Vždyť já nejsem dřevo...

...já jsem krev a tělo... Ta písnička je sice o něčem jiném, ale vždycky jsem si na ni vzpomněla, když jsem se za soumraku toulala olivovými háji na Paxosu. Kmeny mi připomínaly těla zkamenělá uprostřed tanečního reje a stromy jakoby jen čekaly na probuzení, aby se zase daly do tance. A možná po setmění..., kdo ví...?

Hodně mě překvapilo, jak je ostrov zastavěný ve vnitrozemí i mimo vesnice. Ne, že by byla zástavba nějak hustá, to vůbec ne, ale v podstatě neustále bylo nějaké stavení na dohled, alespoň rozestavěné. Vesměs apartmány a vilky pro turisty...
Na plážích bylo na můj vkus docela dost lidí, koneckonců na začátku září ještě není po sezóně... Samy (jela jsem tentokrát s kamarádkou) jsme byly na pláži akorát v noci :o) Ale zase téměř žádná pláž nebyla organizovaná - to bylo fajn.
Nachodily jsme po ostrově několik desítek kilometrů a snažily jsme se co nejvíce vyhnout asfaltu a využívat stezky pro pěší. Obvykle se nám to docela dařilo. Většina stezek ve vnitrozemí vede mezi kamennými zídkami a je celkem dobře značená. A všude je to blízko ;o) Ale i tak se nám nakonec podařilo uskutečnit dva dvoudenní výlety s odměnou v podobě nezapomenutelného východu/západu slunce.