Vysněný návrat do kraje Zagori

Píše se rok 2012, stojím nad zapálenou svíčkou v klášteře Agia Paraskevi postaveném nad kaňonem Vikos a z celého srdce si přeji brzký návrat do nádherného kraje Zagori.

Koncem minulého roku mi napsal Zdeněk, jestli se k němu a Pétě nechceme přidat na třítýdenní cestu po řecké pevnině. Jednou z hlavních oblastí plánované cesty byla Zagorie. S odpovědí jsem neváhala ani vteřinu. A dokonce Verča, ségra, poprvé v životě souhlasila s takhle dlouhou dovolenou. Konečně se splní sen o návratu!

Cestopis z celé naší dobrodružné dovolené už na webu je, přesto nabízím snad trochu jiný úhel pohledu na místo, které je mému srdci blízké.

4.6. Cesta

Včera jsme se lekly váhy batohu a na nádraží jsme se doslova vlekly. Kecám, vlekly jsme se jen na zastávku. Ale s batohem okolo 20 kilo jsme se vlekly i na tu zastávku. Cesta do Brna nám utekla, Zdeněk s Péťou se o nás hezky postarali, dobalili, večer jsme si dali výbornou višňovici a šli spát.

Vstáváme kolem půl osmé, cesta jde dobře, místy prší, jinak je hezky. Kromě cca 20 minut na hranicích a zdržení v malé koloně to odsýpá. V ubytování v Srbsku jsme před osmou. Projíždíme kolem narvaného hotelu a hned kousek za ním je naše ubytování v apartmánech Konak Iris. Připadáme si, jak na samotě. Kolem jsou malé hory, jen silnice nám připomíná, že je zde hodně rušno. Ubytování je nádherné, jsme zde sami, dávají nám lepší a větší pokoje za stejnou cenu. I s terasou. No, prostě boží start. Jdeme dolů pod ubytování, kde je Mini Market a malé posezení, „na jedno“. Majitelé jsou moc sympatičtí, Zdeněk (ač tvrdí, že se stydí) se dává do hovoru s Radem, ten si k nám přisedá a o zábavu máme postaráno. Komunikace probíhá v česko – srbštině, ale rozumíme si lépe, než s angličtinou. Na kočku se místo čičí volá mac-mac, a jak se později přesvědčujeme, funguje to. Pas je pes. A největší pobavení přichází s koupí oříšků. Rado je nese a na dotaz, jak se řeknou srbsky oříšky, odpovídá kykyryký. No, jsme z toho hotoví !=) Ale píše se to kikiriki, aspoň, že tak. Přejeme si laku noc, na balkóně dáváme jednu višňovici a jdeme spát. Zítra už budeme stát na římse nad Vikosem. Jupí! Už bude Řecko.

5.6. Krásný začátek, římsa nad kaňonem Vikos, malinkaté Dilofo

Jako „neřidička“ popis cesty vynechávám a přesouváme se až do podvečerních hodin do kraje Zagori. Projíždíme kolem prvních kamenných domečků až do vesnice Monodendri. Procházíme kamennou vesnicí, kocháme se zagorijskou architekturou a po dlážděné cestě lemované spoustou květů míříme ke klášteru Agia Paraskevi. Zde jsem si před čtyřmi lety přála návrat. A dočkala jsem se. Radost, že si zde můžu užívat krásné jarní dny, je nepopsatelná. Dvě malá koťátka na chvíli odvádějí naši pozornost od kaňonu, ale je na čase vydat se na římsu. Zatímco se kocháme a fotíme na římse kousek za klášterem , Verča nám připravuje výborný studený čaj o „patro výš“. Římsa zdánlivě končí úzkou cestičkou nad krásně vzrostlými kaštany. My ale známe cestu po kamenech vzhůru, kde vede další římsa. Na začátku je krásná kamenná brána s dřevěnými dvířky. Za ní je malá jeskyně Spitakia. Nejlepším místem na kochání je ovšem ohromný kámen hned nad kaňonem vedle cesty. Pohodlně na něm sedíme všichni, koukáme se dolů a vychutnáváme si čaj a Pétiny výborné domácí sušenky. Je to senzace. O mírně adrenalinový zážitek se postaral Zdeněk, který si dělal „selfí“ na úzké skále nad kaňonem. S Verčou se tam musíme taky zvěčnit. Jen Péťe o tom neříkáme, ať nemá o svého muže strach. Ono se totiž špatně kouká na druhé, kteří klimbají nožkama nad hlubinou kaňonu. A zjistili jsme fajn věc, že jsou dole jezírka s vodou. Kochání je bezvadné, nejradši bych tu byla až do západu slunce, ale musíme se přesunout do dočasného domova. Do vesničky Dilofo.

Dilofo je útulná malinkatá vesnička, doposud nezasažená masovým turismem. Celá z kamene, jak jinak. Na parkovišti nás vyzvedla naše mladá paní domácí Dimitra. Ověšeni batožinou za značného veselí přicházíme přes malé náměstíčko s úžasným puklým platanem, taverničkou a hřišťátkem do Archontika, překrásného ubytování. Máme hlad a taverny už mají zavřeno, ale Dimitra nám v jedné domlouvá večeři. Nechceme si moc vymýšlet, tak se ptáme, co mají navařeno. Koláč s kuřetem zní zajímavě, to jsme ještě nikde nejedli. Péťa chce něco pro vegetariány. Ne, ne i kuře je maso a majitel to nechce chápat. Nakonec se z koláče s kuřetem vyklubala cizrna. No, není to s tou angličtinou jednoduché. =) A chudák Péťa má řecký salát. Večer si chvilku povídáme s Dimitrou a jdeme spát do pohádkových pokojíčků. Máme za sebou dlouhou cestu.

6.6. Kamenné mosty, voda v kaňonu a slivovice není slivovicí

Po královské snídani, kterou nám čtyřem připravovala Dimitra hodinu, nás čeká trek po kamenných mostech. Celodenní okruh. Velkou senzací je pro Dimitru Zdendův sprej proti medvědům. Vypadá jako malý hasičák. To tu ještě neviděla. No co, poctivá příprava na dovolenou. =) Sama nám večer říkala, že zde medvědy vídá každý rok. Péťa ještě ukazuje zapůjčenou rolničku, co se běžně používá v Kanadě, aby méďové věděli o lidské přítomnosti. To nevadí, že jsme v Řecku. Vyrážíme od informační tabule za vesnicí. Při pohledu na pohoří Tymfi naše srdíčka plesají, nahoře je sníh. Na ten si ještě pár dní počkáme. Nyní si naplno užíváme jara. Po krásných rozkvetlých loukách a kamenné cestě přicházíme na vyhlídku Vitsa u stejnojmenné vesnice. Verča v domnění, že cedule označuje název vesnice, už sestupuje dolů do kaňonu Vikos. Naštěstí ji Zdeněk volá zpátky a tak nepřichází o parádní výhled na náš první most Misiou. Po kamenné cestě sestupujeme do vyschlého řečiště a nacházíme zde louži. Zdeněk nemůže odolat a nadšeně se jde koupat. Ještě zkouší nový vodní filtr, tak si kaluž vychutnává se vším všudy. Nás holky koupání v „minijezírku“ s žábou neláká. Po prohlídce mostu hezky z blízka jdeme po hliněné pěšině k dalšímu mostu, když tu Verča povídá: „Neslyšíš zde téct vodu?“ „Asi jo, něco tady hučí.“ Máme štěstí a nalézáme koryto plné tekoucí vody. To je jiná. To se nám líbí. Most počká, jdeme se koupat. Po příjemném osvěžení nalézáme Kokoros , asi nejnavštěvovanější most, protože leží hned vedle mostu, přes který vede silnice. I pod ním je voda. Kocháme se, ale je zde dost lidí, tak se přesouváme k malému mostu Captain Arkoudas. V plánu bylo mostů víc, ale koupání nás zdrželo, vracíme se do Dilofa a jdeme prošmejdit vesničku. Cestou k věži si s námi povídá babička sedící na zápraží a vůbec jí nevadí, že jí nerozumíme ani slovo Na náměstíčku si u platanu vychutnáváme řeckou kávu. Krásný výlet to byl.

Večeře dnes probíhá hladce. Perlíme až večer, když si s majitelem Archontika Giorgosem a Dimitrou dáváme tsipuro a my jim chceme nabídnout léčivou slivovici s medem a zázvorem. Po rozlití do panáků si říkám, jak hezky voní, jak bezová šťáva. Verča ji dostala speciálně na cestu do Řecka od kamaráda. Nejenom že voní jako bezovka, ona to je bezovka. To je zase ostuda. Ale v autě máme náhradní slivovici, tak je situace zachráněná. A upovídaná babča z večerní procházky se jmenuje Klio a je to jedna z pěti stálých obyvatel Dilofa.

Málem jsem zapomněla na nejvtipnější zážitek dne. Jdeme podél vody, na zemi kravince, což některým připadalo podezřelé. Jen jestli to nejsou náhodou „medvědince“. Náhle ve křoví cosi zašustilo. Já vidím dva kravské zadky a tři vyděšené výrazy. Verča se jen lekla. Zato Zdeněk s Péťou jsou přesvědčení o přítomnosti medvěda ve křoví. A ne a ne jim to vymluvit. Už se směju na celé kolo. Jenže tady přeci krávy nejsou! Co by tady dělaly? Naštěstí po pár krocích se před námi objeví malé stádo a záhada je vyřešena. Rohaté medvědy máme za sebou, co nás asi čeká zítra?

7.6. Další mosty, úchvatné vodopády u Iliochori, skanzen v Glyftokambu a první stanování s bezva hlídačem

Po snídani píšeme poděkování do návštěvní knihy. Ubytování v domě, jehož základní kámen byl položen roku 1633, bylo naprosto senzační. Loučíme se s báječnou Dimitrou a pokračujeme ke kaňonu Vikakis. Původně jsme chtěli kaňon zkusit celý přejít, ale musí se zde brodit řekou a hlavně máme z večera od Giorgose tip na vodopády u vesnice Iliochori. Jdeme proto jen ke kamennému mostu Lazaridis (nebo Kontodimos) a podle mapy k dalšímu, ze kterého se vyklubal jen malý mostíček. Poté ještě přejíždíme autem k trojobloukovému Plakidasu ( také znám pod názvem Kalogeriko) , který jsme včera nestihli. Ten je vážně parádní a máme štěstí, že i pod ním je ještě dostatek vody. Verča se koupe, tak vbíhám do vody za ní, málem dostávám infarkt, jak je to ledové a rychle plavu ke břehu.

Cestou do Iliochori potkáváme několik želv a tipujeme, kolik jich bude celkem, než dojedeme. Po celkovém skóre čtyři želvy a jedna liška jsme v cíli. U pramene pod stříškou oblékáme bundy, protože začíná pršet, a u cedule s nápisem waterfalls vstupujeme do vesnice. Pod krásným velkým platanem vedle kostela se zvoničkou čekáme, až se vyčasí. Po dlážděné cestě přicházíme ke kapličce a po dřevěných schodech se zábradlím sestupujeme lesem do údolí. Cesta nás po necelé hodině zavedla až k vodopádům. Stojím tu s pusou dokořán a nemám slov. Úchvatné místo! Velký vodopád padá do modrého jezírka s neskutečnou barvou, voda teče po kamenech kousek po rovince a spadá po dvou kaskádách dolů. Cesta má několik odboček, tak je možné sledovat padající vodu hned z několika pater. Máme privilegium soukromého vodopádu, jsme zde jediní, jen na koupání není počasí, což nás dost mrzí. Za slunečního svitu musí mít vodopád a jezírko ještě krásnější barvu. Cestou zpátky ségra nachází nádherné orchideje, které jsme ještě neviděli. Pod platanem je pramen, tak zde provádíme už odpoledne večerní hygienu. Vedle na hřišti se fotíme na houpačce. Zdeněk na nás ušil kulišárnu a místo focení nás natáčí a děsně se baví, jak se jak malé houpeme na rozvrzané houpačce. Nelze se nezmínit o platanu, který je tak ohromný, že by nás muselo být snad dvanáct, abychom ho celý objali. A při položení dlaně na kmen lze cítit, jak jím proudí energie. Báječný strom! Na louce roste meduňka a máta, tak si je trháme na večerní čaj.

Další dnešní zastávkou je skanzen kočovných pastýřů Sarakatsenů v Glyfokambu. Za plotem se nejdříve objevují psiska a následně přichází Vasil, potomek starodávného kmene a provází nás skanzenem. Nahlížíme do slaměných chýší, ohrad a představujeme si, jak kdysi dávno kočovníci žili. Poté nás zve na občerstvení. Žije zde s Alicí a Akisem a životní filozofie těchto nadšenců je nádherná. Zde v lůně přírody, mimo civilizaci, provázejí turisty a vyprávějí o dávném způsobu života, pořádají festivaly a v jedné chýši nabízejí ubytování. Za prohlídku se neplatí, ale po občerstvení jim návštěvník může přispět libovolnou částkou. Dokonce nám nabízejí přespání. Zkušenost by to byla zajímavá, ale my už máme vytipované jiné místo. Ptáme se i na medvědy. Před pár dny narazili na vlčí i medvědí stopy. Medvěd prý chodí nedaleko jejich domku k potoku. A u Iliochori před vybudováním stezky také bývali k vidění.

Večer stavíme stany pod venkovní stříškou patřící ke kostelíčku u vesnice Kapesovo. Místo jak dělané pro dva stany nás ochrání před případným deštěm a větrem. A k naší velké radosti se k nám přidává strakatý pejsek, říkáme mu Kapíček, podle vesnice Kapesovo. Chystáme si spaní, vaříme večeři na vařiči, zahřívá nás slivovička. Pohled na okolní kopečky, mlhy a vesničku je nádherný. Pro mně je to naprosto dokonalý večer. Péťa bude spát poprvé venku pod stanem, tak tolik nadšená není. Vaříme čaj z bylinek a jdeme spát. Se spaním to ale nebude tak růžové. Kapík má jiný program a povídá si s pejskama z širokého okolí. Verča mi povídá: „Myslíš, že nepolezou do stanu?“ „Jo, určitě se sem prokoušou,“ směju se. Vedle ze stanu slyšíme Zdendův hlas: „Určitě to není náhoda, že spíme poprvé pod kostelem a zrovna nás hlídá pes. Na náhody nevěřím.“ A tak pod Boží ochranou můžeme v klidu spát.

8.6. V hloubi kaňonu Vikos aneb trochu delší túra a náročný začátek šestidenního okruhu

Mraky pomalu ozařuje slunce, je něco po šesté. Sluníčko vychází a osvětluje okolní kopce a údolí, ve kterých se povaluje mlha. Cítím se nabitá energií, i když v noci jsme se díky pejskovi moc nevyspali. A už chápeme proč. Zval kamarády na snídani. Tak se během balení na šestidenní okruh dělím o snídani s chlupáčema. Přichází i Kapíkova sestřička, taky stejně strakatá a chybí jí kus ucha jako jemu. Jen je menší a má předkus. Musím vytáhnout lovečák, koupený za účelem nakrmit řecké pejsky. Postupně se jich tu vystřídá asi osm. Dokonce jedna fenka nám krade sušenky i s dózou.

Máme sbaleno, parkujeme v Kapesovu a jdeme se ponořit do hloubi kaňonu Vikos. Naše batohy mají únosnou váhu, ale Zdeňkův nejsme schopné ani zvednout. Procházíme Kapesovem, majitelka taverny Sterna nás láká dovnitř, ale už je deset a čeká nás dlouhý přechod, stavíme se za pár dní při návratu. Procházíme brankou, zavíráme ji a Kapík, který se k nám přidal, musí zůstat doma. Je vidět, že tato cesta není nijak frekventovaná. Musíme se prodrat úsekem kopřiv, které nesnáším, a sestupujeme namoklým lesem. Cesta je dobře značená, ale klouže to neskutečně a je to docela sešup. Všechny tři nadáváme, jak se nám kloužou boty a Verča říká, že je to vibramem, ze kterého se vyrábí podrážky pohorek. „Vibram je dobrej,“ oponuje Zdenda a už sedí na zadku. Ale během dlouhého sestupu není jediný. Přicházíme na vyhlídku, cesta je tu kolem skály jištěná provazem a kocháme se pohledem na kaňon. Po zdárném sestupu hledáme v řečišti značky a chvíli nevíme kudy dál. Po levé straně vede stezka podél řečiště. Nad hlavou po nějaké chvíli slyšíme hlasy, zrovna někde nad námi je Agia Paraskevi a římsa, kde jsme byli první den. Potkáváme první lidi a u jezírek s vodou uvažujeme o koupání. Jenže při pohledu do mapy zjišťujeme, že jsme asi v šestině treku, tak musíme přidat do kroku. Ženeme kolem jezírek s křišťálovou vodou, pramen Klima nás krásně osvěžil a u kamenné kapličky Agia Triada (svatá trojice) na chvilku zpomalujeme. Obdivujeme divoké lilie a želvu, která se před námi neschovává do krunýře. A už zase jdeme jako o závod. Nejde se mi zrovna nejlépe. Tělo není zvyklé na takovou váhu batohu, kondička nic moc. A pak se náhle dostávám do euforie. Už se mi jde dobře po hliněné cestičce, kaňon se otevírá, kolem jsou svěže zelené stromy a na skalách se tyčí první „jehly“. Nádhera, ráda bych se zastavila a fotila, ale holky nás ženou dál. Že prý se Zdeňkem zdržujeme. Další pauzu máme až u pramene řeky Voidomatis. Odpočíváme. Do Megalo Papinga se pokračuje přechodem přes řeku a vzhůru do kopce. My ale máme ještě v kaňonu jeden cíl. Vracíme se kousek po cestě a pokračujeme směrem k vesnici Vikos. Těžké batohy necháváme vedle cesty. V Řecku se nekrade, doufáme. Po drobném výstupu musíme zase sejít dolů na dno kaňonu a před námi je náš cíl. Kostelíček Agia Panagia s nádhernou řekou Voidomatis. Kostelíček je hezký, ale nádheru místa tvoří okolní scenérie. Bílý kostelík s břidlicovou střechou chráněný armádou stromů leží na louce hluboko v údolí, nedaleko protéká řeka Voidomatis s neuvěřitelně modrou barvou a kolem se tyčí stěny kaňonu s dominující horou Astrakou. Energie místa nás naprosto pohlcuje, zatímco nad Astrakou je tma a hřmí, nám na hladinu dopadá sluníčko. Kolem řeky rostou krásné štíhlé platany porostlé břečťanem. Skoro očekávám, že se za stromem objeví víla nebo elf. Lehám si na kámen nad řekou, koukám na větve nad hlavou a nejraději bych se už nezvedla. Dokonalé místo musíme opustit , čeká nás finále, výstup do Papinga. Čeká nás peklo. Stoupání asi 500 metrů nezní hrozně. Ale na těžko a po dlouhém pochodu už nemáme síly. Vlečeme se do kopce, nadáváme. Hrůza, děs. Odměnou nám je vyhlídka na kaňon táhnoucí se do dálky se dvěma „jehlami“ v popředí. Připadáme si jak někde v Americe. Potkáváme běžkyni a po vyslechnutí, že je Papingo daleko ještě asi tři kilometry, protáčíme panenky. To snad není možné. Zdeněk málem padá dolů do kaňonu, naštěstí kytky ho zbrzdily. Já to neviděla, ale holky pěkně vyděsil.

V osm hodin se naše těla dovlekla do vesnice k ubytování Astra Inn. V luxusním apartmánu působíme jak vandráci. Střídáme se v koupelně, bereme na sebe čisté oblečení. Ale máme s sebou jen sportovní, tak v taverně moc parády neuděláme. Cestou do jiné budovy na jídlo sleduji ozářenou Astraku. Je narváno, čekáme dlouho, než si nás všimnou a obslouží nás. Jsme rozmazlení z Dilofa, tak se nám čekání moc nelíbí. Před čtyřmi lety, jsme tu byli jediní hosté a užívali si pozornost domácích, čerstvé suroviny ze zahrádky a domácí atmosféru. Proto jsme zvolili stejné ubytování i letos, dokonce bydlíme ve stejném apartmánu. Dnes je tu ale narváno k prasknutí a jsme jen jedni z mnoha. Trochu nás to zklamalo. Jídlo je ale vynikající. Ubytování je nádherné, nás ale stejně dneska zajímá už jenom postel, máme za sebou výživných 21 km.

9.6. Nabíráme síly u přírodních bazénků mezi Megalo a Mikro Papingem

Dnes máme odpočinkový den. Vychutnáváme si výbornou snídani, minikrosánky s marmeládou, vajíčka, čerstvě ukrojenou šunku a čerstvé ovoce. Poté jdeme klidným tempem po asfaltce směrem na Mikro Papingo. Do malé vesničky ale nedojdeme, nás totiž lákají přírodní bazénky Ovires, nacházející se mezi velkým a malým Papingem. Kolem silnice jsou rozestavěné informační tabule popisující místní faunu a flóru. Můžeme si zde přečíst třeba o medvědech.

Procházíme kolem bazénků až na domnělý konec kaňonu, kde už se nám s Verčou nedaří vyšplhat po skále s padající vodou výš. Ale Zdenda - spiderman to zvládá a s jeho pomocí se nakonec nahoru vyškrábu i já. Ale bylo to jen tak tak, málem jsme zahučeli dolů oba. Je fajn mít s sebou silného chlapa. Pokračujeme v průzkumu, málem šlapu na mrtvé zvířátko. Ve vodě asi už leží dlouho, tak nejsem schopná identifikovat, co to je zač. Zdeněk si myslí, že je to malý méďa, podle mě jezevec. Náš river trekking, mini výprava kam až to jde, pokračuje až na konec k vodopádu. O jeho existenci jsem neměla tušení. Průzkumná mise je splněna na jedničku. Rychle se koupeme v malém ledovém jezírku a vracíme se za holkama. Ještě zkouším sjet přírodní tobogán. Je to sešup a div si neodřu zadek. Zdenda má výhodu kraťasů, tak si to užívá víc. Dalším plánem je plácnout s sebou na kameny u bazénků a odpočívat. Verča to bere doslovně, smeká se jí noha na kluzkém povrchu a nehezky padá na bok. Naštěstí kromě bolavého palce se to obešlo bez vážnějších následků. Jako by nestačilo, že si dneska Peťule rozrazila palec na noze. Po dostatečném lenošení, kdy s námi sluníčko moc nespolupracuje, nalézáme s Verčou ještě jeden vodopád na druhé straně od vstupu na tohle bezva místo. Máme radost, je fajn vrátit se na známé místo a poznnat ho důkladněji.

Odpoledne a v podvečer zkoumáme naši vesničku , jdeme na večeři do taverny s krásným venkovním posezením, které musíme po chvíli kvůli dešti opustit. Večer jdeme pozorovat na protější kopec vesnici a hlavně krásnou horu Astraku, jak se barví v záři zapadajícího slunce. Jenže máme smůlu, protože sluníčko se jde uložit ke spánku do mraků. To nevadí, protože při zpáteční cestě narážíme na malou tavernu, kde jsme v roce 2011 prožily krásný večer. Zde si dovolím malou vsuvku.

Tři mladé dívky po celodenním průzkumu krásného kraje Zagori v pozdních večerních hodinách přijíždějí po krkolomných serpentinách do vesničky Megalo Papingo. Příjezd je velkolepý. Měsíční svit a tlumené světlo z lamp dodává celé kamenné vesnici s břidlicovými střechami a kamenným dlážděním romantický nádech. A co teprve zelená světýlka mihotající se na loukách. To je vítají světlušky. A přesto jedna dívka je mírně znepokojena. Takhle totiž začínají všechny horory. Příjezd mladých lidí do opuštěné vesnice, setkání s podivnými lidmi. Tady také na ulici nikdo není, ale v jednom krámku s cedulí nabízející ubytování se svítí. Děvčata vcházejí a ptají se na ubytování. Paní s trháním hlavy odpovídá: „Ne.“ Už je to tady, divná osoba! Po chvíli jim dochází, že ne je vlastně ano. Nedůvěřivě jdou za paní, která má tik v hlavě, po schodech do prvního patra. Žádná vražda se nekoná. Paní je zavedla do útulného pokojíku s koupelnou. Vyhladovělé zapadnou do první taverny, kde jim sympatický majitel nabízí i v pozdních hodinách kuřecí polévku s citrónem. Je to hasič – fireman. V taverničce je tuze příjemně, poprvé se setkávají s tsipurem (pálenkou z hroznů) a prožívají nezapomenutelný večer. Poprvé okouzlené usínají v Zagorijské vesničce.

Zpátky v současnosti. Procházíme kolem taverny a uvnitř večeří fireman s rodinou. Otevřeno mají. Usedáme venku ke stolu, chceme jenom ouzo. Majitel nás vítá pevným stiskem ruky a úsměvem. Ouzo nám nedá, to je samá chemie. Lepší je tsipuro. Na stole nám ještě přistál domácí koláč s fetou. Chvíli si povídáme. Přípitek odmítá, loni přestál těžkou nemoc, tak má přísný režim. Za celou karafu tsipura platíme směšnou částku. A když na louce sledujeme světlušky, mám pocit dokonalého návratu.

10.6. Vzhůru do hor, blesková změna počasí u Astraka refuge a noc u jezera Drakolimni

Konec lenošení, už zase šlapeme. V Astra Inn jsme dostali na cestu chalvu a meruňky, tak jsem přehodnotila mírně negativní pocit z prvního večera. Plně naloženi procházíme po kamenném mostě mezi vesnicemi až ke kostelu Taxiarches a dvěma velkým platanům, kde si dáváme první pauzu. Dnes jdeme do hor až k jezeru Drakolimni. Na konci vesnice je první pramen s vodou. Cesta vzhůru vede nejdříve lesem a poté po loukách se zelenožlutou trávou a poházenými kameny. V nižších partiích rostou tmavé jehličnaté stromy, holé stříbrné kmeny a v dálce jsou usazené šedé vesničky. Dnes se mi jde krásně, ani mi nevadí, že k Astraka refuge je to z Mikro Papinga převýšení téměř 1000 m. Oproti roku 2012 je u každého pramene , kterých je cestou pět, vybudováno posezení se střechou a informační tabulí, jak vysoko se nacházíme, kolik jsme ušli km a jak se jmenuje příslušný pramen. Svítí sluníčko, nad hlavou se nám honí bílé mraky, obdivujeme barevné květy a po pravé straně na naše kroky dohlíží hora Astraka. Je to pohádka! Pořád je co fotit a z našich úst nejčastěji padá věta: „Já asi vyndám foťák.“ Zatímco my se vlečeme s plnými batohy, míjí nás lidé s malými baťůžky, kteří se do večera z hor vrátí, nebo přespí na chatě. „To je provokace. Já bych těm turistům bez batohu zakázala tady chodit,“ povídá Péťa, když vidíme, jak se jim jde lehce.

Celá parta už je dávno na chatě a já se courám, fotím si oslíka a čekám, až kolem mě projde karavana mul s nákladem. Konečně i já jsem po trase O3 dorazila nahoru. Kolem chaty kvete fialový koberec a já nadšeně nakukuji na druhou stranu. Jezero Xerolimni (suché jezero) dostálo svému jménu a je bohužel vyschlé, v Riizině je ještě trochu vody, na okolních horách jsou ostrůvky sněhu a bílé mraky na celou tu nádheru místy vrhají stín. Nahoře je chladněji, oblékáme bundy a vychutnáváme si zasloužené pivečko a výbornou polévku.

Z ničeho nic se prudce ochlazuje a ze spodu se valí mlha neuvěřitelnou rychlostí. Brzy zakrývá vrcholy Lapatos a Astraku, mezi kterými je chata uložená. Nad jezery je mlha, ale dolů ještě prosvítá slunce, což je naprosto fantastická podívaná. Tak rychlou změnu počasí jsem ještě nezažila a je to nevšední a parádní zážitek. Péťa a Zdeněk oblékají rukavice a čepice, a to jsem se smála, že si je s sebou berou. My nic takového nemáme. Mlha zahalila celou chatu, kolem skučí vítr a začíná pršet, útočiště nalézáme ve studené jídelně chaty, která tu stojí od roku 1966. Ovšem dnešní podobu jí dala až rekonstrukce v roce 2004. Pijeme horký čaj s medem a čekáme, až se udělá lépe.

Neprší, můžeme pokračovat. Po šotolinové cestě scházíme k jezerům a procházíme mezi nimi. Ve vyschlém Xerolimni jsou poskládány kameny do různých nápisů. Vycházíme malý kopeček a ten zase musíme sejít, poté jdeme po rovince, kde hliněná cestička vede ve violkách, kterých jsou kolem snad tisíce. Následující stoupání nám zpestřuje přeháňka s kroupami a deštěm. Konečně jsme u Dračího jezera. Je v něm mnohem více vody než před lety v červenci a dokonce vedle něj leží malá kupička sněhu. To je paráda! Ale nad Astrakou stále visí černé mraky a blíží se k nám. Nejsou to moc povzbudivé vyhlídky, tak rychle hledáme místo pro stany. To nalézáme za kopečkem v relativním bezvětří. Máme postaveno a čekáme na déšť. Ten naštěstí nepřichází.

Jdu si odskočit a venku zjišťuji, že už je docela hezky. Jdeme na procházku k jezeru s kamarádkou slivovičkou. Péťa toho má dost, zůstává ve stanu, my ostatní se kocháme krásným večerem. Vařím čaj na vařiči a na nerovném povrchu mi padá, chvíli to vypadá, že chci podpálit louku, ale i se šlehajícím plamenem se mi nakonec daří vařič postavit. A teplý čaj v chladném večeru přichází vhod. Drakolimni leží ve výšce něco málo nad 2000 m.n.m. a v Papingu v necelé tisícovce má být v noci kolem deseti stupňů, tady bude chladněji. Jídlo ukládáme do lodního vaku mimo stan, i když v téhle výšce asi medvědi nejsou. Ale pro jistotu, když už se s tím Zdenda tahal. Šťastná jdu spát, večery v horách miluji.

11.6. Překrásný východ slunce, výstup na Gamilu a noc s chrápajícím Řekem

Je před šestou hodinou a já velice nerada vylézám ze spacáku do zimy. Moc jsme se s Verčou nevyspaly, budila nás zima. A ještě jsem často padala z batohu, který jsem si dala pod záda, jako izolaci. Venku je na některých místech na trávě jinovatka, zima musela být pořádná. Přicházím k jezeru, nad ním vidím siluetu kamzíka, za kterým se začíná barvit nebe do růžova. Vylézám na kopec nad jezerem a náhle nemůžu uvěřit vlastním očím. Dole nevidím údolí, ale mlhu. To je taková nádhera! Řeka z mlhy, kolem siluety hor a nad Smolikasem má nebe růžovo-oranžovo-žlutou barvu. Plahočím se na nejvyšší bod kopce s kamennou mohylou za Zdeňkem a fascinovaně sledujeme východ slunce. Je to nádherné, jak první paprsky olizují okolní hory a pomalinku se plíží až k jezeru. Horské štíty mají v prvním okamžiku růžový nádech, poté zlatý a na stěně srázu stín maluje stromy. Cítím obrovskou vděčnost, že mohu sledovat něco tak neuvěřitelného. Přichází Verča, která sledovala východ od jezera a zatímco se kochá, já si jdu zahřát mokré nohy do spacáku. Nebyl dobrý nápad vyrazit za východem jen v sandálech. Lenoším a ségra vaří snídani a nadšeně vypráví, že jí dnešní mlhy a stromy na skalách připadaly jako čínské hory, které zná z kaligrafií.

Na louce vedle stanu sušíme navlhlé a mokré věci a domlouváme se, že dopoledne strávíme u jezera. V jezeře pozorujeme modré a černé dráčky „drakakia“, potomky draků Gamily a Smolikase, kteří po sobě tak dlouho házely kameny, až z toho vznikla stejnojmenná pohoří. Pro normální smrtelníky nevěřící legendám je objektem našeho zájmu čolek horský. Také jsme zpozorovaly na stéblech trávy líhnoucí se vážky, které vylézají ze svých larev a zanechávají na stéblech prázdné „skafandry“. A Verča má blbý nápad a prázdnou larvu na mě hází. No fuj! Stavění malého sněhuláčka je mnohem zábavnější! Je dost hodin, musíme jít balit.

Vracíme se na chatu kolem polodivokých koní. Na Astraka refuge domlouváme nocleh, v zimě už spát nechceme. Fasujeme pokoj pro dvanáct lidí a spát tu s námi bude ještě šest Řeků. Chata může pojmout až 51 lidí, ale je víkend a je tu plno. Balíme pár věcí do batohu, zbytek necháme na chatě. Nad čajem probíhá porada, jestli se dnes půjde na Astraku nebo Gamilu, obě hory nestíháme. Vítězí Gamila (velbloud). Od chaty scházíme dolů po strmém suťovisku. Chvilku nedávám pozor a padám a narážím si prst na ruce. Jdeme po rovince a na správném místě odbočujeme vlevo. Zdeněk to má nastudované, tak nás vede. Jdeme po červených značkách a Verča se rozplývá nad žlutými a fialovými orchidejemi. Krajina je překrásná, ale na mě dolehla únava, tak jsem bez nálady a energie. Cesta nás vede jednou mezi samé žluté kytky, jindy mezi violky. Pomalu stoupáme, přibývá kamenů, některé jsou pravděpodobně zkamenělé stromy. Geologicky je tato krajina velmi významná. Přicházíme k prvnímu sněhovému poli. Kolem kvetou krokusy, a zatímco si Péťa staví sněhuláka, my se koulujeme. To je paráda, konečně jsem zase celá natěšená. Překonáváme další sníh a po ostrých kamenech se pomalu blížíme k vrcholu. Postupně odhazujeme batohy a už jsme na Gamile (2497m), nejvyšší hoře pohoří Tymfi a šesté nejvyšší hoře Řecka. Naproti nám je Drakolimni s horou Ploskos (2377m), je to neuvěřitelné, že jsme tam ráno sledovali východ slunce. Pod námi v údolí teče řeka Aoos a vidíme střechy kláštera Stomio Monastery. Po pravé straně máme další vrcholy včetně Gamily II. Po otočení máme jako na dlani Astraku (2436m) a jezírko Robozi. Zatímco si Zdenda plní sen a fotí se nahý, my s Verčou pomalu sestupujeme. Má hrůzu ze sestupu po suťovisku a botasky se jí dost kloužou. Zatímco Zdeněk s Péťou letí dolů jak draci, my si dáváme na čas. Však taky úspěšný výstup končí až úspěšným sestupem, tak není kam spěchat.

Náš páreček už má objednanou večeři, tak si jdeme taky domluvit, co si dáme. Georgos na nás nechápavě kouká, prý už nám Zdeněk objednal. To je divné, vždyť jsme s ním teď mluvily. Volá ho a je to jednoduché, ke špagetám si objednali i vydatnou polévku a Georgos nepochopil, že to je jídlo pro dva. Ne pro čtyři. Po večeři sleduji západ slunce vedle chaty, sice slunce mizí zase v mracích, ale stoupající mlha kreslí na nebi strašidla, kudlančí pařátky a je to moc hezká podívaná. Jdeme rychle spát, než přijdou naši spolunocležníci. Několik dek pro každého nám zajistí teplo ve studené chatě. V noci přichází Řekové, kteří se asi dobře bavili a něco popili, protože jeden se neustále chichotá. Spím nahoře na palandě, ale je úzká a mám strach, že se otočím a spadnu dolů. Nakonec tisknu záda ke stěně a otáčet se nikam nebudu a můžu konečně spát. Asi jsem na chvilku usnula a najednou vidím, jak jde Verča se Zdendou ke dveřím, že tady spát nebudou. Venku na ně štěká pes, tak se vrací. Nejdřív nechápu, ale potom mi to dojde. Ruší je příšerné chrápání. Nepomáhá mlaskání. Ani vtipné mnohojazyčné komentáře. Nakonec nejsme jediní, kdo se nahlas směje. Ale s „uchrápancem“ to ani nehne. Asi jediným řešením by bylo skopnout ho z postele. =) Jsme tak utahaní, že nakonec usínáme.

12.6. Hluboká Nifotripa, úzká cesta nad Megas Lakkos, Vradeto a večerní návštěva vyhlídky Beloi

Řekové už odešli, my se ještě chvilku válíme, z teplíčka do chladného zázemí chaty se nám nechce. Horký čaj nás zahřívá v už téměř opuštěné chatě, loučíme se s milým správcem chaty Giorgosem Rokasem, který se živí i jako horský vůdce. Dnes zvládám sejít krkolomnou šotolinovou cestu bez pádu a Verče se v pohorkách jde dolů také lépe. Ještě kousek jdeme známou cestou ze včerejška, ale jdeme rovně, ke Gamile neodbočujeme. Procházíme kolem bezejmenného jezírka „ malého Robozi“ až k tomu opravdovému Robozi, ve kterém si lebedí malí dráčci, a krásnou skotskou krajinou naše kroky vedou k závrtu Nifotripa. Pohled na okolní kopce poseté stády krav a na pohoří Tymfi je nádherný. Stejně krásný je pohled do hlubokého závrtu, ve kterém štěbetají ptáčci a je hlubší víc jak 100 metrů. Pauza na fotky je nutná a poté je před námi kaňon Megas Lakkos, boční větev Vikosu. Nesestupujeme do kaňonu, ale jdeme po cestě vysoko nad srázy. Výhledy na kaňon jsou neuvěřitelné. A ty květiny! Na střídající se druhy téměř na každém kroku už jsme si zvykli, ale krásné fialové kosatce nás hodně překvapily. U pramene Krouna máme pauzu na svačinu. Izraelský pár mířící do Tsepelova nám dává sýr, na oplátku se dělíme o vepřovou konzervu. Aby všechno nebylo krásné a růžové, tak se v dáli stahují černé mraky a my pro jistotu navlékáme na batohy pláštěnky. Po úzké cestě pokračujeme nad kaňonem, pod námi vyhlížíme medvědy, ale samozřejmě žádné nevidíme. Bohužel. Nad námi se tyčí skály. Na jedné je postavená turecká věznice Kazarma, nebýt Zdeňka, který nám ji ukázal, si jí ani nevšimnu. Úzká cesta nám holkám dává docela zabrat. Jen Zdeněk po ní nadšeně lítá a užívá si to naplno. Naštěstí neprší a cesta do Vradeta nevede nad celým kaňonem, ale jen nad částí. Mně dává nejvíce zabrat poslední úsek, kdy se leze kousek do kopce, musí se použít ruce a mám pocit, že mě batoh převáží a já zahučím dolů. A jsme zpátky v civilizaci, mezi kopečky se line silnice, opouštíme pohoří Tymfi a jeho stezky. Máme za sebou pět hodin pochodu a podle cedule nás necelé dvě hodiny ještě čekají. Procházíme mezi kravským stádem, po kopečkách nahoru a dolů. O zpestření se stará Zdenda, který se u opuštěného stavení ptá pána, kudy do Vradeta. “Deftéra? Aristera?“ Pán ukazuje námi tipovaným směrem a mizí ve stavení. „Deftera je pondělí,“ koukám zmateně na Zdendu. Ale od té doby si všichni pamatujeme, že vpravo je dexiá, vlevo aristera. Poslední naší zastávkou je hezká kamenná kaplička a poté už kolem hřbitova přicházíme k ubytování Balkoni Zagoriou.

Po zabydlení a parádní večeři, kterou nám připravil Spiros, se jdeme podívat na západ slunce z vyhlídky Beloi (balkon). Po dvou km krásné procházky jsme nad Vikosem a můžeme si odškrtnout další z vyhlídek. Ovšem úchvatná podívaná se nekoná, slunce zase zapadá do hustých mraků. Přesto je zde krásně. Ještě se jdeme podívat na kaňon z boční neoficiální vyhlídky a skoro za tmy se vracíme domů. „To by mě zajímalo, jestli mají ohradníky kolem úlů proti medvědům,“ ptám se, ale odpověď neznáme. Zdenda jde za Péťou, která s námi nešla a my jdeme spát. Zítra nás čeká po staré soumarské cestě finální sestup k autu.

13.6. V dešti po Skala Vradeto, „Elenin hrad“ v Kapesovu, vyhlídka Oxia a mlhy nad kaňonem, návrat na římsu u Agia Paraskevi

Ani ve snu by nás nenapadlo, že sestup po Vradeto steps, půjdeme po cca tisíci schodech celý v dešti. Po kamenech to slušně klouže a prší čím dál víc. Pod pláštěnkou si připadáme jako sardinky ve vlastní šťávě. Ještě přecházíme dva kamenné mosty a po silnici jdeme do Kapesova k autu. Upouštíme od původního plánu spát ve stanech u Aristi mostu a chceme se ubytovat ve studiích patřících k taverně Sterna (cisterna), do které nás zvala majitelka při sestupu do kaňonu Vikos první den přechodu. Ale ouha, náměstí zeje prázdnotou. Péťa se schovává pod stříšku u brány baráčku, náhle kde se vzala, tu se vzala, ze dveří vylezla malá kouzelná babička a už nás žene do kafenia u Stefanose. Naše námitky, že nejsme všichni, ignoruje. Zdeněk, který hledal majitele Sterny, nás dohání a všichni už sedíme pod halogenem a srkáme teplý čaj s medem. No, paráda! Kouzelná babička Eleni se stejně maličkým manželem Stefanosem se o nás stará fantasticky, za igelitem sledujeme provazce vody a vymýšlíme, kde přespíme.

Eleni Verče dává telefon, ta v domnění, že mluví s majitelkou Sterny, se pokouší anglicky něco domluvit. Z celého telefonátu ale není moudrá: „Paní opakuje pořád mam, mam, tak se asi musí zeptat mámy, jestli mají volné pokoje, pak zavolá.“ Čekáme a nic se neděje. Zdeněk, který je fantastický a všechno za nás domlouvá a anglicky umí taky nejlíp, volá do Sterny a zjišťuje, že nepřijedou, že jsou v Ioannině. Zkouší volat Dimitře, Archontiko je zavřené, ale když se nám nepovede nic sehnat, pokusí se nám pomoci. Je skvělá! Eleni oznamujeme, že zaplatíme. Zkusíme štěstí ve vesnici Monodendri. Bábinka bere telefon a zase někam volá. Zdenda se od paní v telefonu dovídá, že nás nakonec ubytuje. Ale ptá se, kolik chceme postelí a jestli nám stačí sprcha a tak podobně. Posloucháme rozhovor a myslíme si, že je trochu retardovaná, až přijede, tak se přeci na všem domluvíme. Nakonec jí Zdeněk povídá, že jsme naproti přes ulici u Eleni a paní na to, že Eleni je její máma. Už je to jasné! Celou dobu nedomlouváme ubytování ve Sterně, ale u stařečků, kteří neumí ani slovo anglicky, tak nám dcera měla překládat. Chyba byla na naší straně, teď už to chápeme a jdeme se ubytovat do Archontika Tzoufi (že máme na to Archontiko štěstí), pro nás do „Elenina hradu“.

Tradiční ubytování ve starém domě je moc hezké. Dole je prostorná jídelna s velkým krbem. Po schodech se vchází do velké společenské místnosti, kde je pódium s posezením ze tří stran kolem kulatého stolu. Trochu to připomíná místnost někde v Turecku, to ale nahlas radši neříkáme. A z dlouhé, trochu temné chodby se vchází do jednotlivých útulných pokojíků. Stěny zdobí nádherné Eleniny výšivky. Přestává pršet, domlouváme, v kolik se vrátíme na večeři, a jedeme na vyhlídku Oxiu s nadějí, že z kaňonu po dešti budou stoupat mlhy.

A naděje se proměnila ve skutečnost. Hustá bílá oblaka stoupají nad stěny kaňonu. Je to neskutečná podívaná. Kolem je ticho, jen ptačí zpěv. Od zděné vyhlídky se dá jít ještě po hliněné pěšince dál nad kaňon přímo na hranu srázu. Pohled na modrá jezírka na dně kaňonu a stoupající mlhy je úchvatný. Přebíháme z jednoho místa na druhé a užíváme si to náležitě.

Poté kolem kamenného lesa a rohatých krásek sjíždíme do Monodendri, nakupujeme nějaké suvenýry a jdeme se ještě jednou podívat na římsu u kláštera Agia Paraskevi. Potkáváme naše koťátka, bohužel zanedbaná, mají průjem a zhnisaná očička, myslím si, že jedno o očičko přijde. Pod střechou mají domeček, mističky s jídlem a pitím. Asi jsou to sirotci, dospělou kočku zde nevidíme. Jsou neskutečně milá, neustále po nás lezou a chtějí se chovat. Nejradši bych si je vzala domů. V klášteře si kupujeme náramky, Zdenda s Péťou mají další do sbírky. Krásné ikony vystavené venku maluje zdejší páter. Relaxujeme na našem kameni u kamenné brány a těšíme se na večeři.

Vracíme se do „Elenina hradu“, ve vázách svítí čerstvě natrhané květiny. Je to milá pozornost. Po sprše jdeme na večeři. Když Stefanos vidí mé mokré vlasy, běží domů pro fén. To koukáme! Fénuji si vlasy v kafeniu! Večeře o několika předkrmech a chodech je vynikající. Fakt, že stařečci neumí ani slovo anglicky vítáme. Rozumíme si pomocí pár řeckých slov, posunků a úsměvů. Občas dovnitř vlítne kočka Tygri, Eleni ji s rámusem vyžene, venku lehce poprchává a my jsme pravděpodobně jediní turisté v celé vesnici. A tak to máme nejradši. Máme možnost nakouknout do patnáctimetrové cisterny na vodu, připíjíme si slivovicí a tsipurem a přejeme starouškům kali nichta. Ve společenské místnosti se pomocí wifi spojujeme se světem, popíjíme víno a je nám krásně.

14.6. Od Aristi mostu kolem kostelíčka Agii Anargiri k mostu Klidonia aneb v Elfí říši, vesnice Vikos

Po vydatné snídani domlouváme s Eleni ještě jednu noc v jejím ubytování a je vidět, že z toho má velkou radost. Skáčeme do auta a u Aristi mostu začíná naše poslední zagorijská túra. Řeka Voidomatis má nad sebou mlžný opar , procházíme se pod mostem a jdeme ke kamenné bráně stojící vedle řeky s výhledem na Astraku. Poté vstupujeme na značenou stezku, která nás dovede k mostu Klidonia. Kolem cesty jsou informační tabule. Je to zde moc hezky značené. Řeku Voidomatis máme po levé straně a nemůžeme se na ni vynadívat. Průzračná bleděmodrá voda přechází v hlubších místech na temnější a v některých pasážích má dno narezlou barvu. Břehy hlídají platany, někdy úzké, jindy ohromné, porostlé mechem a břečťanem, nebo s vykotlaným kmenem. Někdy rostou přímo z průzračné vody. Občas nás cesta vede pohádkovým lesem plným pokroucených stromů, prostě pravou Elfí říší. Jindy se procházíme po krásné louce plné kapradin s výhledem na skalní stěny, ale stále máme po levici Voidomatis. Střídá se stoupání s klesáním, někdy jdeme po rovině. V některých místech si živě umím představit medvěda, vlčí smečku nebo třeba hravé vydry. Naším cílem je i krásný starý kamenný kostel Agii Anargiri, ke kterému se dostaneme odbočkou po pravé straně. Interiér je působivý, krásné fresky, kamenná podlaha s kruhem uprostřed. Magické místo hlídané plchem! Ve finální části je cesta dlážděná a přivedla nás ke krásnému, břečťanem zarostlému mostu Klidonia. Svačíme na odpočívadle, sledujeme valící se řeku po kaskádách a obdivujeme starý most. Po pauze a přeháňce nás čekají čtyři km stejnou cestou. Už nestavíme na každém kroku, nasadili jsme svižné tempo a za hodinu a něco jsme u auta.

Z té krásy jsem až zapomněla, že se jedeme podívat do vesničky Vikos. Ta je ještě menší než Dilofo. Z vyhlídky obdivujeme krásnou Astraku, pod kterou jsme se před několika dny plahočili do Papinga. Podívaná je to impozantní. Poté v malém krámku kupujeme domů dárky a jdeme ke kamenné kapličce, odkud je krásný výhled dolů do kaňonu na kostelíček Agia Panagia s řekou Voidomatis. Je hezké, vychutnat si pohled na něj i z výšky. Bohužel už nemáme čas na sestup dolů. Na frappé se čas vždycky najde, sedíme v malé taverničce a pomalu se loučíme s krásnou Astrakou.
Cestou do Kapesova fotíme kostelíčky, malý most Agios Minas s kapličkou nedaleko Dilofa a nedá nám to a v jiném světle fotíme i Kokoros.

Večeře je dnes trochu zvláštní. Ráno nám Eleni nabízela makarony, tak jsme souhlasili. A k tomu jsme si s Verčou domluvily masové kuličky, co nám večer při ochutnávce moc chutnaly. Tak to tady máme, špagety zalité máslem a na nich kuličky. „To je divná kombinace,“ povídám. „Vždyť jste to chtěly,“ oponuje Zdeněk. „No jo, ale to jsem si myslela, že to bude s nějakou omáčkou.“ Ovšem domácí čerstvý salát je výborný. Soukáme do sebe špagety, už nám lezou i ušima a ne a ne je dojíst. Když ale vidím Elenin zklamaný výraz, překonávám se a vracím prázdný talíř. Radost z toho stejně nemá, protože holky špagety nechaly. Jinak je večer stejně hezký, jako včera. Jediným drobným nedostatkem kafenia je absence toalet. Musím se přiznat, že když jdu na wc k nám na pokoj a jsem sama v „Elenině hradu“, tak se trochu bojím. Né chlapů z vedle stojícího kafenia, ale duchů. =) Ještě kupujeme domácí likéry, platíme ubytování a veškeré jídlo. Pomalu balíme a jdeme spát. Naposledy v Zagorii.

15.6. Loučení se Zagorií

Se Zagorií se jdu rozloučit o samotě ke kapličce, kde jsme první noc stanovali. Tajně doufám, že ještě potkám Kapíčka. Z údolí stoupají mlhy, sluneční paprsky hladí zelené kopečky. Je krásně. Sedím na zídce a volám pejska. Náhle slyším štěkot a dole pod kopcem vidím strakatou postavičku. Za chvíli je u mě i se sestřičkou Kapinkou. Mám takovou radost! Koukáme spolu na mlhy, v očích mám slzy a nejradši bych tu s chlupáčema zůstala. Kapík mě neustále tahá za rukáv a připadá mi, jako by si mě chtěl odvést ke svému stádu. Ztracenou ovečku. U vesnice se s pejskem loučím a ještě jednou mu děkuji, že nás tak hezky hlídal.

Další dojemná chvilka přichází u snídaně. Eleni na papír píše řecky naše jména, miluji vás a jména svých dětí. Všechno, co jsme nesnědli nám starostlivě balí na cestu. A když se s ní a Stefanosem loučíme, tečou jí po tvářích slzy. Opouštíme milé stařečky. Kapesovo. Zagori. Opouštíme oblast velké přirozené krásy, jak píší ve Wikipedii.

Píše se rok 2016, pozoruji mlhy od kapličky nad Kapesovem a z celého srdce si přeji brzký návrat do nádherného kraje Zagori.