Cestopisy

NEJISTÁ SEZÓNA

Melissa Travel

Kléča Alena / žena / 94x
Na RN od 25.11.17 · 3 roky
Naposledy 31.03.21/12:22 · před týdnem Zobrazit profil
Epirus60855x402.01.21/18:35

Doporučit Tisknout

Sněhobílý Naxos nebo pulzující Parga? Na Naxosu jsme ještě nikdy nebyli a do Pargy jsme s manželem za svobodna zavítali na motorce, a to cestou z Lefkady. Tenkrát mě její romantika sice okouzlila, ale trávit tam dovolenou? Zatím jsme vybírali spíše klidnější destinace. Na druhou stranu je ale Parga místem, kde lze podnikat spoustu výletů nebo jen procházek různými směry a to je lákavé. Je také branou do kraje hor, potoků a nádherných přírodních scenérií. Stačí kousek popojet. Házíme to na děti (14 a 18 let) a vybíráme kvůli nim živější Pargu. Rozhodně se tam nebudou nudit.

Blíží se zima. Večery se prodlužují. Využívám je ke čtení postřehů a cestopisů. Ta zima přeci není tak špatná. Já tohle rochnění v mapách a textech přímo zbožňuji. Všichni se začínáme těšit a společně si prohlížíme různé fotky Epiru. Marně se ale snažím sehnat papírovou mapu této oblasti. Ta prostě není k sehnání.

STOP! Všechny a všechno zastavuje ten příšerný bastard, COVID 19. Nějak mě přechází chuť na další plánování výletů a sbírání informací. Nebudu to dlouze natahovat, prostě všechny nás přemáhá strach.

Další období je všem letošním dovolenkářům důvěrně známé. Stornovat či nestornovat, využít či nevyužít nabízený poukaz CK. Jelikož situace je neuvěřitelně dynamická, doufáme v to, že čtyři měsíce je dlouhá doba a vše se v dobré obrátí. Prostě necháváme vše v běhu a tiše se modlíme.

A někdo nahoře nás vyslyšel. Situace se začíná lepšit! K plánování našeho dvanáctidenního pobytu se vracím až v červnu. Trochu se bojím, že už to ani nestihnu. Navíc zjišťuji, že pro vstup do Řecka je nutné vyplnit jakési formuláře. Cestovní kancelář nám poskytuje některé potřebné údaje, takže vyplněné formuláře odesíláme nakonec mezi prvními. Jaká je naše radost, když za odměnu dostáváme potvrzení o přijetí z řecké strany. Stírám si pot z čela.

Aby to bylo napínavější, zprávy z médií začínají být opět negativní a my s napětím sledujeme epidemiologickou situaci řeckým směrem. Ach jo! Už aby bylo 11. 7. 2020.

Ovšem nejnapínavějším okamžikem je čekání na QR kód, kterým se budeme muset prokázat na letišti v Preveze. Protože jsem přečetla hodně komentářů ke QR kódu, jsem celkem v klidu. Přesto se mi o něm poslední noc před odletem i zdá. Ve snu mi přišel kód! Probouzím se a v duchu se se peru sama se sebou: „Mám se do mailu podívat, nebo ne?“ Vydrž Prťka, vydrž! Naštěstí znovu usínám. Ráno ale stejně moje cesta vede místo na WC k PC. A co myslíte? Je tam.

V rychlosti zkouknu kódy. Dvojka, dvojka, dvojka……Á manželův začíná jedničkou. Smolař……. Nechci ho nervovat tím, že ho pravděpodobně vyberou k namátkovému testování na letišti, protože se sám dokáže dost dobře vystresovat samotnou cestou a úplně nejvíc letadlem. Nechávám si tedy tuhle informaci pro sebe. Také je to vlastně jen neověřená domněnka ostatních cestovatelů.

Stále více začínám přemýšlet a pochybovat. Stačí jeden nakažený v letadle a zavřou nás všechny za padesát tisíc do karantény. Neměli bychom přeci jen sedět doma na zadku?

Konečně vyrážíme na letiště a v 10:30 se už v prázdné odbavovací hale ukázněně řídíme doporučením a zůstáváme téměř po celou dobu v roušce. Ve 12:30 už sedíme připoutaní v letadle, když se ozve kapitán. Sděluje nám nemilou zprávu, hlavně pro manžela nadopovaného přesně na čas Kinedrylem. Samozřejmě to nenechal náhodě a pojistil se ještě žvýkačkou proti nevolnosti. Podle kapitánova hlášení došlo prý k neshodě leteckého softwaru. Letadlo bude mít asi dvacet minut zpoždění. No, tak to už jsem na prášky i já. Jakožto laik si totiž pod chybou leteckého softwaru okamžitě představuji další díl dokumentu „Letecké katastrofy“. Navíc mě po celou dobu čekání nevídaným způsobem vytáčí starší pán před námi. Nemá nasazenou roušku a navíc stále kašle. V „covidové“ době dost nepříjemný pocit. Naštěstí se asi za třicet minut opravdu ta plechová mrcha zvedá ze země a vše už běží jak má.

Za dvě hodiny už v Preveze nasáváme voňavý řecký vzduch a já napjatě čekám na rozluštění hádanky s QR kódem. Ostatní nic netuší. Řecká opálená paže manželovi nekompromisně ukazuje směrem k odběrovému místu. Teorie s jedničkou se tedy potvrzuje. Z naší skupiny osmi lidí je testován jen manžel – jedničkář. Odhadem je testována tak čtvrtina letadla. Je mi ho líto, ale jde to rychle a šťourají ho jen v puse. Přesto se cítí ublížený a nemluví.

Za chvíli už sedíme v autobuse, který nás rozváží po letoviscích. Néééé, to je snad zlý sen. Na sedadle před námi sedí opět pan „Rebel“ a drží se předchozího scénáře. Nemá nasazenou roušku a na všechno kašle. (Nutno podotknout, že jedeme na dovolenou v době, kdy 150 případů za den všem připadá jako katastrofa. Kdybychom věděli, co přijde o pár měsíců déle……) Jedeme přes letovisko Amoudia. Někteří spolucestující vystupují v místě, kde marně hledám moře. Kolem vidím jen bažinaté nížiny . Už si představuji ten ráj komárů. Když ale kousek popojedeme, ukáže se příjemná pláž lemovaná stromy. Zajímavostí je, že se tu vlévá do Jónského moře řeka Acheron, ve starořečtině Řeka smutku, v novořečtině Černá řeka, která je proslulá svou ponurou pověstí. My ale pokračujeme do Pargy. Delegátka Adéla nám rozděluje klíče od pokojů v apartmánovém domě Pavlos a pokračuje dál s ostatními až do Sivoty. Až je ubytuje, vrátí se do Pavlosu. Manžel stále mlčí.

Rychle vybalujeme kufry a uháníme na městskou pláž Krioneri. Slaná voda všechno rozpouští. „Konečně zase moře“, manžel mluví! Dokonce vyloudí na tváři úsměv. Teď už je „jen“ nervózní z toho, že si pro něj přijdou v případě pozitivního testu. Stojíme ve vodě a po chvíli nám začínají okusovat kotníky malé bílé rybky. Už jsou tu zase. Před rokem na Samosu na pláži Livadaki a teď i tady. Pláž i městečko je zaplaveno Řeky. Je víkend, tak proto. No, pořád lepší Řekové než zbytek hlučné Evropy.

Večer se jdeme zběžně seznámit s centrem Pargy. Ale opravdu jen na chvíli, chce se nám docela spát. Asi jak z nás spadly všechny ty negativní myšlenky. Už se ale těšíme, jak město zítra pořádně prošmejdíme. Tak tedy jdeme do hajan. Apartmány je možné krásně vyvětrat díky dvěma balkonům proti sobě, ale z venku jde takový hluk, že stejně usínáme až k ránu. Před túrováním skútrů, křikem z fotbalového hřiště a hlukem z aut zavíráme oba balkony a zbytek noci spíme v zabedněné místnosti.

Druhý den ráno vyrážíme na nejbližší pláž Piso Krioneri, vklíněnou mezi skalisky. Zůstáváme téměř celý den, protože pláž je poloprázdná.

Večer jdeme do šumu. Korzujeme kouzelným městečkem, vystoupáme křivolakými uličkami až k jeho dominantě, benátské pevnosti z 11. století , která měla v minulosti sloužit k ochraně města před agresivními nájezdníky. Nemůžeme se nabažit výhledem na město . Nádhera! Kolem hradu procházíme až k vyhlídce na pláž Valtos. Pak se vracíme k hradu. Nachází se tu několik starých děl a také kavárna. Opravdu romantické místo. Jen je to trochu víc do kopce, takže kvůli horku je ideální pro návštěvu ráno nebo večer. K večeři si kupujeme gyros pita. Při zpáteční cestě kupuji v jednom z krámků mapu Epiru za 7 Euro. Mám radost jako malé dítě, protože v Čechách se mi ji nepodařilo nikde sehnat.

Jelikož si naše dcera předešlý den připálila zadnici, jdeme se jen krátce vykoupat. Napadá nás, že přeplaveme z Krioneri na ostrůvek Panagia , s kostelíkem zasvěceným Panně Marii, kam se na její svátek 15. 8. sjíždí stovky věřících. Protože chci vše zdokumentovat a nevíme o jaký kámen ve vodě zakopneme, bereme si s sebou i nafukovací lehátko, aby byl telefon v bezpečí. Sichr je sichr. Prozřetelně si necháváme na nohou i trekové sandály. Lehátko necháváme na břehu a šplháme mezi stromy. V klidu si prohlédneme celý ostrůvek, kostelík , zbytky nějaké pevnosti i molo a pak se kocháme krásným pohledem na Pargu i na otevřené moře za námi. Boty i foťák byl výborný nápad. Řekla bych, že tou nejpřímější spojnicí na ostrůvek doplave i malé dítě. Každopádně je to super zpestření válečky na pláži.

Dnes obědváme doma a pak se s chutí natáhneme. Siesta je siesta. Odpoledne jdeme pro změnu na Piso Krioneri, v té době poloprázdnou. Jsou vlny, takže si trochu zablbneme. Stejně se ale nemůžeme dočkat, až vyrazíme autem a ukončíme popleskávání na plážích.

Konečně! Večer si půjčujeme přes delegátku auto na tři dny. Cena ještě není tak hrozná, jak jsem čekala, ale je vyšší než na ostrovech. Půjčovné po odečtení slevy za malého prcka Nisan Micra a přičtení pojištění 15 Euro/den na „plechy“ atd., vychází na 55 Euro/den. Chlapi z půjčovny vyžadují číslo platební karty i s bezpečnostním kódem, což sice chápeme, ale nejsme z toho moc odvázaní. V Řecku se nám to ještě nestalo. No, všechno je jednou poprvé. Pak ještě s chutí vyrážíme na gyros. Sedíme v přístavu na molu, vychutnáváme oblíbenou pochoutku a pozorujeme cvrkot.

Jsme dost natěšení, takže ráno vyrážíme celkem včas, čeká nás dlouhá cesta. V osm hodin už tankujeme a jedeme směrem na Prevezu a pak dál na Lefkadu , naši dávnou lásku. Cestou děláme jen „čůrací pauzu“ a pak už projíždíme podmořským tunelem, který byl dokončen v roce 2002, takže i my máme premiéru. Na konci tunelu platíme 3 Eura a pokračujeme dál. Lefkada je s protější pevninskou Akarnánií propojena umělou hrází a zvedacím mostem . Most se opravuje, ale Řekové to vyřešili úžasně. O kousek dál mezi dva břehy vpasovali loď, kterou se projíždí . Pro nás zajímavá atrakce. Vše je výborně značeno, takže Ahoj Lefkado po 20 letech!

Míříme na západní pobřeží . Zastavujeme ve vesničce Athani, přímo u odbočky na pláž Egremi a Porto Katsiki. Dáváme si oběd v taverně u silnice , hned vedle místních dědoušků. Paní z taverny neumí ani slovo anglicky, což je nám sympatické. Domlouváme se rukama, nohama, úsměvy a přidáváme pár řeckých slovíček. Baví nás to. Čekáme jen chvíli a už máme plný stůl. V důsledku naší komunikace přináší paní ale o jedno jídlo navíc. Zřejmě někdo máchnul rukou víc než chtěl? No co, přeci ho nebudou odnášet. Ochotně zbaštíme všechno, protože je to vynikající. Při odchodu se ptá jeden z místních, který chvilkami pomáhal obsluhující Řekyni s překladem, odkud jsme. Zvláštní, letos nás každý tipuje na Bulhary, Rumuny, někteří dokonce na Maďary…. Snad je to jen tím, že máme všichni tmavé vlasy. Nakonec se ale přeci jen rozzáří a zvolají á Czechia….! Ahoj….!

Z příjemného stínu se nám moc nechce, ale žene nás zvědavost i čas. Míříme kolem pobřeží k nejkrásnější pláži, jakou jsme kdy viděli. Egremi….. Už z auta se tají dech. Ta barva vody je prostě neskutečná. Zastavuje nás ale plot. Přístupová cesta se stále ještě opravuje po zemětřesení, které ostrov zasáhlo v listopadu 2015. Na internetu jsou popsané různé stezky, kterými se dá na pláž dostat a tak zkouším udělat psí oči na dělníky pracující na opravě, jestli nám pootevřou vrata. Jenom prstíček strčíme…… Ti ale vrtí hlavou a dávají nám nekompromisně najevo, jakou cestou se máme vydat. Zpátky. Respektujeme je a kocháme se tedy jen z výšky. Ti, co Egremi zhlédli dnes poprvé, zírají s otevřenou pusou. Ten pohled je prostě boží . Na Egremi se koupe několik lidí, kteří připluli velkou výletní lodí.

No co, smutně otáčíme naše vozítka, kus se vracíme kolem plotu „ztráty a nálezy“ a chtě nechtě vyrážíme alespoň na Porto Katsiki. Bojím se davů, ale když už jsme tady…… Přijíždíme na parkoviště, kde z vedlejšího baru hraje hlasitá hudba. No nazdar, ještě horší než jsme čekali. Snědý chlápek nás urychleně zkásne o 5 Euro za auto a spokojeně odchází. Při sestupu na pláž je hudba slyšet stále méně a méně. Dole už ji neslyšíme vůbec. Lidí je tu dost, ale protože je všední den, celkem to jde. Trávíme tu zbytek odpoledne a vychutnáváme si alespoň tady, ten neskutečný, nekonečný tyrkys . Před odjezdem se jdeme podívat na konec parkoviště. Vede odtud stezka na vyhlídku, kde jsme se před lety fotili. Z vyhlídky je bohužel torzo. Zpoza zátarasu smutně koukáme na zborcené plechové schody……

Vracíme se hornatým vnitrozemím, užíváme si výhledy na hlavní město Lefkos a je nám celkem líto, že už nám nezbývá čas na zastavení. Třeba na prohlídku starých větrných mlýnů na pláži Gyra, nebo se vydat podél laguny, která je částečně využívána k odsolování vody. Opět projíždíme skrz loď, pak tunelem, kde zaplatíme znovu 3 Eura a už uháníme zpátky k Parze. Zvládli jsme to výborně, v 19:00 parkujeme u apartmánu. Na tachometru máme poctivých 280 km.

Další den ráno vyrážíme směrem do vnitrozemí až v 9:30, dnes nás nečeká nic náročného. Kousek před Glyki se rozsvěcí našemu autíčku oranžová kontrolka na palubní desce. Já se picnu., závada motoru. To je jako doma. Raději hned voláme přes delegátku a informujeme autopůjčovnu. Ještě nejsme tak daleko. V půjčovně jsou ale v klidu. Auto se chová normálně, máme jet dál. V nejhorším pro nás prý přijedou.

Tak tedy jedeme dál. Z Glyki odbočujeme ostře vpravo na Souli. V mírném kopci za zatáčkou se mi zdá, že jsme těsně minuli něco jako malou želvičku. Asi mám vlčí mlhu. Raději si to nechávám pro sebe. Když se před námi objevuje na silnici další želva a navíc o něco větší , mám radost, že nejsem blázen. Dcera je nadšená, doma máme totiž podobnou. Tahle má ale daleko ostřejší drápky. Chvíli si ji prohlížíme a pak ji vracíme do trávy. Měla asi namířeno na druhou stranu silnice, takže bude muset vyrazit znovu.

Jedeme nádhernou krajinou, koukáme na hory a pod námi je vidět zemědělská oblast kolem Glyki . Občas nám přejde před autem stádo ovcí či koz, u silnice se povalují skupinky krav a dokonce těsně míjíme i šedivé oslíky . Přijíždíme na křižovatku ve tvaru T a odbočujeme podle ukazatele na Souli . Stále chválíme místní značení. U cedule CAFÉ zatáčíme a přijíždíme k místu, kde prý v minulosti stálo několik mlýnů. Parkujeme ve stínu stromů, smáčíme si nohy v průzračném potoku, který je přítokem bájné řeky Acheron a pozorujeme blyštící se pramínky klouzající se ze svahu . Přejdeme dřevěný mostík a váhavě pokračujeme ke kamenné budově, ve které bychom u nás čekali maximálně skupinku bezdomovců. Vážnosti jí ale přidává vztyčená řecká vlajka . „Tady bude asi ta kavárna“, říkám nejistě. Manžel se rozesměje: „No to určitě“ Za stavením nás ale opravdu překvapí množství prázdných bílých plastových židlí a dřevěných kulatých stolů . Nikdo nikde. Co je to za zvláštní místo? Nahoře ve svahu sedí u malého stolečku starý pán. „Kaliméra“, zdravíme. Nepatrně kývne a sedí netečně dál. Usedáme ke kulatému stolu na břehu potoka a vyčkáváme. Začíná se nám tu líbit. Překvapuje nás, jak je stůl i židle na takovém místě čisté. Nikde ani lísteček. Zanedlouho přichází stará paní. Nejprve utírá už tak čistý stůl a pak nám přináší nabídkový list. Dáváme si jen řeckou kávu, čerstvý džus a frappé, protože v této koronavirové době máme v tomto místě trochu obavy z hygieny. Když ale paní přináší dokonale vyleštěné sklenice a kávu v designovém hrnečku s talířkem, házíme vše za hlavu. Vládne tu jen řečtina. V nabídce nás zaráží souvlaki za 1,50 Eura. Co to může být za porci? Zřejmě chyba tisku. Přesto vybíhám do svahu za Řekyní, která zmizela ve špeluňce připomínající kozí chlívek a přiobjednávám ze zvědavosti jednou záhadné souvlaki. Za chvíli už cítíme známou vůni a jiná paní nám z jiného stavení přináší na malém talířku souvlaki na špejli a hranolky s citronem. Řekla bych, taková dětská porce. Velice příjemné, malé občerstvení. Škoda, kdybychom nebyli srabi, mohli jsme si tu dobrotu objednat hned čtyřikrát. Je nám tady báječně, opravdu kouzelné místo, kam prý jezdí Řekové na pikniky a oslavy. Souli pro ně má hlavně historický význam. V roce 1803 tu začala národní revoluce. Necháváme se unášet poklidnou atmosférou, skoro se mi zdá, že slyším vyprávět vodu a šeptat stromy, jak říká Ota Pavel v jedné z jeho povídek. Vůbec se nám odtud nechce. Jsme tu sami, další dva turisty potkáváme až u auta. Projíždíme ještě vesničku Souli od začátku do konce . Zaujmou nás tu zvířecí přístřešky, šikovně využívající skalní útvary, kterých je ve vesnici jako máku. Dojíždíme ještě do vedlejší vesnice a pěšky prokličkujeme mezi kozími bobky až ke kostelíku , odkud je nádherný výhled.

Vracíme se do Glyki a podle ukazatele pokračujeme směrem k Acheron springs. Právě nedaleko Glyki vytváří řeka kaňony a vysoké soutěsky. Parkujeme na velkém prašném parkovišti. Je tu půjčovna raftů a celkem dost lidí. Svlékáme se do plavek a vydáváme se kolem WC, úzkou pěšinou při řece, až k místu, kde se dá do řeky vstoupit. Samozřejmě máme trekové sandály a foťák. Brrr….. Nu co, voda teče přece z hor. Nejdříve jdeme namočení po kotníky, někde po kolena a některá místa je dokonce nutné krátce přeplavat. V těchto rizikových místech drží nad hlavou foťák ten nejvyšší a to je manžel nebo syn. Kaňon se postupně zužuje, lidí ubývá a ledová, průzračná voda Acheronu nás příjemně ochlazuje v parném dni . Tento vodní trek není náročný, záleží na každém, jak daleko se vydá. My jdeme něco přes 2 km tam a 2 km zpět. Při zpáteční cestě už máme ale pocit, že nám nohy asi umrznou. Úžasně strávený den v údolí Epiru. Dnes jsme ujeli pouhých 120 kilometrů, ale zážitků máme plno.

Proč nepřidat ještě jeden? Projíždíme Pargou dál do Anthousy. Někde by tu měl být mlýn s vodopádem. Jednou zabočíme špatně a musíme couvat do hrozného krpálu, protože není kde se otočit. Podruhé zajedeme do uliček, které se šplhají tak vysoko, že mám na chvíli pocit, že vjedeme vstupní branou přímo na nádvoří pevnosti Aliho Paši. Už jsme toho v Řecku najezdili spoustu, ale tohle je i na nás dost. Kopec je tak příkrý a uličky úzké, není se kde otočit. Přiznáváme, zdatně bloudíme. Pokořeni dovolujeme synovi, aby použil navigaci v telefonu. Pak už sjíždíme podle něj správným směrem , ale hledané místo stále nikde. Není tu ani noha, takže se nemáme ani koho zeptat. Neradi, ale vzdáváme to. Sjíždíme z prudkého kopce k Valtosu a pak domů. Po návratu znovu kontaktujeme půjčovnu. Sdělujeme, že se zítra chystáme na dlouhou cestu. Auto je podle nich v pořádku a nic měnit nebudou…

Procházíme večerní Pargou a na večeři usedáme do restaurace BACHOS na nábřeží. Přivítáni jsme vřele, číšníci jsou milí a pozorní šoumeni. V restauraci není jediná volná židle, ale oni stále navazují další a další kontakty s kolemjdoucími a lákají je ke stolům. Proto když dojíme, zdá se nám, že už zabíráme stůl pro další potencionální zákazníky. Prostě máme i přes příjemnou obsluhu pocit jako: „Najez se a běž“. Na druhou stranu nás pak ale číšníci zdraví až do konce dovolené při každém mihnutí se kolem restaurace. Oni volají ahóóój, my jásu.

Poslední automobilový den má být nejnáročnější. Vydáváme se ještě hlouběji do vnitrozemí, do kraje čápů, směrem na město Paramithia. Čapí hnízdo je skoro na každém sloupu. Ještě nikdy jsme jich neviděli tolik pohromadě. Před Paramithiou je objížďka, bohužel špatně značená. Vám, kteří jste dosud nepochopili, přidávám vysvětlení, možná pro někoho zcela nepochopitelné. Ze zásady totiž nepoužíváme navigaci, protože já zřejmě trpím nějakou úchylkou. Odjakživa miluji mapy. Turistické i automapy. Prostě mě fascinuje ta spleť silniček a cest, vedoucí pohořími, nížinami, protkaná řekami, potoky a doplněná spoustou topografických značek. Pro mě je mapa ten nejkrásnější obraz. Ale jinak jsem celkem normální. Když někdy přeci jen nevíme kudy dál, baví nás to napětí a komunikace s lidmi. Teď tedy žádáme o radu nějakou Řekyni pracující na své zahrádce. Ta nás výborně nasměruje a my už najíždíme na dálnici k Ionanině. Dálnice mi nahání strach, v Řecku po ní jedeme poprvé. Obavy jsou zbytečné. Je naprosto, ale opravdu naprosto prázdná. Před sjezdem na Dodoni platíme mýtné 2,10 Euro.

Parkujeme přímo u plotu jedné z nejvýznamnějších antických památek . Vstupné pro dospělou osobu je 8 Euro, děti a studenti neplatí nic. Procházíme zbytky nejstarší řecké věštírny. Podle pověsti se zde věštby odvozovaly ze šelestu listí dubu a zpěvu ptáků. Prohlížíme jedno z největších antických divadel, které bylo postaveno pro 17.000 diváků. Zrovna tu pracují restaurátoři . Chvíli je pozorujeme při práci, pak projdeme ještě zbytek areálu, který není nijak moc rozlehlý a už míříme přes Ioaninu stále více do vnitrozemí. Bohužel míjíme správnou odbočku a v mžiku se ocitáme ve víru velkoměsta. To je mazec. Hodně chodců, hodně cyklistů, hodně troubících aut, hodně ukazatelů…… Z dopravního chaosu začínáme šílet, takže jsme rádi, když se Ioanina ocitá za našimi zády.

Odbočujeme do kraje Zagori, směrem na vesnici Kipoi (Kipi). V zatáčce potkáváme první kamenný obloukový most . Nádhera. Stavbu těchto kamenných skvostů prý většinou financovaly místní rodiny a tak mosty nesou jejich jména. Slibuji rodině, že se pod některým zchladíme. A sakra, nikde ani loužička. Další, tříobloukový Kalogeriko nás čeká už jen kousek před Kipi. Pochází z roku 1814 a jeho přestavbu ze dřevěného na kamenný zaplatil opat z místního kláštera. Voda není ani pod tímto mostem, takže slíbené osvěžení nepřichází. Rodino pardon, nějak jsem si neuvědomila, že je červenec. Nejdříve všichni dost prudí, ale když se s tím smíří, smějeme se všichni tomu, jaké jsem jim připravila super koupání v horských bystřinách. Od Kalogerika nás fascinuje pohled na kamennou vesnici, která se rozprostírá jakoby zavěšená na protějším svahu. Musíme se tam jet podívat.

Vjíždíme tedy do vesnice Kipi a zastavujeme se u nevýrazného bistra. Máme pěknou žízeň, a když usedáme do stínu stromů, dostáváme samozřejmě i chuť. A to skoro na vše. Z bistra se vyklube příjemná taverna. Zbytek rodiny moc neexperimentuje, dávají si omeletu a špagety. Chci konečně vyzkoušet řeckou fazolovou polévku, ale bohužel už není. Pán usoudí, že miluji fazole, a tak mi sám doporučuje z jídelního lístku „něco s fazolemi“. Sice mu moc nerozumím, ale souhlasím. To jsem zvědavá, co se objeví na stole. Než přinesou jídlo, vydávám se s dcerou na krátký průzkum vesnice. Je opravdu celá z kamene. Vystoupáme do svahu kamennými uličkami , po kamenných schodech a nabízí se nám úchvatný pohled do kraje, přes kamenné střechy, kamenných domů. Skoro bych řekla, že jsme v Albánii nebo v Bulharsku. Každopádně se nemůžeme toho pohledu nabažit a skoro zapomínáme na objednané jídlo. Rychle se vracíme. Právě včas. Na stole už na mě čeká talíř velkých bílých fazolí se špenátem nebo čím vlastně ? No, vábně to moc nevypadá. Skoro jako by to už někdo měl. Ochutnávám a jsem překvapena. Je to vynikající. Cítím chuť kari nebo něco, co se mu dost podobá. Opravdu pochoutka, jen jsem nezaregistrovala, jak se jídlo jmenuje. Později se od průvodkyně dozvídám, že by to zelené mohla být chorta. Snažila jsem se tohle jídlo najít na internetu, ale fazole gigantes jsem našla jen s rajčatovou omáčkou…

Pokračujeme v cestě a postupně klesáme nekonečnými serpentinami. Výhledy jsou ohromující . Po cestě objevujeme ještě jeden kamenný most, pod kterým je konečně i voda ! Smůla, teď už pro změnu není čas. Projíždíme ještě několika kamennými vesnicemi. Cesta je krásná, ale díky zatáčkám zdlouhavá a ubíhá pomalu. Před manželem, který řídí, smekám. Je toho dost. Celí vyprahlí odpočíváme po cestě ještě u jednoho kamenného kostelíku ve stínu stromů. Kámen je v tomto kraji opravdu základní a zdá se i jediný stavební prvek.

Pak už najíždíme na dálnici mezi Ioaninou a Metsovem. Ta je opět úplně prázdná. Ve zpětném zrcátku pozorujeme, jak někde v dálce za námi „padají trakaře“. Naprostá bílá tma. Naštěstí tomu hrozivému úkazu ujíždíme. Nejdříve platíme 1,20 Euro a na dalším úseku 2,10 Euro. Kilometry rychle ubývají. Sjíždíme na sjezdu Vasilikos – Parga. Původně jsem měla v plánu tento den navštívit ještě vyhlídku Oxia a kochat se kaňonem Vikos, jednou z vůbec nejhlubších propastí na světě, ale zbytek rodiny už by mě asi ukamenoval. Dnes máme za sebou 318 km a pocit, že jsme alespoň na krátkou chvíli ochutnali kousíček opravdového, mimořádně krásného Epiru. Večer smutně vracíme auto a uvědomujeme si, že jsme naše výlety vlastně nechtěně tematicky rozdělili.

1. den – Lefkada – písek
2. den – Acheron – voda
3. den – Zagori – kámen

Auto je fuč, je čas se zas poválet na pláži. Ráno procházíme městem , vystoupáme k hradu a odbočujeme na pláž Valtos. Rozkládáme věci na začátku pláže, tam, kde už je ve vodě příjemný písek smíchaný s drobnými oblázky. Zase kousací rybky, potvory jedny. Ale jen u břehu na mělčině. Stačí popojít.

Pozorujeme parasailing, létání na padáku, který táhne motorový člun. Protože nás ležení nebaví, nedá nám to a jdeme obhlédnout ceny. U bližšího stanoviště je cena 55 Euro za 2 osoby a 40 Euro za 1 osobu. U stanoviště blíže ke slunečníkové části už je cena o 10 Euro vyšší. Z té částky se nám kroutí i palce u nohou. Je to ranec, ale zážitek by to byl…. Trochu se dohadujeme, jestli ano nebo ne. A hlavně, kdo by byl ten vyvolený. Nakonec to samozřejmě vyhrávají naše děti 18 a 14 let. Chci je vyfotit, jak nasedají do člunu, ale paní, která kasíruje, mi nabízí, že mohu jet s nimi a fotit je dle libosti přímo v akci. Super, projedu se kolem pobřeží a ještě s nimi mohu zážitek napůl sdílet. Manžel nám jen smutně mává a odnáší ze břehu žabky. Má smůlu. Nerad fotí. Ve člunu jsou dohromady tři dvojice, na každou vychází asi 10 minut. Více lidí najednou je výhodné jak pro posádku, pro klienty, tak i pro mě. Posádka se nemusí vracet na břeh, lidé si mohou užít pohled na ostatní i s jízdou kolem pobřeží a já mám krásný výlet motorovým člunem. Kapitán je šoumen , pokyny jsou srozumitelné, vše je absolutně v pohodě, vzlétání i nasedání. Každou dvojici posádka na chvilku spustí, vycárá jim nohy v moři a zase je zvedá do nebe. A k tomu všemu panorama Pargy a jejího členitého pobřeží. Když má někdo zájem, posádka ho ochotně vyfotí jeho telefonem nebo telefonem kapitána, který následně fotky pošle mailem nebo na úložiště. Alespoň tak jsem to pochopila. Děti jsou nadšené a po návratu na břeh nás zahrnují svými zážitky.

Tak se všichni zase pěkně uklidníme. Znovu se z nás stávají „povaleči a opaleči plážoví“. Odpoledne nás to už opravdu nebaví. Rozhodujeme se, že si odskočíme k ruinám kláštera Vlacherna, pocházejícího z 18. století. Zbytky kláštera jsou díky patnáctimetrové zvonici dominantou pláže Valtos. My ale nejdříve musíme přes celou pláž . Jdeme kolem lehátek, které nejsou ani z poloviny naplněné. U malého bílého kostelíku odbočujeme směrem do „lesa“. Poté stoupáme kolem stavení po široké cestě, kde nám uvolňují cestu stavební dělníci. Kdoví, co tady staví. Na vrcholku se najednou ocitáme ve stinném olivovém háji . Je tu krásně. A už jsme u zvoničky, která je ale dost zarostlá a celé ruiny kláštera také . Chvilku se porozhlídneme, mrkneme z výšky na moře i na druhou stranu k pevnosti Aliho paši a vracíme se stejnou cestou zpět. Na pláži u malého přístavu nalézáme neporušený skelet mrňavého kraba. Cestou zpět se párkrát smočíme v moři, aby nám nebylo takové horko. Vycházku ke klášteru doporučuji zejména pro toho, kdo se na pláži nudí. Je to příjemná změna a vyjít nahoru není nic náročného. Balíme a vracíme se zpátky městem.

Přemýšlíme, kam půjdeme dnes na večeři. Vítězí restaurace Perivoli , která je hodně zastrčená v ulici za fotbalovým hřištěm. Prázdná restaurace, velmi milá obsluha. Číšník umí i trochu česky, my se snažíme na oplátku použít pár řeckých slovíček. Tomu říkáme komunikace. Domluvíme se a přitom se pobaví obě strany. Za chvíli už máme na stole sýrovou pomazánku a naši oblíbenou pomazánku z oliv. Nevíme co nás čeká a tak si objednáváme ještě tzatziki. Už se nesou. Jejda! Za chvíli nám přistává na stole ještě tác s obloženými topinkami. No, už teď jsme plní. Kdo sní proboha naše objednané hlavní jídlo? Stifado, Mousaku, Řeckou pizzu, Burgery, salát……. Jsme dvě rodiny, tak snad to nějak dáme. Už je to tady. No nazdar. Porce jsou opravdu hodně velké. Praskáme ve švech. Číšníci přináší jako odměnu všem ouzo a někomu medovinu. Ouzo nemám ráda, ale po tomto masakru žaludků zjišťuji, že na trávení je opravdu výborné. Obrovská večeře tu i s nápoji vychází rodině na 45 Euro.

Jako každé ráno při snídani, pozorujeme z balkonu venkovní provoz. Dnes nás zaujme popelářské auto, které řídí žena a dokonce i posádku vzadu na stupačkách tvoří ženy. Manžel je u vytržení, hned mi je dává za příklad. „Šikovné dcérečky“ .

Navrhuji, abychom se šli zchladit na prázdnou Piso Krioneri. V jedné z uliček každý den obdivujeme kvetoucí keř , který jsme ještě nikdy neviděli. Abychom si alespoň trochu zpestřili plážové dopoledne, vyjdeme těch pár schodů k baru nad pláží, který je bohužel po celou dobu naší dovolené zavřený. Je odtud ale pohádkový výhled . Tady by frapíčko chutnalo báječně. Dnes opět dodržíme siestu a odpoledne jdeme ještě na chvíli zkouknout městskou pláž. Je poznat, že už je zase víkend. Pláž je celkem plná, i tak ale není přeplněná, jak to tu normálně bývá. Alespoň k něčemu je ten Covid dobrý.

Před spaním posloucháme náš oblíbený žabí koncert z potoka pod apartmánem, který doplňuje druhý hlas v podobě hlučných cikád. Dramatičnost dodávají řvoucí skútry z druhé strany ulice. Začínáme si na ten šrumec zvykat.

Další den snídáme v pekárničce na hlavní třídě. Mimo našeho 18 letého syna, který se dnes chce povalovat dlouho v „peřinách“, se i se známými chystáme do staré výrobny olivového oleje Paragaea v centru Pargy . Byla otevřena v roce 1929. Odpadní vody továrny, silně znečišťovaly moře, takže došlo k jejímu uzavření. Podobný osud stihl i některé další továrny. Tahle výrobna naposledy fungovala v roce 1975. Asi od roku 2012 je zde možné absolvovat prohlídku prezentující historické i současné metody výroby. Vstup je pro dospělé 5 Euro, děti do 16 let mají vstup zdarma. Nejprve zhlédneme asi patnáctiminutový film, jak se v současné době olivy sbírají a jak se vyrábí olej. Po filmu nám paní vysvětluje, jak zpracování probíhalo v minulosti, ještě před zavedením elektrického proudu, k čemu sloužil jaký stroj a jak se odděluje a odděloval olej od vody. Také nám povídá, co všechno musí olej splňovat, aby mohl nést označení extra virgin. Prohlídka je velice zajímavá a paní výklad podává příjemným a srozumitelným způsobem. Po té připravuje ochutnávku různých produktů. Nejdříve zkoušíme panenský a pak obyčejný olivový olej. Znovu vysvětluje rozdíl a pak nám dává ochutnat ještě olivové pomazánky a dresingy. Prohlídka je u konce. Samozřejmě máme možnost nákupu výrobků dle libosti. Kupujeme olivový dresing s hořčicí, medem a oreganem, který nás zaujal a ještě nikdy jsme ho neochutnali. Pak přidáváme ještě olivovou pastu.

Po návratu nacházíme před apartmánem delegátku s paní uklízečkou, které jsme nechtěně připravili v pokoji překvapení. Jak už jsem řekla, syn se chtěl ten den pořádně vyspat. Při odchodu jsme mu nechali klíče v zámku, a protože paní uklízečka byla právě na chodbě, nechala jsem jí dveře pootevřené s tím, že už může uklízet. Podle jejího vyprávění si prý vynesla koše, zabouchla dveře a šla vynést koše i z ostatních apartmánů. Pak se vrátila, že vytře, ale dveře nešly odemknout. Lekla se, že zabouchla klíče uvnitř a začala shánět zámečníka. Ten nebyl k sehnání, tak jí s dveřmi pomohl majitel apartmánu. Společně tedy otevřeli pokoj. Proti nim vylezl z ložnice náš rozespalý a překvapený syn v boxerkách. Kdo ví, kdo z těch tří se víc lekl. Po vylíčení příběhu jsme se všichni od srdce zasmáli.

Od delegátky se dozvídáme, že od včerejška jsou v obchodech povinné roušky. Snažíme se respektovat nařízení, ale ostatní turisté to celkem ignorují. Nelíbí se mi to, protože vidím, že Řekové opravdu všechna nařízení dodržují a snaží se pro turisty připravit bezpečné prostředí. Celý večer zas brouzdáme uličkami Pargy.

Ráno jsme všichni připraveni na výšlap. Odbočujeme u malé pekárničky, poblíž pláže Piso Krioneri a šplháme úzkou strmou pěšinou vzhůru na útes. Naším dnešním cílem je pláž Lichnos. Pěšina se po chvíli rozšiřuje a místy se otevírají překrásné výhledy na pobřeží a celou Pargu s benátským hradem. Za městem je vidět i pevnost Aliho paši na vysokém kopci . Nejdříve míjíme nějaký kostelík, u kterého je jakási rodinná oslava či co. Dál stoupáme a přicházíme ke kostelíku Ag. Eleni . Udržovaná kaple s nádherným výhledem. Místo přímo stvořené k odpočinku. Pokračujeme olivovými háji , procházíme pod sítěmi, které jsou natažené mezi stromy tak, aby olivy nepadaly na cestu . Hned se nám vybaví záběry filmu ze včerejší exkurze. A už se nám otevírá pohled na Lichnos . Přicházíme na rozcestí a já nemám mapu! A teď babo raď. Kamarád vytahuje telefon. Jedna cesta vede podle „Gůgla“ k silnici a pak dolů. Je nejdelší. Druhá cesta končí u zavřených vrat. Jdou sice obejít, ale cesta se vytrácí v olivovém háji. No a třetí cesta končí u zamčených vrat, která jdou také obejít, ale jsou opatřená plechovými cedulemi „PRIVAT“ a „POZOR PES“. Ty jsou navíc pro jistotu doplněné ještě obrázkem lebky a zkřížených hnátů. Tahle cesta je ale nejkratší. Riskovat či neriskovat? Je nám jasné, že cedule zřejmě slouží jen pro vyplašení vlezlých turistů, jako jsme my, protože vedle vrat je mezera, kterou by proběhl i bizon, natož rozzuřený vlčák, ale…... Cedule funguje, jak má, takže poslušně pochodujeme směrem k silnici. Kdybychom neztráceli čas a šli hned, už se koupeme. Cesta nás navádí do kempu, přes který se dostáváme až na pláž. Moc lidí tu není. Zůstáváme. Uprostřed pláže je lehátková část, jinak je pláž prázdná. Je tu minimarket, WC i kavárna či restaurace. Užíváme si prostornou, prázdnou část pláže, s čistou vodou . Odpoledne nám ale kazí koupání nepříjemná skutečnost. Nevím, jestli znáte báseň od Jaroslava Vrchlického „Balada o hovně.“, ale dovoluji si trochu pozměnit a použít verš, který mi okamžitě naskakuje na mysl.

„Na vodě plaval zvláštní kus, a hle, byl to lidský trus.
Škoda, že mi novin kousek, vedle hovna neležel,
znal bych aspoň politiku, k níž jeho pán náležel.“

Teď už mě do vody nedostanou. Stále pozoruji ten „kus“. Před pátou hodinou jdeme k molu vodního taxi , který nás za 5 Euro na osobu odváží až do Pargy . Platí se až v přístavu při vystoupení z lodi.

Když docházíme k apartmánu, všímáme si stojícího autobusu přímo před Pavlosem. Zřejmě vysadil turisty, kteří si teď užívají poslední minuty výletu na pláži nebo prochází romantické město. Řidič autobusu si zatím dává šlofíka . Po večeři jdeme s manželem vyzkoušet pověst výborné kávy v 5 IN STREET CAFÉ kousíček nad naším penzionem. Zastavují se zde, den co den, od rána do večera, místní a berou si kávu s sebou nebo ji popíjí jen tak na místě. Sedíme, pozorujeme provoz na hlavní ulici a k tomu si vychutnáváme řeckou kávu. Nám ten provoz bude doma snad i chybět. Najednou nebudeme mít co sledovat.

Nechce se nám ještě spát, tak se jdeme podívat uličkami až k potemnělé Piso Krioneri a pak se jen tak loudáme nočním městem až na nábřeží. Nevěříme vlastním očím. Turisté dnes nějak zhoustli. A to není víkend. Je to snad tím, že dnes mělo dorazit první letadlo ze severu Evropy? Libujeme si, že jsme si Pargu ještě stihli užít bez davů. Letos k tomu byla paradoxně nejvhodnější doba.

Předposlední den trávíme na Valtosu. Po obědě se nedaleko nás usazuje pár s dítětem. Že někdo smrká do vody, se mi hnusí odjakživa, ale v době coronaviru je to podle mého znakem naprostého ignorantství. A řeči o tom, že slaná voda vše desinfikuje, na mě nefungují. Po chvíli mám opáleného frajera s culíčkem a pleší (ano, obojí je možné) plné zuby. Když svoji odpornou potřebu několikrát zopakuje, znechuceně odcházíme. Stejně je už odpoledne.

Večer jdeme na poslední večeři až do restaurace Porto Lichnos s výhledem na moře. Normálně se sem dá dojít pěšinou od restaurace Perivoli, ale jeden místní starší pán nám radí, ať jdeme raději při hlavní silnici, protože letos je prý pěšina dost zarostlá. Asi ji turisti prostě ještě nevyšlapali. Slunce už tolik nepálí, a tak dva kilometry při silnici není nic strašného. Je to ale do kopce, takže je dobré pojistit se lahvičkou vody.

V restauraci sedí jen pár řeckých rodin. Po večeři dostáváme ještě meloun, a když se po zaplacení číšník dozvídá, že jsme Češi a navíc z oblíbené CK, dává nám ještě pivo, džus a mně znovu to proklatě odporné, ale úžasně pomáhající ouzo, a to vše na účet podniku.

Ráno nám ochotná delegátka Adéla domlouvá, že můžeme opustit pokoje těsně před odjezdem, což je super, takže máme ještě čas na pořádnou koupačku a rozloučení s majitelem marketu KORDAS, do kterého jsme každý den chodili nakupovat všechno možné. Hlavně mám pocit, že po naší dovolené bude muset majitel objednat zvláštní závoz plechovkového piva ALFA, aby doplnil regály. K obědu si dopřáváme poslední letošní pita gyros. Těsně před odjezdem si v kavárně 5 IN STREET CAFÉ kupuji frappé do autobusu. Chci si pořádně vychutnat i poslední cestu letošní dovolené.

Adéla nám v autobuse sděluje zprávy z ČR, které jsme po celou dovolenou nesledovali, takže nás celkem překvapí denní přírůstek 270 nakažených. Má obavy, aby letošní sezónu vůbec dokončili. (Kdybychom tehdy věděli, že počet nakažených byl proti aktuálním číslům naprosto zanedbatelný…….)

Na letišti čekáme po odbavení kufrů ještě před letištní halou, kde můžeme být bez roušek. Místní policejní ochrana letiště ostřížím zrakem pozoruje našeho syna. Nevíme ale proč? Nic nedělá, nic nepašuje. Pozorují ho už skoro všichni policisté. Je pravda, že syn má, jako většina jeho vrstevníků, pocit, že čím víc proužků, tím víc adidas, ale že by jeho pruhovaný outfit policii tak moc provokoval? No, nakonec se vůbec nic neděje, a tak se směji a dobírám si ho, že se jim třeba jen líbil… Pak už se naše letadlo odlepuje od země a my si lebedíme, že jsme si v této nejisté sezóně dovolenou krásně užili.
Komentáře (4)
Andrea Mrázková ip:37.188.155.***09.03.21/15:50
Opět krásnou dovolenou jsi prožila. Jsem ráda, že jsem si mohla vše přečíst. Klobouk dolů. Bavilo mě to. Rozesmálo a poučilo...
manoulka Zdenka / žena / 1 940x
Na RN od 15.03.08 · 13 let
Naposledy 10.04.21/21:32 · 3 dny Zobrazit profil
Epirus » Sivota » 10.07.21 za 87 dníKythira » Agia Pelagia » 21.09.21 za 160 dní
28.02.21/22:01
Tak se hlásí další z těch, co dočetli. A vůbec nelituju, na to, že jste měli auto jen na 3 dny, stihli jste dost My jsme letos riskli také objednat dovolenou, do Syvoty. A myslím, že je to mnohem riskantnější, než loni, kdy jsme vyjeli až napotřetí...Doufám, že to nakonec klapne a uvidíme aspoň tolik co vy , neb jsme starší ročníky a o co méně našlapeme, o to více najezdíme. Též bychom rádi na Lefkádu, je to jeden z mála ostrovů, kde jsme ještě nebyli. Chystáme se i do Pargy, takže popis toho, co tam lze navštívit se nám velice hodil. Díky, bylo to pěkné počtení...
Kléča Alena / žena / 94x
Na RN od 25.11.17 · 3 roky
Naposledy 31.03.21/12:22 · před týdnem Zobrazit profil
08.01.21/21:40
Moc díky. Jsem ráda, že to někdo přečetl až do komce
machajda Hana / žena / 5 919x
Na RN od 16.05.10 · 10 let
Naposledy 08.04.21/11:19 · 5 dny Zobrazit profil
06.01.21/06:48
Díky za moc fajn cestopis. Úplně jsem se na chvíli ponořila do toho dříve každoročního plánování a do řecké atmosféry. Kdo ví, co nás letos čeká.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena IP adresa.
DA6CB
1. Komentář nesmí vulgárně urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze, chcete-li se na něco zeptat pište do diskuze.
Další od Kléča Cestopisy2
Epirus Srážky Teplota Vítr
Dnes 07–12 Light rain showers <1 mm 14° 1 m/s
12–18 Partly cloudy 0 mm 15° 6 m/s
18–24 Fair 0 mm 14° 9 m/s
Čtvrtek, 15.04.21 00–06 Clear sky 0 mm 12° 5 m/s
06–12 Clear sky 0 mm 11° 4 m/s
12–18 Partly cloudy 0 mm 13° 5 m/s
18–24 Partly cloudy 0 mm 14° 9 m/s
Více předpovědi počasí
RNB
© na veškerý obsah se vztahuje autorský zákon, proto není možné cokoliv z těchto stránek kopírovat a používat k jiným komerčním účelům !