Dlouho rozmýšlený Karpathos - 2021

Dlouho rozmýšlený Karpathos - 2021

Částečně mi v žilách tepe Řecká krev a tak není divu, že jsem sem jezdil od malička
Ale až mnohem později jsme si s ženou Monikou zamilovali zelené Sporady … Skiathos, Alonnisos a zejména Skolepos, na který jsme se vraceli postupně 4x a zatím zůstává pro nás nejkrásnějším ostrůvkem.
Letos byla v plánu Ithaka, na kterou si už pár let brousíme zuby, ale vše skončilo bohužel vynuceným krachem CK Melissa a i když nám bez průtahů vrátili prašule, zůstala v nás nějak ta hořkost, jak se ten dnešní svět řítí do zadku
A tady začíná příběh letošní dovči na Karpathosu, který byl v hledáčku od roku 2014, ale vždy ho nějaký favorit předběhl.
Ale letos? … vybráno na last, letovisko Lefkos, ubytko Lefkos Village … a ve dvě ráno stojíme na Ruzyni / pro mě to bude vždycky Ruzyně / a čekáme na odbavení.
Let byl klidný, jen díky mým čerstvě poničeným zádům se ty necelé tři hoďky zdály nekonečné.
Ale dal jsem to a poté, co s námi „trošku“ klepnul pilot na Karpathoské, 2,5km dlouhé dráze, jsme tu.
Vždycky, když jsem si prohlížel fotky těchto „kamenných“ ostrovů jako jsou Rhodos, Kréta, Karpathos a dalších, neměl jsem zrovna ty nejlepší pocity. Když jsme ale vylezli na téhle „jiné planetě“, zmocnil se mě zmar.
Cestou do Lefkosu jsem neřekl ani slovo a hlavou se mi honila jen jedna myšlenka, že tohle bude naše nejdražší a zároveň nejstrašnější dovolená.
Ubytko v Lefkos Village naprosto v pohodě, jen ten pocit spálené země stále dře na patře.
Tropický verdo a písečná pláž s neustálým větrem … to opravdu není to, za čím do Řecka léta cestujeme.
Auto je zamluvený až za dva dny, ale při představě dvoudenního válení v tomhle „pískovišti“, vyrážím do půjčovny a rukama/nohama získávám ještě Fordíka Focuse a tak trochu mi spadl kámen ze srdce. Večeře, spánek … a naštěstí je ráno a pádíme hned na sever ostrova, abychom to trochu okoukli

Cestou do městečka Olympos se nám otevírají nádherné scenérie a divoká tvář ostrova … zastavujeme, že udělám pár fotek … a ejhle … venku je takový vichr, že ani nejdou otevřít dveře a až s Moniky pomocí se dostávám ven. Poryvy jsou chvílemi tak silný, že se mnou cloumají a jen doufám, že alespoň něco bude zaostřené Do Olymposu přijíždíme po desáte a doufáme, že se nám ukáže v plné kráse. Bohužel je zahalený ve stínu mraků, na které by šlo snad i dosáhnout. Nevadí, zajedeme ještě jindy. Procházka uličkami má své kouzlo. Všude jsou babky ještě v krojích, i když jsem někde četl, že to je jen dobrý marketinkový trik a že s přicházejícím večerem se převlékají
do riflí No nějak si to nedovedu představit
Rozhodně je tady težké živobytí!
Pokračujeme do nejsevernější vesničky Avlona, kde jsme se tedy v podstatě jen otočili a na rozdíl od jiných cestovatelů nedoporučuji.
Cestou zpátky zajíždíme do hezkého, čistého, přístavního městečka Diafani, procházíme molo a pak hodíme chvilku odpočinek a koupání na pláži. Pohoda a klídek … žádný vichr!

Ráno měřím 29°C, což jsem pak zjistil byla standartní ranní teplota ve stínu, a my jsme po pár pohybech a sbalení věcí na cestu zase totálně splaveni. Jedeme do Mesochori, které je dopoledne ještě částečně ve stínu a couráme se úzkými uličkami. Je to moc pěkný, čistý městečko a díky neděli a právě končící bohoslužbě, potkáváme dost lidí. Takže po chvíli už nám jde výslovnost „kalimera“ na jedničku … a aniž by jsme chtěli, stojíme před vyhlášeným Cafe Skopi a jdeme na frapé.
Nádherný kousek světa … poprvé jsou vidět stromy s granátovými jablíčky, citrony, grepy, fíky … no prostě to, co jinde ani náhodou neuvidíte. Výhled je tu taky na jedničku. Kostel a pod ním prameny, které tedy připomínají tvarem pisoáry … je to fajn místo.
Dále frčíme na Apellu. Už když nahoře odbočíme na krkolomnou silničku, vídíme, že tohle by se nám mohlo líbit. A taky jooo Parádně strávené odpoledne. Já běhám s foťákem jako pominutý …. malá Apella, průlet dronem, courání a jedeme zpátky vyměnit autí za ještě
z Čech zamluvenou Kiu Stonic. Ještě gyros a Monika pastitio, aby to bylo komplet a jdeme celkem zdachmaný chrnět.

Další den cesta do světa civilizace, Pigadie. Ráno zamračeno, ale klasických 29°C, abychom nevychladli Valíme to závratnou rychlostí (průměrná je na budíkách v téhle funglovce 28km/h) směr Arkasa a dále za městečkem Menetes, které je zase nějakým lepidlem nalepené na skále, zastavujeme na odpočívadle, přímo proti „odpočívadlu“ nebeskému. Mrtví tady mají opravdu nádherné místo
s výhledem na Pigadii. Fotím jako o život, protože místo je fotogenické snad z každého úhlu
Potom se ještě vyškrábáme k pomníku … asi osvobození a pokračujeme.
Pigadie nás nijak neoslovila.
Klasické přístavní město, plné taveren a jejich „naháněčů“ . O jeden level výše, jak říkám, „suvenýr štráse“ … zlato … keramika … náramky z kůže a milion věcí , které už nás desetiletí nezajímají
Využíváme tedy průjezd městem alespoň k většímu nákupu a jedeme se pak podívat na surfařské pláže na jihu ostrova.
Je tu opravdu živo, kluci to tu prohání, jen to sviští. Windsurfingářský ráj!
Pláží je tu vícero, ale ukrutný vítr, takže se vykoupeme, lelkujeme s frapíčkem a zase dále.
Na satelitní mapě Google maps vypadá báječně pláž Diakoftis, která je zašitá na skoro nejjižnějším cípu za letištěm a tak tradá
Po cca dvou kilometrech, jízdou skoro krokem, jsme tam. Vizuálně krásné … jen ten vítr …
Vybíráme si ze dvou pláží tu menší, kde je asi deset sunsetů a na jeden sedáme do stínu, abychom zhodnotili situaci a rozhodli, co dál.
Během chvilky k nám ledabyle přichází místní beachboy a chtěl by vybírat. Na můj dotaz, že kolik? … odpovídá „tventyfajf“ … dělám blbýho, že nevím kolik, ale on s klidem Jamese Bonda, vytahuje z kapsy propisku a na celou dlaň píše „pětadvacítku“. Začínám se smát … Monika mu říká, že je “krejzy“ a odcházíme si opodál postavit náš plážový stan Byl to v tom větru ukrutnej souboj s živlem.
Vedle nás ale byli ještě jedni „soutěžící“ a ty svůj boj , na rozdíl od nás, prohráli. Když to vzdali a zbyl po nich velký balvan, za který by jsme ještě mohli přivázat jednu šnůru našeho přístřešku, zacítil jsem svoji chvilku … Přistoupil jsem k polobrunátnému mladíkovi,
který se zmítal ve větru a svoji plynulou angličtinou mu říkám: „Haj … plís … stoun?“ Pochopil a kámen byl můj.
Když jsme dostatečně vykoupaní, usmažení a ošlehaní vichrem … balíme a jedeme „domů“. Cestou se zastavujeme jen tak na „kukačku“ ve Finiki, dáváme si večeři a tím dnešní dobrodrůžo končí.

Nějakým zázrakem vstáváme dneska hodně brzy a tak po obvyklém, snídaňovém rituálu, na který doma není čas, vyrážíme prochajdou
na Lefkos nuda pláž. V domění, že se jen tak osvěžíme a hned zase půjdeme. Je fakt brzy, ale kupodivu tu už pár „sloníků“ pohupuje choboty a jejich chotě staví protisluneční přístřešky … Věková kategorie je ovšech jak z filmu „Zámotek“, tak raději přivírám hodně víčka, abych viděl, co nejméně Pláž je s pozvolným přístupem a vlny obrovský. Když jsme dostatečně obroušený od jemného písečku a naplnil nám všechny dostupné mezery, jdeme se sprchnout na ubytko a jedeme za dalšími zážitky … dnes Kyra Pinagia.
Silnice se tam zase točí jako had … brzdové obložení si jistě myslí své … ale za chvilku jsme tam. Parkuju ve velkém kopci, podélně
u zidky, abych měl „čumák“ rovnou dopředu. A jak tak koukám do zrcátka, ozve se vedle docela bomba! Moje auto se ani nehlo,
tak je to docela záhada?! Ale pak kouknu vlevo a tam napranej Hyunday ve zdi. Bez řidiče …. nedal tam kvalt a jen zabrzdil ručku … no nestačilo to. Takže tentokrát stál „ten nahoře“ při nás a kdybych parkoval o pár vteřin pozděli, tak jsme měli mooooc pěkný den
Dole je pláž plná sunsetů, ale na levé straně nacházím dle dobrých informací průlez mezi balvany … tam je malá plážička a je pohoda.
Je dneska zatím asi největší vedro / měřím ve stínu 37°C, voda 30°C a když jsem dal teploměr na písek, měřil do padesáti a pak zkolaboval
Večer jsme fakt hodně „použití“, tak jen chvilka odpočinku u bazénu a jdeme čerpat energii do postele.

Ráno padá rozhodnutí, zkusit ještě jednou Olympos, jestli nám neukáže i svou slunečnou tvář.
V 10.30 jsme tam a dobře jsme udělali. Oproti předchozí výpravě je to opravdu dechberoucí pohled. Aby jsme se s Monikou zase neztratili a pak se půl dne nehledali, dáváme čas a styčný bod … a hurá každý za svým
S vidinou Božskýho výhledu to hned krosím k rozpadlinám větrných mlýnů, ale to ještě netuším, jak to bude dobrý
Cestou nahoru potkávám mladý pár jdoucí už zpět a slečna doslova ťupká po rozbitém schodišti. Její chůze mi připomíná člověka, který
už to nemůže donést na záchod … a ejhle, když mám nakoukáno, vyfoceno … vodu jsem všechnu dopil …............ dostávám se do stejné situace!!!
Přilepenej na skálu se šinu pomaličku krok za krokem. Po naloupané břidlici mi sem tam ujede noha, ale po chvilce jsem upocenej,
ale hlavně CELEJ dole. Šátky, kostelík, frapíčko … úžasná domácí pekárna, s ještě úžasnějším vanilkovým závinem …
Po moji fotoprocházce jdu na domluvený sraz. O svém dobrodružství na stezce mlčím jako ryba :-D a jdeme si dát něco dobrýho na zub.
V hlavní uličce je takový okénko, které prostě nejde nevidět. A to je naše „smůla“ Taverna má dlouhý název, který jsem zjistil až na vizitce, kterou jsme dostali. Ovelistirio Bonenzi … a hotovo. Je tam plno a tak sedáme na schody naproti a zatím pojídáme jen vůně,
které se odtud linou Někdo platí a odchází … a to je naše chvíle. Zabíráme stůl a jdeme se podívat do kuchyně na ty dobroty.
Ještě teď se olizuju
Vybírám si obří, plněný žampion s hráškem a kukuřicí, zapečený se sýrem a Monika jehněčí ŽEBÍRKO. Majitel je spokojený a ukazuje
na fotku dvou jehňátek přišpendlenou na okně. Prý dobrá volba
Když je nám to všechno doneseno na stůl, myslíme, že musíme zákonitě prasknout. Já to měl v pohodě, ale Monika zjišťuje, že žebírko obnáší celý rendlík ...plus tzatziky, plus pita chleba s výborným kořením … a jako dárek vyhlášené koblížky, vyválené v cukru a polité medem.
Ale dali jsme to
Jedeme na Apellu, vyvalíme těla, abychom zažili ten brutální útok na naše žaludky, ale tentokrát je tady takový vítr, že chvílemi úplně štípe na kůži. To se nám vůbec nelíbí a nevydržíme tam moc dlouho … balíme to a zbytek večera opět bazén Jenže si říkáme,
že jsme přeci nejeli do Řecka, abychom byli u bazénu a tak se ještě hecneme a jedeme do Mezochori do Cafe Skopi a jsme tam tak dlouho, až sluníčko zapadne do moře a zanechá jen rudou oblohu. Vítr stále sílí.
Jdeme spát … jestli se to tak dá nazvat

Noc bylo takové malé, větrné peklo a po celým ubytku třískaly okenice, okna, dveře … no nic moc

Poslední pláž, kterou chceme navštívit je Acháta, takže hurá vítr do plachet a jedeme.
Pláž je plná sunsetů a nám už se ani nechce trápit stavěním stínu. Zabíráme jeden, platíme 10 éček a jdeme do vody. Achata ničím nezaujala ani neurazila … až na takovou „maličkost“, která se nám nikdy za skoro 30 let cestování do Řecka nestala. Ten samej výběrčí, kterýmu ještě před chvilkou naše éčka nesmrděli nás vyhazuje v taverně od stolu pro čtyři s výhledem na moře a že nás prostě dva u toho stolu neobslouží. Logika, že lidi jezdí na dovču většinou ve dvou mu asi unikla
Vyhazuje tak postupně každého, kdo si k tomu stolu sedne … takže taková hořká piluka na konec, kam až to v dříve tak pohostinném Řecku dopracovali

Tímto na Achatě končíme (tedy i tím, že se tam větrem naplavilo docela dost bordelu) , jedeme ještě na pláž v Amoopi na jihu a pak už jen full tank do přibližovadla a poslední jízda do Lefkosu.

Na rozlučku gyros plate a abychom to trochu odlehčili, dáváme si žejdlík vína … potom už jen „vlajeme“ větrem na ubytko

Zítra odlet.


Dovolenou jsme si v rámci možností užili. Najezdili tady cca 500km a zkusili vidět vše, co jiní doporučovali.
Přesto se nestal naší „srdcovkou“ a budeme se buď zase vracet na naše „zelené“ ostrovy …....
nebo jak se nám ta Evropa mění, je možná čas změnit destinaci a styl cestování.

P.S. případné gramatické chyby s úsměvem přehlížejte ... spisovatel nejsem