnou svačinou do letadla jako správní Češi. U odbavení pracovnice u přepážky chce vidět QR kód a píše na předem vytisknuté letenky růžovou fixou "QR kód OK". Následuje obligátní kafe z automatu v Bille; jsme na letišti o dost dřív, tak máme čas. Nasávám letištní atmosféru, kterou mám tak ráda, lidí je tu dost, a kdyby na sobě všichni neměli roušky, vše by bylo asi úplně stejné, jako "normálně". Procházíme celní kontrolou, mám s sebou docela velký batoh, malý kufr, foťák, počítač a malé lahvičky s desinfekcí (až 10 ks maximálně 100 ml lahviček tekutiny na osobu je povoleno – to jen tak na okraj, zjistila jsem totiž, že to málokdo ví), všechno jde hladce. Hurá, jsme ve "free" zóně, mám v plánu se ještě navonět v parfumerii, ale tabule informuje, že boarding už probíhá. Tak si ještě koupím jedno malý kafe v automatu (jak vidíte, jsem malý závislák a na letišti je to pro mě něco jako tradice), sotva ho stíhám dopít a už sedím na sedadle Boeingu. Za necelé dvě hodiny uvidím Korfu! Přesto se ještě moc neraduji, neboť vím, že stále nemáme "vyhráno" - kdoví, co se bude odehrávat na malém letišti v Kerkyře... Zkouším usnout, vstávání v 6.00 mi dalo přeci jen zabrat...

S drcnutím přistáváme v nádherné zátoce Kanoni. Vystupuji z letadla do slunného odpoledne, jako první vidím horu Pantokrator. Tak se to opravdu stalo, jsem TADY!!! U vstupu do letištní haly je jakýsi plastový stoleček a za ním dva zaměstnanci letiště v rouškách, kteří patrně mají kontrolovat QR kódy. Chtěla jsem si ten svůj taky připravit (na displeji mobilu), ale jeden z nich mě popostrčil, že mám jít dál, a spolu se mnou další řadu cestovatelů, poctivě vyzbrojených QR kódem. Prostou existenci QR kódu kontrolovali asi u třetiny pasažérů pouhým pokývnutím hlavou. Pokud vím, nikdo z cestujících na žádné testy nešel, ani se nepotýkal s jinými problémy. Kufry se začaly objevovat na pásu okamžitě, a jedinou další "starostí" bylo vyzvednout před letištní halou auto a dojet do místa ubytování. Vážně to bylo tak jednoduché? Nemůžu tomu uvěřit – čekala jsem problémy, a ony nepřišly. Krásný pocit. Teprve teď si opravdu oddychnu a začínám svou mysl z krizového stavu "připravena na nejhorší" přepínat na dovolenkový mód, kdy jedinou mou starostí bude, kde seženeme nejlepší rajčata, jaké si vezmu šaty, jestli si nezapomenu na pokoji knížku a jestli se nespálím. A to zní jako celkem kvalitní starosti, nemyslíte? :-)

Před vchodem do haly postávají jako obvykle různí lidé s cedulemi s názvy cestovek a autopůjčoven, hlásíme se k cedulce "Cosmos". Já budu hlídat kufry, Luděk odjíždí s někým z půjčovny do nedaleké kanceláře jejich autem, převzít domluvené auto. Čekání si zkracuji výhledem na Pantokrátor a pozorováním letištního ruchu; někdo roušku má, někdo ne, já tu svou už sundala, jen co jsem se dostala na čerstvý vzduch. Asi za 20 minut nakládáme kufry do zapůjčeného auta a vyrážíme.

Ubytování jsme vybrali na jihu ostrova v malém letovisku Potamia, na západním pobřeží, několik kilometrů jižně pod jediným korfským jezerem Korrision. Věděla jsem, že jih Korfu je poněkud klidnější než jeho severní část, a že případné výlety za místními atraktivitami budeme mít dost z ruky. Oba jsme ale nádherný ostrov Korfu již navštívili, takže nejdůležitější místa, jako například Achilleon, skalnatou Paleokastristu nebo starobylé město Kerkyra, už známe. Přesto jsem věděla, že Kerkyru musím navštívit znovu.

Cestou na jih zastavujeme někde mezi Benitses a Moraitikou v jakémsi minimarketu pro vodu, nasazuji svědomitě roušku a kupuji 3 lahve po 1,5 litru. U pokladny jsem příjemně překvapená, že jsou dohromady jen za 1 euro, a ještě u pokladny obdržím 0,5 l vody v menší flašce zdarma! Prodavač se na mě usmívá, že ta malá flaška je "gift", asi vypadám po cestě žíznivě. Takové korfské uvítání se mi líbí. Podél pobřeží projíždíme Moraitiku a odbočujeme v Messongi do vnitrozemí, jedinou "hlavní" silnicí, která vede skrz jižní část ostrova, dál přes Chlomatianu, Argyrades a Marathias do Perivoli, kde odbočíme na Santa Barbara Beach.

Cílové letovisko má totiž takovou "specialitu“, kterou jsme zjistili už při předběžném průzkumu na mapách, a to následující: sice jeho přímořská část vypadá jako jedna vesnice "Potamia" (=v překladu "řeka" nebo "poříčí"), není to jedna vesnice. Jsou to dvě letoviska vedle sebe oddělená potokem – bez mostu. První možností je odbočit z vnitrozemní osady Marathias, a takto se dostanete na "Marathias Beach" (jeden břeh řeky). Na druhý břeh vede jiná, asi kilometr vzdálená odbočka (jižně pod městečkem Perivoli), kde se nachází ukazatel na "Santa Barbara Beach". Potíž je v tom, že když chcete do jet k Santa Barbaře (kde se například nachází vaše ubytování, jako to naše) a odbočíte už v Marathias (jak jsme to měli původně v plánu), k ubytování se nedostanete, protože přes potok nevede most a ni pro pěší – pěší se dostanou jedině přes pláž po písku. Taky se mi zdálo divné, že by Potamia nebyla po pobřeží průjezdná, ale je tomu tak. Náležitě poučeni z google map, přijíždíme do cíle na první pokus, a vzápětí parkujeme před hotelem Santa Barbara, který se nachází na stejnojmenné pláži.

Vše vypadá ještě lépe, než na fotkách, jen recepce není k nalezení. K menšímu apartmánovému hotelu náleží i minimarket, cafe bar a restaurace, kam se jdeme ohlásit. Kolem se motá několik turistů (bez roušek) a personál (taky většinou bez roušek nebo jen s rouškou napůl nasazenou). "Jo, to jste vy z toho bookingu. Už jste zaparkovali? Můžete se jít ubytovat, máte pokoj číslo 10, klíče jsou v zámku a nic jiného teď nepotřebujete," - vítá nás "pan domácí" z přilehlé restaurace a dál se věnuje svým záležitostem. Tak to by bylo.

Pokoj je docela prostorný s kuchyňskou linkou, samostatným balkonem a bočním výhledem na moře. Přes cestovky na takový "luxus" zvyklá nejsem, většinou vyfasujeme malinký pokojíček s mikrokoupelnou, ve které se člověk ani neotočí, a tahle má dokonce funkční sprchový kout. V koupelně jsou navíc miniatury mýdel a šamponů, závěs na sprchování, gumové "koště" na stírání vody, kobereček před sprchou… Sním či bdím? Ve všech oknech jsou síťky proti komárům, v zásuvce pod zrcadlem nacházíme elektrický odpuzovač. Vybaluji pár věcí z kufru (teda hlavně plavky) a vyrážíme omrknout pláž.

Pláž se nachází pod hotelem, je jen přes cestu, po které nic nejezdí, protože je slepá, a slouží jen těm, kteří tady chtějí zaparkovat. Na pláži je docela dost lidí (je kolem 17.hodiny), je stále ještě velké teplo, obsazujeme slunečník. Nikdo z návštěvníků pláže samozřejmě nemá roušky, rozestupy mezi slunečníky se zdají být zcela běžné, zkrátka nic nepoukazuje na to, že by současná situace byla něčím nenormální. Dívám se na žhavé slunce a nořím se do průzračného moře, jehož hladina je úplně klidná, a konečně plavu v té křišťálové čistotě. Vážně jsem TADY, v ŘECKU!!!

Na pláži vydržím až do západu slunce, které se teď noří do žhavých mračen za horizontem až kolem 20.00. Každá starost se najednou zdá být malichernou, nedovedu si v mysli vybavit, čím jsem se zatěžovala včera, předevčírem, před týdnem... Předodjezdový stres kamsi odfouknul vítr, nebo ho smyla slaná voda, nebo obojí, spolu s mnoha a mnoha dalšími zbytečnými myšlenkami. Ach, proč jen ČR nemá moře?! Potřebovala bych tuhle terapii minimálně jednou za týden…

Pro první večeři vybíráme tavernu Dimitris (nejspíš proto, že právě na tu jsme se dívali z balkonu). Je asi 200 m vzdušnou čarou, ale až „na druhém břehu“, takže přecházíme přes pláž (což Luděk nese nelibě, protože si prý nabere písek do bot, ale vždyť má sandály?!), a pak dál po silnici. Takže dámy, kdybyste šly taky „na druhý břeh“, lodičky raději nechejte doma. Těším se na něco typicky řeckého, vždyť taverně jsem nebyla, ani nepamatuji. Číšník nás skrz ochranný štít vítá velmi vřele. „English? Or German?“ – usmívá se. Když popravdě odpovídáme, zaznamenám poněkud zklamaný výraz v jeho obličeji, anebo se mi to jen zdá? Každopádně nás záhy posílá k dávkovači na mýdlo u vstupu, abychom si vydesinfikovali ruce. Objednávám plněné papriky, Luděk krevety. Je to dobré, ale platíme 35 euro (krevety byly za 17). Tak už to někdy v řecké taverně bývá, a utěšuji se tím, že podporujeme ekonomiku a dobrou věc.

Cestou z taverny zastavujeme v jediném "supermarketu", který jsem objevila značený v letovisku Potamia na mapy.cz. Nachází se na rozcestí kousek nad tavernou, posedávají před tím tři postarší muži a vesele halekají, že je otevřeno. Tak jestli je tohle supermarket, jak potom může vypadat minimarket...? V malé místnosti (možná upravená garáž) se nachází doslova jen pár konzerv, pečivo v ochranné atmosféře s extra trvanlivostí, nějaké balíčky těstovin a rýže, sladké čokoládová tyčinky, hodně toaleťáku a pár desítek mýdel – to spíš vypadá, jako kdyby někdo rozprodával přebytky svých zásob z dob paniky krizového stavu. Marně hledám snídaňové mysli a nedokážu vyhodnotit, zda je současná situace dána epidemií, nebo jestli prázdninové letovisko musí vystačit s takovým sortimentem i normálně, každopádně ulovíme alespoň miniaturu černého čaje (asi 5ks sáčků v malinké krabičce). Ještě, že jsme zapůjčili auto (navrhovala jsem totiž hrdinně, že se objedeme bez něj), pro čerstvou zeleninu, fetu, olivy a další dobroty si zítra dojedeme jinam. Není se tu večer ani kde poflakovat – žádná rušná „nákupní třída“ plná obchůdků se suvenýry, oleji a kořením, žádné bary, tetování hennou, masáže rybičkami v akváriích, ba není tu ani nasvícená promenáda podél moře. Celá vesnice se halí do tmy, jen pár světýlek ohlašuje přítomnost taverny nebo apartmánů. Takhle si představuji „klidnou lokalitu“. Ale není letos klidná až moc?


31.7. PÁTEK – Řecký smažák v Lefkimi
Potamia - Perivoli - Lefkimi - Kavos - megamarket Dimitra - Potamia

Uh, to už je ráno? A tak POZDĚ? Nechtěla jsem být k sobě tak krutá (je dovolená, ne?) a nařizovat si budíka, ale že zůstanu spát tak dlouho, to bych si nemyslela. No jo vlastně, ono je tu "o hodinu víc..." Vstávám v 8.20, v rychlosti čistím zuby a navlékám sportovní boty, které jsem ještě nestihla vybalit. Běžecké stezky čekají! Jaké, to ještě nevím. Bez většího rozmýšlení běžím po cestě, po které jsme přijeli, tedy směrem do vnitrozemí na Perivoli. Slunce už je vysoko nad blízkými kopci, vybavuje se mi píseň od M. Tučného, že "nad hlavou mi slunce pálí", ale zatím netuším svůj konec, tedy snad. Zdraví mě paní, která právě otevírá menší market vedle taverny Barbados (hurá, tak ještě jedna šance nákupu tu je...), a taky nějací další místní, kteří posedávají před svými prázdnými apartmány. Cesta pro běhání je to ale docela nepohodlná; sice nepotkávám žádná auta, ale je to pořád dokonce a z kopce, samá zatáčka, bez výhledu na moře samozřejmě. Při pokusu zabočit do větší "divočiny" mě vyštěkají psi z tamního obydlí (z řeckých hlídačů mám hrůzu), takže se rychle otáčím a běžím zpět, co mi nohy stačí. Ještě chvíli pokračuji do kopce, asi po 15 minutách běhu se vracím nazpět.

Zážitek z běhu průměrný, ale mám dobrý pocit, že jsem se překonala, teď ještě koupel na úplně prázdné pláži v chladivém moři (báječné!) a mohu jít snídat - co jiného, než svačinu, která nám zbyla ze včerejšího dne. Měli bychom se vypravit do nejbližšího megamarketu.

Na mapy.cz nacházím Lidl v Lefikimi - jak by také ne, Lefkimi je takové "malé hlavní město" jižní části ostrova. Do Lidlu se mi ale zrovna nechce, tak přibližuji mapu v předměstské části, a zjeví se mi ikona megamarketu "Dimitra Market" – nechápu, proč se některé důležité ikony v mapách nezobrazují bez přiblížení. Mezinárodní řetězce se asi zobrazují prioritně. Když se dívám na celé Lefkimi, vidím jen ikony kostelů (dala jsem si tu práci a napočítala celých 16!) a benzinových pump (na mapě 2). Až budete na mapě hledat megamarket, můžete se orientovat podle hřbitova - na rozdíl od obchodů dobře značeného - nachází se na hlavní silnici nad ním, těsně nad první velkou křižovatkou před městem (ne ten hřbitov, ale market).

Rozhodli jsme se spojit nákup s výletem a potraviny nakoupit až při zpáteční cestě. Míjíme tedy market Dimitra a pokračujeme dál do města. Dříve jsem už v Lefkimi byla a vím, že se tam nachází malebné centrum kolem mostku přes místní říčku, která ústí do moře. Víc si z Lefkimi nepamatuji. Teď se vynoříme kdesi u kostela, poblíž kterého necháváme auto. Luděk není žádný chodec a prý je mu horko, zanechám ho tedy ve stínu zvonice a jdu na krátký průzkum okolí. Naproti kostelu taverna, v ní pár místních chlapů, kteří na nás koukají jako na zjevení (anebo snad sledují každý náš pohyb, aby mohli případně vyvolat oblastní hygienický poplach?). Ničeho se nedotýkám, jen fotím domky a jejich zbořeniny, vesnice Lefkimi je vyloženě neturistická; krom těch chlapů před kafenionem nikde ani noha. Sedáme tedy do auta, hledím do mapy a neodvažuji se ve spletitých uličkách vytušit, kudy se dostaneme k malebnému mostku. Že bych si to celé nějak popletla? Naslepo tedy někam zabočíme, a po chvíli se nestačím divit - trefili jsme to!

Auto necháváme za mostkem a jdeme se projít, podél řeky je několik sympatických taveren a kaváren, ve kterých posedává hrstka turistů, ti by se dali spočítat na prstech jedné ruky; usedáme do jedné z nich, café & kitchen Altro, objednáváme pivo a frappe, mé oblíbené kefalotiri a tuňákový salát. Všechno je vynikající, a jen za pár euro. Jestli tenhle "řecký smažák" neznáte, při příští příležitosti ho určitě vyzkoušejte! Stojí kolem 4 eur, a kdo má rád dobré sýry jako já, rozhodně chuťově neprohloupí; nenáročnému strávníkovi bohatě vystačí k obědu (s chlebem nebo salátem). Je ale úplně jiný, než náš smažený eidam – připravuje se totiž se speciálního zrajícího sýra "saganaki", který se nedá sehnat asi nikde jinde, než v Řecku. (Na dostupnější alternativu oblíbeného saganaki jsem zatím nepřišla - pokud o nějaké víte, dejte mi vědět.)

Hledíme do mapy a přemýšlíme, kam dál - že bychom projeli Kavos? Luďkovi vyprávím, že jde o velmi turistické letovisko, kam jezdí zejména mladí britové konzumovat alkohol a pospávat na pláži. "Když už jsme tady, tak se tam podíváme", pravil Luděk, a později jsem pochopila, že "podívat se" u něj znamená "podívat se z okénka auta". V Kavosu mě to ale ani moc nemrzelo; vystupovat z vozu asi vážně nemá cenu, pokud se nechcete připojit k partičce ospalých anglánů. Anglickou omladinu jsme z auta opravdu zahlédli, jak - spálení do ruda - po obědě (nebo spíš po probuzení a vydatné english breakfast) vyrážejí na pláž. Míjíme mnoho (zavřených) diskoték a barů. Kavos působí jako město duchů, ale kdoví, jak to tu vypadá v noci.

Pokračujeme dál a zvažujeme návštěvu nejjižnějšího cípu ostrova, kde se nachází klášter Panny Marie (nebo jeho rozvaliny?), příjezdová cesta se mi ale podle mapy zdá dosti podezřelá, místy jen čárkovaná - což může znamenat obyčejnou pěšinku, nebo lesní zarostlou stezku, která kdysi cestou bývala. Touto cestou (z Kavosu jižně) vede také tzv. "Corfu Trail", tedy žlutě značená turistická trasa napříč ostrovem. Vede i podél naší pláže do Agios Georgios. Nakonec jsme raději pokračovali dál přes Sparteru (krásný výhled v malé, typicky řecké vesničce!), Dragotinu a Neochori. Pokud jste nejjižnější cíp Korfu navštívili, dejte mi vědět, v průvodci jsem se o něm nic nedočetla.

Tak, a teď už jen nakoupit v "megamarketeu". Dimitra market je vskutku obchod, kde nakupují pouze místní (a patrně především ti, kteří pak své zboží nabízejí v minimarketech v letoviscích). Nakujeme zralé, šťavnaté broskve ještě s lístečkem, jako kdyby je někdo ze stromu utrhnul teprve ráno (kilo je asi za 0,95 eur!!!), velké modré blumy, meloun, červená obří rajčata... Systém vážení zeleniny je celkem srandovní; je tu totiž paní, která se zabývá pouze tímto úkonem - čeká, až si vybereme jednotlivý artikl, aby nám ho zvážila a nalepila cedulku. V marketu mají asi úplně všechno, na co si vzpomenete, včetně vážených oliv, různé řecké kosmetiky a domácích potřeb, takže pokud jste ubytovaní na jihu, pro větší nákup vřele doporučuji!

Ten den ještě stíháme pláž, teď k večeru se stejně koupe nejlíp, kdy už není takové horko, písek není tak rozpálený a slunce vrhá zlaté stíny. Plavu v teplé, průzračné vodě, pozoruji kopce, které zdobí malé letovisko Potamia. Se západem slunce se jdeme projít po pláži na severozápad, směrem na Agios Georgios, tak tudy má vést ten "Corfu Trail"! Zaostřuji očima do dálky k Agios Georgios, ale ať koukám, jak koukám, písečná pláž až do sousedního letoviska nepokračuje. Tam někde v mlžném oparu ji přerušují skalní útvary, anebo mne šálí zrak? Zítra ráno to musím prozkoumat, a aspoň si vyzkouším časný ranní běh po pláži…


1.8. SOBOTA – Corfu Trail aneb Není trail jako trail
Potamia - Agios Georgios - Argirades - Potamia

Zase vstávám později, než bych chtěla, ale komu by se chtělo z postele po dlouhém večeru v řecké taverně, kde jako kdyby se zastavil čas (bohužel jen zdánlivě)? Tak snadno se člověk přizpůsobí řeckým zvyklostem, podle kterých se usedá ke stolu, až když se blíží desátá večerní... Asi budu muset své snahy o přeučení se na "ranní ptáče" přehodnotit. (A jak mě vůbec mohlo napadnout, že se to budu učit zrovna v Řecku?!)

Ale teď mě přeci čeká dobrodružná cesta do Agios Georgios, a tu nehodlám vzdát. Prozřetelně si s sebou beru poslední drobné, které mám - je to 8 euro. Kam s nimi, abych je při zběsilém běhu neztratila? 8 euro je nějak moc, určitě mi bude na případnou zastávku v letovisku stačit 6. Mince nacpu za plastový kryt telefonu (v botě by byly jaksi nepohodlné), a vyrážím. Prvních 50 metrů po pláži zvládám hrdinně, ale brzy mě začne štvát, jak se boty boří do písku, ten podkluzuje pod nohami a připadá mi, že podávám tak 30x vyšší výkon, než normálně (a já nejsem kdovíjaký sportovec). Dalších 200 metrů se ještě chvíli vztekám a zkouším běh přetavit na meditaci (tedy ignorovat iritující okolnost, že se mi boty plní pískem a navzdory vynaložené námaze se skoro neposouvám v před, a soustředit se například na dech a nádhernou hladinu průzračného moře...). Nakonec ale shledávám tyto okolnosti jako příliš sebedestrukční, tak přecházím do chůze a sundávám tenisky. Uf, to je úleva - takhle se rytmus dechu a hladina moře vnímá mnohem lépe...

Tenisky nechávám schované v keři, že si je pak vyzvednu (v Řecku se přece nekrade) a pokračuji po pláži, na kterou ještě nedopadají sluneční paprsky. Neomylně se blížím k místu, kde písečnou pláž přerušují balvany. Kontroluji polohu na mapy.cz: jsem za polovinou cesty, a kromě toho si také všímám, že baterka na mobilu ukazuje slabých 12 procent. To jsem celá já, hlava děravá, a zdá se mi jako naschvál, že když mobil nejvíc potřebuji (fotit, samozřejmě, komunikovat s přáteli, a ty mapy s určením polohy se taky hodí), tak si ho zapomenu nabít... Když dorazím k balvanům, zpočátku mě jejich překonávání celkem baví, je to vlastně taky taková meditace (v hlavě nemáte nic krom myšlenky o dalším kroku, abyste si nerozdrtili kotník v nějaké kamenné výduti), ale po deseti minutách opatrného našlapování na kluzké horniny mě to začíná poněkud zdržovat. Tak to je ten jejich "Corfu Trail"? Myslím, že by nebylo špatné, kdyby tým, který trasu "Corfu Trail" vymýšlel, si ji v rámci team-buildingu také prošel. To by ale muselo jít o zahraniční radu z Bruselu, protože pokud se na projektu podíleli místní Řekové, bylo by ode mě značně naivní myslet si, že si jednoho rána v kanceláři sbalili batůžek, svačinu, pohorky, nordické hole a vyrazili do terénu... (Mimochodem mě napadá – nemá náhodou Luděk něco společného s Řeky?)

Konečně přeskakuji poslední balvan a došlapuji na měkký písek, který už začínají rozehřívat sluneční paprsky. K Agios Georgios beach je to už jen, co by oblázkem dohodil; cesta mi zabrala asi 45 minut. Ohlédnu se, a ani trochu se mi nechce absolvovat tuto cestu zpět - štěstí na překonání krizového úseku bez újmy bych možná nemusela mít dvakrát. Obdivuji dobrodružné chodce, kteří bez telefonu putují náročným terénem, a připadám si jako Rosťa Gregor, který za dva měsíce prošel pěšky hranice bývalého Československa, anebo Martin Mařík, který absolvoval Arrora Track na Novém Zélandu. Co na tom, že "putuji" teprve 45 minut, mám mobil (ale za chvíli se vybije!) a kdykoli si mohu zavolat doprovodné vozidlo... Což vlastně vůbec není špatný nápad.

V Agios Georgios je hezká, dlouhá a písečná pláž s pár slunečníky. Do letoviska se musí vystoupat po jedné ze strmějších pěšinek. Vlastně nevím, jestli objevím starou vesnici nebo rušné prázdninové centrum, ale nevypadá to ani na jednu z variant. Nacházím se v klidném letovisku s množstvím menších apartmánů, aparthotelů a studií. "Centrum" je tvořeno jednou hlavní silnicí, která se táhne nad pobřežím, a podél tohoto centra se nachází různé taverny, obchůdky a markety.

První market, který nacházím, vypadá jako fajn místo na získání kafe. Sice jsem se těšila, že si dám ranní nápoj v místním kafenionu (nebo alespoň v nějaké kavárně pro turisty), vypadá to ale, že v Agios Georgios ještě všichni spí - krom postarší paní prodavačky v marketu a několika nadšenců, kteří se už koupou v chladném moři. A sakra, nemám roušku. Přesto vcházím do prázdného obchodu, který chvíli zmateně obcházím (a připadám si trochu, že páchám něco velice kriminálního), než konečně najdu chlaďák s pitím. Raději ani nedýchám, abych nepůsobila moc podezřele (nedej bože, aby se mi chtělo kýchnout...).

Naproti marketu přes silnici je nádherný výhled na širé moře, WOW! Usedám do trávy a užívám si krásného ticha a klidu. Slunce rozehřívá ostrov, je úplné bezvětří, nadechuji slaný vzduch a poslouchám vzdálené šumění moře. Po levici je taverna s krásnou terasou nad mořem, kam bych si mohla klidně sednout, protože tam zatím vůbec nikdo není, ale tady, ve vyprahlé hlíně, je vlastně taky hezky. Občas kolem projde skupinka navoněných dovolenkářů s velkými plážovými taškami, kteří pokračují pěšinkou dolů na pláž, kde pravděpodobně stráví celý den. Na tu pláž se vlastně taky docela těším, ale nechce se mi absolvovat cestu zase přes ty balvany. Pokud si dobře pamatuji, Luděk se včera hrdinně nabízel, že pro mě klidně dojede, že se aspoň podívá do Agios Georgios. No tak dobře, je deset, to už by mohl být vzhůru. Nebere to, píšu tedy SMS, ať se mi ozve, až bude moct. Ještě chvíli sedím a užívám si krásného výhledu, a další čas si ukracuji procházkou po Ag. Georgios. Asi dvacet minut uplynulo, čekat už tedy nebudu, a vypravím se zpátky po svých. V jiném marketu ještě kupuji pití na cestu, při placení mi ale zvoní telefon - Luděk, že byl v moři, ale že teda jede.

Domluvili jsme se, že mu půjdu naproti "hlavní silnicí na Argitades" - tedy tou "nejhlavnější", tedy nejsilněji značenou na mapě. Několikrát se přesvědčuji, že opravdu vyrážím tou správnou trasou (mobil to ještě s 5 % baterky dává), a vyrážím bosky (tenisky jsou v tom křoví) po celkem široké silnici, po které každou chvíli projede někdo místní na zaprášené motorce bez přilby, s igelitkou zavěšenou na řídítkách, nebo starým autem. Takže určitě musím jít správně. Nejdřív míjím apartmány a vilové domky, zahrady, a pak cesta vede olivovými háji a podél polí. Luděk stále nikde. Ještě jednou se lokalizuji přes mapy. Zvoní telefon (3 % baterky!), Luděk prý projel už celé Argirades a nikde mě nepotkal! "Vrať se zpátky do Georgios, najdeme se tam," – doporučí mi, jenže já už urazila pěkný kus cesty. Asi po deseti minutách se opravdu objeví červené auto - konečně, jít bosa po silnici je chvíli fajn, ale nějakých 5 km barefoot už je i na mě trochu moc…

Zjistili jsme, že není mapa jako mapa, a u map řeckých cest to platí dvojnásob. Zatímco "moje mapa" určila jako "hlavní" cestu do Argirades tu široce značenou (vypadala jako jediná přímá), Luďkova papírová podrobnější mapa zobrazuje něco docela jiného, a navíc pro něj bylo bez navigace těžké trefit tu „správnou“ odbočku. Ale hlavně, že jsme se našli... Groteskní tečkou za celou záležitostí je, že když se touto "hlavní" silnicí přibližujeme k Argirades, vozovka se neustále zužuje a zužuje, až z ní je vlastně jen taková širší pěšinka, spíš chodníček, a když vjíždíme do vesnice, vůbec není jisté, jestli se vůbec s autem vejdeme mezi bílé domy. S údivem zírám do mapy na lokalizační modrou tečku - fakt jsme na HLAVNÍ silnici! Touto pěšinkou se horko těžko vymotáme ze spletitých uliček tradiční vesnice Argirades, kde každou chvíli hrozí, že místním obyvatelům, sedícím na lavičce na zápraží, přejedeme nárty, nebo vylijeme kafe drcnutím do stolku zrcátkem… Oni se na nás sice koukají trochu udiveně, ale myslím, že nejsme první, ani poslední, kdo zde očekával korfskou magistrálu.

Luděk prohlásil, že tento den už autem nikam nejede (nedivím se), zbytek krásného dne tedy strávíme na pláži. Začala jsem číst knihu "Zvyknout si na Korfu" od Hany Anthi, která vyšla asi týden před mým odjezdem. Když pročítám všechny možné a nemožné peripetie, které paní Anthi zažívala (jedná se o její autobiografii, v roce 1984 se přestěhovala na Korfu...), uvědomuji si, že se mám opravdu dobře. Je pro mě těžko uvěřitelné, jak moc jiný život dříve byl a jak těžce se tu tehdy místním obyvatelům žilo. Knížku určitě doporučuji, pokud vás zajímá život v Řecku "pod povrchem", zejména z dob dávnějších (toto je 1. díl a končí v roce 1994...těším se na pokračování!).


2.8. NEDĚLE – Procházka do Marathias
Potamia - Marathias - Potamia

Dnes jsem se rozhodla zakusit kouzlo ranního koupání. "Ráno je koupání prostě nejlepší, a jestli si myslíš, že ne, tak jsi to asi ještě nezažila," - prohlásil Luděk a podezřele čile se kolem osmé začal vypravovat na pláž. Ranní koupání jsem samozřejmě zažila, ale většinou mi začne být brzy zima, takže radši časnou hodinu využiji k běhu, výletu nebo intenzivnější procházce, kdy je vzduch ještě svěží, a koupání si střihnu za odměnu až potom. Zároveň ale vím, že tak klidná hladina, jak časně ráno bývá, málokdy vydrží do oběda, stejně jako krásně liduprázdno. A co teprve měkké světlo slunce!

Na pláži opravdu není ani noha a moře se nezdá být tak ledové, jak jsem si myslela. Osmělím se docela rychle, na hladině ani vlnka, jako kdybych plavala v bazénu! Jak krásné je vznášet se v klidném tichu a těšit si na další prosluněný den, který bude přesně takový, jaký si ho vytvořím. Když lezu z moře, přeci jen je mi trochu zima, a když se vracíme na pokoj, tak zatímco Luděk vyrábí palačinky, rozehřívám se na sluníčku před apartmánem (balkon máme orientovaný na západ). Nikdy ze mě asi nebude otužilec...

S knížkou pod slunečníkem je sice opravdu fajn (vydržím takhle celé hodiny), ale už jsme tu třetí den a já ještě stále neprozkoumala všechny spletité cestičky vedoucí kolem Potamie. Po snídani proto obouvám sandály, pár euro do kapsy, nabitý mobil (!), foťák a můžu vyrazit na průzkum. Opět procházím přes pláž (na Marathias Beach, kterou od Santa Barbara Beach odděluje úzká stružka v písku), abych se dostala k silnici vedoucí na Maritheas. Procházím kolem apartmánů, spících taveren a zavřeného marketu na rozcestí. Je pod mrakem, ale na srážky to nevypadá. Pokračuji dál kolem olivových hájů a zahrad, a potkávám pár místních obyvatel, kteří na skútru nebo autem přijíždějí k těm zahradám, asi zalévat nebo sklízet, anebo krmit havěť; chová se tu docela hodně drůbeže. Což znamená, že by tu nemuseli být psi!

Lokalizuji svou polohu na mapy.cz (má oblíbená činnost...) - je to možné, že jsem již v polovině cesty do Maritheasu? Stále míjím apartmánové domky s vyvěšenými ručníky, některá obydlená (!) ubytovací zařízení (vzdálená třeba i 2 km od pláže) vypadají dost nuzně, a jen barevný ručník na balkoně a zaparkované auto z půjčovny naznačují přítomnost hostů. Vystoupám poslední kopec podél řeckých polí a olivových hájů, a nacházím se v malé, tradiční a absolutně neturistické vesničce Maritheas....

Jako první mě zaujme kostelík, před kterým je několik plastových židliček, otevřená branka a růžové pantofle... Vniknu tedy brankou dovnitř, dveře kostela jsou přiotevřené, klíče v zámku a zevnitř se ozývají nějaké zvuky. Nejspíš údržba, nemám tu drzost lézt dovnitř, tak jen kostelík obejdu, a zaznamenám nechápavé kroucení hlavou chlapíka, který sedí na zápraží domu naproti kostelu a pozoruje počínání zbloudilého turisty. Co si asi myslí? A co si myslím já, když k nám, na českou vesnici, přijedou turisti z Prahy? No, taky vlastně většinou kroutím hlavou, když se zájmem obcházejí a fotí kdejakou stodolu.

Pokračuji dál kolem hezké "Panos Taverny", která ale bohužel vypadá úplně zavřeně, a na dalším rozcestí se už ocitnu na návsi, v centru místního společenského života. Tuto úlohu patrně plní (otevřený) minimarket se smíšeným zbožím, kolem kterého posedává či postává několik lidí, a kde to v tuto hodinu (před nedělím polednem) docela žije. Pokračuji ještě kousek dál, kolem obyčejných řadových domků. Z oken se line vůně rozpáleného olivového oleje, bazalky, tymiánu, dušených rajčat a dalších středomořských dobrot, až mi z toho začalo kručet v břiše. Z jedné zahrady na mě s úsměvem (německy) volají dvě řecké hospodyňky, že jestli chci chleba a olivy, tak to jdu špatně, obchod je na druhou stranu, a když jim odpovídám, že děkuji, ale jdu se jen trochu projít, obdaří mě nechápavým výrazem (na Korfu nejsou bezcílné procházky zvykem, a už vůbec ne v neděli v poledne...ach, ti blázniví turisti ze severu!).

V marketu nakonec kupuji pitíčko (opět bez roušky, já si na ni asi nikdy nevzpomenu...) a ještě chvíli postávám "na návsi", kde občas někdo z vesnice zastaví na skútru nebo na čtyřkolce, nechává klíček v zapalování a jde si koupit ten chleba a olivy, asi základ místního jídelníčku.

Zamračenou oblohu vystřídalo řecké modro, slunce začíná pálit, vracím se tedy stejnou cestou zpátky do Potamie. Luďka samozřejmě nacházím na pláži, a jdu právě včas, kdy beach-číšník obchází lehátka (která jsou podmíněna konzumací). Objednávám frappe, na které se po dlouhé a krásné procházce opravdu těším.

Odpoledne poprvé testuji potápěčské brýle, prozkoumat, co je nového na mořském dně. Dechberoucí korály to sice nejsou, jen sem tam nějaká rybka. Poté se opět ztrácím v řádcích příběhu Hani Anthi – lepší čtení jsem si do Řecka vzít nemohla, a čas jako kdyby někdo zrychlil do neúnosných obrátek. Já bych se tak chtěla na pláži nudit!


3.8. PONDĚLÍ – Agios Matteos, záhadný kopec a korfská poušť
Potamia - Agios Matteos - Paramonas - Skala - "Ruins" - Chalikounas - jezero Korrision - Issos Beach - Agios Georgios - Potamia

Při snídani hledím střídavě do průvodce a do mapy a rozmýšlím o "menším" výletě. Říkám raději menším, abych Luďka moc nevyděsila. Včera jsme auto nechali celý den zaparkované, takže i plážový povaleč první kategorie uznal, že je na čase vyrazit.

Dopoledne ještě trávíme na pláži - na místě, kde ten čas jako kdyby vážně mizel do černé díry. Vnímání času ještě více zrychluje ta zatracená kniha (už jsem někde v polovině). Je vůbec dobrý nápad brát si s sebou na dovolenou poutavé knihy? Já bych tak chtěla zažít pocit, kdy nevím, co s časem!

Co se týče výletu, na který jsme plánovali vyrazit po pozdním obědě, Luďka z neznámých důvodů nejvíce zaujal jakýsi bezejmenný kopec, který se tyčí nad jezerem Korrision (mezi Agios Matteos a pobřežím). "Určitě existuje způsob, jak se na něj dostat," - říkal, zkoumaje klikatící se cestičku na podrobné mapě, a dokonce kvůli tomu nastartoval počítač. Kdesi se ale dočetl, že se tam dá dojet jen jeepem, anebo dojít pěšky (tuto možnost ale okamžitě zavrhl). "Když nemáme jeep, tak ten kopec alespoň objedeme kolem dokola", - uzavřel tuto záležitost Luděk. Mně to připadalo jako celkem dobrý nápad, cestou se stavíme v Agios Matteos. Krom kopce Luďka zaujaly jakési rozvaliny, které by také měly být při cestě kolem kopce, kdesi v olivových hájích. Já na rozvaliny a zříceniny moc nejsem, ale nechtěla jsem uhasit plamínek (skrytého) dobrodruha, tak jsem souhlasila. Cestou zpět se pak zastavíme na severním cípu jezera Korrision, a následně také na cípu jižním, na Issos beach, kde se můžeme vykoupat.

Vyrazili jsme tedy po pozdním obědě po "jižní dálnici". Bezejmenný kopec vypadá opravdu majestátně a je vidět už z dálky, na jeho vrcholu se nacházejí nějaké kostelíky a poutní místa. Škoda, že nemáme ten jeep (nebo škoda, že se některým z nás nechce chodit pěšky...) Zanedlouho přijíždíme do do Agios Matteos, a parkujeme na větším, značeném parkovišti, které se nachází v samotném centru (je značené i na mapě). Parkoviště má jedinou nevýhodu - musí se totiž překonat krátký a prudký kopec (je totiž ve svahu pod úrovní hlavní silnice, vedoucí přes centrum městečka). Vjezd je v pohodě (pokud neštrejchnete podvozek, nám se to nestalo), nicméně u výjezdu musí řidič bravurně zvládnout rozjíždění do kopce, a spolujezdec by se měl postavit na viditelné místo na vozovce, v případě potřeby zastavit místní dopravu a ukazovat řidiči, jestli může vyjet (nebo aspoň takhle se podařilo bezpečně opustit parkoviště nám). Ale nepředbíhejme.

Agios Matteos mě uchvátil, jen co jsme vystoupili z auta (nebo spíš vystoupali z hlubin parkoviště). Z "hlavní třídy" je nádherný výhled a nachází se tu spoustu malých a stylových taveren a kafenionů. Skoro každý druhý domek nabízí "rooms to let", nejedná se ale o žádné turisticky zprofanované místo - vesnička si zachovává svého ducha. Žádné obchůdky se suvenýry, žádné hlučící bary, a připadám mi, že v těch kavárnách sedí jen místní a jedinými turisty jsme tu my (možná to pro jižní část Korfu není tak neobvyklé). Procházíme malebné uličky, z průhledů vykukuje "ten kopec". Místní kostelík mi připomíná kostel sv. Spyridona, že by ho navrhoval tentýž architekt? Rozpadající se barabizny střídají malebné domky v pastelových barvách; z kamenných stodol dýchá chlad a zatuchlina, zatímco na sousední udržované zahrádce zdobí vstupní bránu bílí sádroví lvi. Vesnička protikladů... V místní pekárně (té tradiční, kde mají čerstvé pečivo, listové záviny se sýrovo-špenátovou náplní a baklavu) kupujeme bílý řecký chléb a výborné "domácí" nebalené nanuky v bílé čokoládě za euro.

Ještě nás čeká dlouhá cesta, úspěšně tedy opouštíme parkoviště a pokračujeme dál kolem hory, teď už západně směrem k pobřeží. A proč se vlastně nepodívat do přímořské osady Paramonas, což je skoro při cestě? Úzkou, klikatící se silničkou přijíždíme do hezkého, menšího letoviska s množstvím jednoduchých apartmánů až k písečné písečné pláži, podél které projedeme do sousední Skaly. Zvažujeme možnost koupání - hladina klidná jako zrcadlo, a zaparkovat by se tu dalo taky dobře, ale ještě nás čekají rozvaliny, jezero a Issos beach (korfská poušť). Pokračujeme tedy úzkou cestou olivovými háji kolem kopce zpět, jižně podél pobřeží, a zastavujeme u prvního značeného zbořeniště (na mapách vidím pouze informaci "The Ruins"). Mezi vzrostlými stromy vyčnívají dávné kamenné základy, a u cesty doposud stojí zdivo jakési kruhovité budovy. Popisek nikde, takže k čemu sloužila, to se můžeme jenom domnívat. Více než ruiny mě zaujmou velice staré olivovníky po obou stranách cesty, které skýtají chladivý, a trochu tajuplný stín, a mezi jejich listy na západní straně prosvítá moře. Nádherná oáza klidu, míru a ticha, který přeruší snad jen jejich sklizeň jednou ročně.

Další zastávkou je zřícenina hradu Gardiki. Auto necháváme naproti zahradní taverně pod hradem a objevujeme zbytky byzantské pevnosti. Byla prý vybudována ve 13. století Michaelem Anglem II., synem arcibiskupa z Epirusu. Pevnost chránilo osm věží, takže při pohledu z výšky jde o jakýsi osmiúhelník. Pevnost obejdeme kolem dokola po směru hodinových ručiček, krom dávného zdiva se zde ale nic výjimečného nenachází - to až před jejími branami, kde se na nás nalepilo krásné, ale neuvěřitelně vychrtlé koťátko, kterého mi bylo moc líto. U toho nebohého zvířátka jsme se zdrželi asi déle než v pevnosti. Na dveřích jedné zahrady visely v pytlíku zbytky v pro slepice, vzala jsem odtud kus tvrdého pečiva, polila jej vodou, a to chuďátko se do toho s vervou pustilo. Už jsem střádala plány, jak ho zachráníme odvozem do bezpečí a všeobecné hojnosti v ČR, a ani Luděk tuto možnost neodmítal. Jenže já bych nejradši zachránila všechny trpící kočky v Řecku, a na to by bylo i jedno letadlo málo! Přesto zvažuji založení spolku "Zachraňte kočky v Řecku", kde bychom poskytovali osvětu ohledně kastrací, a odváželi do depozita všechny ubohé kočičky, které nedostávají najíst (ačkoli žijí nedaleko lidských obydlí). Přidáte se? 

Dost fantazírování, a teď už přes Chalikounas míříme k severnímu cípu jezera Korrision, které zde dělí od moře jen několik desítek metrů. Bylo prý samovolně tvořeno písečnými dunami, které vodní plochu odřízly od moře asi před 140 000 lety. Přijíždíme na velké parkoviště podél jeho břehu (je to takový velký rybník...), kde parkuje několik aut a taky policie, která tu cosi vyšetřuje, tak raději bereme zpátečku; řecká státní kasa je prázdná, a člověk nikdy neví, jestli nezaparkuje moc nakřivo (v Řecku jsou prý pokuty za parkování astronomické, v řádu několik stovek eur...).

Vracíme se zpět na hlavní silnici, která protíná dolní část ostrova, a pokračujeme jižně přes Vranganiotiku, a odbočujeme kousek za benzínovou pumpou směrem k malé osadě Linia (ještě před odbočkou na Agios Georgios), tedy tam, kam navádí ukazatel "Issos Beach". Je zajímavé, že odbočky na různé osady, vesnice a městečka na ostrově jsou tak špatně značené (nebo vůbec značené nejsou), že bez mapy se tu prostě nelze orientovat, zatímco pláže, beach bary a apartmány jsou značené velice důkladně, často několika nevkusně barevnými cedulemi. Asi se nepočítá s tím, že by turista hledal i něco jiného... Parkujeme na značeném, velkém parkovišti u Issos beach, a já se moc těším, až zase uvidím korfskou poušť, kterou jsem navštívila před několika lety. Tehdy jsem tu také byla v pozdním odpoledni, a tentokrát to vypadá, že pokud se ještě chvíli zdržíme, uvidím západ slunce nad písečnými dunami!

Vůbec se to tu nezměnilo, krom obřího nafukovacího hradu, který je tu navíc, a který se houpe na hladině asi dvacet metrů od břehu. V plážovém kiosku kupujeme pitíčko a jedno Corfu Beer ve skle (pozor, je to jediné občerstvení široko daleko, a podle toho vypadají i ceny...), věci si odkládáme na lehátko (takže i mobil a drahý foťák, uhlídám ho z moře...?!) a to moře mne už vtahuje, je úžasně teplé... A co ten nafukovací "hrad", který pro svou velkolepost asi nebude jen pro děti, na kterém nikdo neskáče?

"To bude určitě placené, přece by to sem nedali jen tak," varuje mě Luděk, navzdory tomu se ale přibližuji k atrakci, která se nachází asi 20 metrů od břehu v místě, kde ještě stačím. S obtížemi se vyškrábu na nafukovací desku - páni, jsou tu dvě trampolíny! A různá lana a stupínky, pomocí kterých se dá dostat nahoru na klouzačku. Jako (introvertní) dítě jsem se vždy ostýchala nafukovacích hradů, vadilo mi strkat se s ostatními rozdivočelými dětmi, od kterých jsem se raději držela dál. PRÁZDNÝ hrad, který mohu mít JEN PRO SEBE?! Tak to byl nesplnitelný sen. Za pomoci všech svalů v těle (a jisté flexibility z jógy, jinak bych měla smůlu) se dostávám na vrchol klouzačky (těch jsem se dříve taky dost bála), je to dost vysoko. Chvíli se odhodlávám, jestli opravdu sjet, nebo ne, mžourám nejistě proti zapadajícímu slunci a rozptyluji se výhledem na Issos Beach a Korfskou poušť, o kterou se teď už opírají žluto-oranžové paprsky. Luděk stojí pod klouzačkou, tak kdyby něco, snad mě vytáhne, říkám si (jsem přeci jen v některých věcech trochu ustrašenec), odrazila jsem se tedy a bylo to tak parádní, že si jízdu zopakuji ještě dvakrát. Brzy se kolem atrakce začíná rojit další lidi různého věku, zkouším ještě trampolíny (bomba!) a různé šplhání, které je už ale nad mé síly. Voda je ale krásně teplá, takže vždy, když po šplhacím neúspěchu sklouznu zpátky do vody, vůbec mi to nevadí.

Asi po hodině končím s tím vším dováděním (byl to opravdu zážitek), ještě chvíli plaveme v průzračném, teplém moři, které připomíná bazén, pokládám se na hladinu do vodorovné polohy a na chvíli se jen nechávám unášet krásným klidem. Z vody vylézám, až když je slunce jen kousek nad horizontem - to bych ještě mohla stihnout vyfotit kouzelný západ z nějakého kopečku, vždyť mám s sebou zrcadlovku (kterou mi naštěstí nikdo neukradl). Brzy zjišťuji, že nejsem jediná s tímto nápadem, nakonec ti lidé v záběru jsou docela fotogeničtí. Pozorovat barevnou přehlídku nad obzorem - tedy nad jezerem Korrision a "bezejmenným kopcem", který vypadá docela záhadně, je opravdu působivé.

Za soumraku opouštíme Issos beach a přesouváme se do sousedního Agios Georgios na něco k snědku a menší nákup (Luďkovi došla meruňková marmeláda na palačinky...). Byla jsem nadšená, že se podíváme do nočního Georgios, protože mě dost zajímá, jak to večer (ne)žije v sousedním letovisku. Parkujeme na nějakém parkovišti u menšího přístavu a míříme k jediné hlavní třídě, která je, k mému překvapení, plná lidí. Oba směry proudí množství turistů - ženy s načesanými vlasy v dlouhých šatech a blyštivých botách, pánové v bílých tričkách a módních bermudách. Taverny jsou plné, obchůdky se suvenýry otevřené. Chvilku se jen tak procházíme (hurá!), i když Luděk by to nazval jinak (chození s cílem - výběr taverny...). Nakonec usedáme do jedné z méně tradičních taveren, ale mají tu levné kefalotiri, které bych mohla jíst každý den. Je už hodně po deváté večer, stále ještě dost teplo, a já jsem opravdu vděčná, že se výlet navzdory všem omezením opravdu daří. Tak snad se v podobném duchu ponesou i následující dny - zítra nás čeká hlavní město Kerkyra!!!


4.8. ÚTERÝ – Z jihu na sever a zase zpátky, pozdní večer v Kerkyře
Potamia - Liapades - Doukades - Strinilas - Pantokrátor - Agios Stefanos - Kerkyra - Potamia

Naplánovali jsme si celkem zajímavou trasu na sever ostrova, která rozhodně vystačí na celý den (a dokonce i noc, ale ráno to ještě nevím). Vyrazili jsme kolem půl desáté směr Kerkyra, ze které jsme se následně plánovali odklonit na Paleokastritsu. Před Kerkyrou je ale tak hrozivá zácpa, že z ní raději včas unikáme úzkou uličkou, napojujeme se na cestu vedoucí do Agios Ioannis, a pokračujeme zkratkou po menších silničkách přes Afru, kolem Temploni a dál do Liapades. Nabízím Luďkovi dvě možnosti. Za A) můžeme auto nechat na bezpečném parkovacím místě někde dole ve vesnici, a následně pěšky vystoupáme do mírného, asi 400 m dlouhého kopce, abychom se podívali na tradiční, řeckou, turismem nedotčenou náves. Nebo za B), riskneme to a dojedeme autem, úzkou a klikatou cestou až do cíle s nejistým parkováním. Hrozí, že potkáme protijedoucí auto a budeme muset těch 400 m couvat, anebo že přijdeme o zrcátko. Můžete hádat, co si Luděk vybral, všem rizikům a nástrahám navzdory.

Protijedoucí auto na té úzké cestě opravdu potkáme, druhému (místa znalému) řidiči se ale podařilo kamsi šikovně vycouvat, takže o pár okamžiků později se opravdu objevíme na návsi pod platanem. Tam kupodivu není jediné auto, a Luděk parkuje na vyhrazeném parkovišti před kostelem (záhy ovšem zjišťujeme, že se jedná o parkoviště vyhrazené pro kněze, z čehož má Luděk obavy – nechápu, proč, Svatý muž by nám snad udělil pokutu, či co?). Usadíme se do tradičního, vesnického kafenionu, objednáváme frappe a užíváme si naprostého klidu v řecké vesnici v úterý dopoledne. Spolu s námi zde sedí jen pár místních, kteří jako kdyby byli v takovém zvláštním, meditativním stavu - jako kdyby se tu čas úplně zastavil. Hluboký klid se přenesl i na Luďka, tohle požehnané místo klidu a míru na něj velice zapůsobilo, takže do meditativního stavu se brzy dostal taky, a dokonce zapomněl na to, že jsme obsadili zapovězené parkovací místo. V Řecku se přece nikam nechvátá, v Liapades už vůbec ne, a přesně tohle tempo mi vyhovuje. Konečně mám pocit, že všechno stíhám – dokonce i vypít kafe (svým pomalým tempem) a vyfotit si celou náves.

Dál pokračujeme podívat se na skok k osobité Liapades beach, kam je to pořád z kopce (nápad jít pěšky opět nevyšel). Parkujeme auto v asi třicetistupňovém svahu, a opět si pohledem na malý záliv uvědomuji, jak je místní příroda krásná, jaké mají kouzlo vyčnívající skály, členité pobřeží, zelené kopce a špičaté cypřiše. Nádhera!

Cestou z Liapades projíždíme Doukades, kde rovněž nelze nezastavit. Další tradiční vesnice v kopcích, kde se nachází prý nejstarší dosud fungující restaurace na ostrově, vyhlášená taverna Elisabeth přímo na návsi. Tam prý připravují toho nejlepšího kohouta a další řecké speciality. Zdraví nás pár místních, majitelé konkurenčních taveren a kafenionů pucují stoly a chystají se na první hosty toho dne. Zabloudí sem někdo, nebo ne? Je více než zřejmé, že i kdyby sem za celý den nevkročil jediný turista, tak večer slunce zapadne nad touto vesnicí jako obvykle.

Z Doukades projíždíme přes Troumpettas a dále přes Sokraki, což je také moc hezká horská vesnička s velmi úzkým průjezdem, podél kterého se nachází asi dva malé kafeniony s typickým genius loci, kde sedí pár usmívajících se zbloudilých turistů. Já jim tiše závidím, mít tak více času, zastavili bychom na pravé řecké kafe z džezvy. Tak snad příště!

"Tudy je to určitě na ten Pantokrátor!" - zvolá náhle Luděk a vzpomíná na svou dávnou cestu, kdy před lety autem bloudil a hledal odbočku k nejvyšší hoře ostrova. Projíždíme z kopce dolů na Zygos a Sgourades, kde bychom před vystoupáním do výšin chtěli něco poobědvat, ale při průjezdu míjíme jen malý kafenion, před kterým sedí snad stoletý stařík s hůlkou. Pokračujeme tedy dál do Strinilas, kde jsem už žádné občerstvení neočekávala (na mapě vypadá jako malá osada), o to víc mě překvapí příjemná taverna pod vzrostlým stromem na miniaturním náměstíčku, kde se dá dobře zaparkovat. V taverně je opravdu příjemné posezení, pofukuje chladivý vánek (už horský, jsme přeci jen dost vysoko), a pečená feta v sezamu a medu, kterou jsem si objednala poprvé, je výjimečná delikatesa; určitě doporučuji ochutnat, a to nejlépe ve Strinilas, kde ji umí připravit naprosto famózně.

Příjemně občerstveni a odpočinutí pokračujeme dál, kousek za Strinilas odbočujeme na Pantokrátor, kde se cesta začíná klikatit a prudce stoupat. Cestou potkáváme několik turistů v pohorkách s outdoorovým oblečením a batohy, a tentokrát jim (výjimečně) ani moc nezávidím; v poledne by se mi po rozpálené silnici stoupat nechtělo. Otevírají se nádherné výhledy, a brzy už vidíme televizní vysílače na nižším vrcholku nejvyšší hory Korfu. Parkujeme přímo pod tím vysílačem - netušila jsem, že se dá opravdu pohodlně vyjet až na vrchol. Cestou ke klášteru míjíme několik stánků se sladkostmi a suvenýry, a před jeho branami se nachází dokonce taverna s terasou a úžasným výhledem. Na klášteru vlastně zvenčí není nic zvláštního (ouha, úplně se zapomenu podívat se do kostela), zajímá mě především krásný výhled na protější pevninu Řecka a Albánie. Až tu budu příště (a až sem třeba vyšlapu po svých), musím si dát frappe na té terase s výhledem!

Dalším dnešním cílem je Agios Stefanos. Z Pantokrátoru pokračujeme na odbočce doprava přes Petalii, a dále projíždíme na sever vesnice Eriva, Trimodi, Lafki, Riliatika, Acharavi, Roda, Karousades, Sidari, Poulimates a Magoulades, až konečně dojedeme na dané místo - už v podvečer...

V Agios Stefanos se nejprve usadíme na něco menšího k snědku v plážové taverně (chobotničky a plněné papriky) a pak se jdeme vykoupat v moři, které má docela jinou teplotu, než moře na jihozápadním pobřeží. Nevím, jestli to mají na svědomí studené proudy, nebo je moře na severu Korfu prostě chladnější, nicméně koupání v ledové vodě, když je pod mrakem, není nic pro mě. Den už se chýlí k večeru, a teď už (konečně) směr Kerkyra!

V autě Luďkovi předčítám úryvek z diskuze na recko.name, kde neznámý světoběžník s mnohaletými zkušenostmi s parkováním v centru Kerkyry varuje před hledáním parkovacího místa (beznadějné!), a doporučuje jakési parkoviště poblíž tržnice. Luděk si to ale chce udělat po svém, a nakonec mu dám za pravdu; přeci jen už je večer, a zmíněný rádce uvádí, že situace je nejhorší dopoledne. Nehledě na to, že letos na ostrov tolik turistů nezavítalo, a o to méně jich bude v Kerkyře - alespoň to jsme si mysleli.

Když vjíždíme se západem slunce do města směrem z Kontokali a Mantouki podél přístavu, na kruhovém objezdu ještě Luďka upozorním, že na doporučené parkoviště ho mohu navigovat, Luděk ale odmítá (přeci jen by to bylo do centra o pár kroků navíc, a kroky je třeba šetřit) a zatáčí k Nové pevnosti. Tam se sice nachází ohromné parkoviště, ale beznadějně plné - místo, které se právě uvolňuje, zabere auto, které se sune těsně před námi. Nevadí, Kerkyra má přece hodně ulic, a to by bylo, aby před nějakým benátský domem nebylo volno! Ehm, nebylo... Dobrou půlhodinku se motáme v těch uličkách, až nakonec ulovíme čerstvě uvolněných 2x3 m2. Už se začíná stmívat, denní světlo mizí kamsi za obzor a s ním se rozplývá i moje představa fotit zákoutí Kerkyry ve zlaté záři (snad jindy), protože já noční scenérie fotím nerada, nemám stativ a trpělivost. A kde vlastně jsme? V průběhu hledání jsme se tak zamotali, že Luďka táhnu asi kilometr tam, kde tuším centrum - tedy kostel sv. Spyridona a Liston, abych pak podle lokalizace na mapě zjistila, že směřujeme kamsi ven z města. A kam se poděl můj orientační smysl, nebo jsem ho nikdy vůbec neměla? Tak zase bloudíme zpátky - ani bychom nemuseli, mám přece tu mapu, ale nějak z principu jsem prostě nechtěla jít v Kerkyře podle navigace.

Vynoříme se na nějakém povědomém náměstíčku, kde je spousta restaurací a kde se rozhodnu, že budu hledat WC, číšníci ale stojí v pozoru a je mi trapné vloudit se tam jen na toaletu. Hezkou chvíli hledám "správnou" restauraci, a když se konečně osmělím a dokonce se zeptám, jestli si tam mohu odskočit, tak prý mohu, ale musím jít dovnitř s rouškou, a tu má u sebe Luděk, který čeká s mojí taškou někde opodál. Nacházím teda Luďka a pak jinou restauraci, protože do té předchozí je mi blbé se vracet. Konečně úkol splněn, jenže teď má zase problém Luděk, má totiž hlad. A to nebude jen tak. Luděk totiž spousta věcí nejí (to platí i o mě), a taky nechceme platit zbytečně moc, to je jasný. Vybavuji si sympatické malé taverničky v zapadlých uličkách nedaleko kostela sv. Spyridona, kam určitě chodí místní, a kde nebudou naparádění číšníci s kravatou v nažehlené košili, kteří turistu skoro tahají za rukáv. Jako první tedy nacházíme uličku svatého Spyridona, kterou vidím takhle rozsvícenou vlastně poprvé. Krámky se suvenýry, zlatem a kumquatem jsou otevřené, turistů je tu poměrně dost, jen se asi zdráhají vlézt do toho malého prostoru a z nudy a lelků prohlížet barevné zboží, protože se jim nechce nasazovat si roušku - asi tak, jako mně. Kavárny na promenádě Liston jsou narvané a o nějaké aproximaci zde nemůže být řeč, tak tady to opravdu žije! Vysvětluji Luďkovi, že sem chodí místní na kafe a ouzo, jenomže to kafe tu stojí klidně i 4 eura a k jídlu tu asi nemají nic krom sendviče a brambůrků.

Lákám Luďka na tu malou, tradiční tavernu s dřevěnými stolky a papírovými ubrusy někde v úzké uličce, kde voní souvlaki a lokální víno teče proudem, a kde sedí vousatý majitel taverny, nějaký pan Jorgos nebo pan Spyros, a s doutnající cigaretou dohlíží na to, jestli nejsou tzatziki moc řídké, musaka moc studená a kalamari moc tuhé, a který ve volných chvílích vyplouvá na moře chytat ryby, které se objevují na lístku jako "specialita dne", protože v mládí byl rybářem.

"V téhle uličce, tak tam to už určitě bude," - slibuji, nebo spíš doufám už asi po páté, protože dosavadními tipy zatím byly buď špinavé fast foody, anebo nóbl taverny, kdy eura mizí už při pohledu na načančané servítky a nonšalantní, naleštěné sklenice na víno o velikosti domácího lustru. Nechceme hledat vhodnou tavernu stejně dlouho jako parkovací místo (nakonec to bude o něco déle), tak zjednodušujeme rozhodování - prostě půjdeme tam, kde je hodně lidí. Když už konečně nacházíme nějakou fajn tavernu na nějakém fajn náměstíčku, která nevypadá snobsky snobsky, a která se nejvíce podobá mé původní představě, číšník se s politováním omluví, že je plno, a že si musíme stůl rezervovat několik dní dopředu! To se opakuje několikrát, takže když konečně nalézáme malý grill bar, kde se dá sedět na menším dvorku, jsme opravdu rádi. Objednáváme salát a kalamari, se zaujetím si prohlížím okolní tajemné domy, které jako kdyby byly vystřižené ze Stínadel; nebýt světla z průchodu a několika dalších hostů - místních, kteří sem přišli na večeři, člověk by se tu skoro bál. Takže taverna nakonec docela odpovídá mé původní představě (jen ten pan rybář-majitel tu chybí). Každopádně, kdybyste měli tip na nějakou příjemnou tavernu v Kerkyře, určitě mi dejte vědět, příště si tam rezervuji místo… :-)

Je už hodně po desáté, na pokoj dorazíme dost pozdě, i kdybychom vyrazili teď, takže malá procházka navíc už nehraje roli. Procházíme rozsvícenými uličkami k pobřeží, kde jsou další taverny, navzdory pozdní hodině stále plné, a mé oblíbené benátské domy mají otevřené okenice a v mnohých oknech se svítí. Pohled na Starou pevnost je opravdu působivý, co takhle se tam podívat? Spolu s několika dalšími turisty procházíme branou, kterou nikdo nehlídá, dál přes most, pod kterým jsou zaparkované čluny. Vylézáme na zídku, a odtud je zase vidět nasvícené pobřeží Kerkyry, mého oblíbeného města, jehož návštěva tentokrát neměla dlouhé trvání. Ale co bych tu vlastně chtěla dělat, pít kafe na Listonu dlouhé hodiny a představovat si, že bydlím v jednom z těch benátských domů s dřevěnými okenicemi? Já tam vlastně bydlet můžu, stačí příště booknout nějaký pokoj nad promenádou, a to mi pak možná budou připadat přeplněné uličky protivné. Je úžasně osvobozující, když si člověk může zařídit to, co chce, anebo když se rozhodne, že to vlastně nechce, uvidí-li danou věc takovou, jaká je, bez vyfantazírovaného pozlátka.

Z pevnosti už míříme k autu, kam je to kus cesty, ale k půlnoční hodině daleko není. Do auta usedám totálně unavená a usínám na místě spolujezdce, Luděk je naštěstí docela svěží, a co víc, pamatuje si cestu, takže nemusím navigovat a hlídat modrou tečku na mapě, jak je mým dobrým zvykem. Dokonce na chvíli usínám, něco se mi zdá, nevím, kde jsem - aha, ještě jsme nedojeli na jih ostrova, kde bydlíme. Byl to dlouhý, naplněný den.


5.8. STŘEDA – Ochlazení, nanicovatý den a řecký humor
Déšť – svatý pokoj – pláž – taverna

Budím se do zamračeného rána; černé, těžké mraky jako kdyby nakukovaly do pokoje a zacláněly poslednímu zbytku světla, které by skrz ně chtělo prosvítat. Ještě stihneme udělat palačinky a posnídat venku navzdory citelnému ochlazení, a jen co odneseme poslední talíř a marmeládu z plastového stolečku, a začnou padat provazy deště, které během minuty smáčí celý balkon, na kterém jsme před chvílí snídali. Tak taková je zima na Korfu?

Podle knížky "Zvyknout si na Korfu" to tak nějak bude, akorát je v domech ještě chladněji a mnohem větší vlhko, a hlavně se v těch domech skoro vůbec netopí a korfané chodí doma ve dvou svetrech a podvlíkačkách; v kamnech (pokud je doma mají) se škrtne, až když teplota klesne pod deset stupňů. No tak to by nebylo nic pro mě. Otevírám počítač a mapu a snažím se psát zápisky, jenže se mi klíží oči, ten včerejší výlet mě nějak zmohl. Přemýšlím, že si dojdu do caffee baru pro espresso, ale nezvládnu ani to. Kolem poledne usínám...

Když se probudím, počasí se trochu vybírá, odpoledne jdeme na pláž. V moři se plavat nedá, jsou vlny, ale poblíž moře je vždycky hezky, i když se v něm člověk nekoupe. Nějak se to tu krátí, už jenom dva dny... Proč jsem si vlastně nenaplánovala 14 denní pobyt? Jako kdybych nevěděla, že tady ten čas utíká úplně jinak, a na Korfu se zvyká až moc dobře...

Večer vyrážíme do taverny Barbados na kalamari. Těším se, že si konečně dám celou grilovanou kalamáru, ne žádné smažené kroužky, jenže ty grilované mají v tavernách většinou za 12, 14, nebo i 15 euro, a to se mi teda platit nechce. Tak si případně dám zase kroužky, anebo třeba musaku.

Usedáme na terasu plnou květináčů, všude muškáty, petunie a další květy, které neumím pojmenovat, v kytkách jsem se nikdy nevyznala. V jídelním lístku mají kalamari za 8 eur (!), tak to je jasná volba. V koutku taverny sedí pan majitel, asi pan Barbados, který už něco pamatuje, a po očku sleduje dění, a zejména počínání mladého číšníka, který se patrně zaučuje.

"Uděláme vám je smažené nebo grilované, jak chcete," - říká číšník s nejistým úsměvem, zatímco střihne zrakem na pana Barbadose, který pokyvuje hlavou. Brzy se mladík vrací a nese příbor a servítky, s umístěním těchto propriet ale pan majitel není spokojen, tak to po něm opraví a cosi klukovi trpělivě vysvětluje. Zatímco čekáme na jídlo, pozoruji stůl menší skupinky důstojně vypadajících hostů, asi Němců, manželé středního věku, vypadající poněkud unaveně. Dáma zírá skrz brýle do mobilu a tváří se důležitě, chlapík upíjí pivo a civí do neznáma, další chlapík (asi jeho brácha, nebo švagr) podle všeho usíná. Ani to neujde bystrému oku pana Barbadose. Nenápadně se přiblíží za dřímajícího Němce a polechtá ho na hlavě. Němec se lekne, po počátečním zděšením se dají do smíchu, atmosféra se uvolnila. Hudba v taverně najednou jako kdyby zesílila, pan Barbados bere jeden z těch velkých květináčů, a… dá si ho na hlavu! Ten květináč mu tam drží úplně sám, a co víc, pan Barbados s květináčem na hlavě začne chodit, ba dokonce ladně tancovat mezi stoly, do rytmu hudby linoucí se z reproduktorů!!! Němci v úžasu sedí jako zařezaní, zatímco pan majitel gestikuluje, ať to je jeden z nich taky zkusit, je to hračka, vyzve jednoho z nich „k tanci“, podá mu jeho květináč, a on se opravdu zvedne, dá si ten květináč na hlavu (bez držení to ale nezvládne), a pokouší se křečovitě kopírovat pohyby pana majitele.

K celé show přihlíží oba číšníci, kuchař a pár hostů, Němec v brýličkách a bílé košili je v obličeji úplně rudý, jako ta petunie, co má na hlavě, ale jinak situaci zvládá hrdinně a improvizuje v tanečních kreacích. Trvá to více než jednu řeckou píseň, a je to opravdu nevídaná podívaná.

A to už nám na stole přistanou dvě velké grilované sépie, že se skoro nevejdou na talíř, se slovy "Ty jsi větší, tak máš větší, ty jsi menší, tak máš menší." I kdybych potkala v moři „tu menší“, tak se bojím, že mě zakousne… Při vší snaze tu porci nedokážu sníst, ale je to výborné. Až budete v téhle lokalitě, do Barbadosu určitě zajděte, zejména pokud potřebujete zlepšit náladu, protože možná se tam kromě vynikající večeře (chtě-nechtě) naučíte i nové dovednosti…


6.8. ČTVRTEK – Objevení plážového jílu a podvečerní výlet na jihozápad
Potamia - Chlomoz - Boukaris - Petriti - Potamia

Předposlední den, už...? Na pláž vyrážím docela brzy, nemíním ztratit ani minutu drahocenného času. Miluji ten ranní čas, kdy slunce ještě není tak vysoko, aby rozpalovalo písek do běla a tvořilo nad horizontem šedavě mlžný opar; místo toho šikmo protíná modré hlubiny a vytváří dlouhé, stále trochu chladné stíny. Na pláži je ticho a klid, ještě tu skoro nikdo není. Bytí u moře je léčivé. Je blahodárné. Každý by měl být aspoň několik dní v roce u moře. Tak nějak preventivně. Napadá mě, že takhle nějak by mohl vypadat můj ráj. Dlouhá pláž, nekonečné modro, a... žádní lidé. Přemýšlím, jestli bych se tam nudila, a jestli má smysl v ráji číst knihy. Jde se vůbec nudit v bezčasí...? Věřím, že ne.

Jdeme se projít k nejjižnějšímu výběžku pláže, a cestou potkáváme černé indiány – rozuměj lidi, napatlané od hlavy až k patě nějakým blátem. Brzy tomu přijdu na kloub; z některých částí skal se drolí jíl, a na pláži jsou místy dokonce „jílové kaluže“, které se asi vytvořily při včerejším dešti. Té možnosti neváhám využít; v Čechách si kupuji masky na pleť s jílem, a tady je to zadarmo! Příroda je štědrá, jen na to jdeme občas oklikou – přes desítky mezičlánků v podobě obchodníků, drogerií a promyšlený marketing… Na žhavém slunci jíl schne až příliš rychle, už mě tahá a štípe na kůži, jdu se umýt do moře. Když se snažím dostat ze sebe to bláto, kde se vzala, tu se vzala, po křišťálově čisté hladině ke mně připlave mořská houba!!! Široko daleko nikde nikdo, jako kdyby mi ji podala modrá ruka samotného Posseidona. A opět se ptám – sním, či bdím? Náhody neexistují. Vesmír – tedy to, co nás přesahuje – má smysl pro humor. Zázračnou houbu si samozřejmě beru s sebou (bude vystavena na posvátném místě), jako připomínku, že nikdy nejsme sami.

Pro ten jíl se ještě jednou vrátím, tentokrát vybavena několika pytlíčky. Myslím, že dost dlouho si nemusím kupovat masky s jílem (snad to letadlo uveze…).

Po obědě otevírám průvodce, a shodneme se, že by bylo zajímavé podívat se ještě na jihozápad, do nedaleké vnitrozemní vesničky v kopcích jménem Chlomoz, a pak do přístavu Boukaris, kam prý jezdí místní z celého ostrova na nejlepší čerstvé ryby.

Auto necháváme na parkovišti na začátku vesnice, a pokračujeme pěšky, uvítají nás místní kočky (některé s obojkem) a roztomilá koťátka, která se batolí kolem honosných vilek – o tyhle zvířátka je dobře postaráno, což mi zlepší náladu. Míjíme kafe-bar s hezkým výhledem, ale nějak tuším, že těch výhledů bude více. Škrábeme se dál do kopce, hezké domky střídají a kamenné stodoly. Je tu ticho a klid, nikde ani živáčka, a spletité uličky mají jakési zvláštní kouzlo. Všímám si dřevěného ukazatele na jakousi „Art-dílnu“, to by mohlo být zajímavé, tak míříme tím směrem, stále do kopce. V místě, kde by to člověk nečekal, na samém kraji vesnice, se před námi vynoří malé stavení, zdobené různými malbami. Otevřenými dveřmi vidím pana majitele, zrovna tvoří další dílko.

Vlezu dovnitř, a zeptám se, jestli si mohu vyfotit, co právě maluje, prý ano, ale ještě to nemá hotové. Obchůdek je plný malovaných věcí, sice to patrně nebude akademický malíř, ale snaha a záměr se mi líbí, kupuji aspoň magnetku a barevné kamínky. „Je to těžká doba pro všechny, ne jenom pro Řecko. Nemůžeme naříkat, že jsme na tom špatně – všichni jsou na tom stejně, ekonomika všech států. Musíme se s tím srovnat“ – říká, když u pokladny konstatuji, že letos sem asi mnoho turistů nezavítalo, a patrně ani nezavítá.

Z obchůdku pokračujeme ke kostelu, který se tyčí na samém vršku vesnice. Je odtud tak krásný výhled, že se tají dech; jako na dlani mám celé severovýchodní pobřeží, v dálce rozeznávám Starou pevnost Kerkyry, zátoku Kanoni, Benitses a Moraitiku, a panoramatický výhled pokračuje dokonce celý jih ostrova, západní i východní pobřeží.


Nevím, jak dlouho jsem tu byla, každopádně dál pokračujeme do vyhlášeného Boukaris. Parkujeme u pláže, hned vedle rybí taverny, to bude asi ta vyhlášená, protože tu vlastně ani žádná jiná není. Projdeme se po přístavu, Boukaris mne vlastně až tak moc nezaujme, tak se tam moc dlouho nezdržíme, a pokračujeme po pobřeží, úzkou silničkou vedoucí těsně podél moře, do Petriti. Zrovna je ten magický čas západu slunce, obloha se pomalu barví do růžova, a vesnička Petriti mě uchvátí. Procházíme kolem rybářského přístavu, kolem množství taveren s terasami vystavěnými nad mořem, a dál na pláž, kde se má nacházet jakýsi vrak. Je nádherné světlo, nevím, co fotit dřív, jen Luděk z toho moc unešený není, prý ho bolí nohy, nebo má možná hlad.

Se soumrakem vybíráme jednu z taveren, dnes si dám konečně ty mušle. Sice nemají místo na terase nad mořem, usedáme tedy pod přístřešek přes cestu, ale i odtud moře vidím a slyším. Je tu příjemná atmosféra, mušle jsou naprosto vynikající, sedíme tam až do pozdních hodin, protože je tam prostě příjemně. Ani se mi nechce myslet na to, že zítra je už poslední den. Kam ten čas jen zmizel?!


7.8. PÁTEK – Track korfským pralesem
Potamia - někde v pralese - Argirades - Potamia

Probouzím se s mírným znepokojením, totiž že mě čeká poslední den a já stále nemám prozkoumaný ten zelený kopec, na který se dívám z moře. A taky na mapě, protože ta oblast je protkaná různými pěšinkami, které jsou dokonce značené jako turistické (ne na mapě, tam je jen ten Corfu Trail; k těmto pěšinkám jsem viděla turistickou značku při mé poslední cestě do Marathiasu).

Že bych ještě dala šanci tomu, dojít pěšky outdoorovým terénem do Georgios nebo dokonce Argirades (a vrátit se pěšky zpět)? "Otočit se můžu vždycky," - říkám si, beru foťák, pár drobných eur a mobil a vyrážím na cestu.

Vzduch je ještě vlahý, nostalgii z posledního dne rozbíjí mé rázné kroky a vzrušení z neznáma; opět se mohu na chvíli cítit jako dobrodruh. Na silničce nad Potamií ještě chvíli váhám u turistického ukazatele, který odkazuje kamsi po polňačce. Turistickému značení v Řecku prostě už nevěřím a raději zohledňuji variantu, že za první zatáčkou u nějaké zahrady vyběhne pes.

Nevím, jestli jsem už psala o své hrůze z rozdivočelých psů. Psi mám jinak docela v oblibě, ale představa smečky hladových hlídačů před nějakou barabiznou, o které se nikdo moc nestará, je jediným potenciálním minusovým bodem pořádného výšlapu. (V Řecku jsem už pár takových smeček viděla, hlídali stádo ovcí nebo své teritorium děsivým štěkotem, že mi překazili nejednu podvečerní procházku nebo ranní běh). To, co se mne momentálně snaží zachvátit, je tzv. "negativní mysl", kterou probíráme v józe. A to pořádně silná.

Nejprve po prašné cestě míjím zahrady. Až se vymotám z blízkosti lidských obydlí, docela se mi uleví, protože čím dál, tím se (snad) riziko psů snižuje. Opatrně našlapuji kolem nízkých plotů, za kterými rostou dýně, cukety, rajčata a papriky, a kvokají slepice, což je dobré znamení - kde jsou slepice, tam by psi být nemuseli. Sláva, první nebezpečí zažehnáno, mé kroky teď už míří do hustého pralesa vzrostlých travin (snad bambusů), cypřišů, olivovníků a neznámých keřů.

Mobil zase ukazuje 10 % baterky, to je jako naschvál, takže se ani nemůžu rozptylovat sdílením své dobrodružné cesty. Překvapuje mě, že mě to opět trochu naštve - tak nějak podvědomě, ale nějaká forma znepokojení tam je. Jako kdyby to bylo další z řady znamení, usebrat se na chvíli, a užívat si cestu bez hledění do displeje telefonu, jen sama se sebou, pro svou vlastní radost a potěšení. To by možná potřebovalo více z nás. Ruku na srdce - už jste někdy někam vyrazili hlavně proto, abyste ulovili skvělé fotky, kterými se můžete mimoděk pochlubit, nebo abyste měli co vyprávět přátelům? Aby to nevypadalo, že jste celou dovolenou strávili pod slunečníkem? A vyrážím JÁ na tuhle cestu proto, abych mohla říct, že jsem někde BYLA? Nebo šlapu tu prašnou pěšinu ve špinavých sandálech proto, že mě prostě baví objevovat, překonávat (se), mít hezkou vzpomínku a užít si ten pocit, až se vrátím aspoň s pár kilometry v nohách?

Vzpomínám na svou kamarádku (tímto Tě zdravím, jestli to čteš), se kterou jsme v průběhu našich společných cest urazili 20, 30 km denně, ať už v Českém Švýcarsku, na Šumavě, nebo třeba napříč Londýnem či rozpálenými uličkami Říma. Je fajn mít parťáka na cesty, ale výzva to teprve je, když jde člověk SÁM. Není nikoho, s kým by se vedl hovor pro ukrácení chvíle, ale vrazit si sluchátka do uší by ubíralo dost na ostražitosti (přeci jen ti psi...). Znovu vzpomínám na všechny samostatné poutníky, o kterých jsem četla, nebo které jsem slyšela vyprávět. Nedivím se, že na takových cestách se setkávali se silou vyšší než oni sami – nebol se svým opravdovým Já, protože když nemáte předmětu či člověka, který by vás rozptyloval, nezbývá, než být si sám tím nejlepším společníkem. A tu náhle se (možná) objeví zajímavá dualita... Anebo mi už moc pálí na hlavu?

Kontroluji mapu, jsem asi ve třetině cesty, z té ostražitosti a opatrného našlapování jdu nějak pomalu. Ale to je teď oprávněné, blížím se totiž k miniaturní zemědělské usedlosti. Tak jestli tady nebude pes...

Rychle osnuji krizový plán. Je jasné, že pokud tu nějaký pes BUDE, je tohle místo (a jeho okolí v radiusu nejméně 500 m) JEHO teritorium, takže tvářit se, že žádný vetřelec nejsem, je poněkud chabé východisko. Vím, že se před psi nemá utíkat, ale neuteč, když se na tebe řítí vzteklá obluda. Lehnout si na zem a doufat, že mě nesežere za živa?

Zatímco můj mozek jede na plné obrátky, korfští cvrčci a cikády skládají symfonie, listy přilehlých olivovníků tiše šumí v sotva znatelném větru, slunce rozpaluje hlínu pod mými chodidly. Je tu klid, absolutní a posvátný.

Kráčím tedy dál a pokouším se důvěřovat variantě, že ačkoli támhleta dřevěná budka za zrezivělým nízkým plotem vypadá jako psí bouda, nemusí to být psí bouda, a pokud tu přeci jenom nějaký pes je, ještě existuje naděje, že ho svými tichými kroky vůbec nevzbudím (skoro jsem se odhmotnila – ještě, že dělám tu jógu...). Kromě toho, jednoznačně dominantí zvukovou stopu za mě přejímají právě cikády.... Míjím to stavení a skoro ani nedýchám. Tak jestli zdolám tuhle nástrahu, jiná už mě snad nepotká. Hurá! Pokračuji dál po pěšině na rozcestí, kde se nachází turistický ukazatel (!) s piktogramem poutníka. Pokud odbočím vlevo, měla bych dojít do Georgios, pokud vpravo, tak Argirades. Vidina kafe v kafenionu v Argirades je pro mě lákavá, takže volba je jasná (Georgios není tradiční vesnice, takže tam by to bylo opět kafe ze supermarketu).

Už jsem na cestě skoro hodinu (to tiché našlapování fakt zdržuje!), podvědomý stres ze psů ze mě záhadně spadl. Užívám si kontrastu vyhřátých luk a chladivých stínů olivových hájů a silných, vzrostlých stromů porostlých mechem a nějakým druhem břečťanu, to je scenérie jako z nějaké mystické pohádky. Míjím mokřady a na cestě se místy dokonce ještě stále nachází hluboké louže po přívalovém dešti před pár dny.

Zdá se mi to, nebo před sebou slyším hlasy?! A psí štěkot to není... Nestačím se divit, v dálce přichází několik postav. Že bych se už blížila k Argirades? Když se postavy přiblíží, s překvapením zjišťuji, že jde o turistickou rodinku, snad Němci nebo Angličani. Zdraví mě překvapivě "Kalimera", to už vypadám jako místní?! Jiné turisty by tu asi nečekali, stejně jako já...

Na mírném kopci, nad korunami olivovníků a vrcholky cypřišů, už vykukují šedá a bílá, několikapatrová stavení s dřevěnými okenicemi, což mne poněkud uklidní – blížím se do cíle, a ani jeden pes (nebo ani jeden strach…?) mne nezastavil! Prašná cesta se náhle mění na úzkou asfaltku, která vede přímo mezi ty vysoké domy, ve kterých jako kdyby ani nikdo nebydlel, okenice zavřené, zahrada za zrezivělým plotem zarostlá vysokou, a trochu suchou trávou, kterou letos nikdo neposekal, a asi ani vloni ne.

Procházím těsnou zástavbou kamenných domů, které tvoří pomyslnou bránu, a vylezu na menším dlážděném plácku, míjím místní staříky (někteří z nich mají roušku, staženou...), posedávající na dřevěných židlích na zápraží jednoho z domků, naproti je kostel. Když procházím kolem, všichni zmlknou a prohlížejí si mě, tak pozdravím, hlasitě odpovídají, ještě bych se tu chvíli zdržela možná i poseděla u toho kostela, ale to bych tu musela být sama, takže nešmejdím, moc nefotím, a pokračuji dál, až k hlavní silnici, kterou už znám - "jižní dopravní tepna" ostrova, i když pod tímto pojmem si představím spíš nějakou čtyřproudovou dálnici, určitě ne silničku, jako je tahle, po které občas něco projede, a i přesto právě tudy musí projet každý autobus, který veze každoročně vozí stovky mladých Angličanů pařit do Kavosu - vyjma letošního roku, to jich asi bylo podstatně méně. Vypadá to, že podél hlavní silnice, ačkoli tu ani skoro není chodník, se nachází i místní nákupní třída. Prodejna ovoce a zeleniny, masna, několik marketů, pár kaváren, kafenion.

A sakra, já tu roušku zase nemám, to už bude něco jako karma, takže nákup pitíčka nebo kafe opět bude docela bojovka. Míjím pánský kafenion, u kterého sedí asi deset místních dědulů. (Mimochodem – už jste viděli řeckou vesnici bez malého, prostého, a pro zhýčkaného turistu trochu odpudivého kafenionu? U nás se schází místní štamgasti večer na pivo, v Řecku už dopoledne (a pak po siestě), jenže místo piva mají před sebou kafe, vodu, zřídkakdy ouzo nebo tsipuro, anebo taky nic, čehož jsem si všimla mnohokrát – jdou si prostě posedět, popovídat, zahrát nějakou deskovku, a to sezení ve vesnických kávových putykách asi není podmíněno konzumací.) Vybírám si jeden z marketů, kde mají chlaďáky s pitím venku, omlouvám se za to, že nemám roušku, se zatajeným dechem platím mezi dveřmi – prodavačka s tím nemá problém, a dokonce na mě chápavě pomrkává.

Z hlavní silnice odbočuji zase do jedné z uliček; když už jsem tady, po náročném putování v „poušti“, v pomyslné „oáze“. Procházím se po rozbité cestě, z levé strany domky, vpravo neudržované zahrady, které i tak mají své kouzlo – i tady, ve vysoké trávě, bydlí spousta cvrčků a cikád, a ten zvuk je mi tak příjemný, jako málokterý koncert. Bůhvíproč si představuji, že žiju v jednom z těch domků z okny do zahrad a olivových hájů, kde je svatý klid a pokoj, zrovna si dávám odpolední siestu, mám zavřené okenice, jenom skrz dřevěné šprusle slyším ozvěny středomořských hmyzích mistrů. Je to taková ideální představa, typická jen pro ten vnitřní svět, protože v té představě mě z té siesty nic neruší, ba ani myšlenky, nikam a nic nemusím, snad jen uvařit si po siestě špagety s čerstvými mušlemi a večer posedět u vína (které v reálném životě už nepiju vůbec) s několika přáteli z vesnice (to těžko, jsem silný introvert). Jako kdybych se zkoušela vžít do těla jakéhosi pseudo-Já, které nečelí žádným potížím (například v podobě vybitého telefonu či hrůzy ze psů), a které se vlastně jen tak vznáší, ale pohrávat si s tou představou mě neuvěřitelně baví, protože „únik“ od běžné „reality“ je často mnohem reálnější, než realita sama, a těch „já“, co uvnitř mne přebývá, je jednoznačně více…

Ale zpět k tady a teď, je čas na to kafe, vracím se teda zpět na hlavní silnici a nákupní třídu. Nápad sebrat odvahu a dát si černý kafe glykó z džezvy v nějaké té kavárně s komorní atmosférou raději zavrhuji, mohli by se mě bát, že jim tam zanesu koronáče, takže raději vybírám modernější alternativu jakéhosi Cafe-snack baru; za barem zahlédnu mladíka bez roušky, tak předpokládám, že ten se mne bát nebude a bude rád za tržbu. Objednávám si frappe a usadím se ven, naproti zelenině a řeznictví, které zákazníky láká na čerstvé jehněčí. Pozoruji celkem normální dopolední ruch, každou chvíli někdo zastaví autem u té zeleniny, aby nakupil pytlík pomerančů, rajčat, cibule a liklů. U řezníka je otoč slabší, řezník sedí za sklem, má tam návštěvu, tak moudře hovoří, a podívá se občas skrze to sklo ven na ulici, zaznamená taky mě, jedinou turistku. Frappe s hustou pěnou mi přistálo na stole, k němu několik sušenek, jako kdyby mladý barista nějak vytušil, že mám pár kilometrů za sebou a svačinu žádnou (snack nebude, na to frappe padnou poslední eura, která mám u sebe).

Vždycky mě bavilo potulovat se po řeckých vesnicích, ale obyčejně tam aspoň jednoho dalšího zbloudilce "ze severu" potkáte, letos je to celé zvláštní, skoro jako kdyby tu člověk byl, a zároveň nebyl, jako kdyby ty časy bezstarostného se poflakování na řeckých ostrovech a dovolené plné barevných koktejlů byly zapůjčené, a když si na ně člověk tak zvykl, že je bral skoro jako samozřejmost, je to pryč. Možná přemítám příliš negativně, ovlivněna melancholií posledního dne. Na pláži, s knížkou a pod dávkou slunce člověk ani nevzpomenul, že je něco jinak, protože je všeobecně známo, že šumění moře a slaný vzduch vymývají mozek, a dostávají nás do stavu "tady a teď - v józe tomu říkáme "šunja", stav ne-bytí a zároveň extáze. Vzpomenu si na mnichy z Pantokrátoru, jestlipak přebývají v meditativní mysli, tak jako dobří jogíni?

Slunce už je vysoko, je čas se vrátit. Cesta zpět uběhne až příliš rychle, už se nebojím žádné nástrahy, a dokonce mě předjíždějí dva cyklisté (turisti) ve sportovním úboru, což mne potěší – turistické značení zde evidentně nepadlo nadarmo. Cestou zpět si vzpomenu na svůj původní cíl, takže když se blížím do vesnice Marathias-Potamia, zamířím k tomu zelenému kopci, na který se dívám z moře, po pěšince vzhůru nad Nikos tavernou. Chvíli se prodírám hustým houštím, že se musím krčit, div ne plazit se po zemi, ale už tuším, že ten výhled bude k nezaplacení. Ještě překonat pár keřů, jediným vodítkem je mi ta úzká, sotva znatelná pěšina, která vypadá, že je prošlapaná spíš od nějaké zvěře, možná od ježků a zajíců, zaječích bobků je tu požehnaně. Vymaním se z posledních křovin na loučku, opodál jsou vinice se zrajícím vínem, vystoupala jsem až do nebes? Pode mnou se otevírá výhled na širé moře a bílý pruh pláže, tady je tak hezky! Vědět to první den, tak sem chodím meditovat; proč ty nejúžasnější místa, která máme přímo před nosem, často objevíme až tehdy, kdy už je čas odejít?

…..

Přátelé, milí čtenáři, řeckologové, přeji každému jednomu z vás, abychom se v Řecku opět shledali. Sice třeba každý v jiný čas, na jiném místě, ale ŘECKO – jeho slunce, moře, příroda a klid, jsou komodity, které nezmizí, a skrze ně se můžeme potkávat a ladit na jednu vlnu.

Více než kdy jindy bez otupování smyslů koktejly z programu all-inclusive, bez animačních programů a konzumování povrchní zábavy, s hlubokou úctou a respektem k možnosti, kterou ještě před pár desítkami let neměl vůbec nikdo, nebo jen ti vyvolení. Cestovní ruch, tak mladé odvětví, a tak rychle jsme si na něj zvykli, že jsme skoro zapomněli vážit si té cennosti a zázračnosti, že se za pár hodin přesuneme o několik tisíc kilometrů dál, do ráje (anebo třeba do pekla). Jako kdyby nás současná situace vedla k tomu, užívat si každý jediný den, ať už je zrovna „dovolená“ nebo ne…

Na závěr ještě dodávám, že jsme před odletem zapomněli na check-in, takže na přepážce u zavazadel (hodinu před odletem…) jsme se dozvěděli, že je potřeba vyřídit si to opět elektronicky, tady na přepážce by to taky šlo, ale asi za poplatek 50 eur (to má každá letecká společnost nastavené jinak). Jenže než se požadavek přes internet vyřídí, může to nějakou dobu trvat, přesto to riskneme a běžíme do přeplněné kavárny před letištní halou, připojit se na notebooku (mobil mi to nějak nebere a už docela panikařím), daný odkaz pro odbavení nejdříve vůbec nefunguje, ale nakonec se požadavek nějakým zázrakem podaří a vzápětí do mailu dorazí i palubenky, kterými se budu prokazovat na displeji mobilu. Takže rada pro všechny individuální cestovatele: protože víme, že slunce a moře vymývá mozek, nastavte si nějaké upozornění, abyste se před odletem nezapomněli elektronicky odbavit :-).

Tak zase někdy v Řecku!

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Soutěžíme s MELISSA TRAVEL. Podpořte nás.
Hodnotit můžou jen registrování uživatelé. Přihlaste se prosím.
Komentáře (2)
05.11.20 12:51 janavi
No nakonec jsem se prokousala přes dlouhý úvod a poctivě přečetla zbytečně dlouhý cestopis a dobrala se k pěknému pěšímu výletu a úvahám na posledních stránkách. Je vidět, že tě psaní baví a já jsem se taky docela pobavila, cestopisu by ale pomohlo trochu ho zkrátit. A kdo je Zdeněk, o kterém trochu s despektem mluvíš? Jestli budoucí manžel, tak pozor na to!
01.11.20 08:18 RottenFox
Moc pěkné!
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
7G1DY
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací