Splněný sen

8.9.2023 Pátek
Je pátek, a my po půlnoci konečně vyrážíme směr letiště. Splní se mi sen, který už mám 10 let. Navštívit ostrov Chios. Těším se, nejen protože jedu zase "domů", ale i protože poznám Chios, ostrov o kterém sním už takovou dobu. Před šestou ráno konečně nastupujeme do letadla a za chvíli už se vznášíme vstříc novým zážitkům. Letiště na Chiosu je takové maličké, a vzduch venku voní, tak jako vždy, když v Řecku vystoupím z letadla. Trochu pofukuje, ale na září příjemné teplo. Cestou z letiště máme zastávku v Lidlu, protože letovisko Agia Fotini, kde bydlíme, nemá žádný obchod a jsme za to opravdu vděční, protože auto nám přijede až druhý den ráno. Konečně se blížíme k ubytování, apartmánky jsou maličké, ale čisté a voňavé a co mě dostává do kolen, je naše terasa, ze které vidíme moře, ke kterému to máme pár kroků. Neodoláme a během chvilky se převlékáme a jdeme zkusit moře. Vstup je docela kamenitý, ale to nás neodrazuje od toho do vody vlézt. Já jsem klikař, takže si trochu odřu koleno, ale voda je nádherně osvěžující. Mezitím mi volají z půjčovny, jestli by nebyl problém, kdyby nám auto zavezli už dnes večer, takže kolem sedmé už přebíráme náš malý červený Nisan Micra. Večer se vydáváme projít maličké letovisko a jdeme do jedné místní taverničky na něco malého k večeři. Všude zkoušíme tzatziki (tady mají dost neobvyklou variantu s černým česnekem) a dále řecký salát, sýrové kuličky, naprosto výbornou oliheň a k tomu místní červené víno, které je tak skvělé, že si sebou beru ještě litr na apartmán. Plánujeme další den na balkoně s červeným vínem a šuměním moře.

9.9.2023 Sobota
Vstáváme a snídáme s výhledem na moře. To je sen. Pobalíme věci a vydáváme se směr hlavní město, za kterým je kousek Leprosárium. V minulosti bylo využíváno k izolaci nakažených leprou. Okolo roku 1822 vyvraždili všechny pacienty Turci a po obnovení provozu fungovalo až do roku 1959. Už když se pěšinkou v takovém lesíku blížíme, vládne divná atmosféra. Nikde nikdo, ticho, které přeruší chvílemi vítr. Už při vchodu a vrzání branky mi naskočí husí kůže, které se nemohu zbavit dokud nedojdeme do auta. Není to místo, které bych chtěla navštívit znovu. Spoustu věcí zachovalých, ale také posprejované zdi a děsivý klid. V jedné místnosti jsou pozůstatky lékárny a stále je tam cítit pach dezinfekce a jódu. V jedné chvíli foukne vítr a zchodí něco na plechovou střechu a v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Jsem ráda, že odcházíme pryč, ale pokud se někdy vydáte na Chios, rozhodně se zastavte. Cestou zastavujeme u kostelíka Agios Isidoros, kde mají zrovna místní koupačku a piknik. Pěkné místo, ale celkem turistické a oblíbené místními.
Dále se rozhodneme pokračovat směrem na severovýchod a zalíbí se nám vesnička Kardamyla, kde na maličkém náměstíčku pod stínem platanu zastavujeme na frappé. Už je nám přece jen trochu teplo, tak koukáme na mapu, která pláž by se nám líbila a vydáváme se se na pláž Paralia Amadon. Nikdo nikde, ale šíleně velké vlny. Rozkládáme si deku za skálu do stínu a jdeme zkusit vodu. Bohužel velké množství řas a vlny nejsou úplně fajn, přesto tu dvě hodinky sedíme na dece a užíváme si ten klid a burácení moře. Cestou zpět to bereme přes vnitrozemí a umírám hlady, jenže nikde nic... Chyba, měla jsem se lépe připravit, teď budu trpět. Asi po hodině projíždíme vesničkou Fyta a tady jedna jediná taverna. No riskneme to a opravdu vše výborné. Tzatziki, kozí sýr, bifteki a řecký salát. Jsem spokojená, teď můžeme pokračovat. Cestou zpět potkáváme první kozy v horách, ale celkově je jich tu oproti jiným ostrovům málo. V hlavním městě Chios se zastavujeme nakoupit, ať máme co snídat a popíjet večer na balkoně. A co zítra?

10.9. Neděle
Dnes jsme si pospali celkem dlouho, až mě to mrzí, ale co vlastně... máme dovolenou. Dnes se vydáváme směr jihozápad a to na Trachilli beach, kde si přítel vyšlápne nahoru na kopec, kde je strážní věž. Vrací se zklamaný, nikudy se tam nedá dostat. Pláž je nádherná, ale na náš vkus moc plná, tak popojíždíme kus dál. Další plán byl Elinda beach, ale z auta zahlédnu pláž a vypadá to, že na ní nikdo není. Přítel říká, že to zkusíme sjet... no Micra to dala, ale byla to trošku šotolina. Pláž je úplně prázdná, nádherná voda a je mi jasné, že odsud se dneska dlouho nehneme. Docházíme ke skále a vidím, že tam něco poletuje a obávám se sršní. Ale ne... jsou to motýli. Rozkládáme deku a jdeme do vody, která je úžasně čistá a osvěžující. To je pláž podle nás, minimum lidí, nejlépe nikdo a krásná voda. Jsme spokojení. Kolem oběda přijíždí auto, vypadá to na místní mladý pár, ale lehají si na druhou stranu pláže a máme vzájemně soukromí. Kdyby nás v pět nevyrušili němečtí nudisté, kteří si deku hodlají položit asi přímo na tu naší, jsme tam až do západu slunce. Pláž není značená v mapě ale je přesně mezi Trachilli beach a Elinda beach, nazvala jsem ji motýlí pláž. Rozhodneme se okouknout ještě Ellinda beach, když už jsme takový kousek, ale tam je opravdu hodně lidí a tak jedeme do vesničky Lithi na nějaké mořské plody. Taverny jsou narvané, ale v jedné najdeme místečko. Jídlo celkem fajn (tzatziki, taramosalata, malé rybičky, sýrové kuličky a chobotnice, která je ovšem gumová až tvrdá). Obsluha nepříjemná, což se mi v Řecku snad zatím nikde nestalo.

11.9. Pondělí
Dnes se vydáváme do muzea Mastichy. Nový objekt rozdělený na tři části. Vstup 4 EUR. Masticha je pryskyřice, která se získává ze stromu Pistacia lentiscus a rostou pouze na ostrově Chios v jižní části. Pryskyřice odkapává z kůry stromů. Má velmi příznivé účinky na žaludek a trávení a zpracovávají ji všemi různými způsoby (žvýkačky, kosmetika, čaje, pivo atd.). V muzeu najdete jak se pěstuje, sklízí, na co se používá, vývoz, zpracování a také venkovní část, kde si můžete prohlédnout samotné stromy. Určitě je to jeden z hlavních znaků ostrova Chios a doporučuji muzeum navštívit.
Pokračujeme do vesničky Pyrgi. Většina kamenných domů jsou malované. Malůvkám se říká Xysta. Vesničané toto udržují dodnes. Na fasádu se použije směs písku, vápna a cementu a poté se celá vrstva potře bílým vápnem. Požadované motivy se vyškrábou dokud není vidět původní tmavá vrstva. Je to úplně něco jiného než jsem, kde v Řecku viděla a je to krása. Na náměstíčku usedáme a dáváme freddo espresso a pozorujeme místní cvrkot.
Dalším cílem je vesnička Mesta, která je zase úplně jiná. Kamenná, a do středu vesnice vedou pouze dva vchody. Uprostřed stojí nádherný kostel, který je postaven místo původní strážní věže. Zachována zůstala oblázková černobílá výzdoba. V jedné uličce si všímám reklamy na místní víno, ale obchůdek nemůžeme najít. Po různém bloudění a ptaní se místních konečně nacházíme malý kamenný obchůdek. Paní Despina nás vítá s úsměvem a dává nám ochutnat vína. Jsou to vína jejich výroby a jsou lahodná. Přirovnala bych to k našemu slámovému vínu. Vyrábí se z hroznů sušených na slunci. Okamžite se mi po jazyku rozlije příjemná chuť rozinek. Dále nám dává ochutnat místní pálenku Souma, která se vyrábí jen tady v Mestě a je z fíků. Na to, že má 48%, tak je opravdu výborná. Nakupujeme nějaké víno i pálenku a pár výrobků z Mastichy a loučíme se. To ještě netušíme, že se s paní Despinou ještě uvidíme
Poslední zastávkou je vesnička Olympi, kam jedeme cíleně na večeři. Líbí se mi asi nejméně z těchto tří vesniček a je tam úplně liduprázdno. Ale jídlo v taverničce na mini náměstíčku je výborně a jako dezert dostáváme panacottu s Mastichou.

12.9. Úterý
Dnes se budím velmi brzy a zrovna se chystá vyjít sluníčko. Sedám si na balkón a vychutnávám si to ticho, šum moře a vycházející slunce. Dnes nás čeká městečko duchů Anavatos. Strmá skála a na ní pozůstatky domů. Jedna přístupová cesta. Nádherné výhledy. To vše dokud v roce 1822 nevtrhli do vesnice Turci a zablokovali jediný vchod do vesnice. V tu dobu obývali vesnici víceméně ženy a děti a ty ve chvíli, kdy zjistili, že padnou do otroctví, skočili i s dětmi ze skály. Dnes je pouze pár domů obývaných jinak je to opravdu vesnice duchů. Navíc v době, kdy jsme tam byli, bylo vše víceméně zavřené, protože probíhají opravy. Kousek od Anavatos je vesnička Avgonyma, která mi učarovala asi nejvíce ze všech. Krásné, malebné kamenné domečky, taverny s úchvatným výhledem na moře a uprostřed toho všeho domeček na prodej... Chvíli jsem hodně uvažovala, ale bohužel teď to ještě nejde. Na náměstíčku si dáváme výborné freddo espresso a pokračujeme dál. Čeká nás klášter Nea Moni, kde na parkovišti vidíme asi nejvíce turistů za celou dobu. U vchodu si beru sukýnku (někteří turisté dost ignorují a chodí v tílku a kraťasech, z čehož mi bylo celkem smutno, neudělalo by jim to vůbec nic na tu chvilku). Zapálíme svíčku, vhodíme příspěvek, prohlédneme si klášter a z některých turistů jsem znechucená, protože jim nic neříká respekt. Jsou hluční a pokřikují na sebe i v klášteře.
Další zastávkou je pivovar Chios. Poprosíme si o prohlídku a dozvídáme se, že udělají 4 tisíce lahví denně, dělají 40 druhů piv (pro různé příležitosti) a dostáváme ochutnávku jejich nejznámějšího piva a také speciality dýňového piva. Nakupujeme různé druhy piv i sebou a dostáváme různé dárečky + ještě jedno točené pivo k vypití u nich. Za mě pěkná zastávka. Kam jsem se těšila a celkem mě to zklamalo je muzeum citrusů. Okolí muzea, zahrada, kavárna jsou krásné, ale muzeum samotné je za mě o ničem. Sbírka toho, co kdo našel ve stodole, různě naskládané ve dvou místnostech. Vstup 3 Eura. Místní kavárna taky zklamání, protože už neměli nic, co sami vyráběji, ale pouze kupované džusy a podobně.
Poslední dnešní zastávkou je hlavní město. Staré město mě zklamalo, čekala jsem něco podobného jako např. na Rhodosu, ale kromě tureckých lázní za nás nic zajímavého. Prošli jsme se po promenádě, zkoukli obchodůky, dali gyros do pity a vracíme se dneska unavení domů.

13.9. Středa
Dnešní den byl trochu smolný. Dojeli jsme na severní cíp ostrova na doporučení do vinařství v Egrygáros, ale bohužel bylo zavřené. Zrovna měli sklizeň a nebyl tam nikdo, kdo by se nám mohl věnovat (kdybych lépe koukala víno mají normálně v supermarketu, ale od paní Despiny z Mesty se nemohlo abysolutně srovnávat). Další zastávka je jeskyně Agia Gala, ale bohužel taky zavřeno, otevřeno už je jen o víkendech. Podívám se aspoň na vesničku a kostelík nahoře a jelikož jsme se včera nekoupali, zkoušíme dát znovu šanci pláži Trachilli beach. a vyplácí se. Minimum turistů a každý své soukromí. Moře krásně teplé, jen jsou vlny, ale to nám vůbec nevadí a vyblbneme se jak malé děti. Cestou z Trachilli se trochu modlíme, ať dojedeme k nějaké benzince, protože jsme zapomněli pozorovat, jak je na tom naše nádrž. Smůlu jsme si očividně vybrali ráno, ale je to opravdu tak tak. Rovnou ve vesnici Armolia nakoupím a naproti je cukrárna, kterou nám doporučovali naši známí. Konečně zkouším zmrzlinu z Mastichy a granátového jablka. Je to hodně zvláštní, ale nemohu říct, že není dobrá. Bereme zákusky a večer na doporučení naší delegátky jedeme na Gyros talíř. Výborný a levný a hlavně obrovský. Nedá se to sníst, bojuju statečně, ale tohle nemůžu vyhrát. Přítel vyhrál, ale taky velmi brzy usnul

14.9. Čtvrtek
Jelikož jsme si vzali od paní jen dvě lahvinky červeného, po snídani se vydáváme pro další dvě. Je velmi ráda, že nás vidí. Kousek od Mesty je pláž Dynamo. Písek, moře jako karibik, prostě nádhera. Jen ten větší počet lidí kazí tu idilku. Přítel se vydává na průzkum a zjišťuje, že po skalách vede pěšinka na plážičku za, a tak neváháme a jdeme. Není to ani 5 minut a rázem máme úplné soukromí. Není tam sice písek, ale velké kameny (což nám nevadí, máme boty do vody), ale po metru už je písek a to karibské moře. To je nádhera. Vydržíme dvě hodinky a vydáváme se k autu, že se ještě podíváme na pláž Fana, která je kousek dál. Písečno oblázková, moře trochu barvou jako rybník, ale když už jsme tu vykoupeme se. Přítel bere šnorchl a když už je pryč přes hodinu, jsem docela nervózní. Když se vrátí a ukáže mi kam až plaval, málem mě trefí šlak. Do toho mě něco žahne do nohy, medúzu nikde nevidíme, ale mám na noze červený flek, který pálí. Začínáme mít hlad, tak se rozhodneme navštívit vesničku Emporio, která je hned u vody a mají tam hodně rybích specialit a nejsme zklamaní, stojí to za to. Cestou zastavujeme na zmrzlinu opět v Armolii a večer degustujeme piva z Chioského pivovaru.

15.9. Pátek
Dnes jsme si trochu přispali. Jedeme směr hlavní město, kde stavíme u větrných mlýnů a uděláme nějaké fotky. Dnes chceme odpočívat a tak hledáme pláž. Opět přes satelitní mapu najdu pláž, která nemá název a doufáme, že se na ní dostaneme a nebude na ní nikdo. Cesta se mění v prašnou lesní, kousek od vesnice Kardamyla a po 20ti minutách pomalé jízdy a modlení se ať to přežijeme my i auto ji vidíme. Oblázky, krásná voda, stín pod skálou a božský klid. To je to, co jsme hledali. Celý den jsme tu sami, koupeme se, blbneme, čteme knihy a trávíme čas povídáním. To je to, co mám ráda na dovolené, klid. Šumění moře a ten pocit relaxu. Přítel už má hlad, tak se kolem šesté vydáváme na cestu zpět a zastavujeme opět ve vesničce Kardamyla a dáváme si naprosto božské domácí jídlo (domácí těstoviny s rajčatovou omáčkou, tzatziki, řecký salát, souvlaki). S plnými žaludky se vydáváme na hodinovou cestu zpátky.

16.9. Sobota
Oba myslíme od rána na tu pláž ze včera a opět to riskujeme... I když je sobota a k vodě jezdí i místní. Máme štěstí. Nikdo nikde, takže plán na dnešní den je jasný. "Naše pláž" a my dva. Večer zajdeme na večeři u nás v letovisku do ozkoušené taverny a majitel nás vítá s otevřenou náručí a hned nám na stole přistává karafa s vínem. Mám to ráda, ty lidi, mentalitu, pohostinnost...

17.9. Neděle
Dnes začínáme opět ve vesničce Emporios, kde je nedaleko pláž Mavrios Gialos a vedlejší Foki. Obě mají černé lávové oblázky. Moc hezké, ale taky moc turistů a i místních. Je neděle, takže je na plážích větší nával. Pokračujeme na pláž Vroulidia, která je už z vrchu opravdu pěkná. Musíte sejít pár schodů, ale to nám nebrání v tom vykoupat se. Zezhora je dolů na pláž vedené lano, po kterém si můžete objednat něco z baru, ale ten je bohužel zavřený. Pláž není úplně narvaná, tak se chvíli zdržíme, ale pak se rozhodneme posunout se o kousek dál. Když vylezeme schody nahoru, bar se otevře. Jakou mám radost, chuť na pivo v tom horku je a tak sedáme na terasu s výhledem na pláž a vychutnáváme si studené pivo. Po chvíli zaslechnu češtinu a dáváme se do řeči s lidmi od vedlejšího stolu. Jaké je naše překvapení, když postupně konverzujeme a zjistíme, že bydlíme 5 km od sebe Tak se dohodneme a pokračujeme v konverzaci u kávy a dortíku v naší oblíbené cukrárně v Armolia. Pak se rozloučíme a my se vydáváme ještě naposledy do Mesty za paní Despinou pro víno, tentokrát už ho chceme zabalit a dovézt domů. Paní Despina je nadšená a jako dárek dostáváme domácí marmeládu z fíků. Večer se vydáváme do malé vesničky Katarraktis do taverničky na břehu moře a dáváme si zase naše oblíbené mořské plody. Výborné. A máme před sebou poslední den.

18.9. Pondělí
Poslední den a dneska pěkně fouká. Říkáme si pojedeme na jih na pláž Dynamo, ale to se ukazuje jako hodně velká chyba. Písek je jako jehličky, přesto se tu naposledy vykoupeme a pak se vydáváme najít nějakou pláž, kde nebude takový vichr. A daří se. Pláž Karynta. Bar už je sice zavřený, na pláži ani noha, ale využíváme lehátka, která tam stále jsou a užíváme si klid a koupání. Cestou zpět zastavujeme u mastichových stromů a konečně se mi zadaří vyfotit, jak kape masticha ze stromů. Poslední večer jdeme s přáteli na večeři u nás v letovisku a vlastně se i rozloučit s majitelem.

19.9. Úterý
A je to tady... v půl 7 zvoní budík, je čas se podívat na poslední východ slunce a vydat se směr letiště. Je mi smutno, ale jsem přesvědčená, že sem se jednou vrátíme, neviděli jsme zdaleka vše, co ostrov nabízí. Jen jsme chtěli poznávat a zároveň si odpočinout, takže jsme to pojali naším tempem. Neviděli jsme málo, ale vše, co jsme viděli stálo za to. Chios je diametrálně jiný než ostrovy, které jsem dosud navštívila a že už jich pár bylo. Ale je tak rozmanitý, zajímavý, turisticky nepřelidněný. Prázdné pláže jen pro nás, milý lidé, zajímavá místa. Jedno je jisté, Chios je na jednom z prvních míst mých oblíbených řeckých ostrovů. Ale určitě se znovu vrátíme, objevit další krásy a tajná místa tohoto ostrova.